• Amater
Stylklasika
Datum publikace20. 3. 2013
Počet zobrazení4617×
Hodnocení4.26
Počet komentářů2

Kdysi dávno v jednom království žila jedna dobrá žena. Její manžel, protože byl obchodníkem, byl dost často na cestách. Měli spolu dceru už na vdávání, ale oba toužili po chlapci, který by jednou převzal obchod.

Jejich přání dobré víly vyslyšely a jednoho dne se v domě rozkřičel z plna plic malý chlapeček. Žena byla nesmírně ráda a její manžel taky. Chlapec se měl čile k světu a rostl jako z vody. Zakrátko z něho byl pohledný mladík, který pomáhal svému otci s obchodem ve městě, zatímco otec stále cestoval až k moři, kde nakupoval cizokrajné látky.

„Karle,“ tak se jmenoval náš hrdina, „prosím tě, můžeš zanést mé mamince na kraji lesa něco k jídlu? Je už stará a i když říká, že ještě vše zvládne, přece jen má už svá léta,“ řekne shovívavým tónem.  Světlovlasý mladík zvedne hlavu od počtů.

„Samozřejmě, mami. Víš, že strašně rád chodím k babičce.“

„Já vím. Jsi hodný syn.“ Pohladí ho po vlasech a jde připravit košík, který jí Karel přináší aspoň jednou týdně. Na bílý ubrousek položí bochník čerstvě upečeného chleba, vedle toho zabalené kuřátko a neopomene dát lesní víno, které babička miluje.

„Budu nazpět coby dup.“

„Hlavně nechoď přes les. Vezmi to delší cestou. Víš, že les je hluboký a temný. Mohlo by se ti něco stát.“

„Maminko, ale…“

„Slib mi to, Karle. Víš, že tatínkovi by puklo srdce, kdyby se ti něco stalo.“

„Dobře, dobře mami!“ řekne se širokým úsměvem. Samozřejmě že půjde kratší cestou. Karel byl hodný chlapec, ale trochu lehkomyslný a měl velké tajemství, o kterém si myslel, že ho nikdo nezná. Naoko se vydá k cestě, která vede kolem temného lesa, ale potom, když první domy městečka zmizí, stočí své nohy k pochmurnému lesu. Miluje ho s jeho tichým šuměním. Taky se rád prochází po mechu pod korunami mohutných stromů. Má už svou cestičku, kterou chodí pravidelně k babičce a je daleko kratší než cesta kolem lesa.

Proto i tentokrát neposlechne maminku. Vesele si pohvizduje novou písničku, co slyšel v sobotu na jarmarku. V ruce nese košík plných dobrot. Když vejde do lesa, zastaví se. Obezřetně se rozhlíží, zda ho někdo nevidí, ale jako vždy je les tichounký. Někdy ho z něj mrazí, ale protože se mu nikdy nic nestalo, pokaždé ten pocit setřese. Přesto někdy cítí, že ho sledují zvědavé oči. Jenže kdo by žil v temném lese, o kterém se vypráví hrůzostrašné příběhy? Nikdo, jen zvěř a ptáci, kteří se prohánějí ve větvích stromů.

Zamíří si ke své tajné skrýši, kterou si jednoho dne postavil. Jasně si vzpomíná na den, kdy to udělal.

Byl u babičky, která už špatně viděla. Jako vždy ho nadšeně přivítala. Málokdo k ní zašel, protože bydlela podle ostatních lidí na nebezpečném místě, ale jemu se tam líbí, protože má překrásnou zahradu s mnoha květinami a bylinkami, které čarokrásně voní.

„Něco pro tebe mám. Koupila jsem to od potulné cikánky. Podívej se, jaká je to krásná barva!“

Karel nadšeně vezme oděv. Červená je jeho milovaná barva. Potom je zklamaně spustí. Oblečení je dívčí. Je nádherné, ale kam si to vezme?

„Obleč si je a ukaž se mi v tom.“

„Babi, ony jsou to dívčí šaty.“

Babička se zamyslí, potom usměje. „Ono to vadí?“

„Nevadí!“ řekne šťastně. Hned si je oblékne. Babička spráskne ruce.

„Vypadáš krásně. Víš co? Chybí k tomu ještě něco!“

Karel se otáčí před zrcadlem. Vypadá v tom úžasně a ta kraječka kolem rukou, dole u kolen a u krku je rozkošná.

„Když jsem bývala mladší, měla jsem něco tak krásného, že mi to všechny panny záviděly.“ Otevře velkou dřevěnou vyřezávanou truhlu. Vyndá všechno, co tam má. Nakonec odhrne bílou krajku. „Podívej se.“ Těžce se zvedne.

„To je nádhera! Mohu?“

„Jistě. Ukaž se!“

Karel si přes šaty přehodí červený plášť s kapucí, kterou si hned přetáhne přes hlavu. Zpod ní zazáří modré oči a vykoukne světlý pramen delších vlasů.

„Nádhera. Jako bych to byla já za mlada,“ utře si slzu, „vezmi si je, jsou tvoje.“ Karel ale babičku neposlouchá a přemýšlí, jak by je mohl nosit. Ty šaty mu učarovaly. Jsou úplně jiné než maminky nebo sestry, když si je tajně zkoušel. Tamty jsou fádní, ale tyhle jsou zářivé.

„Už vím!“

„Copak víš?“ optá se zvědavě babička.

Karel k ní přijde a políbí ji na tváře. „Děkuji moc. Jsou překrásné. Určitě je budu nosit.“

„To jsem ráda, ale brzy se bude stmívat, musíš jít. Duch lesa nerad vidí lidí v noci.“

„Dobře.“ Chce si je svléknout, ale nakonec své šaty dá do košíku. Vyrazí v červených jásavých šatech do lesa. Nemůže se nabažit nádherné látky. Přesně ví, co s nimi udělá. Na kraji lesa blízko městečka, kde bydlí, schová pečlivě šaty s pláštěm mezi kořeny stromů. Ví, že se jim tu nic nestane. Druhý den pro ně zbudoval přístřešek. Později tajně koupil truhlici, v které jsou teď uloženy.

Karel kolem sebe nic nevnímá kromě své touhy. Už dávno si přiznal, že se mu líbí nosit šaty, ale tyhle červené jsou nejskvostnější, jaké kdy viděl.

Vůbec si neuvědomuje, že ho sledují dva temné stíny, které tu na něj číhají. S důvěrou v bezpečí pospíchá k místu u průzračné tůně. Když tam přijde, rychle se svlékne a mladé bělostné tělo zasvitne v temném lese jako sluneční paprsek. Nahý se skloní nad tůní. Pozoruje svůj odraz. Pohladí si tvář, vlasy, sklouzne na tělo. Zasténá a zvuk rozbije ticho lesa.

Temný šedý stín s dlouhými tesáky pozoruje nádhernou scénu, jejímž nechtěným svědkem se jednou stal. Tehdy ho očaroval pohled na bílé tělo v přítmí lesa. Mezi koutky mu kane slina, která pomalu stéká na zem. Jeho rudé oči jsou upřené na smělé křivky, které ještě nikdy neviděl.

Vysoká postava s prsty zaťatými do dřeva se dívá, jak se hebké kouzelné tělo naklání nad tůní. Zná ten obrázek dokonale, protože tu nejednou na mladíka číhal. Druhá ruka spočívá v klíně, který si tře. Rty pootevřeny lačnosti prudce dýchají nad scénou.

Jenom Karel si nic neuvědomuje. Vstane, nahý otevře truhlu. Vytáhne punčošky, které koupil na trhu od krajkářky. Předstíral, že je to dárek pro sestru. Na hladké nohy si nandává nejprve jednu. Pomalu a láskyplně si ji urovnává.

Slina skane na listí a tělo se položí, aby lépe vidělo. Nemůže odtrhnout zrak od scény, která se tu odehrává.

Krása, myslí si vysoká postava, která hltá ladné křivky lýtka, stehna, které mizí v bělostné punčošce.

Karel je upevní mašličkou kolem stehna a vklouzne do botiček s podpatkem. Vezme druhou punčochu a pomalu ji sroluje. Nahne se, až vypne zadek, čímž k němu připoutá zrak dvou bytostí schovávajících se v bezpečných stínech stromů. Pomalu se narovnává. Zaváže druhou mašličku, aby mu nespadly. Obdivuje nádheru, kterou má na nohou. Vezme šaty a štíhlé tělo zmizí pod červenou látkou, která pohladí jeho vzrušené tělo. Na chvilku se zastaví na vztyčeném mužství, ale za chvilku je přikryje.

Zasténání vyruší temný stín, který zle zavrčí. Zvedne se a zmizí tichým během mezi stromy. I vysoký muž si otře potřísněnou ruku.

Karel si uhladí šaty. Musí spěchat, proto dnes vynechá mazlení sám se sebou. Pod sukní se cítí úplně jinak a jeho vzrušené mužství si žádá své. S košíkem, kapucí přehozenou přes světlé vlasy, pospíchá k babičce. Nemá vůbec tušení, že ho stále doprovázejí dva stíny.

Konec lesa a s ním slunce mu oznámí, že je na místě. Oddechne si. Otevře vrátka na zahradu.

„Babičko, to jsem já! Tvoje vnučka, Karla!“ zvolá zvesela.

„A to jsi ty? Ukaž se? Jsi nádherná.“

Karel si povzdechne. Neřekl mamince, že se to babičce trochu motá v hlavě a považuje ho za Karlu, ale jemu to vůbec nevadí, že je tu jako Karla. „Přinesla jsem ti od maminky chleba, kuře a tvé oblíbené lesní víno.“

„To jsi moc hodná. Jak se má?“

„Maminka?“ ujišťuje se. „Moc dobře. Tatínek taky. Včera odjel za obchodem do Janova.“

„Dobře se dcera provdala. Sedni si. Připravila jsem ti něco dobrého.“ Položí na stůl koláč s ovocem.

„Děkuji moc.“ Pustí se do toho. Červený plášť září v chaloupce jako živý oheň.

„Budu muset jít, je mi líto,“ zkrátí Karel svoji návštěvu.

„Karličko, nechceš tu ještě zůstat?“

„Bohužel. Maminka mě potřebuje. Taky by se o mě bála a cesta je daleká.“

„Tak dobře, děvečko. Jsi moc hodná dcera. Pozdravuj a počkej.“ O berli se dokulhá do komory. „Mám tu nějaké usušené plodiny na vaření. Bude vědět, co je co. Pozdravuj ji i toho jejího. Jsi moc hodná.“ Pohladí ho po tvářích. Karel vezme červený plášť, přehodí si ho přes ramena. Nezapomene vzít košík s bylinkami. Políbí babičku na obě tváře. U vrátek se otočí a zamává jí. Pospíchá stejnou cestou jako před tím. Červený plášť září do daleka.

Zastaví se u tůně, v které se prohlíží ze všech stran. Potom nadzvedne sukni a sáhne si na úd. S přivřenýma očima si po něm přejíždí. Sténá a rychle oddechuje, jak se snaží si ulevit.

Opět si neuvědomuje dvě postavy, které ho chtivě pozorují ze svých míst. Hltají nohy v bílých punčochách, ruku, která přejíždí po vztyčeném údu, zvednutou červenou sukni do výšky pasu. Výkřik úlevy z rozkošných úst plavovlasého mladíka.

Karel si povzdechne, klekne si k tůni a umyje si ruce. Dívá se do své tváře s ruměncem. Potom se rychle, jako by se styděl, co dělal, svlékne. Vymění si šaty. Postavy člověka a vlka se s lítosti dívají, jak mizí pod nevzhledným oblečením.

Šaty pečlivě uloží na své místo a zmizí. Vysoká postava se po jeho zmizení odpoutá a jde k truhle. Otevře ji a přivoní k nim. Vdechne vůní, která na nich ulpěla. Potom je stejně pečlivě uloží a zmizí. Vlk, jako by čekal na tuto chvíli, se plavným pohybem přiblíží k truhle. Nasaje pach do sebe a mohutně zavyje.

Karel se lekne. Otočí se k lesu. Už několikrát se mu stalo, že sotva vyšel z lesa, uslyšel vlčí vytí. Vždy v něm vyvolá strach, ale i zvláštní vzrušující pocit. Potřese hlavou nad svým uvažováním. Musí si pospíšit, dokud je světlo, protože potom mu zavřou městskou bránu a on by musel strávit noc venku.

„Karle, jsi to ty?“ ozve se z kuchyně, když vejde domů.

„Ano, mami. Babička posílá nějaké bylinky.“

„Je moc hodná. A jak se má? Posaď se. Připravila jsem ti jídlo. Musíš mít hlad.“

„Mám, mamičko, velký.“ Cesta lesem je krásná, ale taky náročná, zvláště když se zdržel, ale když mu je teď tak dobře.

„To je dobře. Potřebuješ zesílit.“

Karel sebou trhne. Kdyby zesílil, nedostal by se do těch nádherných šatů od babičky, přesto souhlasně přikývne: „Ano, mami.“

„Nebude ti vadit, když tam zítra opět zajdeš?“

„Stalo se něco?“ udiveně zvedne hlavu, ale srdce mu poskočí radosti. Opět bude moci být Karlou.

„Kdepak, nic, neboj se.“ Pohladí ho po vlasech. „Jenom jsem koupila látku na povlečení, tak jsem si myslela, že to naše je stále ještě pěkné, tak je dám mamince.“

„Samozřejmě. Půjdu rád. Bude stačit po obědě?“

„Jsi hodný syn. To víš, že bude. Chutnalo?“

„Moc. Půjdu spát, ano.“ Zvedne se od stolu. Vyběhne do své komůrky. Otevře okno, vykloní se a nadechne se voňavého večerního vzduchu.

„Dobrý večer, panno Růženko!“ zaslechne sytý hlas.

Vytočí se, aby lépe viděl na myslivce, který tudy večerem prochází.

„Dobrý večer.“

Stydlivka. Zálibně hledí za vysokým mužem, který jde v zeleném šatu pyšně po ulici. Na černých vlasech má zelenou čapku s perem. Vedle něho jde způsobně pes, přes rameno má loveckou tašku a pušku. Nejlepší partie v celém okolí a každá by skočila do studně, dostat ho k oltáři. Ale on odolává jakýmkoliv svodům. Někdy si představuje, že se zastaví u jeho okénka a pozdraví ho. On by se usmál a podal mu růži z jejich zahrady. Myslivec by si k ní nejdřív přivoněl, podíval se mu do očí a potom vetknul do klopy. Jenže to jsou sny. Zavře okno, až se myslivec podívá, co to bylo za zvuk. O trochu déle se dívá na okno, kvůli kterému tu je. Dneska v okně není a nemůže se ještě jednou pokochat jeho světlými kadeřemi a líbeznými líčky. Rychle se vzdálí.

Karel si lehne a přemýšlí, co s ním je. Proč musí být jiný než ostatní muži? Proč se mu líbí nosit ženské šaty, dívat se do zrcadel a představovat si jiného muže, jak za ním chodí pod okénko? Možná by měl zajít k babce kořenářce, co bydlí na kraji lesa. Všichni povídají, že je čarodějnice, ale babička povídala, že to jenom předstírá, aby jí lidé dali pokoj. Za chvilku usne.

Druhý den se hned po obědě vypráví opět k babičce s košíkem. Přesně jako pokaždé odbočí z cesty, která se vine kolem lesa. Spěšně se vydá k tajnému úkrytu. Tam zapomene na spěch a pomaličku se svléká, aniž si opět uvědomuje přítomnost dvou postav. Vysokého muže v mysliveckém a velkého vlka. Polaská si tělo, potom si jako pokaždé opře nohu o truhlu a navléká bělostné punčošky. Jenom snad ještě pomaleji než jindy. Mezi nohama je zřetelně vidět jeho vzrušení, ale nechává je být. Přetáhne si šaty přes hlavu, sukénka se na chvilku zastaví na vzedmutém mužství. Karlovi vzrušeně bije srdce. Pomalu si stáhne sukni a upraví se. Nakonec vklouzne do botiček a vytáhne červený plášť, který si předhodí přes ramena. Uváže si ho u krku, přetáhne kapuci přes vlasy a nakloní se nad tůň. Olízne si rty a rukou si zajede ke klínu.

„Dobrý večer, panenko.“

Karel ztuhne. Ten hlas… To je myslivec, co chodí do městečka každý večer.

„Prosím, nelekejte se. Jsem Arnošt, hraběcí myslivec. Zdravím vás, ale proč tu jste?“

Viděl mě? Neviděl mě? Ne, to by ji jinak neřekl: panenko. S úsměvem se otočí.

„Dobrý večer. Chci si zkrátit cestu přes les. Jdu k babičce, která bydlí na kraji lesa.“

„Mohu vás doprovodit?“

V hloubi lesa tmavý stín vrčí, až jsou tesáky rozchlípené a jsou mu vidět dásně. Červené oči nebezpečně planou a drápy se zarývají do měkké lesní půdy.

„Velmi ráda, ale nechci vás zdržovat od povinnosti.“

„Vůbec ne. Naopak. Mou povinnosti je chránit lidi před zlými obyvateli lesa. Prosím dovolte mi vás doprovodit.“

„Děkuji, ráda.“ Chce vzít košík, když jí ho myslivec jemně vypáčí z rukou. Obdivně po něm přejede.

Karel se pod tím pohledem zardí. Nikdy by neřekl, že se sny stanou skutečnosti. Jdou vedle sebe.

„Mohu vědět, promiňte mou smělost, vaše ctěné jméno?“

„Karla,“ špitne.

„Nádherné jméno, které se k vám dokonale hodí. Bydlíte tu někde poblíž?“ optá se ještě směleji.

„V městečku…,“ zalekne se, když vidí svit v myslivcových očích. Jsou tak tmavé jako tůně, kolem kterých někdy chodí, ale nemá je rád, protože se v nich nevidí.

„Nikdy jsem vás tam nespatřil. Budu žárlit, když mi řeknete, že máte milého.“

„Nemám.“ Ale chtěl bych. Tak moc. Jenže mě považuje za dívku.

„Není možné! Tak krásná dívka a nemá milého?“

„Nemám,“ řekne trochu podrážděně. „Omlouvám se. Vidíte tam. Jsme velmi blízko.“ Najednou ucítí ruku a je stržen na pevné tělo. Vychutnává si to.

„To je báječné, že nikoho nemáte, Karličko.“

Jemně se mu vykroutí a se smíchem se rozeběhne k domku babičky. Myslivec za ním. Doběhne ji u vrátek.

„To jsi ty, Karličko?“

„Ano, babičko. Nesu od maminky pár věcí.“

„To je hodná dcera. A kohopak jsi to s sebou přivedla?“

„To je Arnošt, babičko. Doprovodil mě, aby se mi nic nestalo.“

„Hodný chlapec. Doufám, že s mou vnučkou máte jen počestné úmysly, mladý muži,“ se zdviženým prstem ho pokárá.

„Ano, paní, mám.“

„To je dobře. Dám ti s sebou nějaké švestky, co už mám na zahradě. Počkáš chvilku?“

„Ano,“ natáčí se v červených šatech, když se k ní myslivec nakloní a ukradne ji polibek.

„Oh…“

„Jste krásná, Karličko. Mohu vás vidět častěji?“

„Já… Ano,“ řekne směle.

„Děkuji moc.“

„Tak tady to je, Karličko. Dneska mě pobolívají klouby. Myslíš, že bys mi mohla zítra donést kafrovou mast od bylinkářky ve městě? Mně už došla.“

„Určitě.“ Srdce ji zatluče, když vidí Arnoštův vřelý pohled. Uvidí ho zítra?

„Zítra, Karličko, a pozdravuj doma.“

„Ano, babičko. Opatrujte se.“ Vydá se na cestu nazpět. Když se přibližuje k úkrytu, hrkne to v něm. Takhle do města nemůže.

„Zítra mohu být tady? Jsem vaším pokorným sluhou,“ chytí ji za ruku a políbí.

„Ano.“ Jenže co teď?

„Děkuji moc.“ S úsměvem se dívá na plavé kadeře. Bude jeho. Musí. Ihned uhodne jeho úlek. „Nebude vám vadit, když vás opustím? Povinnosti mě volají a domů už to jistě nemáte daleko.“

„Ne, určitě, bylo mi milo.“

„Mně taky.“ A bude ještě víc. Zmizí. Karel doběhne k úkrytu. Zavýskne. To bylo fantastické, ale nejdřív se rozhlédne, zda není poblíž. Nikde ho nevidí. Svlékne si šaty, potom si lehne k tůni a dívá se do oblak. S něžným úsměvem na rtech si představuje jejich zítřejší setkání. Rukou se hladí po údu, až mu jemná sprška pokropí tělo. Vstane a umyje se. Podívá se do tůně a sešpulí rty k polibku. Jeho první polibek. Byl moc krátký a on by chtěl ještě víc.

Rozkošný zadeček, stehna, vlásky. Arnošt za stromem si zuřivě přejíždí penis. Musí být jeho, protože jinak to nevydrží. Už brzy. Teď se naklonil a zadeček je přímo proti němu. Jasně si představuje, jak ho pevně drží rukama a svým klackem směruje k jeho brance. Vklouzne do něj, až slastí zasténá a potom si ho několikrát vezme. Musí svou touhu utišit nebo se zblázní.

Z druhé strany ho pozorují dvě nenávistné oči, které střídavě pozorují mladíka a jeho. Tělo se chvěje, jako by chtělo skočit na myslivce, ale nakonec tiše zmizí, aniž vykoná návštěvu u stromu. To Arnošt bez rozpaku otevře truhlu a pomazlí se šaty. Jasně vidí, jak se sukýnka zastaví o vztyčené mužství. Celou dobu, co vedle něho šel, si představoval, jak ji má zvednutou, takže je klín obnažen. Měl co dělat, aby se na něj nevrhl rovnou na lesní cestě, ale ještě počká. Potom mu spadne do náruče jak zralá hruška.

„Jsi tu? Večeře je na stole.“

„Děkuji. Maminko, babička prosí, zda bych jí nemohl zítra donést kafrovou mastičku. Pobolívají ji klouby.“

„Tak to musíš. Nebude ti to vadit?“

„Vůbec ne. Víš, že mám babičku moc rád.“

„Ano, vím to. Tak dobře.“ Karel zajásá. Po večeři vyběhne nahoru. Otevře okno, aby viděl, zda tu bude myslivec. Je tam. Srdce se mu rozbuší. Zčervená, když k němu Arnošt vzhlédne. Neodváží se mu zamávat, a tak zmizí. Arnoštovi se rozprostře na rtech úsměv. Už brzy si ho ochočí.

„Vrátím se brzy, maminko. Jen dám babičce mastičku a budu doma coby dup,“ slibuje Karel. Už se nemůže dočkat, až vyrazí.

„To budu velmi ráda. Poslední dobou se vracíš hodně pozdě.“

„Já vím, promiň mi to, ale babička je tak nadšená, že mě vidí.“ Políbí ji na tvář a zmizí z domu. Spěchá ke svému úkrytu. Tam se dobře rozhlédne. Nikdo tu není. Rychle se převleče. Tentokrát si nevychutnává navlékání punčošek nebo klouzání látky na nahém těle. Za chvilku už je na cestě, příjemně vzrušený představou brzkého setkání.

„Dobrý den, Karličko.“

„Arnošte, dobrý den. Jak jste mě našel?“

„Zapomínáte?“ podá jí ruku, do které se zavěsí, „les je můj druhý domov. Dobrý myslivec ví, co se kde šustne.“

„Máte rád les?“

„Miluji ho, ovšem ne víc než vás.“ Je trochu podrážděný, protože obvyklé divadlo nebylo, takže se neudělal. Miluje, když se převléká, ovšem dneska to bylo chvatné. K tomu musel spěchat, aby ho dostihl.

„Mě? Milujete?“

„Ano, moc.“

Karel neví, co říct. Má mu přiznat, kým je? Dojdou k chaloupce.

„Babičko!“ Udiveně se podívá na Arnošta. „Není tu. To je divné. Počkáte tu? Chci se podívat, kde může být.“

„Ale jistě.“ Sleduje její červený šat, ale hned se vydá za ním. Karel zatím prohledá zahradu, potom jde do domu.

„Nikde není. Nerozumím tomu,“ zanaříká, aniž si všimne podivného svitu v Arnoštových očích.

„Možná si jen zašla na návštěvu, Karličko.“

„To ne. Sice se jí to občas v hlavě pomotá, ale nikam nechodí.“ Zamračí se, potom jde do vedlejší místnosti. Postel je odestlaná. Přijde k ní, když za sebou ucítí Arnošta. Otočí se. Vyděsí se, když vidí jeho pohled.

„Dneska jsi mi nepředvedl divadélko. Chybí mi to. Kdyby ses zdržel, tak bych se ti dvořil, ale mám toho dívání se dost. Sundej si ty šaty! Dělej!“ chytí ho za ruku a mrští na postel.

„Co?“

„Myslíš si, že nevím, že jsi mladík? K tomu rozkošný, který se rád převléká za dívku? Jen ukaž, copak to pod tou sukní schováváš.“

Karel se posune na posteli, ale je úplně paralyzován strachem. Arnošt hbitě zvedne sukni a odhalí jeho klacek v jemných světlých chloupkách, že skoro nejsou vidět. „Vida, co to chováváš. Nádhera!“ Konečně si může sáhnout. Už měl toho očumování dost. Chce tu prdelku pořádně ojet. Potom by se mu mohl udělat do pusinky.

Karel se vzpamatuje. „Nechte mě!“

„Pročpak? Myslím, že toužíš po tom co já.“

„Ne! Takhle ne!“

„Ale já ano!“ Už si sundal kamizolu a rozepíná košili. Oči chtivě kloužou po nohách v bělostných punčoškách, po obnaženém klíně. „Neumíš moc dobře poslouchat, ale to spravíme.“ Sedne si k němu a rukou přejede po noze. „Nádhera,“ pronese zálibně, aniž si všímá strachu v Karlových očích.

„Ne! Nechte mě!“

„Ani náhodou. Už jsi mě dráždil dost dlouho.“ Zalehne ho, když se Karel vzpamatuje a začne se prát, jenže myslivec je silnější, zkroutí mu ruku a přetočí ho na břicho. Karlovi do očí vhrknou slzy bolestí.

„Nebreč, bude se ti to líbit. Víš, jak jsi mě tam dráždil tou svou obnaženou prdelkou? Nádhera,“ zahrčí, když zvedne sukni a obnaží sametový zadek. Spokojeně osahá jeho pevnost a zajede i mezi nohy ke koulím. Stáhne jednou rukou kalhoty. Z hnízda černých chloupků mu trčí klacek, který jen touží proniknout do zadku. „Necukej se, zatraceně, nebo ti jednu přiložím!“ zařve. Karel strachy ztuhne. Bojí se, co přijde, i když si to představoval, vše je tak jiné. Arnošt se usměje. Konečně ho může pořádně ošoustat a ne jen zírat na to, jak si to dělá sám. Pronikne do něj prstem, ale už to nemůže déle vydržet a plně vzrušený klacek do něj narve, aniž bere ohled na to, že dírka je těsná a nepřipravená. Karel vykřikne bolestí, když do místnosti vběhne temný stín a skočí myslivcovi na záda.

„Au!“ zařve Arnošt. Ožene se, ale proti tesákům nemá šanci. Vlčí hubu zbarví krev. Karel začne křičet, ale nikdo ho neslyší. Myslivec se s hrůzou dívá do červených vlčích očí. Ví moc dobře, kdo to je. Zvedne se, aniž by dokončil, co měl v úmyslu. Zapotácí se, natáhne ledabyle kalhoty, Karla si vůbec nevšímá. Vrčící vlk s hlavou skoro u podlahy ho pozoruje. Arnošt se rozeběhne pryč, za ním vlk. Vyděšený Karel, který se vzpamatoval, se rozeběhne k oknu, ale vidí jen myslivce, jak mizí v lese. Za ním s vyplazeným jazykem vlk. Otřese se. Potom se posadí. Snaží se zakrýt, ale sukýnka je hrubým zacházením pomačkána, dokonce kousek krajky je roztržený. Rozlítostní ho to víc než bolest i to, co se stalo. Rozbrečí se, když si vzpomene na myslivce. Co s ním asi vlk udělal? Byl strašný. Velký, ale zachránil ho z jeho hnusných rukou. Nelíbilo se mu, když na něm ležel a narval ho do něj. Byl tak velký a bolelo to.

Nakonec si otře tváře. Musí najít babičku a doufat, že jí nic neudělal. Začne hledat, když ho napadne sklep. „Babičko!“ vykřikne, když ji uvidí svázanou s roubíkem v puse. To určitě ten hnusák Arnošt. Zahoří v něm vztek. Rychle babičku rozváže.

„Karličko.“

„Bude dobře, babičko.“

„Já vím. Já ho slyšela. Nic se ti nestalo?“

„Koho?“

„Pána lesa,“ vydechne úlevou, když jí rozváže provaz na rukou. Karel si pomyslí, že babičce se to dneska pomotalo trochu víc. Všichni vědí, že duch lesa neexistuje, že je to jenom pohádka pro děti, aby nechodily do lesa. Jemu se nikdy nezjevil a nikdy se mu nic nepřihodilo až na dnešní den. Jak mohl být tak hnusný, že mu rozerval šaty? „Je vlkem, víš. On hlídá celý les před zlými strůjci. Pomoz mi. Už nejsem nejmladší. Přinesla jsi mi mastičku?“ stará se.

„Ano, ale šaty jsou roztrženy,“ ukáže ji krajkovou spodničku. Bolavý zadek se snaží vytěsnit z mysli.

„Nevadí. To se spraví. Zatím si vezmi tyhle šaty. Měla jsem je na svatbě.“ Podá ji šaty vyšívané v květiny a snad se třemi spodničkami. Rukávky jsou nadýchané jako šlehačka.

„Ty jsou nádherné!“ Na chvilku zapomene na surového myslivce.

„Ano, jsou. Však tehdy stály kupu peněz. Tak ukaž.“ Pokouší se trefit nití do ouška jehly, ale nejde ji to. „Musíš si to spravit sama, Karličko.“

„Já vím.“ S lítosti se loučí se šaty.

„Tak příště. Já si odpočinu.“

Karel ji políbí na tvář a vyjde z domku. Ještě babičce zamává na rozloučenou. U lesa se zastaví. Má strach, potom ale odvážně vkročí do lesa. Ztuhne, protože na lesní cestě, kterou zná jenom on, sedí velký vlk. Tiše ho pozoruje. Karel se na něj dívá. Uvědomí si, že se ho vůbec nebojí, přestože viděl, jak se zakousl do Arnošta a potom ho hnal k lesu. Nemá odvahu ani si představit, co se stalo.

Najednou vlk ustoupí stranou. Ještě jeden krok, ale nezmizí. Karel kolem něj pomalu projde. Uklidní ho, když nevidí vyceněné tesáky. Spíš vypadá jak velký přerostlý pes. Jde dál, ale dobře si uvědomuje, že vlk jde těsně za ním. S každým krokem je mu blíž a blíž, až jdou nakonec vedle sebe až ke skrýši.

„Tak co s tebou?“

Vlk nakloní na stranu hlavu. Drcne do truhly. Karel se usměje. Má pravdu. Musí se převléknout. Nechápe proč, ale pomalu svléká. Jak dřív na sebe vše házel, teď pomalu stahuje jednu věc za druhou. Nejdřív uloží červený plášť, na něj červené šaty a nakonec naškrobenou spodničku s bílou krajkou. Tu nakonec vyndá. Musí ji nějak dokázat spravit. Stojí jen v punčochách polonahý a vůbec mu nevadí, že je tu ten velký vlk. Ten ho pozoruje přivřenýma očima. Hltá jeho postavu a kontrast mezi tělem a látkou. Karel přejde k tůni. Podívá se na sebe. Povzdechne si, když se najednou otočí. Není ani nijak moc překvapený, když za sebou uvidí nahého muže.

Ten k němu plavně přistoupí, vezme mu ruku a uctivě políbí.

Potom Karlovi dojde, že má muž vlčí slechy a vzadu má ocas. „Zatraceně!“ vyhrkne.

„Zatraceně? Proč?“

„Ty jsi D…“

„Ano.“ Přistoupí k němu a schová ho do svého objetí. Karel v šoku vnímá jejich nahá těla. „Víš, že jsi čarovný? Chci se s tebou milovat, ale až budeš připravený,“ zasměje se. „Času mám dost. Umyju tě.“ Vezme plátno a namočí ho do tůně. Šetrně ho všude očistí. Něžně se k němu přitiskne. Vzrušuje ho, jak ho cítí na svém těle, ale neudělá tu chybu jak myslivec.

„Hodně času?“ Tělem mu probíhají vlnky vzrušení, jak cítí na svém těle jeho pohlaví. Je velké, ale nevadí mu to, spíš se v něm vše chvěje v předtuše slasti, které by mu mohl poskytnout. Už ví, co chtěl Arnošt, ale s ním to bude jiné. Nějak to ví.

„Celou věčnost. Jsi uchvacující. Ten muž už tě nebude obtěžovat.“ V lesní dolině mu za tu drzost, že napadl jeho miláčka, prokousl hrdlo. Kdyby to bylo se souhlasem, nechal by to být, ale nemohl poslouchat, jak křičí a prosí.

„Já…,“ sleduje uši. „Ty jsi skutečný.“

Duch lesa se usměje. „Jistěže jsem.“

„Já myslel…“

„Nemysli, vnímej. Víš, jak mě vzrušuješ?“ Klesne na kolena, natáhne ruce s dlouhými nehty a rozváže mašličku na punčoše, kterou pomalu sroluje dolu. Potom druhou. Jazykem olízne pokožku. Karel vypískne.

„Vadí ti to?“

„Ne. Je to zvláštní. Máš ho drsný, takový…“

„Jsem vlk, ne člověk, i když tak vypadám,“ připomene mu jemně. „Budu respektovat, pokud mě už nebudeš chtít vidět.“

Karel se zadívá na ocas, uši. „Ano, vím.“ Ale cítím se s ním jinak než s Arnoštem. Směle zdvihne nohu, kterou mu položí do nahého klína. Vlkovi ztmavnou oči vzrušením. Sundá mu botu a potom punčochu. Políbí mu nárt, prsty přejedou po lýtku výš. „Jsi zvláštní.“ Nesměle se dotkne ucha.

Vlk zavrtí hlavou. „Ne, ty jsi zvláštní, neopakovatelný. Prosím, chci se na tebe dívat, když ležíš a hladíš se. Závidím tvým rukou, a přesto mě vzrušují. Představuji si, že jsem to já, kdo má tu možnost se tě dotýkat. Bude mi stačit tě jenom vidět.“

Karel si poslušně lehne, potom se pohladí. Vlk si lehne vedle něho, dívá se na něj. Uši jsou vztyčené, jak je soustředěn na každý Karlův pohyb. Vnímá jeho prsty, pohlazení, snaží si zapamatovat, co dělá, protože dělá to, co ho vzrušuje.

„Díval jsem se pokaždé, jak se převlékáš. Bylo vzrušující tě vídat.“

„Už nebude?“ Naznačí mu, že jeho přítomnost mu nebude vadit. Naopak spíš to v něm vyvolává ještě větší vzrušení.

Vlkovi se skoro zastaví dech. „Mohu?“

„Rád.“ Přestane si hladit penis a podívá se na něj. Vlk se skloní a jemně ho vezme do úst. Zasténání ho potěší. Karel zavře rozkoší oči. Když si to dělal, bylo to krásné, ale tohle je neskutečné. Je to, jako kdyby mohl létat. Ne, vznáší se. Lesem se rozezní výkřik slasti.

„Spokojený?“ ozve se hluboké zavrčení, které ho opět nesmírně vzruší.

„Ano.“ Přetočí se na břicho. Přesně jak byl malý, začne kývat nohama, jenže teď se zřejmým záměrem. Vlk se usměje, nakloní se nad něj a vtiskne mu polibek na rozkošný sametový zadeček. „Umíral jsem, když jsi ho vyšpulil, když ses skláněl nad tůní. Záviděl jsem, že tě může vidět, že může ochutnat tvou slast. Přál jsem si prozkoumat všechna místa, která tůň viděla, ale já jen z dálky a pokradmu.“

Karel se červená. Nerozumí sám sobě. Před chvilkou se odvrátil od člověka a teď je tu s vlkem, který ho vzrušuje. Vypadá sice jako člověk, ale jeho uši, vlasy, ocas i ty oči, jsou znakem toho, že nepatří k lidem.

„Netušil jsem, že se někdo dívá. Myslel jsem, že jsem tu sám.“

„Stery oči tě pokaždé viděly a já bych zabil každého z nich, ale nejvíc toho člověka.“ Z hloubi hrdla se mu vydere majetnický tón. „Chci tě vidět každý den.“ Nehtem přejede líbeznou křivku zad až k zadečku, kde položí ruku a roztáhne prsty, až objímá skoro celou půlku.

„Nemohu sem…“

„Pak budu čekat na dny, kdy sem přijdeš. Budu vědět, kdy přicházíš, protože les mi to řekne.“ Rukou něžně odhrne pramínek světlých vlasů. Jak rozkošné se jich dotýkat. Z hloubi duše se mu vyderou zvuky touhy.

Karel se zvedne. Dívá se na ležícího vlka. Až na ocas, uši a delší tmavošedé vlasy vypadá jako člověk. Tvář patří muži v nejlepších letech. Je souměrný jako sochy, které viděl v knihách. Je krásný. Přiblíží se k němu rukou a pohladí. Ve vlkových červených očích se mihne překvapení, ale nechá ho být. Chápe, že jsou to jeho první zkušenosti. I tak ho překvapuje, že potom, co se mu stalo, je ochoten pokračovat. Chtěl čekat klidně celou věčnost, než se ho bude moci dotknout, ale dnes ochutnal jeho vášeň. Je sladší než med, který někdy sebere včelám.

„Jsi zvláštní.“

„Jsem první?“

Karel se skloní a políbí ho. V jistém smyslu bude první a už se nemůže dočkat, až si ho tady vezme. Tentokrát pocítí slast, ne bolest, přestože ho má daleko většího než Arnošt. Potom se vztyčí a rychle se obleče. Uteče i se svými myšlenkami na to, co by všechno chtěl dělat. Vlk ho nechá být. Sebere punčošky a uloží je pečlivě na místo. Potom se změní ve vlka. Dožene svého miláčka, ale z lesa nevyjde.

Karel se otočí, když uslyší zavytí. Je trochu jiné. Pochopí, že každé volání, které v něm vyvolávalo mrazení, bylo volání vlka. Doběhne k bráně, která se pomalu zavírá. Proklouzne jí. Stihl to, ale bylo to o fous. Loudavým krokem jde k domu. Neví, co bude dělat, ale rozhodně tam příště opět bude.

„Mami, jsem doma.“

„To jsem ráda, bohužel mám špatnou zprávu.“

„Co se stalo?“

„Teta Agáta, pamatuješ si ji?“

Karel přikývne. Je to tetička, která bydlí za lesem. Je to dlouhá cesta. Vždy tam přespávali, když za tetou jeli. „Ano.“

„Přišla zpráva, že je nemocná. Potřebuje nějaké byliny. Nemají tam dobrou bylinkářku. Poslal mi vzkaz, co jí mám vše poslat, ale nemohu se vzdálit…“

„Rád za ní zajdu.“

„Nevím, co se to děje.“

„Opravdu mi to nevadí.“

„Tak dobře. Je to jen jednou a babička jak se má?“

„Je čilá jak rybička, ale mám hlad jako vlk.“ Sedne si za stůl. Hlad jako vlk nebo po vlkovi, pomyslí si s úsměvem.

Druhý den se ve svém úkrytu rozhlíží po vlkovi. Nikde není. Zesmutní. Otevře truhlu. Vydechne údivem, protože navrchu leží košilka jemná jak pavučina a k ní nové punčošky, daleko jemnější než ty dřívější pletené. Rozhlédne se, ale nikoho nevidí. Pomalu si stáhne oblečení a navleče si dárky. Jemná průsvitná látka pohladí rozpálené mladé tělo. Karel se nemusí rozhlížet, protože ví, že někde mezi stromy sedí jeho tajný obdivovatel. Vykročí cestou, když mu stane po boku velký šedý stín.

„Líbí se ti?“ ozve se zavrnění.

Karlova ruka spočine na mohutné hlavě. „Moc.“

„Jsem rád. Kam jdeš?“

„Ty nevíš?“

„Možná. V mém lese jsi vždy bezpečný.“

Karel se zasměje. „Vždy? I před tebou?“

Cvaknutí tesáku. „Ty tu vládneš, ne já, ale nežádej toho moc,“ dá mu na srozuměnou, že ne vše bude po jeho.

Tvář se nakloní k vlčí hlavě, rty zašeptají jednu větu. „Chci jen jedno. Pomiluješ mě důkladně?“

Oči zasvítí v přítmí korun stromů, které vyprávějí o mladíkovi v červených šatech a plášti, které nebo který okouzlil jejich lesního pána.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #2 Velmi originálníLeckdo 2013-03-25 22:07
Tak lepší "adaptaci" Červené karkulky jsem ještě nečetl. Ačkoliv mě nic z toho moc nebere, díky těm originálním nápadům to rozhodně stálo za přečtení. Celkem by mě zajímalo, jestli to na někoho působilo i sexuálně. Přiznejte se!
Citovat
+2 #1 lesní vínodrsoul 2013-03-21 19:43
Ahoj, už jsem to četl, ale je to pokaždé lepší. Prosím tě, napiš mi, co je to lesní víno. Jen to jediné mi chybí, abych se vydal do lesa.
Karel
Citovat