Trojsoustoj

Zvuky velkoměsta sem doléhají ze všech stran. Ale jen velmi tlumeně, z dálky. Veliký park je jako protáhlý ostrov ticha a polotmy obklopený jezerem světel. V teplém vzduchu se v dálce chvějí světla nočního velkoměstského panoramatu. Tady v hloubi parku svítí jen každá třetí lucerna. Na první pohled je tady prázdno. Jenom na okraji kamenné terasy turisté z výšky obdivují pohled na svítící město. Ti ale s blížící se půlnocí zmizí. Přes den sem chodí maminky s kočárkem a pubertální skejťáci tady vytrvale ničí kdysi honosné žulové dláždění, schodiště a mramorové lavice. Obkladové desky z ryzí žuly sprejeři bez kulturnosti, bez vzdělání a bez výchovy zvandalizovali nesrozumitelnými barevnými písmeny a klikyháky. Jako když si psi na každém rohu značkují své teritorium.

V noci se tu ale dějí úplně jiné rejdy. Dennodenně, přesněji nočnonočně, se na tomto tajném korze, pokud neprší, schází specifická společnost. Jakýsi noční klub pod širým nebem. Korzo jen pro zasvěcené. Náhodný noční chodec, který si přes velkopark zkracuje cestu, si ničeho nevšimne. Pokud není zasvěcen do tajů tohoto místa. Kdo ale ví a zná, zpozoruje ve tmě dříve nebo později osamělé postavy, ležérně se procházející po parkových cestách a hlavně po pěšinkách vyšlapaných v trávníku. Stezky vedou do hájků vysokých keřů a krásných košatých stromů. Ideální prostředí pro tajná romantická setkání. Pod nádhernými košatými korunami se odehrávají malá noční dobrodružství emotivnější než Malá noční hudba. Moji věrní mi rozumějí, mohl by park vyprávět, kdyby mohl mluvit. Ještěže nemůže. I tak se o nočních rejdech v Sadech povídají zkazky.

- To víte, pani, lidi toho napovidaj. Kdyby měl člověk věřit všemu, co slyší v televizi nebo v rádiu… –

I v černé kronice se leccos psávalo. Náhodný noční chodec, zkracující si cestu domů přes Sady, si odskočil do houští, aby si ulevil. A tu ho vyleká neznámý zjev, který se najednou tiše vynoří za jeho zády. Chce se podívat, zda pán skutečně močí, nebo to jen předstírá a ve skutečnosti je zde za úplně jiným účelem. A pak se zjev zase pomalu odloudá pryč.

***

Zase je tady mrtvo. To je teda dneska cruising. Projdu se po cestách, prolezu remízky a odhadem počítám postavy. Alespoň ty, které jsou vidět. Žádný velký výběr. Postupně s přibývajícím časem však objektů zájmu přibývá.

Tady stojí ve stínu stromu nehybná figura. Tamhle se pohnul zvolna se promenující stín. Proč má ten kluk na rameni batoh? Hodlá tady stanovat? Ne, asi přijel vlakem z daleka. V batůžku má něco teplého na sebe. Tuhle zelenou promenádu prý znají mužové z celé republiky. Tedy někteří. Ti zajímavější pochopitelně.

Sem tam se ve tmě listnatého hájku rozsvítí červená tečka cigarety, aby signalizovala – jsem tady. Láká bloumající osamělce jako bludička. Jak asi vypadá ten, který tam stojí? Je až překvapující, jak mnoho se dá v noční tmě rozeznat.

Tmavá postava na světlejším pozadí. Tvar hlavy a účesu. Držení těla. Způsob chůze. Pohyb ruky s cigaretou. Otočení hlavy za okolo procházejícím mužem. Nebo naopak ostentativní odvrácení hlavy od toho, kdo se při míjení zastavil a tázavě zahleděl. Jak kdo, jak kdy. Zde se mluví tiše, decentně, občas se ozve i tiché zasmání, ale moc se toho tady nenamluví. Sem se muži a chlapci nechodí vypovídat.

Je lepší lovit o víkendovém večeru v nočním baru s drahým vstupným, drahým pitím a hudbou, která se líbí snad jen dýdžejovi? Nebo tady, téměř v tichu pod hvězdami? Hvězdy moc vidět nejsou, světelný smog je přesvítí. Zato je tady mnohem víc prostoru pro konzumaci vytoužených rozkoší. Rozsáhlé porosty listnáčů i jehličnanů skýtají diskrétní tmu po celých Sadech. A když jde člověk tiše, může i leccos vidět. A když dokáže tiše stát, uvidí to až do konce.

***

Hm. Tak ten na mě kašle jak na placatej šutr. Už je to jasný. Potřetí jsem ho potkal, a ani se na mě nepodíval. Už mě přestává bavit pořád lítat po Sadech za tou jeho azurově modrou bundou. Pořád mu nadbíhat. Sytá jasná barva je i ve tmě rozeznatelná. Já jsem pro něj neviditelnej, ale za tamhle tím světlým svetrem slídí jako ohař. A jako naschvál tady teď zrovna nic jinýho není. Zdá se, že nastala pauza. Někdo už odešel, někdo ještě nepřišel a momentálně je tu prázdno. Jenom tenhle hezoun v azuru. No a ten světlej svetr. A ten toho azurovýho ignoruje stejně jako azur mě. A ještě ke všemu ten svetr lítá za mnou. Snad už mu mohlo dojít, že nemám zájem. Nevypadá sice špatně v tom svým svetříku, ale… No zkrátka… není to můj typ.

***

Azurově modrá bunda jde do toho malýho hájku. Když půjdu druhou stranou, potkáme se asi tak uprostřed v houští na té zatočené pěšince. Jdeme na to. Tma jako v pytli. Aby tak tady byl někdo zašitej pod těma stromama. Ne, nikde nikdo. Ticho. Tamhle jde, ta silueta, to je on. Co to za mnou šustí? No jo, to je zas ten světlej svetr. Už zase po mně vyjíždí. Tebe tady zrovna potřebuju, dolejzo. Azur už je tady. Zastavím se. Až bude procházet kolem mě, mohl bych mu letmo zavadit o loket. Jako omylem. A říct – pardon. Aspoň nějak bych navázal hovor. Už mě zpozoroval. A zase kouká do země, jako kdybych tady nebyl. Míjí mě a jde dál. Do háje! Teď si všimnul toho světlýho svetru. Proto se zastavil. Toho by rád sbalil. Hm. Svetr se k němu blíží. Azurová bunda kouká na svetr, ale svetr kouká do trávy, jako kdyby hledal borůvky. Nezastaví se, ani se na něj nepodívá. Jde pořád dál. Hledá totiž mě, je to jasný. Musím jít dál, protože za chvíli ke mně dojde a zas na mě bude dělat smutný oči. Má to marný, nic proti němu, ale nepřitahuje mě. A azur stojí s hlavou otočenou za svetrem. Dobře ti tak, primadono, aspoň víš, jak je mně. No co, nejsi jedinej na světě. Nohu si za krk kvůli tobě nedám. Ale stejně je to škoda. Taková postava.

Vyjdu z hájku a jdu po trávě k lavičkám. Sednu si a čekám, jestli se neobjeví nějaký další noční pták. Bude to lovec nebo kořist? Hm hm. Svetr vyšel z hájku a rozhlíží se. Jde směrem sem. Tady ve tmě pod stromem mě nemůže vidět. A za ním z hájku vyšel ten v azurové bundě. To musel kvůli svetrovi změnit směr o 180 stupňů a jde ven stejnou cestou, jakou dovnitř vešel. Běhá za ním jako pejsek. Ovšem důstojně volným procházkovým krokem, aby nevypadal směšně. No jo. Míří přímo za svetrem. A ten se ohlíží. Vidí, že ho azur sleduje, a proto uhýbá na vedlejší cestu, chce se ho zbavit. Jenomže tam mě nenajde. Projde ten zadní okruh přes velkej trávník a chvilku mu bude trvat, než zase dojde sem. Já chci toho azura, azur chce toho svetra a svetr chce mě. Jako u blbejch na dvorečku. Má to nějaký smysl? Řetězení chtíčů do kruhu. Naneštěstí pouze jednosměrně. A přitom jsme tady jeden hezčí než druhý, co? My lidi jsme strašně vybíraví. Každý vidí jen toho svého idola a nikdo jiný pro něj neexistuje. Kroužíme tady jako noční můry a kde nic, tu nic. Nedokážete rozpoznat, co je pro vás dobré, hlupáčkové. A já taky ne.

A dost! Ještě chvilku posedím a jedu domů. Nebudu pak někde stepovat na zastávce a čekat kdoví jak dlouho na noční tramvaj. A nikdo nový nepřichází a nepřichází. Je pátek, jasně, ale přece nemohli všichni odjet na chaty a na chalupy. Ale asi jo. Kdyby lidi nebyli hloupí, vymysleli by, jak se nějak domluvit. A všichni bychom si přišli na své. Jenomže ješitnost a umanutost… Ale co, projdu se ještě jednou tudy dozadu. Naposledy. Třeba tam přece jen někdo bude.

***

Bloumá tady jenom ten svetroň. A už mě zblejsknul a nenápadně mění směr. Abych si jako nevšimnul, že jde ke mně. Když je tak neodbytnej… Co kdybych něco zkusil? Přece my, páni tvorstva, nemůžeme bejt tak blbí, abychom nevymysleli nějaký rozumný řešení tohohle směšnýho trojúhelníku. Tady je cesta široká, takže nemůže dělat, jako že projít těsně kolem mě musí. Zpomalil a dívá se na mě. Zastavím se. Skoro sebou škubnul, když vidí, že stojím. Musí se divit, že ho najednou vůbec beru na vědomí. Dva kroky k němu a obrátím se k němu čelem.

- Ahoj, - hlesnu a kývnu hlavou. Je z toho málem v šoku.

- Ahoj, - odpoví svetr překvapivě hlubokým hlasem. Příjemným. Třeba není tak nezajímavý, jak se zdálo. Myslí si, že začínám kontaktáž, ale tak daleko ještě nejsem, hošánku. Popojde ke mně.

- Dneska je hezky, že? - začínám akci. Věta jako blbec, ale mě nic chytrýho nenapadá.

- Jo, jde to. -

Taky neřek´ nic moc chytrýho.

- Sledoval jsem, jak tě uhání ten v tý azurový bundě. Se ti nelíbí, co? Nepřitahuje tě. - To jsem si dovolil dost. Teď by se moh´ urazit.

- No tak to chodí. Nemůže se každej líbit každýmu, - směje se. Když se směje, vypadá líp. I tady ve tmě.

- To je fakt. Ale ty se mu líbíš. A on se zase líbí mně. A kašle na mě. Jako ty na něj, - rozebírám situaci.

- A ty zas kašleš na mě, - zaútočí svetřík. Taky je mu tady všechno jasné.

- No tak to chodí. Je mi líto. - Opravdu je mi ho skoro líto. A sebe taky.

- Vznikla taková kruhová vazba do trojúhelníku. Běháme tady po parku jako blázni. Já ho chci, on mě ne. On chce tebe, ty jeho ne. Ty chceš mě, já tebe ne. Není to absurdní? - říkám dost neradostné věci, ale je to fakt.

- Hmm. S tím se nedá nic dělat, - povzdychne si a pokrčí rameny.

- Třeba by se něco dalo dělat. A byli bychom spokojení všichni tři. Každý by dostal, co chce. Stačilo by jen projevit trochu dobré vůle a vyhovět tomu druhému, - rozvíjím plán.

- Jak to myslíš? - zajímá se svetřík.

- Napadlo mě jedno takový řešení. Kdybych ti já dal to, co ode mě chceš, ty bys dal jemu, co on chce od tebe. Ovšem za podmínky, že on by poskytl mně to, co já chci od něj. Všichni tři bychom si užili to, po čem duše a tělo touží. Ty a já, ty a on, on a já. Třikrát ve dvou. V principu je to jednoduchý. -

- To myslíš jako, že já bych s ním…? -

- Jo, souložil. I když teď o něj nestojíš, - upřesňuji. - A za odměnu by sis to ty moh´ rozdat se mnou. To by ti přece vyhovovalo, ne? Říkám to bez obalu, já vím, ale jdu rovnou k věci, tak se nezlob. -

- No to teda jo. -

Je z toho trochu zaraženej.

- Ale říkat věci tak, jak jsou, je snad správný, ne? -

- Pfff. Asi jo, ale… A to všechno jsi vymyslel jenom proto, aby sis zašoustal s tím klukem v tý modrý bundě? -

- Přesně tak. Vidím, že jsi chápavej chlapec. Nebo tě napadá nějaký lepší řešení? -

- A co když on s tím nebude souhlasit? -

- No tak půjdeme každej domů a uděláme si to doma každej sám. To je jednoduchý. -

- Šílenej výmysl. To nemůže vyjít. -

- Jak to víš? Ještě jsme to nezkusili. -

- A zkusil bys mu to říct? -

- Já? To bys mu musel říct ty. Nabídnout mu sebe. Já mu tebe nabídnout nemůžu. Od tebe to třeba vezme, když o tebe tolik stojí. Já od něj nemůžu něco chtít, pokud ty mu nenavrhneš tuhle dohodu. -

- To je blbost. Hahaha, - vrtí svetřík hlavou.

- Co můžeš ztratit? Nic. V nejhorším se tomu bude smát. Tak jako teď ty. A získat můžeš to, že já ti udělám radost. Když on udělá radost mně, samozřejmě. -

- Ty o něj hodně stojíš, když jsi dokázal vymyslet takovouhle krkolomnou koninu, - pochechtává se svetr.

- No asi jo. A ty o mě zase tak moc nestojíš, když se o to nechceš ani pokusit. -

- Já neříkám, že nechci, ale… -

- Hele, tamhle je. Určitě tě zase hledá. Až nás uvidí, půjde sem. Zkus mu to navrhnout. Jdi k němu a řekni mu to. Já přijdu za tebou a uvidíme, co on na to. Jdi. Zkus to, - hecuji svetříka.

- Takovou blbost jsem ještě nezažil. -

- Člověk se pořád učí, - odtuším rozšafně.

Sám jsem napjatý, co z toho bude. Ten azurák je fakt přitažlivej týpek, stojí za to se pokusit. A svetřík se třeba obětuje, když o mě tolik stojí.

***

Světlý svetr není zcela přesvědčen o úžasnosti mého plánu, ale přesto kráčí vstříc bloumajícímu azurovi. A azur už ho zpozoroval. Změna. Dosud svetr před azurovou bundou jenom prchal. Teď jde k ní. Bunda jistě tuší, že svetr k němu nejde najednou jen tak pro nic za nic. Navazují vizuální kontakt. Došli k sobě. Není slyšet, co říkají. Přibližuji se pomalu jako by nic, aby přede mnou azur neprchnul. Snad už mu svetřík vysvětlil zamýšlenou trojsměnu dobré vůle a vstřícnosti. Rozdělit každou ze tří jednostranně zaměřených tužeb dvěma směry výměnou za uspokojení všech tří chtíčů nemusí být snadné. Ale když to nezkusíme… Blížím se k nim.

- …kdybys byl ochoten to dělat s ním, tak bych já byl ochoten to dělat s tebou, - říká mu svetr.

- A já tě ujišťuju, že bys nelitoval, - vkládám se do hovoru, - viděl jsem, že mě moc nemusíš, ale děláš chybu. Já fakt umím bejt na hodný lidi hodnej. Se mnou si ještě nikdo nikdy nenaříkal. -

Musím se trochu vychválit. Mé nadšení evidentně nesdílí. Tohle ho stejně asi moc nepřesvědčí. Co honem ještě říct? Prohlíží si mě, jako by mě před chvílí neviděl. Kouká ze mě na svetra, ze svetra na mě a zase zpátky.

- Připadá mi to jako takový to sociální inženýrství. Umělý konstruování ideálních vztahů mezi lidma podle zdravýho rozumu, - pochybuje azur.

- Tak to ne. Já bych řek´ spíš jenom sexuální inženýrství, - rozvíjím jeho námitku.

- A tohle jste vymysleli vy dva? -

- No, tak ňák. A přímo hlavou. -

- Největší žlázou v lidském organismu je mozek. Jenomže tohle to je vymyšleno úplně jinejma žlázama. -

- Právě naopak. Právě ty žlázy nás ženou k tomu, že tady běháme jako cvoci jeden za druhým, druhej za třetím a třetí za prvním. Teprve rozumem oceníš něčí kvality, který na první pohled nevidíš. A nevidíš je přinejmenším proto, že je tady tma, - snažím se ho přesvědčit.

- Jenomže erotika se neřídí rozumem, spíš těma žlázama, - oponuje azur.

Má pravdu. A tím mi hatí plány. Je nejen vzrušující, ale dokonce taky chytrej. Mozek má teda dobrej, ještě bych rád viděl, jaký má jiný žlázy.

- A jak si to tedy představujete? Jak byste to chtěli dělat? - uvažuje azur. - Co bychom konkrétně dělali? -

- Myslíš jako…, jak by se to dělalo? - ptá se svetřík.

- No někdo by třeba chtěl kouřit, někdo píchat a ten druhej by nechtěl. A chtěl by něco jinýho. Co by bylo pak? Jak by se to dohodlo? - pochybuje azur.

Promyslet tyhle detaily mě zatím nenapadlo. Ani na to nebyl čas. Ale má pravdu. Ve dvou se vždycky nějak dohodneme, protože oba chceme. A když ne, tak prostě nic nebude a rozejdeme se, no. Třikrát ve dvou by to sice mohlo být také tak, ale jestliže ten druhý přijme toho prvního jenom proto, že musí, aby potom nebo předtím dostal toho třetího, pak je naděje na spolupráci všech tří nejistá. Když toho třetího, po kterém tolik touží, dostane před tím, bude ještě ochoten k něčemu dalšímu, když už dostal, co chtěl? Co když, až se udělá, řekne, že už jde domů, a klidně odkráčí? A nedá. Nebo co když bude třeba trvat na tom, že kondom při orálu ani náhodou? Tak jdu pryč a nic z toho nic nebude. Konstruování erotických vazeb stojí na důvěře, že každý splní, co slíbil. A v tom je problém. Zatím tady slibuji jenom já, nebo spíš jen nabízím.

- Nejlepší by bylo, kdyby každej dělal s tím druhým to samý. Všichni totéž. Spravedlivě. Aby na tom byli všichni stejně. Aby se nikdo necítil v nevýhodě, - uvažuje svetr a taky má pravdu.

Jenže na které souložné technice se shodneme? Každému stejně? Když bude každý chtít něco jiného, nutně bude někdo nespokojený. My lidi jsme tak náročný. I z tý trochy sexování uděláme problém.

***

Vtom se v průhledu mezi stromy nedaleko od nás objeví pomalu kráčející silueta. Přichází další noční lovec. Jakmile ho azur nebo svetřík uvidí, půjdou si ho prohlédnout, jestli to není potenciální kořist. Budou kroužit kolem něj, čímž se můj genitálně geniální plán zhroutí. Jak čtvrtý hráč na scéně změní situaci? Vznikne nové rozložení zájmů a nezájmů, kdoví jaké. Můj genitální projekt, na kterém jsme my tři už tak trochu začali pracovat, půjde k ledu. Ještě se pokusím zachránit alespoň něco ze svého souložně-vyjednávacího experimentu. Azurova postava mi za to stojí. Napadá mě zjednodušená varianta – plán B. Času je málo, přichází konkurent.

- Kluci, pojďte kousek dál, tadyhle za ty keře. Tam bude víc tmy, - navrhuji svým potenciálním spolusmilníkům a přecházíme po trávníku stranou od cesty. Tady nebude na nového příchozího vidět. Teď už by to chtělo čin. Vyjednávání nikam nevede. Erotické inženýrství se nesetkává s pochopením.

- Pojďte ke mně. -

Rozpřahuji ruce a beru oba kolem krku. Přitahuji si je k sobě. Oba překvapeni. Azur se ale nevzpírá, svetr se usmívá. Stojíme těsně u sebe v trojúhelníku a dotýkáme se boky. Dýcháme si do tváří. Ještěže jsem si vzal žvýkačku. Pokládám si hlavu na azurovo rameno a pomazlím se s ním. Políbím ho na tvář. To se při milování dělá. A je to požitek. Oba je držím kolem pasu a přitahuji nás všechny k sobě. Potom si dám hlavu na svetříkovo rameno a tisknu se k němu. I jemu dám pusu, ať má radost. Každému stejně, aby se nikdo necítil odstrčený.

- Nedáš mu pusu? - šeptám svetříkovi.

Ať má azur radost. Dává azurovi pusu na tvář. A vřelou. Vášnivou. A potom na krk.

- Oplatíš mu to? - ptám se azura. Stále neříká nic, ale oplácí.

Všichni tři se držíme kolem ramen a tiskneme se k sobě tělem. Objímat se s přitažlivým tělem je lahoda. Objímat se s dvěma těly najednou jsou dvě lahody. Jenom chvílemi nevím, kterému se mám věnovat dřív. Trochu to člověka rozptyluje. Příroda člověka přece jen nezkonstruovala pro trojku. Ve dvou je to jednodušší. Nechci ani jednoho pustit, aby se nezrušilo kouzlo trojí blízkosti, vzájemnosti a vřelosti. Ještěže mám od přírody dvě ruce, pro každého jednu. Pravou rukou držím kolem krku azura, levou svetříka. Je mi nádherně. Mám pocit, že i oni jsou stejně vzrušení jako já. Spouštím ruce a chopím se knoflíku na kalhotách. Dívám se z jednoho na druhého a potom si rozepnu zip. Se zájmem mě sledují. Sahám si do kalhot a vytahuji si ztopořený úd. Nechám ho trčet ven a čekám. Teď už snad nemusím říkat nic. Oba si rozepínají kalhoty a za chvíli ční do trojúhelníku mezi našimi třemi vystrčenými klíny tři nádherné vztyčené orgány.

- Vezmu tě za něj. Můžu? - oznamuji azurovi.

Přikyvuje. Chopím se celou dlaní teplého tuhého válečku a s požitkem ho promnu nahoru a dolů. Azur oddechuje. Podívám se na svetříka a beru ho za ruku. Pokládám si jeho dlaň na svůj penis a přitisknu si k němu jeho prsty.

- Vem ho taky, - vybízím azura a ukazuji bradou na svetříka.

Azur bere do ruky svetříkovo mužství a svetřík slastně hekne. Tři pravé dlaně masírují tři nástroje mužské rozkoše. Tři levé paže objímají souseda kolem ramen. Trojí požitek postupně sílí. Je to jenom soulož na stojáka. Při souloži lidi spolu loží, čili leží. Když při tom stojíme, je to spíš soustoj než soulož. Vychutnávám si pohled do jejich obličejů. Střídavě se dívám z jednoho na druhého. Výraz zadýchané snahy vyvolat v tom druhém rozkoš, kterou mi dělá ten třetí, jako by byl zrcadlem mého vlastního obličeje. Samozřejmě, že sám bych si to udělal dřív. Každý si to umí udělat nejlíp sám, ale… ale… ruka toho druhého, jeho dýchání, jeho vzepětí je něco nenahraditelného… Lapám po dechu. Skučím. Svetr mě nemilosrdně dojí. Tak nádherně!

- Budu stříkat, - heká azur jako první. Chce se pochlubit, nebo nás varovat?

- Tak se, prosím tě, otoč, ať nás nepocákáš, - instruuji ho šeptem a nepřestávám mu ho honit. Až do konce. Nikdo přece nestojí o fleky na kalhotách. A ještě k tomu cizí fleky. Jenomže ještě dřív než azur se otočí svetr. Mně ho pořád masíruje, ale jeho penis mu z azurovy dlaně vyklouzne. Svetr se pootočí… a už jeho nektar letí do trávy. Drží mě za péro, ale už není schopen mě dál masturbovat. Hlavu má zakloněnou, oči zavřené, ústa pootevřená, zuby zatnuté. Vytahuji si penis z jeho dlaně a dodělávám si sám, co on už nestačil. V té chvíli se pootočí azur. I jeho ejakulát letí na trávník, ale na druhou stranu. Přímo z mé ruky. Dodělávám ho do konce, dokud mě nechytí za ruku, abych přestal. Současně druhou rukou přivádím k vyvrcholení sám sebe. Nakonec zkrápím trávník i já.

***

Stojíme a oddechujeme.

Potom vytahujeme papírové kapesníky. Utíráme si ruce. A žaludy. Neviditelné jiskření ve vzduchu, v nervech a orgánech se vypařilo. Exploze rozkoše pominula.

- No, alespoň něco. Jenom obyčejná, ale poctivá ruční práce. Když jsme se na ničem lepším nedohodli, - lakonicky komentuji skončený prožitek.

Uchechtávají se. Byla to vydařená soustoj. Trojsoustoj. Plán B sice nebyl přímo triumfem rozumu a dobré vůle nad slepým sobectvím iracionálního chtíče, jak jsem původně zamýšlel, ale – no aspoň něco. Bylo mi ctí a potěšením si s vámi zasmilnit, džentlmeni. Ještě stihnu poslední denní tramvaj.