Vlk

Za okny zuřila sněhová bouře, tma a mráz sevřely krajinu. Mladík schoulený pod teplou kožešinou spal klidně, nic ho nerušilo. Hnědé vlnité vlasy spočívaly na jeho ramenou, teplo od ohně mu stačilo. Do rána se krajina zahalila do zmrzlého, bílého pláště, na sněhu nebyla ani jedna stopa od zvířat. Ferox se rozhodl podívat na tu nádhernou, děsivou, uhrančivou krásu zdejší zimy. Dobře se oblékl, rukavice nechyběly a s chutí a až dětinskou radostí udělal první stopu na čerstvé krustě, kterou přinesla noc. Usmíval se, křupání sněhu ho nadchlo. Po chvíli zadýchaný a s úsměvem od ucha k uchu ztuhl. Ne více než pět metrů od něho stál vlk. Nádherný, šedý s pronikavým pohledem bledě modrých očí, které se vpíjely do Feroxových hnědých. Nehýbal se. Mladík si ho pozorně prohlédl. Jako lovec odhadl z drobných náznaků mnoho informací o zvířeti, které si získalo jeho pozornost. Vlk byl velký, ale vyhublý, bez zranění, přesto ne úplně v pořádku. Samotář, ale ne dlouho. Svou smečku opustil nebo byl vyhnán nedávno. Překvapivě se nebál, nevypadal, že chce útočit. Chvíli na sebe jen koukali, Ferox opatrně zacouval do svého malého domku. Nevzal si zbraň, sáhl po kusu masa z včerejšího úlovku. Podařilo se mu ulovit jelena, ještě stál na trávě, když ho skolil.

Znovu se octl na sněhu, vlk se nehnul z místa. Došel tam, kde stál před chvílí, maso hodil před vlka. Hladová šelma nezaváhala, spořádala porci rychle, ihned se zadívala na dárce vzácného sousta. Mladík se usmál.

„Počkej, ještě ti donesu,“ zašeptal. Tentokrát si vzal kusy tři, každý hodil o něco blíže k sobě. Vlk to nevnímal nebo mu to bylo jedno, přiblížil se. Stále mezi nimi byl rozestup, ale ne už tak velký.

„Samotáři,“ oslovil zvíře Ferox. „Přijď, když budeš potřebovat. Podělím se.“

Ještě chvíli se dívali jeden druhému do očí, pak se vlk otočil a vběhl do lesa.

Zima byla stejně tvrdá jako jiné roky, ojedinělá novým společníkem. Ferox ho tak přijal. Byl dlouho sám, vlk mu přirostl k srdci rychle. Dnes ulovil několik zajíců, jednoho naporcoval, připravil pro Samotáře, jak si vlka pojmenoval. Přišel až druhý den. Vzdálenost se mezi nimi snížila na metr, někdy méně. Nikdy se ho mladík nepokusil dotknout. Obával se, že by zničil křehké pouto mezi nimi. Seděl na bobku, ruce volně položené na kolenou, díval se na statné, svalnaté tělo. Samotář zesílil, zmohutněl, byl jistější v pohybech i pohled měl intenzivnější.

Rao stál skrytý za velkým kamenem, vítr vanul směrem k němu. Mladík vsedě pozoroval vlka, který s chutí trhal maso, které mu dal. Nikdy nic takového nespatřil. Chlapec na zvíře mluvil, zjevně se neviděli poprvé. Pak si stáhnul kapuci, Rao si prohlížel hnědé vlasy spletené do krátkého copu, úsměv na neznámého tváři, oči v odstínu hnědé, který nedokázal k ničemu přirovnat. Mladík se zvedl, zamířil do malého domku, vlk se ztratil v lese.

Od toho dne byl mladík stále přítomen v jeho životě, v každém dnu. Nosil si jeho obraz v sobě. Zima odešla, jaro probudilo spící zeleň, léto spalovalo všechny a podzim přinesl vítané ochlazení. Přišla nová zima a s ní… Rao seděl v tichu a tmě, myšlenky bolestně svíraly jeho srdce. Ticho i klid protnul pruh jasného světla, do domu vstoupil muž s loučí v ruce.

„Rao, co se děje?“

Otec došel ke svému mladšímu synovi, ten vstal, nechal se obejmout a tiše stál s hlavou na otcově rameni.

„Sedni si, synu, chci si s tebou promluvit.“

Oba se uvelebili na zemi a starší z mužů se dal do vyprávění.

„Před mnoha lety, ještě než jsem potkal vaši matku, přišel den rozhodnutí pro mého staršího bratra.“

Rao překvapeně vzhlédl, věděl o tom, že jeho otec má ještě bratra. Nikdy o něm ale nemluvil.

„Už dříve před tímto dnem byl zasmušilý, nemluvný a začal se nám vyhýbat. Jen pro to, aby nemusel odpovídat na otázku, kterou dívku si vyvolil a požádá ji, aby se stala jeho ženou. Pak Melia zastihl náš otec v objetí s mladíkem. Ten den mého bratra vyhnal, zakázal se mu vrátit a vyřkl i jiná krutá slova. Matka se s tím nikdy nesmířila, nedlouho po Meliově odchodu zemřela. Byl jsem u ní v posledních chvílích jejího života zde. Než si ji bohové vzali k sobě, něco mi řekla. A to teď chci říct já tobě. Rao, jsi můj syn, miluju tě, jak může otec svého syna milovat. Mám z tvého chování pocit, že jsi stejný jako Melia.“

Položil ruku na synovo rameno, jejich oči se setkaly.

„Chlapče, jestli miluješ, je jedno koho, drž se ho. Jen láska toho, komu chceš otevřít své srdce, tě udělá šťastným. Jen tomu můžeš dát svůj slib, své vyznání. Přeji si, aby moji synové byli šťastní, Rao,“ upřeně syna pozoroval.

A ten v návalu emocí řekl otci vše, co cítí a ke komu. Kdy mladíka spatřil, kde, i to, že v jeho životě je jen on. Otec se usmál.

„Když jsem spatřil tvou matku, už pro mne neexistovala žádná jiná žena. Vídal jsem ji ve snech, myslel na ni, když jsem byl vzhůru. Jestli to cítíš stejně, musíš se za ním vydat. Mluvit s ním, poznat, jestli i on tě může milovat. Jestli máte možnost jít životem spolu.“

„Bojím se, že mne odmítne. Vůbec ho neznám, jak můžu jen tak přijít? Je z horského lidu, patří k divokým.“

„Budeš celý život čekat? Klást si otázky bez odpovědí? Říkal jsi, že byl sám. To přece divocí nedělají. Proč tedy on je? Co když je jako Melila a jeho lid ho nepřijal? Musíš jít.“

Znovu syna objal, pak odešel a nechal ho jeho myšlenkám.

Za chvíli ho nahradil mladší muž, ale starší než Rao.

„Bratříčku, otec mi říkal, kam se chystáš. Chci ti něco dát.“

To něco byl jeho oblíbený nůž v nádherně zdobeném pouzdru.

„To nemůžu, to je přece…“

„Už dlouho čekáme, kdy přijdeš s někým po svém boku. Uplynulo dvacet sedm zim, jsi stále sám. Já sám mám ženu, děti a přeji to samé tobě. Chystáš se na cestu a těžko říct, kdy se nám vrátíš. Přijmi dar od staršího bratra.“

Rao sevřel kožené pouzdro, pohladil palcem rytiny v kůži.

„Díky, Lahe.“

Ráno se vybavil na cestu, čekalo ho několik dnů cesty náročným územím, než se dostane k domku mladíka, který udržuje přátelství s vlkem. U pasu bratrův nůž, na levém zápěstí kožený náramek, dar od otce, druhý totožný ukrytý ve vaku na zádech. Ještě pár dnů než přijde sníh, věřil, že to stihne, než udeří mrazy. Nestihl, poslední dny už šel sněhovou bouří. Cesta se stala těžší.

Samotář byl jeho společník, zvykl si na jeho přítomnost. I když byl smutný, v duši plný stesku a zoufalství, jeho přítel ho svýma modrýma očima zklidnil. Někdy se mu o něm i zdálo. Kolikrát na sebe vzal podobu člověka a mohli spolu mluvit.

Znovu byla venku sněhová bouře jako tenkrát, když se objevil Samotář. Ferox se umyl v kádi plné horké vody, vystoupil a začal se sušit… prudká rána, jak někdo rozrazil dveře. Vysoká postava, zahalená v kožešinovém plášti. Neznámý zavřel, otočil se směrem k Feroxovi.

Rao odložil svrchní oděv, oči nemohl odtrhnout od toho, co viděl. Mladík, kterého potkával ve svých snech, tu stál nahý. Mokrý po koupeli podle kádě za ním, v rukou plátno, kterým se chtěl nejspíš osušit. Sledoval kapky vody stékající po jeho těle, vlasy měl kratší než tenkrát, sahaly mu sotva na ramena, překrásné hnědé oči. Zaplavila ho horká vlna, ucítil chvění ve svalech, krev se valila jak divoká řeka. Nedokázal se hnout.

Ferox na muže upíral pohled, bílé vlasy v dlouhém copu, modré oči. Ty oči, vlčí oči, Samotář, napadlo ho. Rychle se zabalil do látky, ani on se neměl k tomu hnout se z místa. Za chvilku mu naskočila husí kůže, trochu se zachvěl. Muž k němu rychle přišel, sundal si svou halenu a hned mu ji přetáhl přes hlavu. Bylo to tak příjemné, nejen teplo, ale vůně, neznámá, dráždivá a pak – kousek, na dotek od něho, stál neznámý muž, na jehož svalnaté hrudi přes rameno a levý prsní sval byl obraz vlka ve skoku. Tlapy v pohybu, celé tělo a oči, jejichž pohled patřil Feroxovi, jak se mu zdálo.

Mladík se i v jeho haleně lehce chvěl. Vzal ho opatrně do náruče, rozhlédl se a spatřil přichystané lůžko, na které ho donesl. Ferox se zavrtal do teplého bezpečí. Očima stále sledoval muže ve svém domě. Kdo je to? Co se to děje? Nemohl se soustředit, stále na své kůži cítil silné paže, které ho před chvílí držely. Měl strach promluvit, aby nezaplašil ten okamžik, zvláštní chvíli. Očima bloudil po nahé hrudi, sledoval svaly napínající se pod hladkou pokožkou. Dokonale hladkou, bez jediného chloupku, bílé vlasy v copu, jehož délku ještě nespatřil. Modré oči o malinko tmavší, než jaké měl Samotář.

Se stejnou obavou udržoval Rao mezi nimi ticho. I on pohledem zkoumal tvář, která byla tak blízko, na dotek. Na prstech cítil vlhkost, jež na nich ulpěla po doteku mladíkovy kůže. Ty hnědé oči, které mu nedávaly spát, byly takto zblízka ještě krásnější. Povzdechl si. Mladík ztuhl, zamrkal. Rao se nadechl a zašeptal:

„Rao, jmenuju se Rao.“ Netušil, zda mu mladík rozumí. K jeho překvapení promluvil.

„Ferox, to je moje jméno. Kdo jsi, odkud ses tu vzal? Přinesla tě bouře? Jsi vlk, který vzal na sebe lidskou podobu?“

Odvážil se zeptat na to, na co myslel.

Rao se usmál.

„Ne, nejsem tvůj vlk a viděl jsem tě s ním. Přišel jsem…“

Náhle neměl slova, nemohl vyslovit, ne teď…, naskočila mu husí kůže, asi ne zimou.

Mladík mu podal jednu z kožešin, zabalil se do ní. Byl to zvláštní večer, dlouhá noc. Venku zuřila sněhová bouře, synové dvou nesourodých klanů se poznávali. Ráno věděli jeden o druhém tolik, co jiní o svém druhovi nezjistí za několik let. Jen jedno si nesvěřili.

Nečekané soužití, spojenectví je drželo při sobě. Ferox byl přitahován mužem, který spolu se sněhovou bouří přišel do jeho malého domku. Rao mu řekl všechno, jen odpovědi na otázku, proč od svého lidu odešel, se nedočkal. Nevyzvídal, protože sám byl rád, že podobnou otázku nedostal.

Uplynuly dva měsíce, jejich poznávání, přátelství, zvláštní a křehké, jim přinášelo mnoho. Spali vedle sebe v prostorném kožešinovém lůžku, obezřetní, aby se jeden druhého nedotkl. Někdy ale to, co je v duši, v srdci, popostrčí osud.

Dlouhý den, mráz a vidina brzkého jara. Unavení se uložili ke spánku. Ferox měl divoké spaní, představy a touhy se zhmotnily ve snech jako už tolikrát. Cítil teplo Raova těla, vůni jeho kůže, slyšel tlukot jeho srdce. Probudil se, oči ve tmě hledaly záchytný bod, když ucítil na zádech jemné prsty. Byl opřený o Raa, ruku kolem jeho hrudi, natisknutý k muži, který byl jednoznačně vzhůru.

Přestože to nebylo poprvé, co se k němu mladík ve spánku přivinul, odvážil se jen letmých doteků a pohlazení. Hladil mladíkova záda, vždy ho to zklidnilo, když měl divoké sny. Pak ho Rao dlouho držel u sebe. Nyní si nevšiml, že je Ferox vzhůru. Skoro neznatelnými doteky bříšky prstů sjížděl po páteři, pak opatrně zpět. Tělo v jeho náruči se zachvělo jinak než kdykoli dřív. Ztuhl.

„Nepřestávej,“ zašeptal chlapec do ticha a tmy.

„Feroxi?“ vydechl.

A mladík se k němu pevněji přitiskl.

Prudce se nadechl, i tak měl málo vzduchu. Opatrně dlaní přejel po zádech člověka, kterého miloval celou svou bytostí. S každým dnem si to uvědomoval víc a víc. Nedokázal ale vyslovit tu jedinou otázku, která mu mohla přinést dvě různé odpovědi. Toužil slyšet jen jednu.

„Když máš zlé sny, vždycky tě to uklidní,“ řekl nakonec.

„A děláš to jen kvůli tomu?“

„Ne,“ oči zavřené, víčka pevně přitisknutá, nepřestával Feroxe hladit.

Ten se pohnul, naklonil nad ním. Cítil ho každou částečkou svého těla. I jeho dech těsně u svých rtů, přes které opatrně přejel svými. Stále se neodvažoval pohnout, to Ferox ano. Přitiskl své rty na jeho silněji, jazykem je zkoumal, Rao vzdychl. Mladík využil ten okamžik a poprvé cítil chuť Raových úst. Muž mu odpověděl svým jazykem a najednou se nemohli zastavit. Všechno, co si kdy řekli, tajemství, která sdíleli, co o sobě věděli, bylo málo. Museli vědět, jak chutná kůže toho druhého, které doteky vyvolají vzdech a zachvění. Poznávali se, poznávali, jaké to je milovat se s tím, komu dáváte se svým tělem srdce i duši.

Ráno bylo tiché, poklidné, jen zvuky lesa a zvěře v ní se sem tam ozvaly. Ferox se probouzel, oči zavřené, okamžitě si uvědomil, co se v noci odehrálo. Kolem těla měl ovinuty Raovy paže, hlavou se tiskl k jeho hrudi. Když oči otevřel, setkal se Raovým upřeným pohledem. Muž se sklonil a vyžádal si dlouhý polibek. Pak pohladil milovanou tvář.

„Feroxi, šel jsem k tobě, za tebou, protože jen tobě mohu dát svou duši i srdce. Jsi mou součástí už navždy. Nikdy nebudu patřit jinému muži.“

Byl vážný a mluvil s takovou naléhavostí, že i Ferox, přestože úplně nevěděl, o co jde, si uvědomoval vážnost této chvíle. Netušil, jak má na vyznání správně reagovat, co říci. Vyslovil tedy, co cítil.

„Rao, miluju tě.“

Muž ho znovu políbil, rty se hladili, jazyky se dotýkali jemně, pak divoce a s vášní. Polibek byl předehrou pro dlouhé milování.

S jarem přišlo období plánů. Rao vyprávěl Feroxovi o svém rodu, lidu, rodině, o všem. Mladík byl opatrný v tom, co prozradil. Patřil k divokým, jeho otec spolu s malým synem odešel. Ferox neznal důvod nebo nechtěl říct, ale Raovi to nevadilo. Nesnažil se vyzvídat. Samotář si zvykl i na jeho přítomnost. Často se k vlkovi vydávali spolu, krmili ho a mluvili s ním, na něho. Mladík souhlasil, že spolu půjdou k Raovu lidu, rodině. Cítil touhu milého vrátit se domů a věděl, že bez něho už nemůže být. Půjde tedy s ním. Neměl zas tolik věcí, které by si chtěl vzít s sebou, vše si připravil. Tráva se zazelenala, vzduch voněl jarem, když spolu opustili Feroxův domov. Loučil se těžko, ale na společnou cestu se těšil. Na to, že bude s Raem, budou spolu, to mu pomohlo to překonat smutek, když opouštěl domov.

Cesta domů s Feroxem po boku byla o tolik jiná, než když směřoval k němu. Svobodní a spolu, divocí tvorové spojení láskou. Podání rukou, něžná objetí a pohlazení. Milovali se v nočním tichu i v poledním žáru, skryti ve stínu stromů. Společný čas jim utekl rychle a tak nastala chvíle, kdy spatřili Raovu rodnou vesnici. Mladík se díval na domy, stany a další obydlí. Vzpomínky na domov, domov, který opustil s otcem, se mu bolestně vrátily. Jen na chvíli. Rao ho objal, sevřel v náruči, dívali se na sebe.

„Můžeme?“ upřeně mladíka pozoroval.

Ten jen přikývnul. Rao vzal Feroxe za ruku, na zápěstí mu nasadil náramek, stejný jako nosil on sám, a takto spolu stoupali úzkou pěšinou.

Běžel k místu, kde byli spatřeni dva muži, přicházející k vesnici. Doufal, že je to Rao, jeho bratr. A pokud nejde sám, je s mladíkem, za kterým se vydal. Lahe vyskočil na velký balvan, zakryl si rukou oči před ostrými paprsky slunce, které mu bránily ve výhledu.

„Rao,“ zvolal radostně. Znovu se dal do běhu přivítat bratříčka.

Ještě zadýchaný a plný radosti Raa objal, sevřel.

„Rao, jsem tak rád, že jsi doma.“

Pustil muže ze svého objetí, poodstoupil a bedlivě si prohlížel jeho tvář. Rao se usmíval, v očích plamínky. Sjel pohledem k mladíkovi, kterého bratr držel za ruku. Náramek na zápěstí jasně říkal, kým pro Raa chlapec je. Měl hnědé vlasy padající mu na ramena, neskutečné, hnědé oči, jaké nikdy nespatřil. Ve tváři se mu zračil klid. Neviděl obavu ani vzdor. Odhadl, že mu Rao složil slib.

„Jsem Lahe, bratr…“

„Ferox,“ podal mu ruku a pevně stiskl.

Lahe se usmál. Nechce se mu se mnou mluvit a drží odstup, pomyslel si a přijal to.

„Pojďte, musím vám toho tolik říct.“

Trojice vstoupila do vesnice, provázena radostnými i zvědavými pohledy. Jeden byl plný nenávisti a zášti.

Nikdo si nevšiml a nevěděl, že v nedaleké houštině u lesa se usadil vlk. Samotář je doprovázel celou cestu, aniž to oni sami věděli.

Ferox byl rád, když zůstali sami v Raově domě. Sesul se na zem, prohrábl si vlasy, vnímal zvuky kolem sebe. Ztěžka vzdychl.

Muž ho sledoval s obavou i starostí. Miloval ho, bezmezně, udělá cokoliv, aby byl Ferox šťastný. Opatrně k mladíkovi došel, poklekl za ním, opřel se o shrbená záda, ovinul mu trup rukama.

„Jestli chceš, vrátíme se k tobě domů. Rád se potkám s rodinou a přáteli, ale ty jsi pro mne nejdůležitější. Řekni, co si přeješ,“ prosebně zašeptal a vtiskl rychlý polibek na chlapcovu šíji.

Ferox se přetočil čelem k němu, taky klečel, pohladil Raovu tvář a políbil ho. Moc potřeboval cítit ho u sebe a muž ho ihned silněji sevřel v náruči. Mladík slastně vydechl. Pak položil hlavu na milého rameno.

„Počkáme. Je to všechno nové, jiné, neznámé. Byl jsem moc dlouho sám, tady kolem je tolik lidí.“

Rao ho držel v náruči, když po rychlém zaklepání vešel Lahe. Na chvilku se zarazil, ze svého místa viděl Raovu tvář. Zračila se v ní obava.

„Bratříčku,“ oslovil ho skoro něžně, „musíš jít se mnou, je důležité promluvit s radou. Tady se toho dost událo, když jsi tu nebyl.“

Rao k němu zvedl pohled, byla v něm obava a Lahe věděl, že ne ze setkání, ale o přítele. Chlapec se jemně vymanil z příjemného objetí, pohladil muže po tváři.

„Musíš jít, neboj se. Nic se nestane, budu v pořádku. Jen se projdu po okolí a hned se vrátím. Až vyřídíš vše, co je třeba, najdeš mne zde.“

„Dobře," jemně se dotkl Feroxových rtů svými.

Nevadilo mu, že je bratr vidí. Líbal člověka, kterému se cele odevzdal, a Lahe to věděl. Vstal, pomohl mladíkovi na nohy, ještě ho pohladil.

„Budu tu co nejrychleji.“

Pak odešel spolu se svým bratrem.

Ferox se potřeboval vzdálit ruchu a hluku. Vydal se k okraji vesnice, kde ho lákalo vstoupit pod příkrov lesa. Hned jak ho skryly stromy, jejich stín a slyšel jen ševelení listů, uvolnil se. Pozvedl tvář k jejich korunám, sledoval paprsky slunce prosvěcující jednotlivé lístky a odhalující tak jejich krásu. Náhle ho zaplavil zvláštní pocit, ne nepříjemný. Sjel pohledem zpět a kousek od sebe spatřil vlka. Okamžitě ho poznal. Poklekl a zašeptal jeho jméno.

„Samotáři.“

Stalo se něco neskutečného, zvíře se přiblížilo na dosah a mladík neodolal. Prsty čechral Samotářův kožich, vlk se nechal hladit, přivíral oči. Ferox opatrně přejel prsty po jeho čele i šíji, celou dlaní po zádech a bocích. Samotář se posadil těsně u chlapcova boku a ten ho objal rukou. Otočil se k chlapci tváří, světle modré oči byly tak blízko. A Ferox sklonil hlavu, své čelo opřel o jeho, zavřel oči. Chvíli tak setrvali, vlk se odtáhl jako první, velmi opatrně. Mladík se mu podíval do očí, klid, to jediné cítil. Znovu ho pohladil a pak Samotář vběhl do lesa.

Držela v ruce nůž tak silně, až jí zbělely klouby. Žárlivost a vztek ji hnaly vpřed. Sledovala Raův dům, tušila, že bude muset jít k radě starších. Chtěla tu chvíli využít a zabít toho, kdo ji Raa vzal a tím ji ponížil. Věřila, že si ji Rao zvolí, a on pak odešel k muži. K tomu klukovi, který si dovoluje chodit po vesnici s náramkem na svém zápěstí.

Teď tu stála a s údivem sledovala vlka, s kterým ten mladík mluvil. Vlk je posvátné zvíře jejich rodu, jen ti vyvolení smí nést na těle jeho obraz. Rao, jako syn jednoho ze starších a mocný bojovník, měl toto právo. A jeho společník s vlky mluví. Nůž jí vypadl z ruky, potichu vycouvala z jejich blízkosti a rychle běžela zpět do vesnice.

Ferox se vydal pomalu zpět. Hned na kraji vesnice k němu přistoupil vysoký, zjizvený muž.

„Jsi ten, co přišel s Raem?“

„Ano,“ potvrdil.

„Věnuješ mi chvíli?“ měl příjemný hlas.

„O co jde?“

Bylo toho moc najednou. Rao si ani plně nepřipustil, co všechno se událo, když nebyl u svého lidu. Trvalo to mnohem déle, než předpokládal. A už mu Lahe sděloval další novinky. Měl jich plnou hlavu, když vcházel do domu. Nejvíc ale myslel na otce, který zemřel. Přelétl pohledem svůj příbytek, Ferox v něm nebyl, okamžitě se mu vše vytratilo z mysli. Jediné co potřeboval, bylo nalézt Feroxe. Vyběhl ven a málem se přerazil o čekající dívku. Znal ji, Jenis. Měla ho ráda a před jeho odchodem si přála, aby si ji zvolil. U pasu měla dýku a zvláštní výraz v obličeji, skočil po ní.

„Kde je? Co jsi mu provedla?“

„Chtěla jsem ho zabít,“ mluvila tiše a vystrašeně.

„Kde je?“ křičel a lidé se k nim sbíhali.

„Rao,“ mladík ho chytl za ruku, kterou už nepříjemně silně svíral dívčino rameno.

„Feroxi, kde jsi byl?“ rychle ho k sobě přitiskl, chlapec bolestivě sykl.

Muž se na něho upřeně podíval, nechápal, co se děje.

„Pojďte dovnitř,“ vtáhla je dívka do jejich domu, z dohledu zvědavých očí.

„Rao, já… Sledovala jsem ho, když jsi odešel. Chtěla jsem, já vlastně nevím, měla jsem u sebe nůž, ale… On mluví s vlky, viděla jsem to.“

„Samotář,“ jen zašeptal Ferox, čelem se opřel o Raovu hruď. Ten ho něžně pohladil a objal.

Dívka se vytratila, byla ráda, že se mladíka nedotkla a vše řekla jednomu ze starších. Teď už věděla, že to, co je mezi nimi, je pouto lásky a to by nikdy nezískala. Ani kdyby chlapce zabila.

Mladík si okamžitě svlékl halenu a Rao strnul. Na hrudi, na stejném místě jako on, měl tetování. Nádherný vlk orámovaný siluetou luny.

„Máš… ty…,“ nenacházel slova. Bylo mu jasné, kdo tetování vytvořil.

„Vysvětlil mi to. Proč,“ podíval se na něho Ferox. „Řekl mi všechno, i to, co všechno jsi mi dal, tenkrát když jsi řekl…"

Muž ho prudce políbil, lačně se přisál k jeho rtům. Tlačil chlapce k lůžku, svlékal ho a on jeho. Nahý mladík se položil na záda, muž se uvelebil mezi jeho rozevřenýma nohama. Fascinovaně si tetování prohlížel, rukama bloudil po Feroxově těle. Vzdechy a steny, které se nezadržitelně draly chlapci ze rtů, ho vzrušovaly. Nedokázal se dlouho ovládat, navíc když ho sám Ferox vyzýval, prosil, ať už to neprodlužuje.

Propletení v objetí, odpočívali. Ferox se jemně dotkl Raových rtů, tváře. Muž na něho pohlédl.

„Rao, neřekl jsem ti tehdy to, co bys měl slyšet. Ale cítil jsem to tak.“

„Já vím, lásko, vím to.“ Díval se do hnědých očí, pak opatrně pohladil mladíkovo tetování.

Znovu se stulili k sobě. Ve stejném okamžiku vyšel z lesa vlk, zvedl hlavu k měsíci a táhle zavyl.