Samotáři I.

Eren

Ta ranní zpráva – změnila mi celou mou existenci – myslel jsem, že tímto skončila…

Můj život byl poskládaný do rukou člověka, který jej při první příležitosti odvrhl a zašlapal. Zůstal jsem sám, úplně sám, zhrzený a ponížený sám sebou, že jsem dovolil někomu, aby vzal mou duši do rukou, zmačkal ji a odhodil jako nepotřebný kus odpadku.

Lavička v parku mi poskytla útočiště na přemítání o životě a já tam málem umřel. Vlastně – chtěl jsem umřít, cítil jsem se nepotřebný a zbytečný, nikomu bych nechyběl a sám sebe jsem si již také nemohl vážit.

Jenže…

Potkal jsem anděla bez křídel, vytrhnul mě ze spárů smrti a pak mě bez upozornění strhnul do bytí, kde je na prvním místě láska, porozumění, tolerance a soulad dvou bytostí i jejich duší. Vytáhl mě ze života, který byl tak šedý, že i bouřkové mraky zářily intenzivní barvou.

Oči toho anděla byly jako zatažené zimní nebe, které se chystá spadnout záplavou sněhových vloček, ale když do nich zasvítí zimní slunce, změní se na akvamarínovou a pod jejich pohledem jsem se cítil jako nahý.

Viděl mi až do duše a prohlédl všechna tajemství, která schovávám snad i sám před sebou. Ebenové vlasy, lesklé jako peří havraních křídel, od nichž se odráží prosincové slunce, které nevystoupá za celý den ani nad stromy v parku.

Při prvním setkání měl v mých očích tento anděl podobu démona. Jak blízko jsou hranice těchto světů…

Byl krásný, jak jen může být pouze démon, bál jsem se jeho intenzivního pohledu, kterým jsem byl ale fascinován, hlubokého hlasu, kterému se nedá nic odmítnout. Charisma z něj prýštilo a celá jeho osobnost vzbuzovala takový respekt, že jsem se vůči němu cítil jako trpaslík. Přesto jsem jím byl lákán jako můra za světlem. Nechtěl jsem však opět propadnout do nějaké černé díry, ze které bych se už nevyškrábal, a s tímto démonem k tomu směřovalo. Alespoň jsem si to tenkrát myslel…

Při první příležitosti jsem utekl z jeho područí, ale život se ke mně otočil zády definitivně. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že veškeré mé počínání by bylo stejně marné. Přišel bych na to dříve či později.

Vzpomínka na démona mě pronásledovala na každém kroku a jediné, co ulpívalo v mých myšlenkách, bylo znovu ho vidět.

Už jsem nechtěl umřít, chtěl jsem se poddat tomu démonovi s ocelovýma očima a svůdným hlasem. Chtěl jsem to tak moc, že jsem odhodil nejen hrdost, ale i téměř panický strach, který jsem z něj měl.

Má vůle, že se už nikomu nesmím odevzdat, odletěla někam do teplých krajin a já sebral všechnu svou odvahu a šel za ním.

Hned v prvních momentech našeho soužití jsem ale poznal, jak moc jsem se mýlil. Z tohoto temného démona se stal anděl s neposkvrněným srdcem, ve kterém jsem uviděl bytost s duší stejně osamělou a tápající, jakou jsem měl i já. V té chvíli jsem pocítil lásku intenzivní a nezaměnitelnou, která mě obestřela a vloudila se do každé buňky mého těla a ovládla celou mou mysl až do posledního neuronu. Byl jsem lapen v síti neskutečné euforie opravdového života se vším, co může nabídnout. A křehká skořápka, kterou jsem se chránil před nelítostným osudem, praskla…

Vithalij 

Vločky jsou hvězdy, co nehasnou, když slunce vystrčí hlavu.
Dlouho se, v rozpacích, strojily v oblacích, pro tuto sváteční chvíli.
Po vzoru básníků, za cenu zániku, letěly,
aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý.

Už dlouho se na naše město začátkem listopadu nesnesla taková záplava bílých vloček jako tento den a já měl z toho téměř až dětskou radost, takže jsem si po cestě do práce pobrukoval píseň, kterou jsem neslyšel už celé roky, ale díky té sněhové pohádce mi najednou vyvstala na mysl.

Pár těchto vloček odsouzených k záhubě na bahnitém chodníku v parku mi ulpělo na černém kabátě.

Pozoroval jsem fascinovaně jejich strukturu, která byla u každé z nich odlišná, stejně jako otisky prstů nebo lidská DNA.

Tak mě to zaujalo, že jsem se zastavil uprostřed chodníku a okouzleně sledoval svůj rukáv, kde se skvěly vločky, o kterých jsem věděl, že za pár sekund už bude jejich osud zpečetěn a žádná další, stejná, už mi na kabát nepřistane.

Byl jsem tak zahloubaný do neuvěřitelnosti struktury vloček, že jsem si ani nevšiml, že se ke mně blíží ten, na kterého jsem se ráno co ráno těšil. Vysoký kluk s veselým kukučem, oči jako ta nejkrásnější odrůda berylu, sytě zelené, jako odlesk rovníkového oceánu, a vlásky vždy rozevláté větrem, bez čepice, jen s dlouhou šálou nedbale uvázanou okolo krku, která za ním plápolala. Stále zahleděný do té technologie 21. století. Nikdy nekoukal na svět okolo sebe, nehnulo s ním ani kouzlo přírody, která nám nadělovala vánoční sněhovou nadílku.

Já většinou pozoruju svět kolem sebe a zvlášť rád vyhlížím toho klackovitého kluka, ale dnes jsem byl tak zaujatý tím ledovým dendritem, že jsem jej přehlédl, stejně jako on mě a na širokém chodníku jsme do sebe narazili.

„Promiňte, nezlobte se, neviděl jsem vás," zamumlal a dál hleděl do mobilu.

„Dávej pozor, spratku jeden!" naoko jsem se zamračil, ale uvnitř se mi rozlil krásný pocit, že jsem na malou chvíli mohl být tak blízko něj a v ukradeném osobním prostoru mohl okusil jeho vůni.

On si mě již dál nevšímal, omluvil se a tím to pro něj bylo vyřízeno, ale já se za ním otočil a sledoval, jak pomalu odchází. V tom se zastavil a dupnul nohou.

„To je hajzl, zmetek jeden podrazácký!" vrazil telefon do kapsy a otočil se, snad aby zjistil, kdo všechno si vyposlechl jeho výlev zoufalství nad tím, co mu sdělil mobil.

Zadíval jsem se mu do očí ve snaze zjistit, co mu tak pokazilo náladu, a on mi pohled opětoval. Byl smutný. Nerad jsem jej takto viděl, ale jak já mohu pomoci klukovi, kterého ani neznám?

Ten hoch měl v sobě nějaké kouzlo, něco, co vždycky zasáhlo mou osamělou duši, kdykoliv kolem mě prošel. Jenže on měl oči přisáté k displeji a já jsem pro něj byl jen vzduch, který ho ovanul ve chvíli, kdy jsme kolem sebe prošli.

Nechtěl jsem se dál dívat do jeho smutných očí a rozešel se dál k vysoké skleněné budově, která je mým pracovištěm. Sídlo Rosněfť.

Mnozí lidé, co mě znali, říkávali, že jsem šťastný člověk. Bohatý, zajištěný, oblečený v nejdražších oblecích a vlastníkem jedné z nejkrásnějších vil v celém městě. Mně ale chybělo to nejvzácnější, co si lidé koupit nemohou. Láska a přítomnost druhého člověka, se kterým bych mohl všechen ten přepych sdílet a utrácet. Co z toho, že se kolem mě točily zlatokopky z celého města a okolí? Takovýto vztah bych nemohl tolerovat ani náhodou a pak… jsem gay a ženské jsou prostě mimo mé chápání. Zůstal jsem tedy ve své zlaté kleci osamělý a smutný. Na druhou stranu, hledat nějaký vztah pro mě nemá cenu, i ten minulý ztroskotal na tom, že jsem byl pořád v práci a na partnera neměl tolik času, kolik by si zasloužil. Bývalý přítel vždycky říkával, že jsem se oženil s prací a měl pravdu. Pro nic dalšího už v mém životě místo nebylo. Tak proč jsem se cítil tak osaměle?

Měl jsem v garážích u domu tři luxusní auta, k dispozici Sergeje – řidiče, ale do práce jsem chodil zásadně pěšky. I když pršelo. Byla to jediná možnost, jak se nadýchat čerstvého vzduchu, tedy pokud se tomu městskému dalo říkat čerstvý. Po příchodu do toho skleněného pekla už mě pak čekal pouze recyklovaný vzduch proháněný klimatizací. A také druhý spolumajitel firmy – Vasil Kozlov.

Prošel jsem kolem recepce, na pozdrav reagoval kývnutím a dál spěchal k výtahu, který mě dovezl do nejvyššího patra, kde jsme měli kancelář jen já a Vasil s našimi asistentkami. Šel jsem přímo k němu, neboť mě ráno volal, že se mnou musí neprodleně mluvit. Cestou po dlouhé chodbě ze mě sňala má asistentka kabát a šál a já bez zaklepání vstoupil přímo do jeho kanceláře.

„Nazdar. Co je tak nutného, že jsi mě ráno vzbudil? Jsi normální? Proč mě taháš z postele telefonem v pět hodin?"

„Dobré ráno, Vithaliji, taky tě rád vidím."

„No dobré, tak cos potřeboval?"

Otevřel počítač a kývl na mě. Obešel jsem jeho stůl a zaměřil se na displej.

V tom jsem ucítil jeho dech na mé šíji a rty mu sklouzly na můj krk. V mžiku mi vytáhl košili z kalhot, začal mě hladit po hrudi a celé jeho tělo se na mě přitisklo zezadu.

„Vasile," zařval jsem na něj a chtěl jsem se z jeho sevření vykroutit, ale držel mě pevně.

„Ale no tak, Viti, chceš to stejně jako já, tak už si to přiznej."

„Dej okamžitě ty ruce pryč a pusť mě. Nezkoušej na mě ty tvoje fígle."

Má slova na něj neměla žádný vliv, jen se sladce usmál a začal mi odepínat pásek z kalhot. Vzedmula se ve mně zlost, vší silou jsem jej odstrčil a mé koleno si neomylně našlo cíl mezi jeho nohama. Rozhodně jsem ho nešetřil, nebylo to totiž poprvé, co to na mě takhle zkoušel, a dneska to byla poslední kapka. Zhroutil se s rukama na svém přirození k zemi a hulákal.

„Ty jsi takový zmetek, Vithaliji, co si o sobě myslíš?"

„Já? Na co ty pořád myslíš, ty prase jedno nadržené? Jenom mě přefiknout tady na stole, pohrát si. To bývávalo, rozumíš? Už se mě nikdy nedotkneš! Nikdy! Nebo tě vykastruju, tak si to dobře pamatuj!"

„Ale Viti, vždyť dobře víš, že tě miluju!"

„Pokud tomu věříš, tak lžeš sám sobě. Ty nikdy nikoho nemůžeš milovat, protože jsi sobecký parchant, a mě mrzí, že jsem s tebou někdy něco měl. Jediné, co z toho vyšlo dobrého, je tato společnost, tak ji nechtěj rozdělit, protože jestli to uděláš ještě jednou, vezmu si svou půlku a půjdu si svou cestou! Ty moc dobře víš, že mozek naší společnosti jsem já. Ty jsi tady vždycky seděl jen na okrasu!" řval jsem na něj mezi dveřmi a pak jimi okázale praštil.

Vlítl jsem do své kanceláře a za mnou v závěsu má asistentka Katja.

„Jste v pořádku, pane Alexejeve?" zeptala se tiše, jako by se bála, abych i na ni nezačal řvát. Všichni ve firmě znali mé výbuchy, které se sice neděly často, ale když už mě někdo vytočil, a to byl nejčastěji právě Vasil, protože nikdo jiný si nedovolil mi odporovat, pak jsem vypadal jako chovanec z ústavu choromyslných. Nebyl jsem na to moc hrdý, ale vyvolávalo to respekt mezi zaměstnanci, a tak si nikdo nedovolil se flákat nebo nedej bože protestovat.

„Nic se neděje," řekl jsem již klidnějších hlasem. Ona jediná věděla, jak to doopravdy mezi mnou a Vasilem bylo a je.

Odešla mi uvařit černý čaj, jak jsem ji požádal, a já se vložil do burzovních zpráv a cenných papírů. Po zbytek dne dal Vasil pokoj, tak jsem nabyl dojmu, že mu to snad docvaklo a budu mít aspoň na nějaký čas klid. Avšak nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že to vzdá úplně.

Už byla téměř tma, když jsem opustil budovu a vydal se směrem k domovu. Celý den sněžilo a na chodnících bylo plno sněhu, který technické služby nestihly uklidit. Pomalu jsem se brodil parkem a vůbec mi nevadilo, že mi sníh smáčel nohavice. Byl to kouzelný pohled na bělostnou krajinu, která jindy byla nezajímavá a šedá, nyní jsem se však cítil jako dítě. Měl jsem chuť lehnout si do třpytivého sněhu a koukat na nebe, jak z něj padají další a další vločky. Taková nadílka v listopadu nepoctila naše město už nejmíň dvacet let. Kdyby mě dneska tak strašně nenaštval Vasil, tak bych se na tu bělostnou polevu, která pokryla toto betonové místo, snad i usmíval. Východ parku už byl nadohled a já se stále v myšlenkách toulal u Vasila, který mi posledních skoro deset let pije krev svou neodbytností. Bylo to tak únavné stále odrážet jeho útoky, avšak zatím jsem nepřišel na to, jak se té štěnice zbavit, aniž bych musel rozdělit společnost.

Vtom mě z mých neveselých úvah vyrušila osoba choulící se na lavičce, přitisknutá k velikému batohu a zasněžená malou vrstvou sněhu. Kdo jen mohl sedět v parku, když je taková zima? Kulich s bambulí se zachvěl, nejspíš se její majitel otřásl zimou. Obvykle se nedávám do řeči s třesoucím se sněhulákem schouleným na lavičce, ale také není obvyklé, že bych takového blázna běžně potkával.

DÉMON

„Co tady vyvádíš? Vždyť zmrzneš!"

Bambule se nadzvedla a odhalila obličej, který byl doposud schovaný mezi koleny. Upřely se na mě ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl. Ty mé se rozšířily překvapením.

„Č-čekám tu na kamaráda."

„A jak dlouho? Vzhledem k tomu, že vypadáš jako sněhulák, tu už sedíš nějakou dobu. Proč si neskočíš aspoň na čaj támhle do kavárny?"

„M-měl by p-přijít každou chvilku, tam by mě nenašel."

„Máš přece telefon! Tak mu zavolej! Anebo víš co, bydlím kousek odtud, pojď ke mně, uvařím ti čaj já a zavoláš mu, ať tě u mě vyzvedne."

„N-ne, to ne, on už by tu měl být každou chvíli."

Zadíval jsem se na něj pátravýma očima. Proč jsem měl dojem, že mi lže?

„No, jak myslíš."

Pomalu jsem odcházel a stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že na mě upřeně hledí. Něco tady nehrálo, lhal mi…, umím dobře číst v lidech, právě proto jsem v práci tak úspěšný, a v jeho očích šlo číst jak ve slabikáři. S tím klukem něco není v pořádku. Bylo mi jasné, že se ráno něco v jeho životě stalo, nejspíš se pohádal se svým spolubydlícím a narychlo se stěhuje. Jen jsem doufal, že ten jeho kamarád přijde brzy a nenechá ho tady mrznout.

U velké brány vedoucí z parku jsem se na chvíli zastavil. Nechápal jsem sám sebe. Nikdy jsem se o druhé nijak moc nezajímal, ale tenhle zelenooký kluk, jenž mi každé ráno zpříjemňoval den, když jsme se míjeli, se mi vryl pod kůži. Chvíli jsem ještě postával a měl nutkání se vrátit a přece jen jej přesvědčit, aby šel se mnou do tepla, ale nakonec vyhrála má vrozená sobeckost a mávl jsem nad tím rukou. Však on se o sebe dokáže postarat. Stále mi to však vrtalo hlavou.

Proč se proboha zajímám o úplně neznámého spratka? Mám svých starostí dost.

Doma jsem si uvařil čaj a opět zasedl k práci. Chvíli jsem civěl do burzovních aktualit, načež jsem zjistil, že to vlastně vůbec nemá cenu. Pořád se mi hlavou honil ten kluk se zelenýma očima. Co když ten jeho známý nedorazil?

Venku už sice přestalo sněžit, ale o to hůř… vyjasnilo se a teploměr začal klesat téměř k mínus deseti.

Jestli ho ten kluk nevyzvedl…

Snad měl rozum a šel si sednout někam do baru.

Ve dvě hodiny v noci jsem usoudil, že dneska už bylo práce dost a trochu spánku by neuškodilo. Po rychlé sprše jsem se svalil do postele, ale spánek nepřicházel. Opět do mé mysli vstoupil ten mladík, kterého jsem pořád viděl před sebou, jak se choulí na lavičce se smutnýma, utrápenýma očima.

Vidina spánku se tím pádem vytratila do nedohledna a jen jsem civěl do stropu.

„Do hajzlu! Tak se prostě půjdu projít a zkontroluju, jestli tam ten blázen dál nesedí," mumlal jsem si pod nosem. Sice jsem si v duchu klepal na čelo – to by přece neudělal, že by zůstal v takovém mrazu na ulici, ale ten nutkavý pocit, že se musím jít ujistit, že je v pořádku a teple, byl tak úporný, že bych stejně neusnul.

Pořádně jsem se oblékl a vydal se směrem k parku. Bylo to jen pár minut chůze, ale již za pár chvil se mráz začal nepříjemně pálit ve tvářích, které nebyly chráněny.

Už z dálky jsem viděl schoulenou osůbku na té samé lavičce, jako seděl večer.

Ten pitomec je tu pořád!

Doběhl jsem k němu a zatřásl s ním.

„Do hajzlu, co když tady umrzl!" zděsil jsem se, ale od úst mu stoupal obláček páry, který mě trochu uklidnil.

Dál jsem jím třásl, ale nereagoval. Nejspíš bych měl zavolat sanitku. Ale nejdřív rychle do tepla. Sebral jsem jeho batoh, hodil si jej na záda a s malým sněhuláčkem v náručí jsem skoro běžel domů.

Uvnitř jsem jej vysvlékl z nezbytného zimního oblečení a zabalil jej do huňaté teplé deky a už se chystal zavolat sanitku, když v tom otevřel své velké oči. Rozhlídl se kolem a vyděšeně pozoroval luxusní prostor mého obývacího pokoje.

„C-co se děje? K-kde to jsem?"

„Idiote jeden, ty jsi tam chtěl umřít? Jsi normální? Proč jsi mi večer neřekl, že nemáš kam jít?" hulákal jsem na něj. Strach už zmizel a ve mně jen planul hněv.

„J-já… strašně jsem se styděl a t-taky vás neznám, b-bál jsem se!"

„Čeho, prosím tě? Vypadám snad jako nějaký úchyl?"

„N-ne, to ne, ale neznám vás a je to trapné a já… nevěděl jsem, co mám dělat…"

„A proč ses nešel někam schovat, někam do baru nebo nějakého non-stopu. Co sis myslel? Že jen tak můžeš přespat na lavičce v takovém mrazu? Vždyť bys tam do rána zmrznul! Víš, jaký je tam mráz?"

„Já… no… nemám žádné peníze, odevšad mě vyhodili. Nevěděl jsem, kam bych mohl jít. Tak jsem si říkal, že to jednu noc zvládnu a zítra už se někde upíchnu."

„To je neuvěřitelné!" promnul jsem si kořen nosu a nechápal takovou nezodpovědnost.

„Kde máš rodiče? To nemůžeš jít za nimi?"

„No, m-mamka už n-nežije a otec je bůhví k-kde, ni-nikdy jsme spolu moc n-nevycházeli a s-sestra se odstěhovala do Austrálie, t-takže je trochu z r-ruky, na letenku f-fakt nemám a p-prosit ji taky nebudu."

„Aha, takže mladý pán je tak hrdý, že raději umrzne v parku na lavičce, než by někoho poprosil o pomoc!" vytáčel mě, pitomec hloupý!

„N-ne, já… netušil jsem, ž-že bude t-taková zima."

„Do prdele, co čekáš, že bude v listopadu? Tropy? Jsi normální, nezodpovědný spratek, který hazarduje se svým životem!"

„N-nekřičte n-na m-mě, p-prosím," řekl se slzami na krajíčku.

„Promiň, nechci na tebe křičet, jen… jsem naštvaný, že někdo může udělat takovou kravinu, jako si ustlat na lavičce v minus deseti."

„P-proč to d-děláte, p-proč jste mě vzal d-domů, úplně neznámého k-kluka, j-ještě jste se pro mě v n-noci v-vrátil, p-proč?"

„Nevím…, bylo mi tě líto a ty jsi strašně průhledný, když lžeš, i pro mě, který tě nezná. A v noci jsem nemohl usnout, tak jsem se šel projít a našel tě," řekl jsem jemně, ale pak jsem zavelel. „Tak pojď, teď si dáš teplou koupel a do hajan!"

„A-ale to n-nejde!"

„Co jako?"

„Já tady n-nemůžu spát!"

„Hergot! Už je to tady zase!! Jsi neuvěřitelně tvrdohlavý! Prostě tady přespíš a hotovo!"

„D-dobře, děkuji!"

„A dokud neuvidím, že máš střechu nad hlavou, tak tě odsud nepustím!"

„A-ale…"

„Žádné ale, nebudu tě zase někde lovit, zmrzlého zpod lavičky, tak na to zapomeň! Běž si dát tu koupel a zítra mi povykládáš, jak ses vlastně ocitnul na ulici a žádné odmlouvání. Já tě neukousnu, tak si nechej pomoct!"

„A-ale já vás n-nechci obtěžovat!"

„Zase to ale! Už toho nech. Máš pocit, že se nedokážu na pár dní postarat o kluka? Mám tu snad málo místa, abychom se sem nevlezli?"

Podíval se okolo sebe, jako by chtěl zhodnotit situaci.

„Mimochodem, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Vithalij Alexejev."

„C-cože? Ten Vithalij Alexejev z firmy Rosněfť?"

„Ano," zavrčel jsem nevrle. „Tvoje jméno můžu znát?"

„J-jo," začal se klepat. Chvíli jsem čekal a on na mě zíral jako na zjevení.

„A? Můžeš mi ho tedy říct? Nerad bych na tebe volal jen hej ty…"

„E-eren."

„Ty se jmenuješ E-eren? Zajímavé jméno," poprvé jsem se usmál, líbilo se mi na něm, jak je nervózní a koktá, byl u toho tak roztomilý jako školáček v první třídě.

Můj úsměv ho ale nejspíš trochu uklidnil a usmál se také. „Ne, jmenuji se Eren Dmitrijev."

„No tak sláva, dokonce jsi i přestal koktat."

Sklopil oči. Chytil jsem jej za ruku, neboť jsem měl pocit, že zarostl do země, a táhl ho směrem ke koupelně.

„Tak pojď, E-erene, horká koupel a pak do peřin. Dneska přespíš v ložnici a zítra ti připravím tvůj pokoj."

„N-ne, to ne, j-já už si zítra něco najdu!"

„Uvidíme!" pozvedl jsem obočí a myslel si svoje.

„Ručníky i župany jsou ve skříňce."

Vešel do koupelny a zaječel.

Vlítnul jsem za ním. „Co se děje? Je tu snad někde pavouk?"

„N-ne, to ne, ale ta koupelna… to je paráda, luxus, je dvakrát větší než můj pokoj, kde jsem bydlel," jeho oči zářily nadšením. Ty svoje jsem protočil, jak málo stačí jednomu ke štěstí.

„No a co? To ti snad brání se okoupat?"

„A-ale ta v-vana, no… nějak se n-nevyznám v těch všech čudlíkách, abych v-vám to tu nějak n-nezkazil."

Štvalo mě to jeho vykání, jeho nervozita a to koktání, ale rozhodl jsem se, že ho ještě chvilku potrápím. Sehnul jsem se a začal nastavovat vodu do ideální teploty. „Chceš i vířivku?" obrátil jsem se na něj a viděl červeň v jeho tváři. Upřeně se díval na místo, kde měl ještě před chvílí výhled na moje pozadí. Nasadil jsem svůj poloúsměv a čekal, kdy se vzpamatuje.

„J-jo, t-teda, jestli m-můžu, n-nikdy jsem ve v-vířivce nebyl."

Dusil jsem v sobě smích, ale navenek s naprosto vážnou tváří jsem řekl: „E-erene, ty koktáš čím dál víc, budu ti muset domluvit ještě logopeda!"

Zděšeně se na mě podíval. „M-myslím, že t-to nebude n-nutné."

„Když myslíš… Ale je to omezující. Nesmějí se ti děcka ve škole?"

„V-vy si ze mě děláte s-srandu, že ano?"

Pozdvihl jsem pobaveně obočí a nechal jsem ho samotného v koupelně.

Sedl jsem si v hale na pohovku, přiložil do krbu a pustil na stereu skladby od Bacha. Chvíli jsem se nechal unášet klavírními tóny, když v tom mi zabloudily oči na stolek. Ležel tam jeho telefon. Neměl bych to dělat, ale pro jistotu…, abych na něj měl kontakt. Vzal jsem ho, prozvonil svůj telefon a okamžitě si číslo uložil.

Poslouchal jsem praskání dřeva v krbu v kombinaci s úžasným Bachem a pomalu si začal uvědomovat, do čeho jsem se to namočil. Mám doma kluka svých snů. Tedy, ne že by se mi někdy o něm zdálo, ale je kouzelný, tak zranitelný, tvrdohlavý, neuvěřitelný! Nikdy jsem nebyl na zajíčky, ale on je něco neskutečného! Je tak roztomilý, jak pořád koktá a jak se všemu diví, ty jeho velké oči, jak se rozzářily, když viděl tu koupelnu. Smál jsem se s ním, pobavil mě.

Ach můj bože, na co to začínám myslet. Vždyť je nejmíň o deset let mladší, nakonec mě ještě zavřou. To je sice nesmysl, protože osmnáct už podle jeho slov měl, ale stejně se cítím zvláštně. Ale koneckonců, za myšlenky ještě nikdo v lochu neskončil. A u nich to taky zůstane. Nemůžu si dovolit žádný vztah, i kdybychom byli rovnocenní partneři. A to bychom nebyli. On je ještě dítě, tedy v mých očích jistě, a já nechutně zaneprázdněný starý chlap bez volného času. Co bych mu jako mohl nabídnout? Tuhle zlatou klec? Ne. I kdyby sám chtěl, tohle by rozhodně nefungovalo a já nebudu vkládat svůj čas do něčeho, co nemá budoucnost ani smysl.

Dokud si něco nenajde, zůstane samozřejmě u mě, ale jen jako 'syn', popřípadě, pokud přestane koktat a uvolní se v mé společnosti, můžeme být i kamarádi. A vůbec, jak já si můžu být tak jistý, že je na kluky? I když ta jeho zardělá tvář při pohledu na můj zadek nejspíš mluví za vše.

Zahnal jsem nevítané myšlenky a šel mu rozestlat v mé posteli, měl bych ji asi i převléct, ale vzhledem k tomu, že jsem to udělal včera a teď jsem byl utahaný jak kotě, bude spát v tomto špinavém. Mám sice dalších pět místností k dispozici, ale v žádné z nich není postel. Budu mu muset zítra nějakou koupit, protože já věčně na pohovce spát nebudu, to po mně nemůže nikdo chtít. Jsem už starší člověk a potřebuji pohodlí.

On se najednou zjevil mezi dveřmi.

„Hledal jsem vás,“ řekl tiše, „vy se tady v tom baráku neztratíte?"

„Uznávám, že je trochu velký pro jednoho, ale kupoval jsem ho s tím, že jednou budu mít velkou rodinu," vzdychl jsem nad dávným naivním přáním.

Vyšel ze tmy a já si ho pořádně mohl prohlédnout. Měl na sobě jeden z mých nadýchaných županů, který mu byl velký.

Vyprsknul jsem smíchy, to bych v sobě neudržel.

„Vypadáš jako plyšový medvěd, kterému se vytahal kožich!"

„Já za to nemůžu, že tam máte všechny velikosti jak pro slona," durdil se.

„Nebuď drzý, spratku, a švihej do postele!"

Pousmál se a bosý s plandajícím županem se pomalu ploužil ke dveřím, které jsem mu ukázal.

Chvíli jsem jen tak lelkoval a uvažoval, co mám dělat. Měl bych ho nechat být, ať si odpočine. Měl jsem dojem, že jenom má přítomnost ho děsí. Nicméně moje zvědavost a touha být v jeho přítomnosti mě donutila dojít k jeho dveřím a vstoupit. Byl ke mně otočený zády, celý nahý a já zíral na jeho skvostnou zadnici, jelikož byl v předklonu a oblékal si spací kalhoty.

Wow, má překrásné tělo, do háje, to jsem neměl vidět! A jeho klacek? Jak může takové mládě být takto vybavené, a to nemyslím jen jeho nádobíčko. Pěkné svaly, které, když mě uviděl ve dveřích, notně zabraly, aby urychleně schovaly aspoň to nejdůležitější. Zrudl jako červnová jahoda, skočil do postele a stáhl na sebe peřinu. Chtěl jsem být v něm, hned teď, mé zvrhlé já se začalo ozývat a vlna touhy se mi rozlila po těle. Ale můj nacvičený pokerový výraz se nikterak nezměnil, i když uvnitř jsem se klepal jak osika.

„Chodíš ještě do školy, předpokládám?“

„Jo,“ vydechl.

„Takže tě zítra omluvím. Za prvé, nemáš šanci se vyspat natolik, abys v hodinách nechrápal, a pak, z té tvé mrazivé noci pod širým nebem kouká nejmíň pořádná rýma! A teď už opravdu dobrou…

Konečně se vzpamatoval z šoku, který jsem mu přivodil a zavrčel: „Klepat vás neučili?"

„Ale prosím tě, takových jako ty už jsem viděl!" zavřel jsem dveře.

Inu, viděl jsem jich dost, ale takových jako Eren, tak to leda tak na obrázku v časopisu…

Tušil jsem, že pohled na takové tělo nezůstane bez odezvy, a tak jsem pádil do sprchy a tam jsem si pod tekoucí sprchou, která tlumila mé steny, pomohl. Ach jo, to bude složité soužití!

Do postele už jsem se ani nevrátil, nemělo to smysl. Ve chvíli, kdy jsem se vypotácel na vratkých nohou ze sprchy, digitální budík vedle televize ukazoval skoro pět hodin. V koupelně jsem si ještě jednou opláchl obličej ledovou vodou, hodil na sebe oblek a napsal Erenovi vzkaz, aby si udělal snídani a důrazně upozornil, aby nikam nechodil, protože venku řádila chumelenice. Škoda, že tady není paní Irina, moje hospodyně, postarala by se o něj, ale vzala si až do Nového roku volno, aby mohla jet za rodinou.

Výjimečně jsem vytáhl z garáže auto a jel do skleněného blázince vozem. Nemínil jsem předstoupit před Vasila jako sněhulák. Nejlépe, kdybychom se vůbec nepotkali, jenže dneska je schůze o rozpočtu na nový rok a u toho bohužel musíme být oba dva.

To je taky jediný důvod, proč tam dnes jedu, jinak bych se na to vykašlal. Do desíti to dojednáme a já ještě doma stihnu Erenovi uvařit oběd, nebo raději někam zajdeme, ve vaření nejsem moc zběhlý.

Jediné štěstí, že v pracovních věcech se s Vasilem nehádáme, je natolik inteligentní, že dá na mou intuici a vždycky souhlasí. Jeho přednosti tkví zase v dobrém výběru obchodních partnerů, v tom má přehled a s tím zase souhlasím vždy já. Takže pracovní vztah je dokonalý, jinak bychom nejspíš nebyli tam, kde jsme teď.

Naštěstí se Vasil i dnes choval celkem profesionálně a jen tu a tam pohledem zajel k mé osobě, kterou svlíkal očima. Myslím, že si toho nikdo nevšiml, a jestli ano, nedali to najevo. Všichni věděli, že bych asi běsnil, kdyby se někdo jen zmínil o mém soukromí.

Po schůzi jsem oznámil Katji, že jdu domů. Jen překvapeně rozšířila oči, ale ani nedutala. Nikdy jsem tak brzo domů nešel.

Doma byl klid. Třeba ještě spí, pomyslel jsem si a běžel do ložnice. Postel byla ustlaná, Eren nikde a ani jeho batoh se neválel u skříně.

Takže zdrhl. Cožpak jsem na něj byl tak zlý? Nerozuměl jsem tomu, musel přece pochopit, že by se u mě měl jak prase v žitě. Je možné, že by ze mě měl takový strach?

Třeba napsal lístek, kde je, nebo že si něco našel. Nikde nic… Ani tu snídani si neudělal. Tvrdohlavý osel! Bože, proč mě to tak irituje? No tak šel, ať si táhne klidně ke všem čertům, stejně je mi líp samotnému, mít někoho na zodpovědnost je prostě závazek, o kterém netuším, jestli ho chci nebo mohu splnit.

ANDĚL

Protřel jsem si kořen nosu, protože mě začínala pobolívat hlava, a neustále jsem si hrál v ruce s telefonem. Nakonec svědomí vyhrálo a já vytočil jeho číslo.

„Dmitrijev, prosím!"

„Erene, ty pako, kde jsi?"

„To jste zase vy! Co je vám po tom? Já si můžu být, kde chci!"

„Neblázni a řekni mi, jestli už máš nějaké bydlení. Nechci, abys skončil zase někde na mrazu."

„Jo, mám, vracím se zpátky."

„Dobře, pokud to tak chceš, tak já tě nebudu v ničem omezovat. Vím, že mi do toho nic není, nebudu tě už obtěžovat, promiň."

„Nashle," položil.

No, to jsem to dopracoval! A třeba prosté 'děkuji' za záchranu života by také neškodilo. Spratek jeden nevychovaný. Ale o tom to je, kdo ho vlastně vychovával? Matka umřela, kdo ví, kolik tenkrát Erenovi bylo, a otec se podle jeho slov o něj nikdy nezajímal. Tak kdo ho vychovával? Co bych vlastně od něj mohl jiného čekat.

Proč mi ale bylo po tom spratkovi tak moc smutno? Objevil jsem neznámé pocity, se kterými jsem si nějak nevěděl rady. Nemá cenu sedět doma a brečet. Půjdu zpět do práce, stejně tam mám hromadu nedodělané práce. Nemínil jsem prožít víkend ve sterilním kanclu jen proto, že bych důležitou práci neměl hotovou.

Odpoledne ke mně vešla Katja s čajem a oznámila mi, že mám návštěvu.

„S nikým nechci mluvit!" řekl jsem nekompromisně.

„Je to nějaký mladý kluk a říkal, že je to důležité," špitla a nejspíš se bála, že vyletím, jak čert z krabičky.

Já se však zatvářil překvapeně. „Jmenuje se Eren?"

„Ano."

„Pošlete ho za mnou, Katjo, a děkuji za čaj," vždycky poděkuju a ona je za to vděčná. Nejsem zase takový barbar, jak si o mně lidi myslí.

Vstal jsem z kancelářského křesla a šel k velkému oknu, z něhož jsem měl celé město jako na dlani.

„D-dobrý den," pozdravil mezi dveřmi tak potichu, že jsem jej sotva slyšel.

„Ahoj Erene, co potřebuješ?" zeptal jsem se ho tím nejstudenějším hlasem, který jsem v tu chvíli ze sebe dokázal dostat, a zůstal jsem stát u okna, stále otočen zády k němu. Po chvíli dusného ticha jsem k němu přistoupil a upřeně se na něj podíval. Viditelně znervózněl a udělal krok k mému stolu. Nejspíš z paniky, která ho přepadla, když stál na mém území, ho zradily nohy a klopýtl. Málem se přerazil o můj stůl, který mu nakonec poskytl oporu, ale za cenu toho, že z něj shodil štos dokumentů a složek. Celý rudý se omlouval a rychle je sbíral. Měl jsem nutkání mu jít pomoci, ale stále jsem se zlobil za ten jeho ranní útěk, a tak jsem ho v tom nechal vykoupat. Rozklepanýma rukama doukládal složky a já viděl, jak bojuje s tím, jestli pokračovat anebo raději zrovna utéct. Znovu jsem upřel zrak na panorama města.

„J-já… r-rád b-bych se v-vám o-omluvil."

„Za co?"

„No… v-víte, jak jsem byl na vás n-nepříjemný do t-telefonu, a t-taky bych vám rád p-poděkoval, že jste mě n-nenechal v noci v tom parku z-zmrznout, a j-ještě ode mě n-nebylo hezké, ž-že jsem nenechal ani vzkaz a z-zdrhnul jsem."

„Fajn, omluva se přijímá," otočil jsem se, sedl si do křesla a upřel na něj zrak. Rozklepal se.

„Ještě něco?"

„N-ne, na shledanou," začal couvat do dveří.

„Erene! Zavři dveře a pojď si za mnou sednout!" řekl jsem rázně tónem, kterému se neodporuje.

Udělal vše, o co jsem jej požádal.

„Ty ses nepřišel jen omluvit, je to tak? Co se děje?"

„J-já… no… nemůžu tam zůstat!"

„Kde?"

„U Andreje."

„Aha, a to je kdo? Tvůj spolubydlící? Nebo ten tvůj kamarád, co tě nevyzvedl?"

„No, on to není tak úplně spolubydlící," zase se odmlčel.

Protřel jsem si čelo dlaněmi a zadíval se do jeho kouzelných očí, ve kterých byla vidět bolest a zoufalství.

„Leze to z tebe jak z chlupaté deky! Víš co? Já to tady dneska zabalím, sedneme si někde do kavárny a ty mi povíš všechno, co máš na srdci, souhlasíš?" nechtěl jsem jej už dále trápit a v neutrálním prostředí se určitě lépe rozmluví a uvolní než zde.

Sklopil řasy a špitnul něco jako souhlas.

Vypnul jsem počítač, udělal pořádek na stole, sebral kabát a pokynul Erenovi, ať vyjde ze dveří.

„Katjo, dneska už se nevrátím, jsem na telefonu, ale pouze v případě, že začne hořet, na shledanou."

„Na shledanou, pane Alexejeve."

Dovedl jsem Erena do své oblíbené kavárničky, sedl si naproti němu a zadíval se na něj pátravým pohledem.

„Tak povídej a zkus nekoktat!"

Eren se nadechl a zase vydechl. Bylo asi pro něj těžké přede mnou mluvit a já jsem mu to moc neulehčoval. Přesto se ale odhodlal a docela pevným hlasem začal.

„Skoro rok jsem bydlel se svým přítelem Andrejem. Jeho mamka mu koupila malý byt. Dlouho bylo všechno krásné, myslel jsem, že s ním strávím snad zbytek života…, a-ale včera ráno mi někdo poslal video, na kterém se Andrej líbá s někým jiným. No – zlomilo mě to, naštvalo, pohádali jsme se a já se sbalil a odešel. Co bylo potom dál ten den, to už víte. Dneska se mi to rozleželo v hlavě a chtěl jsem ho nazpátek, chtěl jsem mu odpustit a žít zase dál normálně. J-jenže…," vyhrkly mu slzy, které se pokoušel rychle setřít a skrýt.

Vzal jsem jej za ruku a jemně ho požádal o pokračování, které jsem ale stejně tušil.

„J-jenže Marco, t-ten kluk, se kterým se líbal, už byl u něj nastěhovaný. Chápete to, b-během jednoho dne si tam hned nastěhoval j-jiného. T-to video mi poslal sám Marco, vpálil mi t-to hned mezi d-dveřmi do očí. Já… utekl jsem odtamtud…," vzlykal. „B-byl jsem tak v h-háji, ž-že jsem t-tam z-zapomněl batoh."

Slzy zoufalství mu už tvořily potoky na tvářích a nikterak se je nesnažil skrýt.

„U-už nevím, jak dál, j-jediné, c-co mě n-napadlo, bylo j-jít za v-vámi. N-nikoho n-nemám j-jiného, k-kam bych š-šel. N-nikdo se se mnou nebaví, p-protože jsem gay. A teď mě kvůli tomu odvrhnete i vy, ale já vám to musel říct…"

Poctil jsem ho jedním ze svých vzácných úsměvů a jeho ruku nepustil, ba naopak, ještě víc ji stiskl.

„Erene, už nebreč, řeknu ti tajemství…, já jsem taky gay, takže tě určitě kvůli tomu neodsoudím."

Vodopády slz se najednou zastavily, jako by zatáhl kohoutek, a udiveně se na mě podíval, jestli si z něj snad nestřílím.

„Opravdu?" jedna zbloudilá slza mu ještě sklouzla po tváři a já mu podal kapesníky, ať se vysmrká.

„Jistě, nikdy nežertuji a o tomhle už vůbec ne."

Nahodil nejzářivější úsměv, který spolu se slzami, které mu pořád stály v očích, vypadal jako ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl. Sklopil řasy a poslední slzavé diamanty vyklouzly a již dávno vytvořenou cestičkou putovaly po tváři. Byl jsem jeho výrazem tak uchvácen, že jsem musel použít sílu vůle, abych se k němu nenaklonil a neslíbal je.

A už v tom lítám. Jen… teď ho nesmím vyplašit… musím počkat, až bude chtít sám, do ničeho ho nesmím tlačit, zvlášť po tom, co teď prožívá.

„Takže… mohl bych u vás chvíli b-bydlet? Jen dokud si nenajdu brigádu a bydlení. Budu vám přispívat a všechno… Jen teď, prostě, no… nemám kam jít."

„Samozřejmě, má nabídka nadále platí a žádné peníze mi dávat nemusíš, máš snad pocit, že jich mám málo?"

„Stejně vám budu platit. Bylo by mi to trapné u vás bydlet zadarmo a takhle vás zneužívat."

„Erene, ty jsi hrozné pako! Dobře, jak myslíš! Zajedeme k tomu tvému Andrejovi pro tvé věci a pak nakupovat… Postel a všechno, co budeš ještě potřebovat."

„Ne, já budu klidně spát na zemi, nic nepotřebuju."

„Tady o tomto se s tebou nebudu bavit, prostě pojedeme nakupovat a hotovo, to je moje podmínka. Nebudeš spát na zemi, to ani náhodou a já jsem stejně o koupi postele uvažoval. Takže pojďme. Vzhledem k tomu, jak jsem nešikovný na skládání nábytku, musíme s sebou hodit, ať to do půlnoci dáme dohromady," opět jsem se na něj usmál. Co ten kluk se mnou dokázal, to je neuvěřitelné. Jen za dnešek jsem se usmál tolikrát jako snad za celých posledních deset let.

„Víte, že vám úsměv sluší," podíval se na mě jak na svatý obrázek.

Okamžitě jsem cítil, jak mi rudnou líce.

„Jo, jak psovi uši," zamumlal jsem, nevěda, jak na takovou lichotku reagovat.

Začal štrachat v peněžence poslední drobné.

„Erene, já ty čaje zaplatím, pozval jsem tě!"

„Ne, na čaj já ještě mám."

„Erene, štveš mě, zvykni si na to, že já se v penězích topím a nemám problém cokoliv zaplatit, a to i za tebe. Takže jestli se budeme hádat o každém zaplacení blbého čaje, tak já budu akorát tak vytočený a to nechceš, že ne?"

„N-ne," podíval se na mě vyplašeně a rychle schoval peněženku.

„Fajn, můžeme jít."

Jak jsem přepokládal, u Andreje to neproběhlo zrovna v klidu, a když na mě slovně zaútočil, že jsem si z Erena rychle udělal šukací hračku, jednu jsem mu napálil a zlomil mu nos. Jeho smůla, já vím, jak praštit, aby to bolelo. Zmetek jeden, byl jsem vážně nasraný, a kdyby mě Eren neodtáhl pryč, vymlátil bych z něj duši.

Mlátil jsem do volantu jak smyslů zbavený a nemohl se zbavit pocitu, že ten parchant by zasloužil víc než jen zlomený nos. S černými mžitkami vzteku jsem se řítil víc než povolenou rychlostí po městě směrem k obchodnímu centru.

„Já ho zabiju! Jak jsi s takovým idiotem mohl vydržet tak dlouho?!“ procedil jsem mezi zuby, když mi došla plejáda nadávek, kterými jsem toho idiota častoval.

„Klid, pane Alexejeve, on za to nestojí a já bych se nerad…"

„Sakra, Erene, nemohl bys mi už tykat, cítím se s tebou jak stařík před hrobem!" houkl jsem na něj.

„Fakt můžu?"

„Jistě, budeme spolu bydlet, tak by to bylo hloupé, nemyslíš? Nebo máš pocit, že už jsem opravdu tak starý, že by to jinak nešlo?"

„Ne, to si nemyslím. Jsi ještě dost mladý. Však kolik ti je? Dvacet pět?

„Jsi milý, že mi ubíráš, ale toto platí jen na ženské, mám třicet dva, a hlavně mi nezačni znovu vykat."

„Hm, ale nevypadáš na to."

„Přestaň už s těmi lichotkami!" zavrčel jsem.

„Promiň, myslel jsem to vážně!"

V obchoďáku jsme nejdřív zamířili do oddělení nábytku a tam jsem vybral nejen postel, ale zařízení celého pokoje pro puberťáka. Když mi prodavačka řekla cenu, pro mě směšnou, myslel jsem, že se Eren složí. Začal mi nadávat, že zbytečně utrácím a že ty věci nepotřebuje…

Měl jsem chuť ho za ty kecy zastřelit!

Pak jsem ho poslal do knihkupectví, protože jen tak mezi řečí mi sdělil, že rád čte. Jak zalezl mezi regály, podplatil jsem prodavačku, ať mi odloží všechny knihy, o kterých si bude myslet, že Erena zaujaly. On sám by se mi zase vymluvil, že nic nepotřebuje. Do háje, nikdy bych neřekl, že zrovna já budu muset vymýšlet takové finty. Všichni vždy dělali, co jsem řekl a bez odmlouvání, jakkoliv to bylo třeba nelogické. Sám jsem mezitím obešel obchody s oblečením a nakoupil mu úplně všechno nové, od spodního prádla, přes trička, džíny, mikiny, bundy až po pyžamo s županem a věci na doma. Taky boty jsem vybral, snad mu budou, v nejhorším je půjde vyměnit. Sám jsem si taky koupil něco, abych, když jsem s ním a mimo práci, nevypadal pořád jako suchar v obleku. Určitě by se za mě časem začal stydět. Bylo toho tolik, že jsem si musel zařídit odvoz. Tak, a ještě domluvit krejčího na oblek. Asi z toho nebude moc nadšený, ale míním ho brát na všechny bankety a rauty, které musím navštěvovat. Je to možná trochu sobecké, ale bude mi sloužit jako štít proti Vasilovi. Tedy, mimo jiné.

V textu jsou použity verše z písně Karla Plíhala – VLOČKA