Kdo se bojí, ten si neužije

Z Ruzyně jsme vyletěli před půlnocí. V černé hloubce pomalu odplouvají oranžově svítící města a městečka. Cítím se luxusně – letím si na dovolenou. V letadle sedím nanejvýš jednou za rok, proto si to dokážu vychutnat. Pro toho, kdo létá každý měsíc, to nic neznamená, ale já si teď lebedím.

Uličkou mezi sedadly hned za letuškou prochází zhruba ve výši mých očí nějaký dost hezký zadek. Světlé přiléhavé kalhoty ho pěkně obepínají. Kam by tady v letadle mohl jít? Pokud to není terorista kráčející ke kapitánovi do pilotní kabiny, tak jde… samozřejmě na záchod. Za chvíli se vrací. Sedím u okénka. Kdybych měl sedadlo u uličky, líp bych na něj viděl. Vyčural se a jde si zase sednout. Má ho v pravé nohavici. Jako většina. Do obličeje mu takhle z dola moc nevidím, ale vypadá dobře, pokud se to dá při spacím tlumeném osvětlení v letadle poznat.

Bude svítat, přistáli jsme. Při nastupování do autobusu před letištěm je ve vzduchu cítit, že moře je někde poblíž. Jedeme asi hodinu. V hotelové hale průvodkyně z cestovky vyvolává jména a rozdává elektronické karty, kterými se odemykají dveře hotelových pokojů. Manželské páry, milenecké páry, rodinky s dětmi. Očima hledám nějaké samotné jednotlivce. Tak jakého spolubydlícího letos vyfásnu? Většinou jezdím na dovolenou sám, a protože dvoulůžáky jsou levnější, musím obvykle bydlet s nějakým cizím člověkem. Loni to byl zase nezajímavý pán s pivním břichem. Asi jako tamhleten strejc u recepce. Jasně, to je můj člověk. Určitě na mě vyjde právě tenhle, taky je tady sám. Těch pár dní to musím vydržet. Jednolůžáky byly v cestovce vyprodané, ale vymínil jsem si alespoň, že spolubydlící musí být nekuřák.

Průvodkyně konečně volá i moje jméno. A ještě jedno. Ale strejc stojí a pro kartu si nejde. Místo toho si druhou kartu od pokoje vyzvedává někdo, kdo přichází k recepci za mnou. Vůbec jsem ho neviděl. Ale… ne, to se mi snad zdá! Letos asi bylo štěstí unavené, a tak se spletlo. To je přece ten hezký zadek z letadla. S tím budu spát v jednom pokoji!

Ve výtahu je plno lidí, kufrů a tašek. Ospalí účastníci zájezdu nic neříkají. Stojím náhodou vedle něho a cítím slabounkou vůni deodorantu. Zdá se, že to alespoň bude čistotný člověk. Teprve v pokoji začínáme mluvit.

***

„Kterou postel chcete?“

„To je fuk, jedna jako druhá…“

U jedné zdi jedna postel, u protější druhá. Dvě lampičky, dvě křesla, stolek, v předsíňce dvě vestavěné skříně. V koupelně, spíš v koupelničce, sprchový kout, umývadlo (jedno pro dva hosty), záchod, bidet (bude se hodit?). Veliké zrcadlo opticky zvětšuje mrňavou místnůstku. Původně asi jednolůžák, později zařízený jako dvoulůžák, aby si hotel víc nahrabal. Ale celkem to ujde. Zato pohled z lodžie… Cestovka tentokrát nelhala, pravý a nefalašovaný výhled přímo na moře. Nádhera. Doprava se obloukem táhne do dálky jedna řada modernistických běloskvoucích hotelů, doleva druhá řada běloskvoucích hotelů. Stovky lodžií a balkónů. Úplná Copacabana v Riu de Janeiro. A moře. Gigantická vodní pláň se od pláže olizované bílými vlnami rozpíná do nekonečna až k pravítkové čáře horizontu. Pláž se táhne obrovským obloukem podél celé monumentální zátoky.

Nejradši bych si po nočním letu lehnul, ale jako správný suchozemec se hned po ubytování vypravím k vodě. Každá hodina pobytu mě přišla na šílené peníze, tak přece nebudu ve dne spát. První plavání v místní slané vodě, zorientovat se na pláži, prozkoumat rekreační městečko a jeho hotelovou architekturu a hlavně, kde je tady nudistická pláž.

Při večeři v hotelové jídelně (polopenze) jsou stoly pro čtyři. Nějak to vyšlo, že já a můj spolubydlící sedíme se staršími manželi. Povídavá paní je příjemná, ale nedá jí to a po chvíli se pana Libora – můj spolubydlící se jmenuje Libor – přece jen zeptá:

„A co že vy, takový sympatický člověk, jste tady sám, bez manželky?“

Jejímu choti se v tu chvíli v očích rozsvítí neonový nápis „slepice jedna zvědavá!“, ale neříká nic a hledí si své sklenice. To je pro mě ten nevyhnutelně správný okamžik, abych vstal a rozloučil se. Další, komu příjemná paní položí stejný dotaz, totiž budu logicky já. Celý život jsem zvyklý předcházet podobným situacím. Taktizovat a preventivně odvádět hovor od takovýchto otázek, abych si nemusel vymýšlet více či méně vynalézavé výmluvy, proč nejsem ve svém věku ženatý, mě už někdy unavuje. Dnes večer fakt nemám chuť na konverzaci tohoto typu. Jako ostatně nikdy. Při odchodu ještě zaslechnu, jak pan Libor trpělivě odpovídá:

„Inu, to víte. Když je člověk rozvedený…“

Tak rozvedený. Docela hezký chlap. Žádný zářivý krasavec, ale takový nějaký pěkně souměrný, přímo bych řekl proporční. Žádné příznaky. Žádná naušnice, žádný pierecing, žádné tetování. Hlas, pohyby, chůze, grimasy – všechno v normě. Řetízek se čtyřlístkem na krku je jenom tenký, nenápadný. Asi tak v mém věku? Muž v nejlepších letech. Třicet až čtyřicet. Nikdy neumím odhadnout, kolik je komu let. Ne vysloveně metrosexuál, ale také ne člověk, kterému je jedno, co si na sebe navlékne. Žádné předražené značkové hadry pro zastydlé puberťáky, ale přesto… no prostě mu to sluší. A docela dobře se s ním povídá. Tak nějak decentní člověk. Letos jsem to tedy vyhrál. Kupodivu.

***

Dohodli jsme se, že do koupelny dnes půjde první. Nenápadně koukám, jak se svléká do slipů a jde se sprchovat. Z koupelny vychází s ručníkem kolem pasu. Došel ke své posteli, zády ke mně hází ručník na postel. Teď vidím ten hezky tvarovaný zadek, který jsem si prohlížel v letadle. Navléká si pyžamové trenýrky. Nevidím ho zepředu, ani za strany. Ještě chvíli si povídáme o bezvýznamnostech a pak jdeme spát.

V noci mě něco vzbudilo. Skleněnými dveřmi z lodžie dopadá do pokoje chabé noční světlo. Od sousedovy postele je slyšet nějaké šustění. Leží zády ke mně, přikrytý do půli zad a bílá deka se rytmicky zachvívá. Paže po dekou se hýbe, občas zavrže matrace. Proč se tak dlouho drbe? Má kopřivku nebo co? Ne, to není kopřivka. On se nedrbe. On… on… Jasně, nic jiného to být nemůže. Honí si ho.

Ani nedýchám, aby si nevšiml, že nespím. Ani se nehnu. Zato on se převalí na záda a deka se odhrne. Pyžamové trenýrky má stažené pod rozkrokem, ruce v klíně a se zavřenýma očima si masíruje penis. Charakteristickými pohyby, které odpradávna důvěrně znají všichni muži starší dvanácti let po celé zeměkouli. Slyším jeho dech. Teď tiché heknutí s vystrčenou bradou a hlavou zabořenou do polštáře. Vyvrcholení. Oddychování. Potom znehybní. Bojím se pohnout, aby mě neslyšel. Nechci trapas. Za chvíli zvedá ruku a šátrá po balíčku papírových kapesníků. Musel si ho tam připravit předem. No jo, utírá si břicho, vzdychne a pomalu se posadí. Okamžitě zaklapnu oči a dělám, že spím. Slyším, jak jde do koupelničky. Škvírou nedovřených dveří proniká do pokoje světlo. Spláchnutí záchodu – asi hodil papírový kapesník do mísy. Do umývadla crčí voda. Teď si určitě mydlí břicho a přirození. Oplachuje se. Ticho. Asi se utírá. Dveře koupelničky se otevírají, klapne vypínač. Lehá si do postele. Za chvíli oddechuje hlubokým spánkem. Jasně, po mastrubaci se přece vždycky spí nejlíp.

Jenomže já z toho hned tak neusnu. Péro mi stojí jako pomník na náměstí. Musím si to udělat taky. Snažím se, aby požitek trval co nejdéle, ale jsem hotový už po několika málo hmatech. Vzdychnu a začínám se nořit do propasti spánku. Ještě ale musím vstát a také jít do koupelničky, než definitivně usnu jako špalek. Napřed umývám hranu umývadla – jedno pro dva hosty. On se mi líbí, ale nemusím od něj hned něco chytnout. Mydlím se, oplachuji se, utírám se. Po špičkách se vracím do postele, abych spolubydlo nevzbudil. Ten už je v limbu. Lahodná zemdlenost se vrací a za chvíli se také odeberu do sladkého bezvědomí. Obracím se na bok a vtom vidím na druhé straně pokoje… jeho lesknoucí se oči. Okamžitě se zavřou, jakmile se setkají s mýma. Leží ve své posteli a tváří se, že spí. Stejně jako já před chvílí. Ztuhnul jsem jako penis. Trapas. On nespí! Nezdálo se mi to? Nepřehlédl jsem se? Ne, nepřehlédl. Teď oči otevřel znovu a dívá se na mě. Krátce se na mě zašklebí a hned je zase zavře. Ale zatvářil se tak nějak spiklenecky, pobaveně a kolegiálně. Aspoň mi to tak připadá, pokud se to dá v téhle tmě postřehnout. Trapas, trapas, trapas! Nevím co dělat. Jak na to reagovat. Nestandardní situace, která se snad ani nedá obstojně obhájit. Tak tedy neříkám nic. Lepší je tu ostudu zaspat.

***

Po snídani jede celý turnus na plánovaný celodenní výlet autobusem.

„Můžu si sednout vedle vás, Jaromíre?“ ptá se mě Libor.

„Jasně,“ souhlasím bezmyšlenkovitě. Připadá mi jaksi samozřejmé, že budeme blízko sebe, i když si nejsem jist, jak se mám postavit k události včerejší noci. Nemluvíme o tom. Není čas ani příležitost. Ani důvod. Průvodkyně nás vodí po památkách a turistických atrakcích.

„Stejně je divný, že v těch dávných dobách, kdy to všude bylo samý pánbíčkářství, dělali sochaři a malíři takový krásný nahý těla. A úplně nahý. Ale přitom vždycky jenom samý mrňavý přirození. Žádnej pořádnej macek. Ti barokní svalovci ho mají jako malí kluci.“

„To je historická tradice. Co je malé, to je krásné. V antice se považovalo malé přirození za krásné, kulturní, umělecké. Velké pohlaví byl tehdy projev ošklivé zvířecí hrubosti. A antickou tradici převzala renesance. Proto například Michelangelův David ve Florencii na náměstí klidně vystavuje přímo dětského pinďourka.“

„Když se Římanovi postavil, tak mu to připadalo ošklivé? To mě teda nepřipadá. Já ho mít tak malinkého, tak se s ním na náměstí moc nechlubím.“

„Vám to nehrozí. Jak jsem si včera v noci všimnul.“ Jen jsem to řekl, už toho lituju. Přemýšlet nahlas se nemá, ale už se stalo. Jenomže on se jenom uchechtává. Naštěstí.

V restauraci, kde celý náš autobus obědvá, si pan Libor odskočil na toalety. Vždycky jsem nesnášel veřejné záchodky. Jejich pach a trapnou atmosféru vynucené mezimužské kolegiality, protismyslně popírané všeobecně předstíranou, vzájemnou lhostejností mezi cizími muži – jen aby si někdo nemyslel, že snad tady je někdo "na chlapy". Pánské veřejné záchodky mi vždycky nějak nevysvětlitelně připomínaly kasárenskou atmosféru mezimužské šikany, vzájemné hrubosti a arogance. Tak jako atmosféra bezcitnosti v chlapeckých šatnách vedle školní tělocvičny. Ke své škodě jsem jako kluk všechno mužské vnímal právě v takovýchto souvislostech. Teprve později se tato moje pubertální stydlivost a štítivost tím více přesmykla v pravý opak. Jenom odpor ke špatně umytým záchodům mi zůstal. A teď mě něco na chvíli jako naschvál do těch výlučně mužských prostor přitahuje. Co? Libor.

Nikdo nevchází, nikdo nevychází. Moje averze k hajzlíkům se na chvíli jakoby přeměnila v chuť dopustit se lehké provokace. Provokace vůči panu Liborovi, který tam uvnitř právě teď je. Sám. Přemohl jsem se a jdu dovnitř. Pach je kupodivu jen mírný, snesitelný. Vykachlíkovaná močírna je prázdná. Stojí tam jen Libor. V typické rozkročené vyměšovací póze – s klínem vystrčeným ke keramické mušli. Postavím se daleko od něj k jiné mušli a jako slušný člověk se na něj nedívám. Všiml si mě, ale neříkáme nic. Ptám se sám sebe, proč jsem tam za ním vlastně šel. Možná jsem podvědomě chtěl s ním být sám v prostředí vyhrazeném pro intimní tělesné úkony. Desítky mužů v tomto speciálním prostředí denně vykonávají intimní tělesné úkony, nevzniká mezi nimi žádný intenzivní vztah (nepočítáme-li jisté specifické situace), a přece se to stát může. Jako právě teď. Nic se neděje, a přesto mám v těle zvláštní rozechvění. Jen mírné. Když si v umývárně myjeme ruce, podíváme se na sebe v zrcadle.

„Bylo to včera v noci dobrý?“ zeptá se najednou zcela bez souvislosti. Místo odpovědi si jen odkašlám a dívám se raději do umývadla. Než se odhodlám něco vyslovit, vcházejí do umývárny nějací pánové a spěšným krokem míří k mušlím, aby ulevili svému organismu. V autobuse jsme spolu já a Libor mluvili naprosto obyčejně, jako by nic. Tady nevím co říci. A teď už ani nemohu. Nálada intimní samoty je pryč. Mírně se usměje nebo spíš ušklíbne a jde ven.

Než zase nastoupíme do autobusu, rozhlédne se, zda ho nemůže někdo slyšet, a polohlasně mi říká: „No co, trocha onanie nikoho nezabije. Dyť je to zdravé že, Jaromíre? Je to lidský a dělaj to všicki.“

„Nastupovat prosím, dámy a pánové. Jedeme dál, ještě toho máme před sebou hodně,“ hlaholí průvodkyně a popohání nás všechny do autobusu.

Sedíme vedle sebe, oba v krátkých rukávech a krátkých kalhotách nad kolena. Náhodou se ho kolenem dotknu. A hned se odtáhnu. On se neodtáhl. Za chvíli se mě on dotkne loktem. Neodtáhnu se. Jakoby nevědomky přiložím koleno k jeho stehnu a dívám se na druhou stranu z okna na úchvatnou scenérii nějakého opuštěného průmyslového předměstí, kterým právě projíždíme. Nechává nohu na místě, neuhýbá. Naopak se mě sám dotkne nadloktím a nechá ho volně přiložené k mé paži. Dělám, že si to neuvědomuji. Nedíváme se na sebe, jen se jeden druhého dotýkáme koleny a lokty. Nenuceně se ohlédnu, zda náš vzájemný dotek nemohou vidět lidé sedící za námi. Naštěstí nemohou. Riskovat, že si někdo všimne, jak k sobě potají tiskneme nahé nohy a paže, je rošťácká klukovina. U dospělých mužů až naivně směšná. Přesto na mě tato dětinská hra silně působí. Do této chvíle jsme já i on mohli předstírat, že masturbační extempore včera v noci nebylo nic víc než individuální onanie, která se odehrála náhodou u mě i u něj téměř ve stejnou chvíli. Tímto dotykem v autobuse však jeden druhému dáváme mlčky signál – líbí se mi chlapi. Už nelze dělat, že tomu tak není. Hranice je překročena. A současně je tento signál oboustranným přiznáním – chci tě. Mlčky je vyjádřeno vše. Kostky jsou vrženy. Co bude dál, si nedovedu představit.

Po večeři jsem měl naplánovanou delší procházku po nábřežní promenádě podél pláže, ale únava z výletu za horkého dne mě brzy zavede zpátky do hotelu. Libor je už vykoupaný a chystá se spát. Když vyjdu po sprchování z koupelničky, má v pokoji kupodivu zhasnuto – kromě noční lampičky – a sedí na posteli. Na sobě nemá vůbec nic. Zády se opírá o stěnu, jednu nohu pokrčenou v koleni, druhou nataženou. Abych mu dobře viděl do rozkroku. Mé spolubydlo si hraje se svým bidlem. Velikým a silným, postaveným bidlem. Žádné sochařské tintítko. Jdu ke své posteli, sundám si ručník z boků a nahý si sedám. Dívá se na mě, oči mu svítí jako žárovky, usmívá se, ale neříká nic. Také si položím dlaň mezi nohy.

„Ehm. To snad…,“ kroutím hlavou. Jsem nervózní. Ale najednou oba dva masturbujeme. A klidně se jeden na druhého díváme. Se zájmem, bez rozpaků a přímo s požitkem. Nejprve pomalu, relaxačně si pohráváme každý se svým mazlicím orgánem. A potom vzrušení narůstá a sílí. Z úsměvu se stává tvrdý výraz napětí a skoro sportovního snažení. Tempo se zvyšuje. Rychle a usilovně. Náruživě. Divoce. Jako o závod. Jako kdybychom soutěžili, kdo si dřív vyvolá orgasmus a výstřik. Jako malí kluci na letním táboře. Vyvrcholení, křeč a extáze je tady opravdu brzy. Každý na své posteli hekáme a zůstáváme oba ležet.

Až po chvíli vstávám a jdu se osprchovat. Dnes večer podruhé. Jde za mnou. Hodí svůj dlouhý zčervenalý úd do umývadla a pustí vodu. V zrcadle nad umývadlem se dívá, jak se sprchuji, a s očima upřenýma do mého klína, prohlašuje:

„Máš fakt pěknýho ptáka.“

„Ty taky.“

Je skoro půlnoc. Každý zapadneme do své postele. Navzdory mimořádnému rozrušení – nebo možná právě důsledkem rozrušení – za chvíli spím.

***

Podle turistické mapky je nudi pláž dost daleko od hotelového areálu. Stranou, v neudržované skalnaté zátoce, kde hotely už ani nejsou vidět. Není tady silnice, není tady parkoviště, není tady ohrazení, ani brána, ani vstupné, ani sprchy, slunečníky, stánky, plavčíci a hlavně není tady nával. Neoficiální nudi pláž. Koupání není zakázáno, ale ani doporučeno. Chodí se sem z hlavní pláže před pásem hotelů. Pěšinou vyšlapanou podél vody. Tady už kolem zátoky žádné budovy nejsou. Sem se hotelová výstavba zřejmě rozšíří teprve v budoucnu. Teď je tady slunce, moře, kamení. Na balvanech žádná zeleň, nikde stín, nikde úkryt. Každý vidí každého, ale naštěstí většinou na velikou dálku. Je nás tu dost málo. Hosté z hotelů se sem teprve trousí. Dokud nepromluví, těžko se pozná, jaké je kdo národnosti. Kdyby tady nebyla vlnící se vodní hladina a vzadu nad nevysokým kamenitým srázem nevyčuhovala nějaká pole a sady, byla by to měsíční krajina. Skaliska bez zeleně. Jiný svět, ve kterém jsou lidé nahatí a nestydí se. Svět, ve kterém pravidla puritánské mravopočestnosti neplatí. Roztroušeni daleko od sebe naháči leží, sedí, spí, plavou, sluní se. A někteří se objímají a líbají. Klid, ticho, jen šplouchání vln.

Jdu po kamenité pěšině, plavky v tašce, na sobě jen klobouk, brýle a boty, a hledám si nejlepší místečko, kde se usadím. Na kamenitém, neupraveném břehu není snadné najít rovné pohodlné místo. Projdu celou zátoku až na konec a zase zpátky. Dají se tady vidět krásné kousky. Na kupě kamení čnící z vln pár metrů od břehu se rozložili dva mladíci. Jeden stojí, druhý mu leží u nohou. Samozřejmě oba zcela nazí. Ležící si pohrává se svým souložným nástrojem, a to tak, aby to viděl každý, kdo jde kolem po břehu. Chvílemi dokonce bere do pusy stojící klobásu stojícího partnera. Dvojice, která láká okolojdoucího na trojku? Sexuchtiví turisté? Nebo mladý prostitut a jeho mladý pasák? Tady v objetí přírody? Nedokážu rozpoznat, která varianta je správně. Jak by tu trojku chtěli dělat tady, když je na ně odevšad vidět?

Vracím se zase na začátek zátoky a vtom ho vidím. Už z dálky. Ano, je to pan Libor. Všiml jsem si už v pokoji, že je opálený všude po celém těle. Jenomže je opálený souvisle, jednobarevně, všude na těle stejně. Takové zhnědnutí se získá v solariu. O tom, že chodí lovit bronz i na slunce, jsem neuvažoval. Ostatně na nudu se nechodí lovit jen bronz.

„Vy zde, pane kolego? Nudista všude bratry má,“ usmívá se. V noci jsme si improvizovaně tykli, ale teď si zase vykáme jako spořádaní občané.

Tady na slunci si ho mohu pořádně prohlédnout. Nejvíc mě bere jeho břicho. Nabrat svalovou hmotu a vybudovat si ramena, paže, prsa i nohy je makačka, ale udržet si ploché pevné břicho to je přímo umění. A Libor má břišní stěnu opravdu absolutně bez sádla, bez náznaku počínajících pneumatik.

„Vy máte fakt fantastický břicho, Libore. To se cení.“

„Děkan. Ale vy přece taky.“

Rozkládáme si karimatky asi tak dva metry od sebe, abychom na sebe nemuseli křičet a přitom měli dost pohodlí a soukromí.

„Jaromíre, prosím vás, nemoh´ byste mi namazat záda? Abych se nespálil,“ obrací se na mě po chvíli.

„Jasně. Tak si lehněte.“

Jasně, je mi jasně jasné, že to je jenom průhledná záminka. Něco se začíná dít. Před chvílí si Libor záda namazal sám poměrně jednoduše. Ale proč bych mu nevyhověl? Proč bych si nepohladil krásné nahé tělo? Alespoň po zádech. A uvidíme, jak se to vyvine. Jde jen o to, k čemu je to záminka. Lehá si na břicho a nechává se mazat. Samozřejmě záda. A potom párkrát zajedu rukou i na krk, paže, stehna. Tam se klidně může namazat sám, ale proč bych bližnímu nepomohl. A potom letmo i na hýždě. Nic nenamítá, nediví se. Naopak si pochvaluje:

„Fajn, to je příjemný. Byl byste dobrej masér. Z posilovny mě trochu bolí záda. Kdyby vás to neobtěžovalo, můžete klidně přitlačit.“

(To víš, že by mě to neobtěžovalo, hošánku.) A tak přitlačím.

„Tam, no tam. Tam to bolí. To je vono. Au!“ heká Libor.

„Moc mačkám? Pardon.“

„Ne to je dobrý. Jen přitlačte, nešetřete mě. Mám to rád. To je správný. Jo, tam.“

(Tak ty to máš rád. No tak to já přidám.)

„Ááá. To je vono. Vy mě teda hoblujete. Eště, jo. Eště,“ libuje si skoro masochisticky. Nadzvedává pánev a urovnává si svůj orgán mezi nohama.

(Že by dostával erekci?)

„Heleďte, já vám takhle jakoby zkroutím ruku za záda… Nebojte se, jenom jako, uvolněte tu ruku… V klídku, v klídku… Tím se vám nadzvedne lopatka a já se vám tak dostanu prstama ke svalu, na kterej se normálně nemůže. Nebude to bolet. Tam se to místo špatně masíruje, protože kvůli lopatce se k němu nemůže. No, takhle. A nebojte se, já budu jemnej.“ (Já umím bejt tak jemnej, že bys z toho stříkal jako Zpívající fontána na Belvederu.)

„Jak to, že tohle umíte? Vy jste masér, Jaromíre?“

„To ne. Jenom amatér.“ (Já umím i jiné věci. To bys teprv hekal, hezoune, říkám se v duchu.)

Leží na břiše. Rozkročím se nad ním a obkročmo si nad něj kleknu, každé koleno na jednu stranu podél jeho boků. Nedosedám na jeho tělo, stojím nad ním v kleku a stojí mi. Jenomže po chvíli mě už bolí nohy, a abych si práci usnadnil, jen vlastně nevědomky dosednu na jeho stehna a stále přitom pokračuji v masáži. Předkloním se, abych Liborovi dosáhl na ramena, zvedám se zase do kleku, přejíždím dlouhými tahy po jeho těle od krku až po kostrč, aby se svalstvo uvolnilo. Potom zase náhodně (neúmyslně a ve vší počestnosti, že?) dosednu na jeho hýžďové svaly. On nic nenamítá, jako by to byla samozřejmá věc.

„Moh´ byste tadyhle po stranách trupu? Jak jsou žebra, tam mě ty svaly bolí.“

„Jste dělal kliky, že?“

„Vidím, že to znáte. Taky chodíte do fitka, že jo? Jááá! To lechtáááá! Nechte mě, nebo se po…“

Slyším za sebou kroky, v sedě na Liborovi otáčím hlavu. V souladu se zákonem schválnosti právě v této chvíli jdou po pěšině, pár metrů od nás dva naturisté. Mladí mužové oblečení do tmavých brýlí a čepic s dlouhým štítkem. Dívají se na nás, pak se podívají na sebe a s chápavým úsměvem pokývají hlavami. Vzdalují se od nás a ještě několikrát se se zájmem otočí. Ti toho asi také vědí o životě hodně. Není to tak, jak to vypadá, pánové, říkají hrdinové dabovaných filmů. Stalo se. Viděli nás. Co s tím můžu dělat? Jen doufám, že si nás nebudou fotit do mobilu. Libor ležící pode mnou na břiše, pohroužen do svého svalového utrpení, na ně ani nereaguje. Co také může dělat, když na něm sedím?

„Už jsou pryč?“

„Jste si jich všimnul?“

„Už před chvílí šli kolem. Taky hledají místo, kde se usadí.“

Jakoby omylem mu přejedu po sedacích svalech, ale on reaguje překvapivě:

„No, tam by to taky chtělo. Zadek mě bolí od dřepů. Jestli byste moh´.“

(A to já bych teda moh´.) S požitkem mnu mezi prsty masivní svalstvo štíhlé, dohněda opálené zadnice, až mi z toho hučí mezi nohama. On na mě naštěstí nevidí. Opalovací emulze se musí důkladně rozetřít. Když v prstech zmáčknu obě hýždě najednou, poroztáhnou se od sebe a v úžlabí mezi nimi na okamžik zahlédnu řitní otvor. Semknutou růžovou hvězdici. Důmyslný svěrací uzávěr. Dokonalejší než na fotoaparátu. Mistrovské dílo přírody. Bránu do ráje. Zaujme mě ale to, že kolem ní Libor nemá žádné chloupky. Má tu prdelku vyholenou. Nepotřebovala by také namazat? Nu, zatím nebudeme nic uspěchávat. Uvidíme.

„Povolte svaly. Stehna vás od toho dřepování nebolí?“

„Bolí.“

Hnětu pevné stehno. Potom druhé.

„A teď se otočte na záda. Namasíruju to stehno zepředu.“

„Já nevím. Když někdo půjde kolem… Mě ta masáž totiž úplně vzrušila.“

„Vidím, vidím. Pěkně vás to bere. Jenže sám jste přece říkal, že tady si lidi takových věcí nevšímají. Ale jestli se stydíte, tak já vám tu kládu přikreju ručníkem.“

„No tak já se obrátím, když myslíte. Ale koukám, vás to taky bere.“

„No znáte to, že?“

Klečím vedle něj, prohmatávám jeho sportovní stehno a přímo před očima mám jeho vztyčený pyj se všemi detaily v prudkém slunečním světle. Rudý lesklý žalud, napnutá uzdička, polostažená předkožka, klikatá žíla rýsující se pod kůží. Šourek i úd je téměř bez chloupků a nad ním ochlupení sestříhané tak, že připomíná knírek. A na vrcholku žaludu v ústí močové trubice dokonce lesklá kapka předstojného sekretu. Nepotřebovaly by všechny tyhle organické tkáně také namasírovat?

Podle věčně platného zákona schválnosti právě teď se po pěšině kolem nás loudají mladý muž a mladá žena. Štíhlí, nazí, elegantní, oba s naprosto vyholenými hlavami, bez klobouků (To se nebojí úpalu?), oba se stejnými tmavými brýlemi. Libor skrčí nohy, aby mu mezi ně nebylo vidět, a přikryje si hlavu kloboukem, aby mu nebylo vidět do obličeje.

„Hrome! Tady se nedá pracovat. Jdu do vody. Pohlídáte mi tady věci? Kdyby šel někdo kolem. Aby se nic neztratilo.“

„Nebojte se, Jaromíre, tady projdou dva lidi za půl hodiny. A za posledních deset minut tady prošli čtyři, takže teď už dlouho nikdo nepřijde.“

Když vylezu z moře, sedí na dece: „Uf! Vy jste mi dal, Jaromíre. Myslel jsem, že jste takovej mírnej, nesmělej chlapec, a vy jste mě zmasakroval jako ňákej saďour.“

„No no. To přežijete.“

Bez ostychu se mu dívám mezi stehna. Ještě pořád topoří.

„Konec konců, moc vás to nesebralo. Vidím, že jste ve formě.“

„No vidíte, jaký silný vliv na mě máte," pochechtává se. „Poslyšte, Jaromíre, co kdybychom si tykali? Když to se mnou tak dobře umíte. Tedy, když to tak dobře umíš.“

„Jak to myslíte? Teda myslíš?“

„No že mě tak pěkně masíruješ a tak.“

„Tak jo, ty Libore.“

„Tak jo, ty Jaromíre.“ Chytí mě za krkem, přitáhne si mě k sobě a dá mi pusu: „Na to tykání.“

Nečekal jsem to a ne že by se mi to nelíbilo, ale rozhlížím se kolem:

„Bacha, jsou tu lidi.“

„Jsou daleko, tady si nikdo takových věcí nevšímá.“

„S tím tykáním jsme vlastně začali tak trochu už včera večer. Na chvíli.“

„No, včera večer jsme dělali docela zábavné věci. Co děláš dneska večer?“

„Eště nevím.“

„Já už vím.“

***

Po večeři si procházíme pěší zónu ve společensko-nákupním centru. Je subtropicky nádherně. Na promenádě u pláže ještě stíháme přímo pohlednicově kouzelný západ slunce téměř hraničící s kýčem. Vracíme se k hotelu.

Před jednou kavárnou vedle květinového záhonu stojí v řadě zaparkovaných aut elegantní otevřená, hranatě krabicovitá amerika. Blankytně modrý lak ji dělá ještě větší, než je.

„Unikátní kousek,“ ukazuji Liborovi.

„Kedylek?“ ptá se Libor.

„To není Cadillac, ale Lincoln. Lincoln Continental Convertible ze šedesátých let. Čtyřdveřové kabriolety se dnes už prakticky nevyrábějí. Vždycky jenom dvoudveřové.“ Na tabuli vedle bouráku se za hodinovou vyhlídkovou projížďku turistickou oblastí uvádí šílená částka v eurech a dolarech.

„Svezeme se?“ navrhuje Libor.

„To určitě. Když na to máš, svez se, ale beze mě. Já se jdu projít.“

Řidič usazuje na malinově červená sedadla tři turisty.

„Vidíš to? Přední dveře se otevírají normálně – dopředu, ale zadní směrem dozadu. To se vidí u málokterého designu. Říká se tomu dveře sebevrahů.“

„Proč?“

„Protože když ten auťák do něčeho nabourá, nárazem se zadní dveře otevřou směrem dozadu, cestující ze zadních sedadel vypadnou ven směrem dopředu a zabijí se.“

„Tak proč se to vyrábí?“

„Protože je to exkluzívní a efektní. Takový luxusní hazard. Prachatý excentrik se chce něčím odlišovat od obyčených lidí, tak proč mu nevyhovět, když se na tom vydělá.“

***

Dočistil si zuby a v zrcadle se dívá, jak se sprchuji. Ždímá si přitom vyprané ponožky a slipy a dává je usušit. Větrací odsávání hučí.

„Prosím tě, Libore, nemoh´ bys mi namydlit záda?“

„Takový průhledný triky tě nejsou hodny, Jaromíre. Můžeš klidně říct na rovinu, že si chceš zadovádět. Ale když chceš, namydlím tě. Jenom tě varuju, nesmíš upustit mejdlo na zem a pak se pro něj shýbnout.“

„Pche! Svalnatý řeči. Některý lidi toho naslibujou, ale skutek utek.“

V mžiku je svlečený a leze ke mně do sprchového boxu. Zavírá za sebou průhledné akrylátové dveře, aby z koupelničky nebyl bazén.

„Tak jenom svalnatý řeči? Myslíš?“ a už mě objímá. Bez okolků a na rovinu.

Větrací ventilátor hučí. Dopřávám jemu i sobě pořádnou dávku sprchového šamponu. Jsme oba celí ve voňavé pěně. Mokré vlasy, mokré všechno. Mydlím a masíruji ho. Tak jako odpoledne na pláži. Tentokrát však bez opatrnosti, bez zábran, bez zdrženlivosti. Šahám mu kamkoliv a šahám mu všude. Nebrání se ničemu a ohmatává mě stejně tak jako já jeho. V mrňavé sprchovací kabině se ani nemůžeme od sebe moc oddálit. Vyplachuji si ruční sprchou ústa.

„Vypláchni si taky.“

„Jako u zubaře. To bude teda zážitek.“

Už jsme vymydlení jako batolata, mohutný proud teplé vody z nás splachuje pěnu. Naše těla jsou zase vidět. Tiskneme se k sobě a hladíme se. Držím ho za mokrou hlavu a otírám se obličejem o jeho tvář. Líbám ho na krk a na rameno. Zasaju se mu ústy do svalu na krku.

„Pozor, prosím tě. Tam ne tolik. Já…,“ koktá Libor.

„Hm, já vím. Nechceš mít na krku cucfleky jako od upíra. Jak by to vypadalo u večeře, že jo?“

Budu mu tedy krk jenom olizovat. Lehce ho koušu do brady. Olizuji mu hrdlo, beru do pusy jeho ohryzek, ten typicky mužský orgán. Erotický orgán, který se nemusí zakrývat oděvem, ani to moc nejde, ale smí se hrdě ukazovat světu kdykoli a kdekoli. Jezdím mu otevřenými ústy po štítné chrupavce sem a tam. Olizovat krk je tak trochu, jako kdybych olizoval obrovský pyj. Třu se mu hlavou o prsa a prstem mu dráždím bradavku. Potom k ní tisknu jazyk. Ještě trochu chutná po šamponu. Vzdychl, ironie je dávno ta tam. Drží mě za ramena a dýchá otevřenými ústy: „Ty jo!“

Obkružuji bradavku, další sexuální místo, které je dovoleno bezostyšně vystavovat. Dráždím ji špičkou jazyka a potom pomocí zubů.

„Úúúú…“

Klekám si, hlavu mám na jeho břiše. Líbám a olizuji to perfektní tuhé břicho. Od pupku dolů se mu táhne tenká linka zastřihnutých chloupků až do sestříhaného chomáčku nad pohlavím. Cítit na jazyku holou pokožku je něco jiného, než zajet jazykem do mokrých chlupů. Obojí mě vzrušuje, až z toho fňukám.

Tisknu si obličej do jeho klína a třu obličej o jeho slabiny. Cítím se neskutečně, nepopsatelně, jedinečně, nepřirovnatelně. Beru do pusy jeho ztopořený kůl – ne celý, jen jeho kořen u sestříhaného "knírku". Žalud beru do dlaně a laskám ho. Libor heká.

Skloním hlavu a beru ho pusou za pytlík. Protože penis je ztopořený, zbývá ze šourku jako vždycky při erekci jen malý váček přitisknutý zezdola k penisu. V něm varlata jako dvě velké švestky. Mám v puse jednu kulku. Potom druhou. Libor celý chutná po šampónu, ale to je teď už jedno. Později ho ještě jednou opláchnu, teď ho držím ústy za nejintimnější část jeho těla a užívám si to neskutečně.

Roztahuji mu nohy, aby se víc rozkročil, a se zvrácenou hlavou mu tisknu obličej do mezinoží, do místa kterému se říká magickým latinským termínem perineum. Pokračování mužského údu tam za šourkem na spodní části těla mezi nohama končí až u řitního otvoru, u té oholené růžové hvězdičky. Ta teď ve sprcháči není vidět, ale já ji nahmatám prstem a dráždím ji, až z toho Libor nahlas hýká.

Vstávám ze dna sprcháče: „Otoč se. A předkloň se.“

„Co chceš dělat?“

„Uvidíš. Neboj se, já nekoušu. Žeru tě, ale nesežeru tě.“

Bez váhání mu s chutí jednou rukou roztáhnu hýždě, druhou rukou mu podruhé mydlím řiť a hned mu ji opláchnu ruční sprchou. Držím v každé ruce jednu jeho půlku a už můžu chtivě ponořit nos a pusu mezi ně. Třu obličejem o úžlabí mezi nimi nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… Vychutnávám si požitek z nestydatosti, z bezuzdnosti, z rozpustilosti, ze spustlosti, z chlípnosti, která mě pohlcuje. Z naší společné intimnosti. Z blízkosti našich těl, z jejich důvěrného dotyku a důvěrného prolnutí. Pustím ho, až když se musím nadechnout.

Vnikám jazykem do záhybů jeho těla, beru si jeho tělo ústy i rukama, manipuluji s ním podle svého chtění. Přivlastňuji si ho, ovládám jeho nejintimnější místa, zmocňuji se ho. Omámený požitkem se bez odporu nechává ohmatávat, prohmatávat, olizovat, ocucávat, obracet… a doslova u toho málem chrochtá blahem.

Lížu mu hýždový sval. Zakusuji se do něj.

„Tady nebudou modřiny vidět,“ uklidňuji ho mezi kousanci.

Funí: „Húúúúffff. Tyjo…“

Otírat se o ten veliký kus tuhého masa je nevyjádřitelný požitek.

Hladím a poplácávám ho po zadku. Postupně přidávám na síle plácání a za chvíli jsou z toho docela regulérní facky přes prdel. Mokrá dlaň nádherně pleská o mokrý sval stále víc. Slyším, jak Libor hlasitě dýchá. Nechává se řezat jako malý kluk při výprasku od tatínka. „Hhhhhh!!!!… hhhhhh!!!!!!!… hhhhh!!!!!!!“

S fackováním zadku už musím přestat, bude ho mít celý červený. Jenomže Libor sténá: „Eště. Eště. Eště mi to dělej. To je šílený… Řež mě eště!“

(Tak v tom ti vyhovím, hošánku. Chceš to, budeš to mít.) Pleskám a pleskám a pleskám… dost mě to vzrušuje. Ale ne, už dost. Všeho s mírou, Jaromíre…

Vedle umývadla mám připravené kondomy. Vracím se do sprcháče k rozparáděnému Liborovi, zavírám za sebou akrylátové dveře a navlékám kondom na jeho trčící kůl. Hned ho beru do pusy, tentokrát celý. Nejprve žalud v latexu a potom celý ten kus ztopořeného masa. Zasouvám si ho do úst tak hluboko, jak zvládnu, ale do žádných extrémů nezacházím. Udávit se ve sprcháči nemusím. Dělám jen, co miluju. Držím Libora za kulky a druhou rukou mu honím péro. Přitom jazykem ohmatávám spodní část žaludu.

Znovu vylézám ze sprchy a na dva prsty si navlékám druhý kondom. Vydatně na něj nanesu librikační gel z plastové lahvičky. Ještě že jsem si ji přibalil s sebou. Co kdyby se hodila. Nedoufal jsem v to, a přece se hodí.

„Co budeš dělat?“ ptá se.

„Uvidíš. Něco pěknýho.“

Znovu si před něj ve sprše klekám a beru do úst jeho trčící orgán. S hlavou v jeho klíně ho objímám kolem boků, rozvírám mu vzadu hýždě a prsty v namazeném kondomu šmátrám v lůně mezi půlkami po řitním otvoru. Samozřejmě už chápe, co chci, a pomáhá mi – přidržuje si hýždě roztažené a soustředěně čeká, až do něj moje prsty vniknou. Pomalu zasouvám prsty do svěrače. Neklade odpor, nesvírá se a pouští mě dovnitř. Pomalu pronikám kruhovým svalem. Slyším jeho dech. Chvilku čekám a pak pokračuji. Víme, že sval si musí zvyknout na roztažení. Ať Libor ví, že mi záleží na tom, aby vnikání prstů do konečníku šlo hladce, což znamená bezbolestně. Sám mírně pohybuje pánví, aby pronikání pokračovalo.

„Můžeš. Zajeď dovnitř,“ dívá se dolů na mě. Já hledím nahoru na jeho obličej. Žádnou křeč na něm nevidím, zásun prstů probíhá zdárně. Pomalu, ale hladce. Pokrčí nohy, trochu klesne v kolenou. Začínám pohybovat prsty uvnitř jeho análu.

„Hhhhh,“ tlumeně chrčí a zavírá oči.

V puse jazykem laskám kondom na jeho žaludu a současně mu zasouvám prsty dovnitř a ven a zase zpátky. Postupně přidávám a sleduji jeho výraz.

„Jo…,“ zaklání hlavu a hlasitě dýchá. Potom se znovu podívá dolů na mě.

„Uuuuuufff.“

Zajíždím mu dovnitř a ven a znovu dovnitř a ven. Postupně rychleji a hlouběji. Hmatám mu prstem po prostatě. Když se jí dotknu, vyjekne:

„Aaaaaaa.“

Dráždím mu útroby nejprve pomalu a potom čím dál energičtěji.

„Víc dovnitř,“ hekne se zavřenýma očima, „můžeš víc.“

Jeho vzrušení se přenáší i na mě. S požitkem sleduji, jak se s pokrčenýma nohama skoro svíjí v malém sprchovém boxu, mírně nachýlen dopředu nade mě. Opírá se předloktími o stěnu boxu. Vypadá, jako by trpěl. Vzadu do něj zastrkávám prsty, vpředu si zasouvám do úst jeho klobásu.

Vzdychá hlasitěji než dosud. Zmocňuje se ho křeč a najednou jazykem vnímám, jak se kondom plní jeho ejakulátem. Na hlavě mám jeho ruce. Zasténá až téměř naříkavě. Skoro jako by plakal. V křeči sebou několikrát zaškube a pak mohutně oddechuje.

„Hhhhhhhhhhh!“

Vyčerpaně znehybní. Nastává klid. Po chvíli, když se vzpamatuje a oddechne si, se narovná a navrhuje:

„Utřeme se a půjdeme si lehnout? Se musím namydlit.“

Oplachujeme se a jeden druhého utíráme. Hladíme se ručníkem. Všude. Mezi nohama, v podpaží, mezi půlkami. Penis mu změknul. Už neční dopředu, visí dolů, ale je pořád ještě veliký, naběhlý. Utírám mu mokrou hlavu. Líbáme se. Divoká vášeň se změnila v něhu. Je to krásné. A děsně intimní. Je uvolněný, rozzářený a trochu zemdlený.

***

Na posteli spekuluji:

„Jak tě tak odhaduju, dneska už si asi nezapíchám. Když ses už udělal.“

„Tys mě udělal. Máš cos chtěl. Myslíš, že už nemůžu. Ale uvidíme.“

Ležíme na posteli a dáváme si přestávku.

„Vidím, ža ujíždíš na sprchování,“ zjišťuje Libor.

„Hygieny není nikdy dost. Budeme ještě pokračovat?"

„Ty mě chceš opíchat, viď?“

„Kdo by nechtěl opíchat takový krásný zadek?“

„Hmm. Tak pojď.“

Zaplesám a vděčně ho políbím na to krásně ploché břicho.

„Jak to chceš? Mám si lehnout na břicho nebo na záda?“

Jeho ochota přizpůsobit se mému chtíči mě vzrušuje.

„Na záda. A zvedni nohy.“

Beru ho za kotníky a zvedám mu je k ramenům. Jeho mezinoží, čili perineum neboli hráz, se mi otevírá přímo před očima. Úžlabí mezi půlkami nabízí růžovou branku do ráje ve tvaru protáhlé hvězdice.

„Máš hezky vyholenou prdelku."

„No, mám. Líbí?“

„Líbí. Libo líbí.“

Vstávám z postele, jdu si pro kondom a lahvičku se sytě růžovým lubrikantem. Dívá se, jak si prezervativ navlékám. Promazávám mu řitní jamku. Natírám si prezervativ na penisu. Klečím u jeho zadku a v kleče popolézám blíž, abych k němu mohl. Neestetické komické pohyby, ale jinak to nejde. Lesklým, slizkým nagelovaným žaludem v latexu mu jezdím po nastavené řiti. Pak nasadím špičku žaludu kolmo doprostřed notně napatlané hvězdice. A zatlačím. Svěrač má semknutý a dovnitř to zpočátku nejde. Jakmile ale ucítí, že do něj chci vniknout, povolí se – a už je žalud uvnitř. Vzdychne.

„Bolí?“ ptám se a dívám se na něj. Oči má zavřené, ústa pootevřená. Je soustředěn na pocit v konečníku.

„Ne.“

Pomalu mu zasouvám svůj kůl do zadku. Znovu vzdychne.

„Povol. Pusť mě dovnitř.“

„Jo. Jasně. Ale pomalu prosím tě. Nejsem z plastu.“

„Neboj se,“ šeptám a zasouvám.

„Dobrý?“ ptám se potichu a dívám se, jestli se mu obličej zkřiví bolestí. Nezkřiví. Ale dýchá zhluboka. Nevím, proč šeptám, ale on šeptá také.

„Dobrý, můžeš.“

Zajíždím hlouběji.

„Jaký to je?“ Chci od něj slyšet, co cítí, co v něm vyvolává můj pták, chci s ním prociťovat jeho prožitek. Většinou chlapi v tuhle chvíli nic neříkají. Asi se stydí nebo jsou ponořeni do svého prožívání a nechtějí mluvit. Ale já z nich právě v tuhle chvíli tahám jejich pocity. Je to tak vzrušující. Chci vstoupit nejen do jeho konečníku, ale i do pocitů. Chci od něj slyšet, co cítí.

„Senzační.“

To mi toho moc neřekl, ale aspoň že se mu to líbí.

„Teď se chvíli nehýbej. Počkej chvilku.“

„Jasně.“ Svěrač si musí zvyknout, známe to.

Teď Libor sám pohnul pánví, nedzvedá se a můj penis se mu v tunýlku pohnul.

„Popojedem,“ dívá se na mě.

„Jo. Můžeš se sám narážet na mýho ptáka. Aby ti to vyhovovalo,“ snažím se mu to nádherné prolnutí usnadnit, jak to jde. A opravdu začíná pomalu nadzvedávat pánev. Jdu mu klínem naproti, kontruju. Oba blahem funíme. Cítím vůni jeho žvýkačky, kterou před chvílí vyplivnul. Dolehnu na něj tělem a tisknu se obličejem k jeho hlavě.

„Jsi fenomenální čurák,“ zašeptá se zavřenýma očima.

„A ty jsi ta nejlahodnější prdel na světě,“ vracím mu lichotku. Chlípné vzrušení mnou cloumá. Zrychluju přirážení, znovu se vzepřu na rukou a kmitám, kmitám, kmitám a kmitám. Lubrikační gel z jeho konečníku mi na pyji mlaská. Mám pocit, že se blahem zblázním.

„Eee… Jaromíre, zastav se. Chtělo by to eště víc namazat.“

Opatrně z něj vytahuju kůl a beru lahvičku.

„Nadzvedni se. Zvedni zadek, ať ti to nateče dovnitř. Do hloubky.“ Nohama se opírá za hlavou, leží vlastně jenom na ramenou a na lopatkách, dolní část zad a hýždě ve vzduchu, jako kdyby dělal kotoul vzad. Vymačkávám mu růžové želé do análu. Póza mi připadá tak nádherně nestydatá, tak sexy, že z toho šílím. Utírám si ruce do papírového kapesníku, vemu ho za stehna, políbím ho na jednu nohu, na druhou, zvednu se ze sedu do kleku a znovu do něj pérem zajíždím. Tentokrát ale docela plynule, rychle a najednou. Cesta do rozkoše je už prošťouchnutá. Pokračujeme v krasojízdě.

„A teď mrdej, bejku. Mrdej mě, mrdej, ukaž, jak to umíš.“

„Ty jsi tak nádherně sprostej, ty čuráku,“ přidávám se k jeho dráždivým vulgárnostem a mrdám, mrdám, mrdám, dokud se neunavím. Zadýchaně zpomalím, protože už nemůžu. Nejsem žádná prcací mašina na baterii, ale ocas z něj nevytahuju. Za chvíli zase vesele pokračujeme.

Začal si honit péro. Chce se udělat. A za chvíli opravdu chrčí a zavírá oči. Tluču do něj slabinami, až to mlaská. (Udělám tě, prcante, že na to nezapomeneš.) A já taky ne, protože i na mě to už jde. Vzrušení stoupá i ve mně. Libor si stříká sperma na prsa a chrčí. Orgasmus jako ohňostroj!!!

„Libo, můžu pokračovat, můžu jet dál? Jen chvíli a udělám se.“ Jsou mrdéři, kteří po vyvrcholení přestanou. Nesnesou, aby je partner dál jebal. Tím pádem se partner nevysemení do nich, musí péro vytáhnout a dohonit si orgasmus rukou. Ale někomu to nevadí, někdo drží, i když už ho vrcholná rozkoš začíná opouštět, a nechá se dál píchat, dokud píchač také není hotov.

„Mrdej mě dál, bejkanče,“ sténá Libor.

„Tvé přání je mi rozkazem, kámo.“ A tak se i stane. Padnu tělem na Libora a šťouchám do něj, dokud nemám pocit naprosté vyprázdněnosti. Nádhera, nádhera, nádhera… Potom vysíleni, dlouho ležíme, stále propojeni v jedno tělo, a oddychujeme.

„Jdu se umejt. Vytáhni ho,“ vstává Libor po chvíli z postele a jde do koupelny. Ventilátor odvětrávání v koupelně hučí. Za chvíli se také zvedám, sbírám použité kondomy, balím je do toaletního papíru a ukládám je do igelitového sáčku. Vyhodím je v parku do odpadkového koše, aby je v pokoji nenašla pokojská. Potom jdu za Liborem osprchovat se.

„Nechci ti do toho kecat, Libo, ale sedíš na tom bidetu obráceně. Jako na záchodě. Máš sedět čelem ke kohoutkům, abys na ně dosáhnul.“

„Mně se to hned zdálo ňáký divný.“

***

Ráno mě budí šramot. Probírám se ze spaní. Libor na koberci dělá sedy a lehy. Pochopitelně, ten jeho pekáč buchet na břiše sám od sebe nevznikl. Je na něj krásný pohled, protože je při cvičení úplně nahý. Už od té doby, co jsme si jeden druhého na nudi pláži zevrubně prohlédli, není co skrývat.

„Brý ráno. Tě obdivuju. Cvičit před snídaní, to by mě zabilo.“

„Já přes den nemůžu, když je tady takový horko. Jak ses vyspal?“

„Jako nemluvně. Já doma většinou posiluju v podvečer, ale tady v těch subtropech taky nemůžu.“

„Asi jediná sportovní disciplína, kterou tady může Středoevropan mých schopností provozovat, je kondiční soulož. Teda kromě plavání. Když jsme včera byli po snídani běhat na pláži, tak už tehdy se dělalo teplo. Mořskej vzduch je sice zdravej, ale to teplo mi nesedí.“

„Jenomže ty chlípnosti, který spolu děláme, to není jen tak ňákej kondiční tělocvik. Spíš vrcholový sport na olympijské úrovni.“

„V souložení přece nejsme žádný béčka. Já jsem po tom vždycky úplně odrovnanej. “

„Správnej mrdér dá do smilnění všecko. Vydá ze sebe všechnu energii, dokud nezůstane vysílením ležet. A kdo není po prcání odrovnanej, tak je flákač.“

Další nádherný den v surrealistické zátoce naháčů. Pohlednicově modrá obloha, plavání v nadnášející vodě, šplouchání, klid.

„Jaromíre honimíre, můžu se na něco zeptat?“

„Můžeš to zkusit, ale nic ti neslibuju.“

„Ty jsi mě…, když jsme si to rozdávali…, docela, abych tak řek´…, seřezal…“

„No. Dostal jsi výprask, takovej malej jako.“

„Jak tě to napadlo? Mě jako zpráskat… Tak z ničeho nic.“

„Já ani nevím. Ale líbilo se ti to. Byl jsi z toho úplně mimoň.“

„To teda jo. Děláš to každýmu, když sexuješ?“

„To ne. Jenom když to nějak samo přijde. Proč se ptáš? Byl jsem moc surovej?“

„Ne, to ne. Jenom jsem to takhle ještě nezažil. Tebe to taky vzrušovalo? No vlastně, kdyby tě to nevzrušovalo, tak bys to nedělal, to je jasný, ale stejně… Co tě na tom bavilo? Proč jsi mě zlískal?“

„Co já vím? Hladil jsem tě po zadku, bylo to fajn. Takový dva velký kusy masa, akorát tak do dlaní. A pak jsem ti ty hýždě začal tak všelijak omakávat, prohmatávat a ždímat. To jsem si užíval. No a pak jsem tě poplácal. Z potěšení, jako výraz náklonnosti, ne jako nějakou hrubost nebo… Dyť to bylo docela něžný, ne?“

„Jo, ale pak jsi přidal. A plácal jsi víc a víc.“

„Vždyť jsi to chtěl.“

„Chtěl, já vím. Ale tebe to taky rozdráždilo. Byl to pro tebe požitek?“

„Asi jo. Byl to požitek, protože se mi líbilo, že je to požitek pro tebe.“

„Ty jsi mě vždycky plácnul a pak jsi mě tou samou rukou hned pohladil. Jako kdybys chtěl tu facku nějak rozmasírovat. Připlácnul jsi mi dlaň na zadek, pak jsi ji tam nechal a třel jsi mi to místo, kam jsi mě plesknul.“

„Aby tě to nebolelo.“

„Kdybys mi dal takovou facku do obličeje, tak by mě to asi urazilo. I při sexu. Bral bych to jako potupu, ponížení. Ale přes zadek to bylo něco jinýho. Když tobě tvůj spolusouložník nařeže, taky ti to dělá dobře?“

„Mně většinou nikdo moc výprask nedává.“

„A kdo z nás dvou je tady vlastně úchylák? Oba dva? Jsem já masochista a ty sadista?“

„To určitě! Já tě párkrát plácnu přes zadek a hned jsem sadista? Na to se zeptej nějakýho opravdovýho maso-sáda.“

„Znáš nějakýho? Já ne.“

„Já taky ne.“

„Viděl jsi Šedesát odstínů šedi? Ten film.“

„Neviděl. Já viděl jenom padesát odstínů.“

„No jo, tak Padesát odstínů šedi. To je jedno. Toho kluka mi bylo líto.“

„Mně bylo líto spíš tý holky. Zamilovat se do sadisty je docela humus. Uvidíme, jak se to vyvine v dalším dílu. V Sedmdesáti odstínech šedi.“

„Bejt zamilovanej sadista asi taky není zrovna štěstí.“

„On byl původně masoch. Jak se změnil v saďocha, v tom filmu ale vysvětleno nebylo.“

„Taky máš doma takovou obrovskou mučírnu jako ten mladej krásnej miliardář?“

„Nejsem miliardář, jsem jenom krásnej, jak je ti jistě jasný, tak mám mučírničku docela malinkou. Jenom asi tak padesát metrů čtverečních. V panelovým bytě.“

***

Druhý den ráno mě Libor budí. Leze ke mně do postele, voní ústní vodou a lísá se ke mně: „Včera to bylo suprový, co? Když si na to vzpomenu… Dáme si teď zase? Pojď, Míro. Pooojď."

„Teď? Ty jsi mazel.“

„A kdo není?“

„Já eště spím,“ zívám do dlaně. „Když jdu do práce, tak normálně sice vstávám v sedm, ale probouzím se až tak v devět.“

Sotva stačím dojít se vymočit, opláchnout se a vykloktat si, už odnáší z postele polštář a přikrývku, aby bylo víc místa.

„Máš rád devětašedesátku? No jako takhle…,“ celý září.

Leháme si oba na bok proti sobě, každý hlavou do klína toho druhého. Nasazuji si kondom na orgán, který už se začíná vztyčovat, a chystám se ho navléknou i na Liborův již vztyčený banán.

„Vykašli se na ty gumy. Já tě chci ochutnat přírodně. Takovýho, jakej jsi. Po ránu jsi ještě krásnější. Jak chutnáš? Máš nektar hořkej? Nebo bez chuti nebo jakej?“ Muchlá mě jako hadrového panáka.

„Je vidět, že jsme ještě nebyli na snídani. Pokud jde o můj nektar, jak chutná, nevím, ale když jsem byl kluk, měl jsem vždycky dojem, že sperma voní jako houby. Jako houby z lesa. Úplně stejný pach, jako když přivoníš k houbičkám.“

„Tak to jsem ještě neslyšel,“ směje se.

Sápe se mi po orgánu a už mi ho chce vzít do úst. Bráním mu v tom:

„Ne, počkej. Počkej, Libore. Vem si ten kondom. Já to naostro nechci.“

„Mně víc chutná teplý péro než studenej latex,“ namítá udiveně.

„Teplý je zaručeně, takže ten latex se taky ohřeje,“ trvám si na svém. „Neblbni, prosím tě, buď rozumnej. Navlíkni si to taky,“ přemlouvám ho.

„Bez gumy je to přece lepší.“

„Ale ne do pusy. Včera ti nevadilo, že mám kondom. Proč ho nemůžeme mít zase?“ snažím se ho přemluvit.

„To bylo něco jinýho. Včera jsi mě jebal do zadku. Chápu, že nikdo nechce šťouchat pérem do stolice, ale teď si ho budeme jenom kouřit. Na to přece gumu nepotřebujeme.“

„Já bych to chtěl takhle. Prosím tě,“ přemlouvám ho usilovně.

„Líbám tě po celým těle a nevadí ti to. Tak proč ti nemůžu cucat žaluda?“

„Protože… protože… protože to je riskantní.“

Je námaha přemluvit ho. Nakonec mi vyhoví, ale kroutí hlavou, když mu ochranu nasazuji. Soulož je zase fantastická, ale nálada ani zdaleka není tak divoká jako večer. Snad to je i tím, že už máme hlad a je málo času. Snad. Chceme stihnout snídani dole v jídelně. Doufám jen, že jsem ho neotrávil.

***

Na nudistické pláži už samé vesměs známé tváře a těla.

„Teď vypadáš jako antická socha.“

„Chceš říct, že ho teď mám mrňavýho. Ty když vylezeš ze studený vody, máš ho snad velkýho?“

„Dneska je voda studená? Dyť už slunce peče.“

Vyhříváme se na slunci, chvíli pospáváme a najednou se Libor ptá:

„Hele, Míro. Ty jsi takovej dost opatrnej, viď? Pořád s tím kondomem a pořád se chodíš do koupelny oplachovat a tak. Když jsme šoustali, myslím. Ty si dáváš dost pozor, aby sis pusu nezapatlal semenem. To se tolik štítíš? Rukama jsi to po mně rozpatlal jako šílenej a po sobě taky a nevadilo ti to. Ale když jsi mi to želé olíznul z pupku, tak sis šel hned do koupelny vypláchnout pusu. Tobě mrdka nechutná?“

A je to tady. Muselo to přijít. Už to znám, není to poprvé. Od rána je na něm znát, že už není tak nadšený jako včera večer. Občas se na mě zamyšleně podívá. Zklamání?

„Chutná. Když mám bejt upřímnej, tak chutná. Chlemtal bych jako blázen. Ale já – řeknu ti to teda rovnou – jsem prostě opatrnej, protože se bojím. Mysli si, co chceš, já si do krku nastříkat nenechám. Nikdy. Chutnáš mi, jsi senzační, ale nezlob se, vždycky vocamcať až pocamcať. Holýho žaluda ti neocucám, ani za nic… Ne že bych nechtěl, ale ne.“

„Proč ne?“

„No… protože se bojím.“

„Čeho?“

„No čeho asi! Infekce.“

„Jaký infekce? Já přece žádnou infekci nemám. Dyť jsem zdravej. Vidíš na mě nějakou nemoc?“

„Jasně že nevidím. Ale to nemusí být vidět. Hele, neříkej mi, že jsi posledních pár týdnů s nikým nic neměl. Inkubační doby těch – jak se to jmenuje – pohlavně přenosných nemocí jsou různý, já si to nepamatuju. A klidně se může stát, že zítra nebo za týden na sobě najdeš nějaký příznaky. Nebo je najdu na sobě já. To nikdo nemůže předem vědět.“

„A ty jsi něčím nakaženej?“

„Nejsem. Páni… Takhle jsem to nemyslel.“

„Tak o co ti jde? Ty jsi zdravej, já jsem zdravej, tak čeho se bojíš?“

„Libore, neber to osobně. Jsi prima chlap. Mám tě rád, ale uvědom si, že se vlastně známe pár dní. Co o mně víš, co já vím o tobě? Vždyť to třeba ani nevíš, že něco máš.“

„Do hajzlu, Míro, prcáme spolu každý ráno, každej večer už tolik dní. A je to senzační. Tak se už přece trochu známe. Přece bych si nic nezačínal, kdybych nebyl zdravej.“

„Prcáme spolu teprve pár dní. A seš si jistej, že jsi předtím od nikoho nic nechyt? A jak můžeš vědět, jestli jsem já třeba před čtrnácti dny něco nechyt? Ty se nebojíš? To bys měl. Vždyť i s tím latexem je to přece tak nádherný. To ti nestačí? Nechceš těch rozkoší od života trochu moc najednou?“

„To mě tedy fakt nenapadlo, že jsem si na dovolenou s sebou měl vzít lékařský potvrzení o bezinfekčnosti.“

„Třeba by to nebyl špatnej nápad.“

„Ne… ty poslyš, ty si ze mě děláš prdel. To myslíš vážně?“

Mlčíme. Ležíme na dece na kamenitém břehu. Slunce pálí, kamení sálá. Moře šplouchá. Za chvíli se Libor znovu ozve:

„To jsi vždycky takhle opatrnej? Nebo jenom se mnou? Myslíš, že mám nějakou infekci?“

„Nevím. Vždycky jsem opatrnej. Já vím, že jsi čistotnej prcálista, ale nemůžeš mít jistotu, že nemáš žádnou nákazu. Třeba to ještě ani nemůžeš vědět. Možná že to přeháním, ale já prostě… No nechci něco chytit.“

„I kdybys něco chytil, no tak půjdeš k doktorovi, dostaneš antibiotika a vyléčíš se z toho. Nebyl bys první ani poslední. Takhle si užíváš jenom s prezervativem. To ti ten latex tolik chutná?“

„Asi víš, že antibiotika přestávají učinkovat. Latex mi nevadí, zvyk jsem si, ale…“

„Kdo se bojí, nesmí do lesa. Já jsem tě přece viděl. Včera jsi byl úplně nepříčetnej, když tě chytil ten šoustací amok. Vyváděl jsi, div jsi mě nerozmrdal na kusy…“

„Skoro jako ty, já vím. Ale při tom si vždycky dávám bacha…“

„Čoveče, ale dyť ty jsi mi strčil jazyk až do prdele. Jak to, že při tom ses nebál, že ode mě něco chytneš?“

„Až do prdele ne, tak dlouhej jazyk zase nemám, nejsem pes. A hlavně, jak si jistě vzpomínáš, napřed jsem ti tu vyholenou prdelku pěkně umyl…“

„Jo tak proto ty mě vždycky napřed zatáhneš do sprchy. Aby sis mě vymydlil jako mimino. Já myslel, že jsi jenom velkej vodomil, a zatím… ty jsi úplně posedlej hygienou.“

„To snad není nic špatnýho. Ale kdybys mě pustil ke slovu – z něčeho se vyléčíš, z něčeho ne. Když chytneš kapavku, žloutenku, sifla nebo muňky, opar nebo ty další choroby, tak se z toho za nějakou dobu dostaneš, to máš pravdu. Jenomže z há í vé se nevyléčíš. A kolik skvělých lidí už chcíplo na ejds? A to jenom proto, že si nedokázali odepřít ten požitek. Mysleli si, že jim se to nestane. A kde jsou dneska? V urnách. Teď už se o ejdsu tak moc nepíše, už to vyšlo z módy, ale pořád je to nevyléčitelná nemoc. Vzpomeň si na Filadelfii, ten starej film. A spousty jiných filmů o ejds. Viděl jsi to, ne?“

„To je pravda, ale…“

„Ale co? Když chytneš ajdu, tak ti nic nepomůže. Budeš několik let brát drahý léky – ani nevím, jestli to zdravotní pojišťovna hradí – a stejně budeš chátrat. Nakonec z tebe bude živá mrtvola a umřeš jako troska nejpozdějc v padesáti letech nebo tak nějak.“

„Nepřeháněj to s tím strachem. Víš, o co se v životě připravuješ?“

„Vím. Ale myslím, že to stojí za to. Asi se mám hodně rád.“

„Takhle se přece nedá žít. Pořád ve strachu.“

„Já tak žiju. Viděl jsi, že jsem si tě docela vychutnával i s tou gumou. A líbilo by se ti víc, kdybych chlemtal tvoji mrdku?“

„No právě že líbilo. To je právě ono. O tu rozkoš z tý maximální chlípnosti přece právě jde. Vždyť…“

„To já vím taky. Já bych to tak taky chtěl. Jestli si myslíš…, mně se tedy ta slizká smetana vůbec neoškliví. Když mě posedne chtíč… No dyť jsi mě viděl. Myslíš, že je to lehký se pokaždý překonat a nepodlehnout tý chtivosti?“

„No tak si to dopřej. Každej to nemusí chytnout. Co máš takhle ze života? Není nad to si pořádně zasexovat. Každej nemá há í vé. A dneska už se to dá léčit.“

„Dá se to léčit, ale nedá se to vyléčit.“

„Kdo se bojí, moc si toho v životě neužije.“

„A kdo se nebojí, umře mladej.“

Chvíli mlčíme a díváme se na moře. Pak se znovu ozvu:

„Je to jako ty sebevražedný dveře u toho starýho americkýho fára. Vzpomínáš si na toho lincolna? Viděli jsme ho tam u parku. Ohromnej efekt. Výstřední požitkářství, a přitom jde o život. Nebo přinejmenším o zdraví. Já… Nezlob se, jsem třeba srab, ale tohle je prostě můj názor.“

Obloha se zatáhla tmavými šedomodrými mraky, skrz které se sluneční paprsky jen těžce prodírají.

***

Poslední den u moře. Za chvíli jedeme na letiště. Večer už budu spát doma. Poslední pohled z lodžie na mořskou nádheru a na monumentální frontu hotelových fasád. Naposledy se rozhlížím po pokoji, zda jsme tady nic nezapomněli. Vezmeme tašky a půjdeme k výtahu. Potom dole v hale, v autobuse, na letišti. V letadle si sedneme vedle sebe. V Ruzyni na něj možná bude někdo čekat.

„Libo, počkej ještě. Zavři ty dveře. Ať nás není slyšet na chodbu. Tohle je poslední moment, kdy jsme spolu sami. Rozloučíme se tady.“

Objímáme a líbáme se jako dva prezidenti na summitu. Upřímně, ale chladně. A přesto opravdu s lítostí.

„Bylo to krásný. Budu na tebe vzpomínat.“

„Škoda, že jsme se nedohodli ohledně tý tvý profylaxe.“

„Je to škoda, to je fakt, ale každý máme svoji pravdu.“

Dali jsme si telefonní čísla, ale pochybuji, že se ještě někdy uvidíme. Známe to. Jak končívají prázdninové romance? Doztracena. Protože jsem srab a nechci umřít ještě mladý.