Kapverdský vítr

„Mates…? Mohl bych si na chvilku lehnout sem? Než se někde uvolní nějakej jinej slunečník?“ vytrhne mě Brunův hlas z příjemnýho polospánku.

„Co…? Jo, jasně,“ zamžourám na něj. „Copak, už tě nebavilo dělat našim křena?“ rýpnu si.

„Tak nějak,“ zasměje se, zatímco si rozkládá ručník na vedlejší lehátko a pod to hází svůj batoh. „Jsou jak dvě přeslazený hrdličky,“ odfrkne, „vůbec nechápu, proč si z tohohle neudělali úplně normální líbánky, ale trvali na tom, že máme jet taky…“

„Protože to, kluci, nejsou líbánky, ale taková hromadná poznávačka,“ zapitvořím se, jak se snažím Janu, teda jako Brunovu mámu, napodobit.

„Haha, no zatím jsem poznal akorát to, že s nima hromadně radši moc bejt nechci, přes noc mi to stačí,“ zaksichtí se výmluvně – a rozesmějeme se oba. Celá naše relativně nově vzniklá rodinka totiž sdílí jeden sice velkej a luxusně zařízenej, přesto ale jednopokojovej apartmán v hotelu. A táta s Brunovou mámou se sice v noci krotili, ale ono i to jejich zamilovaný šeptání a uhihňávání bylo docela otravný poslouchat. A ten samej nebo velice podobnej průběh večerů a nocí si budeme muset s Brunem vytrpět ještě devětkrát…

„Mimochodem, co piješ dobrýho?“ nahlídne Bruno na odkládací pultík, kde mám položenou skleničku. Prázdnou.

„Už nic, ale měl jsem cosi kokosovýho a ušlo to… Asi si skočím pro další, chceš taky rovnou něco přinýst?“ začnu se zvedat z lehátka.

„Jdu s tebou,“ rozhodne se. „Musím si tu nabídku pořádně prostudovat… Umíš dobře anglicky? Já jsem u většiny těch ingrediencí vůbec nevěděl, co znamenají, když jsme do toho ráno s našima koukali!“

„Haha, to já taky ne, ale coconut jsem právě že rozluštil…“

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.

Ale kromě toho na mě tak nějak konečně plnou vahou dolehne tohle… všechno. Že ještě před dvěma měsícema jsem Bruna ani jeho mámu neznal. Pak najednou proběhl seznamovací oběd…, při kterým jsme se já i Bruno jen tak mimochodem dověděli, že se můj táta a jeho máma chtějí za dva týdny brát… Po svatbě během dalších dvou týdnů jsme se všichni sestěhovali, a sice do jejich bytu, protože je to čtyři plus jednička a díky tomu můžeme mít já i Bruno každej svůj pokoj… No a teď, aby toho všeho nebylo málo, tu teda s mým o rok starším nevlastním bráchou postáváme na rozpáleným písku a s tříbarevným pitím v ruce pozorujeme na mě možná zbytečně vysoký vlny Atlantskýho oceánu. Tomu teda říkám život otočenej vzhůru nohama!

Haha, a to otočení vzhůru nohama je doslovný, jak zjistím během následující hodiny. Když si jde Bruno zaplavat, tak já si zatím nafouknu svůj megavelkej plavací kruh, kterej jsem si koupil speciálně proto, abych se tady na něm mohl na těch megavelkejch vlnách houpat. A pohoupu se fakt důkladně! Je to tak super, že na chvilku zapomenu hlídat, kde jsem, no a kousek od břehu, kde se ty vlny lámou, mě jedna nečekaná prostě spláchne zezadu. Myslím, že udělám cosi jako kotrmelec, a to i přesto, že oběma rukama pořád křečovitě svírám ten kruh… Pak mě ta vlna docela slušnou rychlostí žene směrem ke břehu… a tam mě vyplivne do písku jako kus žvance, kterej se jí nepovedlo rozkousat, haha. Slanou vodu mám v očích, v nose i v puse, fuuuj, a pod plavkovýma bermudama pro změnu plno písku, ale jinak to byla paráda, přesně na tohle jsem se sem těšil!

***

„To tvý poznávací znamení je super věc, aspoň tě člověk pokaždý najde,“ kecne si Bruno další den odpoledne na volný lehátko vedle mě.

„Poznávací znamení…?“

„No tady ten tvůj kruh přece,“ poplácá se smíchem mou nafukovací houpačku, haha, kterou mám kvůli silnýmu větru vklíněnou mezi lehátko a slunečník, aby mi neulítla. „Kde jsou naši?“ začne se Bruno rozhlížet po pláži.

„Já bych řekl, že na pokoji,“ mrknu na něj. „A co procházka? Kam až jsi došel?“ vyzvídám. Bruno nás totiž hned po obědě začal tahat, ať s ním jdeme očíhnout nejbližší okolí a zkusíme po pobřeží dojít k vedlejšímu resortu, což může být odhadem necelejch pět kilásků, jenže nikomu se nám v tom největším horku nikam nechtělo.

„Těžko říct takhle bez mobilu,“ zašklebí se na mě. „Až do toho dalšího hotelovýho komplexu jsem nakonec nedošel, ale zašel jsem za roh ostrova – a tam jsou ještě větší vlny než tady!“

„Ještě větší…?“ stočím automaticky oči k oceánu. Na stožáru vlaje, stejně jako včera, žlutá vlajka, ale přišlo mi, že dnes mě to na tom kruhu houpalo o dost víc…

„Když už jsme u toho – pojď si zaplavat!“ pobídne mě a hned se začne z lehátka zase hrabat na nohy.

„Jsem teprve před chvílí vylezl z vody…,“ moc se mi nechce.

„Ale to jsi zase akorát blbnul na tom tvým kruhu, ne?“ odhadne mě. „Já teď myslím normálně si zaplavat…“

„Vždyť v takovejch velkejch vlnách se normálně plavat ani nedá,“ namítnu.

„No přímo v nich ne, to je fakt,“ zasměje se, „ale kus za nima, nebo spíš za tím místem, kde se lámou, je to skvělý! Tam se to s tebou taky houpe, ale tak jinak, příjemnějc… Dívej, tam, jak plave ta postavička v těch červenejch plavkách… Pojď to zkusit!“

„Jenže… jak se za ty vlny jako dostaneme?“ otálím.

„To tady na lehátku těžko zjistíš, Mates,“ mrkne na mě – a vydá se k vodě. Chvilku za ním hledím, ale nakonec si sám pro sebe pokrčím rameny a doběhnu ho. Však co, pro ten kruh se můžu vrátit vždycky…

Voda je úžasně teplá, není potřeba se nějak osvěžovat nebo tak něco, člověk do ní prostě vběhne jako do kafe. Ovšem do momentálně docela rozbouřenýho kafe! Postávat na místě, kde mi voda šahá zhruba po pás, a s každou další a další vlnou všelijak nadskakovat, to je skvělý. Ale že bych si jako lehl na hladinu a zkusil přes tu masu vody, co se před náma s rachotivým burácením vzdouvá, přeplavat…?

„Hele, ono to jenom vypadá drsně, ale ve skutečnosti je to švanda,“ snaží se mě vyhecovat Bruno, když si všimne, že nějak podezřele dlouho postávám, nebo spíš se nechávám nadnášet, na jednom místě.

„Švanda je to s tím kruhem,“ zadrmolím. S ním mám totiž jistotu, že se nikdy nedostanu pod všechnu tu vodu… nebo aspoň ne na moc dlouho…

„To asi taky,“ uzná se smíchem. „Každopádně uvidíš, že jak to jednou vyzkoušíš, nebude se ti odtamtud chtít na břeh,“ láká mě dál. „Hlavně se tam dá perfektně zaplavat. Je to tam jak na bazéně, kterej se akorát celej jakoby trochu naklání dopředu a dozadu, haha…“

„Asi se budu muset spokojit s tím, že jsi mi to odvyprávěl – ale že o tenhle zážitek zůstanu ochuzenej,“ pokrčím rameny, zatímco pozoruju další vysokou vlnu, jak se kus před náma láme… a jak se pak to, co z ní zbylo, s takovým tím tříštivým zurčením žene na nás, takže oba jenom povyskočíme a hezky se zhoupneme. „Přes tamto místo se prostě nedá dostat!“ ukážu. „Spláchlo mě to tam pokaždý i s tím kruhem!“

„Je to celý o načasování,“ poučuje mě. „Počkáš, až se ta vlna zlomí…, a vyrazíš dopředu. Než přijde druhá, budeš dávno za tím místem…“

„A co když to nestihnu?“

„Stihneš to s přehledem. Já jsem to stihl, tamten chlap to taky stihl… a dopoledne to úplně v pohodě stíhaly i dvě asi desetiletý holky. No, a kdyby náhodou, tak se prostě nadechneš – a počkáš si, až tě ta vlna zanese ke břehu. Nic jinýho se stát nemůže.“

„Myslíš, že si to samý říkali i ti tři turisti, co se tu už od začátku sezóny utopili?“ ušklíbnu se na něj. Jeho mamka totiž před odletem vyhrabala na netu nějakej článek o tom, jak zdejší vlny můžou bejt zrádný, a dala nám to přečíst s tím, že na sebe máme dávat pozor a nemáme se pouštět do žádnejch nebezpečnejch akcí…

„Jsem čekal, kdy s tím přijdeš,“ taky se na mě zašklebí. „Máti si holt to strašení někdy neumí odpustit. Ale radši se nauč ji moc nevnímat, protože s takovou se za chvíli začneš bát i chodit do školy nebo zůstávat doma večer sám, hahaha…“ A s těmi slovy se ke mně otočí zády, počká si, až se kolem nás prožene další vlna, a pak poněkud rychlejším než běžným relaxačním tempem odplave pryč, dalším vlnám vstříc. Zvědavě ho pozoruju – a měl pravdu: to místo, kde se vlny lámou, minul o dost dřív, než se tam přivalila další vzedmutá masa vody…

„No tak teda jo,“ zabručím si sám pro sebe. Tak to teda taky zkusím. Aby mi jednou nebylo líto, že jsem byl u Atlantskýho oceánu – a netroufl jsem si v něm dál než tři metry od břehu… Počkám si, až mě mine další vlna… no, a pak radši ještě jedna… a pak už tak rychle, jak jsem schopnej, vystartuju za Brunem. Ten mě už zvědavě sleduje a po chvilce mi ukáže vztyčenej palec, což pochopím jako znamení toho, že jsem právě přeplaval přes to zrádný místo, uf!

„Vidíš, a to bylo keců,“ přivítá mě očekávanou průpovídkou, když k němu doplavu. Jenom se na něj zaksichtím, beztak mě žádná pořádná odpověď nenapadá, ale Bruno na ni ani nečeká a rozplave se do širýho oceánu. A já, jelikož se mi tak nějak nechce zůstat obklopenej vší tou vodou sám, se vydám za ním.

Bruno měl pravdu – fakt se tady bezvadně plave! Ty vlny tady nenadělají zdaleka tolik parády jako blíž břehu… Občas se před náma nějaká větší objeví, ale všechny nás jenom neškodně zhoupnou. To až když se otočíme čelem k pláži, můžeme sledovat, jak se každá ta vlna postupně zvedá do větší a větší výšky…

„Dobrý, ne?“ dožaduje se Bruno nějakýho mýho hlasitýho komentáře.

„No to teda! Dobrý je slabý slovo!“ dopřeju mu to, pak se po jeho vzoru natáhnu na záda, zahledím se do nebe a nechám se oceánem jenom tak kolíbat. Hm, vlastně jsem nakonec rád, že nás táta a Brunova máma vzali s sebou. Sice jsme se na ten jejich návrh nejdřív oba tvářili dost kysele…, ale zažít tohle se prostě nepoštěstí každýmu…

„Jé, hele, už to asi začíná,“ vyruší mě z mýho blaženýho rozjímání Brunův hlas.

„Co začíná…?“ podívám se po něm zmateně.

„Mrkej támhle,“ ukáže mi prstem do dálky. „Vidíš ty ohromný vlny?“

„Ty vole, co to je?“ poulím oči. „To vypadá jak tsunami!!!“ vyděsím se a i v tom horku cítím, jak mě zamrazí až v morku kostí.

„Hahaha, prej tsunami! Ty seš osel…,“ přijde to Brunovi náramně vtipný. „Včera tak nějak v tuhle dobu to přišlo taky… Nevím, s čím to souvisí, jestli třeba začne víc foukat nebo něco… Ale každopádně se mi už poštěstilo se na tom zhoupnout.“

„Poštěstilo?!“ zajíknu se. „Do prdele, vždyť tohle jestli nás spláchne, tak je po nás! A na břeh to už asi nedáme!“ Užuž chci tím směrem vyrazit, musíme to přece aspoň zkusit, do háje…, ale ucítím, jak mě Bruno chytá za loket.

„Nepanikař, Mates!“ napomene mě rozesmátě. „To jenom tak děsivě vypadá… Ve skutečnosti, kdybys zavřel oči, tak ani nepoznáš, že se to kolem tebe prohnalo… Ti říkám, že jsem to zažil už včera!“

Vztekle se mu vytrhnu. „A co když to dneska bude jiný? Horší?! Od rána fouká mnohem víc! Taky jsi mě mohl varovat dopředu! Bych si to rozmyslel!“ rozčiluju se, zatímco oči mám nalepený na tý přibližující se mase vody. Vysokánský mase vody.

„Právě proto jsem ti to neříkal,“ uculí se. „Protože bys sem nešel a přišel o to.“

„Debile!“ prsknu po něm nakvašeně… a nemůžu si pomoct, ale mám čím dál silnější dojem, že to bude poslední slovo, který jsem v tomhle životě vypustil z pusy…

No, tak ne. Poslední slovo bude mnohem… typičtější. Pro takový ty situace, kdy má člověk pocit, že si bez pomoci nějaký vyšší síly neporadí. „Ježíši…,“ hlesnu, když se k nám ty vlny ještě víc přiblíží…, a zkoprněle zírám na tu vysokou vodní stěnu, která nám postupně zakrývá výhled na zbytek oceánu. Tohle prostě nemůže dobře dopadnout! Bůhví, kde a hlavně za jak dlouho nás ta mohutná náruč vody vyplivne…

„Jsem myslel, že se na vlnách houpeš rád,“ pronese najednou Bruno těsně vedle mě… a chytne mě za ruku.

A já se nad tím nestihnu ani pořádně pozastavit, protože najednou je to tady…, najednou je ta vlna těsně před náma… Tak nějak preventivně se pořádně nadechnu, jenže ta vlna se přes nás nepřelije a nestáhne nás někam do hloubky pod sebe, ale naopak nás podebere… a vynese nás nahoru, na svůj hřbet. Na chvilku máme z tý výšky luxusní výhled do dálky… na další tři podobně velikánský vlny, který se ženou za touhle první v těsným závěsu… No, a pak se zase tak jaksi napůl sklouzneme, napůl zhoupneme dolů, což Bruno ocení nadšeným výskáním.

A to se celý zopakuje ještě třikrát. A jo, uznávám, že napočtvrtý si to fakt užívám, protože už mi došlo, že se nám nemůže nic stát…, a zjišťuju, že i to mrazení v zádech, který vnímám, když se před náma ta stěna z vody vztyčí, je vlastně příjemný… A to megazhoupnutí, to je taky bomba, o tom žádná!

No, ale to nic nemění na tom, že Bruno je fakt debil! Jak si sakra může tohle dovolit?

„Idiote!“ prsknu po něm další nadávku, abych se neopakoval, a vyškubnu svou ruku z tý jeho. „S tímhle vším jdi příště do háje!“

„S čím jako vším…?“ zatváří se nechápavě, ale dělám, že ho neslyším, a nakvašeně začnu rychlým tempem plavat zpátky ke břehu. Neohlížím se, je mi jedno, jak velký vlny a jak daleko za mnou jsou nebo nejsou, prostě plavu a plavu… a nějaká menší vlna mě nabere až kousek od pláže a já se na ní svezu skoro jako surfař, akorát vleže a bez prkna. Jenže z toho pořádně nemám žádnou radost, protože uvnitř mě pořád cosi divně bublá a pění…

Teprve za asi deset minut, když už polehávám na lehátku a v ruce třímám čerstvě umíchanej koktejl, dovolím si svý roztěkaný myšlenky podrobit analýze. Proč jsem uvnitř sebe tak napruženej? Protože… v jednu chvíli jsem se fakt bál. A to tak, že hodně. Že naším přičiněním stoupne počet zdejších utopenejch turistů za sezónu na pět. Zatímco Bruno se celou dobu tak akorát královsky bavil, blbec. No, a taky… prostě blbec je to rovnou dvojnásobnej, protože co na mě má co šahat? To, že je už pár týdnů můj nevlastní brácha, přece neznamená, že si může dovolit úplně všechno, ne? Jo, asi jsem byl v tu chvíli rád, že mě za tu ruku vzal…, ale… to přece…

No je to prostě blbec! Odteď ať si zase chodí plavat sám! Hromadná poznávačka hadr, fakt!

***

„Mates…? Můžu si půjčit ten tvůj kruh? Nebo se chystáš do vody…?“ ozve se nade mnou další den odpoledne.

„Nechystám,“ odpovím jenom tak na půl pusy, aniž bych zvedl oči od rozečtený knížky.

Bruno ještě chvíli postává vedle mýho lehátka, asi čeká, jestli se nějak vyjádřím k tý jeho první otázce, ale pak mu dojde, že z mý strany je věc vyřízená. „Tak dík,“ popadne ten kruh a odkráčí k vodě.

Jako jo, nejradši bych se ho i trochu uštěpačně zeptal, co tak najednou – doteď se tomu mýmu houpání na nafukovací hračce, jak se jednou vyjádřil, tak akorát posmíval… Jenže to bych se s ním musel dát do řeči a to se mi už od včerejška nějak nechce. Ostatně, na tu svou nevyřčenou otázku si asi dokážu docela dobře odpovědět sám: Bruno si holt chce to houpání na kruhu vyzkoušet taky, zvlášť, když dnes fouká ještě víc než v předchozích dnech… A navíc, možná zase přijdou ty velikánský vlny jako včera někdy plus mínus v tuhle dobu, tak je chce asi zdolat zase trochu jiným způsobem, haha…

Co chvíli vzhlídnu od knížky, protože bych docela rád viděl, jak to, co mě včera tak vyděsilo, bude vypadat ze břehu… Nakonec tu knížku zavřu a pohodím ji na vedlejší lehátko, protože z tý poslední kapitoly stejně jaksi nic nemám. Hm, a nevím, jestli jsem ty rádoby tsunami už propásl nebo jestli tentokrát nepřišly, každopádně mě do očí uhodí jiná věc: Bruna to na tom kruhu táhne víc a víc do oceánu… Očividně je odliv… Což samo o sobě není důvod k panice, jenže co když Bruno usnul a vůbec o tom, jak rychle se vzdaluje od břehu, neví? Protože zezačátku aspoň občas máchnul rukama, ale teď se už delší dobu vůbec nepohnul… Co když se probere až moc daleko na to, aby se zvládl vrátit zpátky? Do hajzlu…

Rozběhnu se do vody, napůl přeskáču a napůl podplavu všechny ty vlny, co se mě snaží vrátit zpátky na břeh, a to ošidný místo, kde se vlny lámou, přeplavu tentokrát bez jedinýho zaváhání. Pak rychlým tempem vyrazím za Brunem. Občas na něj zkusím i zavolat, ale nereaguje. Což může znamenat, že fakt spí, ale taky mě třeba jenom přes ten hukot větru neslyší…

„Bruno! Do prdele už!“ vyhekám ze sebe sice vyčerpaně, přesto ale sakra nahlas, takže i kdyby spal, musí ho to vzbudit. Jsem od něj totiž už jenom pár metrů.

„Co… co je?“ trhne sebou a začne se dezorientovaně rozhlížet kolem sebe.

„Ty vole!“ žďuchnu do něj a setřesu ho z toho kruhu do vody, abych se mohl mý nafukovací a pro tuto chvíli i tak trochu záchranný hračky taky chytnout. „Vydal ses jako navštívit vedlejší ostrov, nebo co?!“ obořím se na něj.

„Už to tak skoro vypadá, haha,“ pobaví ho to. „A to jsem jenom na chvilku zavřel oči… Týjo, to mě to teda odválo solidně daleko od břehu!“

„Máš slušnej postřeh, gratuluju!“ rýpu dál. „A vzdalujeme se pořád víc a víc, takže co kdybysme přestali kecat a vyrazili zpátky?“ navrhnu, a zatímco se pravačkou dál držím kruhu, levou rukou i nohama zaberu.

„Fajn, už mlčím,“ řekne Bruno, popadne kruh z druhý strany a zabere taky. Jenže… hmm… nemůžu si pomoct, ale jak se snažíme plavat proti proudu… a proti větru… No mám prostě dojem, že se v podstatě nehneme z místa…

„Tak mám trochu dojem, že se vůbec nehejbeme z místa,“ potvrdí mi můj odhad Bruno.

„Do pytle,“ ulevím si. „Budeme tu muset ten kruh nechat, bez něj na nás ten vítr nebude mít takovej vliv…“

„Proč hned nechat? Tak ho vyfoukneme…,“ navrhne Bruno.

„Hm, jenže je tam bezpečnostní ventil… Než to skrz něj vyfoukneme, budeme o další kilometr dál,“ namítnu.

„Do háje, tak třeba bysme mohli…“

„Vyser se na ten kruh, Bruno!“ vypěním. „Spíš se modli, aby to, že ho tu necháme, vůbec stačilo! Třeba zjistíme, že ani bez toho kruhu se proti tomu větru ke břehu nedostaneme…“

„Tak takový lamy snad nejsme,“ odfrkne Bruno, ale pak se na mě pátravě zahledí: „Nebo teda… víš jak, já jsem odpočatej… To ty musíš říct, jestli se na tu cestu zpátky cejtíš…“

„Nějak mi nic jinýho nezbejvá,“ zaškaredím se na něj.

„Počkej, Mates, jestli se ti…“

„Plavem, sakra!“ přeruším ho, pustím ten kruh a znovu, s ještě větší vervou, vyrazím ke břehu. Bruno se zařadí vedle mě a naštěstí už nic dalšího neříká, protože nemám náladu a ani energii se s ním dohadovat. I když, něco uklidňujícího by možná říct mohl, jako třeba jestli…

„Dobrý, očividně to s tím kruhem zafungovalo,“ prohodí, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Fajn,“ odpovím stroze, ale uvnitř sebe si dovolím radostný zavýsknutí. Super, nezdá se mi to, fakt se přibližujeme ke břehu! Uf…

S každým dalším uplavaným metrem se uvolňuju víc a víc, a když se po nevím jak dlouhý době přiblížíme k tomu místu, kde se lámou vlny, mám chuť zavýsknout si i nahlas. Odsud už nás to zpátky do oceánu neodtáhne… Spíš naopak – jestli nás tu nějaká vlna spláchne, budeme na břehu coby dup…

No, nemusely by se mi ty přání plnit tak rychle a doslova! Najednou totiž někde těsně za náma zaslechnu takovej ten typickej svištivej, tříštivej zvuk…, ze kterýho se mi v zátylku naježí všechny chlupy… Nedá mi to a chci se ohlídnout, ale Bruno mě popadne za ruku a trhne mnou směrem dopředu.

„Neotáčej se! A nadechni se!“ stihne mi ještě poradit… a pak už cítím, jak mi ta šílená spousta vody padá na hlavu a jak mě tlačí dolů a zároveň mě žene před sebou, mele to se mnou a hází a cloumá, ale pořád pevně svírám Brunovu ruku a je prostě příjemný vědět, že se tady v tý ohromný přírodní pračce netočím sám…

Pak už ucítím pod nohama… pod kolenama… a pod břichem písek… a najednou ležíme na břehu. Prostě konečně ležíme na břehu. A dřív jsem to bral jenom jako takovej vtipnej filmovej citát, ale teď vím najednou úplně dokonale, že přesně takovýhle to je – cítit se jako vyvrženej vorvaň, hahaha… Rozesměju se tomu nahlas a Bruno se k tomu mýmu smíchu přidá, nevím, jestli si taky připadá jako vorvaň, nebo jestli se směje prostě z čirý radosti, že jsme to celý přežili…, což je ostatně taky důvod ke smíchu, ne že ne… A tak tam ležíme a smějeme se a nemůžeme přestat.

Po chvíli ze sebe Bruno vyheká: „Zopákneme si to?“

„A kterou část myslíš?“ zapátrám a přetočím se na záda. Což znamená, jak mi teprve teď dojde, že musím pustit jeho ruku…

„No, ten závěr… Jsem vůbec nevěděl, kde je nahoře, kde je dole…,“ překulí se taky na záda.

„Já jsem ani nevěděl, že bych to měl chtít vědět,“ plácnu… a rozesmějeme se zase.

„Hele, ale dík, žes tam pro mě připlaval,“ vypadne z něj, když i tohle druhý chechtací kolo zdárně překonáme.

„V pohodě,“ mávnu rukou. „Sice jsem u toho teda málem vypustil duši, haha, ale lepší, než kdybysme teď museli shánět nějakýho záchranáře s motorovým člunem, kterej by tě jel vyzvednout…,“ bavím se.

Bruno se ale zarazí hned u první části tý mý poznámky: „No, doslova vzato jsem ti vlastně radil, abys tu duši vypustil – a tys mě neposlechl…,“ začne se zase pochechtávat.

„To máš pravdu, chachacha,“ přidám se k němu. „Ale tak co, nějací černoušci někde u africkýho pobřeží budou třeba mít z toho kruhu radost…“

„Nebo nějakej žraloček někde na širým moři, haha…“

„Nebo želvička.“

„Nebo kosatečka…,“ zabublá smíchy.

„Pitomečku…,“ zabublám taky… a zase se na minutku nebo dvě úplně odbouráme.

„Každopádně, ten kruh ti koupím novej,“ dodá nakonec Bruno a začne se pomalu hrabat na nohy.

„Ser na to… Myslím, že jsem vyhoupanej do zásoby. Do konce pobytu nechci žádný vlny ani vidět!“ zakřením se na něj.

„Tak to máš blbý, tady před nima asi tak úplně neunikneš,“ poznamená a napřáhne ke mně ruku, protože se asi na jeho vkus zvedám z toho mokrýho písku až příliš pomalu.

Jenže… já se ho znovu za ruku chytat nechci…, a tak předstírám, že jsem ji přehlídl, a vyskočím na nohy bez jeho pomoci. „Proč? Se můžu až do odletu placatit v bazénu…“

„Tam by ses unudil… Hele, kolik vůbec je? Nebude už náhodou večeře?“ změní téma.

„To teda doufám, že bude! A dneska si půjdu přidat aspoň třikrát!“ plánuju vyhládle. „Jestli teda nebudou zase ty grilovaný kalamáry, blééé…“

„To určitě nebudou. Dneska budou grilovaný olihně,“ provokuje mě, protože ví, že mořský plody nesnáším. A tak se začneme bavit o jídle a o všech možnejch pochoutkách i nepochoutkách, který by na nás mohly u večeře čekat…, a na celý to odlivový dobrodružství brzo zapomeneme.

Nebo to tak aspoň vypadá.

Já si ale čas od času na některý ty okamžiky vzpomenu. Především na ty z toho závěru, kterej Bruno navrhoval, ať si zopákneme… A zatímco tam, ve vodě, přesněji řečeno pod vodou, mě v celým těle šimralo díky vysoký hladině adrenalinu, tak teď… teď mě… z těch konkrétních okamžiků… šimrá v podbřišku spíš tak nějak… hm… vzrušeně…

***

„Ježíši, to je nudaaa!“ vypne Bruno telku a znechuceně odhodí dálkovej ovladač.

Zvednu oči od knížky a pobaveně na něj zamžourám. „A netvrdils náhodou tvý mamce, že cokoliv bude lepší než noční procházka po pláži?“ připomenu mu poťouchle. Zatímco včera večer jsme po celodenním výletu po ostrově s průvodcem všichni v podstatě hned po večeři odpadli únavou, dneska se naopak nikomu spát nechce. Naši vyrazili na procházku a my, než abysme se k nim přidali, se radši snažíme zabavit každej po svým na pokoji. „I když – ještě pořád je tu ten návrh mýho táty, a sice že máme zapadnout k některýmu plážovýmu baru a balit tam holky, haha… Jenže já jsem si tu teda zatím žádnejch zajímavejch nevšiml, takže pochybuju, že najednou se u baru nějaký vyrojí…“

„Hele, jestli to chceš jít omrknout, tak se k tobě přidám, ale s tím balením ti teda moc nepomůžu,“ zaksichtí se na mě Bruno. „Já jsem totiž na kluky…“

Zůstanu na něj jenom němě zírat. Týjo, tak tohle teda… takovejmhle sdělením se asi říká konverzační bomby… nebo tak nějak…

„No co?“ baví se Bruno mým výrazem. „Asi bys to měl vědět, když seš teď něco jako můj brácha… Aby tě nepřekvapilo, když doma budeš potkávat cizí kluky… a některý třeba ne tak úplně oblečený, hehe…“

„Tak to teda… dík za varování,“ vzmůžu se aspoň na nějakou reakci. „Takže tvá mamka to ví?“ dovtípím se. Proto se na ten tátův návrh ohledně balení holek akorát tak zvláštně culila!

„Jo, už dávno…“

„Dávno? To je… jak dlouho? Jakože… jak dlouho to víš ty? Nebo teda jako… kdys to na sobě tak jakože… poznal? A komu jsi to ještě řekl, jenom tvý mámě, nebo třeba i ve třídě…?“ začne ze mě padat jedna otázka za druhou.

„Se vyptáváš nějak moc, ne? To snad taková senzace není, aby si to zasloužilo tolik tvý pozornosti…,“ ošije se Bruno. „Tak co, nejdeme na nějakej ten drink? Celkem bych si dal i brambůrky, jestli tu teda něco takovýho vedou…“

Odložím rozečtenou knížku, přestanu polehávat na břiše a místo toho si na posteli sednu. „Já… ehm, neberu to jako senzaci, jenom mě to prostě zajímá, protože…“ Na poslední chvíli se odmlčím, ale když se na mě Bruno zvědavě zadívá, rozhodnu se mu to říct. Jednak, on mi to taky řekl… a druhak… třeba mi bude moct nějak poradit… Ta představa, že bych o tom konečně mohl s někým naživo mluvit, než abych pořád jenom projížděl nějaký články a diskuze na netu, je prostě až příliš lákavá! „No, protože já si tím u sebe nejsem vůbec jistej,“ dořeknu.

„Čím jako…?“ zatváří se Bruno nechápavě. Bože, to mi to teda moc neulehčuje!

Sklopím oči: „No tím, jestli nejsem taky tak trochu na kluky,“ vypadne ze mě horkotěžko. Nějak je mi najednou trapný to vyslovit nahlas…, ačkoliv v mý hlavě už se mi úvahy na tohle téma prohnaly milionkrát…

„Tak,“ přeruší Brunův hlas tu mou miliontou první úvahu, „asi to zas tak žhavý nebude, když ti bylo odporný už i to, že jsem tě vzal v tý vodě za ruku…“

„Ale nebylo mi to odporný!“ podívám se na něj. „Právě že mi to vůbec nebylo odporný, chápeš?“ No, a zase pěkně rychle hlavu sklopím. A pro jistotu i zrudnu ve tvářích. Perfektní. Že já jsem se na tenhle tenkej led vůbec pouštěl! Celý ty roky jsem vydržel o tom nikomu neříct, tak jsem to měl vydržet dál… No jo, jenže… celý ty roky mě taky žádnej kluk za ruku nechytil…

„Aha…,“ řekne Bruno… a pak se odmlčí. A já zaboha nejsem schopnej se na něj podívat znovu, takže vůbec netuším, jak se tváří…, ale přijde mi, že to dlouhý mlčení nevěstí nic dobrýho…, dost možná jsem mu akorát pro srandu, neměl jsem… „A s holkama jsi chodil?“ prolomí najednou jeho hlas to ticho… a Bruno se zvedne ze svýho místa před televizí a přisedne si na postel vedle mě.

„Ehm… jo…,“ polknu znervózněle. „Se třema…“

Bruno chvilku čeká, jestli ze mě nevypadne něco dalšího, ale když se k ničemu nemám, pobídne mě: „A…? Nebylo to ono…?“

„No, popravdě… mně to v tý době ještě nepřišlo, že to jako není úplně ono… Jenže přistoupil k nám do třídy takovej kluk, víš…, a mně se o něm zdálo víckrát než o všech těch holkách dohromady,“ přiznám.

„Jasně, a asi ty sny nebyly o tom, jak spolu hrajete fotbal, co?“ podotkne chápavě.

„To teda fakt ne,“ zčervenám ještě o několik odstínů víc. „I když na netu psali, že to, že se někomu zdá o klukách, ještě nemusí nic znamenat,“ dodám, jako kdybych se potřeboval nějak… ospravedlnit…

„To asi nemusí,“ uzná potichu a z jeho hlasu zní úsměv. „A co si představuješ, když si to děláš?“

„Echm…,“ zalapám po dechu. Zlatej internet, ten se mě na nic takovýho nevyptával!

„Jakože… kluky? Nebo holky?“ zúží Bruno svou otázku. Uf, už jsem se lekl, že chce popisovat něco konkrétního…

„Kluky,“ vyberu si. „Holky jsem si představoval dřív…, ale… teď už teda docela dlouho… jenom kluky…“

„Jenom toho jednoho?“

„Hm, Honzu…, to je ten ze třídy…, tak nějak nejčastějc… Ale občas i jiný, třeba i nějaký úplně cizí…“ A nebo taky nějaký úplně nevhodný, jako třeba včera, že… a předevčírem… a ten večer předtím taky… „Ehm,“ zatřepu hlavou, abych ty vzpomínky zaplašil, „ale to přece pořád nemusí nic znamenat, ne? Chci říct…, to jsou všechno jenom nějaký… představy… Ale třeba doopravdy by to s těma klukama vůbec tak pěkný nebylo… ani tak jako s těma holkama… Protože přece jenom, holky jsou takový víc… hmmm… jakože na vztah… a taky…“

Jenže než tu svou myšlenku stihnu dokončit, semele se toho nějak moc najednou. Bruno mě zlehka chytne pod bradou. Otočí si mě k sobě. Skloní se ke mně. A dá mi pusu.

Nejdřív jenom takovou rychlou. Asi na zkoušku. Jestli nezačnu nějak vyšilovat… nebo jestli mu zase nevynadám do idiotů… Ale já se mu jenom zahledím do očí, ničeho jinýho nejsem tak nahonem schopnej. A on to vezme jako souhlas, že si to můžeme zkusit ještě jednou.

A tak si to teda zkusíme ještě jednou. Pomalu. Pomaličku. Něžně. Oči se mi samy od sebe zavírají, jak moc je to něžný a… a krásný… Úplně se pod těma jemnýma dotykama jeho rtů rozplývám. A když mi po chvilce zajede rukama na záda… a začne mě přes tričko lehounce hladit, tak lehounce, jako by se bál, že se snad rozpadnu na prach, když trochu přitlačí…, začne mi to všechno konečně docházet. Dojde mi, že tohle je přesně to, co jsem se bál, že to s klukem zažít nejde. Myslel jsem, že kluci… že s holkama to prostě vždycky musí být úplně všecko něžnější, protože holky jsou od přírody tak nějak něžnější stvoření… a… hmmm… že s klukem se vlastně ani líbat a objímat nějak moc nedá, protože… kluci přece nejsou na nějaký zbytečný zdlouhavý předehry, klukům jde vždycky jenom o jedno… Jenže najednou tyhle mý divný předsudky berou za svý. A co víc – uvědomím si, že dost podobně asi dopadnou i všechny moje další předsudky. Že dost podobně budu moct postupně zašlapat do země všechny další důvody a strachy, kvůli kterejm jsem se uvnitř sebe tak bránil tomu, abych si přiznal, že jsem fakt na kluky…

„Tak… tak co?“ zachraptí Bruno, když se ode mě po nedefinovatelně dlouhý době jemně odtáhne. „Bylo to hezčí než s těma holkama? Jako jasně, chápu, že nejsem ten… ten Honza, s ním by to bylo asi zase o dost jinačí, ale stejně bys…“

„Sklapni,“ poradím mu stroze – a tentokrát se nakloním já k němu, abych mohl to další zkušební kolo začít sám. Na nějaký Brunovo řečnění teď nejsem zvědavej… a na Honzu už vůbec ne! Je mi úplně jedno, jaký by to s ním bylo nebo nebylo, protože Honza byl jenom náhodnej objekt mých snů a představ, kdežto Bruno je… Bruno je reálnej.

Je tak reálnej, že ho můžu obejmout, je tak reálnej, že zase cítím na zádech a v pase jeho ruce… Je tak reálnej, že když mu nechtě vzdychnu do pusy a je mi z toho trapně, tak se tomu tiše zasměje a pak mi do mý horký tváře pošeptá, že to bylo pěkný a že to mám klidně udělat znovu… A mě to najednou šíleně vyrajcuje, to mý vzdychání i to jeho šeptání, no prostě, najednou mi i mý volný šortky začnou bejt… čím dál míň volný…

„Asi se nedá tak úplně říct, že bys nebyl na kluky,“ zašeptá mi Bruno do ucha, když si toho všimne.

A já mu chci říct, že už jsem na to taky stihl přijít a že ať si radši laskavě všímá toho, co se děje v jeho šortkách, jenže nic z toho už nestihnu, protože za dveřma se najednou ozve podezřelý šramocení a my od sebe taktak stihneme odskočit, než do apartmánu vejdou naši.

Těm naštěstí nepřijde nijak divný, že oba sedíme na mý posteli a hledíme do jedný knížky, kterou zatím Bruno stihl duchapřítomně popadnout z mýho polštáře a rozevřít. Začnou nám s tím svým typickým zamilovaným hihňáním popisovat, jak na pláži šíleně fouká a že je tam tím pádem docela chladno, když takhle v noci není ten vzduch ohřátej sluníčkem… Bruno si z nich začne utahovat, jestli je nenapadlo zkusit se vykoupat, že ta voda je dost možná teplejší než ten vzduch, a tak mu jeho mamka začne popisovat, že v takový tmě by se do tý vody bála vlízt… No a já využiju toho hromadnýho cvrkotu a nenápadně se vypařím do koupelny. A tam, pod teplou sprchou, si už čtvrtej večer za sebou představuju něco… někoho… ehm, nevhodnýho…, jenže tentokrát to nejsou představy, ale vzpomínky… moooc hezký vzpomínky… A prostě… no… pokud jsem měl hned ten první den naší dovolený pocit, že mám život otočenej vzhůru nohama, tak to ještě nebylo nic proti tomu, jak semletej a zvalchovanej a skrz naskrz přetočenej si připadám teď!

***

Další den při snídani vůbec nevím, kam s očima. Bruno sedí u stolu jako pokaždý naproti mně… a přijde mi, že mě tak nějak víc pozoruje. Tak nějak jinak pozoruje. Jenže já si najednou nejsem ničím jistej. A jím si nejsem jistej už tuplem. Jakože… co pro něj ten včerejšek znamenal? Prostě mi chtěl pomoct, abych si vyzkoušel, jestli jsem nebo nejsem na kluky? A tím to končí? Nebo to tím… teprve začíná…?

„Hele, co si půjčit čtyřkolky a udělat si soukromej okružní výlet po ostrově?“ navrhne Bruno, když už máme po snídani a dopíjíme kávy a čaje, každej podle svý chuti.

Tátu ten nápad nadchne, ale Brunova mamka se na to moc netváří a nenechá se ukecat, ani když se do ní pustíme všichni tři. Navrhuje nám, ať to pojmeme jako pánskou jízdu, ale do toho se zase moc nechce tátovi, nechce ji prý nechat samotnou a cosi kdesi… Nakonec se teda dohodneme, že si tu pánskou jízdu uděláme jenom já a Bruno. Táta s náma aspoň jde k delegátovi pomoct nám to všecko domluvit a zařídit, a když si o hodinu pozdějc nasazujeme s Brunem helmy, kouká na nás tak trochu závistivě.

Bruno tenhle náš dvoučlennej průvod vede a já se tak akorát starám, aby mi neujel, nic jinýho nemusím řešit… a vyhovuje mi to. Po nějaký době odbočí Bruno z hlavní cesty na jakousi pěšinku směrem k vodě, chvíli se kodrcáme přes písek a nakonec zastavíme nedaleko oceánu. Přímo před náma se rozprostírá pláž lemovaná shlukama vulkanickejch kamenů a široko daleko nikde ani živáčka, takže je to tu celý jenom naše…

„Čas na první osvěžovací přestávku, hm?“ mrkne na mě Bruno, sundá si přilbu a prohrábne si zpocený vlasy.

„Že váháš!“ zaparkuju kousek od něj a helmu pověsím za řídítka. Pak dojdu za ty kameny, odhodím do písku batoh, rozhlídnu se kolem dokola a svlíknu si tričko. Je to tady fakt parádní – i kdyby jel náhodou někdo zrovna kolem, za těma kamenama nás vůbec neuvidí… Takováhle soukromá pláž, to je o něčem úplně jiným, než bejt celej den obklopenej dalšíma turistama na tom place před hotelem!

No, a ono je to dokonce o něčem úplně, úplně, úplně jiným… díky Brunovi… Dojde totiž za mnou a pohodí svůj batoh vedle mýho, takže už chci pomalu vyrazit k vodě, protože mi přijde hloupý tu jenom tak bezdůvodně postávat a dívat se, jak si taky sundává tričko… Jenže on mě drapne za loket, přitáhne si mě k sobě a dá mi pusu, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc tady pod tímhle tropickým sluncem. No, pusu… on z toho, s mým přičiněním teda, vykouzlí pěkně dlouhej polibek… a… aaaach… mně to vlastně po chvilce fakticky přijde jako ta nejsamozřejmější věc pod sluncem… Pod všema sluncema, co jich ve vesmíru je… aaach…

Po nějaký době se ode mě Bruno odtáhne, vezme mě za ruku a rozběhneme se spolu do vody… a tam to je zase o něčem úúúplně jiným! Blbneme tam jako dva malí kluci a já si chvílema připadám, jako že jsem teprve v osmnácti konečně našel bráchu, kterýho jsem si celý dětství marně přál… Jenže… přece jenom… opravdovej brácha by si mě co chvíli nepřitáhl do náruče, aby mi mohl dát další pusu, že… Ani by mě pak kousek od břehu nelechtal tak moc, až bych se z toho smíchy málem utopil, a pak by mi nedával umělý dýchání, hahaha… A taky by mě určitě nenechal, abych se po něm pak na pláži plazil jak nějakej písečnej had a slízával slaný kapičky z jeho horkýho hrudníku…

„Popojedeme ještě někam…?“ zeptá se mě, když po sobě navzájem rozpatláváme novou vrstvu opalovacího krému. Sluníčko se sice tváří, že je schovaný za nějakým oparem nebo co, ale v předchozích dnech už jsme se několikrát přesvědčili, že i přesto dokáže nejenom opalovat, ale i spalovat…

„Jak chceš… Mně se tu dost líbí,“ zašťuřím se na něj výmluvně.

„Mně taky,“ oplatí mi ten úsměv. „Tak tu zůstaneme… ještě chvilku… Protože za chvíli nám dojde pití,“ připomene, že tuhle praktickou část našeho výletu jsme trochu podcenili.

„Však aspoň stihneme ještě v plážovým baru odpolední sváču,“ automaticky si pohladím už trochu vyhladovělý břicho. Sice jsme si ráno na recepci vyzvedli nějaký sendviče místo oběda, ale… no prostě… to by člověk neřekl, jak při líbání rychle vyhládne, haha…

A jelikož nám díky tomu líbání a blbnutí ve vodě nejenom vyhládlo, ale i celkově nás to docela utahalo, tak si lehneme na ručníky… nebo teda… na Brunův ručník, protože já se k němu tak nějak stulím, hihi… a prostě odpočíváme.

Jestli se dá teda odpočinkem nazvat i stav, kdy se mi zase honí hlavou plno různejch myšlenek… a úvah…

„Bruno…?“ osmělím se, když už mi přijde, že sám se v těch myšlenkách spíš ztrácím, než abych se postupně hrabal k nějakýmu… závěru…

„Hmmm…?“ protáhne líně.

„Spíš…?“ zjišťuju.

„Ne… Ale na to ses zeptat nechtěl…,“ odhadne mě.

Zavrtím se mu v náručí. „Ehm… Já jsem jenom… no, jak jsi včera říkal, že doma budu potkávat nějaký kluky… třeba i nahý,“ zasměju se nervózně, „tak… je někdo takovej? Teď…? Jakože… bude tě na letišti v příletový hale někdo netrpělivě vyhlížet…?“

Bruno chvíli nic neříká…, a tak si troufnu se zavrtět ještě trochu víc, abych se mu mohl podívat do očí. Už mě upřeně pozoruje…, a i když se snaží tvářit vážně, stejně mu v těch očích vidím, že ho moje vyptávání spíš pobavilo. „Tohle si o mně fakt myslíš…?“ zeptá se mě polohlasně.

„Co…?“ nechápu.

„No, že bych byl takovej hajzl… Že bych jako měl doma nějakýho přítele… a přitom se na dovolený tahal s tebou…“

Sklopím hlavu. „Ehm… se se mnou netaháš…,“ zahučím mu do hrudníku.

„Neslovíčkař…,“ napomene mě, ale z jeho hlasu poznám, že se usmívá.

„Tak… tak promiň,“ znovu k němu zvednu oči. „Nemyslím si o tobě nic špatnýho. Jenom… jsem si nebyl jistej, jestli tohle všechno pořád ještě nebereš jako… jako… Achjo,“ zčervenám, protože i mně samotnýmu to takhle pod Brunovým zkoumavým pohledem přijde jako blbost, „můžeme dělat, že jsem celej tenhle rozhovor nikdy nezačal?“

Bruno se rozesměje: „Ty seš trdlo!“ Pak si mě k sobě přitiskne pevnějc, takže můžu svou zrudlou tvář zase schovat do jeho hrudníku, a dodá: „Ne, Mates, vážně to pořád ještě neberu, že si máš jako vyzkoušet, jestli tě přitahujou kluci. Tak jsem to bral včera. A to ještě jenom zkraje.“

„Tak promiň…,“ zahuhlám znovu.

„Kašli na to,“ řekne mi do vlasů… a pak mě tam tak zlehka líbne… a mně to zase přijde tak krásně něžný, že si sám pro sebe spokojeně zavrním jako kotě.

Po chvilce se z Brunova objetí vymaním, abych se mu mohl zase podívat do očí: „No, ale… ale co s tím budeme dělat?“

„S čím…?“

„S tímhle vším… jakože… před našima… a tak…,“ podělím se s ním o svoje další úvahy.

„Hele, nepředbíhej,“ usměje se na mě. „Já bych úplně ze všeho nejdřív řešil spíš to, co budeme dělat s tímhle…,“ a rukou mi jen tak mimochodem vjede do rozkroku a pohladí mě přes bouli, co se mi už zase stihla udělat v plavkách.

„Aaach…,“ zajíknu se. „No… ehm… neříkali jsme, že chceme v hotelu stihnout odpolední sváču?“ mám najednou potřebu z celý týhle situace… utýct. Protože… jedna věc je se líbat… a hladit… a objímat… a tak…, no ale druhá věc…, vždyť já jsem ještě nikdy… no… nedržel… a vlastně teda ani neviděl… myslím naživo… ehm, kromě teda svýho, že…

„A co kdybysme stihli až večeři?“ zadívá se mi Bruno do očí… a jeho pohled výmluvně zvážní. A kromě toho, že se mu v očích zračí příslib všeho, co ještě bysme si spolu mohli vyzkoušet, tak navíc si v nich čtu něco jako… uklidňující ujištění. Že bude všechno v pohodě. A že navíc… na nic z toho přece nebudu sám. Protože na většinu toho zmatenýho hledání sebe sama jsem sice sám byl…, ale to už neplatí…

Usměju se na něj. Je to možná malinko… rozechvělej, nejistej úsměv…, ale Brunovi to stačí. Usměje se na mě taky… a natáhne se ke mně, aby mi mohl dát pusu. A zatímco se líbáme, vnímám, jak mě hladí po zádech… a po bedrech… a po zadku… a pak mi zajíždí rukou pod plavky, aaach… A když se z těch novejch vjemů trochu vzpamatuju, tak mu taky začnu přejíždět rukama po celým těle… A ve výsledku se prostě válíme na tý naší soukromý pláži a děláme si to navzájem, rukama a pak i pusou…, a jakkoliv jsem si to ještě před chvilkou neuměl vůbec představit, tak teď si naopak neumím představit, že bych ještě někdy chtěl být bez toho. A bez něho. Bez Bruna. A bez jeho zkoumavejch, hladivejch, laskajících dlaní… a rtů… a bez tý jeho horký, rozpálený kůže… a bez toho jeho sténání, co se mísí s tím mým, zatímco nám do toho bez přestání šumí oceán…

A jestliže po líbání nám vyhládlo, tak po sexu, panečku… No, asi začnu brzo křoupat písek, haha, abych ten svůj zdivočelej žaludek nějak utišil! A Bruno je na tom zřejmě podobně, protože se mi po chvíli přestane opírat o rameno a usměje se na mě: „Hele, asi pojedeme, hm? Nevím, jak tvůj táta, ale máma by byla schopná i zburcovat místní policajty, kdybysme se nevrátili nějak rozumně…“

„Táta by jí to rozmluvil,“ zaksichtím se na něj, posadím se a začnu si protahovat záda.

„To jako že by si nedělal starost o svý dva syny, jednoho vlastního a jednoho vyženěnýho?“ baví se.

„Nejenom že by si nedělal starost, ale vyloženě by uvítal, že má na noc prázdnej apartmán!“ rozesměju se a Bruno se k mýmu smíchu přidá.

Pak vyskočí na nohy. „Popravdě, taky bych uvítal, kdybysme měli na noc prázdnej apartmán,“ mrkne na mě – a napřáhne ke mně ruku.

A já ji tentokrát nepřehlídnu. Už nikdy ji nehodlám přehlídnout. „Náhodou,“ nechám ho, ať mě vytáhne na nohy, „tady tahle privátní plážička je mnohem lepší než apartmán! Kvůli apartmánu člověk nemusí strávit skoro sedm hodin v letadle, že…“

„Taky pravda,“ uzná. „No, ale na žádný letadlo zatím myslet nechci. Ještě nám zbývají tři luxusní dny, takže si je pořádně užijeme!“

„To si piš! A začneme tím, že si užijeme dnešní večeři…,“ mluví za mě spíš můj prázdnej žaludek.

„Jo? Těšíš se na nakládaný chobotničky?“ zlobí mě Bruno.

„Nestraš! To si fakt radši naberu hrst písku!“

„Písku…?“ nechápe, ale nic mu nevysvětluju. Nemusí vědět úplně všechno! Bohatě stačí, že zná mý největší tajemství… a nebo že zná některý tajný místečka na mým těle, že…

Přinutím se radši myslet na něco jinýho. Aspoň na chvilku, než se na čtyřkolkách dohrkáme po tý písčitý pěšině zpátky na silnici. Pak se zase zařadím těsně za Bruna…, a zatímco po něm líně kloužu očima, po tváři se mi nezadržitelně šíří úsměv. Tahle dovolená, to teda opravdu je poznávačka! Hromadná poznávačka hadr – a tentokrát to nemyslím ironicky! Protože jakkoliv jsem Bruna znal už nějakej ten pátek předtím, tak až tady jsem ho poznal o něco víc… o hodně víc…

Ale hlavně, hlavně jsem tady poznal sám sebe.

***

V den odletu si s Brunem přivstaneme, abysme ještě před poslední snídaní stihli příjemným procházkovým tempem dojít po pláži na východní část ostrova – a pokochat se východem slunce. Lákali jsme naše, ať se k nám přidají, ale Brunova máma je pár hodin před odjezdem na letiště nervózní, jestli se jí povede zabalit kufry tak, aby i po přidání všech možnejch dárečků a věcí nakoupenejch na památku prošly váhovou kontrolou, takže se jí nikam nechtělo…

Oceán je dneska rozbouřenej víc než kdy dřív, na stožáru na naší pláži vlála dokonce červená vlajka, takže nám ani není líto, že dneškem naše dovolená končí. Stejně bysme nemohli do vody.

Když dojdeme na to správný místo s výhledem na nádherný červánky, sedneme si do písku a tak nějak se o sebe vzájemně opřeme. Brunova dlaň si najde tu mou a já mu ji spokojeně stisknu.

„Tohle mi bude chybět,“ hlesne Bruno.

Nasucho polknu. Tak… a je to tady. „Co…?“ spíš vydechnu, než se zeptám nahlas.

„Ten… ten zvuk těch velkejch vln. A to věčný foukání. Vsadím se, že v tý jejich kreolštině vůbec neexistuje slovo bezvětří, haha…“

Uvolněně se k jeho smíchu přidám. „Tak to jo… To mi bude chybět taky. Já už jsem myslel, že chceš… Ale nic vlastně,“ rozhodnu se to nakonec nevytahovat.

Bruna ale vždycky zajímá, co se mi honí hlavou, a tak mě to jen tak přejít nenechá: „Že chci co…?“

„Že chceš říct něco jinýho. Ale to je jedno, fakt…“

„Tak asi to není úplně jedno, když ti to stálo za zmínku,“ nedá se odradit. Spíš naopak: asi aby mě povzbudil, začne mi palcem hladivě přejíždět po hřbetu dlaně…

Povzdychnu si. „Jsem myslel, že chceš říct, že… že ti bude chybět tady tohle,“ přiznám, a aby věděl, co myslím tím tohle, stisknu jeho dlaň v té mé o něco silněji. „Protože po návratu… no, když jsme… víš, když seš vlastně můj nevlastní brácha…, tak že by bylo divný, abysme… abysme spolu…“

„Hele,“ vysvobodí mě z mýho koktání, „nejdůležitější je tam to slovo nevlastní… Můžeme snad za to, že se naši vzali? Tak se vzali, a co jako? Si představ takovou hypotetickou situaci, že spolu choděj holka s klukem… a pak mají svatbu… a na tý svatbě se pozná ženichův táta a nevěstina máma, oba osamělí, a za rok se vezmou taky. Myslíš, že by se jako ti dva mladí měli honem zase rozvádět?“

Zkouším si to celý představit… a pak se uvolněně rozesměju: „Haha, to je dobrej příklad…“ No jo, to jsem celej já. Zase jsem hledal problémy tam, kde nejsou… Ještě že Bruno umí ty mý často zmatený myšlenky tak nějak… usměrnit! Už od tý chvíle, co mě vzal poprvý za ruku, jsem si dělal hlavu s tím, že… je to divný. Nevhodný. Jako by nebylo dost na tom, že se mi líbí, když mě bere za ruku kluk…, on to prostě ještě jak naschvál musí bejt zrovna můj nevlastní brácha, že… Ale Bruno má pravdu. Nevlastní brácha, to je jenom… pojem. Není to zábrana proti tomu, abych… hmm… abych se do něj mohl zamilovat…

„Víš, co je super?“ zeptám se a kousíček se přesunu, abych seděl přímo před ním a mohl se o něj opřít celým tělem.

„Co?“ obtočí mi ruce kolem pasu a přitáhne si mě k sobě blíž.

„Že nejsme takoví ti dva cizí lidi, co se seznámí na dovolený a pak zjistí, že jeden je z Krušnejch hor a druhej z Brna a že to budou mít po návratu domů dost složitý,“ bavím se, zatímco mu dlaní začnu mimovolně přejíždět po předloktí.

Bruno se rozesměje: „No přesně! My jsme totiž z jednoho města…“

„Dokonce z jednoho baráku,“ doplním ho.

„Dokonce z jednoho bytu…,“ dodá a líbne mě někam za ucho. Spokojeně přivřu oči.

„Ehm… a vadilo by ti, kdybysme to našim zatím neříkali…?“ přeptám se opatrně. Protože… protože já tím pádem budu muset nejdřív přiznat tátovi, že jsem gay…, a tak úplně nevím, kdy se k tomu odhodlám…

„Nevadilo,“ cítím, jak Bruno pokrčí rameny. „Já nepotřebuju jejich požehnání k tomu, abych se večer kradl do tvýho pokoje…“

„Hihi, a můžu se krást i já do tvýho?“ natěšeně se mu zavrtím v náručí.

„Můžeš, jenže ten můj sousedí s jejich ložnicí, víš jak,“ odpoví mi Bruno pobaveně.

„Aha…,“ malinko se začervenám, když si představím, co všechno by asi tak naši mohli přes tenký panelákový zdi zaslechnout…, a oba se vzrušeně zahihňáme.

Pak se do nás opře další silnej poryv toho nikdy nepřestávajícího kapverdskýho větru, jako kdyby nás chtěl upozornit, že divadlo, kvůli kterýmu jsme sem přišli, právě začíná… A tak se zahledíme do dálky, nad oceán, kde se z červánků konečně vyloupne sluneční kotouč jako příslib novýho horkýho dne… a taky nový etapy našeho života.