Pohádka o vodníkovi

Na malou rybárnu padla pomalu tma. Mladý rybář sestoupil k vodě a s vědomím, že tu není nikdo, kdo by se mohl pohoršit, vstoupil nahý do vln jezera. Jak miloval ty chvíle tiché samoty, kdy nikým neviděný mohl plavat. Nikým neviděný? Už nějakou dobu měl pocit, že ho někdo sleduje. Nikdy nikoho neviděl, ale jako by kdosi byl nablízku a pozoroval ho. Když se vykoupal a pořádně si zaplaval, šel zvolna domů – nahý. Oblečení sestávající z košile a krátkých spodků si nesl přes loket. Lehl si do postele, obrátil se na bok a zavřel oči, ale spánek nepřicházel. Místo něj se vkradly podivné touhy a představy. Zmocnil se ho pocit zvláštního neklidu. Tam venku určitě někdo je. Cítil to už několik dní. Vstal a vyšel na zápraží.

- Hej, je tu někdo? -

Věděl, že nedostane odpověď. Nevstal a nevolal takhle poprvé… Znovu se položil do postele, ale dlouho mu trvalo, než usnul. A jeho sen byl víc než podivný…

Sotva ráno vyšlo slunce a on se probudil, šel se zase vykoupat. Nahé, krásně pevné tělo se lesklo ve slunci. Už už chtěl jít z vody ven. Dokonce už stál jednou nohou na břehu. A potom, aniž by dokázal říct proč, si lehl do vody na záda a nechal se laskat vlnami. Vzrušil se. Voda omývala jeho tělo, pevná stehna i klín. Přihnaly se větší vlny, okolo jeho mužství se náhle vytvořil malý, ale silný vír. Užasl, jak příjemný to byl pocit. Ještě nikdy nic takového nezažil… S tichým sténáním se odevzdal hře vln. Měl pocit, jako by si s ním pohrávala čísi ruka. A přes to věděl, že to není možné, že je ve vodě sám. Ale doopravdy byl sám? Už na to nedokázal myslet. Vzrušení dostoupilo vrcholu a bíle potažené vlnky odskotačily do jezera.

Večer se už ani nepokoušel plavat. V dychtivém očekávání se ponořil do jezera a nechal se laskat a hladit kouzelnými vlnami…

Tiše ležel v posteli a napjatě čekal. Uslyšel jemné zapraskání větvičky a zašustění keře. Ještě před pár týdny by si toho ani nevšiml, nanejvýš by si pomyslel, že okolo rybárny prošlo k vodě nějaké zvíře, ale teď ne. Vstal a vyšel ze dveří jako už tolikrát. Už nevolal, jen vztáhl ruce do teplé tmy. Náhle uviděl postavu. Někdo k němu volným krokem šel. A podle chůze to byl zcela jistě muž. Stáli proti sobě v tmavé noci. Konečně rybář vzal návštěvníka za ruku. Byla podivně chladná.

- Pojď. Jsi vítán. - zašeptal náhle vyprahlými ústy.

Tajemný příchozí ho náhle zvedl do náručí jako děcko. Vešel do rybárny, položil ho na postel a otevřel okno. Měsíční světlo dopadlo na rybářovo nahé tělo a zalilo ho jemným světlem. Neznámý ho začal pokrývat polibky – jeden vedle druhého. Nevyhýbal se žádnému místu. Studené ruce se ohřály na teplém rybářově těle.

Muž shodil šaty a lehl si vedle něj. Cítil, jak se mladík chvěje strachy i touhou, protože jedno nevylučuje nutně to druhé. Vzal rybářovy ruce a pomalu mu je dal za hlavu. A svou levou rukou mu je pevně podržel. Pravou si začal otvírat cestu, kterou zatím ještě nikdo nikdy nešel. Cestu do rybářova těla. Vklouzl hladce, jako by jeho prsty náhle pokrylo cosi kluzkého. Jeho rty se setkaly s rybářovými a umlčely každý protest.

- Už to bude, milý, už. - šeptal do pootevřených mladíkových úst.

A on znovu ucítil to dokonalé uvolnění jako ve vlnách. Měl pocit, jako by padal někam hluboko do černé tmy. I když to bolelo a on tiše sténal, nechal se poslušně vést a pomilovat od toho muže. Od té noci přicházel jeho tajemný milenec znovu a znovu. Nikdy nezůstal do rána, nikdy mu neřekl, jak se jmenuje ani kdo je. Jen velké jako by kulaté oči se mu leskly v měsíčním světle. Někdy si přicházel pro rybářovu lásku ještě nad ránem a chtěl se milovat v orosené trávě. Rybář se chvěl zimou i horkou touhou. Milovali se, údy propletené, v nejtěsnějším spojení… a tajemný milenec pak tiše odcházel do mlhy.

- Vrať se. Zůstaň se mnou. Prosím. -

Ale jediná odpověď bylo zašplouchání vln.

Rybářovy sítě byly denně plné. Jindy by ho to těšilo. Teď jediné, na co se těšil, byla noc.

Když neznámý vstupoval do dveří, nacházel už miláčka s rozevřenými stehny a dychtivou náručí. Sklonil se mu do klína a jemnými rty jemně tišil jeho touhu a zároveň ji povzbuzoval. Někdy do něj vstoupil s jemným citem, jindy se ho zmocnil tak prudce, až to zabolelo. A pak slízával slzy, které se milému zatřpytily na řasách, jako by to byl nektar.

A pak jedné noci čekal rybář na milence marně. Jezero temně hučelo a on cítil podivný strach. Ráno vběhl do vln, ale nestalo se nic. Nahodil a poprvé po dlouhé době zůstaly jeho sítě prázdné. Druhý den totéž a další zas. Rybář bloudil v noci po břehu a tiše volal milého. Ale nikdo neodpovídal. Jen voda temně hučela jako hrozba… Rybářovy slzy padaly do vody, jak se nad ní skláněl a šeptal slova lásky a touhy. Tušil, že voda je zanese tomu, komu byla určena.

A pak jedné noci vzbudilo rybáře z neklidného snu tiché volání. Někdo volal jeho jméno. Vyskočil z postele a utíkal k jezeru. Tam do půl pasu ve vodě stál jeho milý. Chtěl k němu, ale voda se proti němu zvedla jako temná, varující zeď.

- Přišel jsem se rozloučit. Nemohu, nedokážu odejít, aniž bych tě ještě viděl a rozloučil se s tebou. -

- Odcházíš? Proč? Co jsem udělal? -

- Ty nic, milý. To já. Porušil jsem zákaz Pána vod. Stýkal jsem se s člověkem. My máme lidem škodit, ne jim nadhánět ryby. My máme lidi topit, ne je učit lásce. -

- Ale já to přece nikdy nikomu… -

- Já vím, můj milý, já vím. Ale ty věz, že jsou zákony a síly mocnější než naše láska. Musím poslechnout, musím pryč. Vyprosil jsem si tohle poslední setkání a zaplatil jsem za ně velkou cenu. -

- … co …? -

- Už nikdy nesmím vstoupit na břeh. -

- Proč jsi to udělal? -

- Protože bych nesnesl pomyšlení, že si budeš říkat, že jsem tě opustil. Protože mi voda přinesla tvoje slova. Protože mi vlny přinesly tvoje slzy. Protože tě miluju. A nemohl jsem odejít bez toho, že bych tě ještě viděl a tohle ti řekl. Nedokážu plakat slzy jako člověk, ale věř mi, že mé srdce pro tebe pláče. Pamatuj, že jsem tě miloval… -

Vodník se otočil a pomalu se nořil do hlubiny. Už se ani neohlédl.

- NE! Počkej, prosím… -

Rybář vběhl do vody. Nadechl se a prošel vodní stěnou.

- To ne. Nemůžu bez tebe žít. -

- Ale já už nesmím na břeh. -

- A co by se stalo? -

- Umřu. Leknu jako ryba. To je můj trest. Trest za lásku k člověku. -

- Tak mě vem s sebou. -

- Jak chceš žít pod vodou? Jsi člověk, musíš dýchat. Plaveš sice dobře, ale ne zas tak, abys to vydržel nekonečně dlouho. To jen v pohádkách pro děti jsou hodné ryby, které nosí trosečníky na zádech. -

- Chci jít s tebou. -

- Víš vůbec, co to říkáš? -

- Ano. Chci jít s tebou. Miluju tě a můj život bez tebe stejně nemá cenu. -

- Pokud to uděláš, není cesta zpět. -

- Ale budeme spolu? -

- Ano. -

Rybář stáhl přes hlavu košili a hodil ji na břeh. Pak jen tak nahý se přitiskl k milenci. Ten ho zdvihl do náručí a pomalu šel do hloubky.

- Ještě se můžeš vrátit. A příjemné to asi taky nebude. -

- Ale budeme potom spolu? -

- Ano, navždy. Slibuju. Přísahám. -

- Miluju tě. -

Vodníkovy rty se přitiskly na rybářovy. Pevně ho sevřel v náručí a ponořil se s ním pod hladinu. Za okamžik se vyvalily kola a několik vzduchových bublin. Hladina zavířila a pak se pomalu utišila.

Když se rybář dlouho neukázal v městeču, přišli lidé k rybárně. Nikde nic, jen na břehu našli košili.

- Chudák chlapec, snad ho vodník stáhl. Povídá se, že tu bydlí. -

Večer, když vyjde velké oko bílého měsíce, plavou po hladině dvě velké ryby. Pěkně vedle sebe, bok po boku…