Začít znovu

Sluneční paprsek pronikl mezi závěsy, malou škvírkou se prodral do zšeřelé, ztichlé místnosti. Protnul tmu, skoro jako by pátral po někom, koho může pohladit. Obyvatel pokoje se od paprsku odvrátil, snad připomenul něco, na co je třeba zapomenout. Zavřel oči a snažil se usnout. Večer zapíjel smutek a bolest, teď za to platí.

„Dobře mi tak,“ myslel si. Bolest v duši tím nezhojil. Z neklidných myšlenek ho vytrhlo zazvonění telefonu. Natáhl po něm ruku a v duchu zanadával. Nestačil ani promluvit, hlas na druhém konci už na něho hrnul, co mu chtěl.

„Nejsem učitel,“ slabá obrana.

Znovu byl zahrnut argumenty.

„Víš, že mám ruce v háji, co jako čekáš?“

Prosby a sliby.

„Dobře, zkusím to.“

Netušil, jak moc mu ta tři slova změní život.

Po dvou letech

Seděl v kabinetu, na stole kupu papírů, které pozorně pročítal. Nesmělé zaklepání na dveře ho vyrušilo.

„Pane profesore, jen jsem vám měl předat tento dopis od…“

Radim se zadíval do mladíkových očí, jedno bylo krásně modré, druhé zelené se zvláštním, zlatavým kolečkem kolem zorničky.

„… říkala, že je to důležité. Pane profesore?“

Vztáhl ruku po obálce. Byl teplý jarní den, měl vyhrnuté rukávy a svraštělá kůže, vzpomínka na den, kdy se vše změnilo, tak byla odkrytá. Dlouho trvalo, než přestal skrývat své ruce. Teď už byla ta doba za ním. Díky Danovi učí a je to radost, nevýslovná. A stejně jako když v koncertním sálu, který ztichl, se on dotkl strun a spatřil v očích diváků tu zvláštní radost, porozumění, energii. I teď, když se díval do tváří studentů, s nimiž probíral teorii, ho těšilo, jakmile se mu podařilo stejné plamínky zájmu zažehnout i u nich. Nechával je si vybrat, o kom a o čem jejich setkání budou. A vždy se mu podařilo nějak dodržet i povinné osnovy.

Dobře si pamatoval na veselého mladíka, který ho požádal, zda by na příště nemohli hovořit o něm. Zdráhal se, pak ale záznamy několika svých koncertů donesl. Trochu to bolelo slyšet sám sebe, jak hraje, hrál na kytaru. Radost v očích posluchačů byla hřejivá, povzbuzující. Vzpomínat tak nebolelo, poslouchat své vlastní koncerty i jemu vnášelo klid do duše. Teď už hrát nemůže, pokřivené prsty nejsou sice bez citu, ale pro koncertování to není. Každý den trochu cvičil, přehrával si krátké kousky oblíbených skladeb, než prsty zabolely, ovládl je třas. Zvykl si i na to, i když se občas našly chvíle, kdy se rozplakal, připomenula se jeho bolest. Radost se setkávání s mladými, zapálenými hudebníky, ho vždy zase postavila na nohy. Oni mu dávali radost, velmi si té možnosti s nimi být vážil.

To vše se mu mihlo myslí, když sevřel mezi dva prsty obálku, nespouštěje pohled z těch fascinujících očí.

„Děkuji vám,“ usmál se na mladíka.

Ten rychle zavřel dveře a zmizel z jeho zorného pole. Zhluboka si oddechl, co to bylo? Rychle myšlenku zahnal. Opatrně vyjmul z obálky zdobenou pozvánku. Školní ples masek, ale ne. Loni se vymluvil, rok před tím taky, letos neunikne, to mu bylo jasné.

No co, půjčí si kostým, ukáže se na hodinu dvě a v tichosti se vypaří.

Vpadl na přednášku, v rychlosti zapadl na své místo. Snažil se soustředit na slova, která přednášející vypouštěl ze svých úst, k němu ale nedolehly. Před půl rokem spatřil poprvé muže, kterému teď donesl ten dopis. Znal ho už dávno, Radim Maceška, fantastický kytarový virtuóz, kterého zastavila v koncertování ta nešťastná nehoda. Ještě než spatřil jeho tvář na fotografii, zasáhla ho jeho hra na kytaru. Přehrával si některé skladby stále dokola, cestou do školy, doma ve svém pokoji, před spaním. Neodolal, rozhodl se koupit si desku i přes to, že neměl gramofon. Doma ji schoval, věděl, že když ji najdou jeho bratři nebo rodiče, bude zle. Posmívali se mu, že je divný, když místo sportu chodí na hudebku, na hru na kytaru. Nebýt dědy s babičkou, nikdy by k tomu nedošlo, oni mu dávali to, čeho se mu doma nedostávalo. Na přebalu desky byla fotografie, líbila se mu jeho tvář s ostře řezanými rysy, štíhlá, skoro hubená postava. Seděl na stoličce, kytaru opřenou o nohy. Neusmíval se, přesto byla jeho tvář krásná.

Rád si desku prohlížel, vracel se k ní, až se to stalo, Pavel ho s ní nachytal. Když skončil, byla na kusy, obal roztrhaný. A fotografie byla nepoškozená, rychle ji skryl do kapsy kalhot. Vyběhl z domu, utíkal, kam ho nohy nesly. Bylo mu všechno jedno, už nemohl dál.

Pravidla, na všechno pravidla. „Nesviť si v pokoji tak dlouho. Nemusíš vypotřebovat tolik vody, když se koupeš. A mohl bys zhasínat chodbu. A…,“ jen jemu rodiče neustále říkali podobné příkazy. Bratři ani oni sami se ničím z toho neřídili.

Došel k parku, asi že to tu měl rád. Díval se na vzrostlé, staré stromy. K jednomu došel, opřel se o něj, ruce položil na sluncem zahřátou kůru. Zavřel oči a rozplakal se. Nevnímal lidi, kteří procházeli kolem něho, jen svou bolest, vpíjející se do mohutného kmenu. Až ruka na jeho rameni a klidný dědův hlas ho přivolaly do reality.

„Mirku.“

Otočil se, pohled světle modrých očí ho pohladil. Opustil strom a vrhnul se dědovi do náruče.

„Chlapče, pojď domů.“

„Ještě chvíli bych tu chtěl zůstat, potom…“

„K nám domů,“ dodal děda.

Mladík se na něho podíval nechápavě, byl zaskočený. Ale nakonec pocítil neskutečnou úlevu, radost.

Stal se svobodným, jeho duše byla svobodná. Mohl doma, v malém pokojíku u dědy a babičky, hrát až do noci. Cvičil pro radost a s touhou v srdci. Chtěl hrát pro lidi, pro radost těch, kteří ho uslyší. A v koutku duše byla velká touha hrát s ním, s Radimem Maceškou.

Zpráva o autonehodě, při které zemřel řidič, Maceškův dlouholetý spolupracovník, byla na titulkách snad všech novin, nejen domácí tisk, ale světová veřejnost chtěla vědět o té tragédii co nejvíc. Zemřel i muž, který nehodu zavinil, a Radim Maceška měl vážná zranění včetně popálenin a to převážně na rukou. Mirek se zhrozil, dva mrtví a kytarový virtuóz má zraněné ruce. Byl v šoku. Zprávy o něm se objevovaly čím dál méně, přestal být zajímavý, pro novináře. Pro Mirka ne. Pokaždé, když vzal kytaru do rukou, vzpomenul si na něho. V době, kdy měl jít na talentové zkoušky, se rozneslo, že v dalším roce bude nově učit profesor Maceška. Dřel do úmoru, cvičil od rána do večera, nemyslel už na nic jiného.

Byl rád, že nový profesor nebyl v komisi, cítil, podvědomě tušil, že to by nedal.

Napětím a nervozitou skoro nedýchal na přednášce, kam měl přijít jeho idol. Poprvé ho viděl. Vstoupil s úsměvem, v náruči stoh papírů. Vysoký, štíhlý, ladné pohyby, lesklé černé vlasy v ohonu, tmavomodrý rolák a černé kalhoty. Vynikala jeho pružná, štíhlá postava, Mirkovi vyschlo v ústech. Všechno jako by se poskládalo během vteřiny na správné místo. Uvědomil si něco, co ho ani nenapadlo, nebo si to nechtěl připustit. Lehce se třásl a nemohl nic dělat.

Doma se rychle uklidil do pokoje, kde se svezl na kolena. Kolikrát vzal tu fotku do ruky, myslel na něho, jen si nepřiznal…, sklopil hlavu.

Jak moc se na školu těšil, teď měl strach. Co když…

Radim se prohlížel v zrcadle. Neměl v plánu nic nápadného, nicméně nakonec v tom kostýmu pocit nenápadnosti nezískal. Teď s tím nic neudělá, tak snad to ty dvě hodiny zvládne, na tohle nikdy nebyl. Objednal si taxi a už se těšil na pěší procházku cestou domů. Procházky měl rád stejně jako plavání a běh. Lucka ho se zářivým úsměvem přivítala a tím i vytrhla ze zamyšlení.

„No to je úžasný, konečně ses taky ukázal.“

Věděl moc dobře, že ona to myslí upřímně, má opravdu radost, že ho přesvědčila. Vlastně tu byl z velké části právě pro to, aby Lucii splnil její velké přání.

Vzal si skleničku s džusem, jen si cucnul, doznal, že některý ze studentů ho vylepšuje vodkou. Nikomu nic neřekl, ale sklenku opatrně odložil někde stranou. Pamatoval si, že když byl mladý, v jejich věku, dělal s kamarády taky různé blbinky a tohle nepovažoval za nic hrozného. Koneckonců, jsou zletilý a jedná se jen trochu vodky. Procházel mezi barevnými kostýmy a v tom svém měl pocit, že opravdu vyčnívá. Bezcílně se rozhlížel, až mu zrak padl na bílou postavu. Netušil, co má kostým znázorňovat, jen ta bělost zářila v reji barev. Bílý mladík ho upřeně pozoroval očima, které mu ihned prozradily, na koho se dívá.

Postřehl ho hned u vchodu, jen vešel. Vysoká, štíhlá postava v černém, přiléhavém obleku s dlouhým černým lesklým pláštěm skoro na zem a černou škraboškou. Mirek od něho nemohl odtrhnout oči. Když se on podíval na něho, ztuhl, nemohl se hnout. Jen zíral a stál. Oni oba.

Náhle sebou profesor škubl, v očích děs. Mirek uviděl, proč se tak vyděsil. Někdo se se svíčkou protahoval kolem něho a profesorovi začal hořet rukáv. Rychle to uhasil a vyběhl ven, rozběhl se za ním.

„Profesore, pane profesore, jste v pořádku?“

Doběhl ho, muž se nehýbal, jen strašně prudce oddechoval. Obešel ho a stanul mu tváří v tvář.

„Pane profesore, všechno v pořádku?“

„Ano,“ odsekl mu, ale v hlase byl zvláštní podtón, který se mu nelíbil.

Neodvažoval se muže dotknout, jen čekal.

Radim si stáhl plášť, nepřemýšlel o tom, že bude muset zaplatit opravu, nebo možná celý kostým. Snažil se ovládnout své vířící pocity. Pohled na ruku v plamenech mu vrátil ten večer, nehodu kdy… Zavřel oči, předklonil se, nevolnost a slabost. Měl co dělat, aby se nesesul k zemi. Uvědomoval si mladíkovu blízkost, pak ucítil opatrný dotek na svém rameni.

„Doprovodím vás domů, jen pro jistotu,“ zašeptal.

Radim neměl sílu se bránit, vlastně mu byl vděčný za jeho přítomnost. S pláštěm přehozeným přes ruku šel volným krokem, Mirek po jeho boku. Po očku po něm mrkl, až zachytil jeho pohled, dvě oči, každé jiné. Mladík je ihned sklopil, lehce zrudl ve tváři. Radimovi poskočilo srdce, vypadlo z rytmu a chvilku trvalo, než zase našlo své tempo.

Rozloučili se před jeho domem. Jakmile zmizel za vchodovými dveřmi, z jeho zorného pole, Mirek vydechl. Nebyla to úleva, jen všechno to napětí musel uvolnit. Otočil se na patě, vydal se domů. Nechtělo se mu vracet na večírek, nechtěl mezi lidi. Byla to zvláštně intimní chvíle, chtěl si ji uchovat, zapamatovat, schovat sám v sobě. Když se octl ve svém pokoji, vytáhl fotku z přebalu desky, díval se na ni. Plamen v jeho hrudi mu vháněl červeň do tváří, hnal srdce k divokému tempu. A v očích se zaleskly slzy. Byla to jeho chvíle úplného přiznání. Sám sobě přiznal, že se zamiloval. Možná naivně a na záčátku platonicky, do nedostupného, nedosažitelného muže. K němuž dnes mohl natáhnout ruku, dotknout se. Svalil se na postel, stočil do klubíčka, pokusil se plamen skrýt za fotografii přiloženou na své hrudi.

Radim se převaloval v peřinách, nedokázal usnout. Jakmile zavřel oči, spatřil pohled Mirkových očí, byl si jist, že ho nefascinuje pouze jejich zvláštnost. Poprvé si uvědomil, jak moc je přitahován mladíkem s nakažlivým úsměvem, který mu byl dnes na dosah. A on cítil obrovskou touhu se dotknout. Přejet prsty po těch jeho, pohladit dlaň, než ji sevře ve své. Přetočil se na bok. Je blázen, co by Mirek hledal u někoho jako je on. Spánek nakonec přišel, těžký, se spletitými, nesouvislými sny, v nichž byl vždy Mirek.

Všichni čekali na profesorův příchod, jeden student byl netrpělivý víc než ostatní. Jakmile muž vešel, plamen se rozhořel a tentokrát se šířil jeho žilami do celého těla. Rychle se sklonil, pak už se díval jen na své prsty. Bojoval s touhou pohlédnout a silou, která pak ovládne jeho samotného.

Radim se na něho několikrát zadíval, Mirek zarytě upíral pohled na desku, na níž měl položené ruce. Při každé otázce hledal, čekal mladíkovu odpověď. Ale nedočkal se.

Vedli tuhle válku měsíc, sami se sebou a znovu zasáhla Lucie.

„Mirku, můžete prosím donést tu knihu profesorovi Maceškovi. Nestihnu to a už mu to slibuji dlouho.“

Vrazila obří knihu mladíkovi do rukou, a než se mohl nadechnout, byla pryč. Blížil se ke dveřím pomalu, aniž si to uvědomil, čím dál tím pomaleji, málem couval. Přesto k nim nakonec došel. Potichu zaklepal, třeba tam není, nebo ho neuslyší. Byl jak děcko, věděl to, ale nemohl si pomoct.

„Vstupte.“

Měl sucho v ústech, nohy z olova, vzít za kliku byl téměř neproveditelný úkol. Než se odhodlal, dveře se otevřely.

„Mirku?“ nemohl být udivenější.

„Nesu vám knihu,“ skoro se zakoktal.

„Pojďte dál,“ pokynul mu rukou.

Mladík vešel, dveře zapadly. Letní slunce prozařovalo místnost, kde se on cítil… jak vlastně. Muž si od něho knihu vzal, položil ji na stůl. Znovu se k chlapci otočil.

„Mohu pro vás ještě něco udělat?“

Mirek se nehýbal, proměnil se v sochu, naprázdno otevřela ústa, nevydal ani hlásku. Radim ho propaloval pohledem, přímo ho hltal, udělal krok k mladíkovi, který se tiskl zády ke dveřím. Očima se zaklesli, vzduch ztěžkl, oba zrychleně dýchali. Byla to věčnost, než se o další krok přiblížil. Čas byl víc než relativní, oba měli pocit, že vše ustrnulo na místě. Již byli od sebe na dosah natažené paže. Mirek tu svou pozvedl, prstem pohladil pomačkanou kůži na loketním kloubu, pomalu klesal k zápěstí a jemně je sevřel, přetočil dlaní vzhůru, přitáhl ke rtům.

Jemný dotek rtů v jeho dlani mu vyslal miliony záchvěvů do celého těla. Učinil poslední krok, byli těsně u sebe. Propletl své prsty s jeho, vdechoval vůni, jež Mirka obklopovala, sklonil se k jeho tváři. Zarazil se, než ale rozum převzal vládu, kolem pasu se mu ovinula mladíkova paže a jeho měkké rty se přitiskly na jeho. Nechával se unášet něžným polibkem, vnímal dotek prstů ve své dlani, na kůži zad. Naskočila mu husí kůže…

„Pane profesore?“ zaklepání na dveře.

Odskočili od sebe, zaskočení, v moci pocitů, které je ovládly. Mirek rychle otevřel, vyšel, dveře nechal otevřené. Čekající student se na něho přátelsky usmál, vešel.

Prožitek té chvíle, kdy byli spolu sami, v nich rezonoval. Ani jeden se však neodvážil pokračovat. Volno lákající k letnímu odpočinku je pak na oddělilo.

Mirek se probouzel z divokých snů, v nichž neskončili polibkem. Měl pocit, že jeho tělo, duše i srdce už nejsou jen jeho. Myslel na Radima, nemohl jinak. Léto se vleklo, jen s kytarou v ruce se cítil trochu líp. Vybral si tři náročné skladby, které přehrával a cvičil tak dlouho, dokud nebyl spokojen. Pak se odhodlal, nahrál je, věděl pro koho. Na konci léta se vydal k jeho domu, proklouzl s jiným nájemníkem. Našel, co hledal, a vykonal, k čemu se odhodlal.

Radim se vracel domů po dni stráveném na slunci, unavený plaváním. Chtěl se utahat, potřeboval spát a to mohl, jen když se totálně odrovnal. Dokonce usnul na dece, zaplatil za to spálenými zády. V chladu chodby mu bylo příjemně, když na rohožce spatřil malý balíček, rozhlédl se, nikde nikdo. Vstoupil do bytu, ihned rozbalil nečekané překvapení. Flashka, co to má být? Nechápal, ale neodolal, pustil si nahrávku. Při prvních tónech se zastavil, jedna z jeho nejoblíbenějších skladeb. Se zavřenýma očima se nechal unášet hudbou. Stál na místě, doposlouchal tři krásné skladby. Věděl, kdo mu dárek dal, kdo pro něho nahrál tuhle nádheru.

Ráno se vydal do své pracovny a opatrně, co nejnenápadněji získal Mirkovo číslo. Sedl si na lavičku, o kterou se díky bolavým zádům nemohl opřít. Držel v ruce mobil, zhluboka se nadechl a vyťukal dvě slova, která raději hned odeslal. Ze strachu, že by to neudělal, pokud bude otálet.

Mirek zaslechl pípnutí smsky, sáhl po mobilu.

„Děkuji, Radim.“

Díval se na zprávu, asi tak tisíckrát si ji otevřel a četl. Neměl stání, šel ven a netoulal se bezcílně. Naopak, šel rovnou k domu, kde zanechal před bytem včera balíček. Docházel k němu, když spatřil přicházejícího Radima. Ve stejném okamžiku ho spatřil Radim. Nezastavili se, došli k sobě na dosah a nedotkli se.

„Můžu tě pozvat,“ nemluvil o tom kam a na co, proč.

„Rád,“ přijmul pozvání, nevěděl na co.

Radim mu uvařil kafe, předložil nějaké sušenky. Chroupal je úplně bezmyšlenkovitě, rozhlížel se po pokoji. Spatřil kytary, několik jich stálo ve stojáncích u zdi. Došel k nim.

„Půjč si, kterou chceš,“ ozvalo se těsně za jeho ramenem.

Otočil se a musel zvednout hlavu, aby viděl do očí muže, tyčícího se nad ním.

„Proč jsi mi to nahrál?“

„Nevím, ale musím pořád myslet…,“ sklopil hlavu.

„Ne, prosím, chci vidět do tvých očí, jsou překrásné,“ měl zhrublý hlas.

Polkl a splnil mu jeho přání. Doufal, toužil po polibku a za okamžik se ho dočkal. Objal štíhlý pas, přitiskl se k muži, který se jazykem dobýval do jeho úst. Zasténal, pevněji se přimkl k Radimovi, ten sykl.

„Co je?“ lekl se.

„Včera jsem si spálil záda,“ odpověděl mu popravdě.

Mirek se odtáhl, ale muž ho k sobě pevně znovu přivinul.

„Ne, chci tě u sebe, už to nevydržím, nemůžu bez tebe…,“ zadrhl se mu hlas.

„Ani já,“ odpověděl Mirek těsně před tím, než ho vzal Radim do náruče. Měl nečekanou sílu a Mirek se cítil lehký jako peříčko. Za okamžik už ležel v peřinách, muž se okamžitě pustil do jeho svlékání. Nedalo mu to moc práce, Mirek mu oplatil stejně. Bloudil po mužově nahém těle, jizvách a kůži rukou, začal polibky pokrývat a jazykem hladit odhalenou pokožku. Radim se nechával unášet něhou a jemností, znovu se mohl nadechnout Mirkovy vůně, jeho vůně. Zabořil ruku do hebkých vlasů, políbil ho.

Ležel na břiše, Mirek mu jemně vtíral chladivou mast do spálené kůže na zádech. Něžně Radima políbil na zátylku a muž si ho přitáhl k sobě. Polibek. Nemohli se doteků a něžností nabažit.

„Zahraj mi, prosím,“ zašeptal, pohledem se vpíjel do Mirkových očí.

„To přece…“

„Mám tě prosit?" usmál se muž.

Pohladil Radima po tváři, došel si pro jednu jeho kytaru, sedl si vedle Radima na postel. Začal hrát…

Díval se na mladíka, bylo mu krásně. Mirek hrál a Radim, ležící na boku, ho hladil po zádech.