Příležitost

David seděl na stoličce a hrál na klavír. Zpaměti, bez not. Nepotřeboval je, ty profláklé šlágry, které byly ve zdejším baru tak žádané, znal už nazpaměť. Nedalo se říct, že by je zrovna miloval. Měl rád klasickou hudbu, ale tady by s ní nejspíše neuspěl. Návštěvníci baru by to neocenili, možná by se to většině ani nelíbilo.

Dneska se na hru soustředil méně než obvykle. Pohled mu často zalétl k barovému pultu, slabě osvětlenému stropními světly. Musel to dělat opatrně a nenápadně, jinak by si ho mohl všimnout majitel baru, který měl rád dokonalost a nerad slyšel v Davidově hraní nějaké chyby z nepozornosti.

Znovu letmo pohlédl k barovému pultu… a málem chybu opravdu udělal. Rychle se zadíval zpátky na klaviaturu, ale věděl, že už se moc soustředit nedokáže. Srdce se mu prudce rozbušilo napětím. Protože přišel ten muž.

David ho tady viděl už dříve, obyčejného muže středního věku, nijak přitažlivého, ale zřejmě bohatého. Několik večerů postával u barového pultu, popíjel nějaký alkohol a soustředěně Davida u klavíru pozoroval. Trvalo to pokaždé snad půl hodiny, pak se beze slova otočil a odešel. Ale po pár dnech byl zpátky a celá scéna se opakovala. Sklenka s alkoholem, upřený pohled na klavíristu.

Ne že by Davidovi nebylo jasné, o co jde. Nebylo to poprvé, kdy na něj nějaký muž takhle intenzivně hleděl, když hrál na klavír. Zpočátku z toho byl zmatený, dokud nedošlo na přestávku a on se šel k baru napít. Tam ho muž oslovil a nabídl mu… obchod. Velice slušně placený. A David peníze potřeboval, takže souhlasit mu nedělalo žádný problém. Proč by neposkytl chvilku své společnosti, když odměna za to stála.

Zvykl si na tenhle způsob vedlejšího výdělku rychle. Zjistil, že se některým mužům líbí jeho štíhlý chlapecký vzhled, modré oči a světlé vlasy, a na jejich upřené zírání odpovídal letmým pohledem a úsměvem. Nikdy nezačínal kontakt jako první, vždycky čekal. Zdálo se mu, že tím vytváří dojem nevinnosti, a měl úspěch. Ti muži byli ochotní tohle ocenit velice dobře. Navíc domluva v baru probíhala diskrétně a nenápadně. Nikdo další nic vědět nemusel.

Tenhle byl ale jiný. David na něho čekal, čekal, kdy konečně ho muž osloví, až bude mít přestávku a přijde k baru. Trvalo to tentokrát déle než obvykle, jako kdyby plaché a přesto povzbudivé úsměvy nepomáhaly. Muž přitom nevypadal nijak ostýchavě, tvářil se sebevědomě a pohled měl ostrý jako dravec. Davida ale zatím jen pozoroval.

Možná to dneska bude jiné.

Dohrál skladbu, lehce se protáhl a vstal od klavíru. Zdánlivě lhostejně došel k barovému pultu, kde už na něho čekala minerálka. Muž stál blízko, v ruce držel, jako vždy, sklenici s nějakým alkoholem. David na něho vrhl rychlý pohled přes rameno a usmál se. Dělal to už skoro automaticky, pořád napůl doufal, že to bude mít nějaký efekt. Přesto ho na okamžik překvapilo, když k němu muž přistoupil a zlehka se opřel o bar, oči upřené na něj.

David na sobě nedal znát, jakou radost to v něm vyvolalo. Radost a současně i napětí. Konečně.

„Zdravím. Neměl bys zájem si přivydělat?“ Muž se na něho sebevědomě usmál.

Ten tedy neztrácí čas, pomyslel si David. Žádná společenská konverzace na úvod, nezávazná a o ničem. Rovnou k věci.

„Záleží, o co jde,“ přivřel oči a pomalu se napil. Pak si lehce olízl rty, pohled upřený na muže.

Muž se zasmál a taky upil ze své sklenice. „Chtěl bych společnost. Na zítra večer, u mě doma.“ Pak vyslovil částku.

David se zmohl jen na polknutí. Tolik mu ještě nikdo nenabídl. Pak ho napadlo, že muž asi bude požadovat něco speciálního. Byl ochotný jít do téměř čehokoli, ale musí se mít na pozoru.

„Copak, zdá se ti to málo?“ Muž si ho pozorně prohlížel.

„Kdepak,“ pospíšil si David s odpovědí. „Jen… Co přesně za to budete chtít?“

„Nejsem žádný úchyl. Nechci nic, co bys nezvládl. Takže platí?“

„Ano,“ rychle kývnul, aby si to muž ještě nerozmyslel. Taková příležitost už by se nemusela naskytnout.

„Tady je adresa. Takže zítra večer v jedenáct tě čekám.“ Muž mu podal lístek, dopil sklenici, kývnul na pozdrav a rychlým krokem odešel.

David se za ním chvíli díval. Pak vrhl krátký pohled na lístek, zastrčil si ho do kapsy kalhot a vrátil se ke klavíru.

***

Přesně v jedenáct stiskl tlačítko zvonku u vrat do zahrady luxusní vily ve výstavní čtvrti města. Ulice byla liduprázdná, pouliční lampy tiše osvětlovaly ulici s několika zaparkovanými auty.

Bzučák mu vrata otevřel a David vešel na štěrkovou cestu vedoucí k domu. V otevřených dveřích ho přivítal ten muž z baru.

„Pojď dále,“ usmál se na něho a ukázal do nitra domu. Když David vstoupil, zavřel za nimi a vedl ho tmavou chodbou k osvětleným dveřím vzadu. Jak se ukázalo, byl to rozlehlý obývací pokoj s měkkým kobercem a pěkným módním nábytkem.

Nežije si špatně, pomyslel si David a pomalu se po pokoji rozhlížel. Takovéhle bydlení musí stát majlant.

„Líbí se ti tu?“ Muž stál těsně u něho a rukou mu přejel přes zadek, zvýrazněný úzkými kalhotami.

David se k němu s úsměvem otočil. „Je to tady krásné.“

Muž se zatvářil potěšeně a podal mu balíček zabalený v papíru. „Něco tu pro tebe mám. Obleč si to a pak přijď sem,“ ukázal kývnutím hlavy na pootevřené dveře vlevo, za kterými se svítilo, „tam se můžeš převléct.“

David si vzal balíček a zamířil směrem, který mu muž ukázal. Takže o tohle jde, chce, abych měl na sobě nějaký kostým, pomyslel si.

Dveře vedly do nějakého menšího pokoje s policemi knih podél stěn, nejspíš to byla pracovna. David se začal svlékat a oblečení odkládal na velké křeslo, stojící v rohu. Když byl úplně nahý, otevřel balíček, který mu dal muž. Při pohledu na jeho obsah jen užasle zamrkal.

Byl v něm černý korzet, pár samodržících punčoch stejné barvy a červená rtěnka.

No to mě podrž, prolétlo mu hlavou. Nic takového na sobě nikdy neměl. Nic tak ženského. Ovšem, náš zákazník, náš pán, a on přece souhlasil. Takže směle do toho.

Korzet nebyl pravý, i když vypadal luxusně. Nebyl vyztužený kovovými kosticemi, spíš to byl jen kousek poloprůsvitné látky s dlouhými tkanicemi vpředu. Když si ho David oblékl a zavázal šněrování, dalo se v něm dobře hýbat. Punčochy mu trvaly o něco déle. Opatrně je natahoval na nohy, bál se, aby je neroztrhal, ale nakonec se mu to podařilo. Zbývala rtěnka. Ležela v malém pouzdru se zrcátkem, takže ji mohl nanést docela přesně. Tedy víceméně, neměl v tom žádnou praxi.

Měl zvláštní pocit, když z pracovny vešel zpátky do pokoje. Cítil se trochu nesvůj a srdce mu bušilo.

Muž seděl na jednom z křesel, úplně nahý. Jakmile spatřil Davida, usmál se, vstal a přistoupil k němu. Nebylo možné si nevšimnout jeho erekce, trčící mužství z vyholeného rozkroku.

„Pojď se podívat,“ uchopil ho muž za ruku a vedl k velkému zrcadlu visícímu na stěně vedle vstupních dveří. David se nechal poslušně odvést a nervozita v něm stoupala.

Před zrcadlem se zastavili a Davidovi se srdce rozbušilo ještě víc. Tentokrát to ale bylo vzrušením. Viděl svůj odraz, vysoký štíhlý mladík, světlá kůže v nápadném kontrastu k černému korzetu, který mu sahal přesně od bradavek ke kyčelním kostem. Na dlouhých nohách černé punčochy nahoře lemované krajkou, končící v horní části stehen. Z obličeje přímo křičely rudě nabarvené rty.

„Vidím, že i tobě se to líbí.“ Muž se postavil za něho a v odrazu zrcadla David viděl, že se usmívá. Byla to pravda, jeho vlastní chlouba už stála v plném pozoru.

Mužovy ruce ho objaly kolem pasu a pomalu přejížděly po korzetu. Na jeho horním konci se zastavily, ale pak se přesunuly na Davidovy bradavky nad lemem látky a začaly se jich zlehka dotýkat. Dlaněmi, pak prsty, několikrát za ně lehce zatahaly.

Při tom pohledu a zároveň dotyku se Davidovi tajil dech. Bušení srdce už ani nevnímal, soustředil se jen na úžasný pocit, který vznikal v citlivé pokožce bradavek a šířil se do celého těla. Cítil, jak se lehce roztřásl, a z úst mu nekontrolovaně unikl vzdech. Nedokázal od zrcadla odtrhnout zrak.

Muž se znovu zasmál a v jeho smíchu bylo potěšení. Přestal hladit bradavky, jednou rukou sjel Davidovi do rozkroku a druhou k jeho obličeji. Dlaní přejížděl po napjatém mužství a prstem druhé ruky obkroužil rudě natřené rty.

David se neovládl. Začal muži lehce přirážet do dlaně, zároveň pootevřel rty a sevřel jimi jeden z mužových prstů. Olizoval ho a sál, cítil, jak mu prst klouže po jazyku. Dlaň kolem jeho penisu se sevřela ještě víc. Mužova erekce se zarývala do jeho zadku, to dobře vnímal, a lehce klouzala v sevřené rýze.

Cítil, jak v něm vzrušení narůstá jako přílivová vlna, jako horký příval. Přivřel oči a nechal se tou slastí unášet.

Pak muž najednou pustil jeho penis ze sevření, vytáhl prst z Davidových úst a odstoupil. David překvapeně otevřel oči, ale to už ho muž chytil za ruku a vedl směrem k široké pohovce. Tam se zastavil a obrátil se k Davidovi.

„Teď uděláš, co ti řeknu. Zůstaň stát a dívej se na mě.“ Sedl si na pohovku a doširoka roztáhl nohy. Jednou rukou, s prsty se stopami rtěnky, si chytil vztyčený penis a zlehka po něm začal přejíždět. Upřeně na Davida zíral.

„Chovej se jako děvka, co se snaží svést zákazníka.“ Hlas mu zněl drsně.

Davida to trochu zaskočilo. Nikdy nic takového nedělal, většinou se šlo rovnou na věc a nějaké hrátky jen málokdo požadoval. I ty ovšem byly jen krátké, žádné divadlo. Ale všechno je jednou poprvé a dneska je těch zvláštností jen prostě více.

Dostal nápad.

„Líbím se vám, pane?“ zářivě se usmál a hladil si rukama ještě pořád citlivé bradavky. „A co tady?“ Jednou rukou sjel do rozkroku a pomalu přejížděl sevřenou dlaní po své vztyčené chloubě, od kořene až po špičku žaludu. Pak ruce spustil podél těla, otočil se k muži zády, rozkročil se a předklonil. Cítil, jak se mu látka punčoch na nohách napíná. „A tohle? Taky se vám to líbí?“ Dlaně položil na půlky a lehce je roztáhl. Trochu se prohnul v bedrech.

„Pokračuj,“ zachraptěl za ním muž.

David se narovnal a otočil zpátky čelem k muži. Díval se na jeho vzrušení, tvrdě stojící penis, a usmíval se. Hra se mu začínala líbit. Přistoupil těsně k němu a pomalým, plavným pohybem si sedl obkročmo na jeho klín. Muž pustil svou chloubu, chytil Davida oběma rukama za zadek a přitiskl si jeho klín ke svému, až se jejich penisy dotýkaly.

„Vidím, pane, že jste se mnou spokojený,“ pronesl David a pánví začal zlehka přirážet, takže jejich mužství po sobě klouzala. Chytil se přitom muže za ramena a svými rty se mu otřel o tvář. Pak ucítil, jak mu mužův prst zajíždí do otvoru. Prohnul se v zádech a přirážení zrychlil.

„Chci vás v sobě, pane. Chci cítit toho vašeho velkého ptáka uvnitř,“ vzdychal a nabodával se na mužův prst. Jo, tohle se mi líbí. Nikdy by nevěřil, že takovéhle hraní může být tak skvělé. A kontrast holé kůže a látky korzetu a punčoch… Jako kdyby byl současně nahý i oblečený.

Muž sáhl někam za sebe a vytáhl tubu s lubrikantem. Trochu si nalil na dlaň a přetřel svůj penis, pak další dávkou na prstech začal promazávat Davidovu díru.

David vzdychl. Trochu se nadzvedl, aby se muž mohl posunout téměř do lehu, a pak už cítil, jak žalud penisu tlačí na jeho uvolněný otvor. Pomalu, co nejpomaleji nasedl. Chvíli zůstal nehybně sedět, aby si zvykl na mužovu šířku v sobě. Zavřel oči a vychutnával si úžasný pocit plnosti.

Muž ho hladil po stehnech nahoru a dolů, přejížděl po látce punčoch, krajkovém lemu a holé kůži. Občas Davidovi pohladil půlky zadku nebo napjatou chloubu, ale zdálo se, že přechod kůže a punčoch ho vzrušuje mnohem více.

„Vypadáš fantasticky,“ hlas byl už jen chraptivý šepot. „Tušil jsem, že ti korzet a punčochy budou slušet. A ta rtěnka…“ Přestal hladit stehna a přešel na ústa, přejížděl prsty pootevřené Davidovy rty. Druhou rukou mu hladil bradavku, tvrdou a citlivou.

David cítil, že to dlouho nezvládne. Přirážel na mužův penis, nahoru a dolů, kůži měl jako rozžhavenou od jeho hlazení, bradavky ho pálily. Ano, ano, ještě… Sténal a prsty zatínal muži do ramen.

„Taková pěkná malá kurvička.“ Muž ze sebe slova vyrážel přes pootevřené rty. „Hned ses mi tam u klavíru zalíbil. Věděl jsem, že si užiju… a ty taky.“

Už to nedokázal vydržet. Prudce přirazil na penis v sobě, zaklonil hlavu a vykřikl. Vlna extáze se přes něho převalila, jako kdyby ho zalil prudký horký příliv. Cítil, jak mu z ocasu škubavě vylétává sperma, a celý se roztřásl.

„Ano, ano, dělej!“ To křičel muž a David vnímal, jak mu vnitřek plní jeho horký výstřik a stehna křečovitě svírají silné ruce.

Třas přešel a on padl muži na hruď. Prudce oddechoval, na kůži břicha se mu lepilo sperma a pot.

„Jsi fakt úžasná děvka,“ znělo z mužova hlasu potěšení. Rukama mu přitom přejížděl po stehnech.

David se nadzvedl, opatrně z muže sesedl a lehl si vedle něho. Nedbal na to, že mu ze zadku vytéká mužovo sperma a špiní potah gauče.

„Mně se to fakt líbilo. Moc jsem si to užil.“ Zasmál se. Nelhal, byl to parádní sex. Zálibně si přejel rukou po korzetu a pak po stehnech s punčochami. „A to oblečení… Dobrý nápad.“ Pomalu si začal z jedné nohy punčochu stahovat. Látka klouzající po kůži byla jemná a vyvolávala v něm mrazivé chvění. Nikdy dříve by si nepomyslel, že ho něco takového dokáže zaujmout.

„Jistě. Taky se mi to líbilo. A hodně.“ Muž se protáhl, pak pomalu vstal. „Přinesu peníze.“

David se díval, jak muž odchází ke stolu v rohu pokoje. Punčochu už měl svlečenou a zvolna ji nechával proklouzávat mezi prsty ruky. Skvělý pocit z dotyku jemného hedvábí. Jemného a přitom pevného.

Příležitost se mu nabízela.

Muž se skláněl nad stolem, aby vzal peněženku, když se k němu David rozběhl. Přiskočil muži těsně za záda a punčochu, sevřenou nakrátko v obou rukou, mu přehodil přes hlavu na hrdlo. Pak ji prudce přitáhl k sobě.

Muž zasípal, ruce mu instinktivně vyletěly ke krku. Křečovitě se snažil zachytit pevně utaženou punčochu, přitom sebou zmítal na všechny strany. David svíral ten kousek látky, co mu síly stačily, a přitom se třásl. Po zádech mu stékal pot a dlaně ho pálily. Musí vydržet, musí. Hlavně aby tenká tkanina punčoch nepraskla, aby to zvládla. Prosím. Prosím.

Uběhly nekonečné minuty, jak se zdálo, když muž přestal zápasit. Ruce mu klesly podél těla, svaly se uvolnily a celý se začal sesouvat na zem. David mu pro jistotu ještě chvíli držel punčochu utaženou kolem krku. Pak stisk povolil a otevřel dlaně. Punčocha mu tiše vyklouzla z rukou. Bezvládné tělo muže se s plesknutím svalilo na podlahu a zůstalo nehybně ležet.

Bylo ticho. David stál a hleděl na ležícího muže, na jeho vytřeštěný výraz v zarudlé tváři. Ještě měl na sobě pár šmouh rudé rtěnky, pozůstatek po nedávných hrátkách. Celý ten výjev vypadal jako z nějakého divného snu. Na tom nesejde, pomyslel si. Nakonec to zvládl. Zabil ho, člověka, kterého nenáviděl až do morku kostí. Pomstil se.

Najednou si uvědomil, jak mu prudce buší srdce a dýchá hlasitě, jako kdyby uběhl maratón. Pořád se třásl a nebylo to jen zimou. Ano, pomstil se, ale… Vražda. Dopustil se vraždy. Jistě, muž byl vinen, alespoň v Davidových očích, ale přece jen…

Že bych měl výčitky svědomí? To se v Davidovi ozval nepatrný hlásek. Ne! Těch pochybností se musím zbavit, musím! Přece nebudu litovat, co jsem udělal. To nikdy! A navíc, stejně už není cesty zpátky.

Ozvala se hlasitá rána. David leknutím málem vyskočil, přece byli v domě jen oni dva, nebo ne? Prudce se otočil směrem, odkud se zvuk ozval, a už tak rozbušené srdce začalo tlouct ještě zběsileji.

Ta rána, to třískly dveře do pokoje. A zabouchl je neznámý muž, který teď stál kousek od Davida a zkoumavě si ho prohlížel. Pak mu zrak sjel na mrtvolu na podlaze a při tom pohledu mu zajiskřilo v očích.

„Proč?“ podíval se tázavě na Davida.

Ten se nezmohl na slovo. V krku mu vyschlo a sotva polkl. Začal ho zalévat strach.

Neznámý k němu přistoupil a zatřásl mu za rameno. „Tak proč jsi ho zabil?“

David na něho vyděšeně zíral. „Musel jsem. Něco udělal.“ Víc ze sebe nedostal.

Cizinec jen mlčky pokýval hlavou. David měl pocit, že se mu jeho pohled zavrtává až do mozku.

Chvíli na sebe beze slova hleděli. Pak neznámý sebral ze stolu peněženku, vyndal z ní několik bankovek a podal je Davidovi.

„Vezmi si to. Seber si svoje věci a vypadni.“

David jako ve snách vzal peníze a odkráčel do pracovny, kde nechal svoje oblečení. Strhal ze sebe korzet a druhou punčochu, hodil je na zem a rychle na sebe naházel kalhoty a košili, ve kterých sem přišel. Vyšel zpátky do pokoje a rychle zamířil ke dveřím. Stačil si všimnout, že cizinec stojí pořád na stejném místě a sleduje ho.

Otevřít dveře z pokoje, pak tmavou chodbou ke vchodu a ven, do zahrady a brankou na ulici. Teprve tam se rozběhl a utíkal jako o život. V hlavě mu hučelo a cítil, jak mu po tvářích tečou slzy.

***

Zase byl večer a David seděl v baru za klavírem a hrál. Vůbec na hraní nemyslel, klávesy mačkal úplně automaticky. Myšlenkami byl jinde, u zprávy, kterou před několika dny přečetl. Týkala se tragédie ve vilové čtvrti města. Nebyla v ní uvedena žádná jména, ale on okamžitě poznal, o které konkrétní místo se jedná.

Požár domu, ve kterém po náročném uhašení byla nalezena ohořelá mrtvola muže. Příčinou smrti ale nebylo upálení ani otrava kouřem. Bylo jí uškrcení, protože na krku muže se našly zbytky provazu. Závěr oné zprávy zněl, že pravděpodobně šlo o sebevraždu oběšením a následný požár vznikl zkratem na elektrickém vedení. Vyšetřování nadále pokračuje.

Davidovi bylo jasné, že to celé bylo trochu jinak. Provaz kolem krku a požár bylo dílo onoho neznámého, který tak znenadání přišel poté, co… Proč to celé dělal? Proč tam vůbec přišel? Možná měl s tím mrtvým nějaké svoje plány a David mu je překazil. Ale proč ho potom cizinec nechal odejít? Mohl Davida přece zabít a nechat uhořet v požáru. Nebo všechno ponechat tak a čekat, až policie podle stop najde viníka. Vlastně mi tím požárem pomohl, protože zahladil stopy, na které jsem vůbec nepomyslel, prolétlo Davidovi myslí. Zamrazilo ho. Jak málo stačilo, aby ta věc dopadla úplně odlišně.

Otázky si pokládal pořád dokola, ovšem jednoznačnou odpověď nenacházel, jen samé hypotézy se mu honily hlavou. Celé mu to připadalo zvláštní, ale kupodivu neměl strach. Dokonce ani z toho, že policie možná přijde i k nim do baru.

Pohled mu mimoděk zalétl k místu, kde na něho tehdy čekal ten muž, jeho poslední zákazník. Zšeřelé zákoutí na konci dlouhého pultu. A tentokrát chybu v hraní udělal. Ozval se disharmonický tón, ruce se mu roztřásly a na pár vteřin přestal hrát. Koutkem oka zahlédl, jak se majitel baru nesouhlasně zamračil, a rychle navázal hru, ale srdce mu tlouklo jako splašené. Protože na úplně stejném místě stál ten cizinec a upřeně Davida pozoroval.

Přišel za mnou. Našel mě, prolétlo Davidovi hlavou. Udivilo ho, že nepochybuje o účelu cizincova příchodu. Bylo mu ale stejně tak jasné, že setkání s ním se už nevyhne. Možná se mu ani vyhnout nechtěl.

Dohrál skladbu a chvíli mlčky hleděl na klaviaturu. Pak se pomalu zvedl ze stoličky a zamířil k cizinci. Musel uznat, že vůbec nevypadá špatně, byl vysoký a štíhlý a měl dlouhé černé vlasy svázané dozadu. Oči mu temně jiskřily a na bradě rašilo tmavé strniště. Davidovi se v hlavě zničehonic vylíhla představa, že je to právě tento neznámý, který mu dráždí bradavky a prstem vjíždí mezi pootevřené rty. A taky ho hladí po stehnech přes jemnou látku punčoch a potom…

Prudce zamrkal a rychle ty vzrušující představy zahnal. Jsou to jen fantazie.

„Zdravím tě. Vidím, že si mě pamatuješ,“ řekl cizinec.

David jen přikývl. Na něho by zapomněl jen těžko. Opřel se o barový pult a čekal. V hlavě se mu zas vyrojily otázky ohledně té noci.

„Co ti ten chlap udělal?“ cizinec poněkud snížil hlas.

„On…,“ David uhnul očima a zadíval se do země, „zabil mého… mého kamaráda. Oficiálně to byla nešťastná náhoda, ale já vím, že to zavinil on,“ zvedl zrak a pohlédl přímo na cizince, „tak jsem čekal na příležitost.“

Neznámý se nepatrně pousmál. „Udělals práci za mě. Musel jsem sice po tobě zahladit stopy, ale…“

„Jak to myslíte, práci za vás?“ skočil mu David udiveně do řeči.

Cizinec na chvíli pohlédl k zemi, jako kdyby v duchu s něčím bojoval, ale pak znovu zvedl oči k Davidovi.

„Řekněme, že se ho chtěl zbavit ještě někdo jiný. Mým prostřednictvím. Tihle pracháči mají různá tajemství,“ zhluboka se nadechl, „detaily nejsou důležité.“

„Aha,“ nezmohl se David na lepší odpověď. Tak proto se tam cizinec tehdy objevil. Za stejným účelem, jak vidno. V hlavě mu ale pořád naléhavě zvonila jedna z otázek, takže přestal váhat. „Proč jste mě nechal naživu?“

Černé oči jako by plály ohněm. Cizinec k němu přistoupil blíže, objal ho rukou kolem pasu a pevně chytil, přitom ho vtáhl do koutu u baru, kam už světlo téměř nedopadalo. David málem přestal dýchat, když ho neznámý rychle políbil a přitom mu jazykem olízl rty. Rukou ho pořád držel v pase a tiskl k sobě.

„Protože se mi líbíš,“ zašeptal cizinec. „A ta rtěnka a korzet a černá punčocha, cos měl na sobě… Sakra, byls neodolatelný. Ten pracháč z tebe musel být úplně vedle.“

Kdepak. Tohle už nebyly jen fantazie, to byla úžasná realita.

„Vypadals jako nevinný anděl a nejhříšnější děvka dohromady,“ neznámý mu olízl tvář, „chtěl jsem tě.“

David cítil, že je mu v rozkroku víc než těsno. Sotva dýchal, zalévaly ho vlny horka a měl pocit neskutečna.

„Vidím, že nemáš námitky,“ tiše se zasmál cizinec a sáhl do kapsy. „Něco jsem ti přinesl,“ podal Davidovi malý balíček.

Vzrušení v Davidovi stoupalo. Bylo mu náhle jasné, co to je.

„Dneska večer přijdu k tobě. Byl bych moc rád, kdyby sis to oblékl.“ Neznámý ho ještě jednou políbil na rty, pustil ho z objetí, usmál se… a byl pryč.

David se roztřásl ještě víc. Vzrušením, očekáváním, radostí. Nezajímalo ho, odkud cizinec ví, kde bydlí a kde pracuje. Někdo jako on určitě neměl problém zjistit si, co potřeboval. Byl nejspíš nebezpečný, kdoví, co měl za sebou, ale David se ho přesto nebál.

Mrtvého muže a požár úplně pustil z hlavy. Pohlédl na balíček v ruce a věděl, že udělá všechno, co si cizinec bude přát. A rád.