• zmetek
Stylromantika
Datum publikace2. 11. 2020
Počet zobrazení2562×
Hodnocení4.94
Počet komentářů13
Oceněnípovídka roku 2020

Začátkem září se člověku do školy trochu chce a trochu dost nechce. Záleží na tom – těší se na kamarády, některý, netěší se na některý spolužáky a dost na některý kantory. A zvlášť představa, že rok bude končit maturitou, pak přijímačky…, bude to nadupaný.

První den jsem nakráčel a zabral jsem si svoje stálý místo ve třídě, hodil jsem si na něj batoh a šel se přivítat s lidma, který se trousili dovnitř. Proklouz tam s nima kluk střední postavy, tmavý krátký vlasy, takovej trojúhelníkovej obličej s velkejma modrejma očima, který vypadaly docela vyplašeně.

Rozhlížel se. Zachytil Páju, kterej šel kolem: „Promiň, já jsem tu novej, kde je nějaký volný místo?“

„Mně je to jedno.“ Tak to měl smůlu, Pájovi je jedno skoro všechno. Kluk stál u zdi a rozhlížel se, jak se třída plní. Zbývalo pár volnejch míst. Zamířil ke třetí lavici uprostřed, kde sedí Pája.

„Máš tu volno?“

„Jo.“

Kluk se posadil. To ještě chlapec neví, co ho čeká. On vedle Páji nikdo sedět nechce. Pájovi je jedno spousta věcí, třeba i to, jestli se umeje, jestli smrdí, žije si v trochu vlastním světě, kde jsou jiný priority. Ale přitom se mu daří nějak prolejzat ročníkama. No, on to chlapec pozná…

Dorazila naše třídní (biologie, chemie). Přivítala nás, oznámila nám, že nás ráda vidí, čemuž jsme i trochu věřili, protože dokáže bejt docela fajn. A přivítala nového spolužáka Ondřeje. Kluk vedle Páji vstal, kývnul hlavou na přivítanou a posadil se.

Třídní začala rozebírat obvyklý organizační věci, definitivní stálej rozvrh od pondělka, do konce týdne provizorní, kterej nám hned předvedla, a moc toho už dál nestihla. Rozvrh nás nepotěšil.

V provizorním rozvrhu hned jako třetí hodina čeština-literatura. No nazdar. Na to totiž máme paní doktorku Jebavou. Na doktorku je háklivá, nemá totiž pedagogickou fakultu, ale filozofii, takže si připadá, že je mnohem kvalifikovanější. Mladší studenti se občas spletou a osloví ji „paní profesorko“ a pak si daj hodně dlouho pozor, aby to už nespletli. A je to mrcha všech mrch. Nevím, nakolik to ovlivňuje její jméno. Navzdory jménu zaslouženě svobodná. Už dost dlouho.

Jezdí do práce starým fiátkem šestistovkou. Všichni to auto znaj. Je trochu terčem nenávisti místo tý megery. Asi před dvěma lety jí ho parta kluků odnesla doprostřed parku, co je za školou, a tam ho usadila mezi lavičky tak, že nešly otevřít dveře. A jednou, když bylo horko a ona si u zaparkovaného auta nechala jen trochu stažený okýnko, tak na sedadle řidiče našla psí hovno. Prostě ji nenáviděj všichni.

Od ředitele si pak vydupala povolení, že může parkovat na školním pozemku – uvnitř, za plotem, vedle školního hřiště. Udělalo to radost tělocvikářům, protože se zvýšila snaha studentů ve vrhačských disciplínách. Všichni se snažili to auto trefit.

Tak Jebnu máme hned první den. Vloni nám na první hodině vrazila diktát, co asi chystá teď?

Vlezla dovnitř, postavila se ke stolu a přehlídla nás očima. Samozřejmě, že okamžitě zaregistrovala novou tvář.

„Milí studenti,“ začala. Tohle oslovení si mohla odpustit, všichni vědí, že by nás ve starým Římě hodila lvům a ještě by se sázela, kdo vydrží nejdýl. „Máme tu maturitní ročník, což na vás bude klást značné nároky. Budete potřebovat znovu provětrat vaše znalosti, či ve vašem případě spíše neznalosti, protože má zkušenost říká, že jste všechno zapomněli. Takže budeme každou hodinu opakovat něco z látky předešlých ročníků. Vidím tu novou tvář, představíte se mi, prosím?“

Vstal v lavici a podíval se na ni: „Ondřej Plachý.“

Usmála se: „Tak pojďte k tabuli, pane Plachý…“

Prošel uličkou a postavil se u katedry.

Pořád se usmívala: „Tak nám, pane Plachý, řekněte, zda něco víte o Villonovi.“

Kývl hlavou a spustil. Věděl o něm snad všechno. O jménu, které si vzal z vděku po nějakým kaplanovi, zahovořil o Velkým testamentu, rozebral stavbu villonské balady, zahovořil o kryptogramech v básních a Jebnin úsměv nabíral na kyselosti. Když skončil, dala hlavu na stranu a zkusila vypálit poslední ránu: „Snad byste nám i dal dohromady nějakou ukázku, třeba si na některé básně vzpomenete?“

Kývl hlavou a díval se jí do očí: „V originále, nebo český překlad?“

Ztratila jistotu a úsměv: „Máme český jazyk, takže prosím v překladu.“

„V překladu od Fischera nebo Loukotkové?“

To ji už vykolejilo: „Vyberte si sám.“

Otočil se k nám, vypadalo to, jako když se dívá přes nás a skrz nás, nějak se tak zasnil a spustil: „Já u pramene jsem a žízní hynu…“

On tu baladu dal celou. Nám všem visely brady. A navíc – říkal to tak, že jsem rozuměl a chápal, o čem je tam řeč. A líbilo se mi to. Skončil, kývl hlavou a třída začala tleskat. Ani ne pro jeho výkon, teda to taky, ale hlavně proto, že dostal Jebnu na kolena.

„Ticho, prosím! Děkuji vám, můžete se posadit.“

Odněkud se ozvalo: „Za jedna!“

„Nemusíme klasifikovat hned první den školy, že?“ přicházela ta mrcha zase k sobě. Nemusíme – ale vloni nám ten diktát samozřejmě oznámkovala.

O přestávce se okolo něj sesypal houf lidí: „Ty vole, dobrý. Takhle ji ještě nikdo nedostal,“ veselil se Richard. Kája, drobná hnědovláska, udělala romantický oči: „A ty bys to fakt uměl i v originále?“

Vypadal z těch lidí docela vyděšeně: „Jo, uměl…“

„Budeš to mít těžký,“ řekl jsem mu. „Tahle mrcha se tě teď bude snažit na něco dostat.“

Tak nějak se stáhnul do sebe a koukal na lavici a přestal si všech všímat. Nebo spíš přestal komunikovat. Jako by čekal, že odněkud přijde zákeřná rána. Natáhnul jsem k němu ruku: „Mirek, ahoj.“

Trochu váhavě podal svoji. Když jsem to viděl, tak jsem čekal, že stisknu nějakou leklou rybu, ale normální stisk ruky: „Ahoj.“

Školní rok se pomalu rozjížděl. Ondřej působil, že se na češtinu ani nemusí učit, věděl všechno a dostával Jebnu znalostí poezie, takže ho z toho ani nezkoušela. Stejně dobrej byl i v angličtině. A co jsem vyrozuměl, tak francouzština taky. S matikou to měl horší, to byl ve třídě spíš ten horší průměr. Jebna se chvíli snažila dostat se mu na kobylku, ale nešlo to, tak ustoupila. No nic, ona si něco najde. Zatím se zchladí na ostatních.

Jen mě nenapadlo, že to budu já. Zadala nám slohovku. Během třičvrtě hodiny napsat úvahu na téma „Co mi přináší studium.“ Nemůžu napsat, že v jejím případě mi přináší hlavně stres, musím vymyslet něco, co je zkousnutelný pro její myšlení. No, nějak jsem to zplodil.

Měla to opravený do příští hodiny. Co taky má sama bába dělat, opravuje úlohy. Ten její přeslazenej falešnej úsměv nesnáším. Rozdávala slohy, u některých s krátkým slovním hodnocením. Ondřejovi vrátila sešit beze slova, takže bylo jasné, že tam nic moc nenašla.

„Pane Bednáři?“ otočila se na mě. „Obsahově to bylo vcelku obstojné, ale student, který nedokáže spojit zájmeno se správným pádem a dělá chyby ve tvarech mě a mně, by,“ hnusně se zašklebila, „dle MĚ neměl být připuštěn k maturitě. Máte to za pět.“

Nevím, jestli jsem si připadal politej horkou nebo studenou vodou. Kouknul jsem na to – jo, třikrát jsem to tam v tom celým zvoral. Nemá cenu se s ní hádat o známku, dostane mě na něco jinýho. Jo, s tímhle mám problém, odříkávat si, s kterým pádem se to pojí. Otrávenej den.

O přestávce jsem zůstal sedět v lavici a čuměl na svůj sešit. Přiloudal se ke mně Ondřej. Překvapilo mě to, protože on se s nikým moc nebaví.

„Hele, vybodni se na to přemýšlet o pádu, se kterým se to pojí. Zkus si najít zástupný slovo, který budeš mít jako pomůcku.“

Vejral jsem na něj: „Zástupný slovo? To je jako co?“

Zašklebil se: „Podstatný jméno, já nevím, třeba…“ Rozhlídnul se a uviděl, jak se Pája ve svých osmnácti baví tím, jak vysoko na zdi by byl schopnej nechat otisk svý boty, a zavrtěl hlavou: „Já nevím, třeba kokot. Koho – kokota – mě, komu – kokotovi – mně. Kratší tvar mě, delší mně. Jasný?“

„Jo, to zní jednoduše, dík,“ usmál jsem se.

Vrátil mi úsměv: „Za nic. Nepřítel nevyhraje.“

Jo, on to bude fajn kluk, jen je takovej… uzavřenej. Ale to bude nejspíš tím, že je tu novej. Pořád se s náma ještě nesčuchnul.

Šel jsem ze školy a koukám, že Ondřej jde o kus dál. Počkal jsem na něj.

„Kde bydlíš, že jdeš tímhle směrem?“

„V Krajní, přestěhovali jsme se nedávno, zjistil jsem, že jsem to strašně obcházel, když jdu tudy, je to docela zkratka.“

„To je dost blbý přestěhovat se na poslední ročník. Odejít od lidí, který znáš, od kamarádů…“

„Žádný nemám. A je někdy lepší bejt s lidma, který neznáš a daj ti pokoj, než s lidma který znáš a…,“ nedokončil větu.

„A?“ snažil jsem se pomoct.

„Nic.“

„Promiň, nechtěl jsem bejt vlelzej. Dneska potřebuju nějak zrelaxnout. Hodím domů batoh a zajedu se projet na kole.“

„Tady se dá někde jezdit na kole? Mezi barákama?“

„Mezi barákama je to blbý, ale o kus dál je nájezd na cyklostezku, která je docela slušná.“

„Já myslel, že kolo zůstane ve sklepě do prázdnin. Ukázal bys mi, kde to je?“

„Jestli se chceš přidat…“

„Jo, chtěl bych. Hele, kde se sejdem?“

„Já tady zahejbám, za půl hoďky tady na rohu?“

„Budu tu.“

Hodil jsem domů batoh, převlíkl se, vytáhl kolo, nasadil přilbu a vyrazil jsem.

Už stál na rohu.

„Slušný kolo,“ ohodnotil to moje.

„To bych prosil!“ předváděl jsem uraženýho. „Jeď za mnou.“

Propletli jsme se asi dvěstě metrů mezi barákama a najeli na cyklostezku.

„Hele, to fakt nevypadá špatně, dík, žes mě sem vzal!“

Vypadal fakt docela spokojeně.

„Hele, támhle je i odbočka do lesa! To je skvělý!“ zajásal a přidal, že tam hned zabočí.

„Nejezdi tam! Ne teď!“ řval jsem na něj, ale bylo pozdě.

Ta cesta je krásná na jaře, v létě, ale na podzim je plná spadanýho listí. A spadaný listí, zvlášť, když je navlhlý, a to je na podzim snad vždycky, tak hnusně klouže. Já to zjistil před rokem, když jsem tam hodil tak strašnou tlamu, že jsem byl rád, že mi zůstaly zuby.

No a teď jsem slyšel zvuk pádu a dost hlasitý zanadávání. A teda docela sprostý.

Seskočil jsem z kola, položil ho a běžel kouknout, co se děje. Ležel na boku, jak mu to podjelo, a už se zvedal.

„Teda, takhle jsem sebou nešvihnul už hodně dlouho. To bude modřina jak borůvkový pole!“ třel si bok a kulhal. „Jo, tak domu to vedu.“

„Jdu s tebou,“ zvednul jsem svoje kolo.

Pomalu jsme vedli kola.

„Hele, všimnul jsem si, že ty dokážeš taky dost vostrý slovo, nejen básničky.“

„Jazyk je bohatej a košatej, proč ho nevyužít. A ty máš něco proti poezii?“

„Nečtu to. Ale musím přiznat, ten první den, jak jsi recitoval toho Villona, tak to bylo moc pěkný.“

„Dík. Já se vlastně francouzsky začal pořádně učit proto, abych si moh přečíst prokletý básníky v originále. On překlad je dobrej jen tak, jak je dobrej překladatel. Přes prokletý básníky jsem se dostal k Villonovi, takže jsem ten první den měl docela kliku, když mě chtěla dostat zrovna na něj. A z Francie už je to pak jen krok přes průliv k Shakespearovi. Toho mám rád. K patnáctinám jsem dostal od rodičů kompletního Shakespeara v Hilskýho překladu. A na Vánoce bych moh letos dostat souborný dílo v originále, žmundrám o něj už dost dlouho.“

„Ty vole,“ ulítlo mi.

Zastavil se a kouknul na mě: „Vadí ti to?“

„Nevadí. Je to tvoje radost. Já bych asi soubornýho Shakespeara nejspíš použil jako podstavec pod monitor, ale když tobě udělá radost, tak je to hezký. Je dobře, že lidi nejsou stejný, ne?“

„Je fajn, že si to myslíš. Je spousta lidí, který jsou hnusný, když jsi nějak jinej, i když za to nemůžeš. Na škole to bylo tak hrozný, že jsem byl šťastnej, když jsme se přestěhovali. Ten rok už bych tam asi nevydržel, to bych chcípnul.“

Koukal před sebe a zase se dal do pohybu.

„Kam chceš jít po gymplu?“ změnil téma.

„Nejspíš na techniku. A ty?“

„Na fildu. Chtěl bych bejt překladatel. Ale když to dodělám, tak nejspíš skončím jako učitel na gymplu,“ zašklebil se na mě. „Už to vidím, jak studenti říkaj – hele, Plašanovi zarecituješ Rimbauda a máš ho! Já bych jen nechtěl skončit jako ta kráva…“

„Myslím, že to nehrozí.“

Doprovodil jsem ho až k jejich baráku.

Druhej den do školy připajdal.

„Jo, modřina velká jak Rožmberk. Jsem rád, že dneska nemáme tělák, protože rychlejší pohyb nebude dost možnej,“ dělal na mě obličeje.

O matice ho profesor Polák vytáh k tabuli. Říkal jsem, že na matiku je spíš horší průměr. Teď u té tabule tak plaval, že nakonec byl rád, když od ní odpajdal se čtvercem.

O přestávce ani nevstal ze židle, bok asi bolel. Šel jsem se mu posadit na lavici: „Hele, měl bych takovej návrh, jestli s ním budeš souhlasit.“

Zvědavě se na mě podíval: „Tak ven s tím.“

„Každej jsme dobrej v něčem jiným. Já tě budu doučovat matiku, ty mě češtinu. To je oboustranně prospěšný, ne?“

Chvíli mě sledoval přimhouřenejma očima a pak kývnul: „Tak jo.“

Domluvili jsme se – matika se doučuje u něj, čeština u mě.

Na první doučování z matiky jsem dorazil druhej den odpoledne. V jejich bytě jsem teda zůstal zírat. Tolik knih jsem viděl snad akorát ve veřejný knihovně. Obrovská knihovna v obýváku, obrovská knihovna v Ondrově pokoji…, co je v ložnici rodičů, to jsem se ani neptal. A nějak tak jsem si říkal, že on vlastně na tu češtinu a literaturu bejt dobrej musí, protože z toho moře knih to musí nějak vyzařovat…

„Kam se posadíme?“ V pokoji byla jen jedna židle – u psacího stolu s počítačem.

„Ty se posadíš, já postojím,“ řekl.

„Houby,“ odpověděl jsem mu a složil se na zem, vytáhl propisku a blok, kterej jsem hodil na koberec, a natáhl se na břicho. Zasmál se a lehnul si vedle.

„Tak hele, tohle jsi měl počítat včera, takže postup má bejt takhle…“

Docela to odsejpalo. Jedničkář v matice nebude, ale půjde to. Byla to docela sranda, jak jsme leželi vedle sebe a oba škrábali do jednoho bloku, rameno na rameni…

A když další den došlo u nás na češtinu, tak už sebou rovnou plácnul na koberec, třebaže já v pokoji dvě židle měl.

Tenhle náš doučovací tandem vůbec nebyl špatnej, bavilo mě to a vypadalo to, že to bude fungovat.

Asi za čtrnáct dní nám Polák řekl, že příští hodinu dostanem písemku. A že na ní dost záleží. No, tak na nás dopadla. A vypadá to, že docela tvrdě. Mně to tak strašný nepřipadalo, ale když jsem se rozhlídnul, tak s tím skoro každej nějak zápolil. Kája si musela vyměnit propisku, protože jí z nervozity uhryzla ten konec, kterým se zasouvá a vysouvá.

Kouknul jsem na Ondřeje. Vypadal docela zoufale. Na prstech ukázal trojku a pokrčil ramenama. Takže mu dělá problém třetí příklad. Aspoň že ty dva předtím asi zvládnul. Vzal jsem kus papíru, napsal řešení, přeložil ho, a když byl Polák zády, tak jsem přes uličku šťouchnul do Richarda a ukázal mu, že to je pro Ondru. Nenápadně to poslal dál, klika, Polák si ničeho nevšim. Ondřej vděčně kývnul hlavou a fofrem to opsal.

Hodina skončila, sešity odevzdaný, ale ještě než Polák odešel, tak dovnitř vešla naše třídní.

„Omlouvám se vám, že vás připravím o kus přestávky, ale je pár věcí, které potřebujeme vyřešit ještě dnes, takže vás poprosím, abyste zůstali na místech a probereme to.“

No, připravila nás o celou přestávku a vlastně se řešily nějaké úplné blbosti ohledně organizace maturitního plesu, kterej stejně bude až v únoru, ale chápu, že zařizovat se něco musí dost dlouho dopředu. Blbý bylo to, že jsme seděli pořád v lavicích, až zazvonilo a dovnitř vlezla Jebna. Třídní se jí omluvila, přitom se vlastně měla omluvit nám, a vypadla.

Jebna nám oznámila, že budeme probírat skvosty meziválečné české poezie, což mi skoro zavřelo oči a uspalo mě to a ještě ani pořádně nezačala.

Kouknul jsem na Ondřeje.

Načmáral něco na kousek papíru a poslal mi to. Richard mi to hodil na lavici.

Přeloženej kousek papíru. Rozbalil jsem ho. Byla na něm jen dvě čísla: 66.

„Co to máte?“ štěkla Jebna. „Co vám to kdo poslal, ukažte!“

Podal jsem jí to. Co z toho může dělat? Kdyby tam bylo napsáno, že je kráva, nebo něco takovýho, ale číslo?

Koukala na ten papírek a předváděla barvoměnu. Rudla a bledla.

„Jdeme k řediteli. Vy i ten, kdo vám to poslal. Kdo to byl?“

Chtěl jsem říct, že nevím, přistál u mě papírek, ale Ondra vstal.

„Vy…?“ změřila si ho s výrazem naprostého odporu. „Jdeme.“ Pak se otočila do třídy: „A tady bude klid, jinak si napíšeme diktát.“

Zašumění ve třídě se ozvalo ještě dřív, než zavřela dveře. Znovu je rozrazila a zaječela: „Myslela jsem to vážně! Bude tu ticho!“

Rázovala před námi k ředitelně, energicky zaklepala, rozrazila dveře a skoro nás strčila dovnitř. Ředitel nadzvedl obočí, kouknul na nás, pak na Jebnu: „Co se stalo?“

„Tohle si posílali!“

Strčila mu pod nos papírek s číslem.

„A co to má být?“

Spustila tirádu o neonacismu, číselných symbolech, za kterými se skrývá Hitlerovo jméno, o tom, že se takovým jevům musíme bránit, a mlela a jela…

„Paní doktorko,“ pokoušel se jí přerušit říďa, „paní doktorko, zadržte na chvíli!“

Zmlkla, ale vzápětí se jedovatě ozvala: „Vy se mnou nesouhlasíte?“

„Samozřejmě, že souhlasím. Jenže číslo, které zřejmě máte na mysli, které má vyjadřovat Hitlerovy iniciály, je osmdesát osm. Šestky používají satanisti, ale ty by zase musely být tři.“

Koukala na něj a tvářila se tak, jak se musí tvářit chodec na konci závodu, když ho dva metry před cílem diskvalifikujou.

Otočil se k nám: „Mohu se zeptat, co tohle číslo znamená?“

Ondřej mlčel.

Říďa kouknul na mě.

„Route 66,“ vypadlo ze mě.

Jebna se zatvářila nechápavě.

„Jedna z prvních amerických dálnic. Je to taková romantická cesta,“ fabuloval jsem první věc, která mě napadla.

Kouknul jsem na Ondru: „Je to taková značka, že se půjdem projet na kole, že jo?“

Přikývnul.

Říďa se podíval na Jebnu a usmíval se: „Paní doktorko, děkuji za ostražitost, ale myslím, že tohle řešit nebudeme, že? Myslím, že se můžete vrátit do hodiny.“

Neutrousila ani slovo celou cestu zpátky. Rozrazila dveře do třídy. Samozřejmě, že nebylo hrobové ticho, ale kravál taky ne.

Roztáhly se jí nosní dírky: „Takže připravte si papíry na diktát!“

Skoro jsme se nestačili posadit a už začala diktovat. A samé věty s „mě-mně“. Občas po mně sekla okem s jedovatým úsměvem. Jo, je to mstivá svině. Ale byl jsem si jistej, že jsem to napsal dobře.

Odevzdali jsme papíry a zbytek hodiny dostávala orgasmy nad Wolkerem. Zazvonilo. Jebna si přerovnala věci a vypadla.

Vrhnul jsem se k Ondřejovi: „Hele, co mělo znamenat to šedesát šest?“

Koukal na mě trochu zaraženě a rozpačitě: „Poděkování…“

„Já tomu nerozumím. To je jako nějakej kód, nebo hádanka, nebo co? Jak, poděkování?“

„Poděkování za to, žes mi poslal ten příklad. A máš vlastně pravdu, hádanka to asi je taky, jen mně to nějak nedošlo, že to pro tebe bude hádanka.“

„Dostanu nějakou nápovědu?“ chytal jsem se.

Zavrtěl hlavou a přišlo mi, že i trochu zrudnul: „Promiň, ale to by pak bylo úplně snadný. Jsem zvědavej, jestli na to přijdeš.“

Teď už ta červeň v tvářích byla jasně patrná: „Možná vlastně nakonec budu radši, když na to nepřijdeš.“

Tak tohle mi už úplně nasadilo brouka do hlavy. Co může znamenat šedesát šest? Nějaká symbolika čísel? Jo, když někdo řekne šedesát devět, tomu rozumí každej, ale šedesát šest…

Vrtalo mi to hlavou. Doma jsem i googlil nějaký čísla, co by to znamenalo v numerologii, úplná blbost. I mě napadlo, jestli to vlastně není devadesát devět, ale to mi taky nedávalo smysl. Fakt jsem na nic nepřišel. O těch číslech se mi i zdálo. Šedesát šestka mi plavala před očima, pak se jedna šestka otočila, vznikla šedesát devítka a najednou jsme místo těch čísel byli my dva s Ondřejem… V životě by mě nenapadlo, že budu mít erotickej sen o klukovi a navíc takhle reálnej… A že se mi bude líbit a to hodně… Trenky jsem ráno zahrabal až na dno prádelního koše, jak byly zřízený.

A ve škole jsem z toho byl úplně mimo. Vůbec jsem nevnímal, co kdo říká, seděl jsem a čuměl na Ondřeje a opakoval si svůj noční sen. A pořád jsem nemoh pobrat, že bych to asi fakt chtěl…

O přestávce jsem za Ondřejem zašel: „Hele, já s tou hádankou nehnu. Zkoušel jsem všechno možný, ale nevím co s tím, nechápu, co to číslo znamená,“ udělal jsem smutný oči.

Podíval se na mě a zasmál se: „Nemusí to být číslo, může to být číslovka. Řadová…, ale víc ti neřeknu.“

No, to mi to pomohlo.

Když jsme se courali ze školy, tak jsem ještě zažebronil: „Fakt mi víc nenapovíš?“

Zavrtěl hlavou: „Ne-e.“ A zakřenil se. A trochu zrudnul: „Hele, možná na to radši zapomeň.“

Přemejšlel jsem o tom celej zbylej den. Šedesátá šestá stránka? Čeho? Šedesátej šestej díl je asi blbost. Musí to bejt něco, k čemu má vztah, co ho zajímá…

A vybavilo se mi, jak říkal, že se těší na Vánoce, že dostane soubornýho Shakespeara v originále, a začínalo mi spínat. Sonety. Shakespearovy sonety, ty nemaj názvy, maj jen čísla. Šedesátej šestej, kterej to je…, začal jsem hledat.

A našel jsem: „Znaven tím vším…“ A pochopil jsem až konec: „Znaven tím vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.“

Chápu to? Pochopil jsem to? Bude to fakt tohle? Vzpomněl jsem si, že říkal, že lidi dokážou bejt hnusný i kvůli tomu, za co člověk nemůže… Takže asi jo… Jestli jo, tak… tak se asi zblázním. Radostí. Jak mu mám dát najevo, že jsem na to přišel? Dostal jsem nápad. To jsem netušil, že budu se zájmem probírat Shakespearovy sonety. Ale našel jsem! Heuréka!

Druhej den ve škole jsem přemýšlel, kdy mu sdělím, že jsem rozluštil hádanku. Teda asi. Úplně jistej jsem si nebyl.

„Čemu se culíš?“ zeptal se o přestávce.

„Nic, jen tak,“ šklebil jsem se.

Počkal jsem na konec vyučování. Vlekli jsme se domů. Kdy mu to řeknu?

Zastavil se: „Hele, celej den se culíš a pokukuješ po mně, co se děje?“

„Nic.“

Podal jsem mu složený papír. Rozbalil ho.

„Dvacet šest.“

Zašklebil jsem se: „Je to číslovka. Řadová.“

Jestli jsem se spletl, tak si asi uříznu ostudu.

„Takže jsi na to přišel,“ podíval se na papír. „Dvacátý šestý: Pane mé lásky… Zrovna tenhle…“

Zvednul oči ke mně, modrý, trochu slzama rozplavaný: „Bál jsem se, že ti to nedojde, a pak jsem se bál, že ti to dojde a já budu k posměchu… Tohle je krásný, tak krásný…“

„Nebreč,“ objal jsem ho a přitisknul k sobě. „Nebreč…“

Koutkem oka jsem zahlíd Káju, jak na nás o pár metrů dál kouká s vyvalenejma očima. Zejtra to bude vědět celá škola. No a co. Čert je vem. My si vystačíme.

Použity zlomky z veršů z překladů Otakara Fischera a Martina Hilského

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (90 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (79 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (82 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (84 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (104 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #13 Odp.: Šedesát šestTomm 2021-02-28 17:13
Teda - to musel napsat profesí nejmíň filozof! Pěkný až z toho mám mindrák duševní nedostatečnosti.
Děkuji za zážitek TOMM
Citovat
+2 #12 DíkyElve 2021-01-02 20:39
Něžné a laskavé
Citovat
+7 #11 Odp.: Šedesát šestJardaa 2020-11-18 15:48
Moc pěkné
Citovat
+10 #10 Odp.: Šedesát šestAlianor 2020-11-06 08:48
Krásný příběh, děkuji za něj
Citovat
+11 #9 Odp.: Šedesát šestSaavik 2020-11-06 01:21
Díky za dobrou povídku.
A ty oslí můstky, myslím, že to jde generacemi. Vzpomínám, jak jsem si dělal oslí můstky v latině. Lupenka = psoriasis vulgaris, nebo-li psoriáza. Lupenka je věrná jako pes, furt se tě drží. Takže jasně pes - psoriáza.
A co se týká mě a mně...Oponu milosrdenství spusťmež za touto kapitolou.........
Citovat
+8 #8 Odp.: Šedesát šestzmetek 2020-11-05 22:04
Děkuju. Bylo to takové hraní si s verši a významy, které přerostlo do povídky... Prostě jsem neodolal.
Jo, Villon je fakt moje srdeční záležitost, mám ho v řadě překladů a překlady od Loukotkové, která si s ním strašně vyhrála v množství variant, ty jsou skvělé, úžasná hravost. Hilský a Shakespeare je totéž.
Citovat
+8 #7 Odp.: Šedesát šestgayděvka 2020-11-04 22:55
Strašně pěkný.
Nebi Taky se mi vybavil Tobiáš a to jsem se nepodíval do kalendáře ;-) :lol: Tohle téma a možná nejen to, je inspirativní . ;-) :-)
Citovat
+9 #6 Šedesát šestkikiris53 2020-11-04 17:30
Velice krásně napsané. Jen doufám, že bude mít alespoň kratičké pokračování. Díky za zpestření nudného kovidového večera. :-) :-) :-)
Citovat
+13 #5 Odp.: Šedesát šestMarko 2020-11-03 21:42
Táto poviedka bola pohladenie na duši, nádhera. Človek, ktorý píše takéto krásne poviedky nemôže byť zbytočný.... ;-)
Citovat
+11 #4 Odp.: Šedesát šestZdenda tb 2020-11-03 16:17
Roztomilé, moc pěkné čtení. A zase povídka, která vlastně asi nebude mít pokračování, byť bylo zajímavé.
Citovat
+15 #3 Šedesát šestkapa3 2020-11-03 10:17
Moc hezky napsané láska napsana do taju čísel a veršů
Citovat
+22 #2 Odp.: Šedesát šestIsiris 2020-11-02 18:58
Krásné a čtivé, a navíc z prostředí, na které já osobně nedám dopustit ;-) A já si tedy dost dlouho myslela, že 66 opravdu je poloha - ta jejich, jak vedle sebe leželi na koberci na břiše, hlavy u sebe, skloněné nad jedním sešitem... :-)
Citovat
+20 #1 Odp.: Šedesát šestnebi 2020-11-02 18:08
Překrásný :-) a že tahle nádhera vyšla dnes, kdy má svátek Tobiáš, což jedna z Tvých povídek, kde si chodím pro něhu a pohlazení, to mi ještě víc udělalo radost. Děkuju
Citovat