Kazatelna

Nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Nejde to. A není dobré se o to pokoušet, protože nikdy nevíš, jak to dopadne, co to přinese…

„Emile, mohl bys zajet na chalupu a zazimovat jí? My tam teď už nepojedem, co má táta zlomenou tu nohu. Tak bys tam mohl o víkendu zajet, vyhodit nebo odvézt to, co by se tam zkazilo, a zabednit okenice. Hele, někdo to udělat musí a my s tátou nemůžem…“

Na chalupu. Nebyl jsem tam dvacet let. Nic mě tam už netáhne. Ale budu tam muset. Do osmnácti jsem tam jezdil rád, tam jsem byl volnej, nikdo mě neprudil jako ve škole. Na základce jsem dostával docela čočku. Posmívali se mi už kvůli jménu, Emil… Doteď slyším ty blbý říkanky: „Emil se nemyl, jenom se tlemil, páč je to debil…“ Bejval jsem docela drobnej, takovej snadnej cíl. Vytáhl jsem až v pubertě, ale ksicht mi zůstal. Tmavý polodlouhý vlasy, trochu pihovatej krátkej nos, světle modrý oči působily dlouho tak, že ještě ve třiceti po mně chtěli v hospodě občanku.

Na chalupě to bylo v klidu. Naši ji koupili, když mně bylo asi tak deset a v létě ve vesnici bylo pět tak stejně starých dětí. Slávek a Ála byli z vesnice, já, Anka a Monča jsme byli jen letňáci. A docela jsme si vystačili. Chodili jsme se společně koupat do rybníka, společně do lesa na houby nebo na borůvky…

Vyběhnout stráň na vršek do březiny, kde bylo i borůvkové houští, které jsme pravidelně spásali, a pak přes pruh smrkového lesíku ke skalkám. Prý to býval kdysi skalní hrádek, ale někdo zase říkal, že ty úpravy tam kdysi udělal spolek turistů. Na skalách byly vytesány ochozy, po kterých jsme probíhali, a na nejvyšší skálu bylo vytesáno úzké, už dost sešlapané schodiště, které končilo malým kamenným zábradlím. Bylo tam místo tak pro jednoho člověka, který se mohl opřít o zábradlí a sledovat okolí. Kvůli tvaru se té skále říkalo Kazatelna. Kdysi z ní musel být docela rozhled, ale okolní stromy už ji dorůstaly, takže z Kazatelny byl přehled už jen po jejich vršcích. Romantický místo, kam jsme taky rádi chodívali. Já tedy určitě.

Přes prázdniny jsem bejval na chalupě sám už asi od čtrnácti, naši jezdívali jen na víkend a na dovolenou, takže docela samostatnej.

Všechno to, alespoň pro mě, skončilo ten rok, co nám bylo osmnáct.

Dost jsme se změnili během posledního roku. Já jsem najednou vytáh, Ála se vyprsila tak, že se jí ty kozy sotva vešly do bikin, a Slávek na ně nemoh přestat čumět. A Slávek, kterej měl vždycky sportovní postavu, tak byl namakanej jak trenér fitness. Fakt moc pěknej… Musel jsem se kontrolovat, abych na něj furt nečuměl. Ale holky na něj taky koukaly jak na svatej obrázek.

Měli jsme s ním narozky tejden od sebe a hned začátkem července, Slávek byl o tejden mladší. Domluvili jsme se, že narozky oslavíme společně s naší malou partou u nás na zahradě. Za chalupou je takový malý posezení z klád, kam se vždycky přitáhne gril a může se pořádat párty. Táta mi navíc povolil na oslavu osmnáctin otevřít flašku ballantinky, kterou měl na chalupě pro zvláštní příležitost, nakoupili jsme nějaký levnější víno, klobásky…

Vytáhl jsem gril, dřevěný uhlí, roztopil jsem ho, holky přinesly ještě nějaký naložený plátky vepřovýho, hodili jsme to na gril a dali si panáka a otevřeli první flašku vína. Vypadalo to na povedenou grilovačku.

Bavili jsme se docela dobře, první láhev zmizela rychle.

Sledoval jsem Slávka, jak v upnutým triku tančí kolem grilu, a najednou jsem měl blbej pocit. Takový to šimrání v zátylku… Jo, Monča mě upřeně pozorovala s přivřenýma očima. To by mě zajímalo, co se jí honí hlavou. Uhnul jsem zrakem, zvednul jsem se a oznámil jsem, že jdu pro další láhev. Vytáhl jsem ji z ledničky, vývrtka byla u grilu. Když jsem se vrátil, tak jsem koukal, že prázdná láhev už našla funkci. Otáčela se na zemi a její hrdlo ukázalo na Anku. Dostala za úkol obskákat naše sezení po jedné noze. Přiblblá dětinská zábava, ale měli jsme poměrně rychle upito, takže nám to nevadilo. Flaška ukázala na Slávka. Monča se trochu zlomyslně usmívala: „Tak mám pro tebe úkol – dáš Emilovi pusu. Tak co, vadí, nevadí?“

Zaprotestoval jsem: „Hele, nemám do toho taky trochu mluvit? Mě se nezeptáš, jestli vadí?“

„Nevadí,“ odtušila. Jo, viděla to na mně.

Podíval jsem se na Slávka. Koukal na mě, pak na Monču… Nerad prohrával. Vstal, přišel ke mně a dal mi lehkou pusu.

„Tomu říkáš pusa? I od rodičů je větší,“ zašklebila se na něj Monča.

Ohlídnul se po ní, pak se otočil ke mně, chytil mě a dostal jsem takovýho francouzáka, až jsem ztratil dech.

Monča zatleskala.

Byl jsem úplně vykolejenej. Celej roztřesenej. Otočil jsem se do chalupy, z ledničky jsem vyndal ještě pár bavorskejch klobásek, že je přihodím na gril, když se za mnou objevil rozesmátej Slávek.

„Zlobíš se?“

Koukal jsem na zem a zavrtěl jsem hlavou: „Ne, nezlobím… Hele, hodil bych ještě tohle na gril.“

Prosmýknul jsem se kolem něho. Kruci! On mě plácnul přes zadek?!

Hra už nepokračovala, klobásky se snědly, víno vypilo, holky se domlouvaly, že se půjdeme druhý den koupat do rybníka, má být hezky…

No a pak se sebrali a šli. Stál jsem u branky, že ji zavřu, dostal jsem pusu na tvář od holek a Slávek se usmíval a mrknul na mě jedním okem. Zavřel jsem branku, zalil zbytky uhlí v grilu vodou, sebral flašky a postavil ke zdi chalupy.

Vysprchoval jsem se vlažnou vodou a šel jsem spát. Celej zmatenej.

Vzbudilo mě zapískání. Sakra, ono je skoro půl desátý? Holky se Slávkem v plavkách a s dekou k rybníku.

„Promiňte, já nepůjdu, bolí mě hlava…“

„To máš z toho, že neumíš chlastat,“ zasmála se Anka. Ale nepřemlouvali mě a vyrazili sami.

Já si potřeboval nějak srovnat zmatený myšlenky. Natáh jsem trenky a triko a vyrazil do lesa. Došel jsem ke Kazatelně. Vždycky mě nějak uklidňovala. Vylezl jsem na ni a kouknul na vršky stromů. Hezkej pohled.

Uslyšel jsem tichý zasmání. Otočil jsem se. Na spodku schodiště stál Slávek v sandálech a plavkách a usmíval se: „Věděl jsem, že půjdeš sem.“

Začal vystupovat ke mně. Otočil jsem se: „Líbí se mi tu. Tady bych chtěl vždycky mít křídla. Roztáhnout je a zakroužit nad lesem, proletět se…“

Roztáhnul jsem ruce. Zezadu se na mě přimáčknul a chytil moje ruce. Na vršku Kazatelny jsem si najednou připadal jak ve scéně na přídi Titaniku. Od tý doby jsem ten film nechtěl vidět.

Slávek jen v plavkách, přitisknutej zezadu na mě, držel mi ruce a já jsem cítil, jak se naklonil a políbil mě na krk. Zavřel jsem oči. Jemný kousnutí… Úplně mě to rozklepalo. Otočil jsem se, Slávek o schod ustoupil a já se musel posadit. Hned jsem si říkal, že to nebyl dobrej nápad. Když jsem si sednul na ten sešlapanej schod, měl jsem těsně před obličejem jeho plavky. Tyrkysový. A hodně plný. A mně bylo jasný, že nemůžu jinak. Popotáhl jsem je, abych vyprostil to, co se tam tísnilo…

Vystřelilo to proti mně. Olízl jsem žalud, sjel jsem jazykem po celé délce, vrátil se a vzal ho do pusy. Jako malej jsem jednou poblil zubaře hned ve chvíli, kdy mi strčil zubní zrcátko do pusy. Teď nic.

Slávek se chytil rukama za kamenné zábradlí a začal mi přirážet do pusy. Já jsem ho držel za stehna, hladil mu jejich zadní stranu, kroutil jsem hlavou, abych si ho co nejvíc užil, a najednou mi vyjel z pusy a nastříkal mi na obličej.

Díval jsem se na něj nahoru, viděl trochu rozmazaně jeho úsměv, cítil jsem, jak mi prstem přejel po tváři, setřel jím část nadílky a strčil mi ho do pootevřený pusy. Ten prst jsem ocucal, ještě jsem si ho přitáhl za zadek a olízal mu péro.

Natáhl zpátky plavky a podrbal mě ve vlasech: „Večer se stavím, jo?“

Seběhnul dolů, ještě jsem ho viděl běžet po jednom ze skalních ochozů a byl pryč. Zůstal jsem tu jen já a moje erekce. To prostě nešlo, neulevit si…

Teprve pak mi došlo – večer se stavím… Co to má bejt? A kdy, večer? No, bylo to docela slušnou chvíli po večerníčku.

„Řek jsem doma, že u tebe přespím. Že jsi tu viděl nějaký cizí lidi, tak abys tu nebyl sám…“

Nevěděl jsem co říct, co dělat. Bude tu celou noc. Se mnou. V mý posteli?

„Ty nemáš radost?“

Zakejval jsem hlavou: „Mám…“

Obejmul mě a dostal jsem stejnýho francouzáka jako den předtím. Svlíknout se mu netrvalo dlouho, konečně měl jen kraťáky naostro a triko. Byl krásnej. Krásnej.

Chtěl bych říct, že moje první milování bylo nádherný… Nebylo. Bolelo to. Strašně. Nebylo žádný velký mazlení, žádná zvláštní příprava…, brečel jsem, zakouslej do ruky, abych neřval nahlas. Prostě ho do mě narval, a když se udělal, tak se svalil na záda, ruce si dal pod hlavu a zavřel oči. A já si utřel voči a aspoň jsem se trochu přimazlil… Usnul. A já nemoh spát bolestí.

Ráno vstal, dostal jsem krátkou pusu a vypad.

Kdyby mě tak nebolel zadek, tak bych myslel, že se mi to zdálo.

Jízda na kole druhej den na nákup nebyla dobrej zážitek. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Na odpoledne domluvený koupání s naší partou. Natáhla se deka na hrázi, chvilka hašteření, kdo se kam svalí, vzájemný natření opalovacím krémem.

„Slávku?“ ozvala se Anka. „Dlužíš nám vyhlášení vítězů.“

Nechápal jsem.

Slávek vstal a přehlíd nás čtyři, jak jsme pod ním leželi a spustil: „Takže vyhlášení! Teda Emil z vás kouří absolutně nejlíp, ale ta ufňukaná mrdačka nestála za nic. Nejlepší byla Ála. Teda holky, vy se dělíte o druhou cenu, byly jste taky dobrý…“

Udělalo se mi temno před očima. Ála nás přehlídla vítězným pohledem. Vstal jsem a šel jsem domů. Ještě jsem zaslechl, jak Slávek volá: „Emile, co je?“ a jak mu Ála říká: „Nech ho, asi jde brečet, že prohrál.“

Sbalil jsem si věci, kouknul do jízdního řádu, kdy mi jede vlak, zjistil jsem, že mám co dělat, abych ho stihnul, pozamykal jsem a na dalších dvacet let odjel.

Dvacet let… A teď si táta zlomí nohu, je po operaci, podívají se na chalupu zase na jaře a já ji pojedu připravit na zimu už koncem října. Přijedu v sobotu, odledním lednici, přespím, ráno vypustím vodu z trubek, sbalím to, co by se zkazilo, vypnu elektriku, nasadím okenice a zpátky. To by jako plán šlo.

Vyrazil jsem na vlak se skoro prázdným batohem (bůhví co všechno potáhnu z chalupy domů a potřebuju vlastně jen čistý boxerky a fusekle a pár housek k jídlu). Z vlaku je to něco přes půlhodinky klidný chůze. Za dvacet let se dost změnilo. Přibylo pár domů, některý stromy vyrostly, některý zmizely, z výklenku ve štítu statku zmizela soška Panenky Marie…

Už tam budu.

„Emile?!“

To mi scházelo. Zvednul jsem oči. Slávek. Stál kus ode mě a nevěřícně zíral.

„Emile?!“

Tak do toho: „Ahoj.“

„Rád tě vidím zase tady…“

„Táta si zlomil nohu, tak našim jedu zazimovat chalupu, jinak bych asi nepřijel…“

Vzduch byl těhotnej rozpakama. Chtěl komunikovat, chtěl něco říct: „Máš se?“

„Jde to.“

„Sám nebo s někým?“

„Momentálně zase sám. A ty?“

„Vzali jsme se s Álou, máme dvě holky…“

„Gratuluju.“

„Dík. Zdržíš se?“

„Do zejtra. Měj se,“ rozloučil jsem se a vyrazil.

Odemknul jsem chalupu. Vyvětrat, zapnul jsem bojler, ať mám večer teplou vodu na vysprchování, pak ho vypnu a ráno vypustím vodu.

Otevřel jsem ledničku. Teda tenhle kus sejra musí obsahovat už i nový formy života a ten smrad by zabil i skunka.

Vyházel jsem věci z ledničky, vypnul ji. Až se odmrazí, tak ji vytřu octovou vodou…

Do batohu jsem hodil pár věcí, které odvezu domů, a najednou nebylo co dělat. Čekat až povolí led v ledničce a koukat do ní?

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká…

Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou.

Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap.

„Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

„Vysvětlit? Co na tom, co jsi proved, je k vysvětlování? To se prostě stalo. Tečka!“

„Hele, člověk je někdy blbý tele, mě to celý ty roky mrzí. Můžu se aspoň omluvit?“

„Omluvu beru na vědomí.“

Protáhl jsem se kolem něj, nechal ho tam stát a vrátil jsem se do chalupy. Vyhodil jsem zbytky ledu, vytřel ledničku, pak ještě octovou vodou a už se pomalu šeřilo. Otevřel jsem Májku z chalupových zásob a máznul ji na housku k večeři. Šel jsem se vysprchovat, voda byla příjemně teplá, ne horká. Vylezl jsem z koupelny jen s ručníkem. Nevzal jsem si nic na spaní, ale tady nikoho pohoršovat nebudu. Co si vezmu na čtení do postele? Táta sem kdysi přivez zásobu starejch dobrodružnejch knížek a detektivek a Wallaceovek. Když jsem tu asi v těch čtrnácti objevil a přečet Liverpoolskýho kohouta, tak jsem se tu v noci strašně bál, nemoh jsem spát, pořád jsem se přesvědčoval, jestli mám všechno zamčený, a když ráno ve vesnici zakokrhal kohout, tak sem se fakt málem poto…

Něco si najdu.

Zabouchání na dveře. Sakra, kdo sem leze?! Rychle jsem na nahý tělo natáh džíny a mikinu a šel se kouknout.

Za dveřma Slávek. S flaškou Absolut vodky v ruce. A s takovým zoufalým výrazem v ksichtě: „Můžeme si promluvit? Prosím?“

No dobře. Pokrčil jsem ramenama a ustoupil jsem.

„Dáme si panáka? Ono mi to s ním asi půjde líp…“

Přinesl jsem skleničky; Slávek nalil docela slušný lampy a jednu do sebe zvrhnul: „Napij se taky, prosím.“

Upil jsem. Přece jen jsem měl k večeři jen housku s Májkou, nemusím se hned namazat: „Tak povídej.“

„Možná mi to nebudeš věřit, ale chybíš mi celou tu dobu… Fakt. Rozbil bych si hubu hned ten den, co jsi odjel. A není den, abych na to nemyslel.“

Kopnul jsem tu vodku do sebe. Tohle jsem nečekal. Dolil mi a sobě taky.

„Chtěl jsem, abys to věděl…“

„Proč jsi to tenkrát udělal?“

„Už jsem to říkal, člověk je občas blbý tele.“

Ani jsem nepostřeh, jak jsem vypil druhou skleničku. Vstal jsem. Zezadu mě objal a políbil mě na krk. Je to furt moc pěknej chlap a mně už vodka vlezla do kebule. Objímal mě, líbal a říkal, že mě vlastně celou tu dobu miluje… Ani nevím, jak jsme se octli v posteli.

A milování s předehrou, mazlením, než mi zvedl nohy… A potom jsem ležel v jeho náruči a on mi šeptal, jak je šťastnej…

„Budeš sem teď zase jezdit, viď? Budeme se moct scházet…“

Alkohol mi začal vyprchávat z hlavy: „Počkej, co jsi to řek? Jsi ženatej, ne? Co Ála?“

„Ona si zvykne…“

Posadil jsem se: „Běž pryč. Prosím tě, běž pryč… Jsem úplně pitomej a tohle se nestalo.“

Hladil mě po zádech: „Proč?“

„Běž.“

Vstal, oblík se, vrhnul na mě psí pohled a šel. A já do rána nezamhouřil voko.

Ráno jsem vypustil vodu z trubek, aby v zimě nepopraskaly, vypnul jsem elektřinu, naházel do batohu pár věcí, která jsem chtěl odvézt. Na stole zůstala flaška Absolutky. Strčil jsem ji do batohu.

Zabednil jsem okenice, pozamykal a vydal se na vlak.

Slávek na mě čekal na cestě.

„Ahoj…“

„Ahoj.“

„Přijedeš zase? Prosím?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, promiň. Sbohem.“

Před zatáčkou k nádraží jsem se ohlíd. Stál na místě a koukal za mnou.

Dorazil jsem domů, vybalil, flašku strčil do skříňky, věci pro naše vyskládal na stůl do papírový krabice.

Zavolal jsem mámě: „Tak je zazimováno, něco, co jsem přivez, vám hodím domů během týdne, Jo?“

„To budeš hodnej.“

Zbytek dne jsem prováděl alespoň část víkendovýho úklidu, kterej jsem měl původně naplánovanej, ale pořád taková blbá nervozita. Den uběh a už se zešeřilo.

Připravoval jsem si něco k večeři, vedle v pokoji puštěná televize. Mívám ji někdy puštěnou jen tak, aby tu něco mluvilo, pocit, že tu nejsem sám.

Běžely zprávy a já najednou slyším: „…se ze zdejšího skalního útvaru zvaného Kazatelna zřítil místní osmatřicetiletý muž. Utrpěl na místě zranění neslučitelná se životem.“

Zranění neslučitelná se životem… Místní osmatřicetiletý muž…

Otevřel jsem skříňku. Flaška Absolut vodky. Nalil jsem si panáka a kopnul ho do sebe a pak jsem padnul na kolena a rozbrečel jsem se.

Nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Nejde to. A není dobré se o to pokoušet, protože nikdy nevíš, jak to dopadne, co to přinese…