D 20

Už jsme v Plzni. Usnul jsem hned, jak jsem ve Varech nastoupil. Tak co, pojede dneska zase? Jezdívá vždycky ve stejné dny a ve stejnou hodinu. Lidi vystupují, nastupují, jeho nevidím.

… Vážení cestující, vítáme vás na palubě elektrobusu Karosa Vltavan D4000-4 na elektronické dálnici D 20 Karlovy Vary – Plzeň – Strakožďovice – České Budějovice…

Minule jsme se na sebe už dokonce podívali. Na několik vteřin. Ale nejspíš mě vůbec nevnímal. Celou cestu civěl do čtečky. Tak přece! Tamhle je, sexy knírek. Už nastupuje. A jde si zase sednout sem dozadu. Jestli si mě všimne, budu na něj chvilku koukat, tentokrát pohledem neuhnu. A zase si sedá kousek ode mě. Pěkný tělo. Aha, kouknul na mě. Takže si mě pamatuje od minule. Určitě si mě pamatuje, to je vidět. Ale stejně uhnul očima. A zase si nesednul přímo vedle mě. Má ten knírek úplně úzký jako obočí. Musí si ho zastřihovat každý den. Poznal to na mně? Že by šestý smysl přece jen existoval? Já mám spíš šestý nesmysl. Vždycky mám strach, že se spletu a bude trapas.

Elektrobus národního dopravce, řízený počítačovým automatem, vyjíždí z Plzně a rychle, ale plynule nabírá rychlost.

No jo, zase si vytahuje čtečku. Ne, notebook. Vstává. Kam jde? Aha, k automatu. Dá kafčo nebo džusík? A hele. Ten notebook mu spadnul ze sedadla na zem. Co to má na tom notebooku otevřeno? Týýýjo!!! Tak to je síla. Svalnatí naháči smilní jako šílenci. A to rovnou do konečníku. Tak porňáček si hošánek pouští. Můj šestý nesmysl mě nezklamal. Bacha, jde sem.

„Pardon, notebook vám spadnul na podlahu. Tak jsem vám ho zvednul.“

„Děkuju.“

„Já jsem se nechtěl dívat, se nezlobte.“

„Nic se neděje.“

„No na tom notebooku se toho náhodou děje docela hodně.“

„Chmm.“

„Já mám taky rád tyhle tělesné typy.“

„Mmmm.“

To si teda pokecáme, už to vidím. Zase civí na displej. No co, o nic nejde. Tak se bude mlčet. Ten knírek bych mu olízal…, ocucal…, okousal…, ožižlal…, oslintal… A pak bych mu po něm rozetřel svůj ejakulát…, ohrnul bych si předkožku dozadu a šmidlal bych mu uzdičkou po kníru…, cítil by moji vůni… Muselo by to krásně škrábat do žaludu… a rozpatlal bych mu to po rtech… a po bradě… a po krku… a po ohryzku… uuu…

„Vy máte rád zápasení?“ ozývá se najednou dosud nemluvný soused s knírkem.

„Cože? Prosím?“ nečekal jsem, že ještě něco řekne.

„To je řecko-římský zápas.“

„Vážně? Na první pohled to vypadalo jako soulož. Náhodou to já docela poznám.“

„No, neříkám, že nemáte pravdu,“ usmívá se. Je fakt sexy. Takové světle hnědé fousky. Muž kolem čtyřicítky.

„Ale já mám taky pravdu. Vy to neznáte? Počkejte, něco vám dám, když vás to zajímá.“

Hledá v tašce a pak mi podává nějaký letáček. Reklama.

Intermale Wrestling Club Greco-Roman

Klub mezimužského zápasení řecko-římského

Strakožďovice, věž 465, zdviž 4 až 6, Druhá úroveň, třída A. Dubčeka 76/23459

z ulice zdviž 3, podlaží 6

vstup jen pro muže starší 18 let, otevírací doba:…, zápis do kurzů… Pořádáme den otevřených dveří spojený s exhibičním vystoupením nejvyspělejších členů klubu… Diváci jsou vyzýváni, aby bezplatně změřili své síly se šampiony klubu… vstupné…

„No to je pálka! Tolik prašulí! Tenhle podnik mě hned tak neuvidí. Ale je to zajímavý,“ prohodím ke knírkatému sousedovi, který teď sedí ob jedno sedadlo.

Návštěvníci, kteří se odváží naše mistry kondičně rekreačního řecko-římského intermale wrestlingu vyzvat k zápasu v olympijském úboru starých Řeků, obdrží 3,5% slevu ze vstupného.

Příjemné designové prostředí, přátelská atmosféra spřízněných duší, vitamínové a proteinové nápoje, možnost individuálního výcviku a konzultací se vstřícnými zkušenými trenéry. Šatny, sprchy, masáže…

„Jak vypadá olympijský úbor starých Řeků? Nějak si nevzpomínám.“

„To je na Adama. Jak jste viděl na tom videu.“

„No jo vlastně, já už vím. A tři a půl procenta! Proč tolik?“ pohoršuji se ironicky. „Vy tam chodíte zápasit?“ koukám na něj a docela mě to zápasení zajímá. Když mi tenhle letáček ukazuje, tak to znamená, že mě má prokouknutýho. A doteď se tvářil, jako kdybych byl neviditelnej.

„Chodil jsem na to u nás v Budějicích, ale teď se chystám, že se přihlásím ve Strakožďovicích. Teda až se tam přestěhuju.“

„Já ve Strakožďovicích bydlím.“

„Myslel jsem si to. Vždycky vystupujete a nastupujete ve Strakožďovicích.“

„A vy vždycky jedete z Plzně. A jedete až do Českých Budějovic?“

„Tak, tak. V úterý jezdím z Budějic do Plzně a ve čtvrtek zase zpátky.“

„Kvůli práci?“

„Ano. Dělám v Plzni a bydlíme se ženou v Budějicích. Potřebuju být dva dny v podniku, ale jinak všechno dělám z domova v home-office.“

Tak ženáč! Nečekaný vývoj situace. Mé nadšení trochu chladne. Manžílkové od ženušky mě nikdy nebrali. Škoda ho pro ženskou, knírka jednoho. Ale no co, jeho chyba. Nikdo není dokonalý.

„A vy jezdíte až do Varů? Také kvůli práci?“ asi si všiml, že jsem poněkud zvadnul. Polknu sliny a tvářím se zas standardně, jako že se nic nestalo. V tom si ale uvědomím, že s tím gay-wrestlingem to nějak nehraje. Mám se zeptat? Ženatý gay?

„Asi jako vy. V úterý ze Strakoždovic do Varů a ve čtvrtek zase zpátky… A… to gayské zápasení? Jak to jde dohromady s manželkou? Tedy nic mi do toho není samozřejmě, ale napadlo mě to,“ zkouším, co z něj vytáhnu.

„Hmm. No jo, no. Divíte se, já vás chápu. Víte… zkrátka…, chtěl jsem děti. Tak jsme se vzali a myslel jsem, že to půjde. Že to zvládnu. A pak jsem přišel na to, že to je celé jinak, než jsem si myslel. Bylo to u nás doma jednu dobu trochu složitější, ale s manželkou jsme to nakonec vyřešili. Dohodli jsme se, že počkáme, až děcka vyrostou. No… a pak se rozvedeme. A to se právě teď děje. Našel jsem si byt ve Strakožďovicích a budu se stěhovat.“

„A vaší paní to tak vyhovuje?“

„Jistě. Má už svůj život. Už dávno si našla partnera. Ale mezi námi k žádnému rozvratu nedošlo. Kvůli dětem. Tedy teď už je to vyřešeno. Na začátku ovšem nastala, řekněme… krize, ale vysvětlili jsme si to. Teď jsme oba spokojeni. Vy nejste ženatý, že se tak ptám?“ prohlíží si mě a očima míří na můj prsteníček.

„Mužatý. Už spoustu let. Ale to není tělesná vada. Pořád se mi líbí přitažliví kluci,“ snažím se vložit do svého pohledu co nejvíce smyslnosti. Snad to zastřiženému knírkovi nebude připadat lascivní. A když ano, jeho chyba, dobře mu tak. Neví, o co přichází. Vždycky chodím stydlivě okolo horké kaše, tak teď, když se to tak najednou rozjelo, se toho musí využít. Co se mi může stát?

„A vašemu manželovi to tak vyhovuje?“ zajímá se docela upřímně.

„Jistě.“

„Také máte každý svůj život?“

„To ne. Máme společný život, ale shodujeme se v názoru, že monogamie je středověký přežitek.“

„A to znamená konkrétně co?“ upírá na mě zvědavý pohled.

„No… když si představím, že bych se měl až do smrti milovat navždycky už jenom s jedním člověkem a už nikdy s nikým jiným, tak se mě zmocňuje lítost. Abyste tomu rozuměl, my se milujeme, já a Tonda, tedy můj manžel. Jenomže to neznamená, že když se mi někde… nebo když se jemu někde zalíbí někdo jiný, že je to zakázané ovoce. Když má někdo zájem si se mnou začít nějaký románek, tak proč ne? Když Tonda, tedy můj muž, dostane chuť užít si trochu té sexuální gymnastiky s nějakým sympaťákem, kterého někde potká…, tak bych byl sobec, kdybych mu to nechtěl dopřát. Právě proto, že ho miluju, mu dopřeju svobodu, aby měl radost ze života. A on mně taky. Manželství může být na doživotí, ale nemělo by být doživotním vězením. Vy jako ženáč musíte vědět, že dlouhé soužití dvou lidí se nutně vyvíjí a mění. A jednotvárnosti, okoukanosti se těžko dokáže někdo v dlouhodobém vztahu vyhnout. Prostě normální zevšednění. To si přece můžete přečíst v každé populární příručce o matrimoniologii.“

„Chápu.“

„Ale moc přesvědčeně nevypadáte.“

„Ale ano, takhle žije hodně párů. To zas taková zvláštnost není,“ dívá se na mě knírek docela upřímně.

„Statisticky je dokázáno, že naprostou většinu dlouhodobých vztahů dříve nebo později v té či oné formě postihne… takzvaná nevěra. To je hrozně hloupý výraz. Nevěra! My s Tondou, my uznáváme… a jeden od druhého očekáváme… věrnost… řekněme… citovou. Ale věrnost tělesná je zbytečná. Když si chci zařádit s nějakým novým tělem, s nějakým vzrušujícím sympaťákem, tak co by ne? Je na tom něco špatného? Stačí dodržovat tu správnou profylaxi a hygienu a není problém. A to se dá naučit, jenom musí člověk bejt důslednej. A netajíme se s tím jeden před druhým. Vždycky si o tom popovídáme. Já chci vždycky slyšet, jaký to bylo, jak si užil. Komu jinému by se měl pochlubit, že se seznámil s někým přitažlivým, když ne mně? Má to vykládat kolegyním v práci? Má to přede mnou tajit? Tím, že budu do smrti žít jako asketa a pěstovat jenom doma jenom hygienicko-kondiční sex pro zdraví a představovat si při tom kámoše z fit-centra, dokážu manželovi svou lásku? Souložit jenom pro zdraví kvůli posílení imunity a tak dále, to je přece málo. Pro nás dva tělesná nevěra neexistuje. Tohle ale dneska už není nic zvláštního. Něco jiného by ovšem bylo, kdyby se jeden z nás fakt zamiloval do někoho třetího a chtěl se rozejít. To by pak byla vážná věc. Rozchod a rozvod, to by byla jiná situace, ale…“

„Nemusíte se přede mnou obhajovat. Já proti tomu nic nemám.“

„No proto,“ usmívám se.

„A jak to probíhá prakticky, konkrétně? Myslím jako, když se tedy s někým seznámíte. To je jako na jeden večer, nebo na jednu noc? To jdete někam do hotelu?“

„No probíhá to jakkoli. Podle situace. Do hotelu, k němu domů, k nám domů… Na víkend na chatu, nebo na hory na Šumavu, nebo třeba jsme jeli dokonce na týden do Tater.“

„I k vám domů si ho přivedete? To jako když váš manžel není doma?“

„Když není doma, tak není doma. Když je doma, tak je doma. A někdy se to vyvrbí i tak, že je z toho pěkná trojka.“

„Musíte mít pestrý život,“ dívá s na mě s obdivem.

„Nestěžuji si. Však víte, jak to chodí. Nešťastné lásky skončily tím, že se se mnou rozešel. Ty šťastné skončily tím, že jsem se rozešel já s ním. Jenom jedna se vyvinula v manželství. A další lásky přicházejí a odcházejí. Ty nešťastné končí, ty šťastné se vyvíjejí v kamarádství.“

„Aha… Dobře. Jenomže když jste spolu začínali, myslím když jste se s manželem seznámili, tak to asi takhle nebylo, co?“

„No to samozřejmě, že ne. Mluvím o takzvaném dlouhodobém trvalém vztahu. Na začátku asi každého partnerství je romantická láska, že. Jen ty a já a nikdy jinak. Tenkrát by nás něco takového ani nenapadlo. Ale jak jsem říkal, když přijde zevšednění… nebo spíš aby zevšednění vůbec nenastalo, je dobré zavést si takovýhle režim. Tedy podle mého názoru. Majetnická láska, která nesnese, aby ten druhý poskytoval… a dostával rozkoše s někým jiným, to je přece dobré jenom na začátku. Ale nám už dvacet bylo a bylo nám už i třicet, tak si přece nebudeme hrát na monogamii na věčné časy. Ze začátku jsme si to museli spolu trochu ujasňovat…, ale všechno se člověk musí naučit. Všechno je jednou poprvé.“

„Jistě, jistě…“

„Jestli vám to připadá cynický… Ze začátku jsme o tom taky takhle uvažovali. Ale řeknu vám…, ať si říká, kdo chce, co chce, já po těch letech bych to neměnil. Myslím, že kdybychom manžel a já trvali na tom, že máš jen mě a nikdy nikoho jiného…, už bychom spolu dávno nebyli. Fakt jsem si jist, že tenhle způsob života je dobrý řešení. A vím, co říkám. My se rádi máme. Milujeme se. Sexujeme spolu. A hodně. Ale taky se nám líbí jiní chlapi. Ať si každej žije, jak chce, jak může a jak umí. Já a Tonda víme své. Jenže taky si zas nemyslete, že si domů vodíme erotické návštěvy každý týden… A jejej! Jsme ve Strakožďovicích. Já vystupuju. Pojedete v úterý ráno zase do Plzně?“

„Jistě. Jezdím vždycky z Budějic do Plzně.“

„Já zase tady přistoupím, až pojedu do Varů. Tak se mějte. Moc mě těšilo.“

„Mě taky, jsem rád, že jsem vás poznal. Opravdu.“

Bafnu ho za tlapu a potřesu mu s ní, ať si na něj aspoň trochu šáhnu, když už nic víc, a letím ke dveřím. Uvidíme, jak se to vyvine příště. Sluší mu, když se usmívá. Nestačil jsem se ho zeptal na spoustu věcí. Tonda bude zírat, až uslyší, že jsem toho knírka z elektrobusu přece jen načal. Příští týden budu kout železo, dokud je žhavé. Ženáč v rozvodovém řízení. Jeví se jako solidní kluk. Vypadá to nadějně. Bude brzy rozvedenej a tím pádem bezproblémovej. Kousnu ho do brady. A ožižilám mu ucho. A rozcuchám ho. Ovšem ještě to dá makačku, než se k tomu propracujeme. Pokonzulutuju s Tondou jak na to.

***

„…podle nejnovějších prognostických údajů ještě letos překročí počet obyvatel Strakožďovic magickou hranici jednoho milionu. Strakožďovice, jejichž jméno bylo na základě veřejné ankety občanů vytvořeno ze jmen sousedních historických obcí – Strakonic a Horažďovic, je dalším z řady nových tzv. vrstevnatých mostních měst, o jejichž vybudování se rozhodovalo v posledním desetiletí. Aby historická sídla s tradiční nízkou zástavbou nezmizela pod novými výškovými obytnými strukturami, byla namísto rozrůstání starých malebných měst a městeček naplánována stavba zhruba desítky nových velkoměst na zelené louce, která vyřeší mohutnou populační vlnu posledního období.

Každé vrstevnaté město, jako například Strakožďovice nebo Telčice, tvoří vlastně několik měst nad sebou ve vzdušném prostoru. Většina vrstevnatých mostních měst má tři visuté úrovně a předpokládá se, že v nejbližších letech postupně každé z nich dosáhne milionu obyvatel. Telčice leží mezi obcemi Telč a Dačice na elektronické dálnicí D 23 z Českých Budějovic do Brna, která bude dokončena ještě v tomto roce. Vznikne tak souvislý elektrodálniční tah Brno – Telčice – České Budějovice – Strakožďovice – Plzeň – Karlovy Vary, který odlehčí přetíženým trasám D1 z Brna přes Prahu po D6 do Karlových Varů nebo po D5 do Plzně. Před dokončením je rovněž další elektronická dálnice, která severojižním směrem propojí téměř milionové Telčice s Jihlavou, překříží historickou a nedávno nově elektronizovanou D1 a dále povede směrem na Pardubice.

Architektonická koncepce nových vrstevnatých měst respektuje samozřejmou zásadu, že čím vyšší jsou budovy, tím větší musí být vzdálenosti mezi nimi, aby si budovy vzájemně nestínily a do zeleně mezi nimi dopadal dostatek slunečního světla. Tato nutnost poněkud popírá jednoduchý teoretický předpoklad, že čím vyšší jsou nová města, tím více se šetří zemědělskou půdou. S těmito rozpory si ovšem urbanisté, architekti a krajinní architekti budou muset poradit. Na tyto skutečnosti je nutno při projektování digitálními metodami předem myslet zejména u této nové vrstevnaté obytné zástavby, ve které jsou stíny vrhány nejen mrakodrapy, ale také horizontálními visutými mostními budovami. Optimální hustota prostorové zástavby – připomínající les mrakodrapů, nebo spíše obrovské klece – tj. vzdálenosti mezi mrakodrapy a svislé vzdálenosti mezi jednotlivými Úrovněmi, je předem ověřována na počítačových modelech…“

***

Máme úterý. Už to přijíždí. To jsem zvědav. Bude knírek v elektrobusu? Ááá, sedí zase tamhle vzadu. Bezva. Kolem něj je dost volných sedadel.

„Dobré ráno,“ zubí se na mě knírek. Do háje, já bych ho tak bral! Třeba teď hned a tady, na sedadlech. Šáhnout mu na ten krásnej krk. A na ten vyboulenej klín. Pod uchem bych ho olízal. Vstává, otáčí se a dává si tašku nahoru nad sedadla, aby mi udělal místo. Kalhoty mu padnou perfektně, v rozkroku i na zadku. Jak se zvedá, ovanul mě nějakou kosmetikou. Má navoněný zadek, rozkrok nebo podpaží? Asi všechno. Měl bych se zeptat, jaký deodorant si kupuje, tenhle neznám. Vzal bych ho kolem pasu a pomuchlal. K ožvejkání smyslný. No jen klídek. Polehoučku. Ještě není ruka v nohávě.

„Nádherné ráno,“ nasadím přátelský úsměv 2c) v mírné variantě, zatím nepřehánět s tokáním. Ofenzívně si sednu hned vedle něj a s nenucenou zdvořilostí, sobě vlastní, se potom ptám, „můžu se posadit k vám?“

„Jistě.“

„Heleďte, já jsem si na vás vzpomněl. Stáhnul a vytisknul jsem vám jeden krátký článek o Strakožďovicích, když se tam budete stěhovat. Chcete se na to podívat?“

„No, ukažte,“ zajímá se knírek.

Nakláníme se nad papír s článkem a kolenem se ho, samozřejmě nevědomky, dotýkám na stehně. Ramenem o rameno jako že nic.

„Vytiskl jsem si to i s orientačním plánkem Strakožďovic. Ta fotka z dronu je působivá. Koukněte, co se tady píše.“

Mostní uliční síť První úrovně (21. až 30. patro) a Třetí úrovně (81. až 90. patro) mají stejný půdorys – jsou vyznačeny modrou a žlutou barvou.

„Jsou to tyhle pravidelné šestiúhelníky. Jako benzoová jádra, jak jsme to probírali na základní škole s pančitelkou v chemii. Tam, kde se ty visuté mostní ulice rozbíhají do tří směrů – vidíte to? – na křižovatce ve tvaru písmene Y, stojí uprostřed toho ypsilonu mrakodrapy. To jsou ty tenké bílé věže. Uprostřed těch šestiúhelníků stojí další tenké mrakodrapy. Ty nesou uliční síť Druhé úrovně, to je 51. až 60. patro. Tahle síť, červenou barvou, je taky složená ze šestiúhelníků, ale je oproti První a Třetí úrovni jakoby celá posunutá stranou. Jinak je ale stejná. Chápete? Všechny vzdálenosti mezi mrakodrapy a výšky mezi všemi úrovněmi jsou stejné. Všechno to má pravidlený jednotný řád. A přesto to město nevypadá jednotvárně. A to proto, že tu nikde nejsou takové ty nekonečné rovné linie jako v pravoúhlé uliční síti. Tam se komunikace táhnou monotónně do nekonečna. Tady je to všechno na první pohled cikcak, ale přitom je to všechno v jednotném řádu. To dělá ta šestiúhelníková půdorysná síť. Na první pohled třírozměrné bludiště, ale je krásně pravidelná. Je to les štíhlých mrakodrapů, které nesou spleť mostů. Přesněji tři spleti mostních ulic ve třech Úrovních nad sebou.“

Terasy na střechách pětipatrových budov po obou stranách mostních ulic jsou osázeny rekreační zelení.

„Nad Třetí úrovní mrakodrapy ještě přesahují dalších dvacet pater do vzduchu.“

Na vrcholcích některých mrakodrapů jsou instalovány přistávací plochy pro nehlučné elektrovrtulníky. Zhruba polovina mrakodrapů má nejen nosnou funkci, ale slouží i jako vertikální komunikační trasy – obsahují kromě výtahů i spirálové elektronické silnice propojující všechny tři visuté Úrovně s Úrovní 0, tedy přízemím, a s Úrovní mínus 1, tedy podzemními prostory.

„Dole na zemi je jenom zeleň – parky s těmi klikatými jezírky. Vidíte? A tady vede D 20, vidíte? Tudy jsme před chvílí jeli.“

Dole v parku, ze kterého tyto obrovské klece z mrakodrapů a „mostů“ vyrůstají, stojí pouze ty plošné budovy, které by se do visutých mostních struktur nevešly – rozsáhlé haly, stadiony, velké sály, amfiteátr, přírodní koupaliště apod.

„Já už jsem ve Strakožďovicích byl nejednou, nejsem z jiného světadílu,“ pobaveně se knírek skoro ušklíbá.

„No dobře, tak pardon. Ale uznejte, kam se hrabe Manhattan, kam se hrabe Dubaj, Hong-Kong a tak dále. Vyhledal jsem si i to… to hnízdo toho vašeho nejkontaktnějšího sportu. Tady, podívejte se.“

„Zajímá vás zápasení?“ obrací ke mně fousek hlavu.

„Zajímá mě gayské zápasení, to je vám jistě jasné.“

„Hm hm, jste aktivní muž.“

„To ano, ale umím být i pasivní, když na to přijde,“ dodávám s lákajícím pohledem a čekám, jak se na to zatváří.

„Vy jste stavař nebo architekt. Nebo realitní agent nebo něco takového,“ zjišťuje knírek a vůbec neuhýbá ani před mýma dotěrnýma očima, ani před mým vlezlým kolenem.

„Manžel je architekt, já bohužel ne. Já jsem jen platonický milovník architektury. A amatérský architekt,“ přiznávám se smutkem.

„Proč bohužel?“

„Kdybych byl býval měl víc sebedůvěry a přihlásil se po maturitě na architekturu, byl by můj život úplně jiný. Tím chci říct lepší. Je dobré umět si vybrat tu správnou vejšku. Ale to by byla dlouhá story. To nebudeme probírat. Co vy děláte? Co to máte na té čtečce, že jsem tak smělý? Mimochodem já jsem Jaromír,“ podávám mu tlapu.

„Slávek,“ stiskne mi ruku a já mu ji jako omylem hned tak nepustím. Ani omylem. Položím si ruku s jeho rukou na jeho stehno a se zájmem mu hledím do milých očí. Vrásek má minimálně. Kolik mu asi je? Jak že se to jmenuje? Pokaždé, když mi někdo řekne jméno, okamžitě ho zapomenu. Představování je pro mě odjakživa, nevím proč, malý trapas. Malá oficiální povinnost, po které nevím, jak se chovat. Co potom říct. Kde jsme to přestali? Zmatkovitě vymýšlím téma k dalšímu hovoru, aby malý slavnostně ceremoniální úkon byl už konečně pryč a mohlo se mluvit o něčem jiném. Obvykle to zvládám, ale sdělené jméno si samou nervozitou nepamatuji.

Za našimi hlavami za velikým zadním oknem mizí do dálky D 20.

„Stáhnul jsem si jednu prastarou povídku,“ konverzuje knírek Slávek. „Je to v podstatě historický dokument. Jmenovala se Kdo se nebojí, umře mladý nebo tak nějak. Umělecky je bezcenná, nikdy nikde nevyšla, přečetlo si ji jednou pár lidí na jednom webu a jinak o ní nikdy nikdo neslyšel. Jenomže je to ukázka, jak lidi uvažovali v době před vynálezem PrEPu. Jaké měli sexuální vztahy.“

„To je ta preexpoziční profylaxe?“

„Jo jo. Tablety proti nákaze virem há í vé. Dneska se to jmenuje koprep – komplexní preexpoziční profylaxe, tedy CoPrEP. Než farmaceutické koncerny začaly podávat PrEP a vydělávat na něm, vypadal sex trochu jinak než dneska. Kvůli strachu z ejdsu. PrEP to trochu změnil, ale protože nechránil proti těm ostatním pohlavně přenášeným nemocem, tak teprve vynález toho koprepu znamenal další opravdovou sexuální revoluci. Protože je to prevence proti všem možným pohlavním nákazám.“

„Hm, hm,“ přikyvuji jeho přednášce.

„Teprve ten CoPrEP umožnil tu dnešní skutečnou sexuální svobodu. Pohlavně přenosné nemoci jsou prakticky vymýceny po celém světě. Takže všeobecně zavládlo bezstarostné bezpečí. Tím pádem se celá společnost děsně změnila. Dneska si to už nikdo neuvědomuje, ale je to teprve pár let od časů, kdy, pokud jde o erotiku, lidstvo ještě žilo ve středověku.“

„Vy jste nějaký literární vědec nebo historik. Ne, vy jste historik medicíny.“

„Ne, to je jenom takové moje amatérské hobby.“

„Historická literatura nebo erotika?“

„No, tak dejme tomu obojí, když už mě tady svlíkáte do naha,“ směje se knírek Slávek.

„Já že vás svlíkám? To bych sice moc rád, ale zatím a tady… jaksi… Mimochodem, jak dlouho se ještě potáhne ten váš rozvod? Aby eventuální svlíkání nevedlo ještě k nějakým komplikacím. Mám docela dotěrné otázky, co? Ale klidně se můžete řídit zásadou – ptejte se, na co chcete, odpovím, na co chci. Já na vás stejně nebudu naléhat. I když naléhat právě na vás by taky nebylo k zahození. Fakt se mi líbíte, Slávku.“

„Tohle říkával jeden francouzský král před celým dvorem svému oblíbenci.“

„Nejsem král, ale líbíte se mi.“

„A vy myslíte, že tohle je dobrá flirtovací taktika?“ tváří se Slávek pobaveně. Trochu nakloní hlavu a dívá se mi do očí. Tak trochu koketně.

„To se uvidí. Odvaž se a pak se uvidí, prý říkával Napoleon, a to byl nějaký stratég.“

„Ale špatně skončil. Vás, Jaromíre, hned tak něco neodradí, koukám.“

„Všichni politici skončili špatně. Na každého hlavouna se vždycky najde nějaká špína.“

„Prosím vás, o politice mluvit nebudeme, ano? Politika lidi rozděluje, odcizuje, znepřáteluje.“

„A to my nechceme. Ale taky je politika spojuje, sjednocuje, stmeluje, když mají společný zájem.“

„Myslíte, že my dva máme nějaký společný zájem? Jaký společný zájem s vámi mohu mít já?“

„Dostat se se mnou do postele. A neříkejte, že ne, kdybyste neměl tenhle zájem, vůbec byste se se mnou nezačal bavit.“

„Bavit jste se začal vy se mnou.“

„Někdo začít musí. Kdybych to nechal na vás, ještě teď bychom tady mlčeli.“

„Fffffmmmmm,“ směje se, dívá se z okna a neví, co říct.

A mám tě na lopatě, čumáčku. Teď už tě nepustím.

„Blafat o ničem, a přesto člověka přitisknout ke zdi, tedy neuražte se, to vám fakt jde,“ zase na mě kouká.

„Někdy se toho musí hodně nablafat, než se přistoupí k věci, ale jistě se mnou souhlasíte, že cavyky nedělám,“ oponuji s úsměvem.

To sice není tak docela pravda, protože právě v takovýchto věcech si vůbec nejsem moc jistý a pokaždé je to pro mě v podstatě nerváček, ale to on naštěstí nemůže vědět. Aspoň doufám. Nebo že by to na mě bylo vidět? Dokud vydržím s nervem, nevzdám to. Zatím.

„Na co jste se to ptal?“ zamyslí se knírek Slávek.

„Jak to máte s tím rozvodem.“

„Aha. Od včerejška jsem úředně rozvedený.“

„Skvělé! Opět jste svobodný muž.“

„Co je na tom tak skvělého?“

„Můžu vás bez výčitek svědomí balit. Za účelem erotických radovánek.“

„Já vám nic neslibuju, ale pro začátek bychom si mohli třeba začít tykat, když máte takový zájem,“ je na něm vidět, že ho náš rozhovor baví.

To je ještě lepší. Navrhnout někomu tykání je pro mě ještě větší drama než představování. Všechny ty komplikované předpisy bontónu se mi sice líbí, ale spíše v teoretické rovině. V praxi se z nich někdy i zpotím. A on to teď hladce vyřešil za mě. Odmítavě jenom vypadal, vlastně děláme pokroky. Mám takovou radost z našeho vzájemného sbližování, že se k němu nakloním, a než se vzpamatuje, spontánně ho políbím na tvář. Ten překvapený výraz mu fakt sluší. Sežral bych ho na posezení.

„Ta žvejkačka vám z pusy hezky voní, ale vždycky se divím, že se lidi líbají, když si začnou tykat. Moc to nechápu,“ rejpá do mě knírek.

„Já taky ne.“

„Tak proč jste mi dal pusu?“

„Snad proč jsi mi dal pusu, ne?“ opravuji ho.

„Dobře, tak proč jsi mi dal pusu?“

„Protože to tykání je dobrá záminka. Hubanec na tykačku.“

„Ffffffff.“

„Chceš taky žvejku?“ nabízím Slávkovi.

„Nepoužitou, nebo tu tvoji, už rozžvejkanou?“

„Rozžvejkanou si můžeme půjčovat, až budeme náležitě rozdovádění, smyslníku. Ve víru vášně může jednomu trocha slintošení připadat docela vzrušující, už jsem to taky zažil. Teď si vem tuhle novou, hm? Takže z bisexuálního tatínka se stal rozvedený gay?“

„Tak lapidárně bych to neformuloval,“ trochu mu ztvrdnul hlas.

„Jak bys to formuloval?“ nedává se moje zvědavost odradit.

„Zatím bych neformuloval,“ ztvrdly mu i rysy v obličeji a odvrátil pohled do krajiny za oknem. Právě teď mě jeho postoj k téhle ožehavé věci začíná zajímat. Možná dělám chybu, ale chtěl bych, aby v tomhle bylo jasno.

„Ženatý chlapy neberu a ženatý gaye už vůbec ne.“ Sleduji, co on na to. Zatím nic. „Neber to osobně, ale připadají mi jako vypočítaví – s prominutím – vychcánkové, kteří chtějí obojí – rodinu a děti, žít si jako počestní taťkové a současně si vedle toho užívat erotiku podle vlastní přirozenosti. Chtěli by toho od života příliš. A jsou to potenciální potížisti. Když přijde vzteklá manželka ječet, že jí jeden teplouš rozvrátil rodinu a bere dětem otce…“

Nic neříká, kouká z okna.

„Ono je to trochu jinak,“ souká ze sebe.

„Jak?“

„To je na delší vysvětlování.“

Asi jsem si dovolil příliš. Najednou mlčíme. Dobře, dobře, nemusíme probrat všechno hned. Dám zpátečku.

„Já to tak nemyslel,“ přecházím do lítostivosti a pěkně prosím, smutně koukám.

„Když jsi nemyslel, neměl jsi to říkat,“ vytrvale kouká z okna, nedává se obměkčit.

Tak teď bych se zase měl urazit já. Už jsme se rychle dostali daleko, ale ke konfliktu zas směřovat nemusíme.

„Možná jsem někdy trochu prostořeký, ale v podstatě jsem milý člověk, ne? Vždyť jsem toho tak moc neřek. Co na srdci, to na jazyku,“ lísám se psíma očima, pohled 4b) v intenzívním provedení.

„… se nic neděje,“ už se zase usmívá a podíval se na mě, trucování ho rychle přešlo. Je splachovací. Nebezpečí rozladu zažehnáno.

„Ale stejně, nespěchej s tím tolik. Jsou tu lidi,“ přejede Slávek očima po sedadlech.

„Neboj se. Už jsem to zkoumal. Přímo nad hlavou máme jednu bezpečnostní kameru. Vepředu jsou kontrolní monitory a na nich jsem viděl, že tuhle poslední řadu sedadel ta kamera vůbec nezabírá. Tamhle je další kamera a ta zabírá uličku uprostřed. Jenomže přes ta vysoká opěradla vidí z cestujících jenom horní poloviny hlav. Což znamená, že i kdybych vám roze… teda i kdybych ti rozepnul kalhoty a šáhnul ti na koule, nikdo by to neviděl.“ A teď čekám, co s ním má drzá přímočarost udělá. Když už se mnou také začal flirtovat.

„Emmm,“ a pak se rozesmál, „jenomže tamhle sedí nějaká paní, stačí když otočí hlavu a uvidí nás. A kdykoliv si sem může někdo přijít sednout.“

„To je fakt, ale aspoň povídat si můžeme.“

„No jistě.“

„Tak já budu zase zvědavý, ju? Když jste se s manželkou rozešli, máš někoho?“

„Teď ne.“

„Takže jsi měl.“

„No. Ale nechtěl bych o tom mluvit. Teď ne. Snad někdy jindy.“

„Promiň.“

„To je dobrý.“ Musí se na hošu opatrně, ale nepovolovat.

„Na moje nestoudné návrhy nijak výslovně nereaguješ. Neříkej, že mě odmítneš,“ rozvíjím zatím v souhrnu úspěšný útok.

„Neměl bych na to právo?“ vypadá už zase pobaveně.

„Stačila by dvě slova – nemám zájem – a zbavíš se mě okamžitě a definitivně. Každý umí být nedůtklivý, já taky. Na druhou stranu chápu, že musíš chvíli dělat drahoty, abys nevypadal jako neukojený chudáček, co se chytí na první péro, které projde kolem. Ale nestačilo už by to?“ vznáším požadavek.

„Neříkám, že nemám zájem,“ dívá se na mě poněkud potutelně.

„Taky neříkáš, že máš. Ale fajn, neodmítnutí beru jako souhlas.“

„Nech mi nějaký manévrovací prostor. Co bys dělal ty na mém místě? Co bys teď řek?“

„Elegantně bych se zasmál a ladně přešel na jiné téma.“

„Úplnej Oldřich Nový,“ zahrnuje mě ironií.

„Tak to ne. Toho jsem dalek. Ty taky naštěstí nejsi Adina Mandlová.“

Občas, když dostanu záchvat kuráže, překonám svůj bytostný strach a lidem, kteří mě zajímají, říkám, co si myslím. Někdy to dopadne blbě, ale párkrát to mělo tak pozitivní důsledky, že na to dodnes vzpomínám. Vděčně. Jaké důsledky to asi bude mít teď?

„Tak to jiné téma. Rád vedeš erotický řeči?“ zkouším to jinudy.

„Mmmmm, jaký?“

„Třeba… Máš rád orální sex?“ útočím.

„A znáš někoho, kdo nemá rád orální sex?“ trumfuje.

„To nezačíná špatně.“

Vážení cestující, přijeli jsme do stanice Plzeň – centrum. Příští stanice jsou Karlovy Vary…

„A do pytle, já musím vystupovat! Pojedeš zase ve čtvrtek stejným spojem?“

„Pojedu.“

„Tak ahoj.“

Knírek Slávek nacpal čtečku a notebook do tašky, popadl bundu a letí uličkou k východu. Vyskočil z vozu na poslední chvíli. Hned za jeho krásně tvarovanými zády se dveře elektrobusu automaticky zaklaply. Z nástupiště mi ještě mává, i když mě tmavými skly odjíždějícího elektrobusu nemůže vidět.

***

Čtvrteční večer, elektrobusové nádraží Plzeň-centrum. Tady by měl přistoupit elegantní knírek Slávek. Z náramkového vidfonu na zápěstí se mi ozývají tóny Vivaldiho Le kwatro stadžóny. Odklopím víčko.

„Ahoj. Můžu mluvit? Kde teď jsi?“ kouká na mě Tonda z monitorku.

„Jo, klidně. Zrovna stojíme v Plzni, ale zatím nenastoupil.“

„Už jsi se rozhod, méďo? Pozveš ho už dneska?“

„Jak jsem ti říkal, nevím. Nespěchal bych. Nechal bych ho eště dozrát, až sám bude chtít. Uvidím, jak se to vyvine.“

„Dobře, jak chceš. Jestli ho přivezeš, tak předem zavoláš, jo?“

„Tamhle je. Už jde sem. Končím. Páčko.“

Knírek Slávek má jinou bundu.

„Čauves, plejboji.“

„Zdar, štíhlý svalovče,“ zubí se Slávek, „máš novou košili? Hezká.“

„Ta už je starší.“

„Ale pěkná. Minule jsi taky měl něco takhle barevného.“

„Všímáš si,“ uznale pokyvuji hlavou, „pro barevný hadry mám slabost. Tak se posaď ke mně, ať na tebe dosáhnu.“

„Ty mi chceš něco udělat, divochu?“ ksichtí se Slávek.

„Minule jsme si naplánovali chlípné řeči.“

„Tak začni, mé srdce lační.“

Patrový aerodynamický elektrobus sviští po D 20, osvětlení ve voze se ztlumilo na spací režim, jen několik cestujících si rozsvítilo lampičku nad svým sedadlem. Místa kolem nás jsou prázdná.

„Je tu málo lidí,“ libuji si.

Slávek sedí hned vedle mě. Pokládám mu dlaň na stehno a uvažuji, jaké čuňačinky by se teď hodily.

„Představ si, že bych ti položil ruku na stehno…,“ tlumím hlas a snažím se klesnout do smyslného témbru, jak jen jsem toho schopen.

Slávek s hlavou opřenou o opěrku a se zavřenýma očima vzdychne: „Jsi tak sugestivní, že mám pocit, jako bych fakt cítil na noze tvoji tlapu.“

Vyprskneme oba smíchem.

„Jsi samá sranda, já se tu snažím a ty to nebereš vážně. Erotika, to je důležitá věc, světový byznys, v tom se točí miliardy miliard,“ frfňám nakvašeně.

„Pfff! Jdi do háje se světovým byznysem. Kde máš nohu? Je tu málo světla,“ směje se knírek Slávek a šátrá mi po kalhotách.

„Ty, hele, proč nosíš rohlík v nohavici? To není hygienické. Vždycky ho nosíš v pravé nohavici?“ zajímá se velice seriózním tónem.

„A ty? Kde ho máš? Ty ho nemáš!“ zarazím se, když hmatám pouze po hladkých plných kalhotách a ani vlevo, ani vpravo, ani uprostřed pod poklopcem nenacházím to, co hledám.

„Se uklidni, plašane, mám ho nahoru, jak je zip,“ zavrčí.

„Jo taaak. Já už myslel, že ošahávám někoho jiného.“

„To jsou fóry…“

„Tak hele, představ si, že tě držím za ztopořené přirození…“

„Nejdeš na mě trochu moc zhurta? Ne, nerozepínej mi to. Na kamerách sice vidět nejsme, ale může sem někdo přijít…“

„Dobře, dobře, uklidni se, milé dítě. Radši bych in mediás rés, rovnou k věci, ale když si chceš za každou cenu zmáčet spodky…, tak tě budu studovat pohmatem jenom přes textil,“ uklidňuji Slávka, který se navzdory svým obavám začíná uvolňovat.

„No, když jsme spolu mluvili minule, přišel jsem domů a musel jsem se hned umejt a vzít si jiný slipy.“

„Ty jsi tady v buse minule vysemenil? Toho jsem si nevšim.“

„Ne, to byl jenom preejakulát.“

„Jo předmrdka, jak s píše v krásné literatuře, aha,“ chápu.

„Ale dnes jsem udělal preventivní opatření.“

„Snad sis nenavlík prezervativ?“ divím se.

„Ne, ale zabalil jsem si ho do papírovýho kapesníku. Jsem přece vynalézavá hlava, ne?“

„A mně se zdálo, že ti v kalhotách něco šustí. No jo. Dobře, dobře, papírová vložko. Tak už poslouchej. Držím tě za ptáka. A pomalu a zlehounka…, jak se píše v pornoliteratuře…, ti zasouvám špičku jazyka… do ústí močové trubice,“ odříkávám pomalu smyslným hlasem.

„Originální vyjadřovací styl,“ hlesne otráveným tónem.

„No tak třeba do otvůrku na vrcholu žaludu jahodového tvaru.“

„Otvůrek jahodového tvaru, to neznám, kde to je?“

„Žalud jahodového tvaru, ignorante.“

„Ty mi někdy musíš ukázat, jakýho máš vlastně žaluda.“

„No když se na něj díváš takhle shora, tak tvarem připomíná zahradní jahodu, ne? I barvou. My básníci vidíme svět trochu jinak.“

„Ty jsi básník?“

„Ne, proč se ptáš?“

„A máš ho taky tak strupatýho jako jahodu? S těma zrníčkama?“ dívá se na mě štítivě jako na ropuchu.

Sedíme vedle sebe, hlavy na opěrkách a počestně hledíme před sebe. Nikoho z cestujících ani nenapadne, o čem si dva muži vzadu tiše povídají.

„Hele, soustřeď se, nebo tě do tý jahody kousnu. Jedem dál, jo?… Opatrně ochutnávám kapku předmrd…, teda odměšek předstojné žlá… jako tu slavnou kapičku vášně, chci říct, no.“

„Tak už to konečně volízni,“ předstírá Slávek zívání a s demonstrativní lhostejností se dívá do krajiny ubíhající podél D 20.

„Nechávám si tvůj úd vklouznout do úst…“

„Kterej úd? Ruku, nohu…?“

„Slávku, nepřerušuj mě… A začínám ho sát…“

„Sát! Jako vysavač. Takhle to píšou soudkyně do spisu. Každej normální gay by řek cucat.“

„To není tak lyrický. Nemáš smysl pro kulturu slova? A pak sát žalud, není to něco trochu jinýho než ho cucat? Když ti ho budu sát, tak ti budu z uretry vysávat, vycucávat tu šťávu. Když…“

„Z u- co?“

„Z u nic. Neřeš to,“ rezignovaně vzdychnu.

„Já nic neřežu.“

„Když ti ho budu jenom cucat, tedy jenom kouřit, tak neucítíš, že ti ho… no vysávám…“

„Jako kdybych ho měl strčenýho ve vysavači. Ty když ho cucáš, tak ho nevysáváš? No tak dobře, tak si saj, saj si, no. Budu vyluxovanej jako koberec.“

„Ty vocase protivnej, jsi cynickej jak dnešní puberťáci,“ předstírám výbuch zlosti. Smějeme se oba.

„Necháme toho, Slávku, ty nemáš smysl pro poezii.“

„Tak teď ti předvedu já, ty poeto, co je to slovní kopulace. Kam se na mě hrabe sex po telefonu. Kde máš pyj?“

„Co kde mám?“ hraju překvapeného.

„No pyj.“

„Nemám žízeň, dík.“

„Lacinej fórek,“ ušklíbá se.

„Tak lepší – se tvou rukou na pyji, s radostí se opiji,“ deklamuji.

„Taky nic moc.“

„Jsi náročné obecenstvo.“

„Představ si, že jsem tě donutil lehnout si na břicho a roztáhnout nohy,“ rozjíždí se Slávek.

„No to bych chtěl vidět,“ neodpustím si komentář a vychutnávám si, jak mi ho přes kalhoty ohmatává.

„Ticho! Lež a neodmlouvej. Nebo tě zřežu.“

„Yes, sir,“ dělám mu radost.

„No vidíš, jak to umíš. Takhle je to správně. Hodnej chlapec. A teď mi řekneš, co máš při sexování nejradši. Jakou polohu, jaký orgán, jakou techniku, případně hračky. Jsi iniciativní?“

„Jsem icinyjatyvní.“

„Co to znamená?“

„Nic.“

„Tak proč to říkáš?“

„Protože mě baví, jak tě to dráždí.“

„Až mě to rozdráždí tak, že na tebe vyletím, pak tě to bude mrzet.“

„Slibovat je snadné.“

„Ffff. Zpátky k věci.“

„Tak jako ležím na břiše a ty se mě chystáš jebat.“

„Mluvíš při šoustu? Nebo jenom mohutně dejcháš? Polykáš ejakulát? Svůj nebo jeho? Líbí se ti mít v konečníku něčí péro?“

„Jo, líbí.“

„A líbí se ti mít svoje péro v něčím konečníku?“

„Jasně. Všechno se mi líbí. Tedy myslím takový ty běžný věci,“ upřesňuji pro jistotu.

„O to právě jde, běžný věci, co to je? To není u každýho stejný. Představ si, že jsme teď spolu sami někde v bytě, někde v soukromí. Co bys chtěl se mnou dělat?“

„Tak třeba, víš, co se mi líbí? Zahnutý péro,“ napadá mě vzpomínka.

„Jak zahnutý? Nahoru?“

„Nahoru. A taky do strany. Viděl jsem jednou takovýho nádhernýho banána. Když mu nestál, tak nic zvláštního vidět nebylo. Normální rovnej penis. Ale jak se mu začal stavět, tak byl čím dál tím víc ohnutej nahoru a čím dál tím víc mířil do strany, k boku. Hák nahoru, úplnej banán, a ještě k tomu šejdrem. Já jsem klečel a zblízka jsem se mu na něj díval. Bylo to úžasný. A přitom on se za to dost styděl. Nechtěl, abych to viděl, musel jsem mu říkat, že je to hezký. Musel jsem ho umluvit, aby mi to dovolil. Původně jsem mu ho chtěl honit pusou. Líbal jsem mu ho, ale nechtěl jsem ho hned na začátku schlamstnout, protože to bych neviděl, jak se mu ohýbá. Nakonec mě přece jen nechal, abych se vynadíval, a teprve když už se mu úplně postavil, tak jsem ho vzal do pusy a vykouřil. A taky přitom vysál, když to chceš mít správně. Když jsme spolu souložili předtím, tak mi ho vnutil do pusy hned ze začátku. Asi jenom proto, abych neviděl, jak se mu ohýbá. Protože, když se udělal, vystříkal a přešla ho erekce, tak se mu zase zmenšoval, klesnul a to ohnutí už bylo menší a nakonec zmizelo úplně. Když mu visel, tak to zas byl normální rovnej kůl. Tak jsem si na to podruhý dával pozor, protože jsem si to chtěl užít. Ono to stejně bylo vidět, když jsme se po sobě váleli, už předtím, to se nedá schovat. Tak jsem si toho všim a vysloveně mě to okouzlilo. Předtím jsem už viděl nějaký háky a vždycky to bylo zajímavý, ale nikdo se s tím tak neschovával jako tenhle. Byl z toho takovej divnej, uhejbal očima a odvracel se ode mě. Úplně zbytečně. Tak jsem ho musel uklidňovat a říkal jsem mu, že je to krásný, zajímavý, originální. A on říkal, že tak akorát do panoptika. Asi se mu za to někdo posmíval nebo co a on z toho byl tak trochu špatnej. Musel jsem na něj bejt hodně něžnej, aby pochopil, že ho mám rád celýho tak, jak je. A že právě tohle je na něm zajímavý, protože neobvyklý. Zapůsobilo to na něj. Časem ho to naštěstí přešlo úplně. Já jsem ho pak seznámil s jedním kámošem a ten z toho byl taky unešenej. On, ten kámoš, to totiž měl taky, ale jenom tak trošku. Neměl vysloveně banán. Jenom malinko se mu kolík jakoby zkroutil, když se mu postavil. To vypadalo trochu jinak. Pak jsme jednou dali trojku a bylo to fantastický. To jsem si užil. Myslím, že jsme ho z toho tenkrát vyléčili. Pak už neměl mindrák. Přestal ho schovávat. Začal pak chodit s jedním maníkem a bylo to mezi nima fakt pěkný. A ten ho pak z toho dostal úplně. Dodneška k nim občas jezdím. Bezva kluci. Voláme si a píšeme si. A co kdybychom si teď pro změnu zase trochu hráli?“

„No skončili jsme, jak ležíš na břiše.“

„A ty mě začínáš šikanovat.“

„No dovol. Já ti jenom roztáhnu sedací svaly a dívám se ti do té rýhy mezi hýžděmi.“

„Myslíš do řiti.“

„No tak, co je to za slovo! Chovej se jako slušně vycvičenej subík, nebo dostaneš na prdel,“ pohoršuji se. „Jsi tam vyholenej nebo chlupatej?“

„Řekni si, co máš radši. Při tomhle virtuálním šoustání si můžeš vybrat. Odpovím, co budeš chtít,“ nabízí Slávek.

„Dobře, tak máš tedy prdelku vyholenou. Tím pádem je ti krásně vidět ten růžovej ventilek tam uvnitř na dně jamky.“

„Ventilek! To už neříkám vůbec nic,“ vrhá oči v soup.

„Mimochodem, jak se holíš mezi půlkama? Vidíš si tam? Já když si vemu zrcadlo, tak se musím v lehu na zádech kroutit jako paragraf, abych tam vůbec něco viděl.“

„Když si položíš zrcadlo na zem a pak nad ním uděláš dřep, tak je vidět docela dobře. Ale musíš si do toho údolí svítit nahoru baterkou.“

„Já mám nejradši, když mi ji oholí Tonda. Vždycky to bereme jako obřad. Slavnostně. Takový erotický rituál.“

„Teď si vzpomínám, slyšel jsem, že v Praze je jedno pánský kadeřnictví, kde tohle řitní holení dělají. Vzadu v oddělené místnosti. Na objednání, jak se říká jen pro zvané. A taky to inscenují jako nějaký malý erotický obřad. Je u toho několik lidí najednou. Ovšem v reklamě to neuvádějí,“ vypráví Slávek.

„No jo Pražáci! Roupama nevědí co dělat. Máš kontakt na to kadeřnictví? Až pojedu do Prahy, tak bych…“

„Snad ho doma někde najdu.“

„Tak se zase soustřeď. Do ventilku ti zastrčím prstík šmatálek a prstík prstí, prstí, prstí, až je uvnitř.“

„Jé,“ hekne Slávek, zavře oči a opře si hlavu o sedadlo. Světle hnědý knírek lemuje jeho horní ret. Ústa se pootevřela v nádherné křivce. Pak polkne a hlesne, „jsi můj prstitel.“

„A ty můj prstěnec,“ spokojeně přitákám.

Vážení cestující, přijíždíme do stanice Strakožďovice…

„A už jsme zase tady. To to uteklo. Hele, v rychlosti, přijel bys k nám někdy na návštěvu?“

„To jako k tobě a tvýmu muži?“ diví se Slávek.

„No.“

„Myslíš jako ty, tvůj manžel a já?“

„Kdo jinej?“

„Že bych byl vaše erotická návštěva?“

„Čemu se divíš? Snad jsem ti to už vysvětloval. Ale klídek hele, u nás nic není povinné. Klidně si můžeme jenom dát kafe a pokecat. Je to na tobě.“

„No nebyl bych proti ničemu. Pokud by šlo o takové ty obvyklé věci. Ale co když se tvůj muž a já nebudeme jeden druhému líbit?“

„Tak to bude škoda. Ale… no a co? Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Tak nic nebude. Dáme řeč a hotovo. Se neboj, my tě nesvážeme a nedáme ti roubík. My chlapy žereme, ale nebaštíme je zasyrova.

„Pečete si je v mikrovlnce,“ ksichtí se Slávek.

„Já je mám nejradši na paprice.“

„Tak kdy?“

„Domluvíme se, kdy se to bude hodit, jo? Já padám. Čau. Jsi skvělej kluk. Tady máš můj e-mail,“ podávám mu na poslední chvíli navštívenku a spěšně vystupuji na nástupiště.

Proudnicový patrový elektrobus, řízený počítačovým automatem, odjíždí po D 20 do Českých Budějovic.