Samotáři II.

ARCHANDĚL

Domů jsme přišli přesně ve chvíli, kdy dorazila dodávka s naším skromným nákupem. Posadil jsem Erena mezi záplavu tašek s oblečením a bylo vidět, že málem dostal infarkt, jak vytahoval značkové a pro něj jistě pekelně drahé oblečení z papírových tašek. Byl jako malé dítě pod vánočním stromkem. Všechno si to zkoušel a byl opravdu kouzelný s tím nadšeným výrazem, poskakoval a dělal mi módní přehlídku a já jsem se na něj usmíval, protože vidět tolik štěstí v jeho tváři byl pro mě ráj.

Pak za mnou už s vážnou tváří přišel a objal mě.

„Viti, děkuji, ale to jsi nemusel. Já nějaké oblečení mám a tohle ti nejsem schopen nikdy splatit."

„A už je to tady zase, ještě jednou to řekneš a vyhodím tě na mráz. Když ti já budu chtít něco koupit, tak ti to koupím a ty mi nic dávat nemusíš. Tobě dělá radost oblečení, které sis nikdy nemohl dovolit koupit, a mně zase, že tě vidím takhle šťastného, tímto mi to splácíš, chápeš? Vidět tě šťastného je pro mě ta největší odměna a tu žádné peníze nenahradí." Na oplátku jsem jej také objal a on se stulil v mém náručí a mumlal stále dokola:

„Děkuji, tak strašně moc ti děkuji!"

„Tak už neděkuj a támhle máš další dárečky, tak trošku předčasné dárky na Vánoce, ale i pod stromečkem něco bude, neboj se!"

Odtáhl se ode mě a opět se vyčítavě podíval: „A co ti mám dát já?"

„Sebe, ty jsi můj vánoční dárek!"

Zvážněl. „Vithaliji, já nevím, jestli to dokážu, tak brzy po rozchodu."

Zdvihnul jsem obočí. „Ale Erene, já přece nemyslím tvé tělo, myslím tebe jako člověka, který zahnal mou samotu, který prozářil můj život, a já nikdy neudělám nic, co bys ty sám nechtěl. Tedy kromě kupování dárků…,“ začal jsem se smát a on si viditelně oddychl.

„A teď se jdi podívat na ty knížky, jestli jsou všechny, které jsi chtěl."

„Knížky…," hnal se ke krabicím, ve kterých byly naskládány. U nich byla jeho radost snad ještě větší než u oblečení. Skoro s každou za mnou přišel a povyprávěl mi něco o ní. Nemohl jsem se nabažit toho štěstí, které jsem viděl v jeho prozářených očích. Pocit, že se rozplynu, vyvrcholil, když se mi opět vrhl do náručí a dal mi pusu na tvář a to místo, kam mi přitiskl své nádherné rty, mi hořelo ještě o to víc.

Snažil jsem se vzpamatovat, ale moc se mi to nedařilo, a tak jsem raději svoji pozornost přesunul k velkým krabicím s nábytkem.

„Jestli to chceme stihnout ještě dnes, musíme se do toho pustit."

Při práci se začal vyptávat. Na chvíli sklopil oči a začervenal se.

„Vithaliji, provedeš mě někdy po tomto šíleném domě? Víš, musím se přiznat, že jsem si to tu už prošel sám hned první den, snad se na mě nezlobíš, ale jsem zvědavý. Nikdy jsem v takovém přepychovém domě nebyl."

Hrklo ve mně jako ve starých hodinách. Ale ne! Jestli jsem ji nezamkl, tak se nedivím, že utekl, ale zase na druhou stranu, kdyby tam byl, tak by se jistě nevrátil. Co by si o tom asi myslel, jak by to chápal?

Zadíval jsem se na něj pátravě, abych zjistil, co všechno viděl, respektive, jestli tam byl. Nervozitou jsem si skousl spodní ret. On ne, on není takový, on tam nikdy nevstoupí, na to je pro mě moc výjimečný.

„No ano, nevadí mi to," řekl jsem nervózně a opět na něj upřel soustředěný pohled.

„Já… no… nechci tě znepokojovat ani ti lézt do soukromí, proto se ptám, jestli třeba mohu do tvé knihovny, jsem jí okouzlený, nebo jestli si zahrajeme někdy kulečník, který jsem objevil v jednom z pokojů."

Sklopil jsem oči úlevou a nejspíš viditelně oddychl.

„Dole v suterénu je kromě garáží ještě sauna, ta je ti také k dispozici."

„Máš krásný dům, Vithaliji. Modrá knihovna, zelená kulečníková herna," rozplýval se a já sebou, při posledním slově jeho věty, viditelně trhnul. „Ale řekni mi, jedny dveře jsou zamčeny, co je tam?"

Zakroutil jsem hlavou. „Tam nic není, jen staré krámy."

„Nevěřím ti, ty dveře jsou z červeného mahagonu a mají zlaté kování, tam nemůže být kumbál na staré haraburdí."

Vzdychl jsem. „Erene, neptej se mě, je to prostě pokoj, ale já nechci, abys tam chodil, a ani si nepřeji, aby ses pídil, co tam je, respektuj mé přání, prosím!"

„Takže třináctá komnata?"

„Tak nějak," přikývl jsem.

Bylo na něm vidět, že je trochu zklamaný, snad proto, že mám nějaké tajemství, které mu nechci sdělit, pak se ale usmál.

„Tak jo, pojďme na tu postel, ať to máme z krku."

Oddechl jsem si a byl rád, že to nechce řešit a rozpitvávat.

Zvládli jsme to nakonec v rekordním čase, ale jen díky Erenovi, který má prostě na tuto práci lepší buňky. Smál se mi, jaké jsem kopyto, a já se smál s ním. Až mě z toho bolelo břicho. Už je to opravdu dlouho, kdy jsem se tak upřímně a od srdce smál. Za ty dva dny, co tu je, jsem v sobě objevil tolik nepoznaného a skrytého. Konečně jsem zjistil, co to znamená, žít se vším všudy i s láskou. Ano, přiznal jsem si, že jej miluji, vlastně jsem ho miloval už dávno, jen to tenkrát byla láska platonická a pro mě neuvěřitelná. Je pravda, že jsem si vždycky bral, co jsem chtěl, a byl sobec, ale s lidmi jsem si nikdy nehrál.

Po těžké dřině jsme si uvařili čaj a sedli si k televizi a on se ke mně přitulil. Tak tomuto se říká sedmé nebe.

Další týdny ubíhaly v podobném scénáři. Večer jsme se sešli doma, povečeřeli a stulení v náručí sledovali televizi, poslouchali hudbu, nebo si jen tak vykládali, jaký jsme měli den. Ale o lásce nepadlo ani slovo, jediná intimnost mezi námi byla blízkost, kterou mi prokazoval tím, jak se mně tulil. Připadalo mi to však, že mu spíš chybí rodičovská náruč, než že by mi tím chtěl dát najevo lásku.

Pár dní před Vánoci už měl Eren ve škole volno, ale já musel ještě do práce. Nerad jsem ho nechával doma samotného. Ještě spal, protože jsme si večer předtím dlouho do noci vykládali. Nikdy jsem se o něj nedokázal odtrhnout, ale věděl jsem, že ve škole musí být fit, tak jsem jindy chodili brzy. Co se mi však všechno honilo hlavou před usnutím, to bych raději, kdyby nikdy nezjistil.

Opět jsem mu nechal na stole lístek, tentokrát ale s pocitem, že splní vše, co má, což bylo nasnídat se, odpočívat a přemýšlet nad tím, co chce pod stromeček. Byl jsem tak trochu v pasti, co mu vlastně dát. Přišlo mi hodně přízemní mu darovat nějakou elektroniku či jiné běžné věci. Rád bych mu dal něco originálního, co by mu napovědělo, jak moc důležitý pro mě je. Jenže – ve vymýšlení takových dárků jsem naprostý nováček, nikdy pro mě nikdo, kromě mé matky, nebyl tak důležitý, abych si musel lámat hlavu, čím ho potěšit a zároveň ukázat, co pro mě ten člověk znamená. Vždy se všichni tetelili nad totálně neoriginálními dary, hlavně, že byly nechutně drahé.

Materialisti! Také jsem býval, než jsem ho potkal. Ach, jak byl ten život jednoduchý. A jednotvárný. Nudný. Prázdný.

Ale teď mám pocit, že překypuju úplně vším, co život může nabídnout.

Z myšlenek mě vytrhl Vasil, který bezostyšně nakráčel do mé kanceláře.

„Viti, chtěl bych se ti omluvit. Já vím, že na tebe jdu rychle, ale opravdu bych tě chtěl zpátky. Odpusť mi a dej mi ještě šanci, nikdy už neudělám nic, co bys nechtěl, počkám, až budeš připravený, a také bych tě rád pozval k sobě na Štědrý den. Nechci, abys byl doma sám!"

„Vasile, já si sice vážím tvé nabídky, ale sám nebudu. A co se týče našeho vztahu, nedělej si naděje! Já se k tobě nikdy nevrátím. Odpustil jsem ti jen proto, abychom dokázali spolupracovat a firma nešla do kelu, ale tím to končí. Jediný náš vztah je a bude pracovní, smiř se s tím a už nás oba netrap."

Otočil se a bez jediného slova zmizel. Pochopil? Pochybuji! Myslím, že až zjistí, že mám doma Erena, bude zuřit. Ale co je mi po tom! Kdyby nebyl zmetek, mohli jsme možná být spolu dodnes. Ale on neznal meze a to já už nedovolím, nikdy, může si za to sám. A já jsem mu za to nakonec neskutečně vděčný, protože jinak bych nepotkal Erena a nikdy bych nepoznal čistou, neposkvrněnou lásku, která nestaví jen na zvrhlém sexu a penězích.

Rychle jsem dodělal nejdůležitější věci a spěchal domů. Eren seděl ve ztichlém domě na pohovce, začtený do jedné z knih, kterou jsem mu kdysi koupil.

„Ahoj, jsem doma!"

„Ahoj Viti," přihnal se ke mně a obdařil mě úsměvem, ze kterého se mi málem podlomily nohy. „Tahle knížka je fantastická, musíš si ji také přečíst, bude se ti líbit, uvidíš!"

Ach můj bože, je tak bezprostřední…

Znovu se usadil na pohovce a já za ním přišel a políbil ho na čelo.

„Obědvals?"

„Nee."

„Jestli neumíš vařit, měl sis něco objednat, ale to nevadí, já mám taky hlad a už je skoro jedna hodina. Obleč se, zajdeme si na oběd a potom na náměstí. Jsou tam vánoční trhy a muzika. Uděláme si příjemné odpoledne."

„Zveš mě na rande?" zeptal se a zadíval se mi zkoumavě do očí, jako by chtěl zjistit, jak moc vážně to s ním myslím.

„Ano," řekl jsem nejistě.

Jeho úsměv opět rozzářil halu a už se hnal do pokoje se oblékat. Já zůstal oblečený a čekal na něj u dveří. Za pár minut stál přede mnou oblečený.

„Já jsem připraven!" stál přede mnou v pozoru a já si ho se zájmem prohlížel.

„Fajn, ale kde máš čepici a rukavice?"

„Na co?"

„Na co se asi nosí tyto zimní doplňky – jsou proti zimě! Nechci, abys byl nemocný, máš vůbec štěstí, že ten tvůj hotel pod širým nebem před pár týdny se obešel bez rýmy a nachlazení, tak neriskuj!"

„Dobře," odfrkl a odběhl.

Přiběhl v černozelené houmlesce, která mu ladila k očím.

„Nesluší mi to!" fňukal.

„Sluší, ani nevíš jak!"

Mohl jsem na něm oči nechat, vypadal snad ještě mladší a já měl strašnou chuť ho vzít do náručí a políbit.

„Tak se nemrač a pojďme!"

Na náměstí bylo plno lidí a my se proplétali mezi stánky a hledali nějaký s teplými nápoji.

„Viti, koupíme si stromeček?" optal se opatrně, snad měl strach, že mu neudělám Vánoce se vším všudy.

„Samozřejmě."

„A kdybys nebyl se mnou, s kým bys trávil Vánoce?"

„Ale já jsem nikdy neřekl, že budu na Vánoce doma s tebou," řekl jsem tak vážně, jak mi to jen smích, který jsem dusil v sobě, dovolil.

„Ale… já, myslel jsem…," vypadal tak vyděšeně, že jsem svůj smích už neudržel a začal se řehtat.

„Hlupáčku, nikdy bych tě nenechal samotného!" objal jsem ho a i on obmotal své ruce kolem mého krku.

„Viti…," zadíval se mi do očí, když se odtáhl, a já myslel, že se v těch jeho utopím. Poprvé v životě jsem nevydržel udržet oční kontakt a sklopil jsem řasy i hlavu.

On mě ale chytil za bradu, přitiskl mě k sobě a políbil.

Najednou se svět zastavil, země se přestala točit a všichni lidé zmizeli. Zůstal jsem jen já a on. Pod dotekem jeho rtů jsem cítil, že mě zrazují nejen nohy, ale i myšlení, byl bych schopen upsat svou duši ďáblu, jen aby dál pokračoval. Bylo to jen lehké otření jeho rtů o ty mé, ale já měl pocit, že jsem vynášen do nebe bílým andělem se zelenýma očima.

„Viti," opakoval mé jméno zastřeným hlasem.

„Hm?" na víc jsem se nezmohl.

„Nevadí ti to?" byl tak nejistý a v rozpacích.

„Jistěže ne," vzdychl jsem. „Jen… mám strach."

„Z čeho?" podivil se.

„Jsi mladý a já starý zaneprázdněný workoholik, je mezi námi dvanáct let rozdíl, uvědomuješ si to? Mohl bych být skoro tvůj otec! Bojím se, že neuneseš, že bývám dlouho v práci a nebudu se ti moct věnovat, tak jak by sis představoval a potřeboval. Mám jiné priority a nejspíš i zájmy, jsme tak odlišní, jak jen je to možné. Myslíš, že to můžeme zvládnout? Já… asi bych už neustál, kdybych se do tebe zamiloval a ty bys mě po půl roce opustil. Už se mi to stalo a nechci to zažít znovu!"

„Viti, možná si říkáš, že jsem nezodpovědný puberťák, ale mé prožitky jsou podobné, jednu mou zkušenost dokonce znáš. Teď si říkáš, však jsi, kluku, po tom rozchodu v pohodě. Ano, jsem, a víš proč? Protože jsem potkal tebe, ty jsi mi vzápětí po rozchodu ukázal, co je opravdový život a láska, nikdy s nikým jsem nic takového nezažil jako to, co zažívám s tebou. Jsi na mě tak hodný, vážíš si mě, neodsuzuješ za to, že jsem třeba naivní a hloupý. Během těch pár týdnů s tebou jsem zjistil, že můj dosavadní život byla jen jakási náhražka, jako by ho žil někdo jiný a já se na to díval jen jako na špatný seriál. Mám pocit…, ne, vím to, že jsme si souzení. Možná si říkáš, že je toto všechno klišé, že jsem teď tebou jen okouzlený, protože… já nevím… jsi mi nakoupil nový šatník, ale tak to není. Miluji tě, Viti a to tak, že se mi točí hlava z toho pocitu, že mě rve na kusy pomyšlení, že bys někam odešel, byť na jeden, dva dny a já nebyl s tebou. Kdyby se ti něco stalo, utrápil bych se."

„Erene, neznáme se ani dva měsíce, jak tohle můžeš vědět?"

„Nevím, prostě to tak cítím, nejde to popsat slovy, nejsem žádný básník nebo slovní žonglér. Jen tě chci poprosit – zkus mi věřit a já ti to dokážu. Nezatracuj předem možnou lásku, která dva samotáře udělá šťastnými. Dej nám šanci, prosím!"

CHERUBÍN

Pouze jsem přikývl, protože knedlík v krku a zadržované slzy mi nedovolily odpovědět slovně a přitiskl jsem jej k sobě a držel jako tu největší svátost na světě.

„Pojď, čeká na nás ten nejkrásnější vánoční stromek," chytil jsem jej za ruku a táhl ke stánku, kde prodávali stromky.

Zase lamentoval nad tím, kolik to stojí peněz, a já už nic neříkal, chápu ho. Celý život musel obracet každý pětník, toho se člověk hned tak nezbaví. I já si matně pamatuji na ty doby, ale to už je pryč a nechci se tím zabývat. I když – možná bych si měl vzít z Erena příklad a být trochu skromnější. Je fakt, že se někdy chovám jako idiot, který si myslí, že si může všechny a všechno koupit, jen proto, že má vliv a hromadu peněz. Tato má osobnost by se mu nemusela líbit, a když nad tím tak přemýšlím, mně se také nelíbí. Jenže když lidé se tak rádi nechávají manipulovat, že to až člověka nutí být takovým. Nikdy jsem si neuvědomil, že jsem takový, až on mi to ukazuje. Zvláštní – mladý spratek, který ještě nic nezažil, a ve spoustě věcí je mnohem rozumnější a lidštější než já.

Ovšem na Erenovi a na stromku já tedy rozhodně šetřit nebudu. Vybrali jsme tu nejvyšší a nekrásnější stříbrnou jedli, kterou tam měli. Budou to totiž první opravdové Vánoce po smrti mámy, které budu slavit.

„Ahoj Viti," zavolal na mě hlas, který jsem zrovna teď slyšet nechtěl. Vasil ke mně přistoupil a vzal mě kolem ramen, „tady bych tě nečekal, neříkej, že vybíráš stromek."

„Jo, je na tom něco divného?" snažil jsem ty jeho velké pazoury střepat z mých paží.

Zatvářil se překvapeně, když jsem se mu vytrhl a chytil jsem Erena kolem pasu.

Pokrčil čelo: „Ne, jen, že ty jsi Vánoce nikdy neslavil! A to je kdo?"

„To je můj přítel Eren a toto je můj kolega z práce Vasil Kozlov."

„T-těší m-mě," broukl Eren a podával mu ruku. Vasil se naštěstí zachoval jako člověk a ruku stiskl se zabručením: „Nápodobně."

„Ale Viti, proč ses mi nepochlubil, že sis našel přítele a k tomu tak mladého, od kdy ty jsi na zajíčky?"

„Víš co, Vasile, táhni ke všem čertům!" mračil jsem se na něj. „My už musíme jít, uvidíme se v práci."

Ještě víc jsem zmáčkl Erenovu ruku a přitiskl jsem si jej ještě víc k sobě a táhl ho pryč co nejrychleji a nejdál od Vasila.

„T-to byl o-opravdu Vasil Kozlov, spolumajitel tvé firmy?" optal se mě, když jsem jej konečně pustil.

„Jo a už zase koktáš!" zlobil jsem se na něj, i když moje zlost měla patřit úplně někomu jinému.

„Mohli jsme s ním chvilku povykládat, třeba…"

„Ne, Erene, nemohli, mám ho plné zuby z práce, nechci se s ním bavit, když mám volno."

„Jo, jasně, chápu, ale stejně jsi na něj byl zbytečně protivný."

„Erene, ty nevíš, jaký my máme vztah, a ani se ho nesnaž pochopit a neptej se mě na něj."

Vytřeštil na mě oči a vyděšeně se zeptal: „Vy spolu spíte?"

„Ne, nespíme a žádal jsem tě, aby ses neptal, nechci se o něm bavit."

„Dobře, promiň!"

„Pojď, zajdeme na čaj tady do té kavárny, je mi už zima!" řekl jsem a vtáhl ho do hospůdky v pravý čas, aby nás ten zmetek Vasil neviděl.

„Je to tady pěkné a je tu i piano…, tak dlouho už jsem nehrál," zasnil se při pohledu na klavír, stojící na stupínku.

Probůh, čím vším mě ještě ten kluk překvapí. On hraje na piano? To bych do něj nikdy neřekl.

„Chceš si zahrát? Já ti to domluvím." Zase ta sebestřednost, ale pro Erena udělám všechno.

„Já nevím, dlouho jsem nehrál a je tady hodně lidí, určitě bych si trhl ostudu."

„Věřím ti, určitě jsi to nezapomněl a nikdo tě tady nezná, tak se stydět nemusíš."

„Dobře, jestli se zeptáš, tak já bych si zahrál rád."

Odešel jsem za servírkou a ta mi to bez námitek dovolila. Objednal jsem ještě čaj pro mě a latté pro Erena a pokynul jsem mu, že klavír je jen jeho! Hrál překrásně, zpíval ještě lépe a já jej uchváceně pozoroval, jak nadšeně a s láskou hladí klávesy.

Ve tváři se mu zračilo štěstí a já konečně věděl, co mu koupím pod stromeček.

Dohrál a se šťastnými jiskřičkami v očích si sedl k již chladnoucí kávě. Okouzleně jsem se na něj díval. Čím vším mě ten kluk ještě překvapí, nemohl jsem skoro dýchat…

„Hraješ moc hezky, víš to?"

„Je to jen takové drnkání, později jsem se tomu už neměl možnost věnovat, ale baví mě to."

„Co kdybych ti sehnal učitele, chtěl bys?"

„Cože? Fakt? No jasně!" vyhrkl nadšeně a vtisk mi pusu. Usmál jsem se na něj. Také bych rád byl z něčeho někdy tak nadšený, ale co může vyvolat nadšení v dospělém chlapovi, který všechno má a může si vše koupit. Je to jistá daň za bohatství. Ale ten zápal v tom klukovi mi to všechno vynahrazuje.

„Pojď, půjdeme domů, za chvíli nám mají dovézt ten náš mega strom, tak ať někoho chytnou doma, také jsem již dost unavený, a Erene, já musím ještě zítra na chvíli do práce, nevadí?"

„Proč se mě ptáš? Proč by mi to mělo vadit?"

„Já už se ptám preventivně, na tomto totiž ztroskotal můj minulý vztah."

„Říkal jsem ti přece, že budu respektovat tvé pracovní vytížení, je mi jasné, že být šéfem jedné z největších korporací v Rusku má i své nevýhody v podobě nedostatku času."

„Dobře, tak doufám, že ti dlouho vydrží, a já ti na oplátku slibuji, že zkusím omezit čas, který tam budu muset trávit." Objal mě a vyzvedl k sobě pro polibek. „Tolik tě miluju, Viti!"

„Pusť mě dolů, Erene, to mi nedělej!" rozčiloval jsem se.

Postavil mě na nohy a zašeptal do ouška: „Chtěl bych se s tebou milovat, hned teď, strašně moc, Viti," olízl mi ho a já měl co dělat, abych nezasténal.

„Hned teď? Není to trochu nezodpovědné obnažovat se na ulici v takové zimě?" oplatil jsem mu to.

V té chvíli mě pevně chytil za ruku a táhl mě jak hadrového panáčka k domu. Roztřesenýma rukama jsem odemkl dům, vtáhl Erena dovnitř a jeho zády dveře zavřel. Podíval jsem se mu do očí a viděl v nich žár a touhu. Přejel jsem prsty po jeho spodním rtu a on se začal třást. Natiskl se na mé tělo, stále ještě plně oblečené, a začal mě hladově líbat. Rád jsem se přidal.

„Pane Dmitrijeve, jste nedočkavý!" zašeptal jsem mu do ucha, jakmile jsme se odtáhli, a jemně mu skousl lalůček. Málem se mu podlomily nohy, a tak jsem jej přidržel a začal jej svlékat ze všech těch zimních nezbytností, zrovna tak jako on mě. Jen v triku a kalhotách jsem jej popadl a nesl k sobě nahoru do pokoje.

V tom se rozezněl zvonek.

„Nechoď tam!" zašeptal.

„Musím, přivezli ten stromek."

Neochotně jsem ho pustil, po cestě dolů jsem rozdýchával své vzrušení a přemýšlel, jak zakryju tu bouli mezi nohama. Prošel jsem kuchyní a natáhl na sebe kuchyňskou zástěru a blahopřál si, jaký jsem koumák. Rychle jsem to vyřídil a tryskem letěl za Erenem nahoru.

SERAFÍN

Vešel jsem do pokoje a myslel jsem, že z toho pohledu umřu. Ležel tam na posteli úplně nahý. Díval jsem se na něj provokativním pohledem, ale uvnitř se mi tajil dech nad tím nádherným tělem, které je zde vystaveno jako na piedestalu jen a jen pro mě. Ležel přede mnou serafín, ten nejvyšší z andělů. Ten, který vnesl do mého života to nejintenzivnější světlo a jas. Lačně jsem klouzal očima po jeho pevných břišních svalech a pak výš k jeho hrudi a zoufale toužil mu tam přejet jazykem. Spočíval před mými zraky a já se nemohl hnout, protože jsem měl strach, že mé nohy každým dalším krokem odmítnou poslušnost, a tak jsem tam pouze stál a s rozšířenýma očima si bezděčně kousal spodní ret. Nevím, jak dlouho jsem tam postával a zíral na něj…

„Viti?" vztáhl ke mně ruce.

Jeho výzva mě přinutila se odlepit ode dveří a pomalu k němu přistoupit. Stáhnul jsem jej do objetí a krev se mi rozlila do míst, o kterých jsem neměl ani ponětí, a celé mé tělo žnulo a pálilo.

„Jsi nádherný, Erene!"

Konečky prstů jsem ho hladil po tváři a díval se do jeho smaragdových hloubek, které sálaly očekáváním a chtíčem. Krev se mi rozburácela v žilách a srdce bušilo tak, že jsem měl pocit, že mi rozerve hrudní koš. Zmocnila se mě taková touha, kterou v sobě nemohl dlouho držet, a věděl jsem, že musí ven. Ale teď jsem nechtěl jenom šukat, chtěl jsem se milovat, chtěl jsem Ho milovat, dlouho, jemně a vášnivě! Nedokázal jsem si představit, že bych jej zneužil tak, jak Vasil zneužíval celá léta mě! Vklouznul jsem mu prsty do vlasů a přitáhl si jej do dalšího polibku, lehkého, měkkého, který se postupně prohluboval, až jsme oba lapali po dechu. Lehce jsem skousnul jeho spodní ret a on zasténal. Jeho dech začínal být rychlý a plytký, zrovna jako můj.

Začal jsem jej zasypávat drobnými polibky na krk a na šíji, nevynechal jsem jediné místečko a pak dále pokračoval na hrudník k bradavkám, které citlivě reagovaly na má ústa a jazyk. Celé jeho tělo se otřásalo steny, které se snažil tlumit.

„Erene, tady tě uslyším jenom a pouze já, netrap se přece a pusť to ven," šeptal jsem jemným hlasem podbarveným touhou.

Natiskl jsem se na něj celým tělem, až se jeho erekce otřela o mou, stále ještě uvězněnou v kalhotách. Tentokrát jsem to byl já, kdo vydal mučivý sten, a on na nic nečekal a začal mě zbavovat oblečení.

Oba dva, už nyní bez obtížného oblečení, jsme k sobě přitiskli svá žhnoucí těla, objal jsem jej kolem krku a on obtočil své nohy kolem mého pasu. Nikdy jsem nic tak vzrušujícího nezažil a jen z dotyků jeho horkého těla jsem měl pocit, že vyvrcholím. Odtáhl jsem se, zasypával jeho tělo dalšími polibky a on se prohýbal v touze něčeho víc, o co si snad netroufal žádat.

Byl tak kouzelný a stydlivý, rozplýval jsem se nad jeho nevinností, i když jsem věděl, že už ji dávno ztratil, přesto jsem však chtěl, aby si ji se mnou uchoval. Mé ruce bloudily po jeho klíčních kostech a toužil jsem se do nich zakousnout. Této touze jsem však odolal a zaposlouchal se do toužebných stenů, jež se draly z jeho úst. Mé prsty opět zabloudily do jeho vlasů a znovu jsem jeho rty začal nenasytně líbat.

Jakmile jsem se rudých rtů nabažil, drobnými polibky jsem tvořil cestičku až k pupíku, který se spolu s pevným břichem trhavě zvedal plytkým a rychlým dechem. Dlouho jsem se tam nezdržel, můj zájem se upínal jinam. Měl jsem před očima jeho nádherný kolík, který lákal k ochutnání. Dlouho jsem neotálel a vzal jej lačně mezi rty. Jazykem jsem začal kroužit po sametové špičce a jako gurmán ochutnával předkrm, který se mu řinul z ústí žaludu. Prohnul své tělo a žádostivě posunul své mužství dále do mých úst. Přizpůsobil jsem se a posouval ho dál, až jsem jej měl v sobě celý. Podíval jsem se nahoru do Erenových očí. Plály chtíčem a nezkrotnou touhou. Pomalu a klidně jsem jej ochutnával a laskal. Cítil jsem, že to Erena přivádí k šílenství, já sám jsem byl na pokraji extáze, ale chtěl jsem ještě oddálit jeho vrchol, dopřát mu víc slasti, přestože by mi teď jistě tvrdil, že jej pouze trápím.

„Viti, já už… budu!" Trhaně vydechl jen proto, aby mohl nabrat do plic nový vzduch, a v tu chvíli už jsem ucítil jeho teplou nadílku ve svých ústech. Nenechal jsem si ujít ani kapku jeho šťávy a koutkem oka jsem zpozoroval jeho vyděšený výraz. V prvních sekundách jsem nepochopil, co se stalo, až za malou chvilku mně to docvaklo.

Zatvářil jsem se přísně, ale uvnitř jsem bublal smíchem nad jeho zděšením.

„Pane Dmitrijeve!"

Vypadal jako vystrašená srnka a já to už dál nevydržel a začal se smát.

Viditelně se mu ulevilo a uvolnil se.

„Pane Dmitrijeve, jsem ochoten vás sníst celého, jak jste kouzelný a sladký!"

Přesunul jsem se opět na jeho krk a neodpustil jsem si vytvořit pár fialových značek. Při pohledu do jeho přivřených očí, jsem viděl, jak se spokojeně lesknou a opět ho začala přepadat touha. Plenil jsem jeho ústa a mezitím jsem si prsty zvlhčil kapkou touhy, která se opět zaleskla na vrcholku jeho chlouby. Pomalu jsem začal bloudit prsty okolo sladkého otvůrku mezi jeho rozkošnými půlkami. Sténal a propínal se v zádech.

„Prosím!"

„Oč prosíš?"

„Já už to nevydržím, prosím!"

Nechtěl jsem jej dále už trápit, nehledě na to, že ani já sám už dlouho toto laskání nevydržím.

Vsunul jsem mu do otvůrku první prst a vzápětí i druhý, zalapal po dechu a spolkl zasténání. Přípravu jsem notně odflákl, už jsem to nemohl vydržet. Ta touha být v něm byla silnější, mnohem silnější. Ani si nestihl uvědomit, že jsem prsty vytáhl a nahradil je svým klackem. Pomalu a opatrně, ale stejně se v jeho očích zaleskly slzy. Bál jsem se, abych mu neublížil, a trpělivě čekal, až si zvykne.

„Viti, prosím!" zašeptal zhrublým hlasem, když jsem se v něm pohnul a našel prostatu. Zarýval mi nehty do zad a pokoušel se mě vlněním svého těla a nabodáváním na můj kolík přimět k akci. Vyhověl jsem mu a začal se pohybovat nejprve pomalu, ale touha ve mně vzbuzovala démona a začal se přirážet rychleji, dle jeho přání. Každým dalším výpadem jsem narážel na místo slasti uvnitř něj a tím způsobil to, že se přestával kontrolovat a dával hlasitě najevo svou spokojenost.

Ani já jsem se nekontroloval a sténal spolu s ním, jako v symfonii pro dva zněly naše vyřčené tužby pokojem a tušil jsem, že už dlouho nebude trvat a skončíme v neuvěřitelné extázi orgasmického světa. Jeho nitro ještě více obepnulo můj penis a s výkřikem mého jména jsem cítil dopadající horkou šťávu, která potřísnila jeho i mé břicho.

Hned na to jsem se i já nechal svést slastným pocitem vyvrcholení a moje nadílka končí v útrobách jeho těla. Svět se na chvíli ztratil. Vesmír se změnil v supernovu a já měl pocit, že se láskou a štěstím zalknu. Oba jsme zůstali ležet v objetí. Podíval jsem se na něj a viděl jeho přivřené oči, kterak se spokojeně leskly.

Ranní probuzení doprovázel blažený pocit horkého těla přitisknutého ke mně. Ach, jak se mi od něj nechce. Ale musím aspoň na chvilku do toho blázince. Včera mi volal Vasil, že naši obchodní partneři z Německa jsou zrovna ve městě a chtějí se setkat k projednání prodloužení kontraktu i na další rok. Vzhledem k tomu, že toto bylo v mé kompetenci, a jak jsem říkal, Vasil bývá na těchto jednáních spíš jen na okrasu, než že by byl schopen něco projednat. Musel jsem tam jet!

S nelibostí jsem se vykroutil z Erenova pevného náručí a rychle se chystal do práce. Snídani už nestihnu, ale Erenovi jsem nechal na stole lístek se snídaňovým menu, které dovážejí až do domu. Vím, že je to vrchol lenosti, ale copak já vím, jestli si je schopen uvařit snídani? Zvlášť, když není z čeho. Doma se téměř nestravuji, když není paní Irina k dispozici, takže lednice zeje prázdnotou a včera mě prostě nenapadlo něco nakoupit. Musím na takové věci myslet!

V práci jsem se prvně protáhl kanceláří Katji.

„Dobré ráno, pane Alexejeve."

„Dobrý den, Katjo, mám na vás prosbu, potřebuji piano, nové, nejlepší, které budete moci sehnat za dopoledne, i s odvozem samozřejmě, a potřebuji ho mít doma dnes v podvečer. Jste schopná to zařídit?" řekl jsem věcně, jako bych po ní chtěl vyřídit schůzku.

Vykulila na mě oči.

„Ano, pokusím se," vyděšeně na mě hleděla. „Můžu se zeptat, pane?"

„Jistě."

„Vy hrajete na piano?"

„Jen trochu, ale toto bude dárek pro mého přítele."

„Ach tak, a jak tedy zní adresa, kam mají piano dovézt?"

„Je to na mou adresu. A zkuste sehnat Steinway & Sons."

Zírala na mě, jak kdybych spadl z Marsu. Rozhodl jsem se, že jí se mohu svěřit, beztak o mně ví i to, v kolik ráno navštívím toaletu. A hlavně je diskrétní a to na ní, krom jejích jiných pracovních dovedností, velmi oceňuji.

„Vidím otazníky ve vaší tváři. Ano, našel jsem si přítele."

„Ale to je skvělé, pane, moc vám to přeji."

„Děkuji, Katjo," obdařil jsem ji jedním ze svých vzácných úsměvů.

„Je to ten mladý kluk, který tu za vámi nedávno byl…?"

Na tváři se jí značilo překvapení i obavy.

„Ještě, než něco řeknete, ano, vím, že je na mě mladý, že to nejspíš dlouho nevydrží, ale teď jsem šťastný, takže mně nic nevymlouvejte!"

„To bych si nedovolila, jen chci, abyste si dal pozor, aby vás nezneužíval."

„Nebojte se, Eren není takový a já si ho pohlídám, teď jen nutně potřebuji to piano. Jestli ho seženete, a to musíte, jen mi pak sdělte, v kolik hodin ho asi dovezou. Jo, a ještě mi nechejte poslat tady na firmu notebook, nejlepší, co seženete, asi hlavně na hry," poslední dovětek už jsem řekl potichu, ale Katja ho stejně slyšela a pousmála se.

„Rozmazlujete ho!"

„Ano, protože si to zaslouží!" doufal jsem, že se v něm nepletu.

„A pane, čeká vás pan Kozlov ve vaší kanceláři."

Vzdychl jsem. Je nechutně oprsklý, asi řeknu Katji, ať ho tam nepouští, bůhví, co všechno v mém kanclu provádí…

Je to sice celkem jedno, mám tam stejně jen pracovní věci, ale myslím, že dnes mě poctil návštěvou z důvodu, který ho nejspíš hodně žere, a to je Eren.

„Čau, Vasile, co tu čmucháš?"

„Dobré ráno, lásko, čekám tu na tebe, protože se mi stýskalo."

„Mohls počkat u sebe. A dej už s tím pokoj!"

„Co máš s tím zajíčkem?"

„Co je ti po tom?"

„Ty přece nemůžeš skončit s takovým děckem! Vithaliji, proboha, ty máš na víc! On tě bude jenom využívat, stejně je s tebou jen kvůli penězům, ty to nevidíš a slepě mu zobeš z ruky!"

„Nebudu se s tebou bavit o těchto věcech, pokud jsi nechtěl nic pracovního, tak se sbal a táhni k sobě," řekl jsem klidně.

„Vithalij! Vzpamatuj se, on ti nikdy nebude moci dát to, co jsem ti dával já!"

„Opravdu? Já si nepamatuji, že bys mi někdy něco dával, vždycky sis jenom bral, tak nechápu, o čem to mluvíš! A teď vypadni, musím si připravit podklady na tu schůzku s Němci."

„Ještě si o tom promluvíme, ano?" nasadil zamilovaný výraz a vyplul z mého kanclu.

„Jo, to určitě," zamumlal jsem. To je neuvěřitelné, jak mě ten člověk umí vytočit. Měl bych si o tom asi promluvit s mým psychologem.

Hned po meetingu s Němci jsem šel domů a našel jsem Erena, jak bezradně stojí u stromku a zírá na něj.

„Co na ten strom tak civíš?" zeptal jsem mu hned po pozdravu.

„Tak si říkám, že bych ho nazdobil, nicméně pochybuju, že máš někde nějaké ozdoby a stojan?" culil se na mě.

„Ups, nemám, co budeme dělat?" chechtal jsem se.

„Víš, tak mě napadlo, skočil bych do města a něco nakoupil."

„Ano, dobrý nápad a jak dlouho se tam chceš zdržet?" Přímo mi to nahrálo na smeč. Nevěděl jsem totiž, jak se ho na odpoledne zbavit, protože přivezou jeho piano. Katja, kouzelnice, ho samozřejmě sehnala.

„Do pěti bych byl doma a přinesu třeba zrovna pizzu na večeři."

„Fajn, nevadí, že zůstanu doma, že? Mám ještě nějakou neodkladnou práci."

„Jistě, v pohodě, jen pracuj!" řekl až podezřele rychle a jako by si oddechl, že nechci jít s ním. Ten kluk má určitě něco za lubem. Doufám, že mi nechce kupovat nějaké dárky.

Vlepil mi rychlou pusu a vyběhl ven. Tak to bylo o fous, za půl hodiny tu mají být s tím pianem.

Všechno proběhlo hladce a piano jsem umístil do druhé, dodnes nepoužívané haly, kam určitě do zítřka Eren nepáchne a i kdyby, nechali jsme ho zabalené v ohromné velké bedně, ve které bylo převezeno.

Stejně to vypadá divně, měl bych to nějak zabalit, ale jak?

Zavolal jsem Katji o radu, protože ženské se prostě v tomto líp orientují. Slíbila mi, že se za hodinu u mě staví a něco vymyslí.

Už posté jsem si pomyslel, jak jsem rád, že ji mám. Nakonec tu krabici s MacBookem mi zabalila taky ona, mě by to napadlo, až bych ji dával pod stromeček, a to by byla ostuda. Je vidět, že nejsem zběhlý v dávání dárků lidem, na kterých mi zaleží. Pro jiné vždy nakupovala právě Katja a já ani kolikrát nevěděl co.

Chtěl jsem se věnovat ještě chvilku práci, ale myšlenky mi stejně neustále zabíhaly ke včerejšímu večeru.

Ach, můj Eren, jak byl sladký a poddajný. Naštěstí mě z mého růžového snění vytrhla Katja. Přišel jsem jí otevřít s přiblblým úsměvem na tváři, ale ona se na mě podívala s pochopením a mateřskou láskou.

Moc jsem to nechápal, věčně jsem protivný, kolikrát i na ni a ona mě nakonec má ještě ráda…

Rychle jsem se vzpamatoval a nasadil svůj obvyklý stoický výraz. Pod paží měla velký balík červené sametové látky a v druhé ruce držela ohromnou mašli.

Samet jsme přetáhli přes bednu a navrch nalepili velkou mašli.

Dokonalé a velmi kýčovité, ale účel to jistě splní.

Po páté hodině přispěchal Eren a potutelně se usmíval. Co si ten kluk na mě nachystal? Měl bych mu trochu přistřihnout křídla. Nehledě na to, že jen se objevil ve dveřích a usmál se, myslel jsem, že vyskočím z kůže chtíčem. Nechal jsem jej odložit zimní svršky, a jakmile mi přišel dát pusu, stáhl jsem ho do objetí a začal líbat jak smyslů zbavený. Malou chvilku mi protestoval do úst, ale pak se poddal, chytil jsem jej do náručí, ani jsem se nezdržoval odejít nahoru do ložnice a za chvíli se v hale ozývalo jen naše sténání. Ach můj bože, jsem s ním pořád nadržený!

Po nezbytné sprše, ve které jsem se opět neudržel, jsme se konečně dostali ke zdobení stromku. Eren v tom byl machr.

Byla skoro půlnoc, když jsme se ruku v ruce hrdě dívali na náš vánoční strom. Podíval jsem se na Erena a viděl jsem, že mu očka září štěstím.

„Viti, tohle budou moje nejkrásnější Vánoce," řekl nadšeně.

„Moje taky," hlesl jsem.

Ráno jsem se vzbudil jako první a hned mě popadla panika. Neumím vařit! Irina, moje kuchařka, kdesi vyvařuje svým dětem a já jsem v pasti! Že já jsem ji vůbec pouštěl! Bezradně jsem rozhodil rukama a pomalu se smiřoval s tím, že si budu muset otevřít kuchařku a zkusit to nějak sám, aniž bych podpálil kuchyň. Odvaha se vytratila, když jsem si vygooglil tradiční štědrovečerní menu. No tak tohle nezvládnu. Katju otravovat nebudu, má svých starostí dost, ale pořád je tu můj poradce, řidič a ochranka v jenom – Sergej – ten na něco přijde!

„Dobré ráno, Sergeji, nerad vás ruším, ale potřebuji pomoc. Jsem v zoufalé situaci!“

„Co se stalo, pane Alexejeve?" v jeho hlase byla slyšet starost.

„Víte, myslel jsem, že na Vánoce budu sám, a tak jsem dal Irině volno, jenže se něco změnilo a já nevím, kde bych na večer sehnal vánoční menu…"

I přes telefon bylo slyšet, že si oddechl. „Tak přece s vámi bude pan Dmitrijev trávit Vánoce! Pane Alexejeve, to není žádný problém, moje žena navaří i pro vás, je výborná kuchařka, nemusíte se bát. K večeru vám to přivezu!"

Spadl mi kámen ze srdce. „Děkuji za ochotu, Sergeji!"

„Nemáte vůbec zač, na shledanou!"

Seděli jsme u vánoční tabule a musel jsem uznat, že se manželka od mého anděla strážného opravdu překonala, bylo to výborné. To ani nemluvím o Sergejovi, který mi připravil tabuli, včetně ubrusu, svíček, stříbrných příborů a všech těch serepetiček okolo, to bych nikdy nezvládl, bylo to dokonalé! Ze sterea hrála Vivaldiho „Zima", napil jsem se šampaňského a zadíval jsem se do oceánových očí svého přítele. Vypadal uvolněný a šťastný. Tiše jedl a byl zaposlouchaný do smyčců, které se linuly po místnosti.

Po večeři jsme si vzali šampaňské a přesunuli se ke stromečku, kde se mi Eren stulil do náruče a zašeptal mi do ucha: „Miluji tě, Viti!" Jak sladké vyznání, krásnější vánoční dárek jsem si ani nemohl přát a tento dar jsem se rozhodl i já darovat jemu.

„I já tebe, Erene, od první chvíle, co jsem tě uviděl!"

Zamrkal překvapením, ale nevyptával se dál a po chvíli se mu na tváři rozlil šťastný úsměv.

„Mám pro tebe dárek. Já vím, že je to nic moc, ale máš rád hudbu, třeba ti to udělá radost.“ Vymanil se mi z náručí a šel pro malou krabičku, která ležela pod stromkem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl cédéčko, na předním bookletu se skvěl on sám, usmívající se v dokonalém obleku, u piana. KLAVÍRNÍ SKLADBY STARÝCH MISTRŮ – nahrál Eren Dmitrijev.

Myslel jsem, že mi hrdostí vyskočí srdce z hrudi, on má svoje CD!

Přitiskl jsem jej k sobě. „Děkuji, ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal, jsem na tebe strašně pyšný!" Chvíli jsem jej ještě dusil ve svém náručí, abych spolykal všechny slzy, které se mi tlačily do očí. Šel jsem vyměnit CD a zaposlouchal se do klavíru, o kterém jsem věděl, že ho rozezněl on. Poté jsem i já jemu donesl dárek. Po rozbalení stál chvíli s otevřenou pusou nad MacBookem a já už se bál, že opět bude chrlit výčitky. Naštěstí se rychle probral z šoku a skočil po mně. „Děkuji, děkuji, jsi ten nejlepší Ježíšek na světě,“ vrazil mi pusu a šel pohladit tenké křivky toho pekelného stroje, který já osobně nesnáším. Smál jsem se nad jeho nadšením, jak koukal chvíli na mě a pak zas na tu elektroniku.

Po chvíli za mnou přišel s vážnou tváří.

„Viti, já pro tebe mám ještě jeden dárek, ale to musíme jít ven."

Pozvedl jsem překvapeně obočí a řekl: „Popravdě, taky pro tebe ještě něco mám, pojď vedle!"

Jakmile uviděl velkou mašli, která se hrdě vyjímala na rudém sametu, chytil se za pusu a zíral.

„No tak, rozbal si to!"

„Panebože, Vithalij, co to je?"

„To uvidíš, až se podíváš dovnitř," uculil jsem se na něj.

Stáhl rudý samet a objevila se před ním veliká nepopsaná dřevěná bedna. Podíval se na mě s otázkou v očích. Podal jsem mu dláto, které jsem si na tuto příležitost prozřetelně přichystal. On už si poradí. Naštěstí bedna rychle povolila a on zůstal v šoku stát nad nablyštěným černým pianem.

Uviděl jsem, jak se mu podlamují nohy. Rychle jsem přiskočil a on se mi bez dechu sesunul do náručí a jenom beze slov překvapeně mrkal.

„Dýchej, Erene!" Po mém upozornění jako by si uvědomil, co je potřeba k životu, a konečně zhluboka nadechl.

„Na čem bys cvičil, až ti seženu toho učitele?" zašeptal jsem mu do ucha, když se trošku začal vzpamatovávat.

Jakmile stál pevně na svých nohou, obrátil se ke mně a tiskl mě k sobě tak, že se tentokrát vzduchu nedostávalo mně.

„Erene, udusíš mě, pusť!" lapal jsem po dechu. Povolil stisk a podíval se mi do očí, já viděl v těch jeho slzy štěstí.

„Viti, tak hrozně moc tě miluju, tohle pro mě nikdy nikdo neudělal! Děkuji strašně moc, já nemám slov, nevím, jak bych ti poděkoval, splnil jsi můj sen, děkuji, děkuji," tentokrát slzy štěstí už zastavit nedokázal a stékaly mu z očí jako nablyštěné perličky.

„A zahraješ mi něco?"

„Jistě, samozřejmě!"

S třesoucíma rukama otevřel piano a pohladil klávesy, v tu chvíli se jeho prsty uklidnily a začal hrát úžasnou píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

Usmál jsem se a vytáhl z obalu moje housle. Tuhle píseň náhodou také znám – a přidal jsem se ke klavíru.

Jakmile zaznamenal tóny smyčce, překvapeně se na mě ohlédl, a aniž by přestal hrát, vydechl a zavřel oči. Vykročil jsem k němu, abych na něj viděl. Byl naprosto uchvácen souhrou piana a houslí.

Dohráli jsme, vklouzl mi do náruče a já ho objal ještě s houslemi v rukou.

„Tak já jsem ti chtěl zahrát a nakonec tady hraješ ty mně, bylo to úžasné, Viti, nikdy jsem nic takového nezažil! Proč jsi mi neřekl, že hraješ na housle?"

„Nikdy ses mě neptal," usmál jsem se potutelně. „Mimochodem, umím hrát i na piano, ale zdaleka ne tak dobře jako ty, vždycky jsem preferoval housle."

„Bylo to nádherné, budeme hrát spolu častěji, ano?" zeptal se mě s jiskřičkami v očích.

„Samozřejmě, že ano, i mně se to líbilo!"

„Ty jsi mně slíbil ještě jeden dárek," culil jsem se na něj v očekávání, co bude.

„Teď jsem ti ho dal, ale ty jsi mě překvapil mnohem víc!"

„A co to bylo?"

„Chtěl jsem ti zahrát, v té restauraci, jak jsme byli onehdy, ale když mám teď piano doma…, můžeme se věnovat jiným, příjemnějším činnostem než se courat na Štědrý večer po mrazivých ulicích.“

Odložil jsem housle, zvrhle jsem se na něj pousmál a v jeho očích se usadila touha, které jsem nemohl a nechtěl odolávat. Cítil jsem, jak syrová sexualita naplňuje pokoj.

„Že bychom pokřtili ten klavír?" chlípně jsem se na něj pousmál a přisál se na jeho ústa, kterým nešlo déle odolat…