Mnich

Fabiánovi bylo pětadvacet let, z toho patnáct let žil v klášteře a vzdělával se ve věcech Božích. Byl urostlý, mladý muž, který byl poctivý, horlivý a kráčel s Bohem. I přes jeho mládí byl svými spolubratry ctěn pro svoji moudrost, laskavost a zbožnost. Poslední roky ovšem měl rozepři s novým opatem. V klášteře bylo veřejným tajemstvím, že s několika mnichy praktikuje nepatřičné orgie. Fabián patřil mezi ty, kteří opata za toto kritizovali a chtěli, aby již nevedl klášter. Řekněme si to na rovinu. Fabián byl vůdčí osobností této opozice. Celý klášter věděl, že často hovoří s Bohem, jen smilníci to nechtěli vědět.

Vše se změnilo, když do kláštera přišel on, dvacetiletý mladík, co se měl stát novicem. Jmenoval se Angelo a ve všem dělal čest svému jménu. Jen ta křídla mu chyběla. Když ho Fabián uviděl poprvé, prodělal šok. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Nejdříve se mu zastavilo srdce i dech a polil ho pot. Když už si myslel, že umře udušením, zalilo ho horko a srdce se rozběhlo takovým tempem, až to vypadalo, že mu zkouší vyskočit z hrudi. Navíc vrcholem toho všeho bylo, že jeho čůrací aparát ztvrdnul a vytrčil se pod hábitem do prostoru. V podobném stavu, i když ne tak drastickém, zůstával i nadále. Nejslabší to bylo, když nebyl s Angelem, a obzvláště pak u sebe v komůrce. Jeho touha dělat s Angelem věci, které se nedělají, byly každým dnem silnější, a v jeho přítomnosti to bylo ještě horší.

Po několika dnech byl již tento jeho stav opravdu neúnosný a vytvářel v něm beznaděj. Na klidu mu rozhodně nepřidalo, že nedokázal mluvit s Bohem skrz modlitbu ani jinak, jak byl doposud zvyklý.

Další komplikace v utrpení z pokušení nastala, když mu byl Angelo přidělen, aby se o něj staral a provedl ho noviciátem. To už nevěděl, co dělat sám se sebou, a teď měl ještě svému novicovi ukázat krásu cesty k Bohu a naučit ho s Ním též kráčet. To už nešlo zvládnout, každou volnou chvilku prosil svého Pána o pomoc.

Jednoho dne, když se takhle o samotě zoufale snažil o modlitbu, vstoupil do jeho komůrky neznámý muž.

„Doufám, že příliš neruším, bratře.”

„No, vlastně ani moc ne. Proč přicházíš, neznámý?”

„Potřebuji s tebou nutně mluvit. Kdo jsem, není v daném okamžiku podstatné.”

„Tak mluv.”

„Vím, že v současné době prožíváš těžkou dobu, a celkem to chápu.”

To je tak na mně vidět, co cítím?

„Čteš bibli?”

„Jistě, skoro celý život.”

„Jistě? A dobře?”

„Nevím o tom, že bych ji četl špatně. Každý den v ní bedlivě čtu a rozjímám o tom, co je tam psáno. Jen poslední dobou mám problém se při tom soustředit a chápat její text.”

„A od které doby tento nežádoucí stav trvá?”

„Od doby, kdy k nám přišel Angelo.”

„Zřejmě máš k současné situaci nevhodný pohled.”

„To vím!”

„Tak mi něco pověz, co víš.”

„Vím, že mne Angelo přitahuje, a to strašně moc.”

„No a?”

„Když to je špatné, aby muže přitahoval muž.”

„Jak jsi na to přišel?”

„Je to psáno v Písmu!”

„Opravdu?”

„Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.”

„Co je taky psáno?”

„Stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.”

„Ano, správně, a proč je to psáno?”

„Protože je to špatné v očích Boha.”

„Pak ovšem čteš špatně. Co je psáno jako důvod této zvrácenosti?”

„?????”

„Přemýšlej! Co se tam ještě píše?”

„Že opustili Boha.”

„To máš pravdu. A ano, to je to podstatné. Je jedno, zda to bylo před tím nebo jako důsledek toho, či zda se to stalo během tohoto skutku, ale vztah s Bohem je zkrátka to nejdůležitější. A víš, jaké je první přikázání?”

„Budeš milovat Boha svého.”

„Správně! A jak je to v tvém případě?”

„Já Boha miluji.”

„Takže komu dáš přednost? Bohu, nebo Angelovi? Ale doopravdy, popravdě!”

„Bohu, samozřejmě.”

„Tak se toho drž. Já už budu muset jít, a až přijde ten správný čas, vrátím se. Zatím přemýšlej o tom, jak to máš s Bohem, Angelem a sám se sebou.”

Fabián hned vyběhl za ním, sotva vyšel ven. Nikde ho však už neviděl, a tak se nemohl ptát na další věci. Cítil se s ním tak dobře a jistě.

Od toho dne přemýšlel nad tímto rozhovorem a velmi pečlivě četl Bibli každý den. Postupně získával svoji starou jistotu zpět a opět cítil čím dál více Boha. Skončilo to tak, že si Angela vzal k sobě s tím, že ho bude intenzivněji učit chodit po Božích cestách. Teď už se modlili a studovali bibli společně v komůrce neustále. V jeden den se při modlitbě svlékli a takto to už dělali vždycky. Jeden druhému se velmi líbili, a přesto zůstali i nadále zbožní. To už se po klášteru šířila pomluva, že spolu dělají věci, které se nesluší. Vyvolávala zášť a nenávist. Když tento trend dosáhl neúnosné míry, Angelo promluvil.

„Drazí bratři, proč se sžíráte těmito špatnými pocity? Nemáte pro to jediný důvod! Radši se opět obracejte k Bohu, který je k člověku tak milosrdný.”

V tom ve vytržení promluvil i Fabián.

„Modlete se, bratři, k Bohu a chvalte Hospodina za jeho skutky i lásku a milosrdenství, které nemají konce.”

To ovšem vyvolalo bouři nevole.

„Co nám to tady ti dva smilníci vykládají?! Sami jsou bezbožní a budou nás poučovat? V žádném případě!” řvali mniši.

Vtom se objevil neznámý muž, ten, který kdysi navštívil Fabiána, a pravil:

„Tito mniši byli posledním důvodem, proč Hospodin nenechal svůj hněv do dnešního dne vzplanout a dopadnout na tento klášter. Nyní, když jste Bohu zůstali věrni jenom vy dva, toto místo, kdysi posvátné, vyhladí navždy z povrchu zemského. Běžte rychle pryč a sami se zachraňte.”

Neváhali a okamžitě odešli. V okamžiku, kdy dorazili na blízký kopec, začala se země třást. Ohlédli se a uviděli, jak se klášter hroutí. Když se náhodou některý mnich dostal ven, ulomil se kus zdiva, spadl mu na hlavu a zabil ho. Tehdy oba začali oba plakat, padli na kolena a modlili se za své bratry. Když byla zkáza dokonána, objevil se muž potřetí a pravil:

„Radujte se, mládenci, a chvalte Boha svého Pána po všech končinách země. Našel ve vás a vašem vztahu zalíbení. Stali jste se v jeho očích jedněmi z vyvolených. Budete-li kráčet spolu v jeho stopách, budete požehnáni a můžete spolu cokoliv. Můžete mi věřit, jako věříte svému Bohu, protože já jsem Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří stojí před Hospodinem. Dobro je opravdová modlitba a spravedlivá almužna spíše než nespravedlivé bohatství. Dávat almužnu je lepší než hromadit zlato. Almužna a láska vysvobozuje ze smrti a smývá každý hřích. Ti, kdo dávají almužnu a milují, se nasytí dlouhým životem. Ti, kdo páchají hřích a bezpráví, jsou sami proti sobě. Jděte spolu dál a hlásejte přede všemi živými, jaké dobrodiní vám prokázal, ať je velebeno a chváleno jeho jméno. Oznamujte Boží slova a neváhejte mu děkovat.” S těmi slovy vystoupal na nebesa.

Sebrali se tedy a šli spolu tímto světem až do konce svých dnů. Při tom milovali Boha i sebe a všem lidem vyprávěli o Lásce, skutcích i milosrdenství svého Pána a chválami mu za vše děkovali.