Valhalla

Björn. Význam toho jména je medvěd. To plně vystihovalo otcovu představu, jak by měl Björn vypadat. Zklamal ji dokonale. Vytáhlý, štíhlý, světlovlasý, s modrýma očima. Na rozdíl od ostatních kluků se nerad pral. Jeho otec opakovaně remcal, co z kluka bude. Bylo jasné, že bojovník těžko. Matka vykládala, že z něj bude skald. Soused Hjalmar jí na to řekl, že by měli klukovi vypíchnout oči, protože nejlepší hrdinské písně skládali slepí skaldi. Ten nápad nepadl na úrodnou půdu. Navíc Hjalmar matce řekl, že by Björn přece jen mohl být v bitvě něco platný – když by zpíval, tak by si nepřátelé zacpávali uši a nebyli by schopni bojovat. Naštvaná matka pak doma řekla, že doufá, že se za to Hjalmarovi na poli nic neurodí. Později toho litovala.

Björn otevřel oko. Ležel na Hjalmarově poli. Tedy na tom, co z něj zbylo. Pohnul hlavou a zachytil černý korálek oka toho největšího krkavce, kterého kdy viděl. Ten kráknul a poodlétl stranou, ale pořád Björna sledoval.

Co se tu děje? Pamatoval si jen, že přiběhla malá holka, že po řece se k vesnici blíží drakkar. Špatné znamení, už v minulosti to znamenalo nájezd loupeživých vikingů. Všichni popadli zbraně a všechno, co jako zbraň sloužit mohlo (Björn jako první věc popadl vidle), a rozeběhli se k řece na obranu. Se skupinkou útočníků se setkali na Hjalmarově poli. A to bylo všechno, co si Björn pamatoval.

Zvedl hlavu. Klusem se k němu blížil obrovský černý kůň s očima jak řežavé uhlíky, z nozder mu při odfrknutí vycházel kouř. Na koni seděla žena s plavými copy, s hrudním plátem, který, kdyby se rozpůlil, tak mohl sloužit jako kotle na vaření pro dvě slušné rodiny. Ale v ruce měla oštěp, kterým právě mířila na Björna. Chtěl se překulit, ale nestíhal. Žena vrazila oštěp mezi jeho tělo a opasek a obloukem ho zvedla do výše, jako by nic nevážil, a pak ho hodila před sebe na koňský hřbet.

„Schwertleite!“ zavolala. Teprve teď si Björn všiml druhého koně s jezdkyní, kteří přejížděli po poli. „Tenhle skoro nic neváží, přihoď mi sem dalšího, ať nemusím jezdit víckrát!“

Druhá žena přijela blíž a stejným grifem oštěpem sebrala ze země černovlasého kluka, kterého hodila za záda Björnovy jezdkyně.

„Tak pojedeme,“ řekla.

„Kam?“ zmohl se Björn na otázku.

„Do Valhally,“ odpověděla překvapená žena. „Tam přece končí všichni padlí v boji.“

„Ale já tam nechci!“

„Všichni chlapi chtějí do Valhally,“ odtušila žena. „Pijou tam medovinu, jedí z kotle kančí maso, hádají se a perou se a jsou tam šťastní a čekají na Ragnarok.“

„Já tam nechci!“ ozval se černovlasý kluk, který seděl vzadu.

Žena se na něj otočila, div přitom Björnovi svými okovenými ňadry neurazila obličej.

„Nikoho nezajímá, co chceš. Teď se vám zhojily rány a pojedeme!“

Björn využil chvilky její nepozornosti a sklouzl s koně. Trochu se zapotácel, ale rozběhl se k lesu.

„Hej! Co si myslíš, že děláš?!“ vykřikla.

Toho využil černovlasý kluk, sklouzl z koně a začal taky utíkat do lesa.

Stačila chvilka zaváhání jezdkyně, která v tu chvíli nevěděla, za kterým se rozjet dřív, a získali náskok. Když se rozjela, vběhli už oba do lesa. Mezi stromy s obrovským koněm nemohla, přejížděla po okraji lesa a nakukovala, zda je někde neuvidí.

Přijela druhá jezdkyně a s trochu posměšným výrazem ji oslovila: „Rossweise, to bude zábava na dlouhé večery, vyprávění, jak ti utekli z koně dokonce dva…“

„Nic neřekneš,“ otočila se první.

„Ani nemusím. Ty sis nevšimla, že tu byl Myšlenka? Myšlenka a Paměť vidí všechno a všechno ti krkavci taky vykecají. Už teď se tím ve Valhalle baví.“

Rossweise zbrunátněla a vykřikla směrem k lesu: „Dostanu vás! Osudu nikdo neunikne! Patříte do Valhally!“

Björn s černovlasým klukem zaběhli hlouběji do lesa.

„Co to bylo?“ ptal se zadýchaně Björn.

„Valkýry,“ odpověděl mu kluk.

„Ale ty přeci svážejí mrtvé!“

„Jo, máš pravdu.“

„Ale my… já si vůbec nic nepamatuju!“

„To máš kliku, ty hajzle. Já si to pamatuju dobře.“

„Proč mi nadáváš?“

„Protože jsi mě zabil! Bodnul jsi mě vidlema do břicha! Víš, co to bylo za bolest?! Víš, jak dlouho jsem chcípal?! Ty jsi to měl rychlý, jak jsi mě bodnul, tak tě Sven zezadu podříznul.“

Björn si sáhl na krk. Nic. Podíval se na kluka a natáhl ruku k jeho kazajce: „Ukaž…“

Kluk si ji vyhrnul. Nic, žádná rána. Jen moc pěkné svalnaté břicho.

„Nic nevidím.“

„Když nás vzala valkýra, tak se rány zhojily, troubo.“

„Hele, přepadli jste nás! My jsme se jen bránili! Jsi zloděj!“

„Jo, to jsem. Kdybych nebyl, tak už jsem dávno putoval s obojkem na krku někam na jih jako otrok. Když máš jen tyhle dvě varianty, kterou by sis vybral?“

Björn se odmlčel. Konečně si kluka trochu víc prohlédl. Snědší pleť, černé vlasy, hnědé oči, téměř o hlavu menší než Björn.

Natáhl k němu ruku a představil se:

„Björn.“ Kluk ji přijal a řekl:

„Erik.“ Pevně Björnovi ruku stiskl a trhnul s ní k sobě a druhou mu dal pěstí strašnou ránu do břicha.

Björn padl na kolena a začal zvracet.

„Tak, teď jsme si alespoň trochu kvit.“ 

Björn se pomalu zvedl:

„Mám toho dost. Jdu domů.“

„Jak daleko to máš domů? Myslím, jak daleko od lesa? Protože vyjdeš z lesa, ujdeš pár kroků a uslyšíš, jak mezi tebou a lesem přistál kůň s valkýrou na hřbetě, a než se vzpamatuješ, tak budeš na něm a pojedeš za medovinou a hádajícíma se chlapama. To je něco, kde já skončit nechci. Mám toho dost doma. Teda asi bych měl říct – měl jsem…“

„Přece tu nebude hlídkovat věčně.“

„To asi ne, ale zkoušet to teď, když je pořádně nakrknutá, to je blbej nápad.“

„Hmm…“

„Musíme to tady teď chvíli vydržet. Hele, ty to tu znáš. Musíme vědět, jestli tu je někde pramen, abychom se mohli napít, najít něco provizorně k jídlu…Až budeme moct do vesnice, bude to zase lepší, ale teď bych to nedráždil…“

„Tohle je dobrej les. Pramenů je tu několik, stejkaj se do potoka, kterej se táhne lesem. Ukážu ti to…“

Prošli částí lesa, napili se z pramene, snědli pár syrových hříbků, které našli. A večer se uložili na polštáře mechu ke spaní.

„Ještě že není zima,“ řekl Erik, „stejně pojď blíž, vzájemně se trochu zahřejeme…“

Přimáčkli se na sebe a usnuli.

Björn se ráno probudil s trochu přeleželou rukou – spal mu na ní Erik.

Trochu odtáhl hlavu a prohlížel si ho. Hezkej obličej…

„Tak co,“ řekl Erik se zavřenýma očima, „co vidíš? Cejtím, že na mě koukáš.“

Björna vysvobodilo zaškrundání v břiše. Erik otevřel oči a rozesmál se.

„Budeme muset zase najít něco k jídlu,“ řekl Erik a rozhlédl se, „hele, co třeba pečenej krkavec…?“

„To není dobrý nápad.“

„Proč myslíš?“

„Já nic neřek,“ bránil se Björn.

„Tak kdo?“

„To není dobrý nápad,“ ozvalo se znova. U nedalekého křoví seděl lišák. Jeho výraz vypadal, jako když se usmívá. „To je Ódinův krkavec. Jednak nemáte šanci ho chytit, ale kdyby se vám to povedlo, tak byste byli ještě ve větším maléru než teď. Už teď se ve Valhalle uzavírají sázky, jak dlouho vydržíte.“

Lišák se vztyčil, a jako když se přelévá voda, se změnil v hubeného muže s delšími černými vlasy.

„Většina sázek je na dva dny…“

„To jako nemáme vůbec šanci?“

„Ale máte. Řešení existuje. Až směšně jednoduché. Jen na něj přijít.“

Muž se usmál, změnil se opět na lišáka a odběhl, krkavec se zakrákáním poodlétl. Podívali se na sebe:

„To byl Loki…“

„Tak nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Když je v něčem namočený Loki, tak to vždycky smrdí.“

Ale pak o tom přestali přemýšlet.

„Budeme muset do vesnice. Budeme si potřebovat opatřit nějaké věci,“ rozumoval Erik. „Hele, mám jenom nůž a ocílku na křesání. Nůž dobrej, ocílkou rozděláme oheň, ale budeme toho potřebovat víc. Musíme si postavit nějakej přístřešek, kdyby pršelo, a hodila by se nějaká houně na spaní… Zkusíme to v noci?“ Björn pokýval hlavou:

„Naši pochopěj, že se musíme schovávat. Myslím, že nám pomůžou…“

Den strávili poznáváním lesa. Zešeřilo se a nastala noc. Opatrně vystoupili z lesa a blížili se k vesnici. Když už byli téměř u ní, řekl Erik:

„Myslím, že dneska můžeme být v klidu. Dneska má valkýra práci jinde,“ a ukázal na červeně zbarvený obzor.

„Červánky?“

„Houby červánky. Je po západu slunce a tohle je na východě. Nejspíš tam hoří vesnice. Valkýry budou tam…“

„Tak, tady bydlím, pojď dál,“ pozval Björn Erika.

Otevřel dveře a vstoupili dovnitř.

„Dobrý večer.“

Otec s matkou seděli u stolu a dívali se na jeho desku. Nemluvili, neragovali.

„Dobrý večer,“ opakoval Björn. Žádná odezva.

„Nevidí nás,“ konstatoval Erik.

„Co budeme dělat?“

„Když se nemůžeme zeptat, tak si prostě to, co potřebujeme, vezmeme.“

„Ukradneme?!“

„Jo. Napadá tě teď jinej způsob? Hele, vezmeš si aspoň svoje věci. Vem nějakou přikrývku z postele, seberem aspoň kus chleba a padáme.“

Björn sebral ze své postele houni, kterou se přikrýval, z police kus chleba. Erik se rozhlédl a z kuchyňského náčiní sebral dvě dřevěné lžíce. Rodiče se ani nepohnuli.

Vyšli ven.

„Odnes to do lesa, já se ještě porozhlédnu,“ poslal Erik Björna napřed. Dohonil ho na půli cesty: „Podíval jsem se ještě po sousedech…“ A ukázal menší kotlík na vaření a sekeru. „Hele, potřebujeme to!“ řekl důrazně, když viděl Björnův výraz. „Nějak jim to pak zkusíme nahradit, teda nevím jak, ale možná nás něco napadne. Ale teď není jiná cesta. Máš snad jiný nápad, jak to získat? I kdybychom měli peníze na zaplacení, tak nás stejně neviděj, takže to nekoupíš.“

Björn pokýval hlavou.

Tu noc spali na mechu přikrytí houní.

Ráno se vzbudili brzo.

„Zkusíme si postavit nějaký přístřešek. Včera mě napadlo místo, kde by to šlo,“ sdělil Erik.

Bylo to rovné místo, kde čtveřice stejně silných stromů vytvářela téměř pravidelný obdélník.

Pustili se do práce. Pokáceli a osekali pár tenčích stromků, ze kterých se pokusili vytvořit stěny. Na vrcholcích je svazovali staženým lýkem a vytvořili provizorní střechu, kterou pokryli větvemi. Úzký vchod bez dveří. Stěny vyplétali větvičkami a proutím. Práce jim zabrala celý den. Byli na drobnou stavbu hrdí. Kmínky, které ohraničovaly vchod, ozdobil Erik mělkou řezbou s motivem rostlinných úponků. Až s podivem dobrou na to, že to dělal jen nožem.

„Zítra to ještě ucpeme mechem a pomažeme hlínou, aby tam nefoukalo, a bude to skvělý!“ radoval se Björn. A Erik zkusil v lese položit oko na zajíce. Moc sice nedoufal, ale co když…

Nedoufal správně, nic se nechytilo. Tak aspoň snědli kus chleba, který donesli z vesnice, a obešli, co kde v lese rostlo a dalo se sníst. A pak se pustili do utěsňování stěn. Kam šlo, tam nacpali mech a pak vše ještě zvenčí omazali blátem. Když skončili, podívali se na sebe a vybuchli smíchy – oba byli celí od bláta.

Se smíchem se rozeběhli k potoku. Shodili ze sebe oblečení a vběhli do studené vody. Chvíli po sobě cákali, pak se dali do umývání.

Björn po očku sledoval Erika. Vypracovaná postava, nemá snad kousek tuku. Erik postřehl, že ho Björn pozoruje, a otočil se zády. Zadek teda má taky moc pěknej… Nemohl odtrhnout oči. Jen stál a civěl. Erik se ohlédl a usmál se na něj. Björnovi to roztáhlo koutky úst. Erik se pomalu otočil. Měl erekci. Björn si ani neuvědomoval tu svoji. Sledoval Erika, jak se k němu pomalu brodí potokem, až stál přímo před ním. Vzal Björna za péro a zatahal za něj:

„Nespi. Dobrej… dlouhej s dlouhým, co?“ A začal si poměřovat svůj penis s Björnovým: „Dobrej…“

Sklonil hlavu a olízl Björnovi bradavku. Björn ho objal, přitiskl k sobě a políbili se. Björnovi sjely ruce na ten vypracovaný zadek, začaly ho jemně masírovat a dráždit… Společně vystoupili z vody a položili se do trávy… Milostný souboj dvou vikingů.

Z nedalekého houští je sledoval lišák a usmíval se.

Večer šli spát do svého domečku. Zalezli, přikryli se společnou houní a Björn k sobě Erika přitiskl: „Co znamenalo, když jsi říkal, že můžeš být jen zloděj nebo otrok?“

„Přesně to. Před třema lety rodiče umřeli. To mi bylo šestnáct. No a chlapi ve vsi se začali radit, co se mnou. Většina byla pro to, aby mě prodali. Peníze hned na ruku. Ale Velkej Sven řekl, že zkusí, jak se osvědčím na výpravách. Prodat mě můžou vždycky. To si piš, že jsem se snažil… Občas mě napadlo, co je to za život, vtrhnout někam a vykrást to tam, když se bráněj, tak je zabít… Vrátit se, chlapi se namažou medovinou a pak se poperou mezi sebou… Tak Sven už je ve Valhalle. To je taky jeden z důvodů, proč bych do ní nechtěl, že je tam on. Po tom, jak tě podříz, tak ho zabil někdo z vašich a naši se pak stáhli. Vím to, moh jsem to sledovat, umíral jsem dlouho…“

Björn ho k sobě ještě víc přitáhl, držel ho v náručí, hladil ho a opakoval: „Promiň, promiň mi to…“

Erik se usmál: „Nebreč. Teď je to docela fajn, když jsme spolu, ne?“

A tak usnuli.

Ráno se probudili, snědli zbytek chleba a přemýšleli, co dál. Problém se scvrkl na dvě věci: najíst se a nenechat se chytit.

Erik usoudil, že se zkusí podívat, jestli pod břehem potoka nemohou být raci, a Björn se vydal na shánění něčeho k jídlu – houby, česnáček, bylinky…

Procházel les a zastavil se u prostorné mýtiny. Nikdy si nevšiml, že na jejím okraji roste jabloň. A už na ní jsou jablka… Přešel mýtinu a utrhl jedno a kousl do něj. Už je dobré, budou mít jablka! Stín, který padl na jabloň ho varoval. Uskočil stranou, klopýtl a udělal kotrmelec a viděl snášejícího se koně s valkýrou. Zoufale se pokoušel prodrat hustým křovím. Otočil se a postřehl výpad oštěpem proti němu. Jako zázrakem se mu podařilo uhnout, když oštěp prošel okolo něj. Chytil jej za ratiště a vší silou trhnul. Podařilo se mu vytrhnout valkýře oštěp… Podařilo se mu vytrhnout valkýře oštěp! Pomalu se prodíral hustým křovím dál od mýtiny. Oštěp! Mají oštěp! Zkusí ulovit něco k jídlu…

Utíkal zpátky k jejich přístřešku, poškrábaný od větviček a trnů.

„Eriku! Byla na mýtině! Nastražila tam past! Byla tam!“ volal rozrušeně. Erik vyvalil oči:

„To je…“

„Jo, to je její oštěp!“ oddychoval Björn. „Ani nevím, jak se mi podařilo jí ho vzít…“

Potěžkával oštěp a nadšeně s ním mával.

„Výborně, budeme moct zkusit něco ulovit,“ zaradoval se Erik, „dneska budeme mít k jídlu raky, podařilo se mi pár nachytat.“

Uvařili raky, seděli u kotlíku, vybírali je z něj klacíky na improvizovaný talíř ze zeleného listí, vyloupávali maso a nožem na kameni rozbíjeli klepeta. Kousky masa vytahovali tenkým klacíkem a vzájemně se krmili. Björn měl oštěp položený vedle sebe a občas ho nadšeně pohladil:

„Zítra se zkusíme po něčem podívat…“ Ráno si Björn zase pohladil nově získanou hračku:

„Je strašně lehkej a přitom pevnej! Je úplně dokonalej…“

„Na čem ho vyzkoušíš?“

„Je tady stezka, kterou chodí prasata ke kališti. Můžeme si na nějaké počíhat.“

Došli ke stezce, zalehli za blízké křoví a čekali. Erik se začínal nudit:

„Hele, na týhle stezce choděj tak leda mravenci. Nedostaly prasata nějaký avízo, že tu na ně čekáme?“

„Šššš…,“ zasyčel Björn.

Na stezce se objevil kanec. Ničeho si nevšímal a běžel.

Björn se za křovím vztyčil, namířil a vrhl oštěp. Trefil přesně. Kanec udělal pár kroků a padnul.

„Dobrej,“ pochválil ho Erik, „teď máme masa jako pro celou vesnici.“ Björn se zamyslel:

„My ho nesníme. Můžeme si nechat vnitřnosti a kance odnést do vesnice jako náhradu za to, co jsme vzali…“

„To by šlo,“ souhlasil Erik.

Vyvrhli kance a droby dali vařit do kotlíku, přihodili česnáček a bylinky. Ten večer se najedli dosyta. Utřeli si mastné pusy a čekali na noc, aby se vypravili do vesnice.

Kanci svázali nohy lýkem, protáhli mezi nimi oštěp a zkusili ho nést. Nešlo to, byl těžký a výškový rozdíl mezi chlapci to ještě zhoršoval. Rozhodli se tedy, že ho potáhnou.

Dovlekli ho po trávě do vsi a nechali mezi domy.

„Podívám se, jestli by někde nebyla sůl a ještě chleba…,“ ozval se Erik a zaběhl do nejbližšího domu. Vrátil se s chlebem i pytlíčkem soli. Vraceli se do lesa. Björn se zastavil:

„Hele, padá hvězda, něco si přej. Dokonce dvě!“

„Utíkej!“ vykřikl Erik. „To nejsou hvězdy, to jsou oči valkýřina koně!“

Rozeběhli se k lesu. Björn měl delší nohy, byl rychlejší. Erik odhodil chleba i pytlík se solí a utíkal, co mohl. Björn se ohlédl a uviděl, že valkýra Erika už dohání. Rozeběhl se proti ní:

„Zpátky, ty mrcho! Nech ho na pokoji! Zpátky!“

Dělal proti valkýře výpady oštěpem. Erik zatím zaběhl na kraj lesa.

Rozzuřený Björn stále bodal oštěpem proti valkýře. Ta uhýbala, zvolna couvala a smála se:

„Taková zuřivost! Mohl z tebe být berserk!“

V ten moment jako by se Björnovi zchladila hlava. Couvá. Provokuje ho. Snaží se ho odlákat od lesa. Pak ho objede, s tím obrovským koněm bude stát mezi ním a lesem a on nebude mít šanci. Začal opatrně ustupovat. Valkýře došlo, že její plán prohlédl, a rozjela se proti němu. Uskočil, objevila se ruka, která ho chtěla chytit za límec a zvednout. Ztratil rovnováhu, upadl, ale reflexivně bodl oštěpem vzhůru. Do natažené dlaně. Bolestivé zaječení.

Rychle se po zádech plazil k lesu a vystrašeně hlídal valkýru. Vyděsil se, když cítil, že ho někdo vzal pod rameny. Erik. Pomohl mu zvednout se a dostat se do lesa.

Oba ztěžka oddechovali.

„Díky,“ vydechl Björn.

„Já děkuju,“ objal ho Erik, „skoro mě dostala, nebýt tebe.“

Zalezli do svého přístřešku, lehli si, ale nemohli usnout. Erik se díval Björnovi přes rameno:

„Nechci do Valhally. Nechci tam. Nikdy už nechci vidět Svena. Občas se na výpravě sežral jak prase. A pak dostal chuť…, ženský nebyly a já byl nejmladší… a pořád hrozilo, že když nebudu poslouchat, tak mě prodaj… Bylo to hrozný. Ne jako s tebou…,“ podíval se na Björna, „s tebou, s tebou je to hezký…“

Björn ho k sobě přitiskl, políbíl a… a snažil se, aby to bylo dál hezký…

Ráno se šli podívat k okraji lesa. Ve vsi byl rozruch. Všichni pobíhali sem a tam, až se skupinka rozrušených vesničanů vydala směrem k lesu. Sledovali v trávě stopu po vlečení divočáka, cestou našli odhozený pytlík soli a chleba. Pak přišli na místo, kde se chlapci utkali s valkýrou. Prohlédli si ho, podívali se k lesu, udělali několik podivných gest a opatrně se vrátili.

Další den si chlapci všimli, že na okraji vesnice se staví hranice.

„Co to tam dělají?“ zeptal se Björn.

„Já vím. Já už to jednou viděl. Pozvali si zaklínače – mudrce. Spálí na hranici obětiny a zaklínač tam potom obejde s popelem z hranice vesnici a rozsype ho kolem jako obranu proti duchům. Myslím, že jsme to způsobili my. To, že se jim ztratily nějaké věci, to jim nepřišlo divné. Ale to, že jsme jim dali kance…, z toho asi dostali strach. Oni se tím rituálem chrání proti nám… Mají nás zřejmě za nějaké lesní duchy. To vlastně trochu jsme, ne? Ale jestli to funguje, tak se už nedostanem do vesnice.“

Sledovali z okraje lesa, jak hranice dohořela, jak zbylý popel byl shrabán do kotlíku, se kterým zaklínač začal obcházet vesnici a usypávat z něj, provázený obyvateli vesnice.

Zaklínač obcházel vesnici, mumlal zaříkadla. V jednu chvíli se zarazil. Když pohlédl k lesu, zdálo se mu, že tam vidí nějaké postavy. Zastavil se:

„Kdo to tam je?“ Björnův otec se zatvářil nechápavě:

„Kde?“

„Na kraji lesa.“

„Nikoho tam nevidím.“

Jedna z postav na okraji lesa zvedla ruku a zamávala.

Zaklínač zavrtěl hlavou a pokračoval v obchůzce.

„Proč si na něj mával?“ zeptal se Erik.

„Připadalo mi, že nás vidí.“

„A co z toho?“

„Něco mě napadlo. Myslím, že by nám mohl pomoct. Ale potřebujeme ho tady. Doufám, že přijde.“

Zaklínač dokončil obchůzku, vzal od vesničanů peníze a vydal se k lesu.

Na okraji ho čekala dvojice chlapců.

„To proti vám se chce vesnice bránit?“

Björn a Erik provinile zakývali hlavou.

„Nevypadáte jako škodliví duchové.“

„Promiň, potřebujeme tě,“ ozval se Björn. „Umíš runy?“

„Samozřejmě. Máte nápis, který potřebujete přečíst?“

„Ne, spíš něco napsat,“ řekl Björn. Erik se na něj nechápavě podíval.

„Pojď s námi, prosím.“

Odvedli ho ke svému přístřešku.

„Sem bychom potřebovali nápis… nad vchod nebo vedle.“

„A na co a čím mám psát?“

Björn se rozeběhl a za chvíli přinesl dvě hrsti bahna, připlácl je vedle vchodu a uhladil. Pak podal zaklínači klacík:

„Mohl bys tam vyrýt Valhalla?“

Erik se rozesmál. Zaklínač pokrčil rameny a vyryl do bahna název. Björn chytil Erika za ruku a vtáhl ho dovnitř:

„Jsme tady!“ zavolal. „Jsme ve Valhalle!“

Ozvala se obrovská rána a z čistého nebe udeřil blesk do nedalekého dubu, kterému rozštípl korunu.

„Thor nerad prohrává sázky,“ ozval se Loki, který se objevil u přístřešku. Zaklínač o krok ustoupil a pokusil se o nějaká ochranná gesta, ale Loki si ho nevšímal.

„Neříkal jsem, že to může být až směšně jednoduché? Takže jste vyhráli. Byli jste ve Valhalle. Můžete domů, teď už vás uvidí. Jste zpátky na světě. To se málokomu podaří…“

„Mimochodem,“ obrátil se k Björnovi, „s tím oštěpem od valkýry budeš nejlepším lovcem široko daleko. A ty,“ otočil se k Erikovi, „ty to budeš moc dobře umět se dřevem.“

„Díky,“ usmál se Björn, chytil Erika okolo ramen a vykročili k vesnici. Šli pomalu a klidně, nespěchali. Už nemuseli. Když vešli mezi první domy, ozval se výkřik Björnovy matky: „Björn! Björn je tady!“

Z křoví na okraji lesa to pozoroval lišák. Usmíval se.