Povedu tě

„Hm, docela to ušlo, ne?“ otočí se na mě Leoš, když se na jeho 4K širokoúhlým monitoru, co si koncem prázdnin koupil za peníze vydělaný na letních brigádách, rozjedou závěrečný titulky.

„No, docela jo,“ dám mu za pravdu a už dobře podesátý marně hrábnu do hluboký misky, jestli tam náhodou nezůstal aspoň kousek popcornu. Na to, že jsme si ho koupili za pár korun v supermarketu a pak ho pražili v mikrovlnce, chutnal skvěle! V životě už za něj v kině nevysolím takový nehorázný prachy!

„Ten popkáč byl ale asi lepší než celej ten film, co?“ všimne si Leo s úsměvem.

„Tak nějak,“ vrátím mu ten úsměv. „Nevím, prostě… první půlka dobrá, ale pak už mi to nějak přestalo dávat smysl…“

„A ten konec to už tuplem nevytrhl, haha,“ natáhne se ke stolu a užuž chytá na klávesnici, aby to přehrávání titulků stopnul, když se zarazí a zaposlouchá se: „Hmm, ale ta hudba není marná… Dobrej rytmus,“ mrkne na mě a začne si pokyvovat hlavou.

Schválně přehnaně zvednu oči v sloup: „Už zase…? Ty ten dobrej rytmus slyšíš poslední dobou všude!“

„Všude ne!“ opraví mě. „Jenom tam, kde fakt je… Už mi to prostě chybí, no,“ pokrčí rameny a konečně ten obraz i zvuk stopne.

„Však se dočkáš,“ uculím se na něj. „Kdy že vám to začíná? Už zejtra?“

„Jo, kurzy začínají v pondělí, ale já budu mít službu v úterky a ve středy,“ odpoví mi.

Znovu na něj protočím oči: „Dva večery v tejdnu ztratit v tanečních!“

„Ne ztratit, Víťane!“ chytne mě za slovo. „Strávit! Jak můžeš bejt tak děsně… nekulturní?“ zavrtí nade mnou hlavou.

„Pf, prej nekulturní… Ty tam nechodíš za žádnou kulturou, ty kecálisto!“ zabodnu mu ukazováček do hrudníku. „Normálně tam jdeš balit holky!“

„To říkáš ty!“ odstrčí od sebe můj prst. „Já tam jdu třeba prostě jenom proto, že mě baví tancovat… a že se v tom chci ještě trochu zlepšit…“

„Jasně, a proto tam budeš dělat zrovna asistenta, co? U toho se sám naučíš prdlajs! Naopak, ty budeš muset učit ostatní, která noha je pravá a která levá, haha… A jak mají holky správně vrtět zadkem při tangu… A u toho je budeš nenápadně ošahávat, ty… ty kultůro,“ mám z něj srandu.

„U tanga se zadkem nevrtí,“ vyprskne smíchy. „Ale jinak, když už k tomu ta příležitost bude, šáhnu si rád,“ zamrká na mě. „A nezáviď! Jsem tě ukecával dost dlouho. Mohli jsme tam chodit asistovat spolu.“

„Hele, a neměl by taneční asistent umět aspoň trochu… aspoň jakože maličko… tancovat?“ bavím se.

„Však umíš tancovat,“ pokrčí rameny.

„To, že rozeznám polku od valčíku, neznamená, že umím tancovat,“ rozesměju se. „Ale to je jedno, tuhle debatu už jsme vedli,“ mávnu rukou a začnu se hrabat na nohy. „No nic, pomalu půjdu…“

„Už…?“ zvedne se taky a zamžourá na radiobudík, co má u postele. „Kam tak spěcháš? Nehodláš se doma drtit ty německý slovíčka na zejtra, že ne?“

„Ne, to fakt ne,“ ujistím ho s úsměvem. „Ale naši byli včera kdesi za městem v lese na houbách a dneska nás čeká smaženice k večeři, to si prostě nenechám ujít…“

„Blééé,“ zaksichtí se, protože Leoš houby v jakýkoliv formě nebo podobě fakt nemusí. „Tak se teda měj a pochutnej si i za mě… blééééé…,“ začne mě ze svého pokoje vystrkávat a šklebí se u toho, jako kdyby se mu i z pouhýho pohledu na mě zvedal žaludek, šašek.

„Pf, abych si to nebral osobně!“ pobaví mě to, ale nebráním se a nechám ho, ať mě dostrká až do předsíně.

Celou cestu domů se pak musím sám pro sebe usmívat. Leo je fakt vtipálek! A teď nenarážím čistě jenom na tu jeho scénku s houbama, haha, ale i na to, jak se mě celej poslední tejden snažil zlanařit do těch tanečních. Přesvědčoval mě, že tancovat fakt umím, načež ale jedním dechem dodával, že kluků je v kurzech málo, a tak bude mistr rád za každýho, kdo posílí jejich řady, a to prej i kdyby to mělo bejt mnohem větší kopyto, než jsem já… Osel jeden, hahaha! A že prej si se mnou všechny ty kroky zopákne a natrénujeme je spolu, když budu chtít… Při tý představě jsem smíchy málem učurával, fakt! Zatímco ten tydýt vůbec nechápal, proč se nemůžu přestat smát.

Někdy bych se chtěl probudit jako on – čímž myslím strávit den v jeho hlavě. Nemůžu si totiž pomoct, ale přijde mi, že bere celej život tak nějak… jednodušejc než třeba já. Já všecko dlouho řeším, nad vším dlouho přemejšlím – a ani pak se často nejsem schopnej snadno rozhodnout. Potřebuju to s někým rozebírat a konzultovat, potřebuju sbírat názory ostatních a z nich si pak vybrat ten, co se mnou tak nějak ladí. Na jakou jít střední, aby mě to bavilo, ale aby to zároveň mělo i nějakou budoucnost? Na jakej film jít do kina, aby to za to stálo? Jaký triko si vzít na rande, abych v něm vypadal dobře? Hlasovat spíš pro úterní fotbalový tréninky, nebo pro čtvrteční? Kdežto Leo, ten se s ničím moc nepáře. Na jakou jít střední? No na průmku. Protože gympl je moc všeobecnej a obchodka moc ekonomická. Vyřešeno. Další. Na jakej film jít do kina? No tak tam dojdeme a uvidíme, jaká upoutávka nás uhodí do oka. Další. Jaký triko na rande? No vypraný. Čistý, voňavý, neroztrhaný. Jaký jiný, že. A ty fotbalový, nebo teda v jeho případě basketbalový tréninky? To je jedno, kdy budou. Až si to odhlasujete, dejte mi hlavně vědět, ať s tím můžu počítat, do tý doby mě s tím neotravujte.

A podobně to má i s těma tanečníma. Když jsme se loni v září jako naprostá většina dalších druháků přihlásili do základních kurzů, ani jeden jsme nevěděli, co od toho čekat. Ale zatímco já jsem si to tak nějak odhopsal a odskákal a možná by se dalo říct, že i odtrpěl, protože cit pro rytmus fakt mám, to ne, že ne, ale mý dvě taneční partnerky, který jsem prostřídával, prostě nic jako rytmus neslyšely – tak Leo si to celý užil. A to tak moc, že se úplně automaticky přihlásil i do pokračovacích tanečních, který trvaly od února do prázdnin. A když mu koncem srpna sám taneční mistr Hecl zavolal, jestli by mu ještě s pár dalšíma šikovnýma klukama nechtěl dělat teď od září tanečního asistenta, souhlasil úplně bez zaváhání.

A teď se tam dost těší. Kdežto já bych z toho asi dost nespal. Přece jenom… asistent mistra Hecla! Mistr Hecl je taková místní taneční legenda, žádnej ples nebo taneční soutěž se bez něj neobejdou. Jednou byl dokonce i v televizi jako porotce v jakýmsi tanečním pořadu, týjo… A Leo mu bude dělat asistenta, panečku. A chtěl po mně, po mně, abych se přidal!

Jak říkám. V jeho hlavě musí celej život vypadat… šíleně jednoduše. Anebo prostě jenom šíleně, haha.

***

Tak… možná jsem se v Leovi trochu spletl. Když jsem si myslel, že je jenom šílenej. On je totiž prostě úplně… nevím. Trhlej. Šáhlej. Prostě šílenější než šílenej. Nechce se mi teď listovat ve slovníku přídavnejch jmen, haha.

„Čau! Tak co, jaký to bylo včera v…,“ začnu ve středu ráno svou otázku, sotva se Leoš vřítí do šatny, ale on mi do tý otázky skočí:

„Průser, kámo!“

„Co…? A jakej?“ leknu se.

„Neuvěříš, co mi včera Hecl řekl!“

No, nakonec uvěřím. Nakonec vždycky uvěřím, nic jinýho mi nezbyde, že. „Co ti řekl?“ pobídnu ho tedy.

„Ukecal mě, ať s jednou holčinou, co jí odpadl partner, trénuju na jednu taneční přehlídku!“

„Cože?!“

„Dobrý, ne?“

„Tak počkej – průser, nebo dobrý?“ mám v tom zmatek.

„A obojí dohromady to bejt nemůže?“ uculí se na mě, rychle se přezuje, pak mě popadne za loket a cestou do třídy se mi to v rychlosti snaží vysvětlit. „Ten její taneční partner slítl ze schodů nebo co, má trochu pošašený koleno… A oni ještě s dalšíma čtyřma párama jezděj po městech a dělají takový to předtančení, víš, jak to bejvá na plesech nebo třeba i na svatbách a tak… Mají už natrénovanej svůj stálej program, ale potřebujou ho trochu rozšířit kvůli nějaký celokrajský přehlídce, co bude v prosinci. Ten kluk se prej do tý doby zmátoří, rozumíš, a tu přehlídku už si odtancuje sám, ale ta holčina potřebuje s někým zkoušet ty nový kroky… Hecl se nás asistentů včera ptal všech, ale nikdo nechtěl nebo nemohl, a tak jsem mu na to kejvnul…“

Opatrně vyvlíknu svůj loket z jeho sevření, protože do třídy trefím i bez jeho vedení. „A tak co je na tom za průser?“ nechápu. „To tě bude bavit, ne?“

„No, průser je, že musím natrénovat ty kroky, který oni už znají – a na který budou navazovat ty nový!“

„To zvládneš levou zadní,“ nevidím v tom problém, „zase tak těžký to bejt nemůže, ne? Zvlášť pro někoho, kdo absolvoval pokročilý taneční,“ ušklíbnu se na něj. „Hecl ti to ukáže, holčina si to s tebou párkrát vyzkouší…“

„To je právě to, Víťas! První zkoušku mají už tenhle pátek! Ta holka studuje mimo město, takže dorazí až na poslední chvíli… A Hecl taky nemá teď zrovna čas mě něco doučovat, víš jak, začaly mu ty kurzy a tak… Dal mi nějaký videa na flashce, prej se na to mám podívat a zkusit se to naučit aspoň trochu podle toho…“

„Ty seš pako, tak jsi z toho měl vycouvat,“ vzdychnu účastně, zrovna když vcházíme do třídy.

„Mně už to pak bylo blbý,“ trhne Leoš rameny. „A navíc… Mně se vlastně ani couvat nechce. Je to výzva. Se na to celkem těším. Jenom to bude náročný. A asi možná i trochu trapný, haha…“

„Tak jestli to bude jenom trochu trapný, tak to na tom budeš ještě dobře,“ zaksichtím se na něj dobrosrdečně.

„Ti dík za podporu,“ oplatí mi to zaksichtění a plácne mě do zad.

A tím bych tak nějak to téma považoval za ukončený, protože ve třídě se přimícháme do Milanovy a Tomášovy hádky o to, kdo z nich dvou je větší mamlas – a do takový diskuze se nemůžeme nezapojit, to dá rozum.

Jenže Leovi to tancování očividně straší někde na pozadí v tý jeho makovici dál, protože když se po vyučování rozloučíme s klukama a vyrazíme spolu na tramvaj, zeptá se mě: „Ty, Víťas, co děláš zejtra po škole?“

Představím si sám sebe, jak až do noci pařím nejnovější Mafii, který jsem se, sám nevím proč, doteď dost bránil, ale neskutečně mě chytla. „Nic extra, proč?“

„Ehm,“ podrbe se ve vlasech, „víš, potřeboval bych, abys mi helfnul s tím tancováním…“

„Cože?“ vyjevím se a pátravě se na něj zahledím. Čekám totiž, že ho prozradí cukající koutky a že vybuchne smíchy s tím, jak mě dostal…, jenže ničeho takovýho se nedočkám.

„Já už jsem se včera na ty videa koukal… A jako není to zas tak těžký, abych to nedal vůbec, ale úplně lehký to taky není. A mně se to hrozně blbě učí jenom tak, při koukání… Potřebuju, aby to se mnou prostě někdo zkoušel, no,“ leze to z něj jak z hodně huňatý deky.

„Dobře, to celkem chápu,“ uznám, „ale tak řekni někomu v těch tanečních, ne? To tam nejsou žádný Heclovy asistentky, který by do toho s tebou šly? Nebo někdo přímo z tý jejich taneční party? Ta jedna holka sice studuje mimo město, ale co ty ostatní?“ navrhuju různý řešení.

„Ne, asistentky tam nemáme – vždyť víš, holek je tam už tak hodně, další nejsou potřeba… A až se v pátek s těma lidma z tý taneční skupiny seznámím, tak uvidím, zkusím se jich přeptat, což o to… Jenže já bych to potřeboval natrénovat už teď! Ať tam právě už pozejtří nepřijdu mezi ně jako úplný poleno!“

„Nepřijdeš tam jako poleno,“ uklidňuju ho, „máš tanec prostě tak nějak v krvi… Navíc, nikdo tam od tebe nebude čekat zázraky! Naopak, budou rádi, žes s tím souhlasil a vytrhl jim trn z paty…“

„Jo, jenže… Achjo, Víťane, no taaak, co ti to udělá? Jedno odpoledne,“ zahledí se na mě prosebně.

A já… já holt tomuhle jeho škemravýmu pohledu nedokážu odolat.

„Nic mi to neudělá,“ připustím. „Jenom prostě neumím tancovat. Budu ti tam houby platnej.“ A taky to bude hodně trapný, fakt hodně trapný, zdaleka ne jenom trochu. Až se Leoš přesvědčí na vlastní oči… no, a asi i tak nějak na vlastní tělo, že, jak jsem beznadějnej…

„Takže do toho jdeš? Super! Fakt super, díky, kámo! Seš bezvadnej! Já jsem věděl, že mě nenecháš ve štychu!“ raduje se jak malej kluk. „Nebudeš litovat!“ dodá.

„Lituju už teď,“ zabručím.

„Udělám kýbl toho popcornu, co ti v neděli tak chutnal,“ slibuje.

„Tak tím sice nepohrdnu, ale přidej, kámo, přidej!“ pobízím ho pobaveně.

„Objednám nám něco výbornýho k večeři. Aspoň nebudeš muset spěchat domů…“

„No počkej, jak – k večeři? Jsi se ptal, co dělám odpoledne, a teď to najednou vypadá, že u vás zkysnu až do noci!“

„Hele, uvidíme, jak nám to půjde,“ odpoví neurčitě.

„To ti můžu říct rovnou: mně to nepůjde vůbec a tobě to půjde skvěle. Čili to k vám nemusím ani chodit,“ zazubím se na něj.

„Nech toho,“ drcne do mě vysmátě. „A vůbec! Už jsi to slíbil, teď už se nevykroutíš!“

„Protože nechci. Kdybych chtěl, tak se vykroutím,“ ujistím ho přesvědčeně.

A on mi omotá paži kolem krku, kdybysme se prali, tak řeknu, že mi nasadil kravatu, ale my se nikdy nepereme, takže místo abych se ho zbavil nějakým účinným chvatem, začnu se tak akorát hihňat a zkouším se z jeho sevření… inu, vykroutit. Nakonec se mi to povede, stačí mi ho párkrát dloubnout pod žebra, kde, jak vím, je lechtivej, načež mě pak začne nahánět, aby se mi za to jakože pomstil, a takhle vysmátí doběhneme až na tramvajovou zastávku. Tam už si na mě netroufne.

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka.

„Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě. Přitom ještě pár dnů zpátky jsem se tý představě, jak spolu tancujeme, smál tak, až jsem z toho brečel…, a teď najednou se toho začínám spíš děsit.

***

„Si děláš prdel,“ vydechnu nevěřícně, když mi Leoš ve čtvrtek odpoledne poprvý pustí záznam z tanečního vystoupení tý skupiny, jejímž členem se na pár tejdnů stal.

„Náhodou, mají to pěkný,“ ocení Leo jejich umění.

„To mají, jenže… co tady jako dělám já?“ rozhodím bezradně rukama. „Nestihl jsem ty jednotlivý kroky ani sledovat, natož abych je dokázal nějak… napodobit!“

„V klidu, jo? Nemusíš v tom bejt bůhvíjak dokonalej! Mně bude stačit, když to nějak… hmmm… odšlapeš… a já si kolem tebe odhopsám to svý, rozumíš,“ snaží se mě Leo nějak uklidnit, ale zároveň se u toho už dopředu dobře baví, zmetek jeden.

„Jenže já to ani neodšlapu, Leoši, chápeš to? Vážně nechceš zkusit zavolat ještě Heclovi, jestli by ti nesehnal někoho jinýho? Nezapomeň, že z našich loňskejch tanečních umím jenom klučičí kroky, holky to mají všechno naopak! A do toho všechny ty divný otočky, který jsme nebrali vůbec… a navíc…“

„Sklapni, jo?“ přeruší můj výlev. „Už to zase vzdáváš dopředu. Ještě jsme to ani nezkusili, ale už víš, že to nepůjde. A vůbec, zvedej se,“ vyskočí na nohy a natáhne ke mně ruku, „sezením se nenaučíme už tuplem nic!“

Jeho napřaženou ruku schválně přehlídnu, na nohy se dokážu vyhrabat i sám.

Leoš malinko nadzvedne obočí, ale nekomentuje to. „Čím chceš začít?“ zeptá se místo toho. „Waltz, tango, nebo čača?“

„Si vyber sám,“ stoupnu si odevzdaně doprostřed pokoje a založím si ruce na hrudníku.

„Tak waltz,“ vybere si. „Mám to pustit ještě jednou, nebo spíš…“

„Jednou?! Vole, to nebude stačit ani stokrát!“ skočím mu do řeči.

„… nebo spíš si nejdřív zopakujeme ten úplně základní krok, co nás Hecl učil loni?“ dokončí svou původní otázku, aniž by ho můj výbuch nějak rozhodil.

„Jak chceš. Todle celý je tvůj pošahanej nápad,“ odseknu, aniž bych se hnul z místa.

Přimhouří na mě oči; pozná, že začínám bejt podrážděnej a že svýho slibu, že mu pomůžu, začínám doopravdy litovat. „Co je, Víťane? Loni ti to v tanečních všechno šlo, tak proč seš najednou už dopředu tak nasranej?“

Nevím, no! Nevím, čím jsem měl předevčírem zalepenej mozek, že jsem s něčím takovýmhle souhlasil! Jsem si to asi fakt představoval celý trochu… lehčí… Asi jak o tom Leo pořád mluvil ve stylu, že na tom nic není a že natrénovat jde všecko… Úplně mě tím zblbnul! A já si pak myslel, že prostě k těm našim krokům třeba právě do waltzu, který si ještě pamatuju z loňska – pravá dva tři, levá dva tři, o-to-čit, do-to-čit – prostě přidáme ještě nějaký… nevím co, prostě něco… a bude to. Ale tohle?! Vždyť to, co jsem teď viděl na tom záznamu, nemělo s tím naším waltzem společnýho vůbec nic! Kromě toho, že to bylo celý na tři doby! Asi! Chvílema to totiž ani nešlo poznat! Achjo… Měl jsem to prostě nechat u toho, že si Leo myslí, že umím jakžtakž tancovat – a neztrapňovat se tu teď před ním několik dlouhejch hodin tím, že mu budu ukazovat, jaký jsem… jak to říkal… kopyto!

Jenže místo toho, abych tuhle svou myšlenkovou smršť Leovi nějak prezentoval, jenom neurčitě pohodím hlavou. „Neumím holčičí kroky,“ zopakuju to, co jsem nadhazoval už dřív.

Leo se tak nějak úlevně usměje. „Na tom nic není. Mají to fakt prostě jenom naopak. Většinou. Plus tam mají nějaký otáčky, to je pravda, ale nepotřebuju, abys napodoboval úplně všecko, pro mý účely mi stačí ty základní variace, jo? A navíc… kluci jsou ti, kdo vedou, víš jak. A já jsem ještě k tomu taneční asistent. Takže tě povedu tak nějak dvojnásobně, haha. Když mě necháš.“ A s těma slovama přistoupí až těsně přede mě, popadne mě za zápěstí a silou mi odtrhne mý složený ruce od hrudníku. „No co?“ zeptá se, když ho propíchnu pohledem. „Taneční držení je základ. Ruce jsou taky k tanci potřeba, ne jenom nohy…,“ poučuje mě.

„Hele, nech si ty přednášky,“ ucedím, ale poslušně vložím svý dlaně do těch jeho a nechám ho, ať mi zvedne a našteluje ruce tak, jak to má bejt. Nebo jak to on potřebuje. „Ty mě nemáš učit tančit, ale já mám s tančením pomáhat tobě. Aby bylo jasno. K tomu žádný poučky nepotřebuju.“

„A já k tomu zase nepotřebuju poslouchat tvý remcání,“ opáčí. „Takže si ty svý kecy odpustíme oba – a tancujem! Takže waltz, jo? Nejdřív tancuj normálně za sebe, já budu jakože holka. Takže jdi pravou dopředu… Super, teď levou dozadu… No a otáčíme… Fajn, a dotáčíme… A znovu pravou dopředu…“

Tenhle základní krok nás nechá odtancovat šestkrát, než je spokojenej natolik, že zavelí: „Bezva, a teď si to vyměníme. Ty půjdeš za holku, takže prostě levou dozadu. To je celý.“

Chyba lávky. „To není vůbec celý! To byl jenom začátek!“ opravím ho, když první trojkrok sice zvládnu za holku, ale v tom druhým už mám zase tendenci jít za kluka – a tak Leovi dupnu na nohu. „Super, a teď vůbec nevím, čí jsem…,“ hledím zmateně na svý bosý nohy a marně se snažím přijít na to, kterou a kam mám jako vykročit teď.

Leo mi přestane svírat levou dlaň, aby mi uvolněnou rukou mohl zvednout bradu. Počká si, až se mu podívám do očí. „Nekoukej dolů, jo? To tě zbytečně mate. To za prvý. A za druhý, nepřemejšlej o tom tak moc. Ty kroky na sebe krásně pasujou samy od sebe.“

„Se mi teda moc nezdá,“ zahuhlám.

„Protože o tom právěže moc přemejšlíš,“ má hned jasno. „Pojď, jedem znovu. Levou dozadu… ne, nekoukej dolů! Levou dozadu… Fajn, pravou dopředu… Super, teď levou dozadu, ale vytočit… Hej, nepřetlačuj se se mnou! Já to tady vedu!“

„No jo furt,“ zabrblám, narovnáme se do začátečního postoje a zkusíme to znovu.

„Levou dozadu,“ naviguje mě Leo, „pravou, dobrý… levou… Víťane, co jsem říkal o tom přetlačování? Nemůžeme to víst oba, navíc každej jiným směrem! Musíš mě nechat, ať tě vedu já!“

Odevzdaně si vzdychnu… a stejně odevzdaně zavřu oči. Protože nechat ho, ať mě vede, nad ničím nepřemejšlet, a ještě k tomu se dívat do těch jeho hlubokejch kukadel… a snažit se v nich neutopit… to fakt nejde. To už je prostě moc úkolů najednou…

A i když zezačátku je to pro mě malinko nepřirozený, tak se tomu jeho vedení po několika dalších otočkách… fakt poddám. Čehož si Leo samozřejmě všimne. „No vidíš, jak ti to jde!“ okomentuje to zvesela. „Takže to, co budeme učit holky v letošních tanečních až někdy do prosince, jsi právě zvládl během asi deseti minut, gratuluju…“

Otevřu oči, abych se na něj mohl náležitě zašťuřit. „Pf… Na rozdíl od nich už jsem měl aspoň nějaký základy… No dobrý, a co dál? Pořád trvám na tom, že tys neměl nic učit mě, ale chtěl ses něco naučit sám…“

„Jasně, ale k tomu je potřeba, abys taky uměl aspoň něco, že… Hele, ještě ti ukážu, co jsme k tomu na jaře přidali v těch pokročilejch tanečních, jo? A pak už bude jenom krůček k tomu, co ukazujou na tom videu…“

„Tě beru za slovo s tím krůčkem!“ odfrknu ještě, protože mně to teda nepřipadalo, že by na tom záznamu měli navíc jenom jeden jedinej krůček, ale pak už zmlknu a nechám Lea, ať mi vysvětlí, předvede a zkusí se mnou odšlapat spinovou otáčku. Občas se teda musím kousnout do jazyka, abych ho nesjel, že jestli si myslí, že něco takovýho zvládnu, tak asi spadl z Měsíce…, ale za další čtvrthodinku už kroužíme po jeho pokoji jako… já nevím, jaký přirovnání použít. Jako profíci, haha.

„Týjo,“ zvednu k němu obdivně oči, „tobě ta role toho tanečního instruktora docela… sedne…“

Potěšeně se usměje…, ale pak mu v očích zajiskří: „No, protože s šikovnýma holkama to jde samo,“ rozverně mě plácne přes zadek.

„Blbečku,“ otituluju ho a oženu se po něm na oplátku, ale drapne mě za zápěstí a dovede mě ke svýmu počítači. „No, a teď mrkej na to video,“ rovnou ho pustí. „Mají tu ten základní krok, otáčku vpravo…, pak ještě otáčku vlevo, tu jsem s tebou nezkoušel, ale to není nic těžkýho, to trénovat nepotřebuju… Pak je tu ta spina… No a hele, tady tohle teď musíme nějak odkoukat.“

A tak to další hodinu odkoukáváme, haha. Leoš zkouší to video i různě zpomalovat, případně zastavovat po každým našlápnutí těch dvou tanečníků… a na to, že se z toho snaží vykoukat jak svoje, tak i moje kroky, se mu to podle mě dost dobře povede. Já se popravdě jenom vezu, nechávám ho, ať mi dává instrukce a ať mě strká tam, kam mě dostrkat potřebuje. Občas si u toho teda připadám dost nemotorně… a občas u toho oba chytneme slušnej záchvat smíchu…, ale jinak se přistihnu při tom, že mě to dost baví. Jakože fakt dost baví. Jednak proto, že jsou za náma vážně vidět nějaký výsledky, a druhak proto, že… Leo celý tohle učení kroků poponáší o úroveň vejš. Prostě jenom tím, jak se toho chopil. A jak mu to jde, jak je v tom dobrej. A jak se na mě dívá, když mi ty kroky vysvětluje…, a jak se na mě pak usmívá, když se mi to povede. A jak jemně, ale přitom pevně drží mý dlaně ve svejch. A jak mi potom položí ruku na záda, zatímco mě donutí, ať mu stisknu paži a víc se o něj opřu…, a přitiskne mě k sobě, protože prej na otočky je lepší, když jsou ti dva tanečníci u sebe co nejblíž…

„Týjo, šest hodin!“ mrkne Leo na svůj radiobudík, pustí mě ze svýho držení a poodejde ke kompu, aby ztlumil hudbu. „Tak asi objednám něco k tý večeři a pak se dáme do dalšího tance, hm?“ koukne na mě, co já na to.

„Jasně, pokud seš s waltzem konečně spokojenej,“ pokrčím rameny.

„Jsem!“ ujistí mě. „A fakt jsem zvědavej, co tady k tomuhle zejtra přidají za další kreace, haha… No, a na co máš teda chuť k tý večeři?“ rozklikne zatím na počítači webovky místní rozvážkový služby.

„Hele, nijak to nehroť,“ popojdu k němu. „Něco rychlýho a hlavně lehkýho… Po pizze bych asi už žádný další otáčky nedal,“ zasměju se.

„To já asi taky ne,“ dá mi za pravdu, takže nakonec se oba shodneme na nějaký indický směsi z masa a rýže. „A než to dovezou, tak mi ukaž, jestli si vzpomeneš na loňský tango,“ vyzve mě a otočí se i se židlí čelem ke mně.

„Okej,“ zajiskří mi v očích. „Smím prosit?“ ukloním se před ním a natáhnu k němu ruku.

„Až takhle, jo?“ uculí se, ale za tu ruku mě chytne, zavěsí se do mě a chvilku mě nechá, ať s ním jenom tak korzuju po obvodu jeho pokoje. „Ehm,“ ozve se po chvilce, „a tohle má bejt jakože co…?“

„To je přece společenská konverzace,“ připomenu mu a mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. „Přece jsme vždycky museli přijít pro holku, vyzvat ji k tanci, pak s ní korzovat po sále, vyptávat se na kde co, no a pak, jak začala hrát hudba, tak s ní dojít na nějaký příhodný místo a začít tancovat…“

„Aha,“ rozesměje se Leo pobaveně. „Akorát, že ses mě ale vůbec na nic nevyptával…“

„Jsem ten náš rozhovor nechal proběhnout v duchu,“ mrknu na něj. „Protože už o tobě všechno vím, tak na co bych se ještě jako vyptával?“

„No, myslím, že všechno o mně zdaleka ještě nevíš, kámo,“ opraví mě, ale než ho stihnu pobídnout, ať mi teda to, co prej ještě nevím, rovnou vyklopí, zastaví se na místě, a protože je pořád zaklesnutej loktem do toho mýho, musím se zastavit taky. „Ale teď už teda nemel ani nahlas, ani v duchu, a pojď tancovat! Tango, fofrem!“ poručí mi.

„Mňo… a poradíš mi?“ zvednu k němu prosebně oči.

„Jasně… Mrkej, ať si to připomeneš…“ A tak mi můj klučičí part nejdřív ukáže, já to po něm napodobím, pak si mě čapne a zahraje mi partnerku, no a pak si zase vyměníme role a já si to zkouším odkrokovat za holku.

„Nekoukej dolů, krucinál!“ peskuje mě, když mi znovu sjede pohled na naše nohy.

S povzdechnutím zvednu oči a zakotvím v těch jeho. „Lepší…?“ neodpustím si.

Usměje se. „Hezčí,“ odpoví záhadně, ale dřív, než se nad tím stihnu nějak pozastavit, mě pustí a řekne: „Dobrý, a teď mě sleduj. Tohle jsme tam přidávali v pokročilejch… Nevím, jak se ty jednotlivý variace jmenujou, ale to máš fuk: quick quick slooow, quick quick slooow, sleduješ? A teď čtyřkrok… taaakhle… a slooow… a quick quick… a závěrečný dupnutí. Dobrý, ne?“

Fascinovaně na něj zírám. On by měl hrát v nějakým tom tanečním filmu. Takovýho toho sexy učitele, co vyhraje každou soutěž, do který sebe nebo rovnou celou svou taneční třídu přihlásí… „Ehm, dobrý, no… Sice jsem se ztratil hned zkraje, ale dobrý. Poslyš, bude ti stačit, když zejtra budeš umět jenom ten waltz, že jo? Já bych to viděl, že si dáme tu večeři a pak pomažu domů, protože stejně…“

Ale Leo mě nenechá domluvit, chytne mě za paži a přitáhne si mě k sobě. „Jasně, že mi bude stačit, když budu umět jenom waltz. Se tam s tím nějak poperu, no. Ale dáme tomu tangu aspoň šanci, hm? Ostatně, posledně jsi měl nějaký kecy o tom, že při tangu holky vrtěj zadkem nebo co, haha, tak to si nemůžu v tvým podání nechat ujít…“

A tak mi nezbyde, než se mu znovu podvolit a nechat ho, ať mě tady touhle novou variací provede. Nebo prošlape, to asi v mým případě platí spíš. Ale mně docela rychle začne bejt jedno, že si vedle něj připadám jako slonbidlo v záhoně jahod, a místo toho si to všechno začnu, stejně jako u toho waltzu, užívat.

Haha, a užívám si to dokonce i přesto, že mi Leo začne po chvilce vyhrožovat: „Pokaždý, když se podíváš dolů na ty svý hnáty, tak tě štípnu!“

„Pche,“ přimhouřím na něj oči, „pokaždý, když mě štípneš, tak tě kousnu!“ vrátím mu to.

„No to snad… Přece bys nekousal svýho učitele tance?“ pohoršuje se hraně.

„Když na mě chce používat takový divný metody, tak klidně!“

„To, jaký metody používám, je čistě moje věc, protože – a řeknu to dnes už aspoň podvacátý – já to tady vedu!“

Užuž se nadechuju k odpovědi, ale jelikož Leošovi zrovna v tu chvíli začne vyzvánět mobil, tak se to, co si o tom jeho vedení myslím, už nedozví.

Kdežto já se po večeři dozvím něco víc o jeho používanejch metodách. Když totiž dojíme a dopijeme a vystřídáme se v koupelně, Leo se začne hrabat ve svý šatní skříni – a pak z ní s vítězoslavným pohledem věnovaným mně vytáhne kravatu.

„A co jako?“ nechápu.

„Šátek by byl lepší, ale tohle bude stačit,“ pronese tajuplně a s potutelným úsměvem se ke mně začne přibližovat.

„K čemu…?“ pořád nechápu a mimoděk před ním o krok ucouvnu.

„Zavážu ti to přes oči. A už žádný další koukání na nohy,“ vysvětlí mi svý myšlenkový pochody.

„Zapomeň,“ zavrtím hlavou a ustoupím před ním o další krok.

„Proč? Nepotřebuješ nikam koukat, když se máš nechat víst. Když nic neuvidíš, o to víc budeš vnímat jiný věci, třeba právě to, že tě vedu a kam…“

No, to sice smysl dává, ale… „Ale já chci vidět! Aspoň něco! Se tady přizabiju, když mi zavážeš oči!“

„Nepřizabiješ,“ přistoupí až těsně ke mně a zblízka mě propaluje pohledem. „Protože… tě… povedu,“ dodá s důrazem na každým slovu.

Chvilku mu jeho upřenej pohled opětuju… a pak kapituluju. Jak jinak. „Ale jestli do něčeho vrazím… nebo o něco zakopnu…, tak se ti na zbytek tančení vyseru, jasný?“ musím mít poslední slovo.

„V klidu. Nenechám tě do ničeho vrazit… ani o nic zakopnout. Zavři oči.“

Nasucho polknu… a poslechnu ho. A zatímco mi omotává kravatu nadvakrát kolem hlavy a pak ji vzadu uvazuje na suk, říkám si, že když nic jinýho, aspoň mě nebudou rozptylovat ty jeho oči. A tím pádem se možná fakt budu moct víc soustředit na to, že mě vede… a kam…

Vnímám, jak mě bere za ruku a odvádí mě doprostřed pokoje. „Dáme si ještě jednou ten waltz, hm?“ navrhne. „Ten už ti šel úplně skvěle, už si seš v těch krokách jistej… Tak jenom ať si zkusíš, jaký to je s těma zavázanýma očima…“

„Jak chceš,“ trhnu rameny.

Sice to nevidím, ale tak nějak vnímám, jak se usměje. Pak mě uchopí do těsnýho tanečního držení, jak on tomu říká…, já se k němu tak nějak přivinu, jak se to ode mě coby od tanečnice čeká, že…, a s levou nohou nachystanou k vykročení čekám, až mi dá pokyn. A on mi ho dá, ale ne slovně, ale tak nějak celým svým tělem. Prostě vycítím, že se chystá začít tančit…, a tak začnu tančit taky. Pak vycítím, jak se směruje do otočky…, tak se do ní nasměruju taky. Vnímám tempo, který mi svým tělem určuje…, a když při spinový otáčce trošku zpomalí, zpomalím s ním. V následujícím dotočení to zase doženeme. No páni! Nemusí vůbec nic říkat…, a přesto mi uděluje instrukce. A já je slyším. A je to… pěkný. A takový… intenzivní. Netuším, jak u toho společnýho tance vypadáme. Ale v mý hlavě to vypadá nádherně.

Střihneme si to celý třikrát bez jedinýho zaškobrtnutí. Jsem z toho vnitřně úplně rozjařenej. A Leo asi taky, protože když se zastavíme, polohlasně pronese: „To bylo skvělý…“ A slyším v tom i to, jak se potěšeně usmívá.

„To asi bylo,“ odpovím a taky se usměju.

„Asi…?“ chytne mě za to slovíčko.

„Tak… já jsem to neviděl,“ vysvětluju.

„No… já jsem taky neviděl to,“ zasměje se. „Ale to, co jsem viděl…, to bylo… Ehm, a navíc, ani jednou jsi mi nečampl na nohu. Takže to bylo prostě skvělý,“ shrne to. „A teď teda to tango, takže si to v hlavě nějak přeorientuj – a jedem. Ten základní krok. Ty seš holka, takže pravou dozadu.“

A tak ho poslouchám… a zároveň ho vnímám… a postupně se do toho dostávám. Nebo aspoň teda myslím… Ale vzhledem k tomu, že mě Leo skoro vůbec nenapomíná, ani z mý nemotornosti nehýkáme smíchy jako zhruba před hodinou nebo dvěma nebo kdy to bylo, tak bych řekl, že mi to vážně celkem jde.

Leo mi dovolí sundat si tu kravatu z očí, když se z toho videozáznamu zase snažíme vypozorovat ty úplně nový taneční variace, jenže pak, jakmile si je jistej, že ví, co a jak, znovu mi řekne, ať zavřu oči. „Tak ale už bez tý kravaty,“ vymiňuju si. „Nechám prostě zavřený oči jenom tak.“

„To ale není to samý,“ namítne. „To se musíš zbytečně soustředit na to, abys ty oči fakt neotevřel. A o to míň se pak soustředíš na důležitý věci.“

„Ty seš fakt nezmar! Tobě se to prostě jenom zalíbilo!“ zašklebím se na něj.

„Co přesně?“ zdvihne na mě zvědavě obočí.

„Že… že jsem na tobě víc… závislej,“ najdu to správný slovo.

A jemu to slovo vykouzlí na tváři takovej… záhadnej úsměv. „Hm, no… něco do sebe to má…“

Zamyšleně se na něj zadívám. To je dnes už podruhý nebo potřetí, co bych k jeho řečem potřeboval nějakej vysvětlující slovník. Nebo aspoň skripta s názvem Jak se vyznat ve svým kámošovi, když občas mele z cesty. První díl, třetí přepracovaný vydání, haha. Ale než na to Leoše stihnu upozornit, znovu mě napomene: „Tak nezdržuj a zavři ty oči… Ještě musíme stihnout i čaču, Víťas!“

Než oči zavřu, stihnu je na něj popuzeně protočit. „Pche, prej ještě čaču… Už teď je půl devátý! Tohle mám u tebe, kámo. Tohle všechno! Počítej s tím, že si to někdy nějak vyberu!“

„Počítám,“ ujistí mě usměvavě. „Ale teď už buď zticha.“

„Koukat se nesmím, mluvit nesmím… Můžu aspoň dejchat?!“ brblám.

„To by bylo bezvadný. Protože na jeden nádech to tango nedáš, to si buď jistej.“

„Ha, že by se mi rýsovalo jistý vysvobození?“ bavím se, zatímco mi Leo zase zavazuje kravatu přes oči.

„Sklapni… a dejchej,“ řekne jenom, pak mě vezme za ruku… No, a další lekce může začít. Kolikátá už dneska? Nevím. Ale… je stejně dobrá jako ty předchozí. Protože chci, aby byla stejně dobrá…, a protože Leo to prostě umí. Umí tancovat… a umí učit tancovat. Nebo teda aspoň na mě mu ty jeho vysvětlivky, posuňky a pohyby jeho těla fungujou. Ale jsem si jistej, že na druháky, a hlavně teda na druhačky v tanečních kurzech tohle jeho osobní kouzlo bude platit taky…

Nevím, jak dlouhá uplyne doba, než se ke mně donese jeho spokojenej hlas: „Super, Víťane! Tak naposledy, jo? Pustím k tomu nějakou skladbu…“ S tím mě nechá stát uprostřed pokoje, zatímco poodběhne ke kompu…, a za chvilku už se line z repráků známá melodie.

„To odněkud znám,“ mám potřebu to okomentovat.

„Ššššš,“ ozve se kousek od mýho ucha. Týjo, kde se tam tak najednou vzal?

Pak ucítím jeho dlaň na zádech…, přitáhne si mě k sobě… a já mu vložím pravačku do druhý dlaně, zatímco levou rukou se opřu o jeho paži. A znovu čekám. Čekám, až mi jeho boky… a jeho levá noha dají pokyn, že jsou ready. A že přišel ten správnej čas vykročit. A Leo mě schválně zkouší a ten pokyn mi jakože užuž dává, ale přitom mě pořád rukama drží pevně na místě, takže vím, že to ještě není ono. Vyčkávavě, nervózně si skousnu ret… a zavnímám, jak se Leo tichounce usměje. A teprve, když mi ten správnej impuls vydá celý jeho tělo, a když navíc v tý puštěný skladbě začíná znovu hrát ten hlavní motiv, vím, že už můžu začít. A tak začnu…, on začne…, začneme…, no to je jedno, prostě najednou tancujeme… a já to vnímám, jako kdybysme se tím Leovým pokojem vznášeli.

Možná se nevznášíme, možná je to ve skutečnosti šíleně těžkopádný a já si to jenom představuju v mý hlavě, že se jakoby nadnášíme několik cenťáků nad zemí…, ale to je jedno, je to fakt všechno jedno. Důležitý je prostě jenom to, že… že se to děje. Že mě takhle drží… a že já se takhle držím jeho…, že mě podpírá… a že já se opírám o něj… a že jeho tělo s tím mým komunikuje… a to mý tělo na to odpovídá.

Nevidím to. Přesto vím, že je to nádherný. Nemluvím. Přesto to celý mý tělo křičí. A jestli dejchám? Asi jo. Chvílema. Protože to zkouším nějak rozdejchat. Ale chvílema naopak dech zadržuju. Schválně. Aby… aby ze mě neuteklo povzdechnutí, který… který by mě prozradilo…

Jak už jsem zmiňoval, všecko zdlouhavě řeším, nad vším dlouho přemejšlím. Většinu věcí nakonec nějak rozhodnu. Ale některý jsem ještě nedopřemejšlel. Jako třeba tuhle: proč se mi víc líbí kluci než holky? Je to… normální? A je to jakože… nafurt? Nebo je to jenom nějaký dočasný, chvilkový pobláznění? Nepodaří se mi to třeba přetlouct, když půjdu na rande s holkou…? Hm, dobře… tak rande v pizzerce bylo asi trochu o ničem… hm, dobře, líbačka před jejím barákem byla taky slabota… Tak co když se s ní vyspím? A co když se vyspím ještě s její kámoškou? Dobrý, no… a teda… ještě pořád se mi líbí víc kluci?!

No, a teď to teda vypadá, že tuhle otázku už můžu uzavřít taky. Definitivně. Protože… tohle tančení s Leem je… hezčí než cokoliv, co jsem kdy zažil se všema holkama dohromady. Nesrovnatelně hezčí.

***

„Čus, Leoši! Tak co? Povídej, přeháněj! Jaký to včera bylo?“ hlaholím v sobotu dopoledne do mobilu. Nemohl jsem to prostě už vydržet, no, a Leova noční zpráva Dobrý! Ale už nemám sílu se rozepsat, tak dobrou! mou zvědavost moc neuspokojila.

„Čau, Víťane! No co ti mám povídat, bylo to skvělý! Hele, ještě jednou fakt díky! Protože díky tomu tréninku s tebou jsem tam včera zapadl, jak kdybych do tý jejich party patřil málem odjakživa, chacha…“

„Fakt? Tak to je super! A co teda ty nový kroky? Lehký? Těžký?“

„Zatím lehký… Hecl na to jde postupně, takže nás naučil do všeho jenom kousek a příště přidá další kousek… Co děláš odpoledne? Jestli chceš, můžu ti to ukázat!“

„Žádný plány nemám,“ pokrčím rameny, ačkoliv mě u toho Leo nemůže vidět.

„Tak se stav, hm?“ navrhne mi – no, a já se teda odpoledne stavím.

Leo je toho včerejšího tančení plnej, takže ještě dobrou půlhodinu mi vykládá, kdo je kdo, a že Honza tamto a Edita toto a ta jeho taneční partnerka se teda jmenuje Eva a ten kluk s tím pochroumaným kolenem je Tibor a ta nová variace do waltzu se pro změnu jmenuje impetas, haha… Pobaveně poslouchám to jeho nadšený drmolení, ale doufám, že mě z těch jmen a názvů nebude zkoušet, protože je popravdě pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Mě prostě baví ho poslouchat… a pozorovat, jak u toho září jak sluníčko…, ale nechce se mi u toho nějak významně zapojovat mozek…

„Takže, připravenej na další lekci?“ pročísne jeho otázka tu zvláštní mlhu, co se mi začínala převalovat v hlavě.

„Na jakou lekci…?“ nechytám se.

„Pojď se ty nový kroky rovnou naučit, co? Dokud to mám všechno čerstvě v hlavě… Když si to ještě párkrát zkusím, o to líp se mi to zapamatuje…“

„No počkej a neříkals, že se tam zkusíš někoho zeptat, jestli by s tebou netrénoval? Nějaký tý…, já nevím…, třeba tý Edity?“ vylovím z paměti první jméno, který mi tam uvízlo.

„Říkal, ale nezeptal,“ udělá na mě cukrblik. „Jednak jsem na to tak trochu zapomněl… A pak jsem si taky řekl, že se nebudu zbytečně někoho doprošovat, když nám dvěma to spolu ve čtvrtek tak hezky šlo,“ věnuje mi něco, co asi považuje za okouzlující, ledy bortící úsměv. Nutno dodat, že na mě mu to prostě funguje.

„Achjo,“ vzdychnu. „Sice nám to šlo, ale… ale teď to bude těžší a těžší, to už prostě nedám, Leoši! A navíc už to nemáš na žádným videu, takže se na to nebudu moct vůbec podívat a tím pádem vlastně nebudu vědět, jak to má…“

„Ty, Víťane,“ skočí mi Leo do toho slovního průjmu, „moc přemejšlíš a ještě víc kecáš – a málo tancuješ. Což je u taneční lekce docela problém, uznej.“

„Zatím jsem si nevšiml, že bych souhlasil s tím, že tohle je nějaká taneční lekce,“ upozorním ho.

„Je to taneční lekce. Protože já jsem tady taneční mistr,“ vyhrabe se z koberce, kde posedáváme, do stoje.

„No neke! Ty jsi povýšil, jo? Z asistenta na mistra?“ bavím se.

„V normálních kurzech s druhákama ne, ale s tebou jo,“ zakření se na mě a podá mi ruku.

„Co budeš příště? Velmistr?“ rejpu, zatímco vložím dlaň do té jeho a nechám se vytáhnout na nohy.

„Ale! Takže jsi právě souhlasil s tím, že v tom tančení budeme pokračovat, bezva!“ vybere si z toho mýho rejpnutí to, co se mu hodí do krámu.

„Jistě, pane velmistře! Jak si přejete, pane velmistře!“ pitvořím se.

„Nech si to,“ směje se. „Nebo si zase podám kravatu – ale tentokrát ti ji zavážu přes pusu,“ vyhrožuje.

„Už se bojím!“ zatřesu se hraně. „Tak dělej. Co jste se teda včera učili? Protože dneska tu rozhodně nehodlám ztvrdnout do půlnoci jako posledně!“

„Tak… začneme třeba tím tangem, hm? Mně se z těch všech tří líbí nejvíc…“

„A proč?“ vyzvídám.

„Protože je to takovej… hmmm… docela smyslnej tanec, nepřišlo ti?“ odpoví mi tak trochu otázkou… a upře na mě svůj pronikavej pohled.

„Ehm,“ polknu, „smyslnej, jo?“ oplácím mu ten pohled… a mám najednou dojem, že mi z toho všeho trochu měknou kolena. Což asi takhle těsně před tancováním není úplně dobrý.

Leo ten můj otazník asi pochopí tak, že mu buď nevěřím, nebo že nechápu, jako to myslí. Tu třetí variantu, a sice, že to chápu až zatraceně dobře, naštěstí přehlídne jako dlouhý širý lány. „Jo, smyslnej,“ zopakuje. „Zavři oči,“ dodá.

„Proč zas…?“ moc se mi do toho nechce. Když mu totiž dnes v těch jeho plápolají takový zvláštní ohníčky, tak… se chci prostě dívat…

„Protože to říkám,“ odpoví mi polohlasně. Dál mě hypnotizuje pohledem… a nevím, ale asi mi jím vysílá nějaký podprahový příkazy nebo tak něco, protože prostě najednou cítím šílenou potřebu ho poslechnout. A tak ho poslechnu.

„Ani se nehni,“ řekne ještě… a pak ho slyším, jak jde někam doleva… a otvírá tam svou šatní skříň.

„Už zase?“ dovtípím se.

„Jo, už zase,“ potvrdí mi to. „Mám si podat rovnou dvě, nebo budeš už konečně zticha?“

A tak už mu neodpovím… čímž mu vlastně odpovím, že. A chvilku nato už cítím, jak mi zase omotává tu kravatu kolem hlavy, přes oči.

Pak ode mě odejde…, sedne si ke kompu, něco vyťuká na klávesnici… a pak se z repráků začne linout hudba. Poznám, že je to tango, ačkoliv konkrétně tuhle skladbu neznám. Ale je taková… já nevím… živelná. Živočišná. Smyslná.

Slyším, jak se Leo zvedá ze židle. A spíš vnímám, než slyším, jak se blíží směrem ke mně. Protože našlapuje hodně, hodně potichu. Ale tak nějak… hmm… pod ním prostě vibruje koberec nebo jak to říct… a já jsem na ty vibrace naladěnej.

Zastaví se přímo přede mnou. Těsně přede mnou. A zůstane stát. Čekám, že mě každou chvíli vezme za ruku… nebo kolem pasu…, ale nic z toho se neděje.

Přiblíží se o dalších pár centimetrů. Vím, že stojí tak blízko u mě, že kdybych se jenom trošku pohnul, dotknu se nosem jeho tváře. Ale on je přece ten, kdo vede. Takže se nehejbu. Zaregistruju, že samým vyčkáváním zadržuju dech.

Nečekaně udělá krok směrem ode mě. Zmate mě to. Vydechnu… a znovu napnu všechny smysly. Co chystá?

Slyším… a cítím…, jak mě obchází. Pomalu. Za mýma zádama se zase na chvilku zastaví… a mě samým napětím zamrazí v zátylku. Pak se znovu rozejde. Krouží kolem mě… jako šelma kolem svý kořisti. Uvědomím si, že jsem znovu zapomněl dejchat…, a tak do sebe honem nasaju trochu kyslíku.

Znovu se zastaví přede mnou. Pozoruje mě, vím to. Vím, že očima propaluje mou tvář. Vím i to, že se vůbec neusmívá. Ten jeho vážnej pohled prostě cítím. Trhaně vydechnu… a vnímám, jak ve mně stoupá napětí. Do toho ta hudba… smyslná… Sakra! Potřebuju, aby se mě konečně dotkl! A abysme už začali tančit…

Položí mi ruku na pravý rameno. Konečně. Celou paží mi projede zašimrání. A on, jako kdyby to viděl, tu šimravou vlnu kopíruje svou dlaní. Přejede mi jí po celý paži až k zápěstí… a ještě dál, ke konečkům mejch prstů…, počká si, až vložím svou dlaň do tý jeho…, a prudším trhnutím, přesně v rytmu tý skladby, zvedne obě naše spojený ruce do předpisovýho tanečního držení.

Zalapám z toho po dechu… a to už cítím jeho druhou ruku, jak se zlehka ovíjí kolem mýho pasu… a jak se jemně přesunuje vejš po mejch zádech… a ještě vejš… pod mý lopatky… a chvilinku na tom místě spočine. Zase z toho zapomenu dejchat. Úplně zřetelně cítím, jak mě to místečko pod tou jeho dlaní pálí. Nedočkavě.

Ale vím, že už to bude trvat jenom chvilku. Protože mi to najednou dojde. Najednou to v tý hudbě prostě slyším. Začnu ten rytmus chápat. Začnu v něm slyšet to samý, co Leo…, protože úplně přesně poznám ten moment, kdy se mě jeho dlaň přestane na zádech jenom tak zlehka dotýkat…, kdy mi Leo na to rozpálený místo najednou zatlačí…, a tím prudkým pohybem mě přivine na svý tělo. Cítím, jak mu buší srdce…, a slyším, jak se tlumeně nadechuje…, a to mi připomene, že bych se mohl nadechnout taky.

Zlehka si opřu levou ruku o jeho paži. A čekám. Čekáme. Na ten správnej takt. Těsně předtím, než zazní, stisknu tu Leovu paži pevnějc. Aby mě mohl snáz víst. A abych se mohl na to jeho vedení víc spolehnout. Poslední vteřina, než se hudba dostane na to místo…, a konečně, konečně tancujeme.

Ty kroky se mi vykouřily z hlavy. Totální zatmění. Ale to neva, protože ze zbytku mýho těla se nevykouřily. Hlavou nejsem schopnej přemejšlet, ale mý tělo přesto tancuje. S tím jeho. Naše dvě těla si i bez mýho přemejšlení úplně krásně poradí. On si krásně poradí. Můj taneční velmistr.

Pravá, levá… pravá, levá… otočka… a když cítím, že Leo zpomaluje, zdánlivě mimo rytmus, zpomalím s ním. Však to zase doženeme. Nechávám prostě všechno čistě na něm. A když se občas, v krátkejch záblescích, dostane přece jenom ke slovu moje hlava, servíruje mi pořád dokola to samý: bože, to je skvělý! Tohle je tak skvělý… taaak skvělý…

Jenom jestli… jestli to není skvělý až moc. Do háje. Protože když hudba dozní… a my v tom tichu chvilku stojíme tak nějak… přitisknutej jeden na druhýho… a oba dva prudce oddechujeme…, zjišťuju, že víc prostě nevydržím.

Vyprostím se z jeho náručí a tu kravatu si strhnu z očí. Nabodnu se na jeho rozhicovanej, pátravej pohled…, a abych se před ním aspoň trochu schoval, poodejdu ke skříni, svezu se podél ní do sedu a zavřu oči. „Se mi trochu točí hlava,“ zamumlám na vysvětlenou.

„Chceš donýst něco na pití?“ stará se.

„Nepotřebuju… Ale tu kravatu si už strč někam, fakt!“ hodím ji vedle sebe na koberec.

„Dobrý, no,“ zasměje se Leo a přidřepne si přede mě. „Stejně ti chci těch pár novejch kroků ukázat, ať si umíš aspoň trochu představit, jak to má celý vypadat… Jestli to teda nechceš úplně odpískat…?“

Otevřu oči a podívám se do těch jeho, zkoumavejch, zvědavejch. „Ne, nechci… Jenom mi dej chvilku…“ A pak, protože mi přijde, že k tomu, co se před chviličkou odehrálo, bych měl něco říct, dodám: „Ty vole, ale jestli v těch kurzech předvádíš těm druhačkám tohle, tak to na tebe stojej frontu, ne? Kam se na tebe Hecl hrabe…“

Leo se potěšeně zasměje a kecne si na zadek. „No, tohle jim tam nepředvádím… Tak daleko jsme zatím nedošli, víš jak… Jsme teprve u základního počítání, a to bys měl vidět, haha, někteří tam ten rytmus prostě nevnímají a pořád čampou úplně mimo!“

„Jsem to viděl loni,“ přidám se k jeho smíchu. Viděl jsem, že některejm to tancování prostě nešlo… a některejm naopak jo. Leo patřil do tý druhý skupinky, to je jasný, ale nikdy mě nenapadlo, že díky němu si budu na těch úžasnejch pár minut připadat, že tam patřím taky…

„Tak co,“ probere mě jeho hlas z mýho podivnýho zasnění, „už můžeš? Nebo ještě ne…? Protože když jsi říkal, že tu dnes nechceš trčet až do půlnoci, tak žádný takovýhle dlouhý vysedávání nepřichází v úvahu…“ Pak s elánem zase vyskočí na nohy: „Hele, tak teď mě sleduj, jo, tohle jsme tam včera s Heclem přidali…“

A tak ho sleduju. A cítím, jak se mi ještě pořád točí hlava. V tom jsem nekecal. Ovšem… netočí se mi z toho tancování poslepu. Točí se mi z toho, že… že jsem z Lea úplně hotovej…

***

Ani pořádně nevím, jak se to stalo, ale od tý soboty se scházíme pravidelně. Kvůli tancování. Tohle kdyby mi někdo ještě na začátku školního roku řekl, tak si budu jistej, že spadl z velký vejšky rovnou na hlavu. Nebo že je našrot, haha. A hle, uplynulo pár tejdnů – a mně to přijde jako úplně běžnej program pro dva úplně běžný kámoše. Hahaha. A pak, kdo je tady našrot.

V sobotu mě Leoš pokaždý naučí to, co celou tu jejich taneční skupinu den předtím naučil Hecl, namemorujeme si to… A další čtvrtek si to pak zopakujeme. Nebo spíš – Leo je ten, kdo si to potřebuje zopáknout, a já mu s tím pomůžu, protože chci.

V půlce listopadu se zase vrátí na scénu Tibor – ten, co za něj Leo při tom tancování zaskakuje. Ovšem pro Lea tím ty páteční tréninky se skupinou nekončí. „Berou mě jako takovýho náhradníka,“ vysvětluje mi. „Ono to koleno Tibora pořád trochu pobolívá, stát se může cokoliv… Ale já teda doufám, že se nic nestane. Protože něco jinýho je tancovat tam s nima jen tak pro zábavu a něco jinýho před sálem plným diváků… To bych asi nedal!“

„Ale dal bys to,“ odporuju mu. „Prostě by sis úplně normálně užil to tancování a bylo by ti u prdele, jestli u toho na tebe někdo kouká, nebo ne…“

Leo se se mnou sice ještě chvíli dohaduje, ale jelikož oba víme, že je to celý jenom takový planý teoretizování, nakonec změníme téma a bavíme se o úplně jinejch věcech.

Což nám vydrží do další soboty.

„Víťane, průser!“ přivítá mě totiž Leo, sotva mě vpustí do jejich bytu.

„Čau… Cože? Jakej zas?“ zůstanu na něj hledět.

„Představ si, že Hecl chce, abych s tou jejich taneční skupinou fakt vystupoval!“ drmolí, zatímco za mnou zavírá dveře.

„A jak to? Co ten Tibor? To ho jako vyšachoval…?“

„Ne, na tý přehlídce bude vystupovat Tibor, to jo… Jenže Hecl chce, ať já pak předtancovávám na závěrečný lekci těch tanečních kurzů! Už přespříští sobotu, chápeš to?!“

„Tak to je drsný,“ prohodím účastně a honem se zuju, abysme spolu mohli zapadnout do jeho pokoje a on mi to mohl vyklopit úplně celý. I když ono už není moc co dodávat. Heclovi se prostě zalíbila představa, že to předtančení si vezme na starost někdo, kdo mu během kurzů dělal asistenta… a koho tím pádem všichni ti druháci dobře znají. Že prej to bude takový vyladěný rozloučení s podzimníma kurzistama… Úplně Hecla slyším, jak to říká, i když on to teda stopro podal spisovnějc.

„Víťas, musíš se mnou teď trénovat o to víc! Ať to tam nějak neposeru! Však vzpomínáš, jak byl loni ten sál při naší závěrečný natřískanej, ne? Takovejch lidí!“ děsí se.

„Neplaš, to dáš levou zadní,“ uklidňuju ho.

„Hele a přijdeš tam taky? Podívat se…?“ sonduje. „Ony už jsou teda vstupenky vyprodaný, ale tebe bych ještě dovnitř nějak protáhl…“

„Kašli na to,“ mávnu rukou. „Víš jak, co bych tam celej večer dělal? Kdybych tam aspoň měl s kým jít, ale takhle sólo… Ještě by mě nějaká holka nebo co hůř něčí matinka při nějaký dámský volence vyhmátla, ať si zatancuju… A to by teprve byl průser, haha, protože umím jenom holčičí kroky!“

„Ty seš pako!“ rozesměje se Leo. „Holčičí kroky umíš jenom u třech tanců. A jestli chceš, tak s tebou zase rychle natrénuju ty klučičí…“

„No tak to prrr! Nebudeš mi v tom dělat takovej guláš! A sobě už vůbec ne!“ Pak se vyhoupnu na nohy a napřáhnu k němu ruku „A vůbec, zvedej se! Posedávání je k ničemu, jak jsi mi ostatně sám říkal… Něco pořádnýho pusť – a jedeme! Protože do půlnoci tady…“

„… já vím, tvrdnout nebudeš,“ zaksichtí se na mě a nechá mě, ať ho vytáhnu ze sedu. „Ale stejně tu nakonec vždycky zůstaneš, haha…“

„Však to taky mám u tebe,“ ušklíbnu se. „Ještě nevím, jak si to vyberu, ale vyberu!“

Mávne rukou a odejde ke kompu: „Jojo, to taky říkáš furt. Zatím teda vyberu já – a sice nějakou dobrou hudbu…“

A pustí tango. Jak jinak. Pokaždý začínáme tangem. Sice už nikdy nepustil tamto…, ale všechny skladby, co vybírá, se mi líbí.

Popravdě… mně by se líbilo, i kdyby nám k tomu tančení jenom kvákaly žáby. Protože… hlavní pro mě je ten tanec. Sám o sobě. Ta hudba je docela podružná.

Sakra, zase kecám! A zase o všem zbytečně moc přemejšlím. A moc to řeším. Pravda je totiž krapítek prozaičtější: jak hudba…, tak i ten tanec…, všecko je to podružný. To jediný, co je na tom důležitý…, ten jedinej důležitej… je totiž Leo.

Pro někoho by bylo hlavní, že spolu trénujeme kvůli Leošovu vystoupení. Ale mně je jedno, co děláme. Pro mě je hlavní, že spolu trávíme čas. Někomu by přišlo podstatný, že spolu pilujeme taneční variace. Ale mně je jedno, jestli se točíme doleva nebo doprava a jestli se tomu říká tkáň nebo telemark. Pro mě je na tom důležitá ta… Leova blízkost. Jeho pronikavý oči. Jeho poučující, napomínavej, zároveň ale vysmátej hlas. Jeho ruce. Jeho dotyky. Jeho tělo… přitisknutý na tom mým.

Na tomhle holt nic víc k přemejšlení není. Ani k řešení. Tohle je jasně daný. Já jsem prostě očividně zamilovanej do svýho nejlepšího kámoše.

***

Na tu závěrečnou se nakonec podívat jdu. Tajně. Je to takovej… impulzivní nápad, no. Prostě sobota podvečer…, za normálních okolností bysme s Leem v jeho pokoji trénovali další várku novejch kroků… a teď najednou nemám do čeho píchnout. A tak vytáhnu ze skříně oblek a rychlým krokem zamířím na tramvaj, která mě vyklopí přímo před kulturákem.

Leo sice říkal, že lístky jsou vyprodaný, ale ono se dá dovnitř vždycky nějak dostat. Loni se nás na vyprodanej maturitní ples našich čtvrťáků dostala dokonce sedmičlenná parta, haha…

Lea zahlídnu hned ve foyer, ale nechci ho svou přítomností nějak zbytečně znervózňovat, takže se nenápadně přikrčím za jednu rodinku, a když se pak Leo otočí zády, honem doběhnu ke schodům a vystoupám po nich na balkon. Odtud budu mít krásnej rozhled na celej taneční parket, ale přitom nebude zespodu vidět na mě…

To předtančení je… fantastický! Přistihnu se, že na celý představení zírám s pusou otevřenou dokořán. Těch pět tanečních párů se po parketu pohybuje tak úžasně sladěně a synchronizovaně, že je to… jednoduše paráda! Všechny ty kroky sice umím nazpaměť, ale nikdy jsem si vlastně pořádně nezkoušel představit, jak to vypadá při pohledu zvenčí… a že to může bejt až takhle krásný… Inu, v mým podání by to asi taková sláva nebyla, ale stejně… A Leo měl pravdu, když říkal, že do tý taneční skupiny zapadl, jak kdyby tam patřil odjakživa. Vůbec není nijak poznat, že je jenom náhradník.

Po mohutným potlesku pak následujou tance podzimních kurzistů, a protože kluků je tradičně nedostatek, Leo se ani na vteřinku nezastaví. Tancuje tu s blondýnou, tu s brunetkou, jde prostě z náruče do náruče, haha… A i takhle na dálku je poznat, jak si to užívá. Jak je rozzářenej a ve svým živlu.

A čím víc je on rozzářenější, tím víc jsem já tak nějak… skleslejší. Vydržím se na všechny ty kurzisty…, nekecej zase, Víťas!… tak dobře, vydržím se na Lea a všecky ty jeho taneční partnerky koukat asi půldruhý hodiny, pak to zabalím a pěšky se vydám domů.

A protože při procházkách můj mozek přemejšlí obzvlášť rád, dumám nad tím, z čeho mám najednou tak blbou náladu. No, asi z toho, že to, co Lea tak moc baví a co ho dělá tak šťastnýho, mu já nikdy dát nemůžu. Tancování… plesy… a náruče opravdickejch holek, ne jenom někoho, kdo se umí nabiflovat holčičí kroky, že. Nemluvě o tom, že… dřív nebo pozdějc… si Leo některou z těch opravdickejch holek sbalí. A pak bude všechny odpoledne a všechny večery trávit s ní. Už spolu nebudeme trénovat ani tanec, ani angličtinu při sledování nedabovanejch filmů, ani taktický dovednosti při hraní her. Už nebudu brblat, že se dostanu domů až po půlnoci a že se vůbec nevyspím. Naopak. Budu mít pro sebe tolik času, že nebudu vědět, co s ním.

Co totiž s ním, když nebudu moct bejt s ním…

***

Leo mi volá hned v neděli kolem jedenáctý, aby se se mnou podělil o svý první dojmy ze včerejška. „Mazec, kámo!“ haleká do mobilu. „To bys nevěřil, jsem úplně mrtvej…“

„Ale moc mrtvě teda nezníš,“ směju se. „Ani nevstáváš nijak pozdějc než obvykle,“ rejpu.

„Hele, ještě bych spal, ale máti vaří svíčkovou, víš, jak to tu voní?“

„Umím si to představit,“ ujistím ho. „I když, pravda, zrovna teď se mi to představuje hůř, protože momentálně jsou po celým bytě cejtit řízky, mňam…“

„Do kelu! To bych si dal říct taky! Hele a co po obědě? Nechceš se zase stavit? Nebo dojdu já k vám… Naši tam včera natáčeli nějaký videa, kdyby ses chtěl kouknout… I když já jsem je teda ještě taky neviděl, haha, a jak znám mamčiny roztřesený ruce, tak aby vůbec bylo na co se kouknout…“

„Kdyby tě slyšela, tak ti tu svíčkovou tak akorát vylije na hlavu!“ bavím se. „Tak já odpoledne přijdu, jo?“ přijmu jeho pozvání.

„Kdyby vám zbyly řízky, tak je přibal,“ přeje si.

„Budeš se asi muset spokojit jenom s chipsama,“ namítnu pobaveně.

„Hm, no budiž… A nebo si zase uděláme ten popcorn,“ navrhne.

„Nebo tak,“ uculím se do mobilu.

No, a nějaký tři hodinky nato už se uculujeme oba. Nebo přesnějc – královsky se bavíme. Ukáže se, že Leošova mamka natočila během večera přes hodinu matroše! Samozřejmě ne v kuse, ale je to rozkouskovaný do zhruba pětiminutovejch bloků… plus mínus… Nejlepší je jeden valčík, při kterým jí před kameru vlezl nějakej rozložitej maník, aniž by si toho všimla. Koukat na jeho krk… a na to, jak si rukama co chvíli upravuje vzadu límeček…, a do toho poslouchat Leovu mamku, jak nadšeně komentuje, že Leošek tohle a Leošek tamto, to nemá chybu!

Ostatní videjka nejsou tak vtipný samy o sobě, ale Leo má skoro ke každýmu z nich nějaký srandovní postřehy, takže se bavíme i tak. A já si ještě navíc užívám pohled na něj, jak mu to tančení šlo. Včera jsem to měl z toho balkonu z větší dálky, kdežto Leova mamka stála mnohem blíž… a na tom velkým monitoru s vysokým rozlišením mám teď Lea prostě jako na dlani. Ten jeho širokej, spokojenej úsměv…, rozsvícený, rozesmátý oči… Nenudil se tam ani minutu. Ten večer byl prostě jeho.

„No a tak… s kterou tou holkou se ti tancovalo nejlíp?“ troufnu si se zeptat, když ten taneční maraton dokoukáme.

„Hele,“ podrbe se Leo ve vlasech, „to se asi nedá tak říct. Se všema to bylo tak nějak nastejno…“

„Nekecej… To mi jako chceš tvrdit, že během těch tří měsíců sis tam nevyhlídl žádnou královnu parketu, kterou bys včera při nějakým závěrečným ploužáku pozval na rande?“ nechce se mi tomu věřit.

„Jsem nikoho nikam zvát nemohl – protože nic jako závěrečnej ploužák se nekonalo, haha. Zakončovali jsme to polkou, protože tu si prej můžou zatancovat úplně všichni včetně hostů… Takže na Proč ta sova tolik houkala jsem hopsasal s… hmm… myslím s Míšou, zatímco kousek ode mě se natřásali naši, chachacha…“

Vyprsknu smíchy: „Ten Hecl je nezmar, fakt! On snad žádnou jinou polku ani nezná nebo co…“

„Ale jo, zná – Jetelíček u vody přece,“ zapitvoří se na mě Leo – a vybuchneme smíchy oba. Leo pak vyskočí na nohy a přejde ke svýmu kompu. „A jakou písničku chceš pustit ty? Máš nějaký speciální přání?“ hodí svou otázku jen tak do placu, zatímco očima už lustruje monitor.

„Cože? Jaký přání…?“ nechytám se.

„No, na co si trsneme?“ otočí se na mě, v očích mu zajiskří.

„Jak jako trsneme? Taneční ti skončily, trénovat už nepotřebuješ…“

„Však já nechci trénovat, já chci tancovat!“ opraví mě s úsměvem.

„Tos toho neměl včera dost?“ divím se.

„Včera jo… Ale dneska ještě nic nebylo!“ zamrká na mě.

„Haha, ty seš na tom tancování už normálně závislej,“ bavím se.

„Na tom něco je,“ zamyslí se. „Takže, co mám pustit? O ten závěrečnej tanec letošních podzimních kurzů tě přece nemůžu připravit,” zašťuří se na mě. „Ale přimlouval bych se za něco jinýho než za polku…“

„Pusť, co chceš,“ nechám výběr už tradičně na něm.

„Fajn,“ otočí se zpátky k počítači, „tak v tom případě si dáme… tohle.“ A pokojem se rozezní nádhernej, pomalej waltz. „Smím prosit, mistře trenére?“ dojde Leo až ke mně a naznačí lehkou úklonu.

„Jistě, mistře velmistře,“ zaksichtím se na něj, vyškrábu se na nohy a chytneme se do naučený a za těch pár měsíců vypilovaný pózy. Přitisknu se svým tělem na to jeho… a vší silou se snažím nemyslet na to slovíčko závěrečnej. Závěrečnej tanec. Poslední tanec. Tohle všechno je dneska… naposledy…

Využiju toho, že při waltzu se správně nemáme jeden druhýmu dívat do očí. Úplně správně se má teda taneční partnerka koukat docela hodně doleva…, ale já se spokojím s tím, že upřu pohled někam za Leovo rameno. Nechci totiž, aby si v mým pohledu přečetl, že…

„Co seš tak přešlej?“ všimne si Leo. Hm. Tak očividně mi nepotřebuje koukat do očí na to, aby ve mně četl jak v otevřený knize.

„Nejsem…“

„Aha,“ slyším ho, jak se usměje…, a pak mě najednou přestane svírat v pase a místo toho mě roztočí do nějaký podivný piruety.

„Co je to za novinky?“ podívám se na něj, když mu zase přistanu v náručí. „To tam jako patří?“

„To byla takzvaná spontánní otáčka,“ rozverně po mně blýskne očima.

„Neumím bejt spontánní,“ zahudrám.

„Nech se prostě víst. Nic jinýho umět nepotřebuješ,“ řekne. Pak si mě z ničeho nic přechytne – a roztočí mě na druhou stranu. Tentokrát u toho malinko zaškobrtnu, ale Leo mě pohotově druhou rukou chytí za loket a znovu si mě přitáhne do náručí. Jenom ho probodnu všeříkajícím pohledem, dalšího komentáře netřeba.

Leo si z toho ovšem nic nedělá, chytne mě do tanečního držení a navede mě do spinový otáčky. Tu mám dost rád, jsem popravdě i celkem pyšnej, jak už ji máme zmáknutou, takže si ji užiju a po ní se spokojeně zaculím někam za Leovo rameno.

„Pěkný,“ pronese Leo pochvalně. Pak se malinko skloní… a jemně mě líbne na krk.

Samým překvapením vyloženě ztuhnu na místě. Cítím, jak se mi po tom doteku jeho rtů všechny chloupky na těle postavily do pozoru. Pomalu k němu otočím hlavu… a zakotvím v jeho náhle zvážnělým pohledu. „Tohle… ehm,“ odkašlu si, „tohle tam taky patří?“

„To bylo taky… spontánní,“ řekne potichu… a dál mě napjatě propaluje očima.

Řekl bych, že tak napůl očekává, že se mu vytrhnu…, že ho od sebe odstrčím… a že na něj začnu řvát, co mu hrabe. Jenomže já nic takovýho v plánu nemám. Nevím teda zatím vůbec, co mám v plánu…, ale tohle fakt ne…

A jemu to dojde, protože se najednou uvolněně pousměje… a skloní se ke mně znovu. Tentokrát už se ale jeho rty nedotknou mý tváře. Dotknou se mejch rtů. Zlehýnka. Něžně. Ale se mnou to zamává tak moc, že kdybych se Lea pevně nedržel, asi bych se odporoučel k zemi. Až tak moc mi zase najednou změknou kolena.

Ještě chvíli ochutnáváme svý rty… a pak nám dojde, že hudba dohrála… a že vlastně už není potřeba se držet tak, jako kdybysme se každou chvilku hodlali zase roztancovat. Naše ruce si okamžitě začnou žít vlastním životem. Já mu ty svý obtočím kolem krku… a pak mu zajedu dlaní do vlasů…, zatímco on mi položí obě ruce na tváře. Na hodně rozpálený tváře mimochodem. A to vzájemný ochutnávání je čím dál intenzivnější. Jestliže jsem někdy při tancování zapomínal dejchat…, tak teď bych se nadechoval i dost rád… jeho žhavý vůně, jeho neskutečný blízkosti…, jenže na to jaksi není kdy. Nejde to prostě stíhat všechno. A to se zatím jenom líbáme.

Když mi Leo po chvíli zajede rukama pod tričko… a já ucítím jeho horký dlaně na svý holý kůži…, zjistím, že už nejen nestíhám lapat po vzduchu…, ale nestíhám to všechno ani zpracovávat. Je toho… moc najednou. Moc vjemů najednou…, moc silnejch vjemů… a… a moc otázek, který z toho plynou, a… moc důsledků… a prostě… je toho moc…

Opatrně se vymaním z dosahu jeho rtů, ale jenom proto, abych ho mohl obejmout a opřít se tváří o jeho rameno. Zavřu oči, jako kdyby mi to mohlo pomoct se těch dotěrnejch myšlenek nějak zbavit.

„Co je…?“ zeptá se Leo tiše někam do mejch vlasů… a začne mi dlaněma konejšivě přejíždět po zádech.

Jenom slabě zavrtím hlavou. Nic – a všechno.

„Chvěješ se…,“ oznámí mi potichu… a začne mě těma dlaněma třít na holý kůži trochu vehementnějc, jako kdyby mě chtěl zahřát.

Teprve po tý jeho poznámce mi dojde, že má pravdu. Fakt se celej třesu. Jenže… kdo by se netřásl? V situaci, kdy je všechno tak… tak krásný, jenže zároveň taky tak… nový a neznámý…

Po chviličce se jeho tichej hlas ozve potřetí: „Nechceš… nechceš si vlízt pod peřinu? Tam ti taková zima nebude…“

„Mně není…,“ začnu, ale teprve pak mi dojde pravá podstata jeho návrhu. „Ehm…,“ polknu zaskočeně, ale zároveň taky… roztouženě. A rozklepu se ještě víc. Protože ta představa je nádherná. My dva spolu pod jednou peřinou. Ta představa je nádherná…, jenže zároveň si to vlastně vůbec představit nedokážu. Vůbec nevím, jak bych…, jak bysme…, jestli by… 

„Když… já tady tohle neumím,“ přiznám potichu a dlouze, bezradně vydechnu.

„Co neumíš?“ zeptá se mě stejně tiše.

„Tohle… tohle všechno,“ hlesnu, a i když Leo nemůže vidět na mou rudnoucí tvář, stejně se samýma rozpakama ošiju.

Taky nevidím na jeho tvář, přesto zavnímám, jak se usmál. „Víťo,“ šeptne, „tohle není žádnej tanec. Nepotřebujeme umět nějaký… kroky…“

„Jenže…,“ chci něco namítnout, ale Leo mě umlčí tím, že mi vtiskne na mou momentálně zčervenalou tvář pusu.

A pak mi zašeptá do ucha: „Povedu tě…“

No… a tenhle kraťučkej příslib vydá… za tisíc zbytečnejch slov. Najednou cítím, jak se uvolňuju. Jak ze mě ta nervozita opadá. Protože… na Leovo vedení už jsem přece zvyklej. Vím, že se na něj můžu spolehnout. Že mu můžu věřit. Absolutně.

„Tak jo,“ taky mu zašeptám do ucha… a líbnu ho na tvář. A on mě chytí za bradu a natočí si mě k sobě… a ten další polibek už je zase rty na rty. A jazyk s jazykem. A s lapáním po dechu… a s tlumených vzdycháním do úst toho druhýho.

Svlíkne mi tričko. Neodolám a to jeho z něj sundám taky. Představím si, že bysme spolu tancovali takhle. To tango. Tamto tango. Tělo na tělo, kůže na kůži. Vzrušeně polknu.

Leo skoro jako kdyby mi trochu četl myšlenky. Jednu ruku mi obtočí kolem pasu… a druhou mě chytne za paži…, a aniž bysme se přestali líbat, začne se mnou pomalu couvat směrem ke svý posteli. Vede mě ke svý posteli. Měl pravdu. Nepotřebujeme znát kroky. Naše nohy k tý posteli trefí úplně v pohodě samy od sebe.

No, možná ne úplně samy od sebe. Možná nám sama ta postel pomůže tím, že si nás k sobě prostě přitáhne. Ta její přitažlivost na nás působí tak mocně, že najednou na ní prostě ležíme… a šíleně rychle se navzájem zbavujeme veškerýho oblečení. Veškerýho. Na chviličku se ke slovu zase dostane moje hlava. Mý myšlenky. Chtějí něco namítnout, podotknout… zauvažovat… Ale pak zaplujou do svýho oblíbenýho módu, ve kterým fungujou, když jsem s Leem: to je tak skvělý…, bože, to je taaak skvělý…, prostě SKVĚLÝ…

I když naše nahý těla vyloženě sálají, stejně přes nás Leo přehodí peřinu. „Aby ti náhodou nebyla zase zima,“ okomentuje to s šibalským mrknutím…, a než mu stihnu říct, že něčeho takovýho se rozhodně nebojím, on sám si zaleze pod tu peřinu úplně celej. Nevidím na něj, ale cítím, jak mi rukama i pusou bloudí po hrudníku… a po břiše…, a zase se rozklepu. Ne zimou. Vzrušením.

Popadnu tu peřinu do rukou a posunu ji vejš, abych se pod ni taky schoval celej. Nebo teda… skoro celej, protože hlavu mám teď sice schovanou, ale zase mi začne táhnout na nohy. Nevadí. Chci bejt prostě s Leem uvnitř, chci tady ten stísněnej, tmavej, horkej a zadejchanej podpeřinovej prostůrek sdílet s ním.

Spíš ucítím, než uslyším, jak se mi Leo tichounce zahihňá do podbřišku. Jestli mi někde na těle náhodou doteď chlupy nestály, tak teď mi husina vyrazí úplně všude. A jen tak mimochodem… chlupy nejsou to jediný, co mi stojí. Trošku zrudnu, když si uvědomím, že obličej mýho nejlepšího kamaráda se právě nachází jenom kousíček od mýho… ehm… nadrženýho kamaráda. Ale pak mě ty rozpaky zase rychle přejdou. Není na ně kdy.

Není na ně kdy ani poté, co Leo vezme můj penis do ruky… a jazykem zlehka obkrouží špičku. S trhnutím se propnu v zádech a hlasitě vydechnu. Ruce mi úplně samovolně vjedou do Leovejch vlasů…, a zatímco Leo pokračuje v opečovávání mý chlouby dlaní i ústy, na střídačku ho za ty vlasy tahám… nebo ho jenom tak něžně hladím. Podle toho, jestli zrovna zrychluje… nebo zpomaluje… nebo mě víc mačká… nebo jenom tak zlehka saje…

Po chvíli už ale na to něžný vískání ve vlasech v podstatě nedojde. Protože Leo zrychluje… a zrychluje… a nasává mě do sebe stále intenzivnějc… a intenzivnějc… Aaach… To mý závěrečný propnutí v zádech mi málem způsobí křeče v páteři. Zakloním hlavu a všechny ty záškuby mýho těla se snažím hlasitě rozdejchávat. No, ono to popravdě asi nebude jenom hlasitý lapání po dechu. Ono ze mě prostě vychází hlasitý, maximálně vzrušený hekání.

Leo mě tam dole ještě chvilku hladí… a pak se začne po mým těle opatrně plazit nahoru. Odhrne z nás peřinu, abysme se oba mohli nadechnout příjemně chladivýho vzduchu. Otevřu oči a podívám se na něj; už mě s vyčkávavým úsměvem pozoruje. Tvář má zarudlou a upocenou… a ty rozcuchaný vlasy… a v očích otazníky, ale taky vzrušení a chtíč a jakási… smyslnost… Vypadá prostě neuvěřitelně sexy. A taky úplně jednoznačně vypadá jako někdo, kdo se právě sexu věnoval. A kdo by v tom rád pokračoval.

Nadzvednu hlavu, abych ho mohl políbit. Lačně se na mý ústa přisaje. Potřebuju ale chvilku pauzu. Chviličku. A tak ho líbat přestanu a jenom ho obejmu a pevně ho na sebe přitisknu. A užívám si váhu jeho těla na tom mým.

„O čem přemejšlíš…?“ zahuhňá mi po chvilce někam do ramene.

„O ničem,“ plácnu.

„Ale no tak,“ zavrtí se nesouhlasně, „poznám, že o něčem přemejšlíš… Úplně slyším, jak přemejšlíš!“

„Tak… to asi slyšíš trávu růst,“ odbydu ho s úsměvem.

Ale Leo se jen tak snadno odbýt nenechá. Vyvlíkne se z mý náruče a sveze se vedle mě. Položí mi ruku kolem pasu a jemným nátlakem mi naznačí, ať se otočím čelem k němu. No jo vlastně, on to tady pořád ještě vede… A tak ho poslechnu, natočím se k němu čelem a zadívám se mu do očí.

„Víťo, mluv se mnou,“ poprosí mě jenom.

A já vím, že jeho žádost je fér. Má právo vědět, co se mi honí hlavou.

Nasucho polknu. „Včera… včera jsem se byl na tý vaší závěrečný podívat. Na chvilku.“

Rozzáří se mu oči: „Fakt? A kdy? Proč jsi nic neřekl…?“

„Jsem si to rozmyslel na poslední chvíli, víš… A nevěděl jsem jistě, jestli se vůbec dostanu dovnitř…“

„Ty seš ale, přece jsem ti říkal, že tě dovnitř protáhnu! No, a… stihl jsi to mý předtančení…?“

„To si piš! A jsem rád, že jsem to viděl naživo, mělo to úplně jinou atmosféru, než jak to vypadalo z toho videa… Bylo to fakt dobrý! Teda… tys byl dobrej…, fakt hooodně dobrej,“ chválím ho.

Celá jeho tvář se po tý mý pochvale rozsvítí ještě víc. „Dík,“ řekne. A dál na mě vyčkávavě hledí. Ví, že jsem mu ještě neřekl všechno.

„A i potom jsi byl dobrej, když jsi protáčel všechny ty druhačky,“ pokračuju potichu. „Byl jsi tam prostě ve svým živlu… Tak… tak proč jsi udělal tohle?“

Leo zmateně nakrčí čelo: „A jak to spolu souvisí…?“

„No… že jako jsi tam byl ve svým živlu – mezi všema těma holkama, víš… Očividně seš prostě na holky…“

Leo se tiše rozesměje: „No, tak očividně na holky nejsem, to bych tu neležel s tebou! I když teda při tancování seš taková moje holka, hahaha…“

Uchechtnu se taky, ale spíš tak trochu znervózněle. Pořád si totiž nejsem jistej, nebo spíš nevím, jak to Leo…

„Víťo,“ přeruší mý úvahy jeho tichej, naléhavej hlas, „já jsem tam byl ve svým živlu, protože miluju tanec, ne ty holky!“

„Ale vždyť… ses do těch tanečních těšil proto, že je tam budeš moct balit… a dotýkat se jich…“

„To jsi ale říkal ty!“ zasměje se. „Já jsem tě u toho jenom nechal…“

Pořád mu zblízka koukám do očí… a vím, že mi nekecá. „Takže…“

„Tancuju s nima, protože mě prostě baví tancovat, ne proto, že je chci dostat do postele!“ vysvětluje mi potichu, ale důrazně. „Pro mě je tanec zábava, no, možná i něco jako sport… Kdybys ty chtěl chodit hrát bembajs a já ne a holky ze třídy tě vzaly mezi sebe do nějaký třeba čtyřhry, tak bych si z toho přece taky hned nevyvozoval, že je tam chceš všechny do jedný sbalit a o nic jinýho ti nejde!“

„Jenže to je něco jinýho… Badminton není tak… tak…“

„Kontaktní?“ najde to správný slovo.

„Hmm,“ hlesnu.

„Tak to fakt není, no,“ pobaví ho to. „Ale… mně fakt nejde o ty dotyky. Teda jako… když tančím s holkama. Když tančím s tebou, tak mi o ně vlastně jde docela dost. Protože… s tebou je to jiný…“

„Proč?“ vyzvídám.

S rozverným úsměvem mě cvrnkne do nosu. „To já nevím, proč, ty ťuňťo… Jsem se tak asi narodil, haha…“

Chytnu ho za tu ruku, aby ho nenapadlo cvrnkat do mě znovu… a toho ťuňťu si s ním taky ještě vyřídím… někdy pozdějc…, ale teď se prostě jenom přidám k tomu jeho smíchu. S úlevou. Protože… protože už se ho na nic dalšího vyptávat nepotřebuju. Vždyť vlastně… všechno podstatný vím. A to, co ještě nevím…, pokud teda kromě toho, že je na kluky, má ještě nějaký další tajemství…, tak to se buď časem dozvím…, anebo to ani vědět nepotřebuju.

To jediný, co teď potřebuju, je… políbit ho. Pořádně. A pak prozkoumat celý jeho tělo. Rukama. A ochutnat ho. Taky úplně všude. Pusou. Jazykem. Všude.

„Leo,“ zvednu k němu oči a rošťácky se na něj zazubím, zatímco se moje zkoumavá dlaň blíží k jeho rozkroku, „předáš mi na chvilku to svý vedení?“

„Ach…, ale teda… hmmm… jenom na chvilku…,“ vydechne roztouženě.

Sám pro sebe se spokojeně usměju. No dobře. Chvilka bude prozatím stačit. A pak… pak se uvidí.