Taky dokážu velký věci!

„To nemůžete myslet vážně! Zrovna jeho? Proč musím zrovna já vyfasovat zrovna jeho?!“ rozčiloval se mladý strážný anděl Izmiáš v kabinetu svého vedoucího.

„Beru to jako řečnické otázky,“ uculoval se vedoucí, „ale stejně ti na ně odpovím. V Tedeášovi je potenciál. A ty máš šanci ho v něm najít, probudit – a rozvinout. Kdyby si ti nahoře mysleli něco jiného, pod tvá křídla ho nepřidělí.“ A pak, protože viděl, že v Izmiášovi to pořád ještě vře, přistoupil k němu a smířlivě mu položil ruku na rameno: „Víš, že situace dole na Zemi je teď vážná. Potřebujeme každého, každého, kdo té práce bude aspoň trochu schopen. Dej Tedovi šanci. A nejenom to. Dej mu to nejlepší ze sebe. Nauč ho všechno, co ho naučit dokážeš. Čím dřív bude moct roli strážného anděla převzít, tím dřív se zase budeš moct věnovat jiným úkolům.“

„Hm, tak dobře,“ ucedil Izmiáš skrz pevně semknuté rty a vypařil se z místnosti dřív, než vedoucího napadne ještě nějaká větší šílenost. I když nic šílenějšího si už představit neumím. Tedeáš! A strážnej anděl! Už jsem ho delší dobu neviděl, ale na základce byl vždycky ze všech nejmenší! A nejslabší! Na tom se těžko něco změnilo! Ostatně, proto ho při rozzařovacích testech přiřadili k pomocnejm andělům a ne ke strážnejm, že… No, jenže na Zemi se zbláznili, a tak holt začneme bláznit i tady nahoře. Do pekla práce!

O kus dál, v kanceláři Oddělení osudu, se zrovna skupinka andělů pomocníčků dozvídala to samé. Lidé na Zemi se řítí do propasti…, na povrch vyplouvají jejich nejtemnější stránky, čehož samozřejmě využívají všichni možní démoni…, vylézají ze svých skrýší, protože cítí, že na Zemi pro ně nastává pastva – a lidé, napůl zmanipulovaní, napůl zoufalí, jsou stále méně a méně schopní se jim bránit… „Proto je potřeba víc strážných andělů. A proto se vedení rozhodlo, že některé z vás na strážné anděly povýší. Byli jste mezi všemi pomocníky pečlivě vybráni – ale tím ještě není vaše cesta u konce, naopak! Teď ke každému z vás přidělíme jednoho ze strážných, aby vám ukázal, co a jak, aby vás zasvětil do tajů strážení a ochrany. Za chvíli si vás vyzvednou. Takže, Haleme, tobě byl přidělen Tomiáš. Tede, tebe si vyzvedne Izmiáš. Berne, ty se budeš učit od…“

Tedeáš přestal vnímat. Nejen proto, že víc vědět nepotřeboval, ale hlavně proto, že to, co se právě dověděl, mu způsobilo tak trochu šok. No to snad ne! Izmiáš! Pf, tohle přidělování snad ani nemůže mít na starost Oddělení osudu, ale rovnou nějaká Kancelář blbejch fórků, ne? Ne že bych teda nevěřil, že na Osudovým vědí, co dělají… Haha, jenže na druhou stranu, jestli tam mají taky nedostatek personálu a tady tyhle úkoly zadávají nějakejm učedníkům, tak pak to podle toho vypadá… Achjo, to mi teda ta radost z toho, že dostanu šanci stát se strážným andělem, moc dlouho nevydržela!

Když se Tedeáš jako poslední vyploužil z kanceláře, Izmiáš už na něj čekal. Opíral se o protější zeď, na sobě měl tmavé, kobaltově modré kalhoty, což byla už od dětství jeho oblíbená barva, ruce měl založené na nahém hrudníku – a z jeho nasupeného pohledu šlo velice dobře vyčíst, co si o celé téhle akci myslí. Nebo co si myslí o Tedovi samotném.

Jednoduše řečeno, ti dva se prostě už odmala moc nemuseli. Izmiáš s partou svých kumpánů dával všem andělům nestrážným až příliš okatě najevo, jaké o nich má mínění. Že jimi tak trochu… pohrdá. Za to, jak jsou malí… a neschopní… No, a Tedeáš, ten si to zase nenechal líbit. Nikdy. Spousta menších andílků se sklopenou hlavou poslouchala a mlčky přecházela výsměšné poznámky těch, co se narodili jako větší a silnější, ale Tedeáš ne. Sebe i ostatní bránil slovy i rukama; urážky, nad kterými by se i peklo červenalo, tahal zpoza křídel tak lehce jako pírka, a i když Izmiášovi sahal sotva po ramena, stejně mu to nebránilo, aby ho za jeho posměšky zkoušel zfackovat.

A teď bylo zcela očividné, že jejich vzájemná nevraživost se ani poté, co se na konci základní výuky jejich cesty rozdělily, nijak nezmenšila. Ted sice možná někde hluboko uvnitř sebe zadoufal, že Izmiáše během té doby, co se neviděli, to jeho nespravedlivé posměváčství přestalo bavit, ale první pohled do jeho očí mu řekl, že až takovéhle zázraky se opravdu nedějí. Navzdory tomu, co už se o zázracích naučil. A tak se holt na Izmiáše taky už preventivně zaškaredil.

Izmiáš sjel Teda podmračeným pohledem. Tak jasně, že nevyrostl. Občas se někdo ještě během studia na střední vytáhne, ale jeho případ to očividně není. Skrček jeden malej. Ale prát se vždycky uměl skvěle, o tom žádná! Jenže to je na strážnýho anděla prostě děsně málo… „Čau,“ prohodil, protože mu bylo hloupé neprohodit nic.

„No, nazdar,“ zavrčel Ted.

Izmiáš se odlepil od stěny a rychlým krokem se rozešel po chodbě. Když zaslechl, že se Ted vydal za ním, přemístil se.

Tedeáš se zastavil a pohledem ulpěl na místě, odkud se jeho bývalý spolužák právě vypařil. Dlouze si povzdychl, zavřel oči a zkusil se napojit na Izmiášovu stopu. Nebylo to nic snadného, protože s Izmiášem strávil hrozně málo času – a jeho stopa proto byla neuvěřitelně slaboučká. Mezi stopami všech ostatních andělů ji pořádně nemohl najít, a když ji užuž vypátral, zase se mu ztratila… Nakonec se mu to ale povedlo – a s napůl vítězoslavným, napůl už dopředu vyčerpaným výrazem se za Izmiášem přemístil. No, tak tohle nebude jen tak. Jsem se asi fakt radoval předčasně. Že se jako budu moct stát strážným andělem. Pod vedením někoho jinýho by se mi to možná povedlo, ale Izmiáš mě prostě nenechá…

„Trvalo ti to dost dlouho,“ přivítal ho Izmiáš na střeše jednoho vysokého mrakodrapu na Zemi.

„Nenechal jsi mi pořádnej otisk, abych tě mohl snadno vysledovat,“ opáčil Ted. Měl tedy chuť to říct mnohem ostřeji, ale… nechtěl na Izmiáše vyjíždět. Ne hned. Je naštvanej už tak. Když bude ještě naštvanější, nijak si tím nepomůžu…

„Nenechal,“ kývl hlavou Izmiáš. „Přesto ti to trvalo dost dlouho.“

„Pf, jdi někam…“

„Haha,“ rozesmál se Izmiáš, „však jsem šel někam. Já jsem svůj úkol splnil. A tím tvým bylo jít za mnou. A nic proti, ale už to začínalo vypadat, žes hned ten první úkol vzdal.“

Ted si musel napočítat do pěti, aby se uklidnil. V tu chvíli ho ale Izmiáš popadl za předloktí a Ted ucítil, jak mu přes myšlenky posílá svůj otisk. „Abys mě příště našel dřív,“ okomentoval to Izmiáš, když Tedovu ruku zase pouštěl. „Na tvý bloudění vesmírem totiž prostě není čas.“

„Tak dík,“ přijal Ted vděčně tuhle pomoc a dobře si u sebe ten otisk uložil. „Chceš můj…?“

„Nepotřebuju,“ ujistil ho Izmiáš. Mně pátrání po ostatních problém nedělá.

„Hm,“ zahuhňal Ted. Docela dost Izmiášovi všechny ty jeho schopnosti záviděl. „No, a co děláme tady?“ zajímal se a zvědavým zrakem se začal rozhlížet po městě rozkládajícím se pod nimi, zatímco si sedal vedle Izmiáše.

„Nepoznáš to…?“ podivil se Izmiáš.

„Co mám poznat?“ nechápal Ted.

„Kvůli čemu tu jsme. Kdo potřebuje naši pomoc. Kde hrozí… kolize…“

Tedeáš se po Izmiášovi ohlédl, jestli si z něj neutahuje, ale když zjistil, že ne, znovu se zahleděl na to rozlehlé město pod sebou a zapátral po nějakém… znamení. „A jak to mám poznat?“

Izmiáš se nutil do klidu. „Tak teorii, předpokládám, nastudovanou máš?“

Ted už se neudržel: „Děláš si srandu?“ vyjel po něm. „Kdy bych to asi tak stihl? To, že se mám stát strážným andělem, jsem se dověděl před chvilkou!“ Pak na Izmiáše přimhouřil oči, protože zachytil pár jeho zbloudilých myšlenek: „A ty taky! Tak se nedělej, jak jsi bůhvíjak napřed!“

„No, ať se ti to líbí nebo ne, jsem napřed. O dost. Proto se ty máš učit ode mě, a ne naopak,“ neodpustil si Izmiáš uštěpačný rýpanec.

Tedeáš opět spolkl několik pekelných nadávek a raději jen trhnul rameny. „Tak mě teda uč! Místo toho se zatím akorát vytahuješ…“

Na Izmiáše tahle poznámka zapůsobila, jako kdyby dostal políček. Došlo mu totiž, že má Tedeáš pravdu…, a zastyděl se. Rychle od Teda odvrátil hlavu, aby nešlo poznat, že se malinko začervenal. „Ehm… a co jste se teda na střední celou tu dobu učili? Myslel jsem, že nějaký základy pro strážný anděly jste tam brali.“

Ted vycítil, že se Izmiáš ptá z opravdového zájmu, a ne proto, aby se mu mohl zase vysmívat. Odpověděl tedy popravdě: „To jo, jenže to byly fakt jenom základy. Poslání strážnejch andělů… a jejich pravomoci… a pravidla, co se můžou obcházet, a pravidla, co se obejít nesmějí… V podstatě jenom samá teorie. Ta nejzákladnější. A co se týče praxe, tak tý jsme měli děsně málo celkově, natož tý z vašeho oboru…“

„Tak to je bezvadný,“ povzdychl si Izmiáš. „Aspoň mi řekni, že jste trénovali, jak se napojit na Zdroj…“

Ted zavrtěl hlavou. „Říkali, že tohle o moc víc natrénovat nejde. Že s tím se každej narodíme. Jde to tak maximálně trochu… hm, vypilovat… Ale nemůžeme přes nás nechat proudit víc světelný síly, než kolik naše těla unesou…“

Izmiáš měl pocit, že snad špatně slyší. Sjel Teda nevěřícným pohledem. To prostě… to je fakt celý nějakej blbej vtip! Jakože… to, že je o hlavu menší, by nemuselo vadit. Teorii taky dožene, blbej nikdy nebyl. Ani línej. Ale když se neumí a hlavně nikdy ani nebude umět pořádně napojit na Zdroj a čerpat z něj energii, tak co s ním, do pekelný vohrady, jako mám dělat?!

Jenže pak si všiml, jak se Tedeáš zatvářil. Byl to jenom… pidiokamžik, jenom taková rychlá emoce, která se mu mihla tváří, ale Izmiáš ji stejně zachytil. Musel umět zachytávat tady ty záblesky. Jako strážný anděl je musel umět zachytit… a rozklíčovat. A… zastyděl se podruhé. Tentokrát opravdu hodně. Protože… se zastyděl za všechny ty roky zpětně. Já jsem byl ale takovej idiot! Smál jsem se mu, že je malej a slabej… Jenže on s ničím z toho nemohl nic udělat. Nemohl to změnit. Nemohl se dost dobře narodit znovu. I když by chtěl. Chtěl by, protože… chtěl by být strážným andělem. A vždycky mu bylo líto, že to nevyjde. Vždycky mu bylo líto, že není trochu schopnější. A teď je mu to líto znovu…, protože jako idiot na druhou mu to tady otřískávám o hlavu!

„Ehm,“ odkašlal si Izmiáš, „tu teorii si teda dostuduj. Mám všechny knížky doma, půjčím ti je. Hlavní jsou ty pravidla, jak jsi o nich mluvil… Nestačí, abys o nich jenom věděl. Musíš je mít fakt… v krvi, víš? Protože když na to přijde, tak už není kdy nad nima přemýšlet. Musíš podle nich jednat. To za prvý. A za druhý: teď se napoj na Zdroj. Tak, jak to umíš. To bude bohatě stačit. Požádej o dar vidění. A koukni se na to město znovu.“

Ted se na Izmiáše překvapeně zahleděl. Čekal, že se mu bude dál posmívat… a ne že ho najednou začne doopravdy učit. Visel mu rtech, přemýšlel o všech jeho slovech. „A pak?“ dožadoval se pokračování.

Izmiáš se zasmál: „Nepředbíhej. Nejdřív udělej, co ti říkám.“

„Tak jo,“ uznal Ted, že to dává smysl. Zavřel oči…, napojil se na Zdroj…, požádal o dar vidění… a oči zase otevřel. A tentokrát to město viděl… jinak. Žádné budovy, žádné stromy, žádná malinkatá autíčka dole na silnicích a ještě menší postavičky, spíš vytušené než viděné, na chodnících. Místo toho jen… čáry. A barvy. Nádherné, pastelové barvy. Až na to jedno místo. Tam, v tom desetipatrovém obytném domě, v přízemí. Ostře červená skvrna. „Co to je…?“

„To je důvod, proč jsme tady. Kolize dvou nebo více lidskejch duší a jejich osudů. Potřebujou naši pomoc.“

„Tak… letíme, ne?“ vyskočil Ted na nohy a užuž se přemísťoval, když vtom ho Izmiáš popadl za zápěstí.

„Nespěchej… Zatím stojíme mimo čas. Jakmile tam vlítneme, čas se rozběhne – a pak už zastavit ani zpomalit, natož vrátit, nepůjde. Takže je potřeba tam vletět s klidnou, čistou myslí, a ne v panice…“

„Aha,“ zahuhlal Ted a zase si sedl, vyprostil svou ruku z té Izmiášovy. „A to tu jako můžeme sedět, jak dlouho budeme chtít?“

Izmiáš se zase zasmál. Vzpomněl si, že úplně stejné otázky kladl v prváku svému učiteli taky. „Jo, můžeme. Teda pokud u té kolize nejsou démoni. Ti totiž taky stojí tak trochu mimo čas, takže je potřeba zasáhnout hned…“

Tedeáš sebou nevědomky trhl. O démonech už něco věděl. „A jak poznáme, jestli jsou tam démoni?“

„Musíš si ten dar vidění… ehm… prostě přepínat podle toho, co potřebuješ vidět,“ zkusil mu to Izmiáš vysvětlit.

„Ale… jak?“ neuměl si to Ted představit prakticky.

„To se hrozně blbě vysvětluje… Víš co? Zavři oči,“ poradil mu, vyhoupl se na nohy a přešel těsně za Teda.

„Proč…?“ sledoval ho Ted znejistěle.

„Prostě se nevyptávej a zavři oči. Ukážu ti to. Nic jinýho mě nenapadá,“ pokrčil rameny Izmiáš a přidřepl si.

A tak ho Tedeáš poslechl, zavřel oči… a pak ucítil, jak mu Izmiáš pokládá konečky prstů na spánky.

Izmiáš se zpoza Tedova ramene svýma zkušenýma očima zahleděl na město, které se před nimi rozprostíralo…, a to, co viděl, promítal do Tedovy mysli. „Hele. Tohle je první… no, třeba filtr. Přes ten ses už díval. Ukáže se ti kolize, která je tak nějak… hmm, připravená pro tebe. Protože jsi nejblíž a taky momentálně nejvhodnější, nebo prostě… že na ni tak nějak stačíš, že seš pro ni dost dobře vyladěnej… Popravdě, nevím přesně, jak to funguje. Ale funguje to. Zjednodušeně se dá říct, že ti to ukáže tvůj příští úkol. No, pak máme další filtr. Tenhle. Tady už to vidíš komplexnější. Všechny kolize, ke kterejm se v příštím časovým okně schyluje. Rozmístění ostatních andělů. Ty stříbrný tečky. A rozmístění démonů. Ty černý tečky. Zjistíš, jestli nejsou moc blízko místu, kam se chystáš. Podezřele blízko, víš? Zatím je to na tebe ještě brzo, ale časem si díky tady tomu druhýmu filtru uděláš lepší přehled. Jestli ti třeba bude mít kdo pomoct, kdyby se něco zvrtlo. Což v praxi znamená, kdyby se to zvrtlo s démonama. Nebo jestli ty naopak nemůžeš jít pomoct nějakýmu jinýmu andělovi. No, a třetí filtr, vidíš, ten s těmahle čárkama…, ten tak trochu spojuje všechny události dohromady. Abys viděl, na co všechno bude mít to tvý zakročení vliv. Díky tomu můžeš ten svůj zásah uzpůsobit tak, abys zároveň ovlivnil i něco dalšího. Jak se tady na Zemi říká, zabiješ dvě nebo i tři mouchy jednou ranou. To se prostě blbě vysvětluje takhle bez příkladu. Každopádně, zpátky na začátek. K tvýmu prvnímu úkolu. Na ten ti tentokrát stačí jenom ten první filtr – najít kolizi, kterou zvládneš. A u který jsi s dušema těch lidí tak nějak… stejně naladěnej. Propojenej. Je tam prostě obrovská šance na úspěch, skoro stoprocentní.“

Ted Izmiášův výklad omámeně sledoval. Líbilo se mu dívat se na svět pod nimi… Izmiášovýma očima. A poslouchat k tomu jeho klidný, hebký hlas. Zmizely z něj stopy po nějakém posměchu nebo úšklebcích; zůstala jenom… snaha to Tedovi nějak srozumitelně vysvětlit.

„Skoro stoprocentní…?“ chytil Ted Izmiáše za slovo a otevřel oči.

„Jo, skoro. Občas se může něco podělat. Teď se tam třeba čím dál častějc zjevujou ti démoni. Jsou silnější a silnější. Proto je dobrej ten druhej filtr – abys díky němu pořádně vyhodnotil tu situaci okolo. Aby tě žádnej démon prostě nepřekvapil. No, v tomhle případě už jsem to každopádně udělal za tebe. Takže, jestli seš připravenej, tak můžeme letět. Napoprvý budeš mít jenom dva úkoly. A to omrknout, co se děje, plus promyslet si, jak bys to vyřešil – a druhej úkol, pozorně mě sledovat, jak to vyřeším já. Jasný?“

„Jo,“ přitakal Ted a celý se napjal očekáváním. Konečně končí teorie a uvidím strážnýho anděla v akci… a ne jenom na nějakým naučným videu, jako nám pouštěli ve škole…

„Soustřeď se,“ napomenul ho Izmiáš, když si všiml, že se Tedeáš ztrácí ve svých myšlenkách. „A zamakej na tom stopování. Ne že tam dorazíš, až už bude po všem…“ A s těmi slovy zmizel.

Ted zvedl oči v sloup… a přemístil se za ním. Když jsi mi dal svůj otisk, tak už na tom není nic těžkýho… Zase TAK neschopnýho ze mě dělat nemusíš!

V příští vteřině už ale na své vnitřní komentáře úplně zapomněl. Ocitl se s Izmiášem uprostřed prodejny se smíšeným zbožím. Za pokladnou stála usměvavá mladá prodavačka, v kamrlíku za jejími zády se honily dvě malé děti… a nikdo z nich zatím netušil, že kluk, který právě vešel do dveří… a který si šahá do kapsy…, z ní vytáhne pistoli…

V Tedovi hrklo. Došlo mu, k čemu se tu schyluje. Protože jenom kvůli tomu, že to tady ten kluk chce vykrást, by sem strážnýho anděla nikdo nepovolal…

To už si ale mladá maminka nového zákazníka všimla. A všimla si i toho, co drží v ruce. Tvář se jí zkrabatila hrůzou…, bezděky ucouvla… a chystala se vykřiknout. A Tedovi to do sebe najednou všechno zapadlo. Ta paní vykřikne. A ten kluk se lekne. A vystřelí. A zabije ji. Jak jí ale zabránit ve výkřiku? Nebo jak jemu zabránit, aby vystřelil?

V tu samou chvíli se dal Izmiáš do pohybu. Mávl křídly… a ohromnou rychlostí, kterou měl Ted skoro problém sledovat, se dostal za tu maminku. Pod její pravou nohu, kterou užuž došlapávala na zem, posunul hračku, kterou si nedaleko zapomnělo jedno z jejích dětí. V příští vteřině už mladá paní došlápla na tu hračku… a ano, vykřikla, ale proto, že se jí zvrtnul kotník. Ve chvíli, kdy mladý lupič instinktivně, z leknutí zmáčkl spoušť, se už potácela k zemi… a vystřelená kulka ji minula.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Křik maminky se mísil s jekotem dětí a mladý kluk, k smrti vyděšený tím, co málem nechtě způsobil, honem schoval pistoli zpátky do bundy a celý bledý vyrazil z prodejny ven.

Izmiáš se ohlédl po Tedeášovi – a všiml si, že ten je taky bledší než obvykle. No jo. Napoprvý to rozhodí každýho. „Jdeme,“ pobídl ho rázně. „Zbytek už se nás netýká.“ A s těmi slovy se přemístil pryč.

Tedeáš se ještě chvilku rozhlížel kolem dokola, než Izmiáše následoval. Ani ho nepřekvapilo, že jsou znovu zpátky, na střeše mrakodrapu. Zvláštně vyčerpaně se vedle Izmiáše sesunul do sedu.

„No? Tak co?“ zeptal se Izmiáš.

„Co co…?“

„Co se ti honí hlavou?“ vybídl ho Izmiáš, ať se trochu rozmluví.

„Jestli… jsme neodešli moc brzo. Co když ten kluk zastřelí někoho jinýho? Neměls… neměli jsme ho… nějak zastavit?“

„Od toho je právě ten třetí filtr, víš? Bylo tam vidět, že ten kluk už po tomhle zážitku nebude chtít se zbraněma mít nic společnýho. Bylo to vidět už před tím mým zásahem…, ale je dobrý si to vždycky zkontrolovat ještě i potom… Takže neboj, tohle jsem ohlídal. Spíš mě zajímá, co říkáš tomu zásahu jako takovýmu. Jak bys reagoval ty poté, co jsme se octli v tom obchodě?“

„Hm,“ zavzpomínal Ted, „mě napadlo shodit nějakou tu plechovku, co byly vyskládaný za tím klukem. On by se po nich ohlídl…, a pokud by se lekl a vystřelil, tak by to namířil do těch plechovek. No, a ta paní by se za ten pult zatím schovala sama…“

„No, není to nejhorší nápad. Jenže nemá… hm, tak úplně jistej výsledek,“ nastínil mu Izmiáš svůj pohled na věc. „Ten kluk by se s největší pravděpodobností fakt lekl. Jenže tu spoušť by tak nějak automaticky stiskl ještě dřív, než by se otočil. A je dost velká šance, že by tu maminku trefil.“

„Aha,“ uznal Ted, když si to všechno představil, a svěsil ramena. Tak až takhle do detailu mě to nenapadlo… Týjo, a tohle byl podle Izmiáše lehkej úkol, jo? Se skoro stoprocentní šancí na úspěch? To tak možná v jeho podání! V tom mým, jak to tak počítám, byla ta šance, že by to ta paní přežila, byla sotva poloviční, spíš ani to ne…

„Nebuď skleslej,“ drbnul do něj Izmiáš. Moc dobře totiž věděl, co se Tedovi honí hlavou – a to mu ani nemusel číst myšlenky. Tímhle jsme si prošli všichni… „Hele, žádnej učenej anděl do nebe nespadl… Do toho se časem dostaneš, uvidíš! Takže, připravenej na ukázku číslo dvě?“

Ted se po Izmiášovi nevěřícně podíval: „A tobě se chce…? Nepošleš mě, ať se jdu radši doučit teorii…?“

Izmiáš se vyhoupl na nohy: „Pošlu. Někdy pozdějc. Ale teď, když už jsme tady… Svítí tady spousta červenejch puntíků, který čekají jenom na nás. A navíc, ona i ta teorie se ti pak bude mnohem líp učit, když už si to budeš umět celý líp představit prakticky… Tak co, jdeme?“ povzbudivě se na Teda usmál.

Ted pookřál a taky se honem vydrápal na nohy. „Tak jo,“ oplatil Izmiášovi úsměv.

***

Tedeášovi se to nepřiznávalo snadno, ale celou tu výuku pod Izmiášovým vedením si neskutečně užíval. Bavilo ho sledovat Izmiho při práci… a přemýšlet, jak by se na jeho místě zachoval sám. Každý zásah spolu rozebírali ze všech stran. Sdíleli si své postřehy a myšlenky nejen nahlas, ale i skrz obrazy, které, když si to dovolili, si uměli navzájem předat telepaticky.

Izmiáš ale dbal i na to, aby měl Ted kdy studovat teorii. Mezitím měl aspoň čas sám se pouštět do složitějších úkolů a akcí. Pak, protože Ted byl zvědavý a zvídavý student, s ním detaily z těchto výprav zase sdílel a alespoň takhle, skrz své vzpomínky, ho na tyto náročné akce připravoval.

Časem Izmiáš Teda nechal, aby ty jednoduché zásahy prováděl sám. Zezačátku byl Ted hodně nervózní, ale pomáhalo mu vědomí, že Izmi stojí vedle něj a že mu kdyžtak pomůže. Což se asi třikrát stalo, ale později už to nebylo potřeba. Ted byl bystrý a vynalézavý a hodně rychle si osvojil to umění někam přiletět, získat přehled – a ze všech možností, které se nabízejí, vybrat tu nejvhodnější.

A Izmi ho u toho moc rád pozoroval. Je prostě dobrej! A já taky, haha, protože jsem ho to naučil. Teda… ne že by to bylo zase AŽ TAK těžký ho něco naučit, to ne… ale stejně, proč bych na sebe nemohl bejt aspoň trochu hrdej? No dobře… na něj jsem hrdej taky, uznávám… To další se mu ale uznat nechtělo. A sice, že mu dělá dobře se na Teda dívat, pozorovat ho v akci a pak to s ním rozebírat a chválit ho a radit mu – a to vše nejenom proto, aby měl být proč a na koho hrdý. Všechno to dělal i proto, že s Tedem prostě rád trávil svůj čas.

Jednou, když se Ted ani po několika pokusech nedokázal začíst do kapitoly Jak v případě nouze navázat spojení s lidskou duší, zkusil si v myšlenkách jen tak ze zvědavosti vystopovat Izmiho. A když zjistil, že je na Zemi a že tedy pravděpodobně zrovna plní nějaký svůj úkol, rozhodl se, že se za ním podívá. Jenom tak nenápadně, z hooodně velký dálky… To nemůže ničemu uškodit, ne? Toho si ani nevšimne, že se mu ve druhým filtru objeví o jednu stříbrnou skvrnku víc, hihi… Pokradmu se tedy vydal po Izmiho stopách… a potom z bezpečné vzdálenosti pozoroval, jak Izmiáš zasahuje u jedné hromadné dopravní nehody. Tajil se mu u toho dech: Izmiáš se vznášel nad křižovatkou, mocně mával křídly, ostřížím zrakem vyhodnocoval situaci… a pak vysílal k jednotlivým řidičům, spolujezdcům a chodcům ty správné impulsy a podněty, aby zachránil co nejvíc lidských duší. Ted přímo přetékal úžasem. Sledovat Izmiáše při akci bylo jako… obdivovat nějaké nádherné mistrovské dílo…

Po Izmiho zásahu Ted spěchal zpátky do studovny. Nu, do nezáživné kapitoly se ani po tomhle svém výletě nedokázal začíst – ale tentokrát proto, že byl tak trochu nervózní. Jestli si ho Izmi přece jenom nevšiml… a teď ho nepřilétne sprdnout… Ale to se nestalo a Ted se radoval, že přišel na způsob, jak může Izmiho pozorovat při práci, aniž by o tom Izmi věděl. Od té doby se na tyhle tajné výpravy přemisťoval celkem pravidelně. Je to takový jiný, než když mi to pak Izmi jenom zpětně nasdílí. Takový… opravdovější, reálnější. A navíc, čím víc toho od něj odkoukám, tím víc se toho na mě třeba… přenese. Z toho jeho důvtipu. A umu. A tak nějak celkově. Ale to hlavní si zatím přiznat nedokázal. Že mu prostě dělá dobře s Izmim trávit svůj čas…, a když to zrovna nejde, tak mu aspoň být co nejblíž…

Párkrát se Tedovi povedlo přichomýtnout se k Izmimu, když se zrovna vypořádával s démony. Tehdy se málem prozradil, protože měl tendenci vyrazit mu na pomoc… Ale Izmiáš ničí pomoc nepotřeboval. Ted bez dechu sledoval, jak z Izmiášových dlaní šlehají blesky… a černé, zlem prosycené útvary se jeden po druhém vypařují. V knihách už se Ted dočetl, že ne vždy je boj s démony takhle snadný, jsou to totiž velice temné, kluzké a vypočítavé bytosti… Ale Izmi s nimi neměl ani ten nejmenší problém. A Ted k němu vzhlížel o to víc. Obdivoval, jak je pohotový a důmyslný… a neohrožený.

Spolu s tím, jak rostla Tedova sebejistota při plnění stále složitějších úkolů, které pro něj Izmi vybíral, rostla i jeho odvaha a chuť taky si vyzkoušet, jaké to je – čelit démonovi. Chtěl konečně dostat tu možnost – stát démonovi tváří v tvář. A rozprášit ho. A osobně se tak podílet na tom, že zla a temna ve vesmíru ubývá.

„Izmi,“ osmělil se jednou, když spolu poslední Izmiho akci rozebrali úplně do mrtě, jak Izmi tak rád říkal, „a kdy už mě vezmeš s sebou i za nějakýma těma černýma tečkama?“

„Tak černýma tečkama,“ uculil se Izmiáš. Byl vlastně docela překvapený, že Ted vydržel s tou žádostí čekat tak dlouho; po boji s démony totiž všeobecně toužili všichni adepti na strážné anděly v podstatě od první chvíle, co se dověděli, že byli pro studium na strážné anděly vybráni… Většinou to ale taky po první přímé zkušenosti rychle přehodnotili a nakonec byli rádi, že se předmět Taktika boje s démony vyučoval až ve třeťáku. „Hele, vezmu tě na čumendu, jestli chceš. Ale budeš se fakt jenom koukat, jasný? Budeš stát za mýma zádama a dívat se, a případně mě poslouchat na slovo, kdyby se něco vymklo a bylo potřeba improvizovat.“

Ted na něj protočil oči: „To je jasný, že ti do toho nebudu nijak zasahovat…“ Zatím…

A tak Izmiáš na chvilku zavřel oči… propátral situaci na Zemi… a pak se přemístil. Ted nemeškal ani vteřinu a následoval ho.

Tentokrát se ocitli na střeše rodinného domku v jedné malé vesnici na břehu oceánu. Pláže s bílým pískem, průzračná, sluníčkem prohřátá voda… a ty nádherné západy slunce každý večer! Přesto v sousedním domku, v pokoji, do kterého Izmi a Ted ze svého stanoviště přímo viděli, se jedna paní ve středních letech právě odhodlávala k tomu, že spolyká prášky. Hodně prášků. Ted ani nepotřeboval použít svoje filtry k tomu, aby mu došlo, že tu paní rozhodně jenom nebolí hlava. A nepotřeboval ty filtry ani k tomu, aby si všiml sice na první pohled neviditelných, přesto ale jakýmsi způsobem zřetelných obláčků, které kroužily místností. Ty obláčky totiž… zachytávaly světlo a propouštěly jej ven pozměněné. Jakoby… ochuzené o určité barvy. A tedy takové… oslabené. Bez síly. Bez energie. Těžko se to popisovalo. Ale Teda z toho mrazilo v zádech.

„Zkus si zase trochu přeladit vidění,“ poradil mu Izmi.

Tedeáš ho poslechl – a vzápětí sebou trochu škubl, jak se lekl: z těch rádoby nenápadných, jakoby zamžených obláčků se najednou staly… temné stvůry. Pod stropem toho pokoje kroužily čtyři. Takhle zblízka je Ted zatím neviděl… Vypadaly hrozivě samy o sobě – a co teprve ten jejich sykot, to podivné skučení a zároveň jakoby našeptávání… „Vysávají z ní energii a chuť do života. A tím ji přemlouvají, ať to udělá, ať ty prášky spolyká,“ vysvětloval Izmi. „Jdeme. Nemáme moc času.“ A s těmi slovy zmizel – a než se Ted nadál, už Izmiho viděl skrz to otevřené okno uvnitř pokoje. Rychle se přemístil za ním.

Sotva se zjevil v pokoji, měl dojem, jako by mu nohy vrostly do země. Poprvé ho totiž někdo z přítomných vzal na vědomí. Při žádném dosavadním zásahu si ho nikdy nikdo nevšiml, protože lidé nemají schopnost anděly spatřit. Ale démoni tuto schopnost mají. S výhružným syčením se právě přibližovali k Izmimu – a poté, co na scénu vstoupil Ted, se jejich pozornost zaměřila i na něj.

Ted nečekal, že to bude taková… síla. Vnímal, jak ho obklopuje… zlo. Zima a chlad a tíha a temnota. A pořád se nemohl pohnout. A to dokonce ani tehdy, když jedna z těch černých bytostí zaútočila… a podnikla výpad přímo proti němu.

Než se Ted stihl doopravdy vyděsit, Izmi stál před ním a svými křídly utvořil bariéru mezi Tedem a všemi démony. „Říkal jsem ti, že máš stát za mnou,“ zavrčel na Teda, zatímco mu z dlaně pravé ruky vyšlehl blesk… a ta útočící bytost se rozplynula.

„Promiň,“ houkl Ted, konečně už zase schopný se hýbat – a mluvit. Pak už během záchranné akce ani nedutal. Pozoroval, jak se démoni spojují do jednoho ohromného, tmavého, dusivého oblaku a snaží se Izmiho zavalit, načež se rychle zase rozpojují a prchají do všech koutů místnosti, takže se Izmimu nedaří je svými blesky trefit.

„Do pekelný vohrady!“ ulevil si Izmi po dalším neúspěšném pokusu. „Nemám na vás celej den! Tede, potřebuju se přesunout… Drž se těsně za mnou!“

„Neboj,“ ujistil ho Ted. Spolu s Izmim se pak přesunuli tak, že za bariérou utvořenou z Izmiho těla a jeho roztažených křídel byl schovaný nejen Ted, ale i ta paní sedící u svého stolu a s uslzenýma očima přepočítávající jednotlivé tabletky. V tu chvíli, když se Izmi ujistil, že všichni ostatní jsou v bezpečí, spojil své dlaně – a z nich vyšlehl do prostoru tak mocný záblesk, že zasáhl všechny tři zbylé démony najednou.

„Týjo,“ hvízdl Ted, „to blesknutí muselo bejt vidět pořádně daleko, ne?“

Izmi se spokojeně usmál; nejhorší část úkolu měl za sebou. „To si piš, že naši to viděli. Ale lidi ne, tenhle druh energie je pro ně zatím nejenom neviditelnej, ale tak nějak celkově… nedetekovatelnej…“

„Ani ona to neviděla…?“ kývnul Ted nedůvěřivě směrem k paní. Ta totiž najednou přestala věnovat svou pozornost tabletkám rozsypaným na stole…, zvedla uslzené oči… a zadívala se z okna, jako kdyby ji tam něco zaujalo.

„Ne. Jenom vycítila změnu atmosféry… Démoni z ní vysávali chuť do života, a když tu teď nejsou, má dojem, že se jí tak nějak… hm… ulevilo… No, ale teď se ještě ujistíme, že ty prášky spláchne do záchodu…“

Ted jenom uhnul kousek stranou a nechal Izmiho, ať svůj úkol dokončí. Izmi se vyklonil z okna…, přivřel oči, zažádal si ve Zdroji o další energii…, foukl do mraků… a v nich se objevila skulinka. A tou skulinkou dopadl do pokoje pruh slunečního světla.

Paní na to světlo nevěřícně zamžourala… a z očí se jí začal hrnout další příval slz. Ale už to nebyly slzy bezradnosti a zoufalství. Najednou to byly slzy naděje… a taky vděku. Protože to sluníčko… to sluníčko, co tak náhle vysvitlo… pro ni, jenom pro ni…, to přece muselo být znamení, ne? To přece muselo být znamení, že všechno bude zase v pořádku…

„Jo, bude. Všechno bude zase v pořádku. Zase bude dobře. Zase bude dobře…,“ šeptal Izmi směrem k ní… a té paní se najednou na ubrečené tváři objevil úsměv. Slaboulinký, nesmělý…, ale úsměv to byl. Smetla si do dlaně ze stolu všechny ty tabletky… a rozběhla se s nimi k toaletě.

Ted se na Izmiho obdivně zahleděl. „To bylo… no pane jo… Byls skvělej! A ne jenom s tím sluníčkem, ale i s těma démonama. Byla to paráda!“ chrlil ze sebe jednu pochvalu za druhou.

„Tak pojď, ty parádo,“ usmál se na něj Izmi – a přemístil se pryč. „A doufám, že ti setkání s démonama prozatím stačilo,“ dodal, když se oba zjevili na kopci nad tou vesnicí a rozprostřel se před nimi nádherný výhled na moře.

„No počkej,“ zarazil se Ted, „jak – stačilo? Tak snad mi taky dovolíš, ať si to zkusím, ne?“

Izmiáš zavrtěl hlavou: „Na to je ještě děsně brzo…“

„Brzo? A kdy na to jako nebude brzo?“

„Až na to prostě bude ten pravej čas,“ odpověděl mu Izmi, aniž by mu vlastně odpověděl.

„A to bude kdy?“ nedal se Ted.

„Já nevím!“ zadíval se na něj Izmi přísně. „Možná po příštím slunovratu – a možná taky nikdy! Není to žádná sranda, vždyť jsi to viděl sám…“

„Tak… nemusím hned chodit tam, kde jsou čtyři démoni najednou. Ale jednoho přece zvládnu! Taky umím metat blesky!“ napojil se Ted na Zdroj – a vyšlehl ze sebe ten nejmocnější záblesk, jakého byl schopen. A vzhledem k tomu, že to zablesknutí umocnil svým upřímným vztekem, tak to opravdu stálo za to.

„Jo, já vím, že to umíš,“ uznal Izmi – a pak napřáhl ruku a z jeho dlaně vyšlehl tak neuvěřitelný proud světla a horka, že si Ted musel pomoct máváním křídly, aby ho ta rázová vlna nesmetla.

Frustrovaně si povzdychl. Hm, tak poměřovat se s ním fakt nemá cenu, do pekla…

Izmi pokračoval ve svém přesvědčování: „Na jednoho démona dneska už natrefíš málokdy… Je jich hodně, a tak se shlukujou, mají tak mnohem větší šanci na úspěch… A i tak jsou o dost silnější, než byli kdy dřív, na Zemi je holt teď pro jejich řádění a krmení živná půda… Někdy je na ně slabej i můj záblesk, chápeš?“

Ted se ale pořád nechtěl vzdát: „No dobře, ale proč mě to nenecháš aspoň zkusit? Ublížit mi přece nemůžou!“

„Ublížit ti můžou,“ opravil ho Izmi. „Nemůžou tě akorát zabít, protože seš nesmrtelnej. Ale vážně dost bolí, když si skrz tebe někdo bez tvýho souhlasu tahá energii ze Zdroje…, a dost dlouho pak trvá, než se z toho zase zotavíš… A hlavně – v tu chvíli, kdy ty se někde budeš kroutit bolestí, tak oni mezitím vycucnou ty lidský duše, chápeš? Přisajou se na ně a svým našeptáváním podpoří jejich strach… nebo deprese… nebo i agresi… A definitivně je utvrdí v tom, že je v pořádku, že zemřou… nebo že někoho naopak zabijou… No prostě, tebe nakonec zachráníme. Ale ty lidi už ne!“

„Tak k čemu tohle celý vlastně je?“ rozhodil Ted bezmocně rukama. „Démonů přibývá, proto je potřeba víc strážnejch andělů – ale přitom mě k těm démonům vůbec nepustíš. Takže vlastně nikdy nebudu opravdovej strážnej anděl. Jenom ten… pomocnej, jako jsem byl doteď.“

„To není pravda. Jako pomocnej anděl bys přece nikdy nezachraňoval životy! A to ti jde úplně skvěle, Tedíku…“

Izmi tím, co řekl, chtěl Teda potěšit a povzbudit, ale dosáhl pravého opaku. Ted rozčarovaně zalapal po dechu: „Tedíku?! No jasně, tak takhle mě celou dobu bereš… A já jsem si myslel…, myslel jsem, že…“ Proti jeho vůli se mu do očí začaly tlačit slzy, a tak jenom mávl rukou, otočil se k Izmiášovi zády a zamířil pryč.

Izmiho jeho reakce zmátla. Přilétl k němu, popadl ho za loket a otočil ho k sobě: „Počkej… Jak tě podle tebe beru?“

„Jako že jsem jenom nějakej malej… plyšák, kterej je dobrej tak akorát k tomu, aby někde… aby někde shazoval plechovky a odlákával něčí pozornost,“ vzpomněl si Ted s lítostí na jejich první lekci a vztekle vytrhl svou paži z Izmiho držení. Týjo, tenkrát jsem fakt ještě věřil, že to zvládnu. Že to sice bude těžký… a že mi to bude trvat…, ale že se mi to nakonec povede… Jenže jsem měl pravdu. Úplně zkraje. Že Izmiáš nikdy nedovolí, aby se ze mě stal opravdovej strážnej anděl.

„Ale to přece není pravda,“ hlesl Izmi.

„Je to pravda,“ nenechal se Ted zviklat. „Ale víš co? Už se se mnou nemusíš dál zdržovat. Půjdu za vedoucím a řeknu mu, že už nechci, abys mě učil. Protože se nepotřebuju učit od někoho, kdo mě podceňuje.“

„Ale já tě nepodceňuju! Jenom… na některý věci prostě nemáš…, protože seš prostě moc… moc…“

Ted na něj vztekle přimhouřil oči: „To, že jsem malej, ještě neznamená, že nezvládnu velký věci!“

Izmimu ta věta… a ta Tedyho bojovnost… vykouzlila na tváři úsměv. „Ne,“ uznal, „to neznamená. Ale znamená to, že ti můžu říkat Tedíku – a ty s tím nic nezmůžeš.“

Ted se užuž nadechoval k nějaké opravdu z hloubi pekla peprné nadávce, ale Izmi mu nedal příležitost: „Pojď za mnou,“ vybídl ho – a zmizel.

Ted chvilku přemýšlel, jestli se na něj nemá vykašlat, ale nakonec v něm zvítězila zvědavost, a tak Izmiho vysledoval a vydal se za ním.

Zjevil se na ochozu majáku s výhledem na oceán…, nad kterým se zrovna tvořila ohromná bouře. Ne bouře. Hurikán.

„Přelaď si vidění,“ poručil mu Izmi stroze, „a tamhle, asi tři sta kilometrů odsud, plave taková malá plachetnice, vidíš ji? V klidu, je prázdná, nikdo tam není! Nešťastnou náhodou uplavala od mola, už dávno… je to taková bludná loď, haha… Každopádně si představ, že na ní přece jenom lidi jsou. A že v tvým prvním filtru svítí červeně. Máš ty lidi zachránit, než z tý loďky ten hurikán nadělá třísky. No, uprostřed oceánu nemáš moc možností na nějaký házení plechovkama, že. Jediná možnost je ten hurikán prostě… odsunout. Nebo rozpustit. Co se ti povede. Mně by na to, aby se vypařil do ztracena, stačily… hm, čtyři, možná pět záblesků. A teď se ukaž ty.“

Ted se na Izmiho ani nepodíval, jenom si odfrkl. Věděl, že je to náročný úkol. Věděl to. Ale to neznamená, že to vzdám. Ne. Takovou radost ti neudělám. A s tou myšlenkou se přemístil přímo k tomu hurikánu.

Izmi se přemístil za ním. Oba se drželi ve vzduchu mocným máváním svých křídel…, a zatímco ten větší z andělů se na všechno jenom díval, z dlaní toho menšího co chvíli vyšlehl záblesk. Žádný z těchto záblesků neměl šanci tu bouřkovou formaci rozmetat. Ale… každý zpomalil nebo na chvíli dokonce zastavil její postup. Její přibližování se k té plachetnici.

Tedeáš už ty záblesky dávno přestal počítat, ale Izmi je počítal za něj. A když došel k číslu sto, přiletěl těsně před Teda a v dalším blýskání mu zabránil vlastním tělem. „Kašli na to, Tede. Zbytečně se vysiluješ… Nepodceňuju tě, chápeš? Prostě na některý věci nejseš dost silnej. Ale to z tebe nedělá o nic horšího strážnýho anděla, víš? To ani náhodou. Jenom se prostě vyhejbej hurikánům… a démonům. To je celý.“

Ted mu chvilku oplácel upřený pohled… a pak ho od sebe odstrčil. „Jestli už jsi skončil, tak vypadni. Stojím si za tím, co už jsem říkal. Nepotřebuju u sebe někoho, kdo mě podceňuje.“ A znovu napřáhl dlaně vůči tomu hurikánu.

Izmi si povzdychl. To jsem teda vymyslel pitomost! Ten to nevzdá, ani kdyby tady měl vypustit duši! Kvůli prázdný dřevěný loďce! Zapředstíral, že se přemístil pryč, ale ve skutečnosti se schoval do mraků… a po celou dobu aspoň dával na Teda pozor. A že to byla dlouhá doba! Hrát si na přetlačovanou s hurikánem, to nějaký čas zabere…

Ted, jelikož uvěřil tomu, že osaměl a že tedy jeho počiny nikdo nezkoumá a nehodnotí, zkoušel cyklón porazit i jinak než svými blesky. Zkoušel do něj foukat. Zkoušel ho odmávnout svými křídly. Napojoval se na Zdroj zas a znovu, nechával skrz sebe proudit energii celého vesmíru… a přetahoval se s hurikánem o kilometry. Taky se snesl k loďce a zkoušel ji odstrčit, poponést… Ale i na to, aby bojoval proti mohutným, zdivočelým vlnám, byl moc slabý. Nakonec se zase vrátil k těm bleskům, přišlo mu, že ty fungují nejlépe. A po dlouhé, dlouhatánské době to ten hurikán… prostě vzdal. Unavilo ho snažit se dostat k pevnině zrovna touto cestou… přes tu podivnou překážku, kterou nešlo překročit…, a vzal to oklikou. Dřevěná plachetnice byla tím pádem zachráněna. A Ted se do ní snesl… a samým vyčerpáním usnul.

Izmi ho zamyšleně, obdivně pozoroval ze svého úkrytu v mracích. Týjo, on to fakt nevzdal. A vyhrál. Ne silou…, ale trpělivostí. Je FAKT dobrej. Budu mu to muset co nejdřív říct. Jestli mě bude ještě někdy poslouchat. Nebo spíš… AŽ mě bude zase poslouchat. Já umím bejt taky trpělivej.

***

Tou trpělivostí se Izmiáš v následující době musel doslova obrnit. Protože Ted se s ním opravdu nebavil… a vyloženě se mu vyhýbal. Pravda, Izmi neměl problém Teda kdykoliv vystopovat…, ale respektoval, že se s ním Ted ani vídat, ani bavit nechce. Ještě chvíli počkám. Třeba se mu to zatím trochu rozleží. Anebo se naskytne nějaká šikovná příležitost…

A ta se naskytla dřív, než by bylo Izmimu milé.

Tedovi se totiž pořád ta roztržka s Izmim honila hlavou. Pf, to je od něj tak hnusný! Že mě má jenom za nějaký… malý mimino. Malýho Tedíka. Kterej nedokáže rozehnat ani bouřku, natož démony. Škoda, že neviděl, že u tý bouřky se mi to nakonec jaksi povedlo… Hm. A toho jednoho démona bych zvládl taky. Ať nekecá, že už skoro nechoděj po jednom! Vždyť v tom druhým filtru vidím co chvíli někde jenom jednu černou tečku… Ted nenápadně zkusil Izmiho vystopovat, a když zjistil, že je na Zemi a plní tam nějakou další misi, rozhodl se – a opatrně se přemístil taky na Zemi. Konkrétně na úplně opačnou stranu Zeměkoule. Tady si mě nevšimne, zvlášť když je zaneprázdněnej svým úkolem. Než s ním bude hotovej, tak já budu s tím démonem taky. A pak to Izmiášovi nasdílím a ukážu mu, že to umím. A že nejsem úplně k ničemu.

Vyhlédl si situaci s jednou černou tečkou, a aniž by se zdržoval tím, že by si nějak zdlouhavě dodával odvahu nebo se rozmýšlel, jestli to celé není hloupost ušitá pekelně horkou jehlou, rovnou se tam přemístil. Na jedno místo mezi dvěma městy, kterým vedly vlakové koleje. A po těch kolejích kráčel kluk. Kluk, sotva dospělý, ale s hlavou plnou tolika starostí, že měl dojem, že už jejich tíhu nedokáže unést. A nad ním poletoval démon a syčivě si z něj bral poslední zbytky zdravého rozumu, poslední zbytky sebedůvěry.

Ted neváhal, napřáhl proti temné bytosti dlaň – jenže minul. A minul opravdu o hodně, protože v tu samou chvíli, kdy z něj užuž vycházelo zablesknutí, na něj zezadu zaútočili další tři démoni a svým energetickým výpadem ho povalili na zem. Ted se ani pořádně nestačil vzpamatovat a už znovu cítil, jak do něj cosi vráží, jak z něj cosi ukusuje kus energie. Překvapeně vyjekl a napřáhl dlaň, chtěl vystřelit jenom tak naslepo, aby získal aspoň trochu času…, ale znovu vykřikl bolestí. Měl totiž najednou dojem, jako kdyby mu ten pokus o záblesk odtrhl ruku od těla – tak moc to zabolelo… No, tak tohle jsem solidně podělal… Jak jsem mohl ty ostatní démony tak hloupě přehlídnout? Jasně, byli někde zalezlí a schovávali se, ale stejně, Izmi mě přece varoval, že se pohybujou ve skupinkách… a že si mám vždycky prověřit, jestli nejsou někde blízko nějací další…

Démoni se zatím syčivě, natěšeně pochechtávali. Cucnout si trochu energie skrz tohohle malého, nikterak mocného andílka… Splněný sen! Ten se bránit nebude. Nebude mít totiž sílu se bránit. A dost možná ani nebude mít sílu si zavolat o pomoc. Takže se z toho hodování stane dlouhá, příííjemně dlouhá zábavička…

Ted zkusil proti shlukujícímu se hladovému mračnu vystřelit druhou rukou…, ale dopadlo to stejně. Místo výbuchu světla namířeného proti těm bytostem vybuchlo spíš něco v něm… bolest, ostrá bolest… Vyčerpaně se svalil na záda, zavřel oči… a zkusil se přemístit. Jenže to se mu taky nepovedlo. Vnímal, že nemá dost síly na to, aby… aby zaměřil svou pozornost na nějaké místo někde dál odsud… Sotva se o to byť jen pokusil, znovu ten bolestivý kousanec kdesi uvnitř něj, znovu si tu energii pro sebe uzurpovali démoni…

Nadechl se k dalšímu pokusu… o něco. Sám ještě nevěděl, o co se má pokusit, ale nehodlal to vzdát, nehodlal tu jenom tak ležet a nechat se vysávat… Vtom mu vlasy počechral náhlý poryv větru. Takový… příjemně teploučký… a příjemně známý poryv… Ted otevřel oči – a překvapeně jimi spočinul na doširoka rozepjatých andělských křídlech, která mu zakrývala výhled. Izmi…

Izmiáš si se všemi démony pomocí několika svých záblesků poradil. Navíc se ujistil, že kluk, kterému se najednou o hodně volněji dýchalo a kterého vzdálené zahoukání vlaku vyděsilo tak, že se rozběhl pryč, opravdu v pořádku doběhne domů.

Pak se Izmi otočil k Tedovi. Teď ještě dostanu domů tebe, andílku.

Ted seděl na trávě. Vypadal bledší než obvykle, trochu namáhavěji se mu dýchalo a po celém těle cítil takové zvláštní bodání a pálení, ale jinak mu naštěstí nic nebylo. Celou dobu pozorně sledoval Izmiho zásah… a teď stejně pozorně sledoval, jak se k němu Izmi blíží. Už dopředu se zkusil vnitřně obrnit proti té salvě nadávek a výčitek a dost možná i posměšných poznámek, kterými ho Izmi stoprocentně zasype… a zaslouženě, ne že ne… A tak ho o to víc překvapilo, že Izmi se k němu jenom sklonil… a mlčky ho vzal do náručí.

„Ne! Já můžu sám…,“ zkoušel se Ted bránit.

Izmi ho ale sevřel o trochu pevněji… a přemístil se s ním domů, do Tedova pokoje. Tam s ním zamířil přímo k posteli. „Stačilo ti to, nebo se mám připravit na to, že ještě pár soukromejch akcí proti démonům podnikneš?“ přeptal se Teda, když ho opatrně pokládal na lůžko a přehazoval přes něj peřinu.

„Pfff…,“ odfrkl Ted. Pralo se v něm teď prostě šíleně moc emocí a myšlenek a úvah najednou… a nebyl ve stavu, aby je nějak zpracoval. Zvlášť ne pod Izmiho zkoumavým pohledem.

„To bylo jako co, to tvý pfff?“ zapátral Izmi, ale když se od Teda dočkal akorát dalšího ušklíbnutí, už se neudržel: „Do pekla, Tede, uvědomuješ si, jak mi bylo? Když jsem uprostřed zachraňování skupinky lidskejch duší zjistil, že potřebuješ zachránit taky?“

„Jsem se tě o nic neprosil,“ zadrmolil Ted. „Klidně jsi mě tam mohl nechat. Aspoň by ses mě zbavil, kdybych pak bůhvíjak dlouho musel ležet v nemocnici…“

„No, nemohl jsem tam ale dost dobře nechat toho kluka,“ připomněl mu Izmi jejich poslání.

Ted odvrátil tvář, aby nebylo tak moc vidět, jak se začervenal. Na toho kluka totiž původně skoro zapomněl; teprve poté, co na scénu vtrhl Izmi a převzal nad vším kontrolu, začalo Tedovi docházet, že kvůli jeho snaze něco si dokázat přišla málem o život nevinná lidská duše…

„A navíc,“ pokračoval Izmi, takže Ted přivřel oči a už se dopředu připravoval na nějakou další ostrou výtku, „já se tě nechci zbavovat. A nechci, abys bůhvíjak dlouho ležel v nemocnici. A už vůbec nechci, aby tě něco bolelo, Tedíku.“

Ted se na něj překvapeně otočil…, ale hleděl už jenom do prázdného pokoje. Izmi se přemístil pryč – a nechal Teda s jeho zmatenými myšlenkami samotného.

A tu samotu dopřál Izmi i sobě. Teď se pro změnu začal on vyhýbat Tedovi. Nešel ho navštívit, nešel se ho zeptat, jak se má. Věděl, že mu nic není a že potřebuje jenom odpočinkem pomalu ze Zdroje načerpat ukradenou sílu. Do tý doby třeba přijdu na to, proč jsem mu řekl to, co jsem mu řekl. Nebo spíš… proč se to vůbec děje. Proč mi na něm najednou tak moc záleží…

Když se Ted prospal do sytosti a všechny jeho myšlenky a úvahy se mu prohnaly hlavou tam a zpátky milionkrát dokola, došlo mu, že sám už asi na nic nového nepřijde. A že sám ani na nic nového přicházet nechce. A tak nenápadně, opravdu hodně nenápadně zapátral po Izmim, a když zjistil, že je na Zemi, rozhodl se, že se zase jednou půjde podívat na to, jak Izmi plní nějakou svou další misi. Nevšimne si mě. Budu se fakt jenom z dálky dívat. Nebudu mu už přidělávat žádný starosti.

Tentokrát se Ted ocitl uprostřed panensky čistého pralesa. Omámeně, ale taky tak trochu nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Týjo, s čím zrovna tady může někomu pomáhat…? Proskenoval si prales svými filtry, ale nevšiml si žádných červených a naštěstí ani černých teček. Zvědavě popoletěl blíž k Izmimu… a našel ho, jak, zády k němu, stojí v mělkém jezírku, průzračně modrá voda mu sahá sotva po kolena, a upřeně pozoruje jen několik desítek metrů vzdálený vodopád, který do jezera s příjemným burácením přivádí mohutný proud vody.

Ted polkl… a o krok ucouvl. Netušil, že Izmiho načapá zrovna tady. A takhle. Nahého. Celého mokrého po osvěžení, které si v tom jezírku očividně ještě před chvilkou dopřával…

Ucouvl ještě o krůček a užuž se chtěl přemístit pryč, když k němu dolehl Izmiho hlas: „Když už seš tady, tak tu klidně zůstaň…“ Pak se k němu Izmi otočil čelem a pomalu začal vystupovat z jezírka. „Nechceš se jít taky vykoupat? Je to skvělý…“

„Ehm,“ polkl Ted znovu a s červenáním odvrátil zrak od Izmiho nahého těla, „já jsem… nechtěl jsem… Jak jsi věděl, že jsem tady?“

Izmi se usmál. „A jak bych to mohl nevědět?“ odpověděl otázkou, zatímco se soukal do kalhot.

Tedovy tváře zrudly o dalších několik odstínů: „To… to jsi to věděl pokaždý?“

„To bych asi jako strážnej anděl za moc nestál, kdybych neměl přehled o tom, kdo mi stojí za zadkem,“ donesla se k Tedovým uším Izmiho pobavená odpověď.

„Já… nestál jsem ti za zadkem!“ bránil se Ted. Vždyť jsem si dával pokaždý pozor, abych byl v bezpečný vzdálenosti… a aby sis mě neměl šanci všimnout…

„Pro mě to bylo stejný, jako kdyby jo,“ rozešel se Izmi směrem k Tedovi. „Akorát jsem ten zadek dřív neměl nahej, haha…“

Ted pod náporem další vlny studu, která jím projela, zavřel oči. „Já… ehm… Nechtěl jsem tě špehovat…, já jsem jenom… chtěl jsem se pokaždý jenom dívat, jak zasahuješ… A dneska, dneska jsem ti chtěl poděkovat… Žes… žes zachránil toho kluka. Na těch kolejích. A žes… žes mě tam nenechal. Nevěděl jsem, že se tu budeš… ehm, že tu…“

„V klidu,“ přerušil Izmi jeho zajíkavé vysvětlování. Kecnul si do trávy vedle stále ještě stojícího Teda, který vypadal, že je jedním křídlem na odchodu, chytl ho za zápěstí a stáhl ho do sedu vedle sebe. „Nemáš zač,“ dodal, když pouštěl jeho ruku. „A v pohodě, neberu to, že mě špehuješ. Já jsem… taky jsem tě někdy sledoval. Třeba… tenkrát s tím hurikánem. Zachránils je. Ty imaginární lidi na té lodi. Zachránils je.“

„No, ale kdyby nebyli imaginární, tak by to možná tak slavně nedopadlo,“ odfrkl Ted nespokojeně. „To by možná dřív umřeli žízní, než bych od nich tu bouřku odehnal…“

„Ne, to by teda neumřeli,“ utěšoval ho Izmi. „A kdyby snad náhodou něco takovýho hrozilo… Získal jsi jim čas, víš? Mezitím by si vás všiml někdo z dalších andělů a přišel by ti na pomoc. A to se taky počítá, Tede. To se pekelně hodně počítá. Budeš… ne, už seš skvělej strážnej anděl. Fakt.“

Ted se Izmimu zahleděl do očí…, hledal tam nějakou stopu po tom, že si z něj Izmi jenom utahuje… nebo že ho nějak bezcenně konejší…, ale nic takového tam nenašel. Našel tam… upřímnost. Upřímný zájem. A upřímný obdiv. A tak nějak zvláštně ho to dojalo. A najednou… vlastně ani sám pořádně nevěděl, co se to s ním děje…, dostal šílenou chuť poděkovat Izmimu za jeho slova, za jeho starostlivost i za všechno, co ho naučil…, no prostě, dostal šílenou chuť poděkovat Izmimu důvěrněji než jenom slovy.

Nepřemýšlel. Prostě jednal. Izmi by mu za jiných okolností asi vyčetl, že to není úplně nejlepší postup. Ale tentokrát… tentokrát mu neměl chuť vyčítat vůbec nic. Pozorně Teda sledoval, čekal na nějakou jeho reakci…, vpíjel se do jeho očí…, ujišťoval ho svým pohledem, že to, co právě řekl, myslel vážně…, a najednou se k němu Ted natáhl… a lípl mu takovou nesmělou pusinku na rty. Taktak na ně totiž dosáhl.

Izmi jenom překvapeně vydechl… a pak už Teda nenechal, aby se k němu musel takhle natahovat. Sklonil se k němu, podepřel jeho hlavu svou dlaní… a tu další pusu věnoval on jemu.

No… a pak už nešlo rozeznat, kdo komu věnuje tu další pusu. A tu další. A tu ještě další.

Pak už nešlo rozeznat nic. Křídla a ruce a doteky a vzdechy… všechno se to slilo do jedné stříbrné šmouhy. Ted a Izmi se navzájem objímali křídly… a hladili se rukama, dotýkali se jeden druhého… Pak ze sebe navzájem sundali kalhoty… a zase se objímali a hladili a dotýkali jeden druhého… úplně všude… Jejich dlaně se zas a znovu vydávaly na průzkumnou výpravu po těle toho druhého, zatímco si do úst vzdychali svá jména… A ačkoliv dosud žili v přesvědčení, že jako andělé už vědí o ráji všechno, tak tam, u jezírka uprostřed pralesa, zjistili, že o ráji vlastně doteď nevěděli vůbec nic. A líbilo se jim tam, moc se jim v tom ráji líbilo, a tak se tam navzájem doprovázeli znovu a znovu, zatímco nedaleký vodopád jim k tomu nepřetržitě zpíval příjemnou, burácivou píseň.

Sluníčko na své pouti po pozemské obloze pomalu mířilo k západu. Ted se stulil Izmimu do náručí, Izmi ho k sobě pevně přitiskl…, a protože zjistil, že se Tedovo tělo stále chvěje, přikryl jej ještě navíc svými křídly.

„Hmmm…,“ zavrněl Ted blaženě.

Izmi se na něj s láskou zahleděl; sám měl taky chuť vrnět jako spokojené zvířátko.

Ted Izmiho pohled vycítil, zvedl k němu hlavu a otevřel oči. „Co je…?“ zapátral se zvědavým úsměvem.

„Nic, jenom přemýšlím,“ oplatil mu Izmi ten úsměv.

„A o čem?“ zajímalo Teda.

„O tom, že seš děsně zvědavej a pořád potřebuješ úplně všechno vědět,“ utahoval si z něj Izmi.

„Pf,“ odfrkl Ted a užuž chtěl něco namítnout, ale Izmi mu nedal šanci.

„A taky přemýšlím o tom, žes měl pravdu. Jak jsi říkal, že taky dokážeš velký věci. A teď nemyslím jenom to, že si poradíš s hurikánem nebo s dalšíma výzvama, který jsou zdánlivě nad tvý síly. Ne, teď myslím… tohle, Tede. Protože… tohle bylo velký. Obrovský… Už jsem toho zažil hodně. Viděl jsem, jak se rodí planeta… i jak vybuchuje supernova…, ale tohle, teď, s tebou…“ Pak se Izmi odmlčel. Došla mu slova.

Ted se na něj potěšeně, spokojeně usmál… a pak se mu uličnicky zablýsklo v očích: „Hele, a ukážeš mi taky někdy ten výbuch nějaký tý hvězdy? Ať si to můžu taky porovnat…, co z toho je větší zážitek…“

„Tak porovnat!“ rozesmál se Izmi. „Já ti myslím ukážu úplně jinej výbuch, Tedíku!“

„Né, neříkej mi Tedíku…,“ zavrtěl se Ted nespokojeně.

„A jak ti mám říkat, andílku?“ zarazil se Izmi. „Hele, já uznávám, že dřív mi to přišlo… hloupě směšný, že seš o hlavu menší než já…, a tenkrát jsem tuhle zdrobnělinu asi fakt používal proto, abych tě naštval a… a ponížil… A aspoň takhle zpětně se ti za to omlouvám… Jenže teď mi to přijde krásný a roztomilý, že seš menší, víš? A ten Tedík se mi k tobě prostě hodí…“

Ted na něj zakroutil očima. „Achjo… Tak mi tak ale aspoň neříkej před ostatníma,“ vymiňoval si.

„Neboj,“ slíbil Izmi. A Ted se k němu spokojeně natáhl a jeho rty si Izmimu řekly o další pusu. A dostaly ji, stejně jako dostanou i všechny další pusy, o které si mu kdy řeknou.

Když přišel čas vrátit se zpátky domů, andělé se vyhrabali na nohy, oblékli se… a s posledním pohledem na jezírko, na jehož hladině se teď odrážely červánky, se chytili za ruce. A těsně předtím, než se spolu přemístili pryč, Izmi sklopil oči a s láskou a obdivem se na Teda zadíval. Jo, možná to zní divně, ale i k někomu, kdo je o hlavu menší než já, můžu vzhlížet. Ke svýmu vlastnímu strážnýmu andílkovi.