Led

Alarm řval, až mu brněla hlava. Musí to trochu poštelovat, kvůli nějaké lišce nebo medvědovi si zase nevyvolá záchvat migrény. Dlouhá chodba se stočila doleva, automaticky sáhl po zbrani, jistota je jistota. Vypnul alarm, rychle si navlékl kabát, prošel prvními dveřmi, přibouchl je, zasekl bezpečnostní západku a stanul u druhých. Chlad jím prostupoval, rychle se naklonil k okénku z dvacet centimetrů tlustého speciálního skla. Neprůstřelné, s extrémní odolností mrazu. Očima pátral po zvířeti, které slibovalo zpestřit jídelníček masem. Ztuhl. Na sněhu ležel člověk, byl si jist, přestože lidskou bytost neviděl už sedm let. Přesně od tátovy smrti. Za celou dobu, co byli spolu, se nikdo neukázal, ani náznak, že o jejich základně, o nich, někdo ví.

Ležící postava nebyla ani náhodou oblečená do tohoto mrazivého počasí, které tu trvale vládne, ledový vítr velmi rychle zapříčiní jeho smrt. Odložil pušku, chvíli se snažil uklidnit, uvažovat racionálně, ale vzdal to. Je to člověk. Člověk, který mu umírá před očima. Jestli je to nějaký test nebo past, riskne to. Kolik lidí tu ještě je? A má on právo určovat, jestli ten, komu on může pomoci, přežije? Odhodil kabát, který byl pro delší pobyt v mrazu nedostatečnou ochranou, navlékl si tátův ochranný oblek, jediný, který kdy na základně byl. Oběma rukama musel pohnout hlavním zámkem, aby mohl ven. Zabezpečil si rychlý návrat, systém kódů, které byly velkou měrou ochranným prvkem základny, byl jeho dílo. Vykročil.

Běžet se nedalo, oblek byl ochranou i omezením, těžkými kroky se k postavě blížil. Nebyl čas váhat, stejně se už rozhodl, a tak se jen upřeně díval a co nejrychleji přibližoval. Byl to muž zabalený v hadrech a celý od krve. To, že není dostatečně oblečený, čekal, krev ho zaskočila. I to ale odsunul stranou. Jestli je co vysvětlovat, klást otázky a dostat odpovědi, musí jeho nečekaný host přežít. Silný poryv větru ho srazil na kolena. Sklonil hlavu, rukavicemi s navlečenými ostny se přichytil na ledové krustě pod sebou. S bezvládným tělem si vítr trochu pohrál, přetočil tělo na bok a trochu ho posunul. K Viliamově smůle směrem od něho.

Sáhl ke kovovému opasku, natáhl si popruhy, které kdysi sloužily k přivlečení dřeva, když ještě v okolí rostly stromy, když ještě nebyla krajina pokryta ledem a sněhem. Po kolenou se dostal k ležícímu a už značně promrzlému muži. Omotal kolem bezvládného těla popruhy, vstal, vydal se zpátky. Krok za krokem, s hlavou skloněnou k zemi, ostré jehličky se mu zakusovaly do tváří. Spěchal, jak nejvíce to šlo, začínal mít obavu, že ne dost rychle. Měl žízeň, funěl, pot mu tekl po zádech, ignoroval to. Za prvními dveřmi se zbavil obleku, zbraň si pověsil kolem krku. Muže dovlekl na velký kus látky, který sloužil k zakrytí techniky v přechodovém prostoru. Vzal cípy, táhl svůj náklad, umanutě pokračoval.

Trvalo mu hodinu, než dostal neznámého na ošetřovnu. Byl vyčerpaný, zpocený, nevěděl co dělat, prostě se svlékl, muže taky, nenašel na něm mnoho zranění. Tedy ta krev nebyla jeho? Raději na to nemyslel. Položil ho na snížené lůžko, které pak automaticky vystoupalo do požadované výšky. Opatrně mokrým, čistým kusem látky omyl tělo nečekaného návštěvníka, osušil ho teplým vzduchem. Pak spustil diagnostiku. Sledoval paprsek žlutého světla, které přejíždělo pomalu od hlavy k nohám a zpět.

„Skenuji,“ ozval se hlas přístroje.

„Dehydratace, tělesná kondice dobrá. Věk třicet pět.“

Z boku lůžka vyjely jehly, ihned se zabodly do ruky ležícího. Krev stoupala hadičkami do centra testování. Odpojily se. Viliam ošetřil drobné ranky, které se hned zatáhly.

„Celkový stav dobrý, léky v krvi v minimálním množství, doplňuji.“

Další jehla, tou ale proudila čirá tekutina do ležícího.

„Aplikován lék na spaní a regeneraci, dvanáct hodin. Ukončuji.“ Vše se zastavilo, spal.

Mladík zíral na nahé tělo spícího, poklidně oddechujícího muže. Do zlatova opálená pokožka, pevné svaly, stehna měl jak zápasník, mohutná ramena a hrudník se pohybovaly v rytmu jeho dechu. Černé vlasy trochu odrostlé, neodolal a dotkl se jich. Prstem sjel po žíle na krku, až mu ruka zcela přirozeně skončila v hustých chlupech na hrudi. Člověk, muž, tady u něho na základně. Kolikrát si představoval, že se to stane, někdo se objeví. Tak teď tu je. Přetáhl přes něho fólii, nastavil teplotu a signalizaci, aby mu dal signál vědět, až se začne budit.

Osprchoval se, převlékl. Jestli měl něčeho dostatek, byla to voda. Nemohl spát, byl nervózní, divně napjatý, neklidný. Rozhodl se pracovat. Procházel staré otcovy záznamy. Nákresy meteorologických map, šipky, označená místa, kde očekával největší změny. Ledová, mrazivá bouře se přihnala přesně tak, jak předpověděl. Miliony, miliardy lidí zemřely během pár hodin. Nikdo, skoro nikdo, nebyl připraven. Viliamův otec to předpovídal, snažil se varovat nejdřív vědeckou obec, pak vládu. Zkusil noviny a rozhlas. Mluvil s každým, kdo byl ochoten poslouchat, i s těmi, kteří se mu vysmívali. Snažil se ze všech sil, nestačilo to. Měla ho za blázna i jeho manželka, Viliamova matka. Několik lidí uvěřilo, nebylo jich mnoho. On sám se připravil, proti vůli své ženy, která se odmítala stát obětí jeho klamů. Když se rozhodl odjet na základnu a vzít s sebou jejich tehdy desetiletého syna, postavila se mu. Viliam ale otci věřil, napsal matce dopis a utekl. Otec rychle zjistil, že je v autě, nepřemlouval ho, aby se vrátil, zachránil jim tím oběma život. Nikdy nezjistili, co se s mámou stalo, ne přesně. Tátu to strašně trápilo. Vyčítal si, že ji více nepřemlouval nebo neodvezl násilím. Planetu zachvátila doba ledová apokalyptických rozměrů. Zemřela skoro všechna zvířata, jen některá se dokázala přizpůsobit. V podzemí základny byla malá farma, která jim poskytovala dostatek zeleniny.

Pěstování teď zaměstnávalo Vila na dlouhé hodiny. Táta také udělal neskutečné zásoby dehydrovaných potravin, počítal se základnou pro desítky lidí. I to teď bylo pro Viliamovo přežití zásadní. Syn stále pokračoval v tom, co jeho otec začal. Údržba základny, pěstování, to byla jen část denního programu. Vysílal na různých frekvencích, vypouštěl malé balóny se zprávou a volacím kódem. Nepřestával sledovat vývoj počasí, všechny drobnosti zaznamenával, porovnával a zapisoval. O totéž se pokoušel i dnes, teď to nešlo, nemohl se soustředit.

Složil hlavu do dlaní, za zavřenými víčky viděl obraz onoho muže. Jak to, že je opálený? Kde se tu vzal? Čí byla ta krev? Na další otázky neměl čas, signalizace mu hlásila, že neznámý se probouzí. Bylo to po třech hodinách. Překvapeně vyskočil, židle odjela ke zdi. Ještě slyšel, jak narazila do plechu skříňky. To už pádil chodbami jako blesk. Jedna z mála věcí, které tu mohl dělat, bylo běhat a dělal to často. Vrazil na marodku, muž na lůžku seděl, Viliam zastavil, trochu zadýchaný. Nestačil nic říct, když na něho pacient pohlédl. Černé oči ho přimrazily na místě, netušil, co se s ním děje, ale měl co dělat, aby se nesesul k zemi. Kolena se mu roztřásla.

„Doktor Majský, kde je?“ oslovil ho trochu zhrublým hlasem pacient, ještě měl kolem boků fólii.

„Táta zemřel před sedmi lety,“ vůbec nevěděl, proč mu o tom povídá. Sám měl spoustu otázek.

Neznámý seskočil z lůžka, přikrývka sjela na zem, byl nahý. Působil hrozivě a…

Viliam sklonil hlavu, červenal se, poprvé v životě a moc nevěděl, co s tím. Návštěvník to viděl, omotal pokrývku rychle znovu kolem sebe.

„Kde mám oblečení?“

„Ty hadry? Byly od krve a kdoví čeho,“ opatrně couvl před tvrdým pohledem. „Připravil jsem vám nové,“ ukázal na úhlednou hromádku.

„Byl jsem sám, když jsi mne našel?“

„Ano.“

Tou otázkou ho zaskočil. Bylo to tak zvláštní s někým mluvit. S někým jiným než s tátou a tento muž reagoval tak jinak.

Viliam se k němu otočil zády, aby se host mohl obléknout. Neviděl tak úsměv ani jasný důkaz jeho vzrušení, který skrýval, když se zahalil do pokrývky. Teď na sebe rychle natáhl kalhoty a tričko, oboje trochu těsné, ale čisté a nové. Přitom nespouštěl oči z mladíkových zad. Fascinovala ho bílá kůže, která tak kontrastovala s tmavě hnědými vlasy. To nebylo nic proti očím. Nikdy takové neviděl, šedé, skutečně světle šedé. Před chvíli do nich upřeně zíral a ten krasavec se začal červenat. To mu zvedlo tlak a nejen to, musel s tím něco udělat. Skousl si ret, kruci, kvůli tomu tu není, ale copak se dá odolat někomu takovému.

Doktor jim nepomůže, rychle vychladl. Vydal se na cestu mrazem, potřebují pomoc, jinak jsou bez jídla. Do toho ještě Kar a to, co se stalo. Vzpomínky se vynořily. Šli vedle sebe. O oblek, který jim poskytl ochranu proti mrazu, se střídali. A pak se najednou vytasil se svým plánem.

Trian na něho nevěřícně zíral, nemohl pochopit, že to myslí opravdu vážně.

„O čem to mluvíš? Chtěl jsem doktora najít, požádat o pomoc, radu. Ne mu vykrást základnu.“

„Děláš si srandu? Je to jeho vina, tohle všechno, tak ať platí.“

Trian se zastavil, Kar byl najednou neznámý, cizí člověk. Ano, bylo nemálo přeživších, kteří hledali viníka a našli ho v doktoru Majském. Že se měl snažit víc, bojovat, když věděl, že to bude takového rozsahu. Jenže Trian věřil informacím o tom, jak moc se snažil. Tam, kde ho vyhodili dveřmi, lezl jim do kanceláří odkudkoliv. Posílal e-maily, dopisy, vzkazy. Trian věřil, že udělal všechno a rozhodnutí jiných, ne jednotlivce, vedlo ke zkáze. Teď nebyla situace pro tuhle diskusi, ale Kar se odhodlal pro něco, v čem ho on nemohl podpořit. Dohadovali se a pak na něho Kar vytáhl nůž. Bylo to tak nečekané, ale nenechal se vyhodit z konceptu. Divoká rvačka, při které ho zranil.

„Vstávej, sakra, zvedni se!“

Kar se nehýbal, otočil ho a teprve v tu chvíli spatřil, kam ho bodl. Zničený oblek, který potrhali při rvačce, s dírou v hrudi.

„Kare, kruci fix.“

Do očí se mu hrnuly slzy, chlad ho přinutil pokračovat. Teď tu stojí, tváří v tvář synovi doktora Majského. A racionální myšlenky se ztrácejí.

Jemně se dotkl mladíkova ramene, ten se k němu otočil, zase ty oči. Jak se má jako soustředit? Odkašlal si.

„Jmenuju se Trian, mysleli jsme si, že nám doktor poradí,“ trochu kostrbatě vysvětloval svou přítomnost zde.

„Viliam,“ nabídl mu ruku, čekal stisk, který drtí i kosti. Místo toho Trian uchopil jeho ruku s nečekanou jemností, stisk byl dost silný, ale prsty mu přejely po hřbetu ruky velmi jemně. Viliam se zachvěl, jeho tělo reagovalo na mužovu přítomnost, vnímal to. Opatrně ruku stáhl.

„S čím poradit? Jak to, že jste opálený?“ vyřkl první, co ho napadlo.

Usmál se, syn svého otce. Neznal doktora, to ne, ale uměl si představit, že se mu asi dost podobá. Zakručelo mu v žaludku, nejedl už dny.

„Máte hlad? Pojďte, dáme si něco k jídlu.“

Trian si pochutnával na dušené zelenině s kouskem pečeného masa. Aniž se Viliam ptal, začal vyprávět. Z části proto, že mu musí vše vysvětlit, a pak aby se něčím zaměstnal. Povedlo se jen napůl, světle šedé oči ho nepouštěly, mluvil a mluvil, víc než chtěl. Co se stalo mezi ním a Karem, však zamlčel. A protože se Viliam už na krev na jeho šatech a těle neptal, nebylo to nutné.

„Doktor, tvůj otec, měl pravdu. Patřím k těm, kteří ho nechtěli poslouchat, slyšet jeho varování. Zaplatil jsem za to jako asi většina z nás. Ale podařilo se nám časem najít jeho první plány na pěstírny. Jenže to nefunguje úplně, jak by mělo. Proto jsem opálený. Ty víš, o co jde?“

„Jo,“ prostě odpověděl. Sebral plastové talíře, pečlivě umyl, uklidil. Cítil pohled černých očí, snažil se to nevnímat, nějak dvakrát mu to nešlo.

Pozoroval Viliama, měl moc dobrý výhled na jeho profil. Bílá kůže, na níž se uchytilo pár kapek vody a pěny, kterou myl talíře. Odvrátil se. Má problém, velký problém.

Viliam mu ukázal plány. Trian jim moc nerozuměl, ale mladík mu slíbil, že je překreslí a všechno vysvětlí. Taky chtěl najít ten důvod, proč Trianovi a jeho lidem pěstírny fungují jinak, špatně. To, co muž popsal, intenzitu záření, která způsobuje to přitažlivé opálení. Ukázal mu plány chodeb na základně, Trian byl zvědavý, vydal se na průzkum. Našel všechno možné, včetně farmy, jak tomu Vil říkal. To ale on nevěděl. V místnosti bylo příjemné klima, na vyvýšených stupíncích malé kastlíky, v každém jedna rostlinka, k níž vedla hadička dávkující kapky vody. Osvětlení přesně tak, jak má být, žádné vedro. Fascinovaně zíral, představoval si, jak tu Viliam pracuje sám celé hodiny. Rychle vypadl. Coural chodbami pohroužen v myšlenkách. Po několika hodinách se vrátil do doktorovy pracovny, mladík zrovna vkládal překreslené plány do tubusu.

„Je to hotové. Vůbec jsi mi neřekl, jak ses sem dostal.“

„Dlouhý příběh, snad jindy,“ vycouval a Vil se už neptal.

„Půjdeme spát,“ řekl Trian.

Vil mu ukázal lůžko, kde se může vyspat, sám šel k sobě. Nemohl vůbec zabrat, nebyl na základně sám, poprvé po tolika letech, nakonec usnul.

Ráno poprvé po mnoha měsících zaspal. Rychle se oblékl, vyběhl z pokoje, ihned zamířil k centrální stanici. Někdo vypnul alarm a všechny okruhy. Najednou ho něco napadlo, tátův oblek na pobyt ve venkovních mrazech. Jediný, který má. Věděl, že tam nebude, ještě než došel k místu, kde ho nechával. Nevztekal se, nekřičel, vlastně byl jen zklamaný, smutný. Nahodil systémy a všechno se vrátilo do starých kolejí. Trian nenechal ani vzkaz, prostě vzal plány, okradl ho o oblek a odešel. Zatřepal hlavou, vyháněl vzpomínky a před usnutím se snažil zahnat touhu, která ho stravovala. Najednou na něho víc doléhala samota, párkrát přišel i pláč.

Trian se vrátil i s plány, rychle se jim podařilo opravit vše tak, aby jim pěstírny sloužily a nebyla to muka v nich pobývat. Musel se taky hlásit u velitele a říct mu všechno o Karovi. Nebyl potrestán, i když vycítil, že velitel se víc přiklání ke Karovu názoru. Zapojil se do běžné rutiny, pracoval, jedl, spal, ale mysl měl jinde a nejen ji. Nevěřil na lásku na první pohled. Na to, že se dva potkají a už bez sebe nemohou být. Když o tom někde četl nebo slyšel vyprávět, vysmíval se. Teď věděl, že se zamiloval jako nikdy dřív. Stačil jeden pohled Viliamových očí, překrásných, světle šedých očí. Stranil se lidí, když nepracoval, zůstával sám, nebylo mu tak dobře, ale rozhodně líp než mezi lidmi.

„Triane, co je s tebou? Co ses vrátil, jsi mimo sebe?“

Tom, navenek smíšek a kašpar. Trian dobře věděl, jak hodný a hlavně empatický je to kluk. Před pár lety spolu chvilku byli, zůstaly hezké vzpomínky a hluboké přátelství. Mladík si vedle něho sedl, položil ruku na jeho.

„Tak co je?“

Nadechl se a pak spustil, všechno mu vyklopil. Složil hlavu do dlaní.

„Co mám dělat? Tome, já už nemůžu,“ několik slaných kapek se mu kutálelo po tvářích.

„Musíš jít za ním.“

„Okradl jsem ho, využil jeho vstřícnosti, pohostinnosti a teď tam mám jít? V lepším případě mne jen vyhodí.“

Mladík se nad něho postavil, upřeně pozoroval zmučenou tvář přítele. Opatrně zvedl jeho tvář tak, aby na sebe hleděli.

„Jsi jediný, kdo zná cestu, kdo tam šel. Žádné plány už nejsou, když odejdeš, je mizivá šance, že se k vám někdo dostane. Pokud ano, určitě na to budete připraveni. Řekni mu, co cítíš, víc nemůžeš, ale musíš to udělat.“

Trian vstal, objal Toma, potřeboval blízkost přítele.

„Děkuju, moc ti děkuju.“

Ještě nějakou chvíli spolu pobyli, mluvili a trochu se i smáli. Když Tom odešel, měl jasno. Pozdě v noci se vykradl. Oblek, který musí Vilovi vrátit, a malý batůžek, v něm několik svých osobních cenností.

Alarm řval, běžel se podívat. To, co spatřil, ho přimrazilo na místě. Postava v tátově obleku, neznámý, do tváře neviděl, právě vcházel. Viliam jen zíral, zapomněl, že vypnul okruh, aby mohl nahlédnout, i když ven nemohl. Byl to neznámý? Jakkoliv to bylo bláznivé, doufal, že to je ten, na koho myslí každý den. Příchozí si sundal přilbu, Trian. Propaloval ho pohledem, než se Vil zmohl na cokoliv, vrhnul se na něho. Nechtěl se prát, vzal mladíkovu tvář do dlaní a dravě ho políbil. Choval se jako někdo, kdo nemohl týdny pít a konečně se dostal vodě. Přesně tak se taky Trian cítil. Musel Vila políbit, jinak by se už určitě zbláznil. Když se plahočil přes ledovou pláň, v jejímž středu byla základna, měl před očima Vilovu tvář, úsměv, oči, to jak se pohybuje. Když ho spatřil, neovládl se. Mladík přijímal jeho vpád, ale neodpověděl. Jejich rty se odpoutaly.

„Promiň, Vile, odpusť mi, že jsem utekl jako kluk, omlouvám se. Musel jsem jim ty plány donést, aby všichni měli možnost přežít. Nemůžu na tebe přestat myslet, nedokážu bez tebe být, Viliame.“

Chlapcovy oči ho šokovaně pozorovaly, znovu se sklonil pro polibek, mladík se mu vysmekl.

„Ten oblek nech tady,“ řekl tiše a rychle odcházel. Z jeho chování se nedalo nic vyčíst.

Bezmyšlenkovité pohyby, hlava úplně prázdná, zavěsil oblek, kam mu ukázal, bylo to stejné místo, kde ho on sám vzal. Vyšel, Viliama nikde nezahlédl. Procházel chodby, nebyl si jistý, kam má jít a hlavně na čem je. Byla to chyba, měli si nejdřív promluvit, trochu se poznat, všechno si vysvětlit, ale on si nemohl pomoct. Ne ve chvíli, kdy ho spatřil. Strašně mu chyběl, což byla naprostá pitomost, skoro se neznali, ale chyběl mu. Musel se vrátit. Náhle zahlédl otevřené dveře, netušil, kam vedou. Uvnitř se svítilo, vešel. To, co spatřil, ho dokonale vyvedlo z míry. Nahý mladík na něho čekal a konečně promluvil.

„Myslel jsem si o tobě ledacos, ale i tak mi nejdeš z hlavy. Když na tebe myslím, jsem…,“ zrudnul.

Co to dělá? Skoro vůbec ho nezná, proč ho takhle zve. Kladl si otázky, na něž neměl odpovědi, a udělal to, co cítil. Trian se pomalu svlékal, nespouštěl pohled z Vilovy tváře a mladík ho propaloval svým. Muž zavřel dveře, ze zvyku, alarm už asi běží a jsou tu jen oni dva. Došel k chlapci. Těch pár kroků, je posunulo míli jiným směrem. Objal mladíka a přitáhl ho k sobě.

Dotek kůže byl elektrizující, vnímal jen mladíka ve své náruči, nespěchal. Viliam se chvěl, se zakloněnou hlavou se na Triana díval, ten začal jemně hladit jeho bílou kůži. Bříšky prstů, pak celými dlaněmi, přes hrudník, boky, záda. Ruce položené na mladíkově kříži, lehce prsty přejel po pevných půlkách a jemně Vila položil na lůžko. Líbal a mazlil se s ním, objevoval jeho tělo. Vil na tom byl stejně, nezkušený, něžný, každým dotykem se osměloval. A Trian se s každým pohlazením, polibkem rozpaloval. Dával vše, Viliam jako by to cítil, oplácel mu stejně. Milovali se, až když byl chlapec připravený. Trian se nikdy necítil víc šťastný, než když se mu rozechvělé ruce omotaly kolem krku, nohy objaly jeho boky a sladké rty ho na dlouho umlčely.

Když konečně pohlédl do mladíkových nádherných očí, spatřil slzy.

„Ublížil jsem ti?“ polekal se.

„Ne, jen…“

„Co?“ obava se začala vkrádat do mužovy duše.

„Jen jsem šťastný, nikdy mi nebylo tak krásně,“ uhnul pohledem.

Trian začal jemně líbat horkou kůži na Vilově krku, pod níž cítil krev tepající v jeho žilách. Přivinul k sobě chlapce tak těsně, jak to jen bylo možné.

„I já,“ zašeptal.

Neusnuli a nechtěli se pustit. Potřebovali cítit jeden druhého, být u sebe tak těsně, jak jen to šlo. Svět byl už dlouho divné místo a oni našli svůj pevný bod. Našli jeden druhého, lásku.