Já legenda

Jeskyně

Toulal jsem se v těchto krásných horách již několikátý den. Vylezl jsem na každý kopec i skálu, prolezl kdejaké údolí či díru v zemi. Cítil jsem, že ač nevím, co to je, přesto musím najít svůj osud. Vždycky jsem miloval výšiny i hlubiny, ale zde potřeba je zdolávat se stala neukojitelnou závislostí. Vždycky jsem byl subtilnější postavy, ale s ohledem na mé zájmy byla přeci jenom vypracovanější, i když na ní nebylo tak vidět, kolik vypracovaných svalů opravdu měla. Ovšem to, co se dělo s mojí svalovou hmotou nyní, bylo podivné. Nabírala svůj objem enormním tempem. Nejvíce to bylo vidět na nohou, konkrétně stehnech, rukou a obzvláště pak na prsou, dokonce i břicho se zpevnilo. Jedl jsem též abnormálně, dá se říci, že přímo nezřízeně žral. Pravda každý den jsem toho vystoupal či sestoupal tolik, že večer jsem za tmy ulehal totálně vyčerpán. Podivná pak byla má rána, kdy únava z předešlého dne skoro celá vymizela a já měl silné nutkání absolvovat další vrcholy i doly. Došlo to tak daleko, že při každém prudším pohybu se prsní svaly třásly a skoro jsem se nevešel svým zadkem do kalhot i triko mi bylo malé. Navíc se mi z neznámého důvodu plnily koule a nešly žádným způsobem vyprázdnit. Zkoušel jsem se několikrát denně vyhonit a jediný důsledek mé snahy byla bolavá ruka. Navíc jsem při tom sledoval, jak mi rostou varlata a penis nezůstával rozhodně pozadu.

Když už jejich plnost byla neúnosná, objevil jsem jeskyni, která vypadala fakt divně. Byla na tak neobvyklém místě, že by snad nikoho nenapadlo ji tam hledat. Její vchod neobvyklých rozměrů vypadal přírodně a přitom byl nepřirozeně pravidelný. Jeho okolí vypadalo, jako by ho chtělo skrýt a bylo nuceno ho odhalit. Nic v životě mne tak nepřitahovalo jako tento otvor. S obrovským sebezapřením a silou vůle jsem odolal nutkání vlézt hned dovnitř. Tak jak jsem byl zvyklý, před vstupem do podzemí jsem si oblékl teplé oblečení, nasadil přilbu a zkontroloval svítilnu stejně tak hodinky i značkovač trasy. Vypnutý mobil v mé kapse byl též v pořádku. Přibral jsem i rezervní zdroje, navlékl postroj a schoval zbytek své výstroje. To už jsem se klepal jako sulc, byl zpocený a nadržený z očekávání nadcházejícího. Nechápal jsem, co se to se mnou děje.

Sehnutý jsem vstoupil do otvoru a postupoval do nitra země. Přišlo mi, že procházím bránou do starověkého až pravěkého chrámu, a nebyl to jen pocit, ale i vizuálně to tak vypadalo. Po několika stovkách metrů se prostor rozšířil a to už jsem si opravdu připadal jako v katedrále. Zde jsem udělal první značku tak, aby byla odevšad dobře vidět. Svítila do prostoru a já věděl, že tak bude činit celých dalších 24 hodin. Při prohlídce stěn se to jevilo, že jsou opracované a obsahují i ornamenty. Čím více jsem zde pobýval, prohlížel to vše a studoval, tím více mi přišlo, že to tu znám, rozumím, o co tu jde, že sem patřím. Kresby mi čím dál více vystupovaly z toku času a dávaly stále větší smysl, až jsem v nich začal vnímat věty. Mé podvědomí dokonce začalo odhalovat jejich smysl. Tu jsem objevil otvor ve stěně a hned jsem se do něj zanořil.

Čím hlouběji jsem postupoval, tím temnější a přitom známější mi to přišlo. Pak se stalo něco, co jsem ještě nezažil. Světlo náhle zablikalo a zhaslo. Hodinky ještě svítily a podle nich jsem byl vevnitř pouze 2 hodiny. Baterky se tudíž nemohly ještě vybít. Zkusil jsem v lampě rezervu, ale výsledek byl stejný. Že by odešly LEDky? To přeci není možné! Faktem ovšem bylo, že jsem zůstal ve tmě a jediným zdrojem světla byly mé hodinky. Nezbývalo mi nic jiného než se vrátit. Vyndal jsem mobil a použil ho jako nouzový světelný zdroj. Vydal jsem se na zpáteční cestu. Netrvalo dlouho a i toto světlo začalo skomírat. Nakonec mi na cestu svítily opravdu jen ty hodinky. Postupoval jsem tedy za tohoto skromného osvětlení směrem k východu, když najednou i tento zdroj zhasnul. Teď už postup ven byl za absolutní tmy. Štěstí bylo, že až do katedrály byla chodba natolik úzká, že stačilo lehce rozpažit a člověk se dotkl obou stěn a navíc bez jediné odbočky. Jaké však bylo mé překvapení, když opora stěn náhle z obou stran zmizela. Domníval jsem se tudíž, že jsem vyšel ven, a rozhlížel se po své značce, ale nikde jsem ji neviděl. Byl jsem si naprosto jist, že jsem se vydal správným směrem k východu, a proto mne nastalá situace řádně překvapila. Udělal jsem ještě několik kroků vpřed a narazil jsem na pokračování chodby, což mne překvapilo ještě víc. Udělal jsem značku, která se stala jediným zdrojem světla a postupoval dál. Byl jsem naprosto přesvědčen, že jsem šel správným směrem k východu. Nezbývalo mi nic jiného než jít dál.

Tápaje jsem vykročil do této chodby. Kdybych se neopíral o stěny, asi bych brzo upadl, jak jsem v té tmě zakopával pomalu o vlastní nohy. Najednou se přede mnou objevilo světlo, když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že je to má značka, ta druhá a mám ji po pravé ruce. Když jsem vstupoval do prostoru, udělal jsem za sebou další značku, abych věděl, odkud jsem přišel, a šel opatrně dopředu. Minul jsem svoji značku a po chvilce narazil na další chodbu i zde jsem zanechal své znamení. Opět jsem se potácel v temnotě a začal jsem mít pocit, že je něco špatně, hodně špatně. Začínal jsem být vyčerpán, hlavně psychicky, když se opět objevilo světýlko na konci tunelu. Stačilo ovšem jen několik dalších kroků a bylo zřejmé, že jsem opět na křižovatce, kterou již dobře znám. Přede mnou značka, napravo značka a za mnou též. Už tu začínalo být díky tomu docela i vidět.

Dal jsem se tedy na detailnější průzkum a podle stěny se vydal vlevo. Postupně jsem se posouval a 3 světýlka se adekvátně otáčely, až jsem byl přímo naproti tomu prostřednímu. Tehdy se po mé levici otevřel volný prostor, ano tudy jsem sem přišel. Pokračoval jsem dále v prohlídce s nadějí, že najdu konečně východ. Obešel jsem to celé a nenašel jsem vůbec nic. Nezbývalo mi teda nic jiného, než se zanořit zpět do chodby, kterou jsem původně přišel. Ještě uplynul nějaký čas, kdy mé psychické síly ubývaly a byly následovány těmi fyzickými. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal do tohoto podivného labyrintu a já měl čím dál víc větší pocit, že už jsem to zažil. Nebyl jsem schopen si uvědomit detaily, ale to podvědomí tu bylo. Náhle, z ničeho nic mi něco spadlo na záda. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že to asi nespadlo, ale skočilo, protože to bylo měkké a chytilo mne kolem krku. Poslední, co jsem ucítil, byl bolestivý úder do hlavy a ztratil jsem vědomí.

***

Skřeti

Probral jsem se a nevěděl, kde jsem ani co tady dělám. Ležel jsem na tvrdé zemi a snažil jsem se zmátořit a zorientovat se v té tmě. Čím více jsem se probíral, tím se tma ukazovala menší a menší, až bylo něco málo vidět. V tom jsem zaregistroval nějaký pohyb. Něco se ke mně ze tmy blížilo. Čím více to bylo blíž, tím více to bylo rozeznatelné. Byli to lidé, hodně malí lidé, snad děti? Už byli tak blízko, že jsem poznal, co se ke mně blíží. Žádní lidé, ale skřeti to byli! Hnusní, malí, zelení mužíčci s velkýma oslíma ušima a mezi nohami měli něco, co nebylo adekvátní k jejich velikosti. Evidentně již zjistili, že jsem se probral, a kdo ví, co měli se mnou v úmyslu dělat.

Chtěl jsem utéct, ale stačil jsem se sotva posadit a už byli u mne. Strhli mne zpět k zemi a začali ze mne rvát oblečení. Snažil jsem se bránit, ale proti tolika skřetům a navíc nečekaně silným jsem neměl šanci. Drželi mne v podstatě nahého na zemi bez jediné naděje na pohyb. Dva z té tlupy svými jazyky lízali a sáli na střídačku mé bradavky. Další mi držel nohy zvednuté do výše a jeho druh mi famózně vylizoval řiťku. Netrvalo dlouho a mé vzrušení začalo narůstat do závratných výšin. Přesto přese všechno můj strach, bolest i zhnusení ho přebylo, a když tyhle zrůdy polevily v ostražitosti, nelenil jsem a dal se na útěk. Nedostal jsem se ovšem daleko. Kde se vzal, tu se vzal obří skřet. Přímo jsem při svém úprku do něj narazil. Byl více než dvakrát větší než já. Chytil mne a nekompromisně zatlačil do svého rozkroku. Tak jsem měl možnost se seznámit s jeho obří chloubou. Vzápětí tu čest měly příležitost k seznámení s ní i má ústa. Netušil jsem, jak až jsou schopna se otevřít. Jak se ukázalo, dost jsem je podcenil. Bolely, to ano, ale šukat se nechaly docela dobře.

Čím déle to trvalo, tím vstřícnější k této činnosti byly. Jak pronikal postupně a nemilosrdně do mne hlouběji, tím více jsem se dusil a tím mé vzrušení stoupalo. Bylo zvláštní, že tato obrovská kláda, která brutálně a rychle mrdala můj krk, ho neroztrhla, ale bolestivě si ho přizpůsobila k svému obrazu. Navíc mne ani v konečném důsledku neudusila, nýbrž jenom pořádně přidusila. Důsledkem toho všeho bylo, že jsem se pohyboval na pokraji bezvědomí, které však nepřicházelo s blaženým vysvobozením, a mé vzrušení se stále drželo těsně pod vrcholem. Když konečně došlo k velkému vyvrcholení skřeta až do mého žaludku, úplně jsem se topil v jeho šťávách. Ještě chvíli ve mně zůstal, a když ho vytáhl, hned mne chytl dávivý kašel. Zvracel jsem snad všechno i to, co jsem v životě nepozřel. Nechal mne takto si pořádně ulevit, a hned jak jsem se z toho zásunu vzpamatoval, mne shodil na záda a tentokrát si mne bral do praku.

Pokud orál mi dělal problém, tak tohle bylo mnohem horší a dával jsem to také patřičně hlasitě najevo. Bylo to jediné, co mi bylo umožněno, můj řev se odrážel od stěn jeskyně a ještě více zdůrazňoval moji situaci. Stejně jako při orálním praktikování jsem z neznámého důvodu i to v tomto případě vydržel. Nepáral se se mnou a cíleně pronikal do mého nitra. Když byl ve mne celý až po kořen, začal pomalu šukat a své tempo zvyšovat. Mé vypracované prsní svaly se otřásaly v rytmu jeho přirážení. Evidentně se mu to líbilo a dělalo dobře, vlastně mně taky. To už ke mně přistoupil jeden z těch malých, kteří toto vše bedlivě pozorovali honíce si svoje ozdoby, a začal se uspokojovat v mých ústech. Následovalo velké ticho, které po tom rámusu, co jsem před chvíli produkoval, úplně bolelo a rvalo uši. To už opravdu mé vzrušení začínalo přebíjet jakoukoliv bolest či pocit ponížení nebo strachu. Netrvalo dlouho a jeskyní se rozléhaly zvuky vzrušení všech skřetů. Evidentně se bavili a v mojí dutině se pěkně střídali. Ten obr mne stále prznil a bylo to fakt nekonečné. Nemohl se dostat přes vrchol a musím se přiznat, že už jsem byl v takovém stavu, kdy jsem toužil přes něj taky přejít. Když jsme se všichni konečně dočkali, bylo to velkolepé. Oba skřeti v mých otvorech prudce a vydatně stříkali. Já jsem se ovšem nedal zahanbit. Nikdy jsem netušil, že něčeho takového jsem vůbec schopný.

Tentokrát jsem ovšem již neměl čas na odpočinek jako poprvé. Ihned mne skřet otočil do pozice na pejska. Samozřejmě, že moje ústa též nezahálela. Když jsem se konečně dočkal dalších skřetích vyvrcholení, doufal jsem, že už je konec. Ach, jak jsem se mýlil. Obr si mne vzal do náruče, napíchl si mne na koníčka a mne nezbývalo než se ho chytit okolo krku. Tato pozice měla tu výhodu, že jsem měl volná ústa a všechnu práci odvedl někdo jiný. Když se ovšem skřetův jazyk začal dobývat mezi mé rty, měl jsem opět utrum s dýcháním touto cestou. Tohle číslo bylo sice extrémně dlouhé, ale naštěstí pro mne s ním poslední. Zůstal jsem ležet na zemi a snažil se odpočinout si.

Neměl jsem však dlouho šanci. Vrhla se na mne celá smečka těch prťavých skřetů a šukali mně najednou obě díry. Dokonce ke svému uspokojování používali i mé ruce. Pravda, převážná část této iniciativy byla na nich, já jen byl už schopen je držet za údy, nic víc. Nevím, kolik se jich takto na mne vystřídalo, ale v určitém okamžiku mi přišlo, že se zvětšuje světlo.

Náhle mi na obličej vystříkla podivná kapalina a na hruď dopadla skřetí hlava. Vzápětí další přistála v mém rozkroku a překulila se na břicho. Pak se někdo pokusil mne zvednout. Měl docela problém, neb mi mé nohy moc nesloužily. S jeho pomocí se to povedlo, taky jsem se trošičku zmátořil a začal vnímat své okolí. Zjistil jsem, že můj zachránce je v brnění, trochu divné v dnešní době, a není sám. S ním bylo ještě několik jeho druhů. S jejich pomocí jsem se vydal k východu. Naše cesta však netrvala dlouho. Sotva jsme opustili volný prostor, vstoupili do chodby a ušli několik desítek metrů, narazili jsme na dva obří skřety následované tlupou malých. Neměli jsme žádnou šanci. Přemohli nás s odporným, skřetím smíchem.

A opět jsem byl napichován na skřetí kůl. Můj zachránce byl na tom obdobně a jeho družině se věnovali ti malí. Tentokrát jsem byl opakovaně šukán a vystříkáván bez vytažení údu z mé řiti. Při třetím čísle mne tak, jak jsem byl, skřet zvedl a přitiskl se ke svému druhu. Tím se my dva, stále napíchlí na kůlech, ocitli mezi nimi a sami se vzájemně dotýkali celými svými předky. Jen tak mimochodem jsme si dali pořádnou pusu. Více nám nebylo dopřáno. Skřeti samotní se zajímali o naše ústa, a tak skřetí, dlouhý jazyk skončil v dutině ústní sexuální hračky naražené na partnerově údu, kde úřadoval se vší vervou. Když oba obři do nás současně vyvrcholili, bylo to i na nás moc, též jsme se udělali a ztratili vědomí. Probrali jsme se sami dva v jakési jeskyní kobce s kovovými obojky na krku, z kterých vedly řetězy ke kruhům zabudovaných ve stěně.

Těžko se nám po prožitých událostech pohybovalo, ale připlazit k sobě jsme zvládli. Řetězy byly tak akorát dlouhé, abychom se ještě k sobě dostali.

„Jmenuji se Elidor," představil se.

„Já jsem Tadeáš," odpověděl jsem na to.

Došlo tak k seznámení s místním šlechticem. Netrvalo dlouho a přišel malý skřet, který hned Elidora začal brutálně šukat. Pozorovat to bylo dost rajcovní. Neměl jsem však šanci na delší klid. Přišel za námi i ten velký skřet a přinesl jídlo. Když jsem si ho chtěl vzít, dostal jsem facku, až jsem upadl. Výraz skřeta byl výmluvný, a tak jsem mu začal lízat pyj. Evidentně to bylo to, co chtěl. Dával jsem si záležet. Nevím, jak dlouho to trvalo, když se ke mně přidal Eli. Takto jsme se věnovali oba opracovávaní skřetího orgánu, dokud se neudělal, neodešel a my se mohli v klidu najíst. I další naše stravování probíhalo podobně. Když přišel jakýkoliv skřet s jídlem, museli jsem mu nejdříve posloužit, někdy orálně a většinou análně. Oblíbili si obzvláště Elidorovu zadnici. Samozřejmě, že nechodili jenom s jídlem. Většinou když dorazili, tak si zkrátka chtěli užít, někdy i ve skupině. Tak plynul den za dnem. Teda přiznejme si na rovinu, že den v našem pojetí byl zde docela pofidérní pojem. Jediné světlo, které jsme tu měli, bylo z loučí, a když ty tady zrovna nebyly přítomné, tak z čehosi fosforujícího na stěnách. Tehdy jsme to využívali ke spánku. Během času jsme se s Elim docela sblížil a mně to přišlo čím dál víc povědomé. Jeden den bylo Elimu strašně špatně a svíjel se v bolestech. Další den se to opakovalo ještě horším způsobem. Třetí den se to ještě zhoršilo a já věděl, co bude následovat.

Tohle jsem přeci musel už několikrát zažít. Nebo to byl zlý sen? Elidor vždycky začal získávat břicho, které se čím dál víc podobalo těhotenskému. To už měl delší dobu i další bolestivé projevy těhotenství. Jediná výhoda pro něj z toho plynula, že skřeti ho nechali na pokoji. Zato se ovšem zaměřili jenom na mne a já dostával pořádně zabrat. Nebylo nic zvláštního, když jsem obdělával dva z nich a další se na mne připravovali. Kolikrát takhle přede mnou umíral? Vlastně ani jednou, když nad tím přemýšlím. Poprvé porodil skřeta, umřel a probral se jako skřet. Podruhé jsem ho radši zabil, aby netrpěl. Stejně z něj byl nakonec skřet. Potřetí už mi však nebyl v žádném případě lhostejný. Přemlouval jsem ho, aby bojoval. Počtvrté jsem se k němu tisknul a snažil mu dodat své teplo i energii. Popáté jsem do jeho udržování a povzbuzování zapojil i ústa. Začal jsem u těch jeho s velkým francouzákem a po milimetru postupoval níž a níž. Nevynechal jsem jediný kousíček jeho krásného těla. Zastavil jsem na bradavkách, které jsem pořádně ožužlal, vylízal i vysál, pěkně do tvrda. Když už byl pěkně vzrušen, vydal jsem se na další cestu, která nakonec skončila na jeho chloubě. Tu jsem přivedl až k velkému finále. Pošesté jsem se do něj pronikl a vysemenil se. Stejně byla má snaha vždycky marná. Vše, čeho jsem dosáhl, bylo, že jsem jen prodloužil jeho utrpení. Po jeho proměně mi zbývalo jen jediné – čekat na naplnění svého určení, zplodit skřeta a sám se jim stát. Do té doby jsem prožíval několikrát denně znásilňování velkými i malými skřety. Přišel tak i můj čas, kdy nastaly obrovské bolesti v oblasti břicha, třísel i kyčlí. Stále rostla, já z toho šílel a břicho nabývalo na objemu. Je pravda, že skřeti mne v tomto stavu spíše opečovávali. Měl jsem se tedy relativně dobře. Poslední, co se mi vybavuje, je, jak mi ze zadku vylézá malinkatý skřet, ve velikosti zhruba tak necelé polovičky velikosti lidského novorozeněte.

A už to tu bylo zase! Vedle mne prožíval své těhotenské syndromy a mne jímala beznaděj z budoucnosti. Znovu jsem zakoušel již vyzkoušené a hledal při tom přesto nové východisko. Ze zoufalství jsem mu začal lízat řiť, která se na tento popud pootevřela a začal z ní vytékat zelenkavý sliz. Ještě neměl břicho, takže co kdybych zkusil dostat z něj to, co je v něm? Mé úsilí se zintenzivnilo, šlo do hloubky a přibylo lízání rozety. Snažil jsem se z něho dostat toho co nejvíce. Čím déle má snaha trvala, tím více se měnilo jeho bolestivé sténání v projevy vzrušení, dokonce i jeho chloubě se to líbilo. Trvalo to dlouho, i křeč do jazyku mne chytala, a já přesto ve svém úsilí neustával. Když vystříkl a dotkl se mé hlavy, teprve jsem přestal. Žaludek jsem měl plný té podivné, nechutné hmoty, v ústech trpko a jazyk venku celý bolavě oteklý. Lehli jsme si, přitulili se k sobě a usnuli.

Probudil mne pocit těžkého žaludku. Když jsem viděl Elidora, jak oddychuje, věděl jsem, že je v pořádku a bude žít. Konečně jsem byl šťastný. Když se probral, užívali jsme si společné chvilky. Bylo zvláštní, že se skřeti již dlouho neukázali. Mne během tohoto času bylo hůř a hůř. Pálilo mne v břiše a postupně se to stávalo čím dál bolavější. Byla to zásadně jiná bolest, než jsem doposud kdy zažíval, byla i více nepříjemná. Teď pro změnu utěšoval Elidor mne. Moje bolest stále rostla a rozlévala se postupně do celého těla.

„Neusínej!“

Jeho hlas se pomalu ztrácel v dáli.

„Neumírej!”

A slábl a slábl.

„Bojuj!”

Až zmizel úplně.

„Proberte se!”

„Pane, proberte se!”

Začal vystupovat hlas z hlubin.

„Tak už se proberte, pane!”

Hlas stále sílil, až jsem náhle uviděl světlo, ostré až oči bolely. V tom jsem si uvědomil, že jsem se probral a opravdu do toho světla hledím.

„Promiňte, pane.” Zdroj světla se odklonil a já začal lépe vidět.

Když se dostatečně oči vzpamatovaly, uviděl jsem nad sebou známou tvář muže.

„Elidore!”

„Ne, pane, já jsem Eric. Už je vám líp?”

První, co jsem dalšího zaregistroval, bylo, že Eric, můj zachránce, je ve speleologickém.

Takže to byl jen zlý sen o skřetech? Proč mě teda tak bolí bradavky? Proč mne tak bolí řiť? Jak to, že jsem nahý? Jak je možné, že mám mokro v rozkroku?

To už jsem s jeho pomocí seděl a viděl, že mezi nohami mám velkou louži nazelenalého slizu. Nebo to nebyl sen? Rozhlížel jsem se po okolí a uviděl několik dalších speleologů.

Z pomocí všech jsem se dostal ven z jeskyně. Nikde jsem nenašel cestou k východu možnost uhnout. Venku jsem našel své věci a přesunuli se do jejich tábora, který byl o kus dál.

Zde jsem se zkultivoval. V tůňce na místním potoce jsem se vykoupal a v její hladině jsem měl možnost si prohlédnout, jak jsem se změnil. Můj rozkrok nabyl na obsahu, zadek se stal v podstatě ženským a nejvíce se proměnily bradavky na mé velmi vypracované hrudi. Kdysi malinkaté bradavičky narostly do rozměrů dá se říci, že obrovských. Rovnou bych mohl kojit a tyhle dudlíky by se v puse kojence rozhodně neztratily. Zjistil jsem, že v jeskyni jsem byl jen pár dní. Bylo zajímavé, že si s Erikem tak rozumíme a cítíme se spolu dobře. Den se již nachýlil, a tak bylo rozhodnuto, že přespíme na místě. Udělal se oheň, ohřála se na něm večeře a začali si tak všelijak všichni spolu povídat. Řekl jsem zjednodušeně a bez extrémních detailů, jak jsem se ocitl v jeskyni. Jeden z druhů Erika, jak se ukázalo, byl to místní průvodce, začal vyprávět.

V kraji se traduje jedna legenda o ušlechtilém pánovi tohoto kraje.

Kdysi dávno, před mnoha staletími, za hlubokého středověku žil v kraji šlechtic, kterého jeho poddaní měli rádi pro jeho dobrotu. Jednou vyrazil se svou družinou na lov do hor a už se nikdo z nich nevrátil. Mezi lidmi se začalo říkat, že je chytili horští skřeti. Po třech letech vesničané našli zuboženého tuláka. Ošetřili ho, vzali k sobě a pak se ukázalo, že je to jejich ztracený pán. Blouznil něco o zvrácených skřetech, mladíkovi, který se pro něj obětoval a tím ho zachránil. Neustále tvrdil, že určitě ho vyhledá, a tak na něj musí čekat. Stal se z něj poustevník s podivnými schopnostmi a předlouhým životem. Přežil několik generací, které přišly i po něm, a přesto se svého vyvoleného do konce svých dnů nedočkal.

„Tak to je trochu zvláštní, co jste zažil v té jeskyni, Tadeáši, ne?“

Nijak jsem to nekomentoval a za chvíli jsme šli spát. Ráno jsme se probudili a vyrazili směrem do civilizace. Nebyl jsem ovšem v takové kondici, abych ty chlapy stíhal. Erik je brzy s ohledem na můj stav poslal napřed s tím, že se mnou zůstane a společně je dojdeme až ve vesnici. Když zmizel zbytek výpravy, netrvalo dlouho a drželi jsme se samovolně za ruce. Kráčeli jsme dál takhle spojeni. Slunce vystoupalo vrcholu, a tak jsme si dali polední pauzu. Náhle se ke mne Erik natočil a dal mi obrovskou pusu.

„Promiň, ale já jsem musel. Nevím proč, ale jsem přesvědčen, že k sobě asi patříme.”

Na to jsem mu odpověděl: „Tak já o tom přesvědčen nejsem. Já to vím určitě, žádné asi!”

Dal jsem jako potvrzení svých slov pořádnou pusu na oplátku. Na čas jsme se propadli do víru vášně a v objetí jsme si dávali francouzáky. Když nás tento nápor přešel, zvedli jsme a vyrazili dál cestu v ruku ruce s úsměvy na rtech a s pohledy jeden pro druhého.