Kabinet kuriozit

I.

Držel otěže svého hnědáka, schválně trochu se opozdil za ostatními. Otcův host plně zaměstnal jeho domácnost včetně sloužících. Felix se, jako ostatně všichni, zúčastnil honu. Nebyl dobrý lovec a hlavně lov neměl rád, rychle se odtrhl od skupiny, zamířil ke skrytému, málo udržovanému altánku. Kůň se poklidně věnoval čerstvé trávě a on se uvelebil na lavičce. Pohladil vyřezávané opěradlo, prsty přejel po detailně vyvedeném květu spíše z vysněného světa řezbáře než z jejich zahrad. Očima klouzal po sloupech, každý byl zdoben jiným listovím. U třetího sloupu zaznamenal postavu, ztuhl. Někdo ho sledoval? Kdo? Neznámý si povšiml, že je prozrazen, vyšel tedy a Felix se rychle uklonil. Otcův host, vyslanec králova bratra.

„Pane, odpusťte, byl jsem zaujat výzdobou altánu a neviděl vás přijet. Mohu vám pomoci?“ vysekl muži Felix dvorskou poklonu.

Muž, který vyšel zpoza sloupu, ho propaloval černýma očima, ani se neusmál. Mladík netušil, co se děje. Šlechtic nakonec rukou naznačil, že je vše v pořádku. Rychle vysvětlil svou přítomnost u altánku.

„Nemám rád lov, a když jsem vás viděl odjíždět, doufal jsem, že se budu moci přidat. Jste však velmi dobrý jezdec, mladíku, a tedy jsem vám nestačil. Smím se k vám přidat nyní?“

„Bude mi potěšením, pane,“ tichým hlasem mu odpověděl Felix.

Eduardo se posadil na lavičku, chlapci naznačil, ať si přisedne, a ten tak učinil. Mlčeli, ale muž věděl, jak moc mu lhal. Sledoval ho od chvíle, kdy se skupina pustila do pronásledování zvěře. Jakmile se oddělil, vyrazil za ním, ale tak aby nebyl viděn. Pak zpovzdálí a nakonec zblízka pozoroval jeho krásnou tvář, kdy s pootevřenými rty a rozzářenýma očima prohlížel zdobení altánku. Byl lapen a byl si toho plně vědom. Velmi riskoval, ale nemohl odolat příležitosti být s Felixem sám.

Chvilku ještě mlčeli, náhle mladík vstal.

„Pane, měl bych vás doprovodit k ostatním, jistě vás už hledají.“

„Máte pravdu, pojďme.“

Přijeli akorát včas. Felix netušil, jak vše vysvětlit. K jeho překvapení host odvyprávěl otci historku o tom, jak si přál altánek spatřit. A že mu tedy jeho syn vyhověl v neobvyklé žádosti. Za což také dvorně poděkoval. Pak se již věnoval rozhovoru s ostatními.

Byl ve svých komnatách již převlečen k večeři, když po lehkém zaklepání vstoupil otec.

„Felixi, chtěl jsem ti poděkovat, že jsi dnes našeho významného hosta doprovodil a včas dovedl zpět. Nečekal jsem od tebe tolik ochoty a zájmu. Velice jsi mne tím potěšil.“

Usmíval se. A syn nemohl než mu oplatit také úsměvem.

„Jsem rád, otče, že vám nedělám ostudu a mohu být synem dle vašeho přání.“

„Chlapče, zdá se, že jsi konečně dospěl,“ poplácal ho po rameni otec. „Pojď, je čas k večeři.“

Společně tak vstoupili do hodovní síně. Felix se záměrně díval na všechny sedící po jeho levici, na gobelíny na zdech, svícny s tetelícími se plamínky. Jen občas zabloudil pohledem k pravé straně hodovní síně, ihned se setkal s černýma očima, které ho spalovaly horoucím pohledem. Pokaždé když tak učinil a jeho oči se setkaly s královským vyslancem, po tváři se mu rozlila červeň a srdce začalo divoce tlouci. Byl rád, že mohl brzo odejít.

Po koupeli, již v noční košili, když ležel v posteli, se mu ten pohled připomenul. A on znovu, jako už mnohokrát, zatoužil navštívit otcův kabinet kuriozit. Dnes by mu to mohlo vyjít bez povšimnutí. Rychle na sebe oblékl dlouhý, lehký noční plášť. Bos, aby snad někoho nepřilákaly kroky, opatrně přeběhl k zakázaným dveřím. Nebyly zamčené, nikdo by se neodvážil, ale on musel. Rychle vklouzl do místnosti, se svíčkou v ruce míjel fantastické sochy a výjevy, jeho kroky neomylně mířily ke knihovně vedle pracovního stolu. Rozechvělou rukou vytáhl zdobené desky, v nichž se nacházelo několik obrazů. Ty obrazy ho lákaly, fascinovaly a on se k nim, jak jen to bylo možné, vracel. Položil svíčku, uchopil desky a odkryl svým očím první z nich. Dva muži, stojící těsně u sebe, ruce položené na boku partnera, líbali se. Srdce v jeho hrudi znovu zrychlilo svůj tlukot. Otočil na další stránku, kde se muži dotýkali na intimních místech svých těl. Další obraz, muži se milovali a jeho touha se stupňovala. Chtěl se dotknout svého klínu, kde už se projevilo jeho vzrušení, náhle ho vyrušily hlasy z chodby.

„Zde, pane, je můj kabinet kuriozit, jak jsem slíbil, můžete zde zůstat, jak dlouho budete chtít.“

Otec k někomu mluvil a Felixovi nebylo zatěžko uhodnout ke komu. Rychle zajel pod stůl, před tím zastrčil knihu zpět do knihovny. Někdo vstoupil, dveře klaply, byl tu jen on a otcův host. Ten došel ke stolu, přesně na místo, kde před chvílí stál Felix.

„Nechal jsi na stole svíčku. Nevím, kdo jsi, ale rychle vylez, než se to dozví pán domu.“

Ten hlas by Felix po dnešním setkání poznal okamžitě, navíc tušil, že je to on. Vysoukal se zpod stolu, postavil se a cítil se jak nahý. Černé oči přejely po jeho těle skrytém jen v nočním úboru. Muž držel v rukou list pergamenu a brk, na stole byl otcův zdobený kalamář. Položil k němu svitek, brk si ponechal.

„To jste vy? Co by řekl váš otec, že se tu schováváte?“

Neodpověděl, chtěl vyslance rychle obejít, silná paže ho zachytila. Octl se přitisknutý zády ke knihovně, muž byl těsně u něho. Neodvažoval se na něho pohlédnout. Po lícní kosti mu přejel brk, lekl se a pozvedl oči k jeho krku, do tváře se mu nepodíval. Nemluvili, ani když přejížděl brkem po mladíkově krku, pomalu prsty rozvazoval vršek košile. Po hrudi mu kreslil drobné obrazce a chlapci naskočila husí kůže. Zalapal po dechu, konečně pohlédl do černých očí, které ho pohltily. Zrychleně dýchal a vůbec nevnímal, že muž, který si s ním takto hraje, je sám lapen jím.

Eduardo se fascinovaně díval na mladíkovy pootevřené rty, jemnou pokožku, ztvrdlé bradavky, které zahlédl pod tenkou látkou košile. A jeho mužství, jež se již tyčilo a dávalo tušit, že je vzrušen stejně jako on sám. Sklonil se, chtěl políbit ta vábivá ústa, už cítil vůni Felixova dechu, náhle couvl.

„Běžte, otci neřeknu, že jste tu byl.“

Omámený, vzrušený a také vyděšený vyběhl. Vrazil do svého pokoje, zabouchl, zamkl a opřel se o dveře. Co to bylo? Zavřel oči, tělo se chvělo lehkým třasem, sevřel svůj penis. Černé oči, dotek brku, dech muže tak blízko jeho. Tělo se napjalo, vykřikl a klesl na kolena, v rukou ještě cukající se důkaz jeho vyvrcholení. Zrychleně oddechoval. Jakmile se zklidnil, vše uklidil. A dostal strach, co když on ví, co četl, co když otci řekne? Nespal celou noc.

Ráno však bylo jako každé jiné. Otec s hostem odjel na několik dnů do města, po jejich návratu se nic nedělo. Neřekl mu tedy o jejich setkání. Pak se náhodně potkali na chodbě, stačil jediný pohled, aby věděli. Začali se vzájemně vyhýbat, jak jen to šlo. Potkávali se u večeře a pak už téměř vůbec.

Byla noc, Felix ležel ve své posteli, nemohl spát, do mysli se mu vkradl obraz jejich setkání v otcově kabinetu. Vysoukal se z peřiny, na svém stole vzal husí brk a vykradl se z pokoje. Věděl, kde jsou komnaty určené váženému hostu, zamířil tam. Přede dveřmi se zastavil, ale neváhal, zaklepal. Muž zjevně nespal, otevřel téměř hned, jakmile chlapce spatřil, rychle ho vtáhl dovnitř, kde ho ihned opřel o dveře.

„Co tu děláš?“ zhrublý hlas.

Felix neodpověděl, jen mu rozechvělou rukou podal brk. Opatrně si ho od něho vzal, stáhl mladíkovi z ramen plášť. Náhle ho nečekaně a jemně vzal do náruče a donesl na své lůžko. Sám měl také jen noční košili, svlékl ji sobě i Felixovi. Hladil nahou kůži brkem, kontury tváře, šíji, ztvrdlé bradavky lákající k ochutnání, až k pupíku, kde Felixe pošimral. Odložil brk, jazykem jemně hladil napjatou kůži, obkroužil pupík a stoupal výš až k bradavkám, které toužil sevřít mezi své rty. Napjaté tělo pod ním se prohnulo, zasténání naplnilo ticho jeho pokoje. Bříšky prstů pohladil ramena, celé paže, sklonil se nad chlapcem.

„Víš, jak se jmenuji, Felixi?“

„Eduardo,“ zastřeným hlasem mu nečekaný host odpověděl.

„Viděl jsem knihu, kterou sis ten večer četl. Vyčnívala z řady. To, co cítíme, co chceme, nás může stát život. Jsi si jistý?“

„Vím, že všichni říkají, jak moc špatné to je. Ale nezměním, kdo jsem a…,“ nedořekl.

Nemusel už říkat nic, ani nemohl. Jeho rty byly v zajetí Eduardových, v ústech měl jeho jazyk a sám mu odpověděl svým. Poprvé někoho políbil, nemohl se nabažit sladkosti milencových úst, ovinul muži ruce kolem krku. Eduardo zasténal, bylo to neskutečně vzrušující. Když se jejich rty odpoutaly, pokryl mu Eduardo krk drobnými polibky, pak klesl na hruď. Felix se prohnul, na břiše ho Eduardo jemně hladil horkou dlaní, ústy stále klesal níž a níž. Až se dotkl jeho vztyčené chlouby a pak ji sevřel mezi rty a pak… Na rtech měl ruku milence, který tak tlumil jeho výkřiky, když mu on plnil ústa svým výstřikem. Ještě v doznívající slasti si Felixe muž stáhl do náruče.

Hladil ho, objímal, něžně chlapce mazlil, dokud se nezklidnil. Felix na něho upřeně hleděl, jeho světle hnědé oči Eduarda hřály a přitahovaly. Nečekaně odhodlaně si stáhl muže znovu na sebe, mezi své rozevřené nohy.

„Felixi,“ opatrně se k němu přitiskl.

Mladík ho náruživě políbil, prohýbal se v bocích, třel se o něho svým tělem. Nemohl se dál bránit, ale také nechtěl Felixovi ublížit. Znovu klesal svou tváří k jeho klínu, očima se nepouštěli do poslední chvíle. Jazykem pohladil, polaskal a dlouho dráždil nedotknuté místečko, kam toužil vstoupit. Přidržoval si vzpínající se tělo za boky. Vztyčil se nad roztouženým mladíkem, opět se jejich pohledy setkaly, tehdy do něho pronikl. Pomalu a opatrně miloval Felixe, který si rychle přivykal na jeho velikost. Vycházel mu vstříc, dožadoval se ho všude. Eduardo se nekontroloval, nemohl, bylo to příliš krásné. Sevřel štíhlé boky, divoce si bral Felixovo tělo a přitom plenil jeho dokonalá ústa těmi svými.

Cítil Eduarda všude, uvnitř sebe i na kůži celého těla, svými ústy uzamkl ta jeho, jazykem nepřestával útočit. Svíjel se pod ním a sténal, zatnul mu nehty hluboko do kůže zad ve chvíli, kdy se v extázi roztřásl a vyvrcholil. Za okamžik ucítil stahy Eduardova mužství uvnitř sebe. Muž se mu sesul do náruče, jeho černé vlnité vlasy ho pohladily po ramenou. Pevně ho objal a držel u sebe. Prožitá rozkoš pomalu odeznívala, zůstávali bez pohnutí.

Ještě několikrát se milovali a Eduardo ukázal Felixovi všechny krásy vzájemné lásky. Byla to jejich první noc. Neuplynula pak již ani jedna, aby nenavštívil syn pána domu Felix váženého hosta svého otce Eduarda.

Jednou ráno se Felix při snídani dozvěděl, že králův vyslanec musel rychle odcestovat zpět. Jak jen to šlo, vytratil se, vběhl do Eduardových pokojů, nebylo tam nic, co by připomínalo jeho přítomnost v otcově domě. Sevřela ho nezměrná bolest vycházející z jeho srdce. Potřeboval se dotknout něčeho, co bylo jen jejich. Nepřemýšlel o tom, rovnou se vydal do kabinetu kuriozit. Došel ke knihovně, vzal do ruky onu knihu, kterou si tenkrát přišel prohlédnout, otevřel ji a našel dopis. Krásným písmem nadepsaný Felix. Spěchal do svých komnat, zamkl a až nyní se odvážil jej otevřít.

„Felixi, moje duše a srdce zůstávají s tebou. Co nejrychleji se k tobě vrátím, pro tebe. A až se znovu setkáme, požádám tě, abys se mnou odešel.

Miluji tě, navždy tvůj Eduardo“

Svezl se na kolena, plakal nekonečně dlouho. Opatrně dopis uložil do tajné skrýše ve své ložnici. Každý den se k němu před spaním vracel, slzy, vzpomínky, touha a láska. Byl jeho, věděl to a toužil to Eduardovi říct.

II.

Cesta se mu zdála nekonečná, stejně tak doba, než byl přijat k audienci. Kráčel ke svému pánu, aby mu sdělil vše, co domluvil a zjistil, i když byl povolán dříve, než čekal. Bratr krále, ten, jenž ho vyslal na tuto cestu, ho pozorně vyslechl. Pak se na Eduarda zadíval a náhle odvrátil tvář. Muž byl překvapený, netušil, čím vyvolal takovou reakci. Vyčkával. Pak se k němu otočil, černé oči byl plné smutku, světlá tvář rámovaná hustými, černými vlasy, které v rovných pramenech stékaly na jeho ramena.

„Eduardo, doufal jsem, že když tě odešlu na delší čas pryč, ovládnu své pocity. Po dobu, kdy jsi tu nebyl, má touha po tobě rostla. Proto jsem tě tak nečekaně povolal zpět. Ale nejsem slepý, vrátil ses jiný. Zamilovaný. Vidím to ve tvých očích,“ sklopil hlavu, „čekal jsem příliš dlouho.“

„Jasnosti,“ Eduardo poklekl, nic neříkal. Co také mohl. Vůbec nic nevěděl a teď, když cele patřil Felixovi, mu člověk, jehož si nevýslovně váží a považuje ho za přítele, vyzná své city. Pokud vyhoví jeho touze, zradí Felixovu lásku i sebe. A když ne, může to být jeho konec.

Muž ho posmutnělým hlasem vyzval.

„Pověz mi o své lásce.“

„Pane, ty víš, že nemohu. Ohrozil bych člověka, kterému jsem ponechal svou duši i srdce.“

Žárlivost a bolest ho sevřely, vyskočil a jedovatě se pousmál.

„Když budu chtít, nehneš se ode dvora měsíce, roky. Počká tvá tajemná láska tak dlouho?“

Jen ta slova vyslovil, litoval toho. Tvář přítele, věrného druha i ochránce, se stáhla bolestí. Skropilo ji i několik slz. Eduardo sklonil svou hlavu, jako by už čekal na ostří katovy sekery.

„Máš právo rozhodnout, pane.“

Vztáhl k Eduardovi ruku, muž zůstal netečný. Poklekl k příteli.

„Odpusť mi. Nechci ti ubližovat, ale přeji si, abys zůstal jako můj blízký přítel, nikoliv milenec. Pověz, koho mám ke svému dvoru povolat, abys ty byl šťastný?“

„Nechci tě zraňovat, pane. Budeš jen víc trpět, když budeš mít mou lásku na očích.“

Nechal hlavu skloněnou.

„Nemusíš se bát mé prchlivosti, toto bylo naposledy, přísahám. Vím, jak věrným přítelem jsi mi byl, a věřím, že i nadále budeš. Chránil jsi mne i v dobách, kdy se všichni postavili proti mně. Jsem tvým dlužníkem.“

„Ne to ne, pane.“

Teprve teď se jejich pohledy setkaly a slov nebylo třeba. Za okamžik již písař pečlivě zaznamenával slova, která mu králův bratr diktoval. Ve chvíli, kdy se chystal na zapečetění dopisu, požádal Eduardo o jednu drobnost, která byla k dopisu připojena. Mnohem později se Javier dozvěděl, proč a co vše to znamenalo pro adresáta. Nyní byl vyslán rychlý posel, který mířil za Felixovým otcem.

„Felixi, dostal jsem dopis od králova bratra. Žádá si tě ke svému dvoru, je to pro nás velká pocta.“

Otec se synem chtěl hovořit vážně, svou radost a nadšení však nedokázal skrýt.

„Ano, otče,“ tiše odpověděl Felix.

Muž podal synovi listinu, na níž byl vladařovou pečetí a voskem připevněn malý husí brk. Jen on věděl, co to znamená. Eduardo. Svou radost, že spatří milého, nechal hořet uvnitř sebe, nedal nic znát otci pro Eduardovo i své bezpečí.

„Chlapče, máš vyjet co nejdříve, sluhové už balí tvá zavazadla. Ráno se vydáš na cestu.“

„Ano, otče.“

Venku se potkal s Viktorem, synem otcova přítele, který byl na čas poslán k nim. V posledních týdnech spolu trávili hodně času. Byl osamělý, smutný a ztrápený steskem po Eduardovi. Viktor si ihned všiml, a protože sám byl jak odkopnutý pes, rychle si k Felixovi našel cestu. Sotva osmnáctiletý mladík, modré oči ve tváři rámované medově zlatými vlasy. Byl moc opuštěný a v blízkosti o rok staršího Felixe mu bylo dobře. Brzy mu prozradil, proč musel opustit otcovský dům.

„Maminka onemocněla, a přestože se lékaři snažili, otec povolal i kořenářku z města, nemoc nám ji vzala. Bylo to těžké pro mne i pro otce. Nikdy jsme si moc nerozuměli a nyní, když se stal vdovcem, to bylo ještě horší.“

Nemluvili spolu skoro vůbec, pořád se to ale dalo vydržet. Jen do chvíle, než se objevila v jejich domě nová žena. Viktorův otec si našel manželku z bohaté rodiny, která mladíka nesnášela od prvního dne. Ve chvíli, kdy zjistila, že modré oči i barvu vlasů má po matce a mohl by tak být stálou její připomínkou, začala ho nenávidět. Velice chytře využila svého vlivu na novomanžela. Viktorův otec dočasně odeslal syna ke svému příteli, skoro se s ním nerozloučil. Na synovy dopisy odpovídal velmi vlažně. A přesto, že se ho Viktor stále dotazoval, nedal mu odpověď, co s ním má v úmyslu. V posledním listu napsal radostnou novinku, že jeho současná žena je těhotná. To už se, ne bezdůvodně, začal Viktor obávat o svůj život, macecha byla schopna čehokoliv.

„Slyšel jsem to, máš prý odjet. Prosím, vezmi mne s sebou,“ oslovil Felixe a doufal v přítelovu pomoc.

Felix se zadíval do neobvykle modrých očí.

„To nemohu.“

„Prosím, nenechávej mne tu,“ naléhal Viktor.

Felix tušil, že ho nečeká nic dobrého, a tak mladý život nechtěl nechat na pospas jiným. Jeho otec byl dobrý muž, nemohl však vědět, co může provést Viktorovi ta žena.

„Dobře, ale musíš se schovat ve voze, než vyjedeme. Jako dítě jsem to dělal často. Sedadlo je duté, odklopíš přední stranu a zalezeš tam.“

Přikývnutí a už pelášil pryč.

Po snídani se s otcem rozloučil a slíbil brzo napsat. Když nasedal do vozu, byl napnutý, zda se vše podařilo. Jakmile se dostali od otcova sídla, otevřela se skrýš a z ní se vysoukal Viktor. Felix netušil, co budou dál dělat, ale nemohl se už na nic soustředit. Eduardo. Bude s ním u něho. Položil si ruku na místo, kde v oděvu skrýval jeho dopis.

Javier viděl nedočkavost v chování přítele, sám byl zvědav, až spatří Felixe. Toho, jehož Eduardo tak miluje. Když s příchodem večera zaslechli zvuky přijíždějícího kočáru, strnuli oba. Dusot kroků, prudké zaklepání a před panovníka předstoupil mladík s kaštanově hnědými vlasy. Poklonil se. Javier si prohlížel jeho i jeho společníka. Neměli být dva, ale to se vysvětlí později. Přívětivě mladíka uvítal u dvora, nedával najevo více zájmu, než bylo nutné. Pro bezpečí jich obou, Eduarda i Felixe.

Eduardo by ho nejraději objal hned, před dvořany nebylo nic takového možné. Veškerá konverzace byla přesně podle pravidel dvora. Raději se k chlapci nepřiblížil, aby snad někdo něco nevytušil. Až po mnoha hodinách se octli ve Felixových komnatách. Eduardo zamkl a pevně mladíka sevřel v náruči. Líbal ho na tváře, oči, rozkošný nosík a nakonec se zmocnil jeho sladkých úst.

„Miluji tě, Felixi, odpusť, musel jsem odjet ihned, kdybych…“

Mladík se k němu tiskl, rukama ho svlékal a u toho mluvil.

„Patřím k tobě, tobě budeš-li to tak chtít. Jen už mne nikdy nenechávej samotného.“

Muž zachytil jeho ruce, políbil ho do dlaní, na každý prst, pak bříšky prstů pohladil své rty.

„To já patřím tobě, už nikdy nedovolím naše odloučení.“

Šaty padly na zem, kam se do koberců sesuli i oni dva. Eduardo se svíjel v narůstající touze po milenci, který ho líbal a laskal jeho tělo. Každý dotek jím procházel, rozechvíval každý sval v jeho těle. Nedokázal se poddávat té sladké hře dlouho, přitáhl si chlapce k sobě, přetočil ho pod sebe. I on se mazlil se svou láskou, ale jen tak dlouho, než mu Felix zašeptal do ucha:

„Prosím, nemuč mě.“

Tehdy se vnořil do jeho horkého nitra, propletl své ruce s Felixovými a polibkem zpečetil jejich spojení. Milovali se vášnivě, oba potřebovali cítit toho druhého víc, hloub, znovu. Celou noc se nehnuli z mladíkova pokoje, jen se z koberců přesunuli na lůžko.

Javier si Felixe oblíbil. Svému příteli upřímně a ze srdce přál jeho lásku. I proto, že sám nečekaně zahořel touhou po mladíkovi s medovými vlasy. Ve svém postavení ale nehodlal riskovat a chlapec se bál projevit s ohledem na to, kým Javier byl. Přestože i on byl Javierem fascinován. Někomu se ale svěřil, Felixovi. Eduardo zase čelil nesčetným otázkám od Javiera.

„Musíme je nějak dostat k sobě, aby byli sami. Musí si promluvit.“

„Ty máš něco v plánu, Felixi? Zahráváme si s osudem našich přátel i svým.“

Felix byl rozhodnutý a dosáhl svého, věděl jak Eduarda přesvědčit.

Než se Felixovi podařilo uskutečnit důmyslný plán, Javier onemocněl. Lékaři o něho pečovali a k radosti všech mu bylo každým dnem lépe. Viktor se toulal chodbami, strach ho ničil. Strach, o kterém nemohl nikomu říct. Nejraději by Javiera navštívil, ale copak to jde? Felix ho několik dnů neviděl. Když ho šel navštívit a spatřil přítele, sevřelo se mu srdce. Pobledlý, pohublý, červené, uplakané oči. Nemusel se ptát, bylo mu vše jasné. Postaral se Viktorovi o koupel a dobrou večeři, dělal mu společnost, dokud neusnul. Když si byl jistý, že konečně tvrdě spí, tiše se vytratil.

„Felixi, kde se touláš, už jsem měl strach.“

Přivítal ho Eduardo. Vážná tvář milého mu sebrala další výčitky ze rtů. Mladík mu všechno rychle řekl.

„Počkej tu, hned se vrátím,“ teď zanechal on Felixe samotného.

Ten však tušil, kam míří jeho kroky. Rozhodl se připravit Eduardovi přivítání, které si tak jako tak zaslouží.

„Už je mi dobře, rád bych vstal a trochu se projel na koni. Ale doktoři se tváří, že by to snad byla moje smrt. Ležím a už mne nebaví ani číst. Jsem rád, že jsi mne navštívil, Eduardo, vím, že raději bys objímal Felixe.“

Usmíval se, byl opravdu rád, že vidí přítele, za jeho zájem. Navíc se Eduardo prazvláštně usmíval a to ho dráždilo.

„Pane, když je ti dlouhá chvíle, možná by se ti hodil společník,“ to už mu v očích zajiskřilo. „Třeba Viktor, pokud ti není po chuti sám si číst. Bude ti příjemné, pokud ti on bude předčítat, jeho společnost.“

Muž na lůžku zrůžověl ve tváři, pozvedl se víc do sedu, uhladil vlasy. Jeho hostu se usadil na tváři potutelný úsměv. Ještě chvíli si povídali, než se Eduardo zvedl k odchodu.

„Pošlu ti ho, můj pane,“ uklonil se a jen tak tak uhnul polštáři, který mu proletěl kolem hlavy…

„Lotře,“ zasmál se pacient.

„Těší mne, že je ti o tolik lépe, pane,“ uklonil se. „Jdu. A vše zařídím.“

Rychle zavřel dveře, takže jen slyšel dutou ránu, nevěděl, co tentokrát Javier hodil.

Ve chvíli, kdy Viktor slastně spal a k jeho dveřím kráčel posel jeho jasnosti, vstupoval Eduardo do svých komnat, kde ihned na jejich prahu zastavil, jeho tělem projela horká vlna touhy. Očima se soustředil na své oblíbené sofa, na němž se nahý uvelebil Felix. Pootevřená ústa, v nichž držel kuličku hroznového vína, na hrudi malý kousek jablka, u každé bradavky půlku jahody a v prohlubni pupíku na pevném bříšku se třpytila tekutina. Nejspíše víno. Tichými kroky, jak šelma těsně před útokem, se blížil k té fascinující svačince a věděl, že miláčka ještě potrápí. Poklekl vedle mladíka, vzal si první půlku jahody, pomalu si to sousto vychutnával. Pak teprve se sklonil, jazykem pohladil citlivou rozinku. Mladík zasténal.

„Dej pozor a nespolkni to, dám si tu kuličku jako poslední kousek téhle hostiny, těsně po tom, co se napiju vína.“

Felix zaskučel, takhle si to rozhodně nepředstavoval. Ale to už muž snědl druhou půlku jahody a krásně laskal obě bradavky. Odložil jablko stranou, jazykem klesal pro lok vína. Neopomenul ochutnat tyčící se důkaz mladíkova vzrušení. Felix se prohnul a skutečně mu málem zaskočilo. Eduardo mu rychle vzal ovoce, které držel mezi rty, ihned ho nahradil svým jazykem. Levou rukou držel dva váčky, jemnou kůži mnul a hladil, pravou ovinul chlapci kolem krku, přidržoval si ho v polibku. Pak palcem setřel vlhkou kapku. Odpoutal své rty od Felixových, vlhký prst si olízl. Jen z toho pohledu naskočila chlapci husí kůže.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ vydechl.

„To se ti povedlo,“ usmíval se, zblízka hleděl do překrásných světle hnědých očí.

„Už to nikdy neudělám,“ předstíral, že je uražený.

„Pročpak?“ culil se muž.

„Schválně to protahuješ.“

„Přece sis nemyslel, že si tak lákavou hostinu nevychutnám.“

To už ležel mezi rozevřenýma nohama milého. Na dlouho nebyl čas na rozhovory. Ústa měla práci při líbání i laskání citlivých míst jejich těl.

Po velmi dlouhé době, kdy leželi v posteli, objímali se a mazlili, vzal náhle Eduardo kousek jablka mezi rty a Felix se na něho vrhnul. Muž se nehýbal, se zaujetím sledoval, jak po malých soustech okusuje sladké jablko, až se jejich rty setkaly. Hrozen vína čekající na stole, pak posloužil k dalším hrátkám.

Viktor se probudil, spánek obnovil sílu a na chvíli dal odpočinout ztrápené duši. Jen se protáhl, uviděl pode dveřmi složený list. Seskočil z lůžka. Opatrně, aby ho snad nikdo nezaslechl, doťapkal k místu, odkud se mohl natáhnout a nečekané překvapení sebrat. Znovu se vrátil do zahřátých peřin, v příjemném teple, již úplně probuzený, se dal do čtení. Očima rychle přeběhl po textu a znovu pak ještě jedou, stále dokola. Uložil list pod polštář, po ranní hygieně si oblékl nejhezčí šat, na jídlo neměl ani pomyšlení. S knihou v ruce vyšel. Tušil, že bude očekáván a rovnou též doprovázen k Javierovým komnatám. Srdce mu zrychleně tlouklo, ruce se potily, když vcházel do komnaty, kde na lůžku v nadýchaných poduškách ležel Javier. Pozvedl k příchozímu pohled, v černých očích zajiskřilo překvapení i radost, úsměv ozdobil jeho tvář.

Je tak krásný, nesmělý, až plachý, napadlo Javiera. S těmito myšlenkami si mladíka prohlížel, nevynechal ani nitku.

„Nechte nás,“ svá slova doprovodil jednoznačným gestem.

Pokoj byl za okamžik prázdný.

„Jsem rád, Viktore, že jsi vyhověl mému přání dělat mi společnost. Jakou knihu mi chceš číst, jsem zvědav.“

Mladík mu knihu podal, neschopen slova. Muž listoval, potutelně se usmál a vrátil mu ji.

„Přečteš mi kousek?“

Zavřel oči, pohodlně se opřel o polštář. Viktor knihu otevřel, zrak mu padl na první slova a on ztuhnul. V rozrušení vzal omylem soubor básní, svých básní, kterými vyjadřoval všechny své pocity. Strach, radost i touhu. Nedokázal pronést jediné slovo, do tváří se mu nahrnula červeň, svět kolem něho ztratil v mlze.

„Ty pláčeš? Viktore, odpusť, nechtěl jsem ti ublížit.“

Javier lehce konečky prstů stíral slzy, stékající po mladíkových tvářích.

„Odpusť.“

Něžný dotek Javierových prstů, měkký hlas kousek od něho, na dosah. Nedokázal ovládnout svou touhu po jeho blízkosti. Opřel se čelem mužovo rameno a on ho objal. Viktor měl strach se pohnout a přitom velkou chuť dotknout se, přitisknout. Sevření Javierových rukou zesílilo, chlapec vzdychl, horký dech ovanul mužův krk. Pro oba to byla muka, strach naznačit, strach oddálit se od sebe.

Viktor se odvážil z blízka pohlédnout do Javierových očí. Nepatrný kousek je dělil od polibku, ani vzduch už neměl místo se tou skulinkou protáhnout. Javier zavřel oči a přitiskl své rty na mladíkova ústa. Chvíle pravdy. Obava narůstala, Viktor se nepohnul. Náhle se odtáhl, vstal, otočil se zády, vykročil ke dveřím.

„Viktore, stůj, vysvětlím to,“ zoufale na něho muž zavolal. Mladík došel ke dveřím, natáhl ruku ke klice a pak otočil klíčem, zamkl. S rudými tvářemi, srdcem tlukoucím div mu nevyskočilo z hrudi, se vracel zpět. Jen se octl na dosah Javierových paží, ten ho prudce chytil a strhl k sobě do peřin.

„Proč jsi zamkl?“

Znovu chlapce políbil a on mu polibek nesměle oplatil. Jeho poddajnost, nevinnost a touha, to vše dával svým chováním na odiv muži, který nezřízeně toužil zmocnit se ho, mít ho jen pro sebe.

„Pane, já…,“ nedořekl.

Dravý polibek, kdy mužův jazyk okusil chuť jeho úst, ho umlčel.

„Pokud budeme spolu sami, říkej mi jménem, prosím tě o to, Viktore.“

„Javiere," vydechl.

Bylo to krásné smět říct jeho jméno nahlas.

„Viktore,“ ochraptěle mu odpověděl.

Celé dopoledne strávili na lůžku, spánek byl to jediné, co si nedopřáli. Jinak si dali všeho vrchovatě. City, které chovali a skrývali před sebou, vypluly na povrch. Náhle nebylo nic, co by jeden druhému neřekli, pro svou lásku neudělali. Nově zrozenou, právě přiznanou, opravdovou.

Javier se nemohl nasytit pohledů a doteků, kterými ho Viktor zahrnoval. Oplácel mu stejnou měrou, rozmazloval a hýčkal milovanou bytost, navždy.

Čekal je složitý čas, všechny čtyři, doba změn a protivenství. Jejich vzájemné přátelství i láska přetrvaly. Stáli si bok po boku a spolu čelili všemu a všem, kdož se jim postavili do cesty.