Míša

Vystoupil z vlaku, krásné ráno na houbaření. Vzduch voněl, jemná mlha se držela mezi stromy. Ticho lesa, měl tahle rána rád. Nespěchal, pomalu kráčel po úzké cestě, znal ji, mohl by jít i za tmy. U svého plácku, jak říkal malému místečku, kam chodil, se s radostí vrhnul na krásné křemenáče. Za chvilku jich měl půl košíku, nádhera. Den se teprve probouzí a on už obhlíží strom, u něhož minule našel penízovky. A měl štěstí. S košíkem plným hub se vracel k vlaku, pobyl v lesíku několik hodin. Nemohl odolat, aby se ještě kus neprošel, věděl, že tohle dopoledne mu dodá energii na mnoho dní.

Náhle zaslechl kroky, vcelku svižné, písek skřípal pod vahou neznámého. Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe. Sykl bolestí, do očí mu vyhrkly slzy, odřené dlaně, levý loket a určitě kolena, roztrhl si o kámen kalhoty. Košík se odkutálel kus od něho, jeho obsah se rozprskl kolem. Zrovna se chtěl zvednout, když ho neznámy jemně objal kolem pasu a zvedl ho opatrně na nohy. Tak lehounce, jako by byl mladík pírko. Ten se na něho nesměle podíval.

„Děkuju,“ šeptl.

Díval se do starostlivé tváře muže kolem čtyřicítky s pečlivě upraveným plnovousem a holou hlavou. Oči pomněnkově modré, hluboké. Muž se usmál.

„Jste v pořádku?“

„A-ano,“ zakoktal se.

Protože při té otázce sjel očima po svalnatém těle ve sportovních kalhotách, funkčním tričku a volně rozepnuté mikině.

„Tak sebereme ty houby, ať stihneme vlak.“

Zaklekl a začal. Michal se k němu přidal, dlaně ho pálily. Za malou chvíli byl košík znovu plný.

„Chodíte sem často na houby?“

„Ano.“

„Běhám tu pokaždé, když mám volno, je to tu moc hezký.“

„Ano.“

Muž na něho pohlédl, v očích jiskřičky.

„Umíte i jiné slovo než ano?“ tvář se mu roztáhla do úsměvu.

„Tadeáš Míša,“ podal mu ruku.

Michalovi cukly koutky do úsměvu, rychle ho potlačil. Míša, chlap obr, svaly mu napínají oblečení, zpod trička mu vykukují chlupy. Medvěd Míša.

„Michal Drobný,“ přijal podanou tlapu.

Teď se muž alespoň v duchu pousmál. Mladík, sotva dvacet, neměří ani metr šedesát, to si byl jist, mandlové, hnědé oči, krátce střižené kaštanové vlasy. Štíhlé, pružné tělo. Trochu plachý jako lesní zvířátko. Líbil se mu a taky zatajil, že už ho tu párkrát viděl.

Zbytek cesty došli spolu v tichu a ve vlaku si sedl Michal do jiného vagónu. Při vystupování se už neviděli.

Doma se pustil do čištění hub a na dně košíku našel překvapení. Náramek. Musel být jeho nečekaného společníka z lesa. Malé kuličky na černé gumičce. Věděl, co to je, lávové kamínky. Kdysi se na podobný díval. Zkusil si ho, byl mu velký, musí si ho vzít s sebou na příští návštěvu lesa.

To taky udělal, snad stokrát, už Tadeáše Míšu nepotkal. Z mysli ho ale už nedostal.

Když ho zase spatřil, byl v obleku a ředitel ho představoval všem v kanceláři jako nového vedoucího. Než to Michal rozdýchal, už si je nový šéf bral jednoho po druhém na krátký rozhovor. Byl už čas oběda, když na Michala konečně vyšla řada. Vlastně byl poslední.

„Všichni už jděte na oběd, pan Drobný se k vám brzo přidá.“

V mžiku byli sami a Tadeáš mu pokynul k sobě do kanceláře. Vstoupil, sedl si na nabízenou židli.

„No, pane Drobný, nebudeme předstírat, že se vidíme poprvé. Je to už dlouho, ale to setkání v lese ve mně zanechalo dojem, vy osobně.“

Mladík na něho poděšeně zamrkal. V jeho tváři se objevil strach, skutečný, nefalšovaný. Muž se zarazil, tohle nebyla úplně standardní reakce.

„Klid,“ řekl mírným, hladivým hlasem, „jen si to pamatuju, bylo to hezký setkání, nic víc. Ano?“

„Ano,“ šeptl Michal.

„Zase budeme mluvit takhle, já budu klást otázky a vy budete říkat ano?“

Michal se nehýbal, jen ztuhle seděl. Tadeáš ho opatrně uchopil za ruku, otočil mu ji dlaní vzhůru, palcem jemně pohladil místo, kde tehdy byly odřeniny. Pak se podíval do vyplašených, hnědých očí.

„Zahojilo se to dobře, žádné jizvy.“

Spatřil náramek.

„A já si říkal, že jsem ho tehdy ztratil.“

Michal se už natahoval, že ho vrátí.

„Ne, nechte si ho. Stejně už by mi nebyl, jak vidím, zúžil jste ho na svou velikost.“

„To nemůžu, chtěl jsem ho vrátit, ale už jsem vás nepotkal,“ omlouval se.

„Věřím, nemohl jsem. Změna místa, stěhování, bylo toho moc.“

Michal na něho udiveně koukal. Nemusel mu přece nic vysvětlovat, ale zjevně chtěl. Nezlobí se, že si jeho náramek nechal, dokonce má asi radost, že si ho nechal. Byl vyvedený z míry. Než si vše srovnal v hlavě, poslal ho za ostatními na oběd.

Tadeáš seděl v kanceláři s hlavou složenou v dlaních. Cítil, jak se mu krev rozlévá žilami, tepe ve spáncích, srdce ji pumpuje zběsilým tempem.

„Kruci,“ zaklel nahlas, pěstmi bouchl do stolu. Tohle nebylo to, co si představoval. Setkání s Michalem ho zasáhlo, už tehdy v lese. Před tím ho párkrát zahlédl. Zaujal ho, jak se pohyboval, vyzařoval z něho klid, zvláštní tajemno. Lákalo ho se s ním setkat, až se stalo. Michal Drobný. Myslel na mladíka po celou dobu, co řešil změny ve svém životě. Litoval, moc litoval, že se nemohl vydat znovu do lesa. Nemohli se potkat. Teď se s ním bude setkávat denně, ale šance na společný rozhovor? Byl v pasti.

Měsíce kolem sebe v kanceláři kroužili, rozhovory vedli jen pracovní, nikdy nic víc. Michal se snažil s Tadeášem nesetkat a on to respektoval. Přešla zima, jaro se začalo hlásit o slovo. Michal se dlouho do lesíka nevydal, počasí už opravdu lákalo k procházce. Jednou ráno sedl na vlak. Jen co vystoupil, zhluboka se nadechl. Úsměv se mu usadil ve tváři, s radostí vstoupil pod ochranu stromů. Po pár krocích se zarazil. Tadeáš stál kousek před ním, ruce složené na prsou, jako by na něho čekal.

Byla to pravda, čekal. Jen co se počasí přehouplo do příjemných teplot, byl Tadeáš v lese každý víkend. Vždy čekal na vlak, kterým by Michal mohl přijet. Když se neukázal, dal si běh a smutný se vracel domů. Přál se s mladíkem setkat tady v lese, kde spolu poprvé mluvili. Chtěl příležitost v soukromí, klidu. Když Michala spatřil, srdce se mu málem zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod. Mladík se nepohnul, znovu se mu v očích usadil strach. Tadeáš chvíli váhal, ale čekal tak dlouho, nechtěl promarnit svou šanci. Vykročil směrem k němu, Michal se otočil a dal se na ústup.

„Michale, prosím počkej,“ zavolal a on se zastavil.

„Michale,“ jen vyslovil jeho jméno, něco v Tadeášově hlasu ho přimělo se otočit. Trochu se klepal, ale muž, do jehož nádherných, modrých očí se díval, mu nebyl cizí. Vždy když se nedíval, on ho nenápadně v práci svým pohledem provázel. Prosklené kanceláře mu v tom pomohly. Naučil se číst v jeho tváři, poznal podle vrásek na čele, gest i pohybů těla, v jaké je náladě. Něco ho k Tadeášovi přitahovalo, bál se ale dát cokoliv najevo. Teď viděl v jeho tváři obavu, zájem, něhu, rychle sklopil zrak.

„Bože, umučíš mě k smrti,“ posmutněle pronesl muž.

Mladík k němu vyděšeně znovu zvedl oči.

„Přestaneme hrát hry, ano? V lese jsem vždycky běhal, jednou jsem tě zahlédl, něco ve tvém chování, v tvých pohybech, mne zaujalo. Pak jsem se po tobě vždycky rozhlížel. Michale, naše první setkání bylo i nebylo náhodné. Když jsem tě uviděl v práci, byl jsem rád a zároveň se obával, jak to vezmeš. Vyhýbáš se mi, rozhodl jsem se zkusit znovu pomoct náhodě. Ani už nevím, kolikrát jsem tu čekal, viděl přijíždět vlak, doufal, že je to den, kdy se opět setkáme sami.“

Michal nevěděl, co na to říct. Sám si mockrát představoval, že jsou zde, na místě jejich prvního setkání. Jak tak stáli, projela jím vlna chladu, přece jen bylo brzo ráno. Tadeáš k němu přistoupil o krok blíž, tyčil se nad mladíkem v celé své výšce a mohutnosti. Michal svůj pohled nechal spočívat na jeho hrudi. Na tváři ucítil letmý dotek prstů, které sjely po jeho krku na zátylek, a Tadeáš si přitáhl chlapce do náruče. Zabořil ruku do jeho vlasů. Tadeášova vůně a teplo Michala omámily, tak dlouho se bránil kontaktu s ním a nyní se s úlevou přimkl k muži, který ho pevně, ale s něhou sevřel ve své náruči.

Tadeáš se neodvažoval pohnout, cokoliv říct. Zavřel oči, vnímal Michalův dech, tlukot jeho srdce i to, že se přestal třást. Náhle mu Michal ovinul ruce kolem pasu, ještě těsněji se k němu přitiskl. Tadeáš zatajil dech, neodolal, sklonil svou tvář ke kaštanovým vlasům, vdechl jejich vůni a vtiskl do nich polibek.

Setrvali v objetí dlouho, neměli představu kolik minut, snad i hodin, uplynulo. Michal jako první promluvil.

„Nemůžeme tu jen tak stát věčně.“

„Zrovna teď bych tu stál hodiny, jestli to znamená, že budeš se mnou.“

Mladík k muži pozvedl zarudlou tvář, zamrkal, překrásné hnědé oči se vpily do Tadeášových modrých.

„Asi už dnes do lesa nepůjdu, možná…“

„Můžu tě pozvat na oběd?“ vypálil naslepo a hned toho litoval.

V Michalových očích se mihnul úlek, lehce sebou cukl, jako by chtěl utéct, couvnout.

„Promiň, nechci spěchat, jen se bojím, nezlob se,“ hned se omlouval.

„Bojíš?“ byl mladík překvapený.

„Mám strach, že jakmile tě pustím, už se ke mně takhle nikdy nepřivineš,“ opatrně přiznával své city, otvíral srdce i duši.

Michal jako by chápal, co se v Tadeášovi odehrává. Sám měl ve svém nitru bouři, kterou nevěděl jak zkrotit.

„Když ti slíbím, že neuteču, nebudeš spěchat?“

„Nebudu,“ okamžitě dostal odpověď.

Michal se musel usmát.

Začala nová etapa jejich životů. Tadeáš dodržel slib, nespěchal na Michala, ale každou volnou chvilku byl s ním. Neustále přicházel s návrhy, co by mohli spolu podniknout. Od výletu, po klidné odpoledne v kavárně. Jednou jedinkrát naznačil, že by mohl Michal k němu domů na návštěvu. Mladík se ale hned stáhl do sebe. Už nikdy víc to tedy neudělal. Nejvíc mu dávalo zabrat nedat na sobě nic znát, když byli v práci. Michal ho o to žádal, byl to boj.

Pomalu se vraceli večerním městem. Tadeáš Michala doprovázel, drželi se za ruce, bylo jim krásně, oběma. Na stejném místě jako vždy se před křižovatkou loučili. Mladík dal muži letmou pusu a vyrazil k domovu. Jen se octl na druhé straně ulice, neznámá síla, něco v něm ho přinutilo se ohlédnout. To, co spatřil, ho zabolelo. Tadeáš, který se před chvílí usmíval, když byly jejich prsty propleteny, když šli vedle sebe, kráčel teď se skloněnou hlavou. Z držení těla, pohybů, shrbených ramen vyzařoval smutek. To, co bylo mezi nimi, bylo krásné a Tadeáš dodržel své slovo. Slib, který mu dal před několika měsíci. Touha obejmout ta shrbená ramena, rozveselit, potěšit muže, kterého… Rozběhl se zpátky.

Každé loučení mu působilo až fyzickou bolest, nechtěl ale ztratit vzácné chvilky v Michalově společnosti. Myslel na jeho úsměv, radost, kterou oba pociťovali před chvílí. Ze smutných myšlenek ho vytrhlo skřípění brzd, výkřik. Ten hlas by poznal kdekoliv, Michal. Prudce se otočil. Mladík stál na přechodu, těsně u něho auto, které ho zjevně málem porazilo. Jeho řidič vystupoval a u toho častoval zkoprnělou postavu nadávkami. Tadeáš k nim rychle doběhl.

„Michale, jsi v pořádku?“

Chytl chlapce za ruku, rychle ho táhl pryč. Řidič při pohledu na mohutnou Tadeášovu postavu couvl, přestal křičet, nasedl a rychle odjel. Však už mu ostatní řidiči troubením dávali najevo, že se jim nechce čekat.

„Michale, co se stalo?“ držel jeho tvář těsně u své.

Mladík se lehce třásl, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.

„Míšo?“ zlehka ho pohladil po lícní kosti.

„To, to je dobrý,“ odpověděl Michal, hlas mu přeskočil.

„Pojď, doprovodím tě domů, teď bych nemohl v klidu jen tak odejít.“

Kývnutí hlavy na souhlas.

Stáli před Michalovým domem, Tadeáš se měl k odchodu.

„Počkej,“ chytl ho mladík za rukáv, „nechceš, nechceš si dát kafe?“ sklopil oči.

Teď to byl Tadeáš, kdo jen kývnutím souhlasil. Připadal si jako děcko, když se nechal skoro dovléct do sedmého patra, kde měl Michal byt.

Ten třesoucíma se rukama odemkl.

„Pojď dál,“ pozval Tadeáše.

Jakmile dveře zapadly, rychle dodal:

„Uvařím to kafe.“

„Jak chceš.“

Michal se díval do jiskřivých, modrých očí. Chvíli to vypadalo, že se ani nepohne, pak se jen natáhl, dotkl se Tadeáše. Muž ho pohladil po hřbetu ruky, jejich prsty se propletly. A náhle byli těsně u sebe, srdce divoce tloukla, hledala společný rytmus a jejich rty se dotkly. Tadeáš věděl, co slíbil, že nesmí spěchat, ale copak se dá držet zpátky, když vám do úst vnikne hbitý jazyk, když se polibek daleko přehoupne za hranici letmého doteku?

Držel Michala v náruči, přijímal i oplácel vášnivé polibky, hladil mladíkova ramena a šíji, ruce zabořil do hustých vlasů. Po dlouhých minutách se jejich rty odtrhly. Něžné hnědé oči se zahleděly do modrých, v nichž našly otazníky, něhu i vášeň. Modrý plamen byl spalující. Tadeáš jemně uchopil Michalovu tvář.

„Nespěchej, lásko, počkám klidně dál, nechci ti ublížit.“

„Já vím, ale já nedokážu čekat, už ne. Splnil jsi všechno, cos mi kdy slíbil. Věřím ti, vím, že mi neublížíš, už ano.“

Po tomto vyznání je oba smetla lavina, uvolnily se všechny emoce i tužby.

Tadeáš se nehýbal i svůj dech kontroloval. V náruči, těsně k němu přitisknutý, klidně spal Michal. A Tadeáš byl šťastný. Málokdy si člověk uvědomí, jak moc je šťastný. On to ale věděl. Vstřebával ten okamžik, chtěl si pamatovat každou vteřinu.

„Jsi ztuhlý jak socha, můžeš se hýbat, já se nerozpadnu.“

Michal ho vytrhl ze zamyšlení nejen slovy, ale i prsty, které zkoumaly houštinu chlupů na jeho hrudi.

„Nechtěl jsem tě budit,“ částečně říkal pravdu.

Michal se vytáhl k jeho tváři, jen v záři měsíce pohlédl muži do očí.

„Co je k smíchu?“ nechápal Tadeáš.

„Jsi obr, v lese jsem se trochu bál, když jsem tě poprvé zahlédl. I z dálky jsi působil trochu hrozivě. Ale dnes v noci…“

Tázavě pozvedl obočí.

„Nikdy jsem si ani neuměl představit, že by bylo možné být tak něžný. Dotýkal ses mě, jako bych byl ze skla. První hodinu jsme se jen líbali a mazlili…“

„A to je špatně?“ koutky mu ale stouply do úsměvu.

„Říkáš mi Míšo, ale sám jsi Míša, medvěd k pomazlení,“ to už se smáli oba.

Muž povalil chlapce do peřin, oči mu plály touhou.

„Tak medvěd k pomazlení?“ škádlil Michala.

Lačně se přisál k jeho rtům, tím mu znemožnil odpovědět. Ne slovy. Michal se k němu přitiskl, ruce zabořil do chlupů na hrudi, nohy omotal kolem boků. Při Tadeášově vpádu, se prohnul, zasténal, nehty zaťal do hrudi. Tiskli se k sobě, Michal cítil sílu rukou držících ho za boky, vnímal každý pohyb i vzdech.

Měsíc svítil na dvě nahá těla, propletená v milostném splynutí.

Epilog

Michal vcházel do kanceláře. Nevšímal si pohledů, které ho doprovázely, když vstupoval k Tadeášovi. Ještě si pamatoval, jak se cítil dotčený, když mu ukázal inzerát na místo v jiné firmě. Dnes už byl na pozici, kam by se možná tady dostal taky, ale vždycky by v tom byly pomluvy. Jakmile se vyznali ze svých citů, netajili se tím, že patří k sobě. Michal byl překvapen, kolik lidí se na ně dívalo skrz prsty. Nakonec mu tak přechod jinam nepřišel jako špatný nápad. Nová práce ho hodně bavila a na dlouhou dobu zabrala mnoho času. Všechen ostatní patřil Tadeášovi. Váhal, ale nakonec se k muži nastěhoval. Dnes to byl rok, co jsou spolu, Michal chtěl Tadeáše překvapit. Připravoval to dlouho, byl na sebe pyšný, že se mu podařilo vše utajit.

„Michale, nečekal jsem tě tu. Děje se něco?“ přivítal ho s úsměvem.

„Musíš jít se mnou, hned,“ culil se v odpověď.

„A když řeknu, že nemůžu?“ tvář měl neproniknutelnou.

V hnědých očích se mihlo leknutí, Tadeáš nesnášel tyhle momenty. Chvíle, kdy se Michalovi vrátil záchvěv z minulosti. Bodlo ho u srdce.

„Míšo,“ rychle k mladíkovi došel, pohladil milovanou tvář, políbil jemně sladké rty. Kašlal na to, kdo je vidí. „Jen jsem vtipkoval, promiň.“

Mladík ho pevně objal.

„Já vím, ty promiň.“

„Budeme se omlouvat jeden druhému? Jsem jen nervózní, všiml jsem si, že něco chystáš.“

„Vážně? A já si myslel, jak mi to jde před tebou tajit…“

Jejich oči se setkaly.

„Jsi roztomilej, když děláš tajnosti. A navíc to trvá tak dlouho, že už jsem jak na trní.“

Michal vzal Tadeáše za ruku, vedl ho z kanceláře a pak šli domů, k nim domů, kde na ně čekal skvělý oběd. Pokukovali po sobě po celou dobu, co jedli, moc toho nenamluvili. Michal chtěl sklidit ze stolu sám, Tadeáš mu pomohl.

„Všechny tajnosti a plánování kvůli obědu?“ vyzvídal muž.

Mladík zavrtěl hlavu, zhluboka se nadechl, sáhl do kapsy a vytáhl s ní ruku sevřenou v pěst. Tadeáš ho pozoroval se zatajeným dechem. Pak dlaň otevřel, leskly se v ní dva stříbrné kroužky. Muž polkl.

„Michale.“

Přistoupil k Tadeášovi.

„Víš o mně všechno, každou mou bolest, radost i sen znáš. Někdy se ještě leknu nebo udělám nějakou pitomost. Nikdy jsi mi nic nevyčetl, s tebou jsem v bezpečí. Miluju tě,“ zadrhl se mu hlas.

Tadeáš vzal menší prstýnek, opatrně ho nasadil Michalovi na prsteníček levé ruky. Michal ho napodobil.

„Ale je ti jasný, že teď už se tě nikdy nevzdám?“ usmál se těsně před tím, než se jejich rty spojily.

Medvědí sevření zesílilo a Michal si pomyslel: „Já tebe taky ne.“

To už ho Tadeáš zvedl do náruče a nesl ho do ložnice.