Kámoš

„Já příští měsíc nemůžu druhej tejden, to mám školu, a jednadvacátýho potřebuju volno, budou nám měnit stoupačky. Ale prej to zvládnou přes den, takže bych asi mohl na noční, když by bylo nezbytí… Jinak je mi to jedno.“

Staniční kejvla hlavou: „Jo, dobře, Moji, pošli mi to ještě mailem, jinak to zapomenu. Ale ty těch požadavků nikdy moc nemáš.“

„Jo, pošlu.“

***

Jmenuju se Mojmír, ale už od základky mi všichni říkaj Moji. Většina lidí snad ani neví, jak se vlastně opravdu jmenuju. Na zdravotce si moje jméno na konci ještě trochu upravili, ale to už bylo stejně před maturitou. Takže mám zdravotku a pracuju jako sestřák. Jak jinak chcete říct, když je sestra chlap? A dodělávám si ještě školu, takže budu Mgr. intenzivní péče.

Když jsem si dal přihlášku na zdravotku, tak se máma smála, že tam budu jak růže mezi trním, sám mezi holkama. Neměla pravdu, v ročníku jsme byli kluci tři, ale jeden s tím seknul hned v prváku.

Během školy jsem byl nějak mimo v tom, jestli se mi líběj holky nebo kluci. Nějak jsem si nebyl jistej, úplně zmatenej. V posledním ročníku jsem sbalil (kecám, nechal jsem se sbalit) Andreu. Holka ze třídy, která byla docela divoká a byla na nezávaznej sex. Takže poprvé jsem si to odbyl s ní. Teprve potom jsem zjistil, že se vsadila s ostatníma holkama, že mě dostane, když se na ni sesypaly a dyndaly informace o tom, jakej jsem byl.

„Moji?“ zatvářila se, „takový Mojito, zelenáč, ale docela dobrej! A má výdrž!“

Což byla vcelku pochvala a mně to zůstalo jako přezdívka do konce školy. Jo, měla pravdu v tom, že výdrž jsem měl, protože jsem se dlouho nemoh udělat, protože… protože to prostě nebylo ono.

Tak jsem chtěl zkusit to druhý… Kde je gay klub, jsem věděl, jen to bylo strašný odhodlávání se tam vydat. Když už jsem se odhodlal, tak jsem musel bejt celej rudej, jak jsem se styděl, protože jsem si myslel, že všichni věděj, PROČ tam lezu. Vůbec mě nenapadlo, že spousta dalších tam je ze stejnýho důvodu – prostě někoho sbalit na večer a užít si. Dal jsem si na baru panáka, a než jsem se otočil zpátky, tak už byl vedle mě starší chlápek a chtěl si připít. Že by to byl teda supersexbomb, to nebyl, ale docela ušel a já vlastně hledal spíš učitele, ne?

Tak jsem se nechal sbalit. No, nebylo to špatný. On věděl, že je to moje poprvé, tak byl vcelku opatrnej, ale stejně ten zadek bolel hodně. Kdyby to nebolelo, tak se mi to docela líbilo. Tak jsem usoudil, že to chce prostě trénink. Ať si můj zadek zvykne. A rozhodl jsem se, že si koupím tréninkovýho uměláka.

Projel jsem je na internetu, najít něco takovýho normálního, lidskejch rozměrů… Jo, našel jsem, už jsem ho chtěl objednat, ale zarazil jsem se. Balík přijde, když nebudu doma, převezme ho máma nebo táta, táta se jmenuje stejně, rozbalí ho a to vysvětlování bych si rád nechal ujít.

Takže jsem vyrazil do sexshopu. Vlezu dovnitř a v tu chvíli jsem měl nutkání se otočit a vystřelit ven. Stála tam prodavačka – dáma už skoro ve věku mojí babičky, a usmívala se: „Dobrý den, vítáme vás, mladý pane. Hledáte něco konkrétního, nebo se chcete porozhlédnout?“

Musel jsem bejt rudej až na prdeli. Vykoktal jsem, že se porozhlédnu, a pomalu jsem zamířil k vitríně s umělákama. Byl tam jeden takový normální velikosti.

„Mohu doporučit, ten je velmi oblíbený,“ ozvalo se za mnou. „A máme teď ještě slevu na lubrikační gely.“

Kromě toho, že jsem byl rudej, tak mi snad i muselo pískat z uší, jak vysokej jsem musel mít tlak.

Kejvnul jsem i na ten gel.

„Platit budete, prosím, hotově nebo kartou?“

„Hotově.“

Doma najdou můj výpis z banky s platbou ze sexshopu a budu zase mít co vysvětlovat.

„Budete si přát tašku?“

Představa, že jdu s taškou se značkou tohohle obchodu…

„Ne, děkuju.“

Nacpal jsem to do batůžku: „Nashledanou…“

„Nashledanou, ať dělá radost!“

Tak takhle jsem si pořídil svýho umělýho kámoše.

Doma jsem ho vybalil. Krabici nejlíp roztrhat a vyhodit rovnou. Kam kámoše budu schovávat? Do prádelníku ne, tam mi občas máma přijde dát vypraný věci, to ho už rovnou můžu nechat na stole. Udělal jsem mu místo ve spodním šuplíku psacího stolu, tam mi nikdo neleze, tak tam bude spinkat a gel hned vedle…

Naši měli přijít až pozdějc, tak jsem se rozhodl uměláka hned vyzkoušet. Gelík, nasadit, opatrně zatlačit – mám čas, zvyknu si, to půjde…

Zvyknul jsem si na kámoše. Jen jsem na něm začal bejt trochu závislej. Kdy si s ním pohrát, když jsou naši doma?

Nejjistější to bylo večer při koupání. Pod hadrama ho pronést do koupelny, napustit si vanu teplou vodou, vlézt do ní, protáhnout se, hodit nohy na okraj, vzít do ruky kámoše, nasadit, pomalu zasunout a jemně s ním pohybovat…, užíval jsem si to. Pak ho pronést zpátky v ruce pod osuškou, kterou jsem samozřejmě nesl k sobě do pokojíku na topení, aby tam uschla. Osuška na topení, kámoš do šuplíku…

Jednou jsem zaslech, jak máma tlachá s kamarádkou: „Hele, ty kluci se měněj. Moji je teď úplná kachna, věčně naloženej v koupelně. Dřív mu stačilo rychlý osprchování, teď tam tráví celou věčnost. Váš Martin taky?“

To budu muset nějak vyřešit, ale jak?

Odmaturováno a nástup do zaměstnání. Na JIPku do špitálu. A rovnou mi i povolili dálkový magisterský studium, to nebejvá pravidlem, ale je pravda, že jsem se jim na pět let upsal.

A moje samostatnost se nějak začala řešit sama.

Máma s ustaraným výrazem: „Potřebovali bychom si s tebou promluvit.“

Sakra. Co se děje?

„Hele, babička se nějak zhoršila, už nebude moct být sama. Myslela jsem,“ podívala se na tátu, „tedy mysleli jsme, že bysme ji vzali k nám. Že by šla do tvýho pokoje a ty bys šel k ní. Nerada bych, aby sis myslel, že tě vyhazujeme, ale ona už fakt nezvládá a tohle nám přišlo jako nejlepší řešení.“

Naši kdysi koupili malej byt, kam zaparkovali babičku. Jenže babička se už hůř hejbe, zapomíná, potřebuje dohled, aby vzala léky, tedy aby je vzala včas a v potřebným množství.

„Jo, to je v pohodě. Myslím, že to bude i dobrý v tom, že třeba když přijdu po noční, tak se v klidu vyspím a tak.“

Matka si oddechla. Ona si asi fakt myslela, že chci bejt pořád u nich.

Tak jsme udělali škatulata, přesunuli babičku, nějakej nábytek od ní k našim, něco z mého pokoje do nového bytu – je to vlastně pokoj s kuchyňským koutem a vedle malá ložnice, kam se vejde postel a psací stůl se židlí.

První noc jsem se s kámošem nemusel držet zpátky a taky jsem se nedržel!

Bejt sám byla dost výhoda. Nikoho jsem nerušil a nikdo nerušil mě, třeba při učení… Ze školy nám posílali nějaký prezentace, vždycky po nějaký době jsme tam na týden intenzivní výuky zajeli.

U počítače jsem obvykle seděl nahej. Přelepený oko webkamery. Vlastně neseděl, spíš jsem si na židli kleknul, postavil kámoše, nasednul…, pomalu se na něm vrtěl… i učení se dá zpříjemnit. No co, viděl jsem i video s klukem, kterej si přidělal uměláka na sedlo kola. Vzadu díra do kalhot, nasednul a vyrazil na vejlet. A co?

Přes všechny radosti s kámošem jsem ale cejtil, že bych chtěl k sobě někoho živýho. Prostě celýho. I na povídání… Nevím, v klubu najdu někoho na šuk, ale na vztah? Najít si někoho, když jsem teď skoro pořád ve špitále?

V práci se objevila staniční sestra mezi dveřma: „O víkendu chci rozepisovat služby, tak chci urychleně požadavky!“

„Já příští měsíc nemůžu druhej tejden, to mám školu, a jednadvacátýho potřebuju volno, budou nám měnit stoupačky. Ale prej to zvládnou přes den, takže bych asi mohl na noční, když by bylo nezbytí… Jinak je mi to jedno.“

Staniční kejvla hlavou: „Jo, dobře, Moji, pošli mi to ještě mailem, jinak to zapomenu. Ale ty těch požadavků nikdy moc nemáš.“

Služby rozepsaný („Hele, já vím, že jsi chtěl jednadvacátýho volno, ale potřebuju tě na noční a to jsi psal, že můžeš) a měsíc letěl, jako by měl křídla. Tejden školy prošel, zpátky do práce a pak už přišla výměna stoupaček. Natočená zásoba vody, výměna na naší stoupačce měla probíhat od osmi do pěti.

Přišli dva. První, starší chlap v montérkách s kšiltovkou a otráveným ksichtem. A za ním úžasná řecká socha. Kluk s krátkejma kudrnatejma vlasama, modrejma očima, rovným nosem, v džínách a triku bez rukávů. Skvělý svaly. Usmál se a já byl z toho celej vedle. Pomalu jsem netrefil ke stoupačkám na záchod. Zlikvidovali starý trubky a postupně začínali natahovat nový. Vždycky když se objevil, tak jsem na něj čučel. Párkrát mě přistih, když se ohlídnul, že mu čumím na zadek, a usmál se. Já jsem fakt málem i slintal.

Hotoví byli brzy a já vypad do práce na noční.

Ráno jsem předal svý pacienty nový službě a vlekl se domů. Kus před barákem koukám, kdo jde vedle mě a usmívá se – moje řecká socha.

„Do práce?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, z práce…“

Kouknul na hodinky: „Já do práce, ale je ještě čas. Stavěl bych se v mekáči na snídani. Ty bys nešel?“

Bere to docela hákem, ale kejvnu, i když mekáč není zrovna můj oblíbenej fast-food. Nesnáším sladkou housku, ve který je hamburger.

Dal si hamburger a kolu, já kuřecí wrap a jablečnej džus. Docela se rozpovídal – o sobě. Jmenuje se Patrik. Chodí třikrát týdně do fitka (to je na něm dost vidět) a jeskyňaří.

„Ty, to obdivuju. Já mám v jeskyních klaustrofobii. Asi to mám z dětství; byli jsme v nějaký jeskyni a tam nám povídali o tom, že část jeskyně byla zničená při závalu, a já byl přesvědčenej, že to všechno co nejdřív spadne na nás. Bylo mi asi osm a předved jsem vzorovej hysterák. Od tý doby jsem do žádný jeskyně nešel.“

„Neboj, já tě do nějaký vezmu a zjistíš, že to tam je pěkný…“

Teda fakt neztrácí čas. Tímhle tempem ho mám nejspíš už večer v posteli. Ale proč ne?

Nebylo to večer, bylo to až za dva dny. A musím říct, že ty dva dny můj kámoš nezahálel. Před očima představa Patrika…

Domluveno, že se u mě staví, až půjde z fitka. Dorazil po cvičení vysprchovanej, voňavej. Vášnivá líbačka hned za dveřma. Dostrkal jsem ho do ložnice, stáhnul ze sebe triko a domácí kraťáky a pomoh mu stáhnout jeho oblečení, protože jsem ho chtěl už vidět a nejen to…

Řecká socha. Fakt. Přesně. Vybavíte si je? Krásnej souměrnej obličej, dokonale vyvážená svalnatá postava, rovný nohy, krásný břišáky, který se stáčej do podbřišků k něčemu teda docela malýmu. Prej starejm Řekům velký péro nepřišlo estetický. Nevím. Mně by tedy něco trochu většího vyhovovalo víc než tohle šidítko…

Ale líbat uměl dobře, moh jsem hladit ty svaly, široký záda, hezkej kulatej zadek. Jen to vlastně nebylo milování, ale takový mazlení… pro mě. Fakt byl malej na to, aby mě to nějak vzrušovalo.

Udělal se a sesunul se vedle mě: „Tak co?“

Aha, chce pochválit… Pohladil jsem mu zpocenej hrudník a kousnul jsem ho do bradavky: „Jsi krásnej…“

„Jo, ale byl jsem dobrej?“

„Jsi úžasnej.“

Zatvářil se spokojeně: „Stavil bych se pozítří, zase z fitka, jo?“

Líbnul mě na tvář, vstal, oblékl se, prohlídnul se spokojeně v zrcadle, mávnul na mě a byl za dveřma.

Tak to jsem spadnul do pěkný bryndy. Krásnej Narcis s malým pérem. Ani se mě nezeptá, jestli já pozítří můžu. Jo, můžu… Až to následující jeho fitko mám službu. Začínal jsem mít vztek. To jako si sem na mě odskočí a půjde? Do háje, jak tohle dát dohromady? Je krásnej, ale prostě… potřeboval bych k němu do postele ještě kámoše, ale to by asi Narcis nevydejch. Tak kámo, pojď ze šuplíku…

Příští návštěva (pro jednoho mazlení, pro druhýho šuk) byla trochu delší. Možná proto, že jsem ho po tom hladil po hrudníku a břiše a měl jsem trochu rozplavaný voči. On myslel, že štěstím, ale bylo to trochu zoufalstvím z toho, že asi nebudu mít to, co bych chtěl. Protahoval se, nechal se hladit a bylo vidět, že se mu to líbí. To, že ho někdo obdivuje.

„Jedeme v neděli s kamarádama do krasu, nechceš s náma? Je tam jedna fakt hezká jeskyně, o který ví málo lidí…,“ přišel s nabídkou.

„Dík, ale mám službu, takže nemůžu. Stejně bych na tebe čekal venku, říkal jsem ti, že mě do jeskyně nikdo nedostane.“

„Se mnou se nemusíš bát. Pojedeš?“

Natáhl jsem se a dal jsem mu pusu: „Mám službu, v neděli nemůžu.“

„Tak já se stavím v pondělí.“

Zakýval jsem hlavou: „Dobře, budu se těšit.“

Já jsem asi fakt nevěděl, co chci. A netušil jsem, že náš „vztah“ skončí už v pondělí.

Dorazil, uvítací pusa a zamířil hned do ložnice.

„Co to je?“ ozvalo se nevěřícně. Nakouknul jsem do ložnice. A jéje. Nechal jsem kámoše vedle počítače, neuklidil jsem ho. Tvářil se jako inkvizitor, kterej našel čarodějnickou pomůcku. Podíval se na mě: „Co to má bejt?!“

„Promiň, jsi skvělej, ale ne úplně ve všem…“

„Takže ty potřebuješ něco takovýho, co?! S kým jsem si to začal?! Kdybych tě vzal do jeskyně, tak tam prdelí vojedeš všechny stalagmity, co?! Já na tvoji prdel nejsem dost dobrej, že jo?!“

„Prosím tě, nedělej scény,“ přerušil jsem ho.

„Scény?“ vystartoval ke mně s mým kámošem v ruce, rozpřáhl se a vrazil mi s ním takovou ránu, až jsem myslel, že mám přeraženou čelist.

„Tak scény, jo?! Končím s tebou.“ Otevřel okno a velkým obloukem vyhodil kámoše daleko do parku.

„Tamto si tam můžeš jít sebrat, ať tě lidi viděj…,“ a zaklaply za ním dveře.

Šel jsem k ledničce a vytáhl z mrazáku pytlík mražený kukuřice a připlácl si ji na tvář a svalil se do křesla. Tak. Románek skončil.

Pro kámoše do parku nepůjdu. Ne, že bych se styděl, že mě někdo uvidí, ale kdykoli bych ho vzal do ruky, tak bych si připomněl krásnýho debila s malým pérem a obrovským komplexem.

Trochu jsem se bavil myšlenkou, kdo mýho kámoše najde. Pejskař či pejskařka, která hází svýmu psovi míček: „Norinko, ukaž co jsi to našla? Copak si to neseš? No fuj!“

Tu scénku bych docela rád viděl.

Sundal jsem pytlík s kukuřicí z obličeje, už jsem ho měl skoro omrzlej, a vrátil jsem ho do mrazáku. Kouknul jsem do zrcadla – moncl jak sviňa.

Sednul jsem ke stolu a najel na e-shop. Koupit novýho kámoše. Do toho obchodu už nepůjdu a tady nehrozí, že balíček vyzvedne někdo jinej. Projížděl jsem nabídku.

Jak se vlastně dělá takový dildo? Jo, některý jsou odlitky podle slavnejch pornoherců, ale ty ostatní? Navrhne je a vymodeluje nějakej dizajnér? To může bejt dobrá práce. „Co děláte?“ „Navrhuju umělý čuráky pro sex-shop.“ To může dost uzemnit.

Tak jakej? Po tý živý žížalce bych si moh dopřát dobrý dělo… Teda, tenhle macek s realistickou žilnatinou, do toho bych se i zamiloval. Ten vypadá fakt dobře… Jedno kliknutí a je v košíku, vyplnit objednávku a můžu se těšit na balíček.

Přišel brzo. Když jsem ho vybalil, skoro jsem se zajíknul. Rozměry byly uvedený, když jsem ho objednával, ale nějak jsem si to asi nedokázal představit. Teda fakt velkej. Ale pěknej… Tak ho rovnou zkusit?

Období, kdy byl v zajížděcím provozu, nebylo tak dlouhý.

Patrik už byl jen blbá vzpomínka.

Dorazil jsem do práce.

Novej příjem. Na boxu v posteli hubenej dlouhej kluk, kudrnatý přerostlý vlasy, hnědý voči s těžkejma víčkama vypadaly smutně a pootevřená pusa dodávala tomu obličeji výraz zoufalství. Tu pusu měl pootevřenou, protož jí dejchal, z nosu mu trčela sonda.

„Příjem z večera, intoxikace. Vyžral rodičům domácí lékárničku, zaplaťpánbůh tam toho moc neměli a převládaly tam vitamíny a homeopatika, ale otci vyžral léky na tlak. Toho teď nejspíš přivezou s hypertenzní špičkou, protože je bez medikace,“ zasmála se kolegyně. „Já frčím, uvidíme se zejtra. Jo, prosím tě, doktor říkal, že klukovi se může už zrušit sonda, já jsem to nestihla, uděláš to? Dík.“ A byla pryč.

Šel jsem na box.

„Já jsem Moji, budu se teď o tebe starat. Vytáhneme tu sondu, vydrž, je to jen trochu nepříjemný.“

Odlepil jsem fixační náplast, vzal kus buničiny, přidržel u nosu a vytáhl sondu. Trošku vyjek.

„Tak, pořádně se vysmrkej,“ podal jsem mu buničinu.

„Dík,“ šeptnul.

Vyměnil jsem rozepsaný infuze.

„Co se mnou bude?“ ptal se.

„Přijde doktor z psychiatrie a rozhodne, jestli si na doma nebo na blázinec,“ zašklebil jsem se, ale ten nešťastnej pohled mě dostal. „Hele, dobře, žes to přežil.“

Díval se před sebe a zavrtěl hlavou.

Psychiatr přišel okolo poledne, povídal si s klukem docela dlouho, než zašel na vyšetřovnu zapsat konzilium.

„Tak co s ním?“ ptal se náš doktor.

„K nám na psychiatrii. Tohle bylo vážně míněný a on není přesvědčenej, že je dobře, že přežil. On je zakomplexovanej. Je gay a jeho problém je v tom, že si nikoho nemůže najít, protože je prej moc velkej. Prostě se s ním každej rozejde, že je… velkej. Můžete nám ho poslat na druhou hodinu?“

„Jo,“ kejvnul hlavou náš doktor, „Moji, až mu dokape infuze, tak mu můžete zrušit vstupy a já připravím zprávu na druhou.“

Z infuze už zbejvalo pár kapek, za chvíli hlásila pumpa, že je hotovo. Nastoupil jsem, vypnul ji a ohlásil: „Vytáhnu ti teď kanylu a potom cévku, jo?“

Uvolnil jsem lepení kanyly, vzal čtvereček a vytáhl kanylu: „Tak podrž si to, pořádně, já to pak přelepím.“ Vyhodil jsem kanylu a set do infekčního pytle a vrátil se.

„Ukaž, už to neteče, tak ještě flastr na to a půjdeme na cévku. Polož se rovně…“

Odkryl jsem ho. „Ty vole,“ neudržel jsem se. Zkousl rty a podíval se na strop. Byl fakt… velkej.

„Promiň. Já vypustím balónek a pak vytáhnu cévku. Povol břicho, ať to jde líp. Tak, je venku,“ usmál jsem se.

„Dík,“ špitnul a koukal dál do stropu a sevřel rty.

Koukal jsem na něj. Je to fakt docela hezkej kluk, nešťastnej…

„Hele, předám ti věci, s čím tě přivezli. Občanka, peněženka s kreditkou a dvěma stovkama, mobil a nabíječka. Podepíšeš mi, že sis to převzal?“

Podepsal to.

Stál jsem u něj trochu rozpačitě: „Jen jsem chtěl říct, až tě pustěj, kdybys měl zájem, tak brnkni…“ A strčil jsem mu papírek s číslem.

Trochu nevěřícně se na něj díval. Vypadnul jsem z boxu.

„Moji, zvoní ti batoh!“ volala kolegyně ze sesterny.

Naběh jsem, neznámý číslo…: „Prosím.“

„Jen jsem chtěl vědět, jestli to číslo je pravý…, jo, zájem by byl…“

On mi volá z boxu! Zasmál jsem se: „Fajn, budu se těšit.“

Ve cvokárně ho nedrželi dlouho. Pustili ho asi po týdnu. Zavolal, domluvili jsme se. Je to fajn kluk. Poprvé u mě doma…

Byl fakt rozpačitej, komplex z toho, že má takový dělo…

Zakleknul jsem před něj. Koutky u huby mi to možná roztrhne, ale zezadu mám natrénováno. Mýho kámoše snad dělali podle něj. Tak tohohle kluka se chci držet – a musím říct, že je za co.

Dneska si ho užiju jen tak a příště, příště možná do hry zapojíme i umělýho kámoše, ale teď, teď jen toho živýho…