- nebi
I.
Hustý déšť skrápěl celou vesnici, voda se už ani nevsakovala do půdy, pramínky rozrývaly pracně vytvořené chodníčky a cesty. Všichni se odebrali ke spánku, ať už se mu oddali, nebo čemukoliv jinému, nikdo nevycházel. Rozložitá postava muže, který musel být promáčený na kůži, byla skoro nepatřičná v tom nečasu i době. Strážní ho však s úctou zdravili, nikdo se ho nesnažil oslovit, postavení tohoto muže bylo vratké, jeho pověst jim ale nedovolovala jakkoliv mu narušovat jeho plány. Ulf byl válečník a přítel zemřelého, obávaný a vážený muž s mnoha nepřáteli v zádech. Všichni to věděli a všichni se mu klidili z cesty. Měl právo na svůj způsob, jak se rozloučí s bojovníkem, kterého už valkýry převedly do Valhally. Dlouhýmy kroky šel k domu přítele, mrtvého přítele, skoro bratra. Bořil se do bahna, čvachtání rozmáčené půdy mu dělalo doprovod.
Zaklepal na dveře, nečekal na odpověď a vešel. Světlo a teplo, příjemná změna po chladu venku. Jen pocit klidu scházel.
„Ulfe, pojď se ohřát,“ oslovil ho mladý muž, jehož byl nyní hostem.
„Arne,“ pohlédl do světle modrých očí, „chci s tebou mluvit.“
„O čem?“ otázka položená bez známky zájmu.
„Arne, tvůj otec byl můj přítel. Podnikli jsme spolu mnoho výprav, úspěšných, které nám dopomohly ke značnému jmění.“
„Vím, vždyť vím, Ulfe. Nepatřil bych nyní k jarl, nebýt jeho zdatnosti. Vždy jsem si otce vážil, to ty moc dobře víš. Když mu zemřela druhá žena, sám jsem ho prosil, aby se ještě usadil. On už ale prahnul po jediném životě.“
Pokynul návštěvníkovi k ohni. Host odložil svrchní plášť i vlhkou halenu, jen v kalhotách si sedl k ohni. Plamínky tančily, jejich záře se dotýkala jizev na rozložité, svalnaté Ulfově postavě. Ten upíral pohled do ohně. Myslel na slib, který dal svému nejlepšímu příteli, nedlouho před jeho smrtí. Sklopil hlavu, rukama prohrábl mokré, volně rozpuštěné vlasy.
„O čem se mnou chceš mluvit?“ Arn mu podal hřejivou medovinu, napil se, její chuť i horkost mu zahřála nitro.
„Slíbil jsem tvému otci, že tě vezmu s sebou. Abys měl možnost najít svůj osud, Darakkary jsou připraveny, ráno vyplouváme na výpravu.“
Arn na něho udiveně hleděl. Nebyl vybrán, to, co mu Ulf nabízel, bylo…
„Rád se přidám k tobě i tvým mužům.“
Ulf se usmál, nečekal nic jiného. Pak už jen v tichosti sledovali plameny, každý myšlenkami ve svém světě.
Mlha ještě halila vesnici, Ulf stál u své lodi, s ním nejlepší muži. Arn přicházel, na sobě otcův plášť, u boku jeho dýku. Meč mu dal na cestu do Valhally, nesl svůj. Přivítal se s Ulfem, několik mužů ho pozdravilo kývnutím, pár se odvrátilo. Byl mladý, hodně mladý podle mínění některých, na žádné výpravě ještě nebyl, neměl důvěru všech. Po pár dnech si získal respekt. Projevil odvahu a zručnost, v těžkých chvílích se ukázal jako platný člen nejen posádky Drakkaru. Plavba byla náročná, bohové jim nepřáli a jedna bouře střídala druhou. Zvládli všechno a při pohledu na pobřeží jim srdce poskočila radostí. Začali se připravovat, soumrak jim poskytl ochranu. Nepromarnili ani minutu. Ulf ztratil v boji Arna z dohledu, neměl pocit, že mu musí poskytovat ochranu, byl to válečník, ne děcko, a nebyl přece sám. Zmocnili se několika překrásných žen a kořist byla i jinak bohatá. Ale Arn zmizel. Pátrali po něm několik dnů, bezúspěšně. Ani živý, ani mrtvý, zmizel. Neměli v plánu se vracet, na novém území se rozhodli usadit. Ulf se nechtěl jen tak vzdát, stále hledali, ale s každým dalším dnem muži víc a víc reptali. Nakonec s hledáním skončili. Jen Ulf si vyčítal, nedokázal zapomenout. Když už se skoro smířil s tím, že syn jeho přítele zemřel a jen se jim nepodařilo najít jeho tělo, donesla se mu zpráva o ztrátě jednoho drakkaru. Nebyla bouře a nikdo by se neodvážil, usmál se. Ať mu šlo o cokoliv, Arn žije a potřeboval loď. Dobře, to byla dobrá zpráva.
II.
Skrýval se v jeskyni, nemohl jinak. Matka nebyla čarodějnice, každý to věděl, ale nikdo nezasáhl, když se na ni vrhnuli. Pomohla mnohým, přesto se jí nikdo nezastal. Po její smrti raději všem zmizel z očí, ne z mysli. Své umění mu předala. Sbíral bylinky, sušil je, a pokud někdo potřeboval masti nebo nápoj pro léčbu bolestí, nemocí, různých neduhů, našli si k němu cestu. Tajně, v noci, na zapřenou a on jim pomohl. Žil zde už více jak deset let. Zvykl si. Pak jednou navečer spatřil lodě, hned poznal, kdo jsou. Neměl ale už čas varovat je před nebezpečím. S obavou poslouchal zvuky svědčící o divokém, tvrdém boji. Obyvatelé vesnice nebyli bojovníci, nemohli se rovnat nájezdníkům, kteří se zde vylodili. Stál ve vchodu do jeskyně, svého domova, když něco spadlo přímo před něho, dutá rána, pak sténání.
„Kde je ten parchant?“ zaslechl.
Nebyl čas. Rychle doběhl k ležící postavě muže, žil. Podebral ho pod pažemi, vtáhl dovnitř a rovnou na lůžko. Raněný byl pořádný kus chlapa, docela se zapotil. Rychle ho přikryl kožešinou, ale cestu k němu do skrytého příbytku nikdo nenašel nebo spíše nehledal. A přes všechny obavy a strachy cítili lidé velkou vděčnost za jeho skutky. Kolika z nich pomohl, některým zachránil život. I kvůli špatnému svědomí spojenému se smrtí jeho matky mu pomohli. Neprozradili, kde se ukrývá a že vůbec někdo jako on ukrytý v jeskyni žije. Díky tomu ho nikdo nenašel ani po tom, co příchozí začali zakládat svou vesnici. Mohl se tak postarat o raněného. Trvalo týden, než se trochu zotavil.
Mast zavoněla, když zvedl víčko z dřevěné nádobky, ve které ji uchovával. Ležící mladík klidně oddechoval, Michel opatrně stáhl pokrývku. Odhalil opálenou kůži s pár jizvami a tetováním. Fascinovaly ho kruhy spojené tenkými čárkami, proplétaly se, spojovaly. Celé rameno, paže, bok i na hrudi. Vždy když se pustil do ošetřování mladíkových ran, obrazce ho přitahovaly. Rychle zamrkal, začal pomalu vtírat do ran hojivou směs. Náhle ho pevně chytl bojovník za zápěstí.
„Kde to jsem?“ zachroptěl, hlasem zhrublým dlouhým mlčením.
Cukl sebou, rukou ani nepohnul, mladík měl velkou sílu.
„Jsi v bezpečí,“ sykl a znovu se zkusil vysmeknout. Stisk kolem zápěstí zesílil.
„Au, to bolí, pusť!“ nestalo se nic.
Zhluboka se nadechl a všechno mladíkovi vyložil. Ten jen o něco málo polevil sevření. Už to, že muž hovořil jeho řečí, bylo překvapující. Vysvětlení bylo jednoduché, ale i tak.
„Jsem Arn a ty?“
Pochopil, že nemá smysl odporovat. Arn je zjevně člověk zvyklý dosáhnout svého, teď i raněný, možná zmatený.
„Michel.“
Pustil ho. Rychle si bolavé místo promasíroval.
„Málem jsi mi zlomil ruku,“ naštvaně odsekl.
„Tak moc to nebylo,“ ohradil se mladík. Uvědomoval si, že mu není více jak dvacet.
Rychle si vyjasnili, kdo je kdo. Michel se staral o chod svého domu a Arn se snažil nepřekážet. Což se tedy úplně nedařilo. Nevyhnutelně se blížila katastrofa, pak to přišlo. Arn se natahoval pro džbán vody a strhnul desku, na níž bylo vyrovnáno Michelovo království. Sušené bylinky, masti, lahvičky obsahující různobarevné tekutiny se rozsypaly po podlaze. Některé se rozbily a tekutina se mísila se sušenými rostlinkami.
„Kruci,“ vztekle vykřikl, ihned se vrhnul na zem, snažil se zachránit, co šlo. Vyrovnal vše na stůl, pak už jen čekal na Michelův návrat.
Trvalo to, nakonec se pán domu, vlastně jeskyně, dostavil. Jediný pohled mu stačil, aby pochopil, co se stalo.
„Co jsi tu prováděl?“ zpražil Arna vzteklým pohledem. „To jsou všichni vikingové tak nemotorní? Nemůžeš dávat pozor?“ prskal na mladíka.
Arn se na muže vrhnul, byl mladší než Michel, ale muž si s ním ale nezadal. Nebyla to přímo rvačka, přetahovali se, odstrkovali, až skončil Arn přimáčknutý na skalní stěně a kousek od své měl Michelovu tvář.
„Co si myslíš, že děláš?“ vrčel mu Michel přímo do tváře.
Mlčel, nemohl odtrhnou pohled od temně modrých očí, které ho propalovaly. Cítil jejich dotek snad i v konečcích prstů u nohou. Vnímal vůni jeho těla, dotek kůže, chladné díky větru, který venku ten den byl. Byli stejně vysocí, stačil mu malý pohyb a dotkl by se Michelovy tváře. Zatoužil to udělat, hned se toho nového pocitu lekl. Škubl sebou. Muž byl ale mnohem silnější, než si myslel. Přimáčkl ho ke stěně, jejich těla se dotýkala ještě těsněji a Arn pocítil vzrušení, touhu a jeho překvapení bylo pro Michela čitelné, jasné. Viděl ve světle modrých očích zmatek, viděl i víc. Nebyl z kamene, přítomnost mladého krásného muže v jeho příbytku, možnost dotýkat se jeho těla i poznávat jeho myšlenky a pocity. To vše mu už dlouho přinášelo ve spánku sny, ve kterých měl Arn hlavní roli. Teď poprvé byli u sebe takto blízko. Rozhodl se riskovat. Přiblížil svou tvář, lehce se dotkl svými rty těch jeho.
Nečekaný, něžný polibek ho paralyzoval. Věděl o tom, že někteří muži jsou spolu více než jen jako přátelé a bratři ve zbrani. Sám o něčem takovém nikdy neuvažoval. Žádná dívka ho sice nikdy nezaujala, doufal, že po otcově smrti, na výpravě s Ulfem, nalezne možná tu, která zaujme místo po jeho boku. Teď se mu připomenul každý moment, kdy po očku sledoval Michela při práci. Míchání mastí, lektvarů a další. Uvědomil si to právě v tomto okamžiku. Když Michel pomalu oddaloval svoje rty od těch jeho, chtěl ho zpět, znovu a víc. Mysl se nemohla prosadit, Arn se nechal vést instinktem a vším, co se rozhořelo v jeho nitru. Přitlačil své rty na Michelovy, zvědavě se jich dotkl jazykem. V odpověď se mužova ústa pootevřela.
Jazyky se dotýkaly a hladily, stejně tak ruce měly co dělat. Oblečení se octlo na zemi během okamžiku. Michel Arna dostrkal k lůžku, na něž ho položil, a vydal se na cestu po jeho těle. Arn slyšel kapky deště, dopadající do blátivé půdy, svůj zrychlený dech, srdce bijící v divokém rytmu i krev, tepající mu ve spáncích. Michel se nad ním vztyčil, zapřený na loktech, něžně olízl napjatou kůži na Arnově krku.
„Jsem tvůj první?“ v hlase bylo všechno, jen výsměch ne.
Arn netušil, jak moc je jím muž fascinován. Když na souhlas přikývnul a ve tváři mu naskočil ruměnec, Michel se usmál. Protože v duchu si přidal: „Nikdo jiný kromě mne se tě ani nedotkne.“
Muž se věnoval laskání a dráždění mladíkova těla tak důkladně, že Arn sám škemral o ukončení sladkého mučení, které mu spalovalo mysl i tělo. Milencova ústa mu dopřála žádané uvolnění. Se zavřenýma očima vydýchával neuvěřitelnou, neskutečnou, nádhernou chvíli, když se mu k boku přitiskl Michel celým tělem, které po uspokojení ještě stále prahlo, Arn polkl, s obavou i chtíčem v hlase zašeptal:
„A ty?“
Muž sjel rukou k jeho klínu, za okamžik byl mladík připraven pro další milování. Roztáhl nohy od sebe, Michel toho okamžitě využil. Arn se zachvěl, muž ztuhl, sklonil se pro polibek, a než stačil vyslovit, to, na co myslel, něžné modré oči se na něho upřely a Arn zašeptal:
„Chci tě.“
„Nemusíme spěchat,“ vyslovil, i když celou svou bytostí toužil po jediném: milovat se s mladíkem.
V odpověď mu zaznělo jediné slovo, následované náruživým polibkem.
„Prosím.“
Neodepřel by mu nic a toto už vůbec ne.
Vnímal, s jakou opatrností do něho Michel vstupuje. Dával mu dost času si přivyknout na novou situaci. Stiskl zuby, sevřel kožešinu pod sebou, jak moc se snažil potlačit bolest, která i přes to všechno jako první zasáhla jeho mysl. Hlazení, polibky, doteky Arna pomalu uvolňovaly. Za okamžik si nepřál nic víc, než aby to nikdy neskončilo a při tom aby už byli oba v cíli. Objal Michela, přitiskl se k němu.
Muž nedokázal odtrhnout pohled od jeho tváře, v níž se zračilo vše. Těsně před tím, než vyvrcholil sevřený v Arnově objetí, se přisál k jeho rtům a už se jich nevzdal. Každý vzdech i výkřik patřil jen jemu.
Ležel na boku, na krku cítil horký Michelův dech. Uchopil jeho ruku, položil si ji na hruď, srdce se pomalu zklidňovalo. Opatrně se zaklonil, střetli se pohledem, pak se jejich rty setkaly v polibku. Arn se přetočil čelem k Michelovi, tiskl se k němu. Muž ho objal a pevně držel ve své náruči. Polibek je ještě nějakou chvíli zaměstnal. Déšť sílil, z dálky se ozvala bouřka. Příhodný čas zůstat pod kožešinou. Zůstali tak.
Rozhodli se nezůstávat zde. Arn se nechtěl vracet ke svým druhům, nalezl to, po čem toužil. Lásku. Michel byl díky jeho přítomnosti plný života a odhodlání začít znovu, vykročit z jeskyně. Drakkar byl jejich spojencem v hledání nového světa.
Epilog
Chlapec pádil po kamenném chodníku, že si málem nohy přelámal. Do dveří, ke kterým mířil, narazil plnou vahou, sotva popadal dech. Chtěl zaklepat, ale to už se málem zřítil na podlahu domu, když se jeho vchod otevřel.
„Copak, chlapče?“
„Paní má velké bolesti, prosím, musím jí donést ten lék, co jí minule pomohl.“
Napřáhl ruku s pár mincemi. Oči zvědavě upíral na vrásčitou tvář, rámovanou delšími, šedivými vlasy. Za starcem se objevil druhý, který mu podával malou lahvičku. Hoch ji rychle sebral, ale muž ho chytl za zápěstí, překvapivě silně.
„Jsou to tři dávky, ať si tvá paní vezme teď jen tolik, aby se jí ulevilo, další si nechá na příště,“ při těch slovech mu vložil jednu minci znovu do dlaně.
„To máš za tvou péči o ni, a abys vše správně vyřídil,“ usmál se na něho. Chlapec se rozběhl zpět.
„Arne, jestli budeš pokaždé těm klukům vracet část peněz, moc si nevyděláme,“ uchechtl se.
„Promiň, ty ale víš, že pak užívají léky pořádně, protože jim ti kluci opravdu řeknou všechno.“
„Vím, však už nic neříkám.“
Arn se opřel o Michelův bok a ten ho ihned vzal kolem pasu.
„Je ti dobře?“ starostlivě se ho Michel zeptal.
„S tebou mi ani jinak být nemůže.“
Posadili se na pohodlnou pohovku, plnou měkkých polštářů. Přitisknutí k sobě se drželi za ruce, prsty něžně hladili ruku toho druhého. Arn se na Michela zadíval, ten mu opětoval vroucný pohled.
Tolik mu toho jeho milý dával a dává. Netušil, v jak drobných gestech a úsměvech může být ukryto tolik citu a náklonosti. Neodolal a políbil Arna. On se k němu těsněji přimkl, nechtěl se vzdát ani vteřiny, která mu ještě zbývá po boku milovaného muže.
Autoři povídky
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře