Zátočka

Bíle okachlíkovaná budova ve funkcionalistickém stylu 30. let 20. století s obrovskými okny měla dvě křídla. Jedno zabírala základní škola, ve druhém sídlilo gymnázium. Každá škola měla vlastní vchod, ale uvnitř byly obě odděleny jen prosklenými přepážkami, které v každém patře v polovině přehrazovaly dlouhou, širokou školní chodbu. Když se na gymnáziu rekonstruovala tělocvična, chodili studenti dočasně na tělesnou výchovu do tělocvičny sousední základní školy. Dveře z matného zrnitého skla proto zůstávaly odemčené. Gymnazisté jimi prošli až na konec chodby podél řady dveří a sestoupili postranním schodištěm do přízemí do šaten základní školy.

***

„Jak chcete po škole vstoupit do praktického života bez takových elementárních znalostí, jako jsou goniometrické funkce?!“ citovala bývalá spolužačka pradávnou hlášku, kterou se kdysi proslavila profesorka matematiky. Restaurační salónek se otřásá chechotem abiturientského večírku…

„Docela se ten abiturienťák vydařil, co?“

„Já si pořád nemůžu vzpomenout, jak se jmenovala ta prófa, co jsme ji měli na děják…“

„Ale jinak jsme už probrali všechny kantory.“

„Ještě jsme zapomněli na toho tělocvikáře, toho prvního, kterej pak odešel, a pak přišel ten starší. Jak ten se jmenoval?“

„Myslíš Zátočku.“

„To bylo pokaždý, když jsme běhali na hřišti – chlapci, poběžíte maximálním tempem až do zátočky a tam budete jen volně vyklusávat. Pořád to jeho do zátočky.

„Tak ten se jmenoval Kouřil.“

„Jo, jo, Kouřil. Toho jsme taky mohli pozvat. Na co jsme ho to měli?“ 

„Na základy psychologie a úvod do sociologie. A suploval základy politologie. Ale hlavně na tělák.“

„On prej pocházel odněkud ze severních Čech, ale které to bylo nářečí, to nevím.“

„Když mu došlo, čemu se vždycky tak potutelně tlemíme, tak si začal dávat pozor a už neříkal zátočka, ale jenom normálně zatáčka. To už pak nebyla taková hlína.“

„Mě tak trochu naštvalo, že jednou měl takový blbý kecy, že městský kluci jsou zhýčkaný rozmazlenci, že neumí ani vylézt na strom a podobně.“

„Už to vidím, jak na ulici lezu po stromech. Nebo v parku.“

„A v rámci té psychologie měl třikrát přednášku ze sexuální výchovy.“

„Ten by určitě nepřišel.“

„Třeba jo, co ty víš.“

„Vzhledem k tomu maléru, co měl, by určitě nepřišel.“

„Jakýmu maléru?“

„No, z právního pohledu by to ani malér nebyl, ale stejně byl odejit.“

„Jak jako z právního pohledu? On něco ukrad nebo co?“

„V kabinetu svedl zástupkyni ředitele a pak se kvůli ní nechtěl rozvést? Cha cha cha cha.“

„Tak zástupkyni zrovna ne, ale… nejsi daleko od pravdy. A on nebyl ženatý.“

„To jsem nevěděl. A koho tedy sved?“

„Aaale nikoho. Tedy ono se nic přesně neví. Hele pojďte kousek dál, nemusí nás holky slyšet.“

„A co se neví?“

„Nic se neví.“

„Mladý vysportovaný tělo, holky si o něm tenkrát pořád povídaly.“

„Nejen holky.“

„Cože?“

„Ale nic, to neřeš.“

„Já nic neřežu. Jenom se ptám, jak to myslíš.“

„Proč tedy byl odejit?“

„Ono to bylo celý takový nejasný. Nic mu nemohli dokázat.“

„Ale zmizel ze školy ze dne na den.“

„Říďa mu prej dal ultimátum. Buď dá Zátočka, teda Kouřil, sám výpověď a půjde učit na jinou školu, nebo to říďa musí nahlásit někam nahoru, na školskou správu, nebo jak se to jmenuje, a pak bude policejní vyšetřování. Ale oni by mu stejně nic nedokázali, protože podstatný bylo, že ti kluci už nebyli nezletilí. Takže on byl čistej.“

„Počkej, já tomu nerozumím.“

„Já taky ne. Jaký kluci?“

„Kluci z béčka.“

„A co s nima bylo?“

„No… moc to nikde nerozkecávejte… Je to sice už dávno, ale stejně…“

„Jsem němá hrobka.“

„No, ty zrovna, ty investigativní žvanidlo.“

„Hele, hele…“

„Nestrkej do něj. Nechte toho.“

„Co ti kluci měli společnýho s Kouřilem?“

„Co já vím? Já u toho nebyl. Ale říkalo se něco“…

„Co?“

„Pamatujete si, jak u nás na škole rekonstruovali tělocvičnu? Chodili jsme na tělák vedle na základku.“

„No a?“

„Zátočka, teda Kouřil, si tam vedle šaten přestěhoval kabinet do toho zvýšeného suterénu. A tam prej se děly věci.“

„Jaký věci?“

„Já nevím, já tam nechodil.“

„Ty jsi záhadnej jak tajemnej hrad v Karpatech.“

„No, ono to začalo tím, že jedna úča z tý základky si všimla, že těma skleněnejma dveřma od nás z gymplu na tu základku chodí podezřele často nějací kluci. Vždycky jeden a pak zase nějakej jinej a tak.

Odpoledne po vyučování, když už jsou na škole jenom uklízečky. A že ti kluci choděj dolů do tělocvičny. Tak šla slídit a slyšela, že ve sprchách teče voda, ale když klepala, nikdo jí neotevřel. Tak nelenila a nabonzovala to našemu říďovi. Ten si zavolal Kouřila, zavolal si ty kluky, jednoho po druhým a malér byl na spadnutí. Zakleknul na ně, že jestli to všechno nevyklopí, že je čeká vyloučení ze školy atd. atd. atd. Zakleknul na Kouřila, zavolal do školy rodiče, všechno jim to oznámil. Kluci rozklepaný jak sulc na talířku. Rodičové vyjevení, volali po krvi. Kouřilovi bylo jasný, že už nikdy nikde nebude učit, přestože nic trestnýho nespáchal, když kluci byli plnoletí a svéprávní.“

„Tohle slyším prvně. Já tu školu vychodil a nevím, co se mi dělo pod nosem!“

„On to nevěděl skoro nikdo. Říďa nechtěl aféru, nechtěl vypadat jako blbec, kterej neví, že má na škole takovej bordel. Tak to zametli pod koberec. Říďa taky věděl, že na Kouřila nikdo nic nemá, a tak to radši tiše ututlal. Profesor beze slov zmizel a víckrát jsme ho neviděli.“

„Čumím! Je to možný?“

„A co milující rodičové? Nechali to jen tak? Nežíznili po pomstě za své zprzněné syny?“

„Synové, možná zprznění, možná nezprznění, možná dokonce zprznivší – kdo koho prznil, není tak docela jistý – doma přísahali, že se nic špatného nestalo, že tam chodili dobrovolně, že se tělocvikář nedopustil žádného násilí, že je nezneužil, že je k žádným nestydatostem nepřemlouval a nesváděl, že tam chodili jenom posilovat do činkárny a potom se sprchovali, že Kouřil tam někdy ani nepřišel a že to bylo vlastně doučování atd. atd. apod. apod.“

„Doučování sexuální výchovy, co? Hahaha!“

„No vlastně ano. Ze základů psychologie. Duševní hygiena, zdravé mezilidské vztahy, prevence v pohlavním životě a takový ty elementární bláboly. A emancipace sexuálních menšin, jak se stavět k případům šikany apod. A hlavně prej s nima řešil jejich individuální problémy. Radil, kam mají jít do psychologické poradny a tak.“

„No a prcalo se tam nebo ne?“

„Já tam nebyl, mě se neptej.“

„Já teda nevím, ale neumím si představit, že by to rodičovstvo nechalo jen tak. Můj otecko by v takovým případě viděl rudě a…“

„Nevím, jak to bylo ve které rodině, ale Standa říkal, že u nich doma se maminka hroutila, taťka soptil jako Stromboli a chtěl si to jít do školy s Kroutilem vyříkat. Až musel Standa přiznat, že by to stejně jednou přišlo, že kdyby to nebylo s Kouřilem, bylo by to s někým jiným a kdoví s kým a…“

„To znamená, že se tam prcalo! Tyyy jo, huuustýýý!“

„A kterej Standa? Já ty kluky z béčka moc neznal.“

„Žádnej, do háje. Neříkejte to nikde, už by se o tom nemělo mluvit.“

„Aha, tak Standa žádnej. Hm hm.“

„Kdy ti to říkal?“

„Už tenkrát, ale až po matuře. To už jsme byli všichni ze školy pryč.“

„Čili Kouřil kouřil?“

„Nómen ómen, jak říkáme my latiníci.“

„Ty, nepřipomínej mi naši latinářku…“

„Vždyť ten kouřil byl nekuřák, pokud se pamatuju.“

„Pokud jde o tabákové výrobky, tak byl nekuřák, ale jinak… já ti ani nevím. Vidím, že opět dokonale chápeš situaci.“

„Počkej, jdi s latinou někam. Ty hele, je to fakt pravda? Není to jenom nějakej drb?“

„Říkal mi to Sta… teda… No není to drb, no.“

„Když Zátočka vykládal, tak chodil uličkama mezi lavicema. A jednou se zastavil u mě. Já koukal, jak je vždycky nažehlenej, ale v rozkroku má kalhoty zmačkaný od sezení, a představoval jsem si, jaký má asi péro. Jestli si stříhá chlupy a jestli si holí pytla.“

„Co jestli si holí?“

„No pytlík.“

„Jednou jsem si všimnul, že má oholený prsa, to jo, jednou jsem to viděl, když si v tělocvičně sundal triko.“

„Jak jsem si ho tak představoval nahýho, tak se mě jednou na něco zeptal. Dal mi nějakou otázku, jenomže já vůbec nevnímal, o čem byla řeč, a vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Vypadal jsem tehdy jako úplný pako před celou třídou. A hlavně před ním.“

„Nejen tehdy.“

„Ty, hele, jestli…“

„Nech ho. Pánové, nechte toho! Tak kluci!!!“

„Já bych to do něj neřek. On se mi vždycky líbil, ale nic na něm nikdy nebylo znát, já to o něm nevěděl.“

„Bacha, jde sem Karel, ať tě neslyší.“

„Já bych to do něj řek. Mně se taky líbil a měl jsem takovej dojem, že… Pamatujete se, jak jsme byli na bramborový brigádě? Tenkrát v jižních Čechách. On tam měl na ty dva tejdny pedagogickej dozor.“

„Na to se nedá zapomenout. V tý špíně, kde jsme byli ubytovaní na tom statku. Holky bydlely jinde a my taky jinde. To nebylo ubytování, to bylo ustájení.“

„Každej večer nás spočítal, pak řek dobrou noc, chlapci, a bude tady ticho, zhasnul a odešel.“

„A vyžadoval, abychom mu vždycky odpověděli dobrou noc. Pokaždý říkal, jsme přece lidi, tak se zdravíme.“

„Horší to bylo vždycky ráno. To vstávání. Já nesnášel, jak ráno všichni šli hromadně na záchod. Tu fyziologickou stádnost.“

„A jednou… Já už tam tu špínu nemoh vydržet. Na mytí jenom studená voda. Prostě hrozný. Tak jsem tam šel do tý koupelny a zatopil jsem v těch kamnech, aby tekla teplá. V kamnech na uhlí nikdo z kluků topit neuměl, jenom já. Všichni jsme byli panelákové děti, jenomže naši měli na chatě kamna na uhlí, takže já jedinej z celý třídy jsem věděl, jak se topí v kamnech. Než se ta voda ohřála, umyl jsem celou tu koupelnu hadrem a pak jsem si rochnil ve vaně. A dostal jsem od Kouřila pochvalu takzvaně před nastoupenou jednotkou.“

„Jo jo, to si pamatuju. Pak se všichni chtěli koupat, ale topit nechtěl nikdo. A vybírat popel a nosit ho na dvůr na hnůj.“

„Když jsem byl malej, tak jsem jezdil k babičce na venkov. A největší postrach pro mě na venkově vždycky bylo hnojiště a kadibudka. Pak sice strejda postavil kachlíkovou koupelnu a splachovací hajzl, ale to trauma z kadibudky mám dodnes. Nic proti krásám venkova, ale městská betonová džungle byla proti tomu ráj.“

„Cos to říkal, co bylo s Kouřilem na těch bramborách?“

„No, když se všichni vykoupali, tak přišel on. A jestli bych prej pro něj moh ještě přiložit a kde je prášek na mytí vany a tak. A pak jsem tam vešel, že jdu jako přiložit do kamen, a on zrovna stál ve vaně. A nekecám, čuráka měl jak půlkilovou štangli salámu. A jsem si naprosto jistej, že si ho zrovna vyhonil, protože ho měl úplně růžovýho, jak si ho rukou hobloval.“

„Stál mu?“

„Už ne, ale ještě ho měl velkýho.“

„Ty jsi ho při tom viděl?“

„Neviděl, ale měl ho ještě celýho červenýho od honění.“

„I pedagog má své potřeby, že.“

„He he he he he he!!!“

„Ty jsi mu to překazil, vyrušil jsi ho v nejlepším, ty kazimrdko.“

„Co je to za hnusný slovo?“

„Nelíbí se ti?“

„O to nejde, debilové. Ale on, když viděl, jak mu čučím na péro, zůstal stát a koukal na mě. Chvíli se nehejbal, já se podíval na něj, polknul jsem, podíval jsem se mu na péro, pak na něj a zase na péro. Chvilku jsme na sebe koukali a teprve pak si zase sednul do vody, abych mu na něj neviděl.“

„A co jinýho měl asi tak dělat v tý chvíli?“

„Jde o to, jak na mě koukal. Chvíli čekal, co udělám, jak se zaksichtím, a já jsem si jistej, že mě testoval. Jak budu reagovat. Jestli na to jsem nebo ne.“

„A jak jsi reagoval? Šel jsi k němu a olízal jsi mu ho. Byl to dobrej sexíček?“

„He he he he!!!“

„Jasně, vole. Ohnul jsem ho přes vanu a jebal jsem ho, až to mlaskalo.“

„On se v tý koupelně nezamknul, když se koupal?“

„Třeba se nezamknul schválně. Aby ho tam někdo překvapil, až bude nahej.“

„Každej není takovej rafinovanej exhibicionista jako ty. Já myslím, že to by si kantor nemoh dovolit.“

„Ty dveře byly rozbitý, nešly zamknout.“

„A jak se na tebe díval? Nezdálo se ti to jenom?“

„Tak městský kluci podle něj byli jenom neschopný nemehla, který ani neumí vylézt na strom, ale na šuk mu byli dobrý, co?“

„Ale on učí dál. Učí někde v Košířích nebo v Kunraticích nebo tam někde. V Komořanech, myslím. Začíná to na ká.“

„Tak to bude určitě v Michli, hehehe.“ 

***

Standa píše: Tak přijedeš zítra sem k nám do posilky? Teď v létě je průmyslovka prázdná, skoro nikdo tam nechodí. Bude dost místa na posilovadlech. Už jsme o tom mluvili.

Odepisuji: Nevím. Táhnout se do tý tvý školy busem, metrem a zase busem? Tohle město sice miluju, ale tam v tom vašem zapadáku jsem nikdy nebyl.

Standa: Jak chceš. Budu tam od 3 hod. Možná bys tam potkal překvapení. A není to moje škola, do ní jsem nechodil. Chodil jsem přece na stejnej gympl jako ty. V tom VAŠEM zapadáku.

Odepisuji: Stejně nechápu, proč jsi jezdil na gympl takovou dálku.

Standa: Tam u vás byli hezčí kluci.

***

Autobus mě vyplivnul na sídlišti. Pro samé stromy tady není vidět, kde co je. Staré dějiny architektury naříkají, že v panelových komplexech není kouska zeleně. Dneska by to chtělo ty lázeňské parky na sídlištích naopak spíš trochu prokácet. Tak kde tady máte tu průmku? Standovi volat nebudu, bude to malé překvapeníčko. Co nám říká tablet? Hm hm. Tak to bude tamhleto. Několik pater obrovských oken, žádná typizovaná školní budova, nýbrž výkvět importovaného brutalistního stylu 80. let minulého století. Růžovým a pomerančovým zateplením zneuctěný, ale tím zachráněný před zbouráním. Chrám vzdělávání je v létě tichý, kroky se na chodbě rozléhají. Ááá! Tudy, tudy, tudyma.

UDRŽUJTE ČISTOTU – PO DOBU LETNÍCH PRÁZDNIN POSILOVNA OTEVŘENA PRO VEŘEJNOST OD… DO…

Nikde ani noha. Ani ruka, která by polaskala. ŠATNA DÍVKY, ŠATNA CHLAPCI. Proč jsou všechny mužské svlékárny takhle cítit? Prádlem zapoceným od cvičení. Nebo je to vůně testosteronu? Ani deodoranty to nepřekryjí. Tady taky prázdno.

Někde tady šumí sprcha. Tady leží na lavici nějaké slipy. Abstraktní dezén z pestrobarevných nepravidelných skvrn. To by mohly být Standovy slipy. Přesně takovéhle měl tenkrát… Tenkrát jsem si je vzal z křesla, když odběhl vedle, a čichal jsem k nim jako feťák. Pfuj, říkal jsem si, smrdí stejně jako moje slipy. Stejně, a přece nějak jinak. Tak dráždivě…

Tamhle se svítí a někdo se tam sprchuje. Tyyy jo! Já to věděl. To je Standa. S kým se to tam cachtá? Co to dělá? Tedaaa? Tady se snad točí porno nebo co. Mám sexuální vidiny? V prázdné sprchárně se mazlí dva naháči. Propletenec svalů. Nenacházím slov. Standa se teda nezdá, ale je docela zvíře… No vlastně zdá, tohle se mnou přece dělal taky. Teď si kleká. Hlavu tiskne tomu druhému na břicho. Ten ho drží za mokré vlasy. Jsou jako vodníci. Ale toho druhého taky znám, toho jsem už někde viděl. Kde? Standa vstává, něco říká a běží sem. Maxipinďour se mu při běhu hází se stehna na stehno. Bleskově zapadám do mezery mezi skříňkou a zdí, aby mě neviděl. Standa vletí do šatny. Vyndává si něco z tašky. Pak otevře dveře, vykoukne na chodbu, jestli tam někdo není, a dveře zase zavře. A zamkne. Teď jsem tu zamčený, musím se mu ukázat, jinak se ven nedostanu.

„Ty jsi nezamk,“ volá do sprchárny.

„Co říkáš?“ ptá se ve sprchách jeho spolumrdér. Asi ho neslyší, protože šumí voda. Do šatny se ze sprchárny šíří vlhký vzduch provoněný sprchovým šamponem nebo něčím takovým.

Standa kluše zpátky do sprch kolem mě tak těsně, že bych ho mohl chytit za loket. Kdybych vystrčil ruku a sáhnul mu na zadek, zařval by leknutím, až by se z toho počůral. Mokrý, rozrušený, rozcuchaný, oči rozzářené, spěchá zpátky do nahé mokré náruče toho druhého. Rozpoznávám, co si to vytáhl z tašky. Krabičku kondomů. Tak to tady půjde do tuhého. Nebo spíš tuhým do měkkého.

Tohle mělo být to překvapení, o kterém mi Standa psal? Tak to se mu povedlo. S kým si to tam rozdává? Já ho znám. Ale odkud? Určitě jsem ho už někdy viděl. Ne, to není možný! Ty mokrý vlasy. Jasně! Takhle mokré vlasy měl náš tělocvikář Kouřil tenkrát na bramborách, když jsem mu topil v koupelně. Je to on! Je to Zátočka! A co dělá tady? No co! Asi tady v těch Kotěhůlkách učí. Standa sice už chodí na vejšku, ale tady v místní průmce právě dostává od svého bývalého profesora praktickou lekci v souložení. Svědomitý pedagog se nezapře. Ten hajzlík Standa! Neřek mi, že se scházejí. Teď mi to docvaklo. Chodí si spolu do posilovny zamrdat. A proč mě sem zval? Chtěl se pochlubit, že ulovil svalnatého tělocvikáře? Abych záviděl. Abych žárlil? Nebo chtěl jakoby náhodou zinscenovat improvizovanou trojku? Kamarád taky rád. To by mi snad předem řek. Nebo mě chtěl Kouřilovi dohodit jako mladé maso na píchání? Kouřil je sice starší jenom tak nanejvýš o deset let, ale stejně… Standa, ten kuplíř! No počkej, čuráku, já ti taky připravím překvapení. Budeš mít, cos chtěl. Když mě sem zval, tak asi plánoval, že se tady setkám s Kouřilem. Tak co kdybychom si zakouřili, pane profesore?

Bleskově se svlékám a věším si věci do skříňky. Ofenzívně vpřed, žádné stydění, už jsem velkej kluk. Do naha. Potichu zamykám skříňku. A jdeme na to. Co se mi může stát? Ani si nemusím moc nahonit ptáka, už mi skoro stojí. Tak a pevným krokem do sprchárny – prcárny.

Standa je zády ke mně, ale Kouřil mě zaregistruje hned, jak vejdu. Jdu klidně přímo k nim. Nahý profesor na mě zírá. Zastavím se kousek od nich, za Standovými zády a tím jeho sexy zadkem.

„Dobrý den, pane profesore. Vy si mě určitě nepamatujete, ale měli jsme vás na tělocvik u nás na gymáziu. Byl jste fakt výbornej učitel.“

Profesor se s vyjeveným výrazem nezmůže ani na slovo. Přistižen při smilstvu se svým – naštěstí již bývalým – žákem ve školní sprchárně.

Standa sebou cukne, div že sebou na mokrých dlaždičkách neplácne. Otočí se a vytřeští na mě oči, v ruce ještě drží Kouřilův ocas. Pěkný kusanec mimochodem.

„Teda… to jsi ty!“

„Ano, já osobně, kámo. Když jsi mě tak solidárně přizval k tak milému setkání. Moc rád vás zase vidím, pane profesore. Vypadáte skvěle,“ usmívám se jako král všech bazilišků a bezostyšně si před ním hladím péro. Tady není co tajit, všichni tři víme, o co tady jde.

„Nenechte se rušit, pánové. Dám si tady sprchu a potom se pokusím nabídnout vám svou společnost.“

Letmo ohmatávám pohledem Kouřilovu nahotu, udělám obdivně uznalou grimasu a jdu se namydlit. Tady ale můj nástup zhýralého prostopášníka na scénu končí. Co bude dál, už není v mé režii. Co nastane, až se ti dva prcanti vzpamatují z nervového otřesu? Potom přijde na řadu už jen čistá improvizace. Pak to bude záležet nejen na mně, ale na všech třech…

Když se oba naháči proberou z omráčení, začne Standa ladit vazbu mezi mnou a Kouřilem. Já ostatně také. Kouřil mě pohledem zkoumá a vyptává se na školu, co teď studuji atd. atd. Bezvýznamné řečičky. Vypadá to, jako když na nudistické pláži společný kamarád představuje dva nové známé. Všichni jsou nahatí, ale chovají se, jako by byli někde na konferenci nebo na divadelní premiéře. Nahotu jako neberou na vědomí, jako kdyby na nudi pláž nepřišli právě kvůli nahotě. Jenomže při setkáních tohoto druhu se dlouho netlachá. A na rozdíl od nudi pláže vztyčení zvětšovacích mužských orgánů rychle dovede muže k věci.

Standu mám rád, už jsme se spolu něco „nacvičili“, ale teď mě víc zajímá tělocvikář. Nový kus chlapa, kterého jsem ještě neměl, ačkoliv jsem o něm snil už tak dávno. Vidím, že si mě také prohlíží a to dost bezostyšně. Jak by ne, jsem pro něj přece slušný kousek mladého svalnatého masa. Tedy aspoň doufám. Jenomže lahůdka je spíš on pro mě. Olizuje mě očima a vyzývavě se usmívá. Proč by nemohl? Už ani nejsem jeho žák. Podává mi ruku a nějak dlouho mi ji nechce pustit. Úvodní konverzaci odbudeme krátkou vzpomínkou na bramborovou brigádu a na jeho pedagogické působení na naší škole, o jeho vykopnutí ze školy zatím taktně pomlčíme.

A pak udělám razantní gesto. Za ruce jsme se už drželi. Tak teď ho se společensky zdvořilým úsměvem uchopím za skoro stojící pyj, vřele mu ho stisknu a krátce, ale pevně mu s ním potřesu, jak předepisuje bonton pro potřesení rukama. Prófa čumí jako vyoraná myš. A dělá to na něj patřičný dojem. Velice to urychlí sbližování. Pak si mě najednou přitáhne a hezky zhurta mě obejme kolem těla. A dá mi hubanec pod ucho. Nahradil jsem v jeho náruči Standu. Ten se při tom kření jako křen. Já taju jako pistáciová zmrzlina na sluníčku. Následují neskutečné orgie v mazlení a muchlování. Standu za trest nechám, aby se jenom přidal jako třetí a přimrdával Kouřila zezadu. Jenom pérem mezi stehna, dovnitř ne.

„Bereš PrEP nebo jenom kondomy?“ ptá se pedagog věcně. Dbá na metodicky správný postup.

„Ten se bez šprcky neobejde. Úplnej condom-boy,“ neodpustí si místo mě Standa.

„Myslíte ty pilulky, tu před-expoziční profylaxi? Ta stejně chrání jenom proti há í vé. Tak jako tak to bez gumy nejde,“ snažím se být stejně věcný jako on. „Vy myslíte na všechno, pane profesore.“ Lichotkou neurazíš.

„Neříkej mi profesore,“ zavrčí Kouřil.

„Nebylo by lepší jít do šatny? Je tam lavička,“ navrhuje Standa, „můžeme tam dělat tuhle gymnastiku v leže.“

„Ne, kluci, pojďte ke mně do kabinetu. Mám tam žíněnku,“ vzpamatovává se Kouřil a diriguje nás pryč ze sprchárny.

Měkká žíněnka je pro naše sprostocviky ideální. Kouřil je na sexuální gymnastiku předvídavě vybavený. Vytahuje froté osušku a rozprostírá ji na žíněnku. Jako kdybych se díval do plápolajícího krbu – po celé ploše osušky veliké rudé, černé, oranžové a bílé žíhance. Na psací stůl položí krabičku kondomů a lahvičku lubrikantu. Tentokrát dveře obezřetně zamyká.

„Teď už nikdo nepřijde. Pojďte, chlapi,“ lehá si Standa nedočkavě celý vydrážděný na záda a rozpřahuje ruce i nohy. Z rozkroku mu ční zázračný živý nástroj, schopný měnit své rozměry, mistrovské dílo přírody. Vypadá skvěle, on i jeho klacek. Nemůžu mu neodpustit.

Já i Kouřil uléháme do jeho náruče. Jazykem ohmatávám strniště na Zátočkových holených prsou a laskám mu bradavku. Cucanice parexeláns. Pro srovnání olíznu i Standovu bradavku. Je to rozdíl. Standa tam má neholené krátké chloupky. A dál už je to jenom bezedná tůň neskutečně lahodného smilstva, jak píší zapomenutí básníci, o kterých se na školách neučí.

Kouřil hravě pochopil, že on a já jsme tady teď jeden pro druhého a že Standa si musí počkat.

„Opícháš mě?“ přecházím vzhledem k situaci na tykačku a přímo k věci. Ať si nemyslí, že jsem nějaký začátečník. A jsem? Nejsem?

„Nechceš si napřed trochu zakouřit?“ Moje věcná přímočarost ho trochu rozhodila, ale nedává to znát a drží stejnou hladinu cynizmu, jakou jsem nasadil já.

„Jasně, profesore Kouřile.“

„Neříkej mi profesore,“ znovu se zamračí, ale už ve slastném rozdráždění. Má péro jako banán. Zahnuté nahoru jako hák. Jaké to bude, až ho budu mít v sobě? Roluje si latex na banána. Jdu do dřepu. Stojí přede mnou rozkročený a dívá se, jak ho beru za ten hák a dávám si ho do pusy. Standa klečí vedle a pozorně nás sleduje.

Ta šprcka má vážně banánovou příchuť. Tomu říkám smysl pro stylovost.

„Áááá,“ heká a přiráží. Doslova mě bere hákem.

Když si ho vyndám z pusy, musím ho ocenit: „Jsi fantastickej čurák, profesore.“

„Neříkej mi profesore,“ hekne už rozhicovaný, rozdrážděný a rozdivočelý. Zřejmě chce smazat jakékoli zbytky odstupu mezi námi. Zatím se neudělal ani on, ani já.

„Jak to máš rád? Chceš bejt na zádech, nebo na břiše?“ ujasňuje si potom podrobnosti nastávajícího aktu.

„Na zádech. Abych viděl, jak to budeš prožívat. Abych se ti moh díval do obličeje.“

„Tak si lehni. Smyslníku smyslnický,“ ušklíbá se a natírá si latex na banánu lubrikantem. Utírá si prsty ubrouskem a kleká si přede mě.

„Zvedni nohy.“ Trochu mě překvapuje, že se nezdržuje žádným prstováním. Nemasíruje mi hvězdičku prstem, ale rovnou mi na ni tiskne nagelovaného žaluda v latexu a jezdí s ním nahoru a dolů. Pak si znovu na péro přidá gel a znovu mě dráždí žaludem mezi půlkami. Standa vedle mě bedlivě přihlíží, div že neslintá. Já a Kouřil se díváme na sebe a jeden u druhého hlídáme výraz v obličeji.

„Pojď už do mě," šeptnu a pohrávám si se svým pérem.

„Už,“ hlesne a zasune si ho do mě.

„Uuuuu, jsi fantastickej čurák, profesore,“ zavírám oči, ale hned je zase otevírám, abych na něj viděl.

„Neříkej mi profesore.“

„Teď se nehýbej,“ dívám se mu do očí.

„Já vím,“ také se mi dívá do očí.

„Už můžu víc?“ ozývá se za chvilku.

„Hhhh,“ přikyvuju a snažím se uvolnit svěrač co nejvíc. Průnik je hladký. A pocit je to úžasný.

„Mrdej mě.“

Jeden sprostý erotismus v pravou chvíli udělá zázraky. Můj mrdatel zavyje a ponoří se do mě svým orgánem. Potom se povytáhne a znovu zanoří, povytáhne a zanoří, povytáhne a zanoří… Chvíli si takhle zvolna hraje, ale za chvíli zrychluje. A potom ještě víc. A potom na nejvyšší tempo. Obličej sportovce v okamžiku maximálního úsilí. Vydává ze sebe všechno. To může trvat jen chvilku, šílený rytmus nevydrží nikdo dlouho. Musí zpomalit. Hluboce dýchá. Zasténá. Pokračuje menšími a pomalejšími rozkmity. Nevnímá okolí, jenom slastně prcá.

„Uuuuu,“ padne na mě a přestane s jakýmkoli pohybem. Po několika okamžicích odpočinku se ale znovu vztyčí a znovu do mě urputně buší pánví. Ujíždím mu po žíněnce, musí si mě přitáhnout a přidržet. A buší a buší. Obličej se mu zkřiví v křeči. Vyvrcholení se blíží.

„Vystříkej se do mě,“ dráždím ho.

„Ááááááááááááááááá,“ zanaříká nepříčetně na vrcholu extáze. A potom na mě padne. Otevřenými ústy mi dýchá do ucha, jako by právě protrhl hrudí cílovou pásku. Dlouho na mě leží jako sportovec zhroucený v cíli.

„Jsi nepřekonatelnej čurák, profesore.“

„Neříkej mi profesore,“ kuňká vyčerpaně.

„Jak ti mám říkat?“

„Říkej mi čuráku,“ zaskomírá mi na prsou.

„Dobře, jsi můj velkej čurák,“ hladím ho po zádech.

„Mmmmmm.“

Nechám ho vydechnout. Pak mě vykouří.

Tihleti slušňáci, kteří se musí od rána do večera vyjadřovat korektním způsobem, si to pak vynahradí při sexu. Aby se odreagovali. Takový Kouřil by neřekl sprosté slovo ani za pytel sraček. Když se jim ale mozek zaleje adrenalinem nebo testosteronem, nebo co to je, tak se jejich slovník změní v žumpu erotiky. A bahní si v tom, až to čvachtá.

Erotické vulgarismy v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Pokud je mozek právě zalit hormonem. Když je muž v té správné rozdychtěné náladě.

Standa vedle mě z nás nespustí oči. Vychutnává si Kouřilův orgasmus a honí, honí a honí si ho.

„Hhhhhh,“ zakňučí, zavře oči, padne na záda a stříká si na břicho. Hladím ho po rameni. Zůstává ležet a po chvíli mírně zívne. Taky se mi po tom někdy chce zívat. Jenomže teď se tady spát nebude. Natahuju se po kondomech, ale nedosáhnu na ně. Čurák Kouřil se vzpamatovává. Nadzvedá se a vysouvá se z mého lůna. V kleku na patách si roluje gumu ze svého dosud vztyčeného banánu.

„Co koukáš?“ usměje se. Tak trochu stydlivě. Nebo se mi to zdá?

„Líbíš se mi, tak se koukám,“ culím se. Lichotkou neurazíš. Všichni jsme narcisové. Ubrouskem si utírá žalud.

„Že je hezkej, viď, Stando?“ Jenomže Standa se teprve probírá.

„No jo, no,“ rozbaluje Kouřil nový kondom a sám mi ho navléká. „Teď tě udělám, drž,“ podívá se na mě s uspokojeným výrazem a sklání hlavu do mého klína.

„Ááááh,“ dám si ruce za hlavu a nechám se vysávat. Pracuje hlavou, teď sice jen fyzicky, ale práce hlavou to je. Sem a tam. Standa se také utírá papírovým ubrouskem, ale zatím se nejde umýt. Dál se na nás dívá, aby mu nic neuniklo. Musí to pro něj být lepší než video. Přikmitávám pánví nahoru a dolů do Kouřilovy pusy. Občas si zasune můj kolík celý až do krku, ale soustřeďuje se mi hlavně na žaluda. Cucá hlavně špičku. Nechávám ho, vyhovuje mi to. Vyhovuje mi, že mu to vyhovuje. Vzrušení přechází ve slast. Slast roste. Obejmu ho stehny kolem krku a tisknu mu je k hlavě.

„Eeeeeee!!!!!!“ Přes prezervativ cítím, jak mi jeho jazyk jezdí po uzdičce.

„Hhh… hhh… hhh…,“ hýkám s otevřenými ústy. Hltám vzduch do plic. Už se to ze mě hrne!!! TEEEEEEĎ!!!!! Je to venku!!!!! Chytím ho za hlavu a chci ho zastavit. Těsně za vyvrcholením je slast nesnesitelná. Teď slast na žaludu přímo bolí! Jenomže jeho jazyk zastavit nemůžu. Já ho snad budu muset vytáhnout. „Aaaaaaaaa!!!!!! Už dooost!!!“

Pochopil, proč řvu, všichni to známe, a jeho jazyk přestal rejdit. Ale z pusy mě nepouští. Úleva… Propadám se do relaxu… Bolestná slast přešla. Drží si mě pořád v puse a znovu se mě dotýká jazykem. Teď už to nebolí. Jazyk se s mým kolíkem už jen utišujícně mazlí. Pomalu, dlouhými vláčnými tahy…

Otvírám oči. Nejdřív vidím strop. Standa vedle mě v leže napjatě studuje mě i čuráka Kouřila. Ten si mě vyndává z pusy, usmívá se a lehá si vedle mě. Pusa sem, pusa tam. Pociťuji vděčnost, uvolnění, spokojenost, požitek. Oba leží u mě, tisknou se na mě. Objímám je oba. Za tuhle radost vděčím Standovi. Miluju vás, vy čuráci.