Je to přece tvůj džob!

* 4 *

„Takže jsme domluvení, v sedm u mě, tam se načnem, haha, a pak se přesuneme do klubu… Zatím čus, Natys!“ loučí se se mnou Martin.

„Jasný, zatím se mějte!“ mávnu na kluky a dojdu k Adamovi, kterej na mě čeká opodál. „Co se zas tváříš?“ všimnu si, když se zařadím vedle něj.

„Nic,“ odbyde mě, podle jeho našpulenýho obličeje ale poznám, že něco na srdci má.

„Ptát se tě, jestli se nepřidáš, asi nemá smysl…?“ zkusím to. Že by mu přece jenom vadilo, že ho kluci nepozvali…? Jenže všichni o něm už víme, že on na takovýhle večerní tahy není…

„Ne, to fakt nemá,“ ujistí mě. „Možná by ale mělo smysl říct jim, že už jsme měli domluvenej nějakej program spolu,“ dodá uštěpačně.

„A do háje!“ plácnu se do čela. No jasně! Adamův bratránek objevil kus za městem takovou nepoužívanou cestu, asfaltku, která vede do vedlejší dědiny, ale přitom tam mají auta zakázanej vjezd. Prej se tam perfektně bruslí, protože o tý cestě málokdo ví… Což neplatí o našich přecpanejch městskejch cyklostezkách, že. Takže jsme se s Adamem dohodli, že dneska odpoledne se tam vypravíme a prubneme to…

„Hele, to stihnu obojí,“ podrbu se ve vlasech a honem zkouším v hlavě promyslet nějakej kompromisní plán.

„Nenamáhej se,“ zavrčí Adam. „Jestli umíš počítat aspoň do pěti, musí ti bejt jasný, že to stihnout nejde. To bysme se tam akorát tak otočili. A za takovou rychlonávštěvu mi to nestojí.“

„Ach jo… Mně to fakt úplně vypadlo, sorry,“ omluvím se. „Jenže uznej, bruslit můžeme jít kdykoliv jindy, kdežto páteční večer je prostě jak stvořenej pro kalbu… Vážně se nechceš přidat? Dneska půjdem zapařit – a zítra bruslit,“ lákám ho.

Mávne rukou, jako že mý snažení nemá cenu. „Jednou mi to s váma stačilo.“

„Jo, tenkrát se to trochu nepovedlo, uznávám, ale…“

„Nech toho,“ skočí mi do řeči. „Z toho, co pak od vás poslouchám, se to takhle podobně nepovede v podstatě pokaždý. Sorry, ale fakt nechápu, co na tom popíjení vidíš,“ zadívá se na mě.

Zvednu oči v sloup. „Ty pořád s tím popíjením… Už jsem ti říkal, že o nějaký pití tam vůbec nejde! To je úplně podružný! Kdyby kluci pokaždý nepři…“

„Kašli na to,“ přeruší mě znovu a zavrtí hlavou. „Je to pořád dokola.“ Pak sklopí oči a hlasitě si povzdychne. „Změnil ses, Nathane. Od tý doby, co je ti osmnáct, seš… prostě úplně jinej.“

Už mám toho jeho kázání tak akorát. „No, a ty seš zase pořád úplně stejnej!“ zaútočím. „Pořád stejně… upjatej!“ najdu to správný slovo. „Občas by ti prospělo, kdybys vypadl z vlivu tý svý učitelský rodiny a pořádně se rozšoupl, víš? Abys taky zjistil, o čem je opravdovej život.“

„Nepotřebuju do sebe házet jednoho panáka za druhým k tomu, abych zjistil, o čem je opravdovej život,“ ušklíbne se na mě. „No nic, tak si to dneska každopádně užij. Čau v pondělí,“ řekne a odpojí se ode mě, ačkoliv jsme oba měli původně namířený na busovou zastávku.

„Počkej,“ volám za ním, „a co teda zítra s tím bruslením? Slyšíš?!“

Ale dělá, že mě neslyší, a rychlým krokem si to rázuje někam do města.

Chvilku za ním hledím a přemejšlím, jestli se za ním nemám rozběhnout, ale pak si sám pro sebe pokrčím ramenama a vyrazím původním směrem. No co. Když chce bejt nasranej, tak ať si je. Mu zavolám zítra. Třeba se mu to přes noc všecko trochu rozleží v hlavě.

Nemůžu si totiž pomoct, ale přijde mi, že to Adam poslední dobou trochu přehání. Jako jo, uznávám, že to dnešní bruslení mi úplně vypadlo. Stejně jako minulou středu ta domluvená on-line tanková bitva. Do kelu. A ještě o dva týdny dřív jsem… já už ani nevím co, ale zase jsem na cosi zapomněl, jo vlastně, že jsem mu slíbil, že mu přinesu jeden starej notebook, potřeboval ho kvůli čemusi rozebrat… No bóže. Jako kdyby na tom bylo něco tak strašnýho, že člověku občas něco vypadne z hlavy, ne? Pokaždý jsem se mu omluvil a hned jsem přemejšlel, jak to napravit. Jenže on se na mě dívá, jako kdybych byl kvůli těm pár chybám ten největší vyvrhel pod sluncem.

A teď to celý posunul o další úroveň vejš. Prej změnil ses, Nathane. Pf, v čem jsem se jako tak děsně změnil? Prostě už nejsme malý děcka. Svět se všema svýma možnostma se nám otevřel dokořán – a my je teď musíme všecky prozkoumat. Všecky. Tak to dělám. To je snad normální a přirozený, ne? Rozhodně mi to přijde normálnější, než když on se tomu všemu novýmu a neznámýmu tak brání. No dobře, tak ho třeba ty naše šňůry po klubech fakt nebaví. Okej. Ale přece si hned nemusí hrát na nějakýho moralistu, ne? A navíc, změna je život. A to jsem si nevymyslel já, na to dávno přišel někdo chytřejší. Tak pokud jsem se fakt změnil, tak je to očividně důkaz toho, že žiju. A co je na tom sakra špatnýho – žít?

Hned v pondělí se ho na to zeptám. On má vždycky odpověď na všechno, haha. Tak by mě zajímalo, jakou odpověď si najde na tohle. Co je špatnýho na tom, že chci žít?

***

Když se s klukama kolem jedný vracíme z tahu domů, je nás o jednoho míň. Tradičně. Tonyho si totiž odvedla do bytu taková sympatická blondýnka… a dřív nebo pozdějc se od něj na fejsu objeví zdviženej palec. Další zářez, další úspěšný zakončení jeho takzvanýho pátečního hučení do roštěnek, haha.

My, co jsme zbyli, zatím doprovázíme domů Martina – ten totiž úplně stejně tradičně dost přebral, a kdybysme ho nechali, ať dojde domů sám, asi by se v uličkách našeho rodnýho města ztratil navždycky. Anebo, a to je pravděpodobnější, by si prostě někde ustlal, vzbudil by se až kolem poledne a došel by si domů jakoby nic nějakejch dvanáct hodin po večerce, hahaha.

„Tak co ten Tony, už si zašukal?“ zařve Marťas na celou ulici. „Se někdo koukněte, ne?“

„Ššššš,“ krotíme ho, ale chechtáme se u toho úplně stejně nahlas, jako on mluví.

„Natyyys,“ protáhne Martin, „koukni se…“

„Proč já? Si vyber, vole, buď budu čumět do mobilu, nebo tě držet, abys neupad, obojí jaksi nejde…“

„Do prdele! Koukněte se někdo!“ zamele sebou Martin tak prudce, že máme s Honzou co dělat, abysme to ustáli.

„J-užs-divám, vydrrrrž!“ zadrmolí Lukáš a jeho tvář osvítí displej mobilu.

Dál pokračujeme v chůzi, nebo spíš se o to teda snažíme, a čekáme, s jakou informací se Lukáš vytasí, ale když to trvá moc dlouho, ohlídnu se na něj: „Tak co je, vole? Tys už mezitím zapomněl, na co ses chtěl kouknout, ne?“

Lukáš dál stojí na místě, zírá do mobilu a nereaguje. Zakroutím nad ním hlavou, on tam snad usnul nebo co? No, nametenej je na to taky dost! Ale doprovodit domů Marťase a ještě Lukáše, to fakt nedáme… „Lukine, sakra, prober se!“ houknu za sebe trochu víc zostra.

„Do hajzlu, kluci…,“ hlesne Lukáš a konečně zvedne hlavu, ale pořád se nehejbe z místa.

Něco v tom jeho tónu mě přinutí zostražitět. Zůstanu stát, čímž zastavím i Martina s Honzou.

„Tak co ten Tony?“ nevydrží to už ani Honza. „Že by tam tentokrát postnul palec dolů, hahaha?“

Lukáš se ale zadívá do očí mně. „Adam…,“ řekne jenom… a nasucho polkne.

„Co je s ním…?“ zeptá se Honza místo mě. Já se neptám. Já totiž na Lukášovi vidím, že on nám tu odpověď nedá. Protože nám ji dát nechce. Nemůže.

Přestanu podpírat Martina, a jelikož Honza udělá to samý, Marťas se s nadáváním sesune na zem. Je mi to jedno. Rychle hmátnu do kapsy, vytáhnu mobil, najedu na Facebook… a zavrávorám.

Zírám na ty příspěvky na Adamově profilu… a vůbec nechápu, o čem to jako… Vůbec je prostě nechápu… Ty slova krouží mým ne zrovna střízlivým mozkem… a nedávají mi prostě vůbec žádnej smysl… vůbec žádnej… Nehoda… na bruslích… autem… pozdě… Adámek… Áďo… vrať se… nevěřím tomu… blbej vtip… proč… zlatíčko… PROČ… ne, NE… taky nevěřím… hajzl řidič… Adámku… A desítky, desítky ubrečenejch žlutejch ksichtíků… a červenejch srdíček… a… a prostě…

Ucítím na svým rameni něčí dlaň a zvednu hlavu. Lukáš… a jeho náhle úplně křišťálově jasný oči… Vypadá to, že během těch pár vteřin úplně vystřízlivěl. A já asi taky, ale… ale přesto… přesto mi ty vzkazy od tolika různejch lidí na tom Adamově profilu nedávají vůbec žádnej smysl…

„Co to…,“ hlesnu zmateně, víc ze sebe nedostanu, chci se zeptat, co to má znamenat, co to má do prdele všechno znamenat, a Lukášovy oči se zalijou slzama a já najednou vím, že to je ta odpověď, že nic víc ze sebe taky nedostane, ale že to je ta odpověď.

A pak už prostě nemám stání a rozběhnu se pryč, slyším, že na mě kluci něco volají, ale je mi to jedno, jejich hlasy slyšet nepotřebuju, potřebuju slyšet úplně jinej hlas… a taky ho uslyším, uslyším ho! Aniž bych zpomalil, vytočím jeho číslo a přitisknu si mobil k uchu, ale v telefonu to jenom vyzvání a vyzvání a pak spadnu do hlasovky. A to se stane i podruhý a potřetí, ale to neva, to jsem čekal, protože Adam dávno spí, o půl druhý v noci on dávno spí, ale jsem si jistej, že když zazvoním na jejich zvonek, tak jeho rodiče na mě sice budou naštvaní, že je tahám z postele, ale stejně mě pustí dovnitř do baráku a zatím Adama vzbudí, protože vědí moc dobře, že já bych na něj nezvonil o půl druhý v noci jenom tak bezdůvodně, no a on mi pak přijde otevřít dveře a bude se tvářit rozespale a nasraně a zeptá se mě, co mi hrabe, a to bude ono, uslyším jeho hlas, protože to je jedinej hlas, kterej teď akutně potřebuju slyšet. A pak mu řeknu, co jsem si přečetl na fejsu, a on mi to nějak vysvětlí, protože on má odpověď na všechno, a všecko to najednou bude dávat dokonalej smysl a všecko bude, jak má bejt, a já budu moct jít domů a zítra půjdeme bruslit, jsem si jistej, že když mu to bruslení navrhnu znovu, tak už mě do háje nepošle…

Před jejich barákem se zastavím a zatímco lapám po dechu, zvednu oči. Odpočítám si tři patra a najdu si jejich byt… a jeho pokoj… Půl druhý, všude by měla bejt tma, protože všichni přece dávno spí, jenže tam není tma, ve všech oknech se svítí, úplně v každým jejich okně se svítí, i v tom Adamově, a já už jdu ke zvonku a chci zazvonit, protože když se tam svítí, tak to znamená, že je Adam vzhůru a že i jeho rodiče a ségra jsou vzhůru a že na mě nebudou nasraný, že je budím… Jenže… těsně předtím, než se můj prst toho zvonku dotkne, cosi mě zarazí. Nějaký… šlehnutí zbytku zdravýho rozumu. Nebo jak to říct. Nějaká část mý zmatený mysli, která v tom všem našla klíč… a dokázala si už ty střípky a ty slova a ty náznaky sestavit do celistvýho příběhu… A tahleta část mý mysli mi teď docela důrazně řekne, že bych zvonit neměl. Teď se nechceš vidět s jeho rodinou. Teď ne. Věř mi. Nejseš na to připravenej. Ještě ne. A oni taky ne.

Do hajzlu. Do hajzlu! Ucouvnu zase o několik kroků dál… a zahledím se do jeho okna… a znovu nahmatám mobil… a vytočím jeho číslo. On mi to stopro zase nezvedne, ale určitě vykoukne z okna, protože mu dojde, že tu stojím. Vykoukne a mávne na mě, jsem jedinej, kdo tu stojí pod lampou, takže mě najde snadno, a tím mávnutím mi řekne hele, čau, já o tobě vím, kámo, ale u nás je teďka pozdvižení, nemůžu ti to zvednout a nemůžu za tebou přijít dolů, ale já se ti ozvu, jo? Jenže do ucha mi zní vyzváněcí tón a nikdo to nebere a nikdo to ani netípne a nikdo nevykoukne z toho podělanýho okna. A ta zasraná část mý mysli, ta, která si frajersky libuje, jak si to všecko poskládala dokupy, mi našeptává něco, co nemůže bejt pravda, a já to hlavně nechci poslouchat, protože nevím, proč bych měl poslouchat takový hovadiny. Už nikdy ti to nevezme, už nikdy ti to netípne, už nikdy nevykoukne z toho podělanýho okna. Chápeš to? Už nikdy!!! A já to nechápu a nechci to chápat, protože na tom nic k pochopení není, jsou to nesmyslný bláboly, protože seš, kámo, sťatej pod obraz, a protože to, co považuješ za brilantní výkon svý mysli, jsou ve skutečnosti opilecký fantasmagorie, a ty teď půjdeš pěkně domů a vyspíš se z toho a druhej den Adamovi zavoláš a půjdete spolu bruslit.

A tak si narazím na hlavu kapuci od mikiny a rozběhnu se zpátky, domů, nebo aspoň směrem domů, no prostě někam se rozběhnu, však někam doběhnu, to město zase tak velký není, ale je krásný, krásně nasvícený, celý je laděný tak nějak dooranžova, a je to fakt pěkný, nikdy dřív jsem si toho nevšiml, ale je to fakt pěkný a celej tady ten noční běh je vlastně pěknej, zítra se Adama zeptám, jestli se mnou nechce začít po nocích běhat, vždyť nemusíme pořád jenom bruslit a já nemusím pořád jenom chodit po klubech, to dá rozum, můžeme zkusit i něco novýho, vždyť změna je přece život, což mu chci taky vlastně ještě říct, že změna je život a že jestli chceme žít, tak musíme občas něco nějak změnit. A my žít chceme a budeme a já mu to zítra všecko řeknu.

***

Sobotní dopoledne mě zastihne nepřipravenýho. Nepřipravenýho na tu smršť… smršť pocitů… a… a informací… Mobil odhodím po pár minutách, nechci to číst, nechci to vědět, nechci reagovat, nechci… nic z toho. Chci zapomenout, chci přestat přemejšlet, chci… umřít…

Špatný zprávy se šíří rychle, naši sice ani jeden nejsou na Facebooku, ale stejně už o tý včerejší nehodě všechno ví, takže když si jdu kolem desátý nalít aspoň něco k pití, hlad nemám, najdu mamku s hlavou v dlaních u kuchyňskýho stolu, kdežto táta rázuje sem a tam po místnosti a oči má zarudlý. Nemůžu se na ně dívat, nemůžu se dívat, jak je to drtí, a tak se k nim otočím zády a zaobírám se jenom ledničkou a tím, co je vevnitř, jenže stejně to pořádně nevnímám, protože místo toho pořád slyším mámino vzlykání a tátovy nikam nevedoucí kroky. Adama berou jako svýho druhýho syna…, co se mamka pro nás oba nachystala večeří a co se nás táta navozil na tréninky a zápasy… a kolikrát mamka chystala pro Adama v mým pokoji přistýlku a kolikrát mu táta lepil píchlý duše na kole… a kolikrát mu mamka čistila dodřený kolena a kolikrát mu táta vyhrožoval pohlavkem, jestli mu ještě jednou ujede sprostý slovo…

Piju džus rovnou z krabice, protože mám děsnou žízeň, a máma mi něco říká a táta mi taky něco říká a máma pak zase jenom tiše brečí a táta mi pokládá ruku na rameno, ale já ho setřesu, protože jeho ruka není ta, kterou teď potřebuju cítit na svým rameni, a pak prásknu dveřma od ledničky a pak prásknu i dveřma od svýho pokoje, protože potřebuju bejt sám.

Jenže v pokoji nemám stání a nemám tam vlastně ani sezení, ani ležení, nemám tam prostě co dělat a do čeho píchnout, a tak nějak si ani neumím představit, že ještě někdy budu mít potřebu něco dělat a do něčeho píchnout, a tak vyrazím do města a nechám nohy, ať mě samy někam odnesou, a ony mě nesou ke škole, což mi takhle v sobotu před polednem přijde divný, ale přitom to vlastně divný není. Není to vůbec divný, protože je docela možný, že tam Adama potkám, jak tam zmateně postává před stojanem s kolama, a když mě uvidí, tak se začne smát a řekne mi, hele, nejsem já cáklej, když mě to v sobotu táhne ke škole? A já mu řeknu, že je cáklej, ale že přitom není, protože když má rodiče učitele, tak je jasný, že ho to táhne ke škole, a on se začne smát ještě víc. A nebo… nebo tam vlastně nepotkám Adama, ale potkám tam naši třídní, jak tam venčí psa, protože ji i jejího psa to taky táhne ke škole, a ona mi řekne, to snad není pravda, Nate, tak před chvílí jsem potkala Adama, projel kolem mě na bruslích, a teď tebe, vy mi, holomci, nedáte pokoj ani v sobotu, a já se na ni usměju a řeknu jí, že vůbec nejsme žádní holomci, a hnedka vytáhnu mobil a zavolám to Adamovi, protože on se tomu slovíčku bude děsně chechtat. Jo. Přesně tohle se stane a svět bude prostě zase v pořádku…

Jenže… svět není vůbec v pořádku. Od včerejší noci není svět vůbec v pořádku, protože v Adamově pokoji se ve dvě ráno svítilo, což není v pořádku, a naši ráno brečeli, to taky není v pořádku, a že mi Adam pořád nebere ten podělanej telefon, to taky není v pořádku… Ale tohle všechno je ještě slabej odvar oproti tomu, jak moc v pořádku to není před školou. Je tu… je tady… ehm… je tady strašně moc svíček… a květin… a svíček… a plyšáci, do prdele, kdo sem nosí plyšáky? Adam přece není mimino! A… a… a jeho fotka, to snad… to nemůže bejt ani pravda, kde jako tak rychle někdo splašil jeho fotku?! Zrovna tuhle… zrovna tuhle fotku ve velkým, barevným provedení… Ježíši, ten… ten Adamův úsměv… takovej jakoby jenom naznačenej úsměv…, ale pak se podíváte do jeho očí a tam najdete zbytek toho úsměvu…, a když se díváte dost dlouho a pak se kouknete zase na jeho rty, tak už je tam ten úsměv zřetelnější… a za chvilku se začne smát ještě víc a začne se smát nahlas a začne se smát fakt hodně, on to tak dělá… Nepatrnej úsměv, jakože se ani smát nechce, a pak najednou smíchy vybuchne a směje se tak nakažlivě, že se vždycky musím smát taky, i když mi do smíchu ještě před chviličkou vůbec nebylo. A funguje to zas, zase se směju, hahaha, zase se směju, protože je těžký se nesmát, když se na něj dívám…, jenže pak už to najednou nezní vůbec jako smích a ani ty slzy nejsou takový ty od smíchu…, tohle jsou jiný slzy, takový děsně horký, horký a těžký, strašně moc to pálí a taky to děsně bolí, ty křeče v břichu mě snad roztrhnou vejpůl…

A vůbec, kdo ovázal kolem dolního rohu tý fotky tu černou stuhu? Co je to za debilní, morbidní, nechutnej nápad?! Ta stuha tady nemá vůbec co dělat, tohle všechno tady nemá co dělat! A tak tu stuhu vytrhnu, vyrvu ji a strčím si ji do kapsy, a pak se zvednu, ani jsem si nevšiml, že klečím, ale zvednu se a rozběhnu se a utíkám, utíkám pryč, co nejdál od školy, kde jsem sice potkal Adama, ale úplně jinak, než jsem ho potkat chtěl… Utíkám pryč, běžím a běžím a vím, že se nezastavím dřív, než se pode mnou podlomí nohy.

***

Neděle mám rád, protože je volno. Ale přitom je rád nemám, protože druhej den už člověk musí zase do školy, že. Adam je v tomhle fakt cáklej, protože on se dle svejch slov do školy těší. No jo, mají to v rodině.

Tahle neděle není nijak výjimečná. Je fajn, že je volno, ale není fajn, že zítra už volno nebude. I když… tentokrát se mi zítra do školy chce. Protože… se uvidíme s Adamem. Musí tam bejt, ne? Kde by byl? Mobil mi nezvedá a žádnej vzkaz mi od něj zatím nepřišel, i když na fejs jsem se nedíval, tam se mi jaksi nechce, ale jak Adama znám, tak on by mi radši volal, než aby mi vzkazoval něco zrovna přes Facebook. Každopádně zítra ve škole bude, to je jasná věc. Učitelský dítě si zkrátka nedovolí nepřijít do školy, ani když už mu bylo osmnáct a může si psát omluvenky sám.

No, takhle to aspoň vypadá první půlku dne. Do oběda.

Po polívce, na víc jsem se dneska nějak necítil, ležím v posteli a napůl spím a napůl jsem vzhůru a přemejšlím tak nějak o všem a o ničem, připadá mi, že mám teda mozek jaksi v mlze a že se mi pořád nedaří myslet úplně jasně, ale tak neva, v neděli si to můžu dovolit. Jenže pak se ke mně donese zvuk zvonku… a to mě z tý mý podivný letargie probere. U nás v neděli odpoledne nikdo jen tak nezvoní. Nepřijímáme žádný návštěvy, nepěstujeme přátelský vztahy se sousedama ani se tu nemají ve zvyku stavovat strejda s tetou, že jdou jako zrovna kolem. Ne. V neděli odpoledne u nás zvoní jenom Adam, když mě jde vyzvednout, protože… protože cokoliv…

Vymrštím se z postele a užuž utíkám ke dveřím, ale pak mi dojde, že jsem jenom v pyžamu. No tak to ne, to by se Adam počůral smíchy, haha, protože z tohohle pyžama s medvídkem, kterej má v puse teploměr, si vždycky dělá děsnou srandu, a tak jsem si zvykl si oblíkat něco jinýho, když tu přespává. Takže ze sebe to pyžamo shodím a rychle se navlíknu do domácích hadrů, co mi jako první přijdou pod ruku, a pak vyběhnu z pokoje a letím do předsíně, ale mamka zrovna zavírá dveře a Adam nikde. Užuž se chci zeptat, kam šel a proč na mě nepočkal, ale zase se ozve ta jedna konkrétní část mý mysli a zarazí mě. Neptej se na Adama. On tu nebyl. Nebyl tu a už tu nikdy nebude.

Jenom se na mamku tázavě podívám. A teprve teď si všimnu, že drží v ruce nějakej papír. Podá mi ho. A já ho od ní převezmu. Srdce mi vynechá tep… dva… a tři… a asi se zastaví úplně a už napořád, takový to opravdový srdce, takový to, co žije a cítí a prožívá a miluje. To druhý, ta pumpa naší krve, očividně běží dál, protože zatím stojím na nohách, zatím dýchám, zatím vidím, zatím vnímám.

Autopilot, kterýho mám z posledních měsíců vytrénovanýho – po každý návštěvě hospody nebo klubu mi pomáhal trefit domů, haha – za mě převezme kontrolu, dovede mě do mýho pokoje a posadí mě na postel. A v tu chvíli… v neděli odpoledne, na svý posteli… to konečně přijmu. Konečně se donutím podívat pravdě do očí. Nebo spíš… pravda se do očí podívá mně. Skrz ten papír. Skrz to Adamovo parte.

Jeho fotka. Nádherná. Jeho jméno. Nádherný. Jeho věk. Nádhernej. A pak ten zbytek. Ten zbytek, na kterým není nádhernýho vůbec nic, je to prostě text, kterej bodá a kterej řeže a kterej zabíjí, je to to nejstrašnější, co jsem kdy četl, co jsem kdy viděl napsaný, co jsem kdy viděl černý na bílým. Ale právě to, že je to černý na bílým, mě donutí… vzít to na vědomí. Udělá to z celý tý strašný reality… ještě reálnější realitu. Dojde mi to. Prostě mi to dojde. Adam zítra ve škole nebude. Nepůjdeme spolu bruslit. Nevezme mi telefon. Nenechá mi nikde žádnej vzkaz. Nezeptám se ho na to, na co jsem se ho chtěl zeptat.

Už nikdy se nic z toho nestane. Už nikdy.

Ve středu má pohřeb. Konec příběhu.

***

Po několikahodinovým záchvatu pláče a čirýho zoufalství jsem usnul… nebo spíš se nade mnou můj autopilot slitoval a prostě mě na pár hodin vypnul, no… Jenže v důsledku toho jsou teď tři v noci a já zírám do stropu a nemůžu spát. A vlastně ani nechci. Chci bejt s ním. Aspoň ve svejch myšlenkách… a vzpomínkách. Zítra ve škole už to nepůjde, budu se muset šíleně soustředit, abych… no, protože ostatní… všichni kolem budou… ehm… no prostě, teď mám možnost pobejt s ním sám.

Vlastně je to stejný, jako když tu přespával. To jsme toho taky moc nenaspali. Pořád jsme měli o čem kecat. Někdy nás přišla mamka napomenout, že jsme děsně hluční, a nechápala, proč si to všechno nemůžeme říct až ráno. No, však my jsme si to všechno říkali i ráno. Ale i v noci. Jenom ráno bysme to prostě probrat nestihli, haha.

Kdy tu vlastně Adam přespal naposledy? Týjo, to už bude pěkně dávno. Poslední dobou jsme to nějak… omezili. Vlastně ani nevím proč. Jako bysme na sebe už neměli tolik času nebo co. Ale to je blbost, vždyť… času máme přece pořád stejně, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v tejdnu… Tak co se změnilo? Kdo se změnil?

Změnil ses, Nathane.

No dobrý. Přesně to teď potřebuju. Slyšet v hlavě jeho hlas. Jak mi říká zrovna tuhle větu. A to jeho… Nathane. Nathane. Adame…

Jako malej kluk jsem byl nasranej, když jsem svý jméno nenašel v žádným normálním kalendáři. Co jste mi to vybrali za jméno, hudroval jsem na naše a trochu mám dojem, že mi u toho i tekly slzičky, hahaha. Naši mi pak koupili jinej kalendář, tam těch jmen bylo víc – a v něm mi zatrhli, že slavím svátek devětadvacátýho prosince. No, to mě taky moc nepotěšilo, že mám svátek takhle těsně po Vánocích, ale bylo to lepší než nic. A Adam mi pak na průlezkách za jejich domem řekl, že si z toho nemám nic dělat, protože on slaví svátek přímo na Štědrej den. A hudrovali jsme nad tím oba dva. A taky jsme se tomu smáli. On už jako malej to uměl. Že se smál tak, že jsem se za chvíli smál taky a úplně jsem zapomněl na to, že jsem byl vlastně ještě před chvilkou smutnej.

Adamovi se mý jméno vždycky líbilo. Jednou, to už byl starší, mi řekl, že mi ho i dost závidí. Že prej Adam je každej druhej, ale Nathan je každej dvacetitisícej, haha. No, radši jsem se ho ani neptal, jak k tomu číslu došel, ale on by mi to stopro vypočetl. On měl odpověď na všechno.

Adam byl jedinej, kdo mi nerad říkal Nate. Hrozně rád si to mý jméno užíval celý. Nathane. Věděl, že to moc nemusím…, ale já jsem mu jednou dovolil, že on mi tak říkat může, že od něj se mi to líbí. A on tak jakože pookřál… a bylo vidět, že si pak tak jaksi cenil toho privilegia, že je jedinej, koho neokřiknu, když mě tak osloví. Ještě kromě učitelů teda. Ty okřikovat dost dobře nemůžu. Ale oni mě už celkem dobře za ty roky znají a oslovujou mě Nate.

Adam se mě taky jednou zeptal, jestli prej vím, co to mý jméno znamená. Dárce. Ten, kdo obdarovává. Tak to se mi líbilo. Mně se totiž vždycky líbily takový ty indiánský jména. Ten, kdo jezdí na bizonovi. Ten, kdo střílí z praku. Nebo Ten, kdo nejdřív střílí a až pak míří, smál se Adam. Jo, a taky se mi smál, že na mě to s tím darováním vůbec neplatí. Že ve skutečnosti přece mnohem radši něco dostávám, než dávám. Jsem mu pak celý léto něco nosil. Čokoládový tyčinky Deli, ty má… měl… šíleně rád. Oříškový. A taky nanuky. Aby jako viděl, že není pravda, že bych rád neobdarovával. No, ale pak mi tak trochu došlo kapesný… a pak už jsem na ten význam toho mýho jména jaksi pozapomněl. Teď… teď mě každej ten nekoupenej nanuk a nekoupená Delina budou mrzet až do smrti…

Do mý smrti. Aby bylo jasno. Protože Adam si tak nějak jakože ráčil umřít už teď. Přitom… jeho jméno stoprocentně neznamená Ten, kterej umře první. Nebo Ten, kterej chce umřít v osmnácti. Do prdele, do prdele práce!!! Nejhorší… nejhorší na tom je, že… že je to všechno souhra takovejch pitomejch, blbejch, nesmyslnejch náhod! Všechno!!! Jedna jediná věc kdyby se stala jinak, tak on tu ještě je!!! Šel prostě v pátek… ehm, no… uuufff… šel prostě v pátek bruslit. Na tu ne moc frekventovanou cestu. Na tu, co na ni mají auta zákaz vjezdu. A… voilá, teď to přijde… srazilo ho tam auto. Je tu někdo, komu to dává smysl?! Srazilo ho auto, když bruslil na opuštěný cestě, kde auta nemají co dělat. Ne, moment, říkám to blbě. Srazilo ho zasraný auto na nějaký zasraný opuštěný cestě, na který stojí z obou stran zasraná cedule o zasraným zákazu vjezdu pro motorový vozidla… Sorry, ale já to prostě… nedokážu pobrat… A přichází další skvělá souhra náhod. Když ho tam konečně našli nějací dva chodci, co tam šli venčit psy nebo co, tak už mu nedokázali pomoct. Přišli prostě moc pozdě. Protože podle vyjádření záchranářů by stačilo, kdyby mu první pomoc poskytl řidič toho zasranýho auta… nebo kdyby šel kolem někdo dřív… a Adam mohl žít… Jenže ten řidič ujel, ten hajzl prostě ujel!!! To nemohl aspoň zvednout mobil a zavolat záchranku, když už neměl odvahu tam zůstat?! A ti dva chodci… to tam, do prdele, nemohli jít venčit psy třeba o hodinu dřív? Nebo… nemohl tam jet na projížďku ještě někdo další? Kde jako byl Adamův strážnej anděl? Proč k Adamovi někoho nepřivolal, proč to nějak nezařídil? A… a kde jsem byl já? Nemohl… nemohl, sakra… nemohl jsem tam s Adamem bejt já?!?!

Protože… ať se na to podívám, z který strany chci…, tak všechna ta vina jde za mnou. Já jsem tam měl bejt, protože jsme tak byli domluvený. Já jsem tam měl bejt, protože jsem jeho nejlepší kámoš. Měl jsem tam bejt s ním a… a… nevím, co přesně se tam stalo, ale měl jsem ho strhnout stranou, když se na něj řítilo to auto. Nebo… když už bych tý srážce nedokázal zabránit, jakkoliv nemožný se mi to zdá, tak jsem tam měl bejt aspoň od toho, abych k němu okamžitě zavolal tu záchranku. A než by přijela, měl jsem ho držet za ruku. A křičet na něj, ať ho ani nenapadne to vzdávat, protože pomoc už je na cestě. A on by to nevzdal. Jsem si jistej, že by to nevzdal, protože on na mě většinou docela dal.

Aspoň teda dřív. Poslední dobou už… už jsme si nerozuměli tolik. Ale… pořád to je… byl… JE… můj nejlepší kámoš. Pořád platí, že jsem tam měl bejt s ním. A že jsem děsně selhal, když jsem tam s ním nebyl. Bruslil tam sám jenom proto, že jsem na něj zrovna neměl čas. Protože jsem radši…, jak on to říkal…, protože jsem radši popíjel s jinýma klukama. Změnil ses, Nathane. Jo. Tohle tím myslel. Že jsem na něj poslední dobou neměl moc čas. Že… že jsem ten svůj čas radši věnoval partě kluků, z nichž většinu jsem před půl rokem ještě ani neznal… a najednou pro mě začali bejt důležitější než kluk, kterýho znám od první třídy. Do hajzlu, Adame. Do hajzlu… Já jsem takovej hajzl… Promiň, promiň mi to, promiň… I když… jak bys mi to ty mohl odpustit, když já si tohle nikdy odpustit nedokážu…

Chtěl jsem se tě v pondělí na něco zeptat. Co je špatnýho na tom, že chci žít. Ty bys mi odpověděl…, protože ty znáš odpověď na všechno…, ale já už se ptát nepotřebuju. Já už tu odpověď totiž znám. Takže, co že je na tom špatnýho? Celý je to špatně!!! Ta věta už prostě neplatí. Já nechci žít, když ty už tady nejseš.

Nechci žít, když ty už žít nemůžeš.

***

„Prober se, musíme si promluvit!“

Co je to… co je to za hlas? To mluví na mě…?

„Jo, to mluvím na tebe! Můžeš se ještě trochu víc probrat? Pořád víc spíš, než bdíš…“

Co to… co to je? Kdo to je?! Kde jsem já? Jsem ve svým pokoji… ve svý posteli… nebo ne?!

„Ale ano, jsi ve své posteli, ale tvoje vědomí je tu teď se mnou. Musíme si promluvit. Trošku mě vyděsily tvoje poslední myšlenky…“

COŽE?!

„O tom, že už tady nechceš být. Na můj vkus jsi to myslel až moc vážně. Pojďme to rozebrat.“

Snažím se nějak… rozkoukat. Zorientovat. Moc mi to nejde. Spím a tohle je sen…, ale přitom jsem až moc vzhůru. To prostě poznám. Nejsem ani tam…, ani tady. Jsem někde… mimo. Mimo čas a prostor.

A pak… najednou… se mi před očima zhmotní postava. Takovej… inu, chlap. Starší chlap. A to je… asi tak všechno, co o něm dokážu říct. Jako kdyby byl jeho vzhled nějak… rozostřenej. Nekonkrétní. Nedokážu ho prostě při nejlepší vůli popsat líp…

„To nevadí. Nepotřebuješ mě popisovat.“

No, další věc, co o něm můžu říct, je, že mi teda očividně čte myšlenky. Nebo mi fest hrabe…

„To první.“

Hmmm… Ha, už to mám! Tohle je… dostaveníčko s Bohem!

„Chacha! Myslíš, že takhle by vypadal Bůh?“

„Ne? Tak… kdo teda seš?“ zeptám se… a vlastně ani sám nerozeznám, jestli se ptám nahlas… nebo jenom v mý hlavě…

„Anděl strážný.“

„Kdo…? Strážnej anděl…? A čí?“

„No… všech…“

„Všech? Copak on nemá každej svýho…? Ale víš co? To je jedno. To je skoro ještě lepší, než kdybys byl Bůh. Protože s tebou mám taky nevyřízený účty!“ spokojeně si zamnu ruce – a vražedně se na něj zamračím.

„Vážně? Ty se mnou? Ale já jsem tady proto, že já si potřebuju vyřídit něco s tebou…“

„Nezájem! Absolutně mě nezajímá, co potřebuješ nebo nepotřebuješ! Co to jako má znamenat s tím Adamem?“ vyjedu na něj.

„Co přesně…?“

„Co přesně?! No všechno!!! Kde ses flákal? Jak jsi mohl nechat toho kreténskýho řidiče, aby to v tom svým bouráku do Adama napálil? Proč jsi ho někde nezdržel? Myslím Adama? Aby na to osudný místo přijel třeba o pár vteřin pozdějc? Nebo dřív? Aby ho to auto prostě minulo??? Co seš to za strážnýho anděla, když vystrážíš tak akorát úplný hovno?!“ jsem k nezastavení.

„Nathane, můžu teď něco říct já? Ano, mým úkolem je strážit a hlídat – aby se to, co se děje, dělo v souladu s osudem každého z vás. Čili u Adama je všechno v pořádku.“

Mám pocit nedoslýchavosti: „Cože??! Adam je mrtvej! Jak na tom může bejt cokoliv v pořádku?!“

„Adam si tuhle svou cestu vybral. Chtěl prožít tenhle svůj život přesně takhle. Není lehké něčí osud změnit; je to v podstatě skoro nemožné. Nemůžu jednat proti ničí vůli…“

„Ale tohle nebyla žádná jeho vůle! Adam by si nikdy nevybral, že chce umřít! Teď! Tak brzo! A ještě takhle! Sám, na nějaký podělaný opuštěný cestě!!!“

„Teď ti říkám, že přesně to si vybral…,“ opáčí ten šašek klidně.

„A já ti říkám, že nevybral! Znám ho!!!“

„Znáš ho líp než sebe? Protože ty sis to vybral taky – a ani o tom nevíš! Tvé vědomí o tom neví! Tak jak by mohlo vědět něco takového o jiném člověku, o jiné duši? Adam…, přesněji řečeno jeho duše, si vybrala v tomhle životě cestu, na které v osmnácti letech zemře, a tvoje duše si vybrala cestu, na které přijde o svého mladého nejlepšího přítele.“

„Co to meleš? Proč bysme něco takovýho dělali?!“

„Protože jste si to chtěli zkusit. O tom je život! O zkoušení a zakoušení všeho, úplně všeho, Nathane! Předchozí životy jste s Adamem strávili spolu, tak tenhle jste si chtěli zkusit prožít takhle! A proto tu jsem – tvým osudem totiž rozhodně tentokrát není umřít v osmnácti, proto mě znepokojily tvoje poslední myšlenky ohledně toho, že…“

„Jdi někam s mýma myšlenkama! Mým osudem není umřít v osmnácti – a Adamovým osudem taky ne! A tečka! Nevykládej mi tu nějaký takový sračky!“

Můj slovník ani můj zvýšenej hlas ho absolutně nevyhodí z jeho nadpřirozenýho klidu. „Chceš se podívat do Knihy osudu? Je to tam, všechno. Černé na bílém. S vašimi… hm, otisky, nebo tedy dejme tomu podpisy. Nelžu ti. Vybrali jste si to.“

Na chviličku znejistím. Jenom na chviličku. „No dobře,“ trhnu rameny, „tak jsme si to možná vybrali. Ale změnili jsme názor, chápeš? Já teda určitě! Buď si stoprocentně jistej, že momentálně už nechci jít po žádný cestě, na který jsem přišel o svýho nejlepšího kámoše! Ani náhodou! A on ti řekne to samý! Se ho zeptej! Takže teď pěkně udělej nějaký ty svý čáry máry a zachraň ho! Od toho seš strážnej anděl! A zatím tady přednášíš spíš jako nějakej podělanej anděl smrti nebo co…“

„Nathane, i kdybych ti to všechno věřil, i kdybych uvěřil tomu, že vaše duše se rozhodly svůj osud změnit, tak ono to není tak snadné – myslím tím zasáhnout do soukolí tady téhle už rozehrané hry… Na vaše osudy jsou napojené osudy všech vašich blízkých a známých… a na jejich osudy jsou napojené osudy dalších lidí… Nejde prostě jenom tak snadno změnit něco, co změněno být nemá…, protože to původně přesně takhle mělo být… Zkus si představit, jak náročný zásah by to musel být, kdyby…“

„Sakra,“ skočím mu do řeči, „já si to ale nechci představovat! Je to přece tvůj džob! Ne můj! Je to tvá práce – pomáhat a chránit a zachraňovat a hledat různý kličky a výjimky a náhody a… a zázraky, aby všechno dobře dopadlo…“

„Kličky a výjimky?“ zopakuje po mně pobaveně. „Nepleteš si mě s daňovým poradcem?“

Nemám náladu na žertíky, takže se na něj jenom nakvašeně ušklíbnu. Nic si z toho ovšem nedělá a pokračuje ve svým poučování: „No, a náhody a zázraky neexistují… To jsou jenom nástroje… ehm… nás, andělů…, abychom dosáhli svého…“

Ani na tohle mu nic neřeknu. Mně je úplně putna, jaký nástroje má nebo nemá k dispozici. Očividně s nima neumí ani trochu zacházet!

„No dobře,“ uzná, když si všechny mý vztekem přetíkající myšlenky přečte, „představy jsou opravdu nanic. Něco takového si představit prostě nedokážeš. Tak dobrá. Tak si to zkus. Vrátím tě zpátky. Do toho pátku. A ne že bych tě podceňoval, ale tu možnost vrátit se tam dostaneš třikrát. Třikrát – a dost, rozumíš? Víc není v lidských silách vydržet. Takže… máš tři pokusy změnit něco, co změnit nejde. Hodně štěstí, Nathane. A hodně síly. Kéž by to stačilo.“

Hodně štěstí… hodně síly… Nathane… Nathane… Takhle mi může říkat jenom Adam… jenom on…

* 3 *

Když ráno vstávám do školy, je táta už jako obvykle v práci a mamka pobíhá mezi koupelnou a kuchyní, kde si pokaždý srkne kafe a ukousne kus rohlíku s marmeládou. Občas se mě na něco zeptá, ale já ji moc nevnímám, protože se marně snažím vzpomenout si, co se mi to v noci zdálo. Zůstaly ve mně jenom prchavý dojmy…, že to bylo takový… divný… a že se to týkalo Adama…, ale nic konkrétnějšího si nedokážu vybavit.

Do školy jdu tentokrát pěšky, nedokážu jít prostě na zastávku, na který… na který na mě vždycky čekával Adam… A tím pádem musím jít trochu rychlejc, no vlastně musím skoro utíkat, abych to stihl, než začne první hodina, ale to neva, už jsem si na ten běh za poslední dny nějak zvykl…

Když se blížím ke škole, celej se uvnitř napnu a… a zatnu… a prostě obrním se proti tomu, co mě čeká… A i přesto si v první chvíli nevšimnu, nebo spíš mi nedojde… To až po dalších několika krocích se zmateně zastavím… a začnu se rozhlížet po nádvoří před školou. Kde… kde jsou ty svíčky? Ty květiny? A ti plyšoví medvědi…? Kdo s tím, do prdele, měl co za problém, že to musel tak rychle uklidit? To jako že si Adam nezaslouží, aby to tady zůstalo aspoň pár dnů?!

A pak to přijde. Ten záblesk. Anděl strážnej. Blik. Osud. Blik. Vrátím tě zpátky. Blik. Blik. Hodně štěstí, Nathane… No ty vole… no… ty… vole…

Rozběhnu se, jak kdyby mi hořelo za patama. Už zase. Znovu. Nebo teda… ne, ne, teď na to nechci myslet. Ještě to není jistý. Ještě to není jistý… Běžím rovnou do třídy, na nějaký přezouvání v šatně seru. Po schodech nahoru… uhněte, sakra!… a doleva… a ještě za roh… a konečně, naše třída… a vběhnu dovnitř… a tam… tam, na naší lavici, sedí Adam. A kouká do mobilu. Jakoby nic. Adam. Adam.

Zůstanu stát mezi dveřma… a nevěřícně na něj zírám. Nevěřícně na něj zírám, zatímco v mým těle… inu, myslím, že to zase všechno pěkně převzal autopilot. Vybuchujou ve mně ohňostroje a petardy a všechno ve mně hoří a plápolá, ale přitom mě mrazí v zádech a nohy mám taky přimrzlý na místě, jako kdyby mě zavalila lavina… Takže můj autopilot to ve mně tak nějak hasí a rozmrazuje a nutí mě, ať se nadechuju a vydechuju, protože k tý svý záchranný činnosti potřebuje pravidelný přísuny kyslíku…

Adam asi nějak vycítí, že se na něj dívám, zvedne hlavu a zazubí se na mě: „Čau, ty vole! Kde jako seš? Zrovna ti nechávám už asi desátej vzkaz! Čekal jsem na tebe na tý zastávce aspoň dvacet minut! Jsi sem utíkal? Že seš tak uřícenej…“

„Já… no… já… totiž…,“ zakoktám se a pak ucítím v krku žaludeční šťávy a udělá se mi šíleně blbě, rychle si dám ruku před pusu a s docela charakteristickým zvukem, kterej mý nejbližší okolí varuje, že začnu každou chvíli zvracet, se rozběhnu k toaletám.

Stihnu to taktak! Kabinky jsou naštěstí prázdný, takže do jedný zapadnu, a sotva si přidřepnu k míse, už do ní ze mě letí celá dnešní snídaně a možná i včerejší večeře, nevím, nesleduju to, protože mám radši zavřený oči. Protože se se mnou točí celej svět a ty zavřený oči mi pomáhaj to nevnímat.

„Už dobrý…?“ ozve se za mnou starostlivě. „Nebo hodláš ještě pokračovat?“

„Nehodlám,“ zablekotám a rychle spláchnu, zatímco nechávám Adamův hlas, ať mi z uší doputuje do hlavy… a pak páteří do zbytku mýho těla. A ať tam zahojí všechny ty rány, který ve mně přes víkend způsobilo to… uvědomění si, že… že už jeho hlas… nikdy neuslyším…

„Jste byli včera na nějaký neplánovaný akci? A tys to tam až tak přehnal?“ stará se dál. No, stará…, spíš do mně tak trochu šije. Ale klidně. Dneska může. Dneska může všechno.

Konečně se dokopu k tomu, abych se zvedl od tý záchodový mísy… a otočil se k němu čelem. Podívám se mu do očí… a svět se znovu zhoupne. Mám opravdu co dělat, abych z tý závratě nezačal zase zvracet…

„Ne, na žádný akci jsme nebyli…“ Na delší vysvětlení se nevzmůžu… a stejně tak nejsem schopnej se Adamovi dívat do očí byť jenom o vteřinu dýl. Radši kolem něj rychle projdu k umyvadlu, pustím si studenou vodu a začnu si osvěžovat obličej a vyplachovat pusu.

„Mám ve třídě Colu, ta prej pomáhá na rozbouřenej žaludek,“ donese se ke mně zase jeho hlas. „Chceš to zkusit?“

„Třeba, dík,“ hlesnu, ale dál se skláním nad umyvadlem a snažím se trochu sebrat.

„Mám ti ji přinýst?“ nabídne mi.

„To je dobrý, taky jdu do třídy, beztak už bude zvonit,“ řeknu, konečně zastavím vodu, narovnám se… a podívám se na něj přes zrcadlo.

Jeho oči už tam na ty moje čekají. A on… opírá se o futra, ruce má založený na hrudníku… a vypadá… živě. Neskutečně živě. Prostě živě.

„Takže co? Nesedla ti snídaně?“ zeptá se.

„Tak nějak,“ plácnu – a usměju se na něj.

A on mi ten úsměv oplatí.

A ve mně… zase vybuchujou ohňostroje. Děkuju ti, andělíčku strážníčku. Děkuju ti.

„No proto,“ odlepí se Adam od futer a zašklebí se na mě. „Jsem si už myslel, že ses taky nějak přichomýtl na tu akci s klukama z béčka… Na fejsu se neřeší nic jinýho, než jak je na afterparty po koncertě pozval na panáka přímo zpěvák z tý kapely, no, z tý… sakra, teď mi vypadlo to jméno…“

„No time to die,“ vzpomenu si…, a zatímco Adam otvírá dveře a nechává mě prvního projít na chodbu, zamrazí mě v zádech. No time to die. Není čas umřít. Ty vole! Ještě včera… nebo předevčírem… ehm, prostě pár dnů zpátky… mi to přišlo jako celkem zajímavý jméno pro kapelu. Nic víc. Dneska ale… dneska to má docela drsnej podtext…

„Ty je znáš?“ diví se Adam. „Já jsem o nich teda až doteď neslyšel…“

„No vždyť včera… teda vlastně…,“ zarazím se zmateně, protože… no protože těžko mu tu teď můžu vykládat, že z mýho pohledu minulej pátek, což je shodou okolností zároveň dnešní pátek… Ježíši! Prostě celý páteční ráno se ve třídě nemluvilo o ničem jiným, než že skupinka lidí z béčka pařila s frontmanem kapely No time to die… A já tu kapelu tím pádem znám proto, že už jsem to páteční ráno jednou zažil! Hahaha! To je tak ulítlý, že se mi z toho už zase nadavuje… „Echm,“ odkašlu si, „prostě včera mi kdosi poslal nějakej odkaz na článek, že tady ve městě budou hrát,“ zalžu, „ale do tý doby jsem je taky neznal…“

Dojdeme spolu do třídy a Adam mi podá svou půllitrovku Coly, ale nejsem si popravdě jistej, jestli na tenhle druh rozbouřenýho žaludku budou mít ty přeslazený bublinky nějakej efekt. Je pro mě prostě šíleně těžký… tomu uvěřit! Že se to fakt děje! Že… znovu prožívám ten pátek! A že všechno, až na malý detaily, probíhá úplně stejně! To dopolední klábosení nad fotkama z fejsu, to poslouchání si hudby od No time to die o přestávkách… Ty jednotlivý hodiny – matika, fyzika, litoška, anglina, dvě hodiny výpočetky… a pak oběd… Mimochodem, oběd, na kterým se Adamovi opět povede vylít si na tácek skleničku s ledovým čajem, protože já jsem pořád ze všeho tak zblblej, že mi prostě nedojde, že se to vlastně stane… a že bych tomu mohl zkusit zabránit…

Na druhou stranu – tahle událost mě konečně probere. Je načase jednat. A změnit to, co je opravdu potřeba změnit.

„Natys, můžeme s tebou dneska zase počítat, že jo?“ ozve se Martin, když doobědváme, a zvedne oči od mobilu. „Zrovna mi píše Tony…“

„Hele, sorry, ale dneska ne. Dneska už mám něco jinýho,“ odpovím mu – a s úsměvem mrknu na Adama. A on mi ten úsměv oplatí.

„Ale Natyyys, to snad ne! Už jsme s tebou počítali… Copak máš jinýho? Nejde to přeložit?“ zkouší to Martin.

„Nejde, Marťas,“ začnu se zvedat od stolu. „Hele, kluky pozdravuj, někdy se k vám zase přidám, ale dnes fakt ne…“

Adam se zvedne taky, rovnou se s Martinem i ostatníma klukama rozloučíme a zamíříme spolu k okýnku pro odkládání špinavýho nádobí. „Tak tos mě celkem překvapil, myslel jsem, že nakonec dáš přece jenom přednost jim,“ svěří se mi Adam.

„No dovol? Když už jsem domluvenej s tebou, tak to přece nezruším, ne?“ trhnu ramenama. Ehm… jo, no tak jo, uznávám, trochu mě fackuje hanba za to, jak si tu teď před Adamem hraju na mistra dokonalýho, zatímco minule, nebo vlastně… hm, v jiný verzi dneška jsem tu naši domluvu bez mrknutí oka zazdil, že… Ale tak co! Už jsem si to jednou vyžral, až do mrtě jsem si to vyžral, tak si teď snad zasloužím napravit toho co nejvíc, ne? A Adam, Adam si to taky zaslouží. Zaslouží si vědět… a slyšet ode mě…, že je pro mě na prvním místě…

Cestou do šatny začne Adam nahlas přemejšlet o tom, kdy a kde se sejdeme a jak se k tý jeho bratránkem doporučený cestě dostaneme, když ho přeruším: „Hele, Adame, co bys říkal takový menší změně?“

„Jaký…?“ podívá se po mně nedůvěřivě.

„Co kdybysme tady tohle objevování tý nový trasy nechali na zítra? Bude na to víc času… Než si teď dojdeme domů pro brusle a tak, budou minimálně čtyři hodiny, a než se přeštracháme přes celý město, bude pět… Co kdybysme místo toho zajeli dneska do toho skateparku, jak jsi mě tam už párkrát tahal? Ten je přímo ve městě, nezabere nám to tolik času… No, a pak bysme u nás mohli kouknout na nějakej film, už docela dlouho jsme se na nic pořádnýho nedívali… A zítra můžeme do tý vedlejší dědiny vyrazit hned po obědě, ať na to máme víc času.“

„Týjo, Nathane, nemáš horečku?“ začne mi zkusmo šahat na čelo. „Seš nějak podezřele akční!“

„A co je na tom podezřelýho?“ odstrkuju od sebe jeho ruku.

„No, že je to takový… nečekaný! Kdybych měl narozky, tak bych si myslel, že je tohle všechno součást nějakýho dárku nebo překvápka nebo tak něco… Jenže narozky jsem už měl – a proto je to podezřelý!“ baví se.

„Hele, ty podezíravej podezřívatelníku, tak souhlasíš – nebo co teda?“ vtipkuju, ale uvnitř mě mi tak do smíchu není. Zamrzí mě totiž zjištění, že… že když Adamovi navrhnu vcelku obyčejnej program… nebo, hm, program, kterej pro nás dřív byl běžnej a obyčejnej, tak on to vnímá jako něco extra. To jsem se mu poslední dobou vážně věnoval tak zatraceně málo, že když pak projevím zájem se s ním podívat na film, tak přemejšlí, co tím sleduju?!

„Jasně, že souhlasím!“ ujistí mě rozjařeně – no, a ten jeho nakažlivej úsměv opět zafunguje, protože v příští vteřině už se usmívám taky a veškerý starosti hážu za hlavu. Proč taky ne? Neskutečně se mi totiž uleví. Adam totiž mohl trvat na tom svým původní plánu… a já bych pak hodně složitě vymejšlel důvody, proč tak šíleně moc nechci, abysme dneska bruslili na tý asfaltce, kam teoreticky mají auta zakázanej vjezd. Těžko bych mu mohl vytelit, že zrovna dneska odpoledne se tam, značkám navzdory, hodlá projíždět i nějakej pravděpodobně ožralej kretén ve svým bouráku – a že to tam tím pádem bude dost o hubu…

V tom skateparku si to parádně užijeme! Vlastně najednou vůbec nechápu, proč jsem se doteď tak bránil tomu, že tam s Adamem někdy zajedu. Asi jsem se bál, že mý nic moc extra bruslařský schopnosti na něco takovýho nebudou stačit… Ale je to bezva! Adamovi ani nedalo moc práce ukecat mě, ať si zkusíme sjet kdejakou rampu a překážkovou dráhu… Ostatně, dneska by mě popravdě ukecal i k šílenějším věcem, ale o tom naštěstí neví, haha… No, každopádně když skatepark večer kolem osmý hodiny opouštíme, musím mu dát zapravdu: bylo to skvělý – a co nejdřív si to zopakujeme zase!

„Jé, hele, náš bus! Makej, to stíháme,“ rozběhne se Adam k přechodu pro chodce.

Vyběhnu za ním. Na přechodu nám pořád svítí zelená, tak super, to fakt dáme, další bus by takhle v podvečer jel až za půl hoďky… Jenže najednou si koutkem oka všimnu, že to auto, co přijíždí zprava, jede moc rychle. Až moc rychle na to, že by mělo stihnout před přechodem zabrzdit…

Zastavím se na místě a natáhnu ruku, abych chytl Adama za loket…, jenže hmátnu do prázdna, Adam už tam není, byl o trochu rychlejší a…

„Adame!“ zařvu, ale… ale už je pozdě. Moc pozdě.

Měl bych zavřít oči a chci zavřít oči a potřebuju zavřít oči, ale… nejde to. Vidím to všechno. Vidím to všechno jak v nějakým zasraným zpomaleným filmu, zpomaleným, ale přitom tak nechutně rychlým, že nestihnu udělat… vůbec nic. Vůbec nic.

Teprve když přestanou skřípat ty brzdy a když dozní ta tlumená rána a výkřiky několika lidí a asi i ten můj, teprve když se rozhostí to divný, dokonalý, definitivní ticho…, tak teprve tehdy jsem znovu schopnej se hejbat. Rozběhnu se k němu a volám jeho jméno a beru ho za ruku, protože jsem si přece přál bejt s ním a držet ho za ruku, když ho to auto srazilo minule. Přál jsem si bejt s ním a držet ho za ruku a křičet na něj, ať ho ani nenapadne to vzdát…, a byl jsem si jistej, že on mě poslechne a nevzdá to. Byl jsem si jistej, že mě poslechne, protože na mě vždycky dost dá. Jenže… teď mě poslechnout nemůže, protože mě neslyší. Vím to. Prostě to vím.

Vím, že mě neslyší, že už tu se mnou není, že už tu s náma není. Že už tu prostě není. Vím to dřív, než přijedou záchranáři a odstrčí mě od něj, vím to dřív, než je vidím, jak se ho snaží oživit, vím to dřív, než je vidím, jak vrtí hlavou, vím to dřív, než ke mně jeden z nich přijde a něco mi říká a než se k mý paži přiblíží s injekční stříkačkou. Pak, na chvilku, se zase rozhostí úplný ticho, protože konečně někdo přestane vzlykat a křičet, konečně někdo přestane pořád dokola volat Adamovo jméno.

A pak… pak už nic.

***

„Prober se, Nathane, no tak… Chci s tebou mluvit…“

Dežaví…? Ten hlas znám… jenom ho nedokážu tak rychle zařadit…

„To jsem zase já… Vnímáš mě?“

No, moc ne… Kdo že to je…?

„Anděl strážný přece…“

A jo vlastně… A jo vlastně! Najednou jsem probranej ažaž. „Ty… Ty!!! Anděl strážnej! Pcha! Já ti řeknu, co seš ve skutečnosti zač! Ale to si za rámeček nedáš! Cos to dneska jako předvedl? Cos na tom přechodě jako zase vystrážil? Tomuhle říkáš nějaký… nějaká ochrana? Nějaký zachraňování? Adam je mrtvej – a já taky!“

„Ale no tak, Nathane! Ty jenom spíš! Momentálně jsi v nemocnici pod lékařským dohledem, ale to je teď vedlejší…“

„Spím…?“ zopakuju po něm znejistěle… a pak se mi najednou vybaví ten záchranář, co na mě mluvil… a ta injekční stříkačka v jeho ruce. „Aha… No dobře, ale co Adam? Taky jenom spí?!“

„Vždyť víš, jak je to s Adamem. O tom už jsme přece mluvili. Tohle je jeho osud a on…“

„O tom jsme právě že nemluvili!!!“ přeruším ho zostra. „Jsi mi říkal, že Adam…, nebo teda jeho duše…, že si sice vybrala, že umře – ale na opuštěný cestě, při bruslení! Nějak ses mi zapomněl zmínit, že úplně klidně může umřít kdykoliv jindy a kdekoliv jinde a jakkoliv jinak!“ vidím vzteky rudě.

„Popravdě, to tak úplně neplatí,“ opraví mě klidně. „Těžko se to vysvětluje, ale… to časové okno musí zůstat plus mínus stejné… prostě musí se to odehrát ve druhé polovině pátku… A co se týče toho kdekoliv a jakkoliv, tak to všechno musí aspoň částečně zapadat do osudů dalších lidí… Podívej, můžu ti to nakreslit i do diagramu, jestli ti to trochu pomůže…“

Nevěřícně na něj hledím. Dělá si ze mě srandu…? To má v týhle situaci náladu dělat si ze mě srandu?! Jenže… on si srandu nedělá. Vidím na něm, že to myslí úplně vážně. „No tak jo!“ rozhodím rukama. „Tak mi to nakresli! A já ty tvý podělaný malůvky potom rozcupuju na malinkatý zasraný kousíčky! Jo, to mi fakticky hodně pomůže!!!“ jsem sarkastickej až běda, ale nedokážu se udržet.

„Vážně jsem ti chtěl pomoct,“ řekne ten… ten, kdo se považuje za anděla ochranáře…, hm, ale zní zkroušeně, to mu musím nechat. „Možná kdybys lépe pochopil ten… ehm… systém…“

„Tímhle mi teda fakt nepomůžeš,“ upozorním ho. „Systém, pcha… Nechci chápat nějakej systém! Prostě mi úplně normálně řekni, co mám udělat konkrétně, abysme spolu tenhle rozhovor už nikdy znovu nevedli!“

„Nedokážu ti pomoct konkrétně. Kdybych věděl, jak to udělat, tak to udělám sám… Říkal jsem ti přece, že je to téměř nemožné. Že nejde změnit něco, co změněno být nemá. A tys mi nevěřil a chtěl sis to zkusit. Tak sis to zkusil… a tady vidíš výsledek. To, co mělo zůstat nezměněno, zůstalo nezměněno. A já se tě teď chci zeptat, jestli… jestli sis to nerozmyslel.“

„Jako co jsem si měl rozmyslet…?“ nechápu.

„No, vidíš sám, že… že to nejde. Změnit Adamův osud. Nabídl jsem ti, že si budeš moct ten pátek zopakovat třikrát. Takže ještě máš dva pokusy. Ale… nemusíš je využít. Nemusíš… tohle všechno… prožívat znovu…“

Proti svý vůli si to celý vybavím. To, jak jsme si s Adamem užili perfektní odpoledne. To, jak jsme pak prostě úplně normálně chtěli stihnout autobus. A to, jak v příští vteřině už bylo všecko převrácený vzhůru nohama. Posledně… když bruslil sám na tý cestě…, tak jsem u toho nebyl. Jako všichni ostatní jsem se pak jenom domejšlel, co se tam asi stalo. A moc jsem si přál tam bejt. Změnit to, zasáhnout do toho, pomoct mu. Prostě tam bejt s ním. Pro něj. No, a teď se mi to teda splnilo. Bejt tam s ním. Ale… nebylo to zadarmo. Doslechnout se, že umřel…, versus bejt u toho, když umřel…, to je sakra nesrovnatelný. Obojí rve člověka na kusy. Rve a rve a rve. Ale to druhý… to k tomu prostě přidává i ten obraz. Tu krev. To jeho nepřirozeně zkroucený tělo. A to definitivní uvědomění si, že tohle je konec. Žádný utěšování se a lhaní si do vlastní kapsy, že se novináři spletli a že se záchranáři spletli a že se všichni spletli a že je to všechno jeden děsně velkej omyl, kterej se už brzo vysvětlí. Ne. Není co vysvětlovat. Jedna pitomá vteřina… promítaná v hlavě pořád dokola a dokola a do zblbnutí dokola…, ale výsledkem je vždycky jenom ten konec.

„Ehm…,“ odkašlu si, abych ty svý myšlenky zaplašil, „to si piš, že to nemusím prožívat znovu – a taky nebudu, jasný? Tohle byla… no… začátečnická chyba… A hlavně to byla tvoje chyba,“ ukážu na něj prstem, „protože jsi mě nevaroval a nechal jsi mě při tom, že stačí, když Adama dostanu co nejdál od toho nebezpečnýho místa. Od toho kreténskýho, nalitýho řidiče. Neřekl jsi mi nic o tom, že jsou pro Adama nebezpečný všechny auta v celým podělaným městě. Takže teď mě pěkně vrať zpátky do pátečního rána. Díky. A já ti garantuju, že už se neuvidíme.“

Ten divnej anděl bez křídel pokrčí rameny. „Jak chceš. Musel jsem se zeptat. Tak tedy… pokus číslo dvě, Nathane. Hodně štěstí… a síly…“

„Neříkej mi Nathane, sakra!“ okřiknu ho. On není můj učitel. Jeho okřiknout můžu. „To má dovolený jenom Adam!“

Ještě se na mě usměje. Nebo mám aspoň ten dojem, že se usmál.

A pak… pak už nic.

* 2 *

Když otevřu oči a uvědomím si, že jsem ve svým pokoji, zatočí se mi hlava. No, možná se se mnou zatočí celej ten pokoj. Ono je vcelku jedno, co nebo kdo se točí, hlavní je, že se mi díky tomu trochu protřepou myšlenky… a mně okamžitě naskočí, co je za den. Teda, co by mělo bejt za den. Jestli mě ten… ten nebeskej břídil nějak nevypekl… Honem nahmatám mobil a podívám se na datum. Pátek! Jo, jo, pátek! Jo!!! Děkuju, andělíčku můj strážníčku, děkuju!

Najednou nemám stání, každá minuta je drahá. Skočím si do koupelny, obleču se a bez snídaně vyletím ven z bytu, mamka za mnou cosi volá, ale dělám, že neslyším. Až dnešek skončí… a všecko dobře dopadne… tak s ní pak můžu vykecávat třeba celej víkend. Když bude chtít. A když nebudu mít lepší program samozřejmě.

No, tu snídani jsem si přece jenom dát mohl, dojde mi o pár minut pozdějc na busový zastávce, když mi zakručí v břiše, zatímco netrpělivě vyhlížím Adama. Ten totiž samozřejmě nemá ani tucha, že by sem měl nějak extra spěchat. Že by byl dnešek něčím výjimečnej. Nemá ani tucha, že… že totiž včera… nebo vlastně, už zase to motám… Nemá ani tucha, že v předchozí verzi dneška tak jaksi… ehm… ho srazilo auto… a že já už se teď nemůžu dočkat, až ho zase uvidím, živýho a zdravýho a v pořádku a rozesmátýho a ty jeho rozzářený oči a ten nakažlivej úsměv… a tak vůbec. Nemá prostě ani tucha, že už se ho fakt nemůžu dočkat.

Přihasí si to tedy na zastávku až za dalších dvacet minut a ještě se diví, co tady dělám, protože prej vyrazil dřív než obvykle a myslel si, že bude čekat on na mě.

„Nějak se mi… hůř spalo,“ plácnu to první, co mě napadne, zatímco ho nenápadně přejíždím očima. Žádný škrábance, žádný zranění…, teda ne že bych něco takovýho čekal, ale… potřebuju se prostě ujistit… No, ehm, jen tak mimochodem, když už se teda dívám…, tak mu to taky děsně sluší… Sice má na sobě ty samý hadry, co měl… každej ten pátek…, ale teprve teď jako kdybych měl čas prohlídnout si ho fakt pořádně nebo co. Jo, to triko mu fakt sluší. Jde mu k očím.

Taky se na mě pátravě zadívá: „No, vypadáš fakt nějak… zdrchaně…“

Tak tenhle jeho koment mě pobaví. Zjevně mě taky sjel očima, aby zhodnotil, jak vypadám – ale já jsem z toho nevyšel tak pozitivně, jako z mýho hodnocení vyšel on! Užuž chci na tohle téma něco vtipnýho pronýst, když dodá: „Jsi byl v noci s béčákama na tý afterparty…?“

No, tak některý otázky asi prostě musej padnout v každý realitě, haha… „Myslíš po tom koncertě Noutajmáků?“ rozhodnu se tý kapele trošku poupravit název. Ten celej, nezkrácenej, mi prostě pořád ještě nějak nejde přes pusu.

„Noutajmáků…?“ zopakuje po mně Adam. „Oni si tak říkaj…? Já jsem je popravdě doteď vůbec neznal, kdyby toho nebyl od samýho rána plnej Facebook, tak ani nevím, že taková kapela existuje…“

„Taky jsem je do včera… nebo teda vlastně do dneška neznal… A je mi vcelku jedno, jak si říkaj,“ mávnu rukou. „Na žádný akci jsem každopádně nebyl… To bys ode mě ostatně už dávno věděl. Zkoušel bych tě zlanařit, ať se přidáš,“ dodám přesvědčeně. A přitom… ještě před pár dnama… přesnějc, ještě v úplně první verzi tohohle pátku by to nebyla pravda. Nezkoušel bych ho na žádnou takovou akci ukecávat, protože bych už dopředu věděl, že se nepřidá. A že tak akorát bude mít blbý kecy a narážky. Ale teď… teď bych to zkusil. Ukecat ho. Nějak. A kdyby se mu nechtělo tam jít, tak by se mi asi taky nechtělo.

„Zkoušel bys to i přesto, že bys věděl, že je to marný?“ nevěří mi.

„Jo,“ trhnu ramenama. „Jednou to třeba marný nebude. Třeba jednou někde bude hrát kapela, kterou bys naživo slyšel rád. Což si teda myslím, že Noutajmáci nebudou. Zkoušel sis od nich něco poslouchat?“

„Zatím ne…“

„Tak schválně,“ sundám si batoh a zalovím v něm pro sluchátka, pak je napíchnu do mobilu a na netu najdu písničku, který se Adam včera… nebo vlastně v ten předchozí pátek… a i ten pátek předtím… děsně chlámal, když mu ji kdosi ze spolužáků doporučil k poslechu poprvý. Protože mu přišla prostě praštěná. Melodie, text, zpěv… prostě všechno.

Mezitím přijede náš bus, takže nastoupíme, sedneme si vedle sebe, já mu pak podám jedno sluchátko, zatímco druhý si strčím do ucha, no a těch pár zastávek, než zase musíme vystupovat, máme o zábavu postaráno. Adam se děsně chláme, protože mu ta písnička i v týto realitě přijde praštěná… a já se chlámu taky, protože jeho smích je holt nakažlivej. Krásně nakažlivej.

Zbytek pátečního rána a dopoledne probíhá plus mínus stejně, jak už jsem zvyklej. Některý dialogy jsou jiný, třeba proto, že Adam už má díky mně naposlouchanejch těch pár songů, který jsme si v předchozí pátky pouštěli až o přestávkách…, a tak teď spolu můžeme o přestávkách tlachat o něčem jiným.

A taky je trochu jinej oběd. Jednak si teda vyberu kuře s rýží, protože potřetí po sobě jíst řízek s bramborovým salátem fakt nemusím. Ale hlavně si dávám pozor, a když se blíží ten okamžik, kdy si má Adam vylejt to pití na tác, drapnu ho za loket. A dobrý je, že on to pití fakt nerozlije. Horší je, že na mě tázavě zvedne obočí, co to jako vyvádím – a spolu s ním se na mě zahledí i kluci z protější strany stolu.

„Ehm… sis málem zavadil o to pití,“ vysvětlím, ale mám dojem, že mi u toho tváře trochu měněj barvu.

„Čeho všeho ty si nevšímáš,“ okomentuje to Marťas.

„Tak to máš dobrej postřeh,“ řekne Adam – a opatrně se z mýho držení vyvlíkne.

Nevím, co bych k tomu takhle nahonem ještě dodal, ale naštěstí nad tím ani přemejšlet nemusím, protože Martin se ozve podruhý: „Natys, můžeme s tebou dneska zase počítat, že jo? Zrovna mi píše Tony…“

„Hele, sorry, ale dneska ne. Dneska už mám něco jinýho,“ odpovím mu úplně stejně jako včera…, včera z mýho pohledu…, a rovnou dodám: „A neukecávej mě, je to zbytečný… Mám domluvenýho něco jinýho a mnohem lepšího. Tak čau, kluci, mějte se a užijte si to, my už razíme,“ rovnou se zvednu od stolu a usměju se na Adama, kterej ještě pořád sedí na místě a trochu překvapeně na mě kouká.

„Heeej, Natys, ty seš teda… No nic, ale příště už žádný výmluvy! Tak teda čaute,“ uzná Martin, že nějaký další ukecávání by fakt nemělo smysl.

„Kam tak ženeš?“ přeptá se mě Adam, když odnášíme nádobí k odkládacímu okýnku. „Že ty máš domluvený nějaký rande?“

Teď se na něj překvapeně podívám já. „Rande? Haha, považuješ naše společný bruslení za rande?“

Adam malinko zrudne ve tváři. „Vole… Jsem myslel, že máš domluvenýho něco jinýho, když jsi říkal, že je to mnohem lepší… Bruslení je pro tebe mnohem lepší než páteční pařba s nima?“ diví se. A mě zamrzí úplně stejně, jako mě to zamrzelo včera…, kruci, prostě o čyřiadvacet hodin dřív, ať už to bylo za den, co chtělo…, prostě zamrzí mě úplně stejně, jak je překvapenej z toho zjištění, že s ním trávím čas rád. Docela dost jednoznačně to ukazuje na to, jak mizernej kámoš jsem v těch minulejch týdnech a měsících byl…

Ale… nemá smysl truchlit nad rozlitým mlíkem. Ostatně, proto tu jsem, abych to po sobě pořádně vytřel…, a aby už k dalšímu rozlívání nedocházelo, že… „Jo, bruslení je super,“ odpovím mu, „ale já jsem to celý vymyslel ještě trochu jinak!“

„A jak…?“ podívá se na mě zvědavě. To už vycházíme z jídelny, a než dojdeme do šatny, stihnu mu předložit to, co jsem promejšlel celý dopoledne. Vyjmenuju všechny možný i nemožný důvody, proč bych bruslení rád odložil na zítra, a vytasím se rovnou s náhradním plánem: „A místo toho bysme dneska mohli zkusit takovej novej seriál, co? Počkej,“ šáhnu do kapsy a vytáhnu mobil, „ukážu ti nějaký recenze… Vypadá to faaakt hustě! A plno lidí psalo, že doporučujou nechat si na to celej večer a celou noc, abysme si stihli pustit všech deset dílů najednou, protože prej nebudeme chtít přestat uprostřed, rozumíš… Tak co ty na to?“ přistrčím mu mobil před obličej.

„Ehm,“ zkusí se narychlo začíst do toho textu, ale pak se místo do mobilu zahledí na mě a mou ruku od sebe odstrčí, „jestli to tobě přijde dobrý, tak si to číst nepotřebuju… No tak jo, to zní fajn!“ zaraduje se. „A půjdeme teda k vám? Nebo chceš jít k nám?“

„Můžeme klidně k nám. A přespíš u nás pak zase? Aspoň nebudeme muset s tím seriálem nijak spěchat.“ A ty se pak nebudeš vracet nočním městem domů. Sice bych tě tentokrát samozřejmě doprovodil, abych si pohlídal, že se ti nic nestane… ale stejně, proč to pokoušet?

„No tak jo,“ pokrčí rameny, jako že nemá nic proti.

K jejich baráku ho pak schválně vedu různýma vedlejšíma uličkama, takovýma, kde pokud možno není žádnej nebo jenom minimální provoz, a i tak mám oči na šťopkách. Adam nejdřív nechápe, směje se mi, jestli jsem jako zapomněl, kde bydlí nebo co, ale vymyslím si krycí historku o tom, že kluci se nedávno bavili o zapadlým asijským bistru, ve kterým dělají přímo luxusní pekingskou kachnu, a že prej by to mělo bejt v týhle části města, a tak že zkouším, jestli to náhodou neobjevím. A Adam se k tomu mýmu pátrání přidá a vybírá ještě zapadlejší uličky a asijský bistro sice neobjevíme, ale natrefíme na jeden malej krámek s potravinama.

„Jé, hele, co kdybysme si nakoupili nějaký dobroty?“ napadne mě. „Vůbec totiž nevím, jak jsme na tom doma s chipsama a tak…“

„Jasně,“ souhlasí Adam, a tak to uvnitř celý prolezeme a nakoupíme několikery brambůrky a taky sýrový krekry.

A když už stojíme u pokladny, přihodím k nákupu ještě jednu Deli. Oříškovou.

„No ne, ty ses dal na sladký?“ okomentuje to Adam.

„A kdyby?“ odpovím otázkou a tu tyčinku mu rovnou podám, zatímco prodavačce za celej nákup zaplatím pětistovkou a počkám si, až mi vrátí zpátky.

„To je jako pro mě? A za co?“ zeptá se mě Adam nechápavě, když vylezeme z obchůdku.

„Jak jako – za co? Vždyť jsem přece Ten, kdo daruje, ne?“ mrknu na něj. „Nebo Ten, kdo obdarovává… nebo tak nějak…“

„Ty si to pamatuješ?“ usměje se na mě.

„Ne asi,“ protočím na něj oči. „Hele, sice nemám za rodiče učitele, takže jsem dobrou paměť a nějaký to vyšší IQ neměl po kom zdědit, haha, ale to neznamená, že jsem úplnej debil…“

„Nech toho,“ rozesměje se a drbne do mě loktem, „to jsem přece nikdy neřekl…“

„No, myslím, že párkrát jsi to řekl…,“ zaksichtím se na něj.

„Myslíš – nebo si to pamatuješ? No? Tak jak to máš s tou dobrou pamětí, Nathane?“ provokuje mě, a jelikož já se nechám k takovýmu slovnímu pošťuchování vyprovokovat docela snadno, dojdeme k němu domů nejenom ve výborný náladě, ale ze mě tak nějak i úplně opadne ten stres z toho, že by se každou chvíli mohlo něco nebezpečnýho přihodit. Ne, prostě nepřihodí – a tečka! Teda vykřičník! Ten anděl strážnej sice mektal něco o druhý půlce pátku, ale zatím se ty nehody pokaždý staly až pozdějc, kolem sedmý, osmý hodiny. A teď ještě nejsou ani čtyři. Kolem sedmý už budeme sedět v bezpečí mýho pokoje a koukat na seriál, kterej teda zatím ještě nemám ani staženej, haha, ale to neva, to se nějak zařídí…

„Ty, Adame?“ oslovím ho, když sedím u něj v pokoji na zemi, zádama se opírám o jeho postel a pozoruju, jak si do batohu skládá nejenom pyžamo, ale i nějaký sportovní hadry na to zítřejší bruslení.

„Hm?“ vybídne mě, aniž by zvedl svůj zamyšlenej pohled od toho batohu.

„Věříš na osud?“

Po týhle otázce už si jeho pozornost získám. „Jak to myslíš?“ podívá se na mě.

„No, jako jestli věříš tomu, že se narodíme – a máme už dopředu daný, co a jak. Třeba včetně toho, kdy umřeme.“

Adam se zamyšleně podrbe ve vlasech. „Hele, tak to nevím… Ale možná na tom něco je. Protože babička mi jednou vyprávěla, že šla se svou ségrou ke kartářce, když jako byly ještě mladý holky… No a ona jim věštila z ruky a prej podle čáry života jim řekla, že ta babiččina ségra zemře už ve čtyřiceti, ale babička že se dožije dvakrát tolik. No a fakt to tak i bylo, nebo teda je, protože babi pořád žije a osmdesátku slavila předloni… Tak to by tomu odpovídalo, ne? Že ten osud máme tak nějak danej… a že někteří v tom dokážou i nějak číst… Jé, ještě kartáček, bych ho tady zase nechal…,“ zasměje se najednou a odběhne do koupelny.

„By sis zase půjčil můj,“ zavolám za ním, protože jako malí jsme si kartáčky půjčovali úplně normálně. Než se vrátí, se zájmem se zadívám do svejch dlaní. Čára života? Vytáhnu si z kapsy mobil a zeptám se strejdy Googla, kde bych jako takovou čáru měl na svý ruce hledat, a když mi strejda odpoví obrázkem s barevně označeným obloučkem, najdu si tu odpovídající linku na svý levý… a potom i na svý pravý dlani. Na obou dvou je ta čára stejná. Stejně dlouhá.

„Haha, tě to nějak zaujalo,“ baví se Adam, když mě po návratu zpátky do pokoje najde, jak pozoruju svý dlaně. „Cos zjistil?“ zajímá se.

„Že jsem nesmrtelnej,“ zakřením se na něj.

„No neke,“ rozesměje se, „a seš si jistej, že to čteš dobře?“ Pak hodí kartáček nahoru do batohu, popojde ke mně a sedne si vedle mě. „Schválně, ukaž! Která čára myslíš, že to je?“ vybídne mě.

„Jak – myslím? Kámo, než ses vrátil z tý koupelny, tak jsem absolvoval rychlokurz čtení z ruky, haha! Takže teď ti pěkně vyvěštím budoucnost,“ chytnu ho za pravý zápěstí a trošku násilím mu rozevřu dlaň. „No co, nechceš vědět, co tě čeká?“ podívám se po něm pobaveně.

„Ehm,“ odkašle si, odlepí oči od svý ruky uvězněný v tý mý a zahledí se mi do očí. „A to je… ehm… a to je jedno, jestli koukáš do pravý, nebo do levý dlaně?“

„Jo, to je jedno. Ty čáry totiž, víš, jsou v obou dlaních stejný…,“ snažím se o přesvědčenej tón.

Adamovi zacukají koutky. „To mám dojem, že nejsou… Ale budiž. Budeme předstírat, že ten rychlokurz za něco stál. Takže? Co mě teda čeká?“

Znovu se oba zahledíme na jeho dlaň… v tý mý. Zvednu druhou ruku… a prstem mu začnu přejíždět po všech čárách, který na svý dlani má.

„Hej,“ cukne sebou a zahihňá se, „to lechtá!“

„Ty taky nic nevydržíš,“ zakroutím hlavou a stisknu jeho ruku pevnějc.

Přestane sebou šít a chvilku mě soustředěně pozoruje. „Tak co, ty vědmo?“ nevydrží to nakonec. „Víš aspoň, která ta čára má bejt ta čára života?“

„Asi… asi tahle,“ řeknu… a ukážu mu ji. Musel jsem tam dát to asi. Aby… aby tomu ještě nakonec nějak neuvěřil nebo něco… a nehlodalo to v něm…

„Asi?“ chytí mě za to slovíčko a rozesměje se. „Co ty ses v tom rychlokurzu vlastně dověděl? Haha… No, každopádně, pokud to teda fakt je čára života,“ začne, vykroutí se z mýho sevření a pro změnu rozevře mou dlaň, „tak… hahaha, tak pak teda umřu o hodně dřív než ty! Mrkej, ty máš tu čáru fakt nekonečnou…“

Zamrazí mě z toho až v morku kostí. „Však jsem říkal, že jsem nesmrtelnej,“ snažím se to zlehčit a přemejšlím, jak z toho tenkýho ledu vybruslit. Naštěstí mě něco napadne. „No, ona to ve skutečnosti není čára života, víš? To je čára… čára inteligence. A to by tím pádem odpovídalo. Oba totiž víme, že jsem mnohem inteligentnější než ty…,“ zlobím ho.

„Blbečku,“ vybuchne smíchy, přestane mě držet za ruku a vyskočí na nohy. „Ve skutečnosti je to čára… hmmm… maturitní, cha! Jako že v kolika odmaturujem. Já už za rok, haha, a ty – nikdy,“ ostrouhá na mě mrkvičku.

„Dobrej pokus!“ uznám a taky se vyškrábu na nohy, protože Adam má očividně dobaleno a můžeme tedy vyrazit. „Ale spíš to bude… čára peněz. Takže já budu mít plný trezory, představuješ si to? Zatímco ty tak možná jeden malej trezůrek.“

„Ale dá se to i otočit,“ zapne batoh a přehodí si ho přes rameno. „Že je to čára, do kolika budeme muset pracovat, než z nás budou milionáři. Ze mě bude milionář už za chvilku, kdežto z tebe nikdy…“

„To je taky dobrý,“ přiznám mu další bod.

A přiznám mu jich klidně dalších padesát, když bude chtít. A když mu to udělá radost. Protože mně je celkem jedno, čeho je to čára. Klidně ať si to je třeba čára… smůly. Ať moje dlouhá čára znamená, že si vyžeru všechnu smůlu světa. Klidně. Je mi to u prdele.

To jediný důležitý teď je, že to prostě není čára života. Ne. Přísahám ti, Adame, že to není čára života.

Při obouvání v předsíni se nám naštěstí povede změnit téma – když Adam hledá ve skříni tenisky, narazí tam na lodičky svý mámy. Lodičky na vysokánským jehlovým podpatku. „No tak chápeš to?“ vytáhne je ze skříně a pobaveně mi je ukáže. „Kam se na tohle hrabe naše bruslení! Jsem si vždycky myslel, že není nic horšího, než mít boty na kolečkách, haha… ale chodit v něčem takovýmhle, to musí bejt teprve kumšt!“

„No to teda! Hele, ale když už mluvíš o kumštu a o kolečkách, tak co zajít někdy do toho skateparku?“ vzpomenu si na náš včerejší… jo, prostě včerejší, do prdele už s těma časama… zážitek.

„Ale? A co tak najednou? Se ti tam nikdy nechtělo,“ schová máminy boty zase zpátky a nasouká se do tenisek.

„No,“ ošiju se a začnu vařit z vody, „viděl jsem na Facebooku video jednoho kluka… Byl tam teď někdy a natáčel se při tý jízdě… a jako vypadalo to fakt dobře. A že to jako nebude zas tak těžký, že bysme to nedali.“

„Jsem ti říkal vždycky, že to není zas tak těžký,“ zavrtí nade mnou hlavou.

„Já vím, žes to říkal,“ vyjdeme na chodbu a já sleduju, jak zamyká, „ale asi jsem to potřeboval spíš zku… teda jako vidět, víš jak,“ vysvětluju.

„No, tak ono je to nakonec jedno, kdo nebo co tě přesvědčilo, hlavně, žes konečně dostal rozum, haha!“ zasměje se a společně vyrazíme ke schodům. „Tak super, to se nám rýsuje docela sportovní víkend, co?“

„Však ho taky budeme potřebovat, jestli dneska strávíme nějakejch osm nebo devět hodin v kuse čučením na ten seriál,“ opáčím, když začneme sestupovat dolů.

„To jsem teda fakt zvědavej, jestli… Ježíši!“ plácne se najednou do čela. „Já jsem vůl, fakt, hlavně, že meleme o bruslení – a brusle nechám doma…“ A s těma slovama se otočí jak na obrtlíku, jenže… asi se otočí nějak moc prudce, nebo nevím… prostě nějak zavrávorá… a… a ještě se na mě tak podívá, rozesmátě, ale trochu zmateně…, já po něm natáhnu ruku, a… a úplně stejně, jako jsem to už zažil, nahmatám jenom prázdno… Nahmatám jenom zasraný prázdno, a neschopnej slova nebo pohybu sleduju, jak Adam padá ze schodů.

„Adame!“ zařve za mě můj autopilot, protože já trvám na tom, že pořád nejsem schopnej slova… ani pohybu. Moje mysl se tak nějak… odpojí od těla. Protože já už to nechci zažívat. Ne. Znovu ne. Znovu ne, do hajzlu, znovu ne!!!

„Adame!“ rozběhnu se k němu a… a volám na něj, volám jeho jméno, protože přece ze schodů už jsme párkrát spadli, i když teda nikdy ne takhle, ale prostě párkrát jsme už ze schodů slítli a vždycky jsme se zase normálně zvedli a šli jsme, nebo spíš kulhali jsme dál, ale on se nezvedá, on má zavřený oči, vůbec se nehejbe a… a prostě… ne… ne…

Vidím sám sebe, jak šahám do kapsy pro mobil, rozklepanýma rukama ho zkouším odemknout a vůbec mi to nejde, pak se mi to nějak povede a vytočím číslo na záchranku a s někým tam mluvím a oni mluví se mnou a já jim něco říkám a dokonce dokážu dát dohromady adresu, kde Adam bydlí… A mluvím na ně a oni mluví na mě a já mluvím na Adama a on nemluví vůbec, ale vypadá to, že žije, jo, žije, protože dýchá, mělce, ale dýchá, a mně vyhrknou slzy, jsem najednou děsně šťastnej, protože dýchá, a upínám se k tomu sotva zřetelnýmu pohybu jeho hrudníku a držím ho za ruku a zase mu něco říkám… A pořád mu něco říkám, i když ke mně doběhne nějaká sousedka, a pořád mu něco říkám, i když přiběhnou záchranáři a odstrčí mě od něj, zase mě od něj odstrčí, ale tentokrát nevrtí hlavou, tentokrát se žádný odevzdaný kroucení hlavou nekoná, tentokrát ho naložej na nosítka a zafixujou mu krk a zastrkaj do něj nějaký hadičky a pak ho nesou dolů a já chci jít s nima a oni mi říkají, že s nima jet nemůžu, a ta sousedka mě drží za rameno a pak mi říká, že mě za ním odveze.

A jede fakt dobře, jede rychle, jede tak rychle, jak to jde, jenom si nejsem jistej, jestli je to dost rychle, ale pořád mám před očima Adamův hrudník a to, že dýchá, dýchá, a taky mám před očima jeho ruku, jeho dlaň, jeho dlaň v tý mý, jeho dlaň se všema těma čárama a čárečkama, i jeho dlaň potom, pod schodama, takovou nehybnou, ale pořád jeho, byla to ta samá dlaň, já už to prostě poznám, protože jeho dlaň do tý mý tak krásně zapadne, a tak mám před očima jeho dlaň a taky jeho úsměv a taky jeho oči, jeho rozesmátý, pobavený, zvědavý oči… Prostě pořád je se mnou, pořád jsem s ním…

A najednou jsme u tý nemocnice a já běžím dovnitř a ta paní běží se mnou a někoho se na něco ptá a já jsem jí hrozně vděčnej, že je tam se mnou, protože já vůbec nevím, koho bych se jako na co ptal, Adam by se mi smál, že jsem nemožnej, Adam by totiž věděl, na co se koho zeptat, Adam ví všechno, protože ta čára, to byla čára otázek, na který on nezná odpověď, a proto byla tak krátká, protože on zná odpověď fakt skoro úplně na všechno. A hned jak se probere, tak mu to řeknu, a on se probere, to vím jistě, protože dýchal, a protože jsem tam byl s ním a protože jsem ho držel za ruku a protože jsem mu říkal, že to nesmí vzdát, a on na mě přece dá. Většinou na mě dá, ale teď na mě dá stopro, to vím jistě, protože jsem mu taky říkal, že mu donesu spoustu těch oříškovejch tyčinek a on se už určitě těší, jsem si jistej, že se těší a že si to nenechá ujít.

A pak k nám přichází doktor a tváří se vážně a mně se to vůbec nelíbí, že se tváří tak vážně, a pak najednou přestávám slyšet, přestávám vnímat, nějaká clona mi brání, abych slyšel, co přesně on říká, slyším jenom nějaký slova, sem tam slovo, nedává to dohromady žádnej smysl, protože komu by taky dávaly smysl slova jako při převozu a zhoršoval a rozsáhlým a resuscitace a bohužel a podlehl… Nechápu to a tak ho neposlouchám a nechávám ty slova odplynout do ztracena a jediný, co se neztrácí, jsou ty jeho oči, ty oči toho doktora a zároveň Adamovy oči, ty jeho oči, když se na mě podíval naposledy, a pak mě najednou obklopí děsnej hluk a křik, pořád někdo křičí a volá na Adama a někdo mě drží a já sebou házím a škubu a pak najednou ta podlaha, je strašně blízko, je blíž, než by měla bejt, a pak prostě… milosrdný černo.

***

„Nathane…?“

„Vypadni,“ hlesnu.

„Musíme si promluvit,“ odporuje mi.

Povzdychnu si. Nemám sílu se s ním hádat. Nemám sílu se vztekat, rozčilovat, nadávat mu. Už ne. „Neřekls mi, že to bude tak těžký,“ vyčtu mu vyčerpaně.

„Ale ani jsem neřekl, že to bude lehké. A naznačil jsem… Řekl jsem ti přece, že víc než tři pokusy není v lidských silách zvládnout. Z toho ses něco dovtípit mohl.“

No jasně. Třikrát a dost. Už to chápu. Víckrát to člověk prostě nedá, aniž by mu hrozilo, že u toho… přijde o rozum. Já o něj přicházím už teď. Ostatně, zrovna o tom není sporu. Vždyť se tu právě vybavuju… s andělem…

„Ale to není známka toho, že bys přicházel o rozum,“ řekne a z hlasu mu zazní úsměv. „Každopádně, proto jsem tady. Znovu se tě ptám, jestli to už nechceš ukončit. Nemusíš se vracet potřetí. A prožívat to všechno ještě jednou dokola. Můžeš… se s Adamem rozloučit už teď. Nech ho odejít. On chce odejít, Nathane.“

„Ne. Ne, ne, ne. Nechce. A já se s ním nebudu loučit. Nebudu se s ním, do prdele, loučit!“ vzmůžu se na krátkej výbuch vzteku…, ale spolu s tím, jak ze mě ten vztek zase opadá, odchází ze mě i mý přesvědčení. Jsem si prostě… čím dál míň jistej. Protože… co když jsme to takhle opravdu chtěli? Oba dva…? A my když něco opravdu chceme, tak to taky dostaneme! Zvlášť Adam, on je… byl… do prdele… prostě, on je na první pohled nenápadnej a docela i tichej… a málokdo by to do něj hádal, ale on je uvnitř tak neuvěřitelně silnej, že pohne i skálama, aby dosáhl svýho. Je prostě… houževnatej. A jestli takhle houževnatě chce odejít i z týhle verze svýho života…, tak prostě odejde… A i když s tím nesouhlasím, tak… neměl bych mu to aspoň neztěžovat? Když mi na něm záleží?

Jenže… právě proto ho nemůžu nechat odejít! Záleží mi na něm! Záleží mi na něm… prostě hrozně moc! Tak moc, že… že nemůžu… že přece nemůžu…

„Nathane…,“ začne ten anděl, ale nenechám ho domluvit.

„Já… já ho miluju,“ hlesnu. Potichoučku. Ale vím, že mě slyšel. Já sám jsem se taky slyšel.

Ale stejně si to… radši zopakuju. V duchu. A přitom… hodně, hodně nahlas.

Já ho miluju.

A to uvědomění se mnou prožene jako vlna tsunami, smete veškerý mý jistoty…, ale i všechny nejistoty. Najednou mi to dává smysl. Všechno. Celej můj život mi najednou dává smysl. I to, proč jsem se Adamovi v posledním půlroce začal tak vyhejbat… a začal jsem radši trávit čas s jinýma lidma. A u toho trošku víc popíjet, jak on tak rád říká. Protože… protože jsem se prostě bál. Sám sebe. Toho, co se ve mně děje. Toho, co cítím. Děsilo mě zjištění, že… že jsem na kluky. A že jsem zamilovanej do svýho nejlepšího kámoše.

Ucítím něčí ruku na svým rameni. Poslední dobou mi pořád někdo pokládá ruku na rameno. Ale… no, že mě za rameno drží i anděl strážnej, tak toho si… tak nějak považuju. To se asi nepoštěstí každýmu. „Nathane,“ řekne, „i ty, které milujeme, musíme umět nechat odejít. A oni obzvlášť potřebují, ať jsme silní…, ať je nepřemlouváme, ať je neprosíme, ale ať je v jejich rozhodnutí naopak podpoříme…“

Cítím, jak mi po tvářích tečou slzy. Ačkoliv je to divný, protože… teoreticky… bych nic takovýho cítit neměl… Mý tělo asi leží někde v nemocnici… Ale cítím to. Cítím ty horký slzy, stejně jako cítím tu andělovu ruku na mým rameni… a jako cítím mý srdce, jak bolí a krvácí a hoří a ledovatí…, ale bije, dál bije, dál bije… a já vím, že bude bít, že bude bít ještě hodně, hodně, hodně let. Protože jsme to tak prej chtěli. Já a Adam. A my když něco chceme…

Zavřu oči… a zhluboka se nadechnu, abych měl dost sil tu otázku vyslovit. Vím, že nemusím mluvit. Že anděl mi umí číst myšlenky. Ale… tohle musí zaznít jasně a zřetelně. „Seš… ehm… seš si na milion… na miliardu… na biliardu biliard procent jistej, že chce odejít? Seš si… seš si fakt jistej…?“

„Ano,“ řekne a to rameno mi stiskne.

Ufffff. No, tak teda… ehm… tak teda…

Plačtivě, trhaně se nadechnu. „Tak… tak dobře. Tak… dobře. Uuuffff. Dobře. Ale ne hned. Chci ještě ten jeden den. Ten jeden den s ním.“

„Samozřejmě, Nathane. Je tvůj. Je jenom tvůj.“

A pak… se začnu někam propadat… nebo možná se spíš začnu vznášet… nejde to tak úplně rozeznat jedno od druhýho. V hlavě mi ale pořád zní jeho poslední slova. Je jenom tvůj. Ten poslední den? Nebo Adam? Je jenom můj…

* 1 *

Je jenom můj. Tenhle den. Tenhle pátek. A Adam. Adam taky.

A tak si užívám každou vteřinu. Každou. Užívám si každou vteřinu z tohohle pátku… každou vteřinu s Adamem.

Posloucháme si spolu ty nový skladby. Pro něj nový. A pak nám pouštím i naše oblíbený. Starý ohraný fláky. Vyberu tu jednu písničku, kterou se před pár rokama snažil naučit hrát na kytaru. Tak moc se mu líbila, že tomu věnoval skoro celý prázdniny. A já s ním. Seděl jsem každej den u něj v pokoji a obdivně na něj koukal. Hrozně se mi líbilo, jak se snažil, jak to nevzdával… a jak mu to šlo líp a líp. No, a nebo pak najdu takovou tu známou českou, Sex je náš, ale předělanou do tý dechovkový verze, hahaha. Když jsme to kdysi slyšeli poprvý, učurávali jsme smíchy, chacha! A teď, o velký přestávce, když stojíme vzadu ve třídě u okna a každej máme v uchu jedno mý sluchátko, dostáváme ty křeče do břicha zase. Hrozně se mi líbí se s ním takhle moc smát. Tak moc, že musíme jeden druhýho podpírat, abysme to ustáli. Tak moc, že se pochichtáváme ještě celou hodinu litošky a nejsme schopní s tím přestat.

Na obědě ho nechám rozlít si to pití na tácek. Je totiž tak hezky roztomilej, když kroutí hlavou nad tím, jak je nešikovnej, a u toho se snaží odrážet rozesmátý útoky ostatních kluků. Jenže zatímco prve jsem si z něj dělal srandu spolu s nima, teď se naopak přidám na Adamovu stranu a odrážíme ty jejich fórky spolu. Na různý slovní špičkování jsme oba dost dobří a navíc se navzájem hezky doplňujeme, takže tuhle bitvu se slovíčkama nakonec s přehledem vyhrajeme. Ne že by šlo o nějaký body. Ale mně se prostě hrozně líbí pozorovat Adamův spokojenej úsměv.

Martinovo pozvání na večerní pařbu odmítnu skoro dřív, než s ním přijde, haha, a Adama pak ujistím, že se na to naše bruslení fakt moc těším. A tentokrát nenavrhuju žádný náhradní programy. Vždyť je to beztak zbytečný. Tak proč to celý nějak překopávat? Jeho duše si to stejně původně vybrala tam. Tak ať si to udělá po svým. Já tam s ním prostě… jenom budu.

Stavíme se doma oba pro brusle a převlíct se a pak spolu vyrazíme na busovou zastávku. Dohodli jsme se totiž, že kousek se svezeme busem, ať se nemusíme s bruslema nebo na bruslích štrachat fakt přes úplně celý město. Jdeme kolem sámošky a já si najednou vzpomenu, že nemám pití, a tak si tam rychle zaběhnu pro lahev s vodou a nezapomenu přikoupit i oříškovou Deli. Adamovi, kterej na mě čeká venku, ji rovnou podám.

„Proč to?“ podivuje se.

„No, protože jsem přece Ten, kdo obdarovává, ne?“ zašťuřím se na něj. Tohle jsem si prostě nemohl nechat ujít, ani když už by to podruhý mohlo znít malinko ohraně. Ale tenhle Adam to naštěstí slyší teprve poprvý.

„Teda, ty si to ještě pamatuješ?“ usměje se na mě zase – a tenhle jeho úsměv, to je přesně ten důvod, proč bych mu nejradši koupil všechny čokoládový tyčinky, který v tom obchodě měli, a pak mu je dával jednu po druhý.

„To si piš, že si to pamatuju,“ ujistím ho. „Všecko si to pamatuju.“ A nikdy nic z toho nezapomenu, Adame.

Zase se tak hezky, potěšeně usměje… a hned si tu tyčinku rozdělá a kousek si ukousne. „Jo – a dík,“ zahuhlá s plnou pusou.

Mávnu rukou, jako že není zač. Mávnu rukou, protože… snažit se to říct nahlas, zlomil by se mi hlas.

Když se konečně s pomocí navigace v Adamově mobilu dostaneme na tu osudovou cestu, přezujeme se do bruslí a několikrát si to celý projedeme tam a zpátky. A jsme z toho nadšení! Za celou dobu potkáme akorát dva malý kluky na koloběžkách a jednu mladou maminku s kočárkem, jinak to máme celý pro sebe. Což je luxus, o kterým si prostě ve městě můžeme nechat jenom zdát, že… Máme tak prostor na všelijaký skopičinky a skoky a trénování všeho možnýho.

„Stejně se to za chvíli proflákne a časem to tu bude jak na Václaváku,“ hraje si Adam na proroka.

„Tak zlý to nebude,“ odporuju mu. „Docela blbě se sem totiž dostává… Pár lidí sem třeba nakonec vyrazí, ale nikdy se to tu nijak moc nezaplní… Hele, kolik vůbec je? Dáme na chvilku pauzu a pak si to sjedeme ještě jednou? Nebo už chceš jet domů?“ podívám se na něj. Neví to, ale… tohle je celý v jeho režii. A vlastně… někde tam uvnitř něj to nějakej kousek jeho duše ví moc dobře.

„Bude sedm,“ mrkne Adam na mobil. „Hm, tak asi to první, co? Mně se domů ještě nechce. Ale jestli máš ještě nějaký jiný plány…“

„Žádný nemám,“ ujistím ho.

Adam se rozhlídne kolem dokola a pak ukáže ke skupince několika stromů kus od silnice. „No, lavičky tu žádný nejsou… Co si sednout tam? Asi si potřebuju na chvilku o něco opřít záda, haha…“

„Jasně,“ souhlasím a pomalu se spolu rozjedeme nebo spíš rozejdeme přes trávu.

Vybereme si strom s nejširším kmenem, oba se o něj opřeme a s úlevou natáhneme nohy před sebe. Chvilku jen tak tlacháme, užívám si prostě Adamův hlas a jeho úvahy a postřehy a vtipný komentáře…, a kdyby mi to nebylo blbý, tak si snad vytáhnu mobil a ten jeho hlas si nahraju, na památku, jenže on by si toho všiml, on je všímavej dost, a hlavně… no prostě… jsem si jistej, že na jeho hlas i bez nějaký pitomý nahrávky nikdy nezapomenu. Jsem si tím jistej.

„Nathane…?“ pohladí ten nejnádhernější hlas na světě mý jméno. Jméno, který jsem jako malej neměl rád. A který jsem si zamiloval právě až díky Adamovi.

„Hmmm…?“ protáhnu líně, zvědavej, co z něj vyleze dalšího.

„Věříš na osud…?“

Málem mi zaskočí slina. Tak tuhle otázku bych fakt netipl ani za milion let! „Ehm… Cože?!“

„Víš, mně se o tom zdálo…“

„O čem přesně?“ zpozorním.

„No, že jsme se o tom nějak bavili… a že jsi mi říkal, že na osud nevěříš.“

„Tak vidíš. Tak už tu odpověď znáš…“

„Takže to tak fakt je, jo? Že na osud nevěříš?“ vyzvídá.

„Hm, já vlastně pořád… ehm… pořádně… nevím…“

„Mě by prostě jenom zajímalo, jestli ta první část snu byla pravdivá, víš… Kdyby jo, tak třeba by byl pravdivej i ten zbytek.“

„A co bylo v tom zbytku?“ jsem zvědavej.

„To je jedno,“ ošije se.

„No to není jedno! Když už jsi to nakousl…“

„To neřeš. Víš, jak to bejvá ve snech… To, co v nich je takový jakože… normální, tak potom při vyprávění zní děsně blbě…“

S úsměvem se na něj zahledím: „To mě teda zajímá čím dál víc! No taaak, nenech se přemlouvat…“

Adam sklopí oči… a začne to vyprávět spíš někam do trávy než mně: „Jsi mě pak vzal za ruku a díval ses mi do dlaně a říkals, že tam každej máme nějakou čáru osudu nebo co, a že když jsou ty naše čáry osudu úplně stejný, tak to znamená, že máme i stejnej osud. Jako… společnej. No… a pak už jsem se tak nějak vzbudil…“

Zamrazí mě. Ta podobnost je… neskutečná! Včera… jakože včera… jsem se ho ptal, jestli věří na osud, a pak jsme si v dlaních hledali čáru života. A jemu se teď zdá o tom, že jsme se taky chytli za ruce… a hledali tam pro změnu čáru osudu?! „Ehm,“ odkašlu si a zadívám se do svý pravý dlaně, „a která ta čára to byla? To jsem ti v tom snu taky říkal?“ zajímám se.

A Adam se ke mně nakloní… a opatrně mě vezme za ruku a zvědavě se po mně koukne, jako by se bál, že ho od sebe odstrčím nebo něco, ale když nic takovýho neudělám, zahledí se mi do dlaně a pak mi po ní přejede prstem, od prostředníčku k zápěstí. „Tahle…,“ hlesne.

Zadívám se na to místo, kam ukázal, a pak počkám, až vedle mé dlaně rozevře tu svou. A zapátrám po jeho čáře osudu. A znovu se podívám na tu mou. A na tu jeho. A ještě jednou na tu mou. Jsou úplně stejný. Jsou fakt úplně jak přes kopírák.

„Zajímavý…,“ zašeptám vykolejeně.

Stejnej osud. Společnej osud. Společnej. Co to jenom… proč mi to najednou připadá… důležitý?

Jenže než se nad tím stihnu víc zamyslet, zaslechneme zvuk motoru. To je to auto. Tamto auto. A přibližuje se. Rychle. Na chviličku mi naskočí husí kůže.

Ale… stejně rychle, jako se to auto přiblíží…, tak nás mine, z bezpečný vzdálenosti nás mine… a zase odjede.

S Adamem se po sobě podíváme. „Nemá tu sakra bejt zákaz vjezdu…?“ nechápe.

„Má. A je tu,“ potvrdím mu to. A nasucho polknu, jak se mi v hlavě vybaví ta zpráva na netu… o tý nehodě tenkrát… a ty komentáře pod tím článkem… a to, jak v nich každej nadával, že k čemu taková značka je, že místo značek by tu měly bejt zátarasy…

„Kretén,“ okomentuje to Adam stroze… a já mu přitakám, v duchu, nahlas toho nejsem schopnej, nahlas už jsem se totiž na tohle téma vynadával dost.

Jenže… i když by se mi skoro mohlo ulevit, protože… protože ten řidič nás minul a v tuhle chvíli už je mu konec bůhvíkde, zatímco Adam tu dál sedí vedle mě, živej a zdravej, tak… neuleví se mi vůbec. Naopak. Celej se ještě víc napnu. Protože… co přijde teď? Kdy? A odkud? A… jakou roli v tom všem hraje ten Adamův sen? Tohle… tohle přece není náhoda… Náhody přece neexistujou…, jsou to jenom…, jak to ten anděl říkal…, pomůcky nebo nástroje…, aby všechno dopadlo, jak má…

A pak… zaslechnu další zvuk. Z mnohem větší blízkosti. Přímo nad náma. Charakteristickej praskot. Křupavej rachot. Aha, takže takhle to bude… Spadne na nás strom. Nebo možná jenom větev. Je to jedno. Je jedno, co přesně se nad náma chystá. Vím ale, že je to ono. Konečně.

Adam se zadívá nahoru: „Nathane,“ začne se hrabat na nohy, „radši mizíme…“

Ne. Nikam nesmí. Už ne.

Vztáhnu k němu ruku… a tentokrát nenahmátnu jenom vzduch. Tentokrát Adama chytnu za loket. A vší silou s ním trhnu směrem k sobě.

On má dneska umřít. Já ne. Prej jsme to tak chtěli.

Takže já logicky sedím na tom správným místě. To za prvý.

A za druhý: pokud bych se v tom bodě číslo jedna náhodou pletl…, tak osud máme společnej. Společnej.

Přitáhnu si Adama do náručí. A políbím ho.

Na nic víc není čas.

* 0 *

Přísahám, že v zátylku cítím závan vzduchu. Jak se ta větev někde nad náma dala do pohybu. A skoro bych přísahal, že cítím i vůni dřeva. Vůni třísek. Ale spíš to bude něco jako… zmatení smyslů. Cítím prostě jenom… Adamovu vůni. A jeho rty na těch mejch. A něco tak krásnýho… nádhernýho… fantastickýho… by oblbnulo a pobláznilo každýho…

Trošku při smyslech ale přece jenom zůstávám. Pořád trnu, co bude. Co teda bude? Co přesně znamená ten společnej osud? Znamená to společnej život…, nebo společnou smrt?

Jo, já vím, co jsme si vybrali původně. Že Adam odejde. A že já o něj přijdu. Jo. Vím to. Už mi to bylo řečený… a ukázaný… mockrát. Jenže… když jsme si to vybírali…, tak to jsem ještě nevěděl, že se do něj zamiluju, ne? Nemohl jsem to vědět. Protože v tý původní verzi, v tý, kdy ho tady na týhle cestě srazilo auto, jsem si to nepřipouštěl. A tím pádem to nevěděl ani on. On si v rámci tohohle svýho života vybral, že ode mě odejde jako od nejlepšího kámoše. Ale možná, že kdyby už tenkrát, když si tenhle svůj osud volil, věděl, že se do něj zamiluju, tak by si ten konec vybral jinej. Nebo ne? Jsou tyhle mý úvahy úplně chybný? Nebo nejsou…? Nevím. Nevím nic. Nerozumím tomu zase tak dobře. Jsem si měl nechat nakreslit ty diagramy, haha…

Ale… teď už je to jedno. Už je to všechno jedno. Teď už to může dopadnout jenom dobře. Ty špatný konce jsem si už zažil. Třikrát. Ty konce, ve kterejch odešel Adam… a já jsem tu zůstal bez něj.

To už teď nehrozí. Neexistuje, že by odešel jenom jeden z nás. Ne, když jsem přitisknutej na jeho rty… a on na ty moje. Ne, když se objímáme a tiskneme k sobě tak pevně, že z našich dvou těl je jenom jedno. Není možnost, jak bysme se mohli rozdělit. Už ne.

Takže ať to dopadne tak… nebo tak… obojí bude skvělý. Obojí bude v pořádku.

* 1 *

Líbáme se děsně dlouho. Ten strom už na nás měl dávno spadnout. Nebo ta větev. Nebo aspoň lísteček. Ale nespadlo na nás nic. A já vím, že už ani nespadne. Prostě to najednou vím.

Ale Adam si tím tak jistej není, protože se ode mě na chvilku odtáhne a zvedne hlavu. Přemýšlivě přimhouří oči: „Týjo, měl jsem dojem, že slyším takový… křupnutí nebo co… Nechceš se přesunout radši o kus dál?“ zadívá se na mě.

„Klidně,“ pokrčím ramenama. „Je to ve tvý režii,“ dodám, ačkoliv… jemu nemá šanci dojít, jak to myslím.

A hlavně, hlavně mu to nedává smysl. „No, tak v tý poslední minutě to tak teda rozhodně nevypadalo, že by něco bylo v mý režii!“ blýskne po mně napůl rošťáckým, napůl zvědavým pohledem, vyhoupne se na nohy a napřáhne ke mně ruku.

„To si jako stěžuješ?“ chytnu se ho a nechám se taky vytáhnout do stoje. Ale i když už stojím, tu jeho ruku nepustím.

„Ne, to jenom konstatuju,“ usměje se a pak se na těch bruslích, ruku v ruce, vydáme přes trávu o kus dál.

„Stačí?“ zeptám se a oba se ohlídneme zpátky k těm stromům. I kdyby se někde nějaká větev uvolnila… znovu…, teď už na nás nespadne.

„Třeba,“ souhlasí – a než se naděje, leží v trávě na zádech a já ležím na něm a objímáme se a líbáme se. Hmmm… Ovšem mít na nohách brusle je u toho válení se po sobě dost nepohodlný, takže tu nově objevenou činnost, který se moc hezky říká muchlování, hihi, na chvíli přerušíme, osvobodíme svý nohy z těch bruslí… a vrhneme se na sebe zase.

Nemůžu se ho nabažit. Jeho rtů… jeho vůně… jeho chuti… jeho rozpálenejch tváří… jeho vlasů… jeho očí takhle zblízka… jeho úsměvů do mý pusy… jeho těla v mým náručí. Nemůžu se ho nabažit… a ani nemusím. Nemusíme spěchat. Vím to. Vím, že teď už pro sebe máme tolik času, kolik budeme chtít. Kolik si ho budeme chtít dát.

Po chvíli si uděláme od líbání pauzu… minipauzičku… a jenom tak ležíme jeden na druhým a jeden vedle druhýho a jeden s druhým. A je to hrozně hezký. Vůbec nechápu, proč jsem radši chodíval s klukama po klubech a hledal odpovědi na mý zmatený otázky v alkoholu, když mnohem lehčí… a hlavně mnohem hezčí, neskutečně, neskutečně moc hezčí… by bylo hledat ty odpovědi s Adamem… v takovýmhle společným poleženíčku…

„Nathane…?“ přeruší jeho hlas mý úvahy. Už zase… ten jeho hlas. A to mý jméno, ach… Řekl to znovu tak nádherně, že… že mu nejdřív musím dát pusu… a teprve pak ho vybídnu, ať pokračuje: „Copak?“

„Mňo… teda… ehm,“ olízne si rty a přitiskne svou rozpálenou tvář na tu mou, „jenom… by mě zajímalo… proč jsi to udělal? Tak… najednou…?“

„Co přesně…?“

„No… pod tím stromem,“ vypadne z něj.

Vím dobře, co myslí. Ale nevím, co mu na to odpovědět.

„Protože… protože už mě to prostě nebavilo,“ řeknu upřímně. Už mě nebavilo vidět tě pořád umírat. Znovu a znovu o tebe přicházet.

„Aha,“ zahihňá se. „Tak takovýhle vyznání jsem teda úplně nečekal… Co tě nebavilo?“

„Nebavilo mě… hm… předstírat, že to nechci udělat,“ dám mu další upřímnou odpověď. A znovu se k němu natáhnu, abych dosáhl na jeho rty a mohl mu dát další pusu. Potom dodám: „Už mě nebavilo… bejt s tebou… a přitom tak nějak bez tebe…“

Tentokrát se ke mně skloní on a tu další pusu si tak trochu vynutí sám. Obrazně řečeno. Do toho, abych mu dal pusu, mě totiž nikdy nebude muset nutit…

„Tak,“ vydechne po chvilce a opře se o mě, „to už bylo hezčí… myslím to tvý druhý vyznání, hihi. A mě zase nebavilo doufat, že tě to jednou přestane bavit…“

Musím si ty naše otázky a odpovědi přehrát v hlavě znovu, abych se v nich zorientoval. „Ale! A to je zajímavý!“ dobírám si ho, když si to konečně seskládám dohromady. „A že jsi nikdy nic neřekl? Ani nenaznačil…?“

„Když,“ zavrtí se mi v náručí, „já jsem myslel, že bys mě poslal do prdele…“

„Tebe bych nikdy do prdele neposlal,“ zašeptám mu do ucha… a pak se zase začneme líbat. Pomalejc a něžnějc než před chvilkou. Takže u toho zvládnu občas i trochu přemejšlet. Že jako… že jako kdo ví? Možná… v tý úplně první verzi reality… v tom našem původním životě… tehdy bych ho možná fakt do háje poslal. Možná bych ty jeho případný náznaky, že mu na mně záleží víc než jenom na kámošovi, nechápal. Nebo bych je chápat nechtěl. To až teď… teď, po tom všem… do toho vidím trochu víc. Do sebe. A do našich životů… a do našeho osudu…

Což mi připomene: „Adame…? Můžu se na něco kouknout?“

„Na co?“ zavrní.

Neodpovím, jenom se natáhnu pro jeho ruku…, přitáhnu si ji před oči…, pohladím ho po hřbetu ruky… a něžně mu rozevřu dlaň.

„Co tam hledáš?“ je zvědavej.

„Jestli máme ještě nějaký čáry společný, víš? Třeba… tuhle. Čáru života.“ A přejedu mu po ní prstem. Po jeho dlouhý, nekonečně dlouhý čáře života. Přijde mi to tak… tak… neskutečný…, že se tomu začnu prostě jenom smát.

„Co se hihňáš?“ nechápe Adam.

„Nic…,“ zahihňám se… a znovu si ho přitáhnu do náručí. A on už se znovu neptá a prostě se ke mně jenom spokojeně přitulí.

„Jo, co se hihňáš?“ ozve se mi v hlavě. A heleme se! Andělíček strážníček!

„Protože se dějou zázraky, víš? A tos mi přitom říkal, že zázraky neexistujou.“

„Spíš jsem se ti snažil nastínit, jak ve skutečnosti fungují… Ale to je jedno. Nepotřebuješ to vědět. Chtěl jsem se jenom… rozloučit, Nathane. Ty, který obdarováváš.“

„No ne, ty taky víš, co znamená…,“ začnu, ale pak se zarazím. Zarazím se hned dvojnásobně. Za prvý – jasně, že ví, co znamená mý jméno. Posel z nebes, strážce našich životů, našich osudů a asi i našich duší přece musí vědět všechno! A za druhý… no prostě… to jméno mi ke mně najednou vážně sedí o něco víc. Protože… jsem fakt něco daroval. Něco velkýho. Adamovi… i sobě… jsem daroval život. Společnej život. Daroval jsem jemu… i sobě… nás… „Týjo, to koukáš, jak jsem dobrej, co?“ nedokážu se s andělem nepodělit o svou radost… a tak trochu i hrdost. „A to bylo keců, jak ten náš osud nejde změnit a cosi kdesi… a mně se to povedlo!“

„A mně copak ne?“ odpoví mi a slyším z jeho hlasu, že se spokojeně, skoro samolibě usmívá. „Taky jsem si, jak vy říkáte, máknul! Musel jsem tě k sobě přizvat jako svého pomocníka, nechat tě nahlédnout trochu pod pokličku toho všeho, porušit a ohnout pro tebe pár univerzálních časoprostorových pravidel a zajistit, aby několik dalších…“

„Hele,“ přeruším ho rozveseleně, „přestaň s tím chlubením, jako kdybys udělal bůhvíco extra! Říkal jsem ti hned zkraje, že přesně TOHLE od tebe očekávám, vzpomínáš? Je to přece tvůj džob!“