Příběh z lágru

Není nad to, když přijdete na noční směnu po třech týdnech dovolené. Dobrou polovinu lidí neznáte, u druhé poloviny se změnil stav, léky, ordinace a diety. Jeden z našich "vojáků" se ke mně nakloní a zašeptá:

- Máš tu Mirečka, víš kterýho, ne? - Zašklebí se, napodobí taneční krok a zavrtí pozadím tak, že je mi jasné, že už to někdy musel dělat.

- Seš vůl, víš to? -

- … říká někdo s přezdívkou Divnočlověk…, - zašklebí se ještě víc a obratně uhne plácnutí přes zadek.

Tenhle kluk tu přišel místo vojny, na tzv. civilní službu. Byl "tak trochu more", za což se styděl, a tak raději všem doslova nastrkoval svou teplost na oči. Za tu se nestyděl.

- Kdybys furt nešaškoval, nikdo si toho ani nevšimne, - poradím mu.

- No jo no. Jenomže já budu raději ten teplouš než ten morgoš. Víš? - poučí zase on mne.

Někdo ho má od první chvíle rád, třeba já. Někomu leze od první chvíle na nervy, třeba našemu primáři.

Klienti to obvykle neřeší. Je jim jedno, kdo jim dá napít, nakrmí je a vymění plíny. Spíš to občas řeší rodiny.

- Víte, viděli jsme, že tu máte…, - a ztlumí hlas, - tak jenom aby se babičce něco třeba neztratilo… -

Co asi tak se může ztratit? Mobily v té době už sice existovaly, ale nikoliv v běžném oběhu mezi důchodci. Předpotopní brejle a umělý chrup by mladému klukovi byly asi dost na nic. Bufet tu není, takže klienti mají u sebe pár korun, každý větší obnos cpeme rodině, nebo je v trezoru. Jistě, nějaké zlato by se našlo, ale to může zlákat kohokoliv.

A tak kluk vesele šaškoval dál a na personálu bylo, aby to pobral, jak kdo umí.

Jednou k nám přivezli na doléčení pána po zlomenině. Byl to takový už starší člověk, hezky usměvavý a s upraveným plnovousem. Našeho Nikolu od první chvíle přitahoval jak magnet železnou pilinu. Šaškoval ještě trochu víc než obvykle a starý pán se tomu jen smál. Muž, který za ním druhý den přišel na návštěvu, ovšem nikoliv a Nika sjel jak malého kluka. Netrvalo dlouho a mezi personálem šla šeptanda, že se pánové drželi za ruce, že ten starší, který denně chodil na návštěvu, svého přítele hladil po tváři.

- Ti říkám, že jsou teplí. Já si to dovolím poznat, - poučuje mne Nikola.

- Poslouchej, ty loupežníku, to mne nezajímá. Ale jak to, že nemáš sepsané obědy na zítra? - odpálkuju ho.

- No jo, já zapomněl… -

Odplachtí udělat, co má, a já jdu obcházet pokoje a dát lidem před spaním pít. Starý pán byl tenkrát náhodou na posledním pokoji sám, tak si s ním chvilku povídám. Když nás Nik najde v družném rozhovoru, ochotně se přidá. A tak jsme se s panem Mirkem spřátelili, a protože se občas vracel, brzy se z něj stal "náš Mireček".

***

Obcházíme pokoje, já dávám léky a pít, Niko vylívá bažanty a močové sáčky. Je dost lidí na výměnu plen a polohování, a tak chvíli trvá, než dojdeme na konec oddělení. Zabere nám to dobře půl druhé hodiny. A to ještě někteří chtějí vyvézt na terasu na poslední cigaretu. Nika tam nechám s nimi a jdu k Mirečkovi. Nekouří, ale rád si povídá. Netrvá dlouho a musím zase jít odvážet kuřáky na jejich pokoje.

- Až budete mít čas, tak zase přijďte, - zve mne starý pán.

Ale čas byl až o půlnoční kontrole. Někdy pro papíry a podobné věci nemá člověk ani čas vypít si čaj. Když si na to postěžuju, Mireček se zeptá:

- A už ho dnes máte vypitý? -

- Asi tři loky. -

- Tak si ho vemte sem, popovídáme si. -

Vezmu čaj a Niko, hup, už je taky s hrnkem kávy nastartovaný.

- Nikam! Kdo bude chodit na zvonky, když já se zašiju? - zeptám se polovážně.

- Ale, no tak. Víš, že se sám bojím. -

- Jo jo, ty tak určitě. Vynechej nezodpovědnou matku, neznámého otce, dětský domov a necitlivé pěstouny, už je to moc ohrané. -

- Ale pravda, - udělá psí oči.

- Tak jo, ale budeš držet hubu a žádný nevhodný poznámky, nebo…! - varuju ho, protože občas ho podezírám, že myšlenky v jeho hlavě hopkají po nějaké jiné dráze, než je obvyklé.

Což se ukázalo jako holý fakt, když se asi po deseti minutách, zrovna když jsme si povídali o tom, že tu celkem dobře vaří, najednou zeptal:

- A jak jste se vlastně seznámili? - a aby nedošlo k omylu, ukázal na fotku pánova přítele, kterou si vždycky na noc dával na noční stolek.

- Na vojně. On byl voják z povolání, - zazní klidná odpověď.

Nejdřív mě napadlo, že se z toho kluka zblázním, pak že mu snad dám na zadek, ale nakonec jsem ticho. V duchu musím přiznat, že i mě ta otázka napadla. Akorát, že dál nejdu. Člověk musí mít určité mantinely.

Ale na Mirečkově tváři se náhle mihne smutek. Můžu přísahat, že se mu zaleskly oči.

A ten malý pošuk najednou sedí u něho na posteli, což se mimochodem nesmí, vezme ho za ruku a otře se o ni tváří. Najednou mi připomíná mazlivé štěně.

- Omlouvám se, to jsem nechtěl. Já někdy moc nepřemýšlím, - a dá mu pusu na tvář.

Mireček se už zase usmívá.

- To už se mi dávno nestalo, aby mě políbil mladý kluk, - podá na rovinu.

- No, jestli chcete, já vám to řeknu, není to hezká vzpomínka, ale už je to dávno, - povzdechne si.

- Padej z té postele, nebo…, - pohrozím Nikovi.

Hupne do křesla a tváří se, že nic z toho se nikdy nestalo.

A pak jsme si vyslechli tuhle hodně smutnou vzpomínku:

===

Jeden můj dědeček měl továrnu na výrobu nábytku a druhý velkostatek. Za první republiky. Po válce jsme o všechno přišli a ještě jsme obdrželi flastr nepřátel státu a mladé republiky, protože dědeček s mým otcem utekli do zahraničí. Otec si snad myslel, že nás za nimi časem pustí, ale pochopitelně že nás nepustili nikam. Navíc jsem se nechal asi dvakrát nachytat v jednom podniku, kde se scházela výhradně pánská společnost, takže když jsem rukoval, nemohlo to být jinam než k "pétépákům". Za odměnu asi. A děti budou pykati za hříchy svých rodičů…

Podmínky byly dost hrozné. Nevytopené kasárny, dost špína, málo jídla, dřina i dvanáct hodin denně. Když se naskytla možnost přihlásit se na práci v lese na odloučeném pracovišti, neváhal jsem ani minutu. Říkal jsem si, že když budeme muset makat v lese, bude třeba k tomu vytvořit i odpovídající podmínky. Minimálně slušné jídlo. Teď se té naivitě můžu tak leda zasmát.

Když nás tam přivezli a já uviděl řady zděných baráků, první slovo, které mě napadlo, bylo: LÁGR…

Jednu výhodu to tam ale přeci jenom mělo. Protože jsme byli v lese, mohli jsme si přitáhnout tolik dřeva, kolik jsme chtěli. Mimo to, u šarží se taky topilo dřevem, takže bylo i v jejich zájmu, aby ho bylo vždycky dostatek. Takže když nic, aspoň teplo nám bylo.

Každý den jsme pod dozorem strážného a pod dohledem lesních dělníků káceli a opracovávali stromy. Byla to dřina, ale přece jenom to bylo o trochu lepší než v kasárnách, kde jsme byli předtím a dřeli v jakémsi lomu skoro jako otroci. Našel jsem si i pár kamarádů a říkal jsem si, že to tu vydržím. Ale časem jsem začal mít nepříjemný dojem, že mne jeden z našich nadřízených nějak podivně pozoruje. Ne snad zle, nijak mi neubližoval, ale vytrvale. I kluci si toho všimli.

- Na toho bacha, vole. Všimni si, jak zachmuřeně na tebe kouká. Z toho bude průser. Raději se mu vyhýbej, - varovali mě.

No jo, ale to se dobře řeklo, jenomže hůř to šlo udělat v praxi.

***

- Nástup na úklid! - zařval desátník a vybraná četa vyrazila poklusem k jediné lepší budově. Tam byla kuchyně a ubytované šarže. K nim patřil i ten, co mě pořád tak divně sledoval. Vysoký, rusovlasý hromotluk. Poslední dobou, když se na mě podíval, běhal mi až mráz po zádech. Na každého z nás tu vedli zajisté spis tlustý jak Staré pověsti a já nepochyboval, že ten můj je obohacený i o mou sexuální deviaci. Zvýrazněno, podtrženo. Zajisté, že jsem to tady nijak neventiloval, ale on to určitě věděl. Akorát jsem nechápal, proč mu tak ležím v žaludku.

- Vojín Čada, za mnou. Uklidíte ve skladu! -

- Provedu…, - hlesl jsem a vyslal zoufalý pohled ke kamarádovi. Kluci se na sebe podívali, všiml jsem si, jak grimasou naznačili bezradnost, a trhli rameny. Vojna nemá pochopení pro lidský strach. Rozkazy se plní, o rozkazech se nediskutuje.

Sklad byl zatuchlá, špatně odvětraná místnost plná kde čeho. Plus vojenský kavalec, kancelářská židle, stůl a plechové skříně plné složek s papíry.

Desátník zavřel dveře a zamknul. Stáhl se mi strachy žaludek a cítil jsem, jak mi po zádech teče pot. V puse jsem měl sucho a v hlavě ty nejčernější myšlenky. Zbije mě? Jen tak, pro zábavu? Kopne si do mě, aby si dokázal, že je chlap? Kolik si toho musím nechat líbit a kdy už se můžu bránit? A jak moc se můžu bránit? V dobách mého mládí se dalo běžně setkat s lidmi, kteří prožili koncentrák. A jeden vyprávěl, co dělali homosexuálům, ať už dozorci, nebo kápové. Jednak se tím bavili, jednak si tím kápové dokazovali, že jsou cosi víc, i když to byli taky vězni.

Ukázal k posteli. Poslušně jsem se u ní postavil do pozoru. Sedl si na židli a koukal na mě. Zvedl jsem malinko oči, do té doby upřené na zem. Přišlo mi, že se dívá zvědavě. Fakt. Jako na něco nového, zajímavého.

- Vyzuj si boty, - řekl najednou.

Poslechl jsem. Nešlo neposlechnout.

- Sundej si kalhoty. -

Neznělo to ani jako rozkaz. Jen to tak řekl. Jako by se ptal, kolik je hodin.

- … co…? - vyjelo ze mě zcela nepředpisově.

- Sundej si kalhoty, - řekl zase tak klidně.

Ruce se mi třásly tak, že jsem si nedokázal řemen ani odepnout, natož tak povolit a udělat to, co mi řekl. Vstal a řemen rozepjal. Kalhoty mi sjely ke kolenům.

- Spodky taky. -

Do očí se mi tlačily slzy. Brečel jsem strachy. Nebo minimálně se mi chtělo. Klepal jsem se jak drahý pes, jak se říká.

Čekal jsem, že se mi začne smát, že mě zbije, že udělá něco hodně hnusnýho, ale to, co mi řekl, to fakt ne…

- Ale co blázníš, jen si potřebuju zapíchat, rozumíš…-

A rukou ukázal na ten kavalec.

Nedokázal jsem si představit, že bych u toho na něj musel koukat, nebo že by nedejbože chtěl, abych mu dal pusu. Dřív než něco řekl, jsem si na ten kavalec klekl. Bylo mi jasný, že to bude asi z jeho strany kobercový nálet, ale pořád lepší než výprask. Připravil jsem se na pořádnou bolest. Jednak jsem víc jak rok s nikým nic neměl, jednak si už otevřel kalhoty a já viděl, co si pro mě nachystal… Najednou sáhl do kapsy a vylovil tubu heřmánkové masti. Máma mi s ní doma mazala kde co, takže nemohlo jít o omyl.

- Nic lepšího nemám, - řek trochu rozpačitě.

Snad nikdy jsem se necítil tak ponížený, jako když jsem klečel, holý zadek vystrčený a čekal na tu bolest, o níž jsem nepochyboval, že stejně přijde. Ale pronikl do mě celkem lidsky. Teda, bolelo to dost, ale ne zas tak, že by to nešlo vydržet. Mimo to, zřejmě taky neměl nikoho, s kým by si občas užil, takže to byla jen taková rychlovka.

Když jsem se ale chtěl zvednout, tak:

- Ještě počkej. -

A tak jsem v té totálně ponižující poloze dál klečel a čekal, než si zakouří. Cítil jsem, jak mi po noze tečou kapky toho, co ve mně nechal, a styděl jsem se jak malý kluk. Konečně vstal, jakýmsi hadrem mi utřel nohy a zadek a znovu na to vlítnul. A tentokrát si to už užil.

Počkal, až se obleču, a celou dobu koukal z okna. Já celou dobu koukal na stůl, kde stál plechový ešus a v něm tři pocukrované buchty. Dodnes si pamatuju, že ten ešus byl promáčknutý, jako by do něj někdo kopl. Zakručelo mi v břiše. Moc nás tam nekrmili.

- Chceš buchtu? Ale je od včerejška, - zas ten rozpačitý výraz.

No dělá si prdel? Nejdřív mě ojede a pak se za to stydí? pomyslel jsem si.

Ale po buchtě jsem hrábl, než si to rozmyslí, a skoro bez kousání jsem ji spolykal. Koukal, jak se cpu jako primitiv, a potom jen mlčky ke mně ten ešus přisunul. Nestaral jsem se, jestli je to jeho svačina nebo večeře, a rychle jsem po nich sáhnul.

Večer jsem o celé té věci uvažoval. Neublížil mi, to ne, nepočítáme-li tu naprostou ztrátu lidské důstojnosti. Nicméně jsem se oprávněně obával, že tímhle to neskončilo. Spíš, že je to začátek…

Čas od času si mě zavolal, že mu mám uklidit ve skladu. Nedával mi cigára, protože jsem nekouřil, ale vždycky něco k jídlu. Jablka, čokoládu, občas pišingr. Vlastně mi to bylo milejší…

Nevím, jak si to zařídil, ale kdykoliv se pro něco jelo do městečka, jel on. A mě si bral s sebou, abych mu pomohl naložit. Cestou někde zajel do lesa, já mu podržel a jelo se dál… Já už to dělal bez emocí a předpokládal jsem, že u něho je to stejné. Ten den to nebylo jiné. Jelo se do města. Rozdíl byl v tom, že jsem měl včera menší úraz, přes nohu se mi převalila kláda a kotník bolel jak čert. Chodit jsem celkem mohl, ale že bych si klekl na čtyři, to nepřicházelo v úvahu. Obvykle jsme spolu cestou nemluvili. No, vlastně nikdy jsme spolu cestou nemluvili. Upřímně, vyhovovalo mi to. Ale teď jsem se jaksi nemohl rozhoupat a říct mu to. Mimo to, jak bych ho měl oslovit? Vašku? Nebo podle hodnosti? Nebo nijak a rovnou jít k věci? Když už na mne někdy promluvil, říkal mi jménem. Já jemu nijak. Jenom jsem odpověděl.

Zastavil, vyskočil z auta a rovnou hrábl dozadu pro deku. Vyhrabal jsem se a s trošku přehnaným kulháním jsem popošel.

- Nefilmuj, nefilmuj… Hele, vážně tě to tak bolí? -

- Bolí. -

- Když už tam budeme, třeba by nás vzali na rentgen, někdo se ti na to podívá. -

- Ale ne, jenom si asi nekleknu… -

Říkal jsem si, že se na to třeba pro tentokrát vykašle. Bohužel. Beze slova položil deku na zadní sedačky. A já stejně beze slova poslechl, položil jsem se na záda, zavřel jsem oči a přál jsem si to už mít za sebou. Nevím, jestli to bylo tou pohodlnější polohou, nebo tím, že už jsem si na něho prostě zvykl…, tentokrát se neudělal jenom on…, zkrátka najednou to přišlo a já se udělal taky. Rozhodně to bylo lepší než rukou někde narychlo v lese. Nevěděl jsem kam s očima, ale on jenom klidně konstatoval:

- To jsi přece klidně mohl říct, jak to chceš nebo tak. Já myslel, že nemáš chuť se u toho na mě koukat. -

No to jsem fakt neměl. Nevěděl jsem, jestli se mi nevysmívá, a tak jsem raději držel hubu. Ono taky, co na to taky říct, že.

Mlčky jsme jeli do městečka a stejně mlčky zase zpátky. Na těchto výletech jsem si ovšem i já dokázal najít rychle něco pozitivního. Vždycky jsme se šli někam najíst. Ze začátku jsem se za to styděl, ale pak jsem si řekl, že snad mám právo na nějakou satisfakci.

Svět je malý a já i tady, u PTP narazil na "našince". Nic jsme spolu neměli, protože jednak nebyl můj typ a já jeho, jednak měl doma svoji "holku".

- Slíbil mi, že počká. Tak já si to taky odřeknu, že jo. Ostatně, pro něj to bude těžší, je to fakt hezkej kluk. A víš sám, jak to chodí… -

Tomuhle jedinému jsem se svěřil.

- Jen tě píchá a nic víc? Nic divnýho nechce? -

- Nechce. -

- Musíš mu kouřit? -

- Ne. -

- S ním to bylo prvně? -

- Ale kdeže… -

- Tak to máš fajn. Hele, znal jsem kluka, co byl v kriminále. Vyprávěl takový věci, že by ti do rána vlasy hrůzou nelehly. Ber to tak, že se mu líbíš. Asi tě svým způsobem má rád. A kdyby ti někdy místo jablek chtěl dát cigára, tak neváhej. -

Tehdy se říkalo, že se něco má brát sportovně. Jako, že se máš povznést. No, minimálně jsem to už rozdejchal. Říkal jsem si, že tady to už nějak vydržím a v civilu na to prostě zapomenu. Občas jsem si to i užil, byl na mě hodný. Nedá se říct, že by akt, který mezi námi probíhal, mohl nést vznešený název milování, ale řekněme, že to bylo z mé strany v podstatě už dobrovolné.

***

Za nějaký měsíc na to přijel v podvečer náklaďák a z jeho korby seskákalo asi patnáct kluků. Nováčci. Byli to vesměs kluci našeho věku, jen dva už zjevně starší. Ten jeden už od pohledu grázl a ten druhý… Nemohl jsem na něj přestat koukat. Snad nejlíp by ho vystihl pojem: drsná krása. Mohl být tak o pět let starší než já. Od začátku se držel stranou, pokud nemusel, s nikým nemluvil. Když už jsem se ho něco zeptal, odpověděl, ale to bylo tak asi všechno. Ale protože časem se rozkecá všechno, dozvěděli jsme se, že chtěl za kopečky, jak se tenkrát říkalo. Nedovolené překročení státní hranice a pokus o opuštění republiky. Zajisté, že ho chytili. Odseděl si část trestu a vojnu ho poslali odkroutit k PTP.

Zato ten první… Už mu táhlo bezmála na třicet, v kriminálu byl jako doma. V běžném vojsku s ním raději ani nic nechtěli mít, a tak ho šoupli k nám. Okamžitě nám začal dávat najevo, kdo je tady teď pán a že se vyzná. Bral si, co chtěl, nic k jídlu před ním nebylo jisté, cigarety bral rovnou po krabičkách. Pokud se někdo vzepřel, zmlátil ho. Šarže ho napomenuly, poseděl si na samotce a druhý den málem kamarádovi vyrazil oko, protože za něj nechtěl dělat rajóny. Dva dny na to se s ním jeden z kluků odmítl podělit o balík. Respektive, odmítl mu ho dát. Ten kriminálník ho chytil za vlasy a začal ho mlátit do obličeje. Přistrčil mu ešus a řekl:

- Dokud nebude plný, tak tě nechci vidět. Potom můžeš přijít odprosit. -

Krev z nosu teče dost dobře, takže za chvilku bylo dno ešusu plné. Je to hanba, ale stálo nás tam deset a všichni jsme se toho kreténa báli. A najednou mě něco napadlo. Mrkl jsem na jednoho z kamarádů a ukázal hlavou k baráků šarží. Ten ešus jsem vzal a tou krví jsem si napatlal obličej. Kriminálník na mě koukal, protože tušil boudu, ale nevěděl hned jakou. Nevšiml si, že někdo vyklouzl ven a běžel k hlavní budově. Za minutu tu byl poručík a v patách za ním Vašek. Kamarád přesně věděl, koho informovat. Zapatlaný krví jsem musel vypadat jak příšera. Nikdo se na nic neptal, cápka strčili pod zámek, i když vykřikoval, že mi nic neudělal, a druhý den ráno jel na další "ozdravný pobyt". Všiml jsem si, že má hezky modré oko. To včera teda určitě neměl…

***

Zato Karel, ten kopečkář, jo to bylo jiný kafe… I když jsem riskoval minimálně "přesdržku", pozměnil jsem rozpis tak, aby byl v mé skupině. Nenápadně jsem se postaral, aby mne začal brát na vědomí. Topili jsme kamny na dřevo, ale i kamínky, kterým se říkalo piliňáky, nebo u nás na Moravě řeziňáky. Nevím, jestli víš, o co jde. Je to takový dutý válec, který se plní udusanými pilinami. Dole byl malý kulatý otvor se šoupátkem. To se odklopilo, piliny se zapálily a šoupátko se zase zaklaplo. Jenomže – kdo to neuměl udusat, nebo-li tzv. "nabít", tomu se piliny sesunuly a nehořelo to. Byl z města, piliňáky viděl nejspíš prvně v životě.

- Ukaž, já to udělám, nebo tady zmrzneme, - nabídl jsem mu.

- To budeš fakt hodný. Děkuju. -

Usmál se na mě a já se rozpustil jak Eskymo za půl koruny.

Všiml jsem si, že nedostává balíky, jen dopisy. A tak, když mi Vašek dal něco lepšího, ochotně jsem se s ním podělil. Celkem pravidelně se v mé skříňce objevovaly sladkosti a jablka, ať už si mě Vašek volal, nebo ne. Takže jsem se mohl klidně podělit i s klukama a nebylo to tak nápadné. Karel měl jablka rád, nikdy neodmítl, občas si vzal i nějaký pišingr nebo čokoládu.

Když jsem nenápadně zavedl řeč na holky, jen trhl rameny a řekl, že na takové věci zatím neměl čas. To jsem slyšel rád. Čím dál víc ve mně sílil dojem, že je na tom jako já. A můj teplokrevný souputník mi to jen potvrdil.

- No to vsaď boty, že je teplej. Možná si ještě nedal, ale určitě je. V tom případě ovšem bacha na toho tvýho frajtra. Jak se domákne, že má konkurenci, tak ho popadne za límec a chlapec poletí jak vlaštovka. -

Právě toho jsem se bál. Ale trápila mě i jiná věc. Co jestli si Vaškovy náklonnosti ke mně všimne Karel? Občas jsem míval pocit, že se na mě usmál, jen tak. Zdálo se mi, že je víc kamarádský než se začátku. Tajně jsem doufal, že jsme na téže vlně, že si to všiml i on. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby mě vzal za ruku nebo okolo ramen. Snil jsem o tom, že jsme spolu, v noci se mi zdálo o společném milování. Zdálo se mi, že se líbáme, že mě svléká a pak se milujeme. Z lásky, ne na povel. Přál jsem si, aby po mně chtěl něco, kvůli čemu se budu muset hodně překonat, chtěl jsem, aby po mně chtěl něco opravdu neobvyklého, čím bych mu mohl svou lásku dokázat.

Židé mají přísloví, že než se o něco začneš modlit, měl by sis to dobře rozmyslet, protože se může stát, že to dostaneš. Ale zatím šlo všechno splavně. Bylo to po prve, co jsem se doopravdy zamiloval. Chtěl jsem od života víc než jenom rychlovku na stojáka, víc než jedno rychlo číslo a adie… Nechtěl jsem přece tak moc, jenom někoho, kdo by mě měl taky rád. Kdo by stál jen a jen o mě, o podání mé ruky, o mou lásku. Doufal jsem, že tohle všechno najdu u tohohle kluka. Já vím, co se o nás a o té době říká. Že tehdy šel prostě každý s každým, protože příležitostí bylo málo, a tak se prostě využívaly. Ale zas tak divoké to tu doopravdy nebylo.

Ale nakonec jsem to už nevydržel. Když si jednou v lese odskočil, šel jsem s ním. Stáli jsme vedle sebe a kropili kapradí. Zavřel si kalhoty a koukal s úsměvem na mne. Já stál jak bulík a koukal na něj.

- Copak? - zeptal se. - Děje se něco? - dodal, když jsem mu neodpověděl.

Začal jsem se potit.

- Prosím tě, poslouchej mě. Já ti něco potřebuju říct, akorát že nevím jak… -

- Co takhle česky? -

- Jasně… Jenomže se bojím, že si budeš myslet, že… že jsem divný nebo úchyl…, já… -

- Ty seš teplej, že jo? - zeptal se.

- Miluju tě…, - vyhrklo ze mě skoro samovolně.

- Fakt? A co ten zrzavej frajtr? Nejste moc opatrní, mluví o tom už i veverky. -

Výsměch v jeho hlase byl nepřeslechnutelný. Polilo mne horko, jak jsem se styděl. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel.

- Jo? A ty sakra myslíš, že se ptal? Tamhle si klekni a drž hubu. Kalhoty dolů a jde se na to. Co jsem měl tak asi podle tebe dělat? Hlásit to? Chtěl bych tě vidět. Komu myslíš, že by asi tak věřili? - sypal jsem ze sebe jak z kulometu.

Upřímně řečeno, v té chvíli jsem se cítil poníženější, než když mi Vašek projížděl zadek. Ať už byl, jaký chtěl, nikdy mne neurážel. Sice ani náznakem nepředstíral nějaké city, ale nikdy, opravdu nikdy se mnou nemluvil, jako kdybych byl děvka. Ale jo, bral si mě, kdy se mu zachtělo, ale jinak byl v celku slušný. Nebo, že bych si na něj přece jenom už trochu zvykl a něco k němu cítil, že se ho tak zastávám? V hlavě mi doslova hučelo, pochopil jsem, že jsem si vysnil něco, co byl jenom sen, něco, co v reálu nemohlo fungovat. Co bude teď? Rozkecá to? Vždycky si rád ode mě bral ty jablka nebo něco dobrého, teď se bude možná štítit i mojí lopaty.

- Promiň, promiň, jestli můžeš. A zapomeň na to. Myslel jsem…, - došly mi slova. Myslel jsem co?

A najednou jsem ucítil jeho ruku na rameni. Přitáhl mě k sobě, vzal mou hlavu do dlaní a začal mě líbat. Tak jako ještě nikdy nikdo… Cítil jsem, jak se se mnou točí svět. Co je to? Další můj sen? Nebo jsem se už zbláznil? Ale ne, bylo to reálné, MUSELO to být. Vracel jsem mu polibky a bylo mi jedno, proč to dělá. Jestli se rozmyslel a chce to zkusit, nebo se mi ještě víc vysmívat, nebo … nebo … to je jedno. Drží mě a líbáme se. To je všechno, co je teď důležité.

Držel pořád mou hlavu v dlaních a díval se mi do očí a usmíval se. Tak jako někdy večer, když jsme si povídali.

- Tak už se nezlob, já to o tobě vím od momentu, kdy jsem tě uviděl. Ale víš jak, našinec si musí dávat velkej pozor. A tady ještě větší. Ale už se vrať, nebo nás budou hledat. Já přijdu za chvilku. -

Snažili jsme se, aby si nikdo ničeho nevšiml. V kasárnách bylo pár zašíváren, kam se kluci občas uklidili, když se chtěli pořádně vyspat nebo ulejt. I my jsme si našli místečko pro svou lásku. A pak jednoho dne při rajónech zaznělo:

- Vojín Čada, běžte uklidit sklad! -

Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že už nejmíň měsíc si mě nezavolal. Měl jsem hlavu tak plnou Karla, že jsem si na své "povinnosti nad rámec vojenské služby" ani nevzdechl. Bezděčně jsem stočil oči k milému. Co mám proboha teď dělat? Lehce kývl hlavou, jako by říkal:

- Jsi už velký kluk, to zvládneš. -

Nechtělo se mi, strašně se mi nechtělo. Připadalo mi, že se tím, že teď poslechnu, nějak pošpiním, že se v Karlových očích ponížím. Tím, že se nevzepřu, že neodmítnu. Ale nevzepřel jsem se a poslechl jsem jako ovce. To se těžko vysvětluje, ale já měl tehdy pocit, že nemůžu nic jiného dělat.

Stál jsem u kavalce a koukal na Vaška, jak kouří. Vytáhl se šuplíku pod stolem dvě jablka, krásná, červená a zadrhnutým hlasem řekl:

- Tak běž. -

Bez toho, že by si užil? Dvě jablka? Vždycky mi dával od všeho jenom jedno. A najednou mi to došlo. On to ví… Ví o mně a o Karlovi.

- No tak, co je? Myslíš, že jsem slepý? Ale nemusíš se bát, nevykecám to. -

- Vy…, nenecháte ho převelet? - hlesl jsem.

- Jak velká svině si myslíš, že jsem? To víš, že bych byl raději, kdyby tu nebyl. Tak padej. -

A najednou mě pohladil po vlasech. Přísahal bych, že se mu leskly oči. Popadl jsem jablka a ze skladu jsem vyletěl jak špunt ze šampusu.

Pomalu se blížil konec mé služby. Stále častěji jsme s Karlem mluvili o tom, co bude pak. On a sestra bydleli v malé garsonce, kde o sebe skoro zakopávali a překážel jim i větší květináč. Navrhl jsem, že bych šel na Ostravsko do dolů. Jistě bych časem na nějaký, třebaže malý byt získal nárok. A Karel tehdy do našich plánů zapojil svou sestru. Od dětství ji trápila páteř, operace se moc nepovedla, chodila nakloněná na jednu stranu. Styděla se za to a žádnou známost neměla. Navrhl, že bychom se mohli na oko vzít. Jako ženatý bych jistě dostal slušný byt a pak už by se uvidělo. Sestra byla pro, já taky. Malovali jsme si všechno v růžových barvách. Hlavně, že budeme spolu. Jak krásně nám to znělo – budeme spolu.

***

- Co je s tebou? Už dva dny jsi nějaký divný? - zeptal jsem se Karla.

Nebylo to nějaké nápadné, ale já si toho pochopitelně všiml skoro hned.

- Nevím, nějak mne bolí břicho, jsem nafouklej, ale na velkou nemůžu. Asi jsem něco špatnýho snědl. -

- Z té prasečí šlichty, kterou nás krmí, by ses spíš pos… To bude něco jinýho. Máš ještě slepák? -

- Vyndanej. -

Doktor v lágru nebyl. Na co taky, kvůli vojenskému odpadu, že ano. Pokud se někomu něco stalo, měl smůlu a musel čekat na doktora z městečka. Pokud se tedy uráčil. Další den bylo i mně jako totálnímu laikovi jasné, že se děje něco hodně špatného. Karel zvracel vysokým obloukem, jak se říká, a břicho měl jak desku. Nic jsem mu neřekl, aby mi to náhodou nezatrhl, a šel jsem orodovat k Vaškovi. Byl jsem ochotný se s ním třeba i vyspat, jenom aby Karlovi pomohl. Ale on jen zvedl telefon a zavolal doktora. Ten kupodivu ještě odpoledne přijel. Kouknul na Karla, teď už zkrouceného bolestí a jen tak ode dveří, aniž by se ho dotkl, vyplivl diagnózu:

- Jasně simuluje! -

- Ale to asi ne, soudruhu doktore. Má přes třicet osm a zvrací, - namítl velící. Když předtím seřval Vaška za ten nedovolený telefon. Na vojně se musí všechno hlásit a je potřeba to schválit. Žádné partyzánské akce nejsou povoleny.

- Bůhví, co snědl. Ať si zaběhá a hned mu bude dobře, - zabručel doktor.

- Nemohl by to být slepák? - zkoušel to velící, kterému bylo taky už jasné, že z přejezení tyhle potíže fakt nejsou.

- No tak dobře. Tři dny na marodce a ledovat. Ale potom do práce! Jasné? -

A odjel.

Karla dali na samovazbu, protože marodkou jsme v lágru, na rozdíl od vězení, nedisponovali. V noci se už svíjel bolestí a nakonec začal křičet. Vašek se sakrama zvedl telefon. Tentokrát velící už neřekl ani slovo. Bohužel natrefil na toho samého řezníka, který tu byl předtím. Jednak trval na své diagnóze, jednak řekl, že má jenom jednu sanitku a tu potřebuje pro slušné lidi. Byl pátek, slouží jen pohotovost. Ale jistě, přijedou, ovšem nejdřív v pondělí. V té chvíli jsem se začal doopravdy bát, že tohle nedopadne dobře. Seděl jsem na samotce a držel Karla za ruku, dokud se mu trochu neulevilo a on neusnul. Potom jsem se přesunul na svou cimru… Najednou mi někdo zatřásl ramenem.

- Vstávej. Ale potichu. -

Nade mnou stál Vašek. Byly dvě ráno. Strachy mi vyschlo v puse. Došli jsme k samotce. Karel, doslova zalitý potem a jeho nářek, to je něco, na co se nedá zapomenout.

- Buď tu s ním. Jdu pro auto. -

Klesl jsem u postele na kolena.

- Neboj se, všechno bude dobrý. Dovezeme tě do špitálu a tam ti pomůžou. -

- To těžko. Myslím, že už je pozdě. Mám pocit, jako kdyby mi tam uvnitř něco prasklo… -

Nový nával bolesti, nové křeče a nový nářek. Ten zvuk mi rval duši.

- Vzpomínáš, jak jsi jednou říkal, že bys pro mne udělal všechno na světě? - zeptal se najednou.

- Jistě. -

- Tak jo. Někde jsem četl, že člověk se dá udusit polštářem… -

- Zbláznil ses? - vyjekl jsem.

- Ještě ne, ale tou bolestí se určitě brzo zblázním. Stejně mě ten kretén odmítne operovat a nechá mě takhle minimálně do pondělka. A to už budu tak jako tak mrtvý. -

Nové křeče, nový nářek. Skučel jak bitý pes.

- Prosím tě, jestli je pravda aspoň polovina toho, co jsi mi říkal, tak to udělej. Pomoz mi, já už to nevydržím, já už nemůžu… Ta bolest je šílená…, - prosil.

Popadl jsem ten zatuchlý hnus, který tady vzletně nazývali polštářem, a přitiskl jsem mu ho vší silou na obličej. Nijak se nebránil.

- Miluju tě…, miluju tě…, miluju tě…, - vzlykal jsem a v duchu jsem si říkal, že jsem se určitě zbláznil. Ale po chvilce jsem polštář odhodil. Ani z lásky jsem se nemohl odhodlat k něčemu takovému. V té chvíli přišel Vašek. Úplně jsem na něho zapomněl. Společně jsme Karla více méně odnesli do auta a jelo se. V nemocnici nás kupodivu vzali rovnou, asi na ně nazuřený Vašek udělal dojem. Nebo z něj prostě měli strach.

Když Karla odváželi, byly jeho rty i obličej podivně bílé. Sklonil jsem se nad ním a dlouze jsem ho políbil… Kašlat na lidi. Jaksi podvědomě jsem tušil, že je to naposledy.

Bylo…

Bloumal jsem po kasárnách jak tělo bez duše a brečel a brečel. V práci jsem víc překážel, než toho udělal. Ale nikdo mi nic neřekl. V mé skříňce se dál objevovaly sladkosti, ale jablka už ne. A sklad jsem od té doby už taky nikdy neuklízel.

***

Byl jsem v civilu už víc než půl roku, když jsem se konečně odhodlal zajet za Karlovou sestrou. Otevřela mi bledá slečna, nachýlená trochu na stranu. Když jsem jí řekl, kdo jsem, pozvala mě dál.

- Poslouchám, - řekla a posadila se do trošku ošoupaného ušáku.

Řekl jsem jí v podstatě pravdu. Až na ten hrozný konec. Věděla, že Karel byl na kluky, a i to, že na vojně poznal někoho, kdo mu byl sympatický. Rozpačitě zmlkla. V dobách našeho mládí se o takových věcech nemluvilo tak samozřejmě jako je to dnes. Seděla přede mnou jak hromádka neštěstí. Nepříliš hezká stárnoucí slečna schoulená ve starém křesle. Pak vstala, ze staré knihovny vytáhla velké album a krabici s fotkami.

- Možná byste si některou chtěl vzít… -

Ruka se mi třásla, když jsem ty fotky procházel. Byl jsem jí vděčný, že mlčí a neříká mi, kdo je jaká tetička. Nezajímalo mě to. Pár fotek jsem si nakonec vybral, i když…

- Moc vám děkuju. Mohl bych pro vás něco udělat? -

- Vlastně mohl. Jenom mi slibte, že neutečete dřív, než domluvím a vysvětlím vám to. -

A pak mi klidně, jako by mluvila o počasí, řekla, že by chtěla dítě. Ale je nemocná, své mít nemůže. Ale kdyby se za mne mohla provdat, prostě by zažádala o adopci. O adopci mohli žádat jen manželé. V první chvíli mi to přišlo totálně mimo. Ale pak mě napadlo, proč vlastně ne? Když budu ženatý a budu mít dítě, nebudu tak na očích. Za půl roku jsme se vzali a opravdu jsme uspěli i s tou adopcí. S manželkou jsem vycházel, navenek jsme byli běžná rodina. Ona se starala o holčičku a já si žil po svém. Od prvního setkání věděla, že s ní nebudu schopný žít jako manžel, tak mě brala asi jako náhradu za bratra. Mimo to, myslím, že by o mne jako o chlapa tak jako tak nestála.

To víš, že jsem nebyl svatý, zvlášť po tom, co za to už nehrozil postih. Ale nedá se říct, že bych byl šťastný. Někdy jsem se s nikým nesešel třeba i víc jak půl roku. Víc než sex mi chyběl někdo doopravdy blízký.

Když mi dcerka jednou řekla, že mě hledal jakýsi pán, spíš mě to rozladilo. Jasně jsem všem svým známým řekl, že domů za mnou chodit nesmí.

Do druhého dne jsem na nezvanou návštěvu ale zapomněl a z práce jsem šel domů s úplně jinými starostmi.

- Vojín Čada, nástup na úklid skladu! - ozvalo se za mnou náhle.

Leknutím jsem málem nadskočil.

- Vašku… -

Koukali jsme na sebe, já udiveně, on s klidným výrazem.

- Jak jste… jak jsi mě našel? -

- Náhodou jsem potkal někoho, kdo pracuje na vojenské zprávě. Prostě jsem řekl, že hledám kamaráda z vojny. Oficiálně se to pochopitelně nesmí, ale pro bývalého vojenského kamaráda to udělal. -

Pozval jsem ho na pivo. A on mě k sobě na hotel… Vlastně jsem k němu šel jenom z vděčnosti, že se tehdy snažil Karlovi pomoct, i když si spíš mohl gratulovat, že se ho zbaví. Prostě jsem jenom ležel a držel. Jenomže náhle mi začalo docházet, že cosi je jinak. Když mi chtěl dát pusu, automaticky jsem cukl hlavou. Maličko pevněji mě podržel a začal mě líbat. Ale ne jen tak, doopravdy líbat, jako se líbá někdo, koho máš rád. A já vyjeveně poslouchal to nejpodivnější vyznání, jaké jsem kdy slyšel. Byl do mě zamilovaný, ale neuměl to dát najevo jinak, než že na mne tak divně koukal. Došlo mu, že ho přehlížím jak lány, a tak ho napadlo, že by mě mohl do postele dostat díky tomu, že byl můj nadřízený. Tak to riskl. Konec konců, mohl maximálně dostat do zubů. Navíc u mě jaksi počítal s tím, že poslechnu spíš než kdokoliv jiný. A já poslechl. Neříkal jsem nic, protože jsem neměl co. Přesto jsem s ním zůstal až do rána a v noci jsme se fakt nemodlili…

Začal za mnou pravidelně jezdit a já, já si pomalu zvykal na to, že to tak je. Časem jsem si uvědomil, že se na něj vlastně těším. Začalo mi s ním být dobře. Ne snad, že bych se do něj zamiloval, to ani náhodou. Ale byl to někdo, o koho jsem se mohl opřít. S kým jsem mohl mluvit, o čem tak chlapi mezi sebou mluví. Klapalo nám to i tělesně. Prodal domek a koupil si byt u nás ve městě. A začali jsme spolu žít. To je všechno. Když před deseti lety moje žena zemřela, tak jsem se k němu nastěhoval. Občas mě ještě dneska rád komanduje, to mu asi zůstalo z toho vojákování. A já se dodnes nenaučil odmlouvat. Jenom jablka už za to nedostávám.

===

Kouknu se na Nika. Tváře se mu lesknou, jak mu tekly slzy.

- Utři si nos a jde se na obchůzku, - zvednu ho z křesla dřív, než zas něco nevhodného pleskne.

Skloní se nad Mirečkem a políbí ho. A nezdá se, že by to Mirečkovi nějak vadilo.

- Dobrou noc, - řeknu a odtáhnu to rozjívené štěně s sebou.

- Dobrou noc a klidnou službu, - popřeje nám starý pán.