V oblacích

Seděl ve vlaku a četl si. Neučil se, i když by se to od něj dalo čekat. Jen tak hltal písmenka nějakého literáráního braku a místy se neubránil úsměvu. Najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Zvedl oči od textu a rozhlédl se kolem. Nemusel pátrat dlouho, aby zjistil, že ho pobaveně pozorují oči kluka v kožené bundě, který seděl o několik sedadel dál. Ruce měl v kapsách a vyloženě se bavil nad tím, jak pozoruje jeho při četbě.

„Takový prvoplánový frajírek,“ blesklo mu hlavou a zaklapl knihu, kterou vrátil zpátky do batohu.

Zbytek cesty koukal z okna, ale neušlo mu, že kluk mu i přes absenci knihy v ruce věnuje občas „jen tak náhodou“ pozornost. Když vlak zastavil, vystřelil ven, ani nevěděl jak. Cestou na fakultu se ale proti své vůli zatoulal myšlenkama úplně jinam než ke švabachu a latině.

Do krajského města na školu šel hned, jak to bylo možné. I když měl rodiče rád, tak se doma necítil úplně dobře. Vyhovovalo mu se do svého vracet, ale zároveň nebýt nikomu moc na očích, protože o pozornost nikdy moc nestál. Možná proto dojíždí už dva roky vlakem úplně sám a možná proto se ve škole s nikým nebaví. Ostatně, o čem taky – studoval historické vědy a to naštěstí nebyla úplně kolektivní disciplína. Pokud mohl, tak se zavíral do archivu anebo bloumal po městě a dělal si kresby a zápisky. Nebylo to něco, co by ho vyloženě naplňovalo, ale necítil se nespokojený.

Až do teď, sakra. Proč si toho frajírka s tím jeho úsměvem nemůže vyhodit z hlavy!

***

„Vážení cestující, omlouvám se vám, ale vlak před námi srazil na přejezdu auto. V následující stanici vás budou čekat autobusy náhradní dopravy, které vás dopraví do cíle.“

„Absolutní paráda,“ blesklo mu okamžitě hlavou. Venku bylo hnusné podzimní počasí a představa, jak čeká v nevytápěné hale nádražíčka s bandou cizích lidí na rozhrkaný autobus, ho nepotěšila. Ale nedalo se nic dělat, tak si s nechutí přehodil přes rameno kabát, popadl tašku a šel na chodbičku ke dveřím. A jen tak mimoděk přes rameno zaregistroval pobavený pohled. „Už zase?! Co ten tu furt dělá?“ Ale než stihl myšlenku výrazněji rozvést, vlak už brzdil a on se soukal ven.

Měl pravdu, v hale byla při čekání na autobus docela kosa. Litoval, že jeho zateplené zimní boty zůstaly v botníku a on do otravného podzimního počasí vyrazil jen v polobotkách. Zašátral v batohu a vyndal termosku s kávou. Vařil si ji sotva před hodinou, takže byla ještě dost horká na to, aby jej zahřála. Po prvním hltu se mu v těle rozlilo příjemné teplo a on se začal opatrně rozhlížet kolem sebe.

Všichni kolem byli zachumlaní do šálů a bund, seděli na lavičkách uprostřed i podél haly a tiše odpočítávali minuty do příjezdu autobusu. Jen jeden člověk stál ledabyle v rohu místnosti, měl rozepnutou koženou bundu s límečkem a zubil se na něj. Panebože, to snad ne! Málem mu zaskočilo a horké kafe si vyprskl na kabát. Kluk se začal pochechtávat a vydal se směrem k němu. To se mu snad jen zdá.

„Co tak zašitý v rohu? I když je v něm 90 stupňů, tepleji ti v něm nebude.“

Fajn a ještě se baví na jeho účet. Tenhle den už nemůže být blbější! Odřeknutý vlak, vymrzlá hala, všude vybryndané kafe a před ním suveréní frajer, který z něj má zdroj zábavy! Kluk naštěstí vycítil, že na druhé straně nastal trochu zásek, a tak ubral z kadence:

„Neboj, ty fleky pustí, dnešní pračky zvládnou spoustu věcí.“

„Díky, to mě uklidnilo. Nechceš taky napít? Je tu celkem chladno, tak by tě to mohlo zahřát…“

„Co v tom máš?“

„Kafe.“

„Kafe nepiju. Nemáš čaj s rumem?“

Zvedl k němu s naprostým údivem hlavu. Ten kluk snad naprosto bezelstně čeká, že z batohu vytáhne další termosku a ještě k tomu s chlastem? Za co ho má, za minibar?

„No, vidím, že asi nemáš. Škoda. Čaj s rumem mám rád. Hele, tak až přijedem do města, mohl bys mě na něj třeba pozvat.“

Konsternovaně přikývl, nezmohl se na ani malý náznak odporu. Pozvat. Rum. Jen tak. Kluka. Cizího. Úplná idyla.

„Super, tak to bude fajn zahřátí pro tenhle den. Mimochodem, já sem Pavel,“ a podal mu svou velkou, vyhřátou dlaň.

A tak se seznámili a šli na čaj s rumem.

***

Zima se postupně překulila do druhé půlky. Oba stále jezdili vlakem do stejného města, rozdíl byl už jen v tom, že Pavel se na něj nezubil z druhé půlky vozu, ale z protějšího sedadla. Trvalo mu, než si zvykl na jeho bezprostřednost a živelnost, a Pavel zase pochopil, že jej tak rychle nerozmluví, ale přeci jen mezi nimi trapné ticho panovalo málokdy. Začal zjišťovat, že si s tím klukem docela rozumí a že je to po dlouhé době člověk, který o něj nějakým způsobem stojí. Co ho trochu znejisťovalo, byl fakt, že i on stál o něj a asi víc než jen trochu. Přesto se jejich cesty po vystoupení z vlaku vždycky pravidelně rozcházely.

Co o něm vlastně věděl? Má dva sourozence, staršího a mladšího bráchu. Žijí s mámou, táta se odstěhoval někam do Vsetína a vidí se spolu jednou do roka a to ještě musí být přestupný. Studuje na dopravní škole, baví ho technika, chce být pilot. Kromě čaje s rumem a rumu bez čaje má rád pivo, ale vínu na chuť nepřišel. Když mu pokoušel číst něco ze svých historických a fantasy románů, usínal, vrcholem jeho literárního cítění byly stripy s Garfieldem. Posiluje, ale nemíní se u toho předřít. Má modrý oči a nesnáší kopr. No, pár věcí se teda našlo, až se sám podivil, co všechno o Pavlovi z hlavy vydoloval.

Když začaly po zimě vykukovat z trávníku první jarní petrklíče, začal znova chodit se skicákem po městě. Ale už ne sám. Když měl Pavel čas, přidával se k němu. A on nepopíral, že se tím docela baví.

Bylo zábavné sledovat toho extrovertního týpka s tou jeho bundou a vyšisovanýma džínama, jak se zasněně kouká na každý starý barák, o kterém si on dělal poznámky a črtal si detaily z nároží a parapetů do bločku. Jednou mu zvědavě nakoukl přes rameno:

„Týjo, fakt hustý! Ty umíš dobře kreslit! Kde ses to naučil?“

„Ve škole. Zkus do ní občas taky zajít, zdraví to neškodí.“

„Když já si radši po světě jen tak lítám,“ uculoval se Pavel. Nebyl daleko od pravdy, na zkušební lety docházel pravidelně, trenažér ho bavil, v hangárech se kolem údržby motal rád, ale do lavice by ho člověk tahal párem koní. Letos měl školu končit, ale jeho ležérnost tomu vůbec nenasvědčovala, spíš naopak, vypadal, jako kdyby sotva došel ze zápisu ke studiu.

„Hele, udělej skicu mě!“

„Cože?“

„No namaluj mě, chcu se vidět nakreslený. Tyjo, to bude sranda. Kreslil jsi už někoho?“

„Ne, budeš první.“

A tak si Pavla do blogu nakreslil.

***

„Vážení studenti, dva měsíce praxi zkuste…“

Vůbec vyučujícího nevnímal. Jaro se dralo do místnosti s naprosto vehementní převahou a on stejně vstřebávat kecy o praxi nemusel. Už v lednu si ji zajistil v jednom technickém archivu přímo ve městě, protože představa, jak bude třídit letáky v regionálním muzeu u nich doma mu naháněla kopřivku. Jen ho mrzelo, že přijde o cesty vlakem a o Pavla. O jeho stisk ruky a pobavený úsměv, i o ty občas pitomé vtípky.

Domluvil si spaní na místním intru, který fungoval i jako koleje pro vysokoškoláky. Upřímně doufal, že když má ve spodním patře samostaný pokoj, tak že ho přítomnost těch puberťáků nebude moc otravovat. Jen bylo třeba vyřešit logistiku, protože se mu nechtělo všechny věci převážet vlakem a následně tramvají. A tak napsal Pavlovi.

„OK. Vyzvednu tě a jedem!“

„Jako kdy?“

„Jako hned, za pět minut jsem u školy.“

Ten kluk musel mít šestý smysl na to, jak ho dokonale vykolejit. Dřív než zuřivě dopsal odpověď „V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ“, už ho Pavel cpal do auta a jeli pro jeho věci. Zoufale přemýšlel, jestli je víc v šoku, naštvaný a nebo se tím rezignovaně baví.

„Kdybych to nezařídil hned, musel bych pro tebe poslat mladšího bráchu a to je fakt cucák, já se radši o svý kámoše starám sám.“

„To je od tebe fakt milý, díky. O kolik je brácha mladší, jen ať mám představu, jestli jsem taky u tebe v kategorii cucák.“

„O tři minuty. Byl jsem prostě z nás dvou ten rychlejší.“

Chvíli na něj něvěřícně hleděl, a když mu to došlo, rozesmál se na celé kolo a vynadal mu do nenapravitelných šašků, se kterýma nemíní mít nic společnýho. A Pavel jen seděl a za volantem se přiblble uculoval.

K němu domů dorazili za hodinu. Vystoupil z auta, otevřel branku a pro jistotu zazvonil. Na verandu vyšla jeho máma. Pavel nezklamal.

„Dobrý den, vy musíte být paní máma! Hrozně moc rád vás poznávám, já jsem Pavel a přijeli jsme si pro věci.“

Konsternovaně hleděl na to, jak se matce rozšiřují zorničky. Před ní stál týpek v kožené bundě s límcem, usmíval se, jako kdyby nabízel horní čelist ke koupi, a říkal jí „paní mámo“. Myslel, že zažil snad všechno, ale tenhle kluk se každou minutou něčím překonával. A „paní máma“ narozdíl od něj neztratila duchapřítomnost a pozvala Pavla dál.

„Tak vás u nás vítám, ráda vás poznávám. Pojďte dál, zouvat se nemusíte.“

Ta poznámka byla poměrně zbytečná, Pavel si to vesele ve svých bagančatech štrádoval dovnitř.

„To jsem moc ráda, že tomu našemu kalupínkovi někdo s tím stěhováním pomůže.“

„Ale to víte, že jo – co bych pro toho vašeho kalupínka neudělal, že?“

Díval se na Pavla s matkou, jak se na jeho účet baví, a přemýšlel, že ji zabalí do balíku a pošle na dobírku do lágru na Sibiři a jeho procpe vrtulí některého z těch jejich muzejních křápů, kterým říká cvičné stroje. Ale nechal to plavat, zabalili věci do krabic, odnesli je do auta, vyslechli oba kázání na téma osamostatňování mladší generace a naobědvali se.

A tak Pavel poznal jeho rodinu.

***

„Hej vole, co děláš? Se mi dneska nic nechce, nechceš jít čmárat do města?“

„Mám ještě dvě hodiny praxe. Ostatně, nemáš být někde ve vzduchu?“

„Hele klídek jo, láduju do sebe Gutalax a Redbull, mám tunu nalítanejch hodin.“

„Tak hlavně že ti to uznávají…“

Pavel na něj mával a hvízdal pod archivem poprvé za tři týdny, co byl na intru ve městě. Oba toho měli poměrně hodně, ale aspoň si od té stěhovací akce občas napsali. Teda spíš Pavel jemu, ale i on se přistihl, jak mu přeje šťastný let a hladký návrat na zem. Pořád nevěděl, co si o něm má myslet. Na jednu stranu totální extrovert, na tu druhou – nikdy ho s nikým neviděl. Kamarády měl, o tom nepochyboval, ale nebyla kolem něj taková ta parta lidí, kterou by automaticky mohl očekávat. Banda týpků se žvárem a nadřazeným humorem.

„Tak fajn, jsem tu. Ale nemám skicák.“

„Jsem ti jeden koupil, na vole. I s tužkou, ale měli jen My Little Pony. Tobě to ale vadit nebude, k tomu koňskýmu ohonu, co jsi poslední měsíce pěstuješ, to aj sedí.“

„Ty jsi držka.“

„Ale aj tak mě máš rád,“ vyplázl na něj jazyk a ubalil mu herdu do zad, až málem zakopl.

Tak šli městem a on skicoval. Při pohledech na chrliče kostela mu při jejich kreslení ale periferním viděním neušlo, jak na něj Pavel nervózně pokukuje. Bylo mu jasné, že po něm něco bude chtít. Nemusel na vysvětlení čekat dlouho.

„Potřeboval bych po tobě jednu věc. Chtěl bych dneska ve městě přespat a nemám kde. Šlo by to u tebe? Když rozložíš válendu, tak se tam oba vlezeme.“

Srdce mu vyskočilo až do krku a tlak mu málem vyrazil oční bulvy. Pavel, ten namakaný rozlítaný frajírek, ta totálně neřízená střela jeho života a destabilizátor všech jeho myšlenek by s ním měl spát dneska na jedné posteli. Vyloučeno, to prostě nejde, to nedá!

„Jasně, není problém, deku navíc mám.“

Deku navíc má?! Co to proboha mele? Proč má v hlavě jak v úle a v krku knedlík? Pavel je přece kámoš a kámoši spolu prostě úplně normálně na jedný válendě spí. Jenže, co když Pavel není kámoš? Co když je z Pavla hotový jak domácí úkol?!

Pavel tomu ve výsledku moc nepomohl, když ho objal – „Díky kámo, chcu tu dneska po pár letech vyrazit ven s nějakýma kámošema a fakt se mi místo na přespání hodí. Víš jak, všechny prachy, co mám, vrážím do vrtulí, ale teď bych si chtěl trochu pokecat a zapařit se starou bandou. Někde na koberci pak chrnět nechcu, matrace je matrace, znáš to.“

„Neznám, ale chápu to. Nepřijdeš ve čtyři ráno, že ne?“

„Ne, ty vole, zítra musím být ready. Budu jak popelka, o půlnoci mě tam máš.“

„Tak hlavně abys nesmrděl jak popelář.“

„Hej, dobře ty, chytáš se, nakonec nebudeš takovej suchar od vykopávek, jak jsi vypadal na začátku. Musím běžet, ale v noci jsem jen tvůj.“

Fakt mu to neusnadnil, když ho znova poplácal po rameni a nechal ho napospas skicáku a jeho dost pomateně bloudícím myšlenkám. Dobře. Hlavně klid, panikou nikdo nic nevyřeší. Zhluboka se nadechl a vydal se na tramvaj. Musel Pavlovi přece rozložit válendu.

Nechápal, co se to kolem něj děje, a chvílemi si připadal jako v grotesce. Donutil se dokonce zkontrolovat rohy místnosti, jestli do nich Pavel někam nenamontoval skryté kamery, ale pak si v duchu i nahlas vynadal do paranoidních iditoů, uvařil si večeři a pokusil se soustředit na přípravu věcí pro praxi. Vůbec mu to nešlo. Byl mimo a z přemíry myšlenek usnul na stole.

Probudilo ho až bouchání na dveře. Pavel! A dokonce relativně přesný, půlhodina zpoždění není taková hrůza. Vstal a šel mu otevřít. Dveře povolily a na něj se sesunula hora želatiny. „Jaké štěstí, že bydlím v přízemí, do čtvrtého by se nevyškrábal,“ pomyslel si, když bral Pavla pod ramenem a usadil ho na postel. Ten se mezitím tupě usmíval, nechal si zout boty, ale když se mu pokoušel svléknout tu jeho typickou bundu, tak se zmátořil.

„Na tu bacha, vole. Ju mám rád, bys věděl. Ta mi nosí při lítání štěstí!“

„Jasně, ale spát v ní nebudeš, že ne?“

„Noooo – ne. Ale svlíknu si ji sám.“ Což se mu povedlo. Sice to trvalo pět minut, ale povedlo. Jen v tričku a trenclích seděl na rozložené posteli a koukal na něj. Jen jinak než vždycky. Měl pohled roztomilého štěněte a on chtěl hned jít a sednout si k němu.

„Hele, můžu ti něco říct? Fakt díky, že tu můžu spát. Jsi hrozně pecka kámoš, fakt jsem ještě nikdy nikoho jako ty neviděl a baví mě bejt s tebou. Jako fakt.“

Taky ho to bavilo. Chtěl mu říct, že pro něj moc znamená, že na něj každý den myslí, že je mu s ním dobře, že bez té jeho bezprostřednosti, radosti, vtípků, narážek, bez těch jeho vlnitých vlasů a modrých očí prostě nechce a nemůže být. Neřekl. Jen se na něj usmál.

„To je v poho, kámo. Rád jsem ti pomohl. Tak. Jdem spát, nebo budem mít ráno kruhy pod očima jak podtácky. Dobrou.“

Zhasl lampu, přikryl se a chtěl usnout. Najednou cítil, jak ho Pavel bere kolem pasu, tiskne si jeho záda k sobě a dává mu pusu do vlasů. Co má tohle být?! Svět kolem se zbláznil nebo co?! Teď teda fakt neusne.

Měl pravdu. Neusnul. Pavel totiž začal chrápat tak, že se panely třásly a bylo to slyšet snad od Vimperka po Vrchlabí. Zkoušel všechno. Pískat. Mlaskat. Kopat. Nic. Pavel ho prostě spokojeně držel v náručí a chrněl. Vzdal to, vymanil se z jeho objetí, vzal deku s polšářem a s vědomím, že si na dva dny zničí záda, si ustlal ve vaně.

„Tak jestli tohle má být ta romantika, o které furt všichni melou, tak jsem zatím asi o nic nepřišel.“

A tak nespal s Pavlem.

***

Přišel červen a on uzavíral školní rok. Pavel mu pomohl odvézt těch pár knih a dalších věcí zpátky k němu domů, ale na oběd se tentokrát nezdržel. Měl před sebou kromě uzavírání teoretické části studia taky posledních pár samostatných zkušebních letů, a i když si to nepřipouštěl, byl nervózní. Bylo na něm najednou vidět, jak moc ho práce u letadel a létání baví a jak moc u toho všeho chce zůstat. Často se mu svěřoval, že ty malé stroje pro něj mají neuvěřitelné kouzlo. Věřil mu to. Po létě s ním zajde na letiště, skicy letadel ještě nemá. A nemá u nich ani namalovaného Pavla.

Čekaly ho prázdniny. Domluvil si brigádu, tentokrát mezi lidmi v terénu, aby se trochu otrkal. Rodiče byli pro, nic mu nebránilo. Jen ho mrzelo, že Pavla dlouho neuvidí. Občas se zamýšlel nad tou internátní příhodou, ale přišlo mu hloupé se na to Pavla nějak doptávat. A on sám o tom nemluvil. Byli kámoši.

Jednoho letního podvečera v kuchyni připravoval večeři. Krájel rajčata, a když se natahoval pro olej, zazvonil zvonek. Doběhl ke dveřím a otevřel.
Stál za nimi Pavel a culil se. Chtěl ho přivítat, ale ve světle lustru v předsíni si všiml, že má díru na koleni, a když si sundal bundu, kterou hodil ledabyle na věšák, tak i poškrábané rameno.

„Co jsi zase dělal?!“

„Jak zase? Ty vole, tak jako dobře vítáš kámoše, fakt ti dík za péči.“

„Nemel a pojď. Mami, je tu Pavel, ale někde se zas praštil, jdu mu to vydezinfikovat“. Žádná odpověď. Nu což, taky dobře, nikdo mu nebude do jeho samaritánství kecat.

Dotáhl Pavla – samozřejmě obutého – do koupelny a začal hledat dezinfekci. Připomněl si svoje dětství, kdy padal z kola tak často, že měl toho patoku v žilách pomalu víc jak krve, a nezatvářil se při té vzpomínce zrovna nadšeně. Pavel, sedící na kraji vany, to samozřejmě zaregistroval:

„Co ti je? Ses sjel sirupem na kašel? Ten xicht by kocovině z toho odpovídal.“

Jen si povzdechl, vytáhl lahvičku a gázu a šel omrknout pacienta: „Můžeš mi teda říct, co jsi vyváděl?“

„Nic, fakt nic hele. Jen jsem přistál víc tvrdě, jak jsem chtěl, a jak to se mnou cuklo, tak jsem si roztrh gatě a při vylejzání se škrábl o nějaký plech v kabině. Nic to není, už to vůbec nebolí.“

„Jasně – a ta rána za ušima, které jsem si všiml až teď, tu máš z čeho? Práskl ses o matičku zem víc radostně, než bys chtěl?“

Neodpověděl mu, jen se začal zas tak omluvně uculovat. A při první dávce dezinfekce do kolene spustil koncert sykání a vytasil se z řadou úhybných manévrů.

„Proboha, nešij sebou tolik. Trocha trpělivosti, vždyť už to bude.“

„Já mám trpělivosti víc než dost, to by ses divil – hlavně s tebou!“

Překvapivě vzhlédl od kolene a podíval se Pavlovi do očí. Ty se na něj smály, ale jinak než pobaveně – laskavě, něžně, krásně. Roztřepaly se mu ruce, uhnul pohledem a mlčky mu přelepil šrám na koleně náplastí. V hlavě mu znova lítaly myšlenky jak splašené, ale najednou si dodal odvahy, podíval se na Pavla znovu a tiše, váhavě se zeptal:

„Pavle, proč zrovna já?“

„Líbil ses mi. Ty a ty tvoje knihy ve vlaku. Bavilo mě, jaks byl vždycky v rozpacích, když sis mě všimnul. No a když jsem tě viděl stát v listopadu v tý hale, nebyl jsi úplně ztracenej, ne tak, jak sis o sobě myslel. Jen bylo vidět, jak tápeš v tom, co chceš a co bys chtít měl. Já věděl, co chci, a když jsem tě zahlídnul, tak mi došlo, že to chci prožít s tebou. Je to jednoduchý, víš.“

„Měl jsi hromadu jiných možností.“

„Měl. Ale ty by za to nestály. Hele, mít hlavu v oblacích je super pocit a ještě lepší je tehdy, když se kvůli němu nemusíš odlepit od země.“

S tím vzal jeho bradu, naklonil se a dal mu pusu. Ani neprotestoval, nebránil se, jen položil lahvičku s jódem, obejmul ho a vrátil mu to. A tak tam stáli, chvíli se na sebe dívali, chvíli se líbali a bylo jim krásně.

„Měl bych ti ovázat ještě tu ruku a hlavu.“

„Nedělej si s tím starosti, fakt, jsem ti řikal, že to nebolí. Vůbec.“

„Stejně ti to ovážu.“

Ovázal. Musel se mu pak smát, vypadal s těmi náplastmi a obvazy jak válečný invalida. Z Pavlových všeříkajících a především vyčítavých pohledů si nic nedělal a z námitek, že z něj vyrobil exponát do lazaretu nějaké jejich muzejní expozice, teprve ne. Oba vyšli z koupelny ven, prošli předsíní a ještě chvíli lelkovali na verandě.

„Zůstaneš na večeři?“

„Někdy jindy, dneska ještě něco mám. Chtěl jsem tě jenom vidět.“

Pavel se k němu natáhnul, objal ho a dal mu pusu na čelo. V objetí s ním mu bylo krásně, ale náhle si na něco vzpomněl:

„Jsi jen v tričku, zapomněl sis tu bundu!“

„Hele, to je v pohodě, mně není zima a nechce se mi teď s ní tahat. Nechám si ju u tebe, a až budu mít čas, tak se pro ni stavím, oka?“

„Oka. Stavíš se brzo?“

„Uvidím, jak mi to vyjde. Dávej na sebe zatím bacha.“

„To spíš ty. Měj se.“

Objali se, on se ještě chvíli z verandy koukal, jak odchází za roh, a pak zaklapl vchodové dveře. Měl pocit, že mu dal svět křídla. A pak uslyšel zavolání z obývacího pokoje:

„Zlato, pojď honem, není tohle ten tvůj kamarád?“

„Který, mami, myslíš Pavel? Jo je, teď tu…“

Došel za mámou do obýváku a zkoprněl. Moderátor večerních zpráv oznamoval, že na nedalekém letišti došlo krátce po čtvrté hodině odpoledne k nehodě, při které mladý začínající pilot během zkušebního letu nezvládl poryv větru při přistání a se svým letounem havaroval. Svým vážným zraněním bohužel i přes pomoc záchranářů podlehl. Rozhovor s instruktory, fotka Pavla, záběry z letiště…

Ničemu nerozumněl. Pavel přece nemohl ve čtyři umřít na letišti, teď tu za ním byl, sice potlučený, ale byl. Ovázal mu hlavu i ruku, dali si pusu. Říkal, že ho nic nebolí, že je to v pohodě. Že ho chtěl jen pozdravit, na chvíli se s ním vidět. Nechal mu tu bundu.

Nechal mu tu bundu!

Vyběhl do předsíně a našel ji na věšáku. Ještě byla od Pavla prohřátá, voněla po dílně a palivu. Ale Pavel už tu nebyl. Nebyl a už nebude. A on byl najednou navzdory létu tam venku stejně promrzlý jako tehdy v listopadu při čekání v nádražní hale a brečící na podlaze v předsíni, zabalený v jeho kožené bundě s límcem, pořád nechápal a nechtěl pochopit, co se vlastně stalo.

A tak Pavel umřel.

***

Od Pavlovy smrti uběhl rok a půl. Měl pocit, že se změnilo všechno a zároveň vůbec nic. Dny plynuly jeden za druhým, beze změny, bez rozdílu. Byl prosinec, období Vánoc. Tentokrát je trávil sám. Od léta, kdy dokončil školu a vzal práci v jednom zapadlém pohraničním městečku, se mu nějak domů nechtělo. Bral to tu sice navenek jako místo, kde je jen dočasně uklizený, ale v koutku duše zjišťoval, že by mu tahle dočasnost příliš nevadila. Staral se o odkrývání fresek, dohlížel s dalšími lidmi na renovaci barokního kostela u zaniklé osady, bydlel na bývalé a celkem hezky opravené faře a měl svůj klid u knih a výkresů.

Datum na kalendáři prozrazovalo, že obchody budou už za pár dní zavřené, proto si dal za úkol oběhnout pár krámků a nakoupit všechno, co by mohl potřebovat. Svátky nějak neprožíval, ale přeci jen si stromek nazdobil. O cukroví se starat nemusel – máma mu poslala balík s lineckým a perníčky. Chápala ho, chce být o samotě, bez nějakých rodiných šaškáren jako loni, kdy se všichni přemáhali a dělali, že je všechno v pohodě.

Spokojeně vybalil nákup, zatopil a uvelebil se v křesle u krbu. Z přemýšlení, co bude číst za knihu dneska, ho vytrhl zvonek. Páni. To se mu za půl roku nestalo, místní sem nezabloudí – kdo by taky lozil na samotu, byť udržovanou a opravenou, ale tři kilometry do kopce v totální pustině a ještě po kolena ve sněhu.

Šel ke dveřím, otevřel a strnul.

„To snad není možné!“ blesklo mu hlavou. Stála před ním Pavlova ne o moc mladší kopie, v zimních botách, zabalená v kabátu a ručně pleteném kulichu s bambulí.

„Dobrý den.“

„Dobrý…“

„Já jsem Tomáš. Pavlův bratr. Já jsem vás nemohl nikde najít, protože jeho kamarádi vás neznali, tak jsem volal do školy, tam mi taky nepomohli, tak jsem zkusil najít vaše rodiče, ale protože o vás fakt skoro nikdo nic nevěděl a na studijním oddělení mi nechtěli nic říct, tak se to protáhlo, ale to nevadí, protože už jsem tu!“ sypal ze sebe ten kluk trochu zmateně a přitom si obyvatele fary zvědavě s trochu pobaveným, leč pořád dost nesmělým úsměvem prohlížel. Ten monolog vyslechl, nasucho polkl, otevřel dveře a pokynul návštěvě směrem dovnitř.

„Aha. Tak pojďte dál.“

„Díky. Ty jo, venku je fakt kosa!“

Kluk najednou úplně ožil a naprosto suveréně mu vkráčel do haly, hodil mu kabát na věšák a v botách vlezl až do obývacího pokoje, kde zůstal stát a rozhlížel se. Musel se tomu smát, když to viděl, tohle snad mají zakódované v genech.

„Co vás ke mně přivádí?“

Tomáš vydechl, nervózně si prohrábl vlasy a uculil se: „Totiž, hledám bráchovu bundu, nevíš, kam ji mohl dát?“

„Aha. No, tak si tu sedni, pokecáme. Dáš si kafe?“

„Dík, kafe ale nepiju. Neměl bys tam čaj s rumem?“