Soused

Ten den u mě měl přespat jeden známý. No, spát jsme v plánu moc neměli, ale to je teď vedlejší. Bylo parné léto a horko už bylo i v domě. Před návštěvou doma vždy uklízím a dnes tomu nebylo jinak. Převlékl jsem povlečení, utřel prach, setřel koupelnu i kuchyň a samozřejmě jsem vysál a umyl podlahu, aby se leskla jako zrcadlo. Jak už jsem zmínil, uvnitř domu bylo dost teplo a při práci se člověk zapotí, takže jsem tohle všechno absolvoval jen ve spodním prádle, konkrétně ve tmavě modrých v jocksech.

Když jsem všechnu práci úspěšně dokončil, šel jsem se před sprchou ještě napít něčeho studeného. V tom slyším zvonek. Kdo by to mohl být? Můj známý to ještě být nemůže, ten má přijít později. Rychle si oblékám tričko a kraťasy a jdu otevřít. Za dveřmi se na mě usmívá soused.

“Dobrý den,” povídám.

“Dobrý,” kouká na mě a mlčí.

“Přejete si?”

“Přeju,” odpovídá a očividně neví, jak pokračovat. “Víte,” osmělí se, “poslední dobou to s manželkou není ono, už to není jako dřív.”

“Aha,” vypadne ze mě, ale v hlavě mi jede: Proč mi to sakra říká?

“Moc spolu nespíme, ale dnes vás viděla v nějakém speciální spodním prádle a líbilo se jí a chce po mně, abych si taky takové sehnal, že by to mohlo pomoct.”

“Kde mě viděla?” ptám se, ačkoli tuším odpověď. Doteď jsem se domníval, že mi do oken přes živý plot nevidí.

“Zaběhlo se nám kotě, hledala ho všude možně, a když nikde nebylo, tak se podívala i za tůjky.”

“Jocksy,” vyhrknu ze sebe, “jmenuje se to jocksy.”

“A jak se to píše? Mohl byste mi to napsat?” ptá se soused, jako by si nedokázal zapamatovat šest písmen. Bude mu zhruba čtyřicet, alzheimra očividně nemá, ale abych už měl tuto trapnou situaci za sebou, jdu pro tužku a papír, mobil si prý nevzal. Zrovna se skláním pro propisku, když slyším klapnout dveře a soused už stojí za mnou.

“Omlouvám se, ale mám ještě pár otázek a nepřišlo mi vhodné vám je pokládat na ulici.”

“Aha,” řeknu zase, jako bych neměl větší slovní zásobu. Napíšu na papír jocksy a podávám mu ho.

Stojí, kouká na papír a nic neříká. Já také mlčím. Vím, že má více otázek, nejsem hluchý, ale taky má doma internet, tak se může zeptat vyhledávače. Google vždycky rád poradí.

“Jak to vlastně vypadá, ty jocksy?”

“Je to jako slipy, akorát to nemá zadní část, látka zakryje to nejdůležitější vepředu a zbytek může volně dýchat. Původně to bylo sportovní spodní prádlo, dnes už najdete nejrůznější varianty,” říkám mu trochu odměřeně, aby pochopil, že tohle není rozhovor, který bych s ním chtěl vést. Navíc potřebuju do sprchy, než mi přijde ta návštěva, na kterou čekám.

“Máte je teď na sobě? Mohl bych je vidět?”

Dochází mi čas i trpělivost, tak si prostě stáhnu trenky ke kolenům a roztáhnu ruce, ať se podívá. Jeho žena už mě viděla, tak ať se klidně podívá celá rodina.

“Můžete se otočit?” ptá se a já nevěřím svým uším ani sobě, protože se otáčím kolem dokola.

“A jak to vypadá zespodu? Netlačí to někde?”

“Netlačí,” odpovídám mírně nasupeně a on mě znovu otočí zády k sobě a ohýbá. A aby měl lepší výhled, tak si čupne. Asi jsem pomalejší, ale všechno mi došlo až v tento moment. Než jsem ale stačil něco říct, promluvil on.

“Chceš ošukat?” prostě to vybalil.

“Myslel jsem, že jsi tu kvůli své ženě.” A taky, že si vykáme. Ani jedno už ale zdá se není pravda.

“To taky,” povídá.

“Ona mě neviděla, že ne?”

“Ona ne,” přiznává.

“A kočku taky nemáte, co?”

“Nemáme.”

Chci ho vypakovat z domu, v tom si ale všimnu, jak má napnuté trenky, a jestli se nemýlím, tak pod nimi skrývá pěknou kládu.

“Ukaž péro,” řeknu a založím si ruce přes sebe. Neváhá ani vteřinu, trenky letí dolů a jeho dělo zase nahoru. Bloncá a pořádně naběhlé si užívá tolik očekávané chvíle svobody.

Nejdřív přede mnou stojí jako voják v pozoru, potom si ale všimne, jak jsem zhypnotizovaný jeho enormní chloubou, a uvolní se. Vystoupí z trenek, vyhrne si nátělník a jednou rukou si dráždí bradavku, tou druhou si pomalu dělá dobře. Usmívá se a kouká na mě vítězným pohledem.

Pěkná podívaná.

“Tak kde ti to mám udělat?” V jeho hlase není ani náznak nejistoty ze začátku našeho rozhovoru. Teď je pánem situace on.

Můj klacek už taky stanuje, vzpamatuju se a za koule ho vedu do koupelny.

“Než jsi zazvonil, měl jsem namířeno do sprchy, tak mi můžeš umýt záda.”

Usměje se a pochoduje za mnou.

“Ale, ale, co to tady máme? To je trochu jiná sprcha, než jsem čekal. Tak to si spolu pohrajeme,” culí se soused.

A sakra, zapomněl jsem, že jsem na hadici nechal našroubovanou anální sprchu. Nevadí. U sebe jsem důkladně uklízel, ještě než jsem začal pucovat dům.

Pustím jeho koule a začnu ladit vodu, on neztrácí čas. Roztahuje mi půlky a plive na rozetu. Chvíli mi ji masíruje a pak mi vrazí dva prsty do análu. Vyjeknu překvapením, on to bere jako souhlas a rejdí mi tam nahoru dolů, jako by se nechumelilo. Zatlačí mi na rameno a strčí mě do sprchového koutu. Ani jsem se nestačil vysvléct. V tričku a jocksech lapu po dechu. I prsty má dlouhé a už cítím i prsteníček. I s prstenem. Vzpamatuju se a začnu si sundávat tričko.

“Ty jocksy si nech,” rozkáže mi a dál mi honí díru. Čumí, dívá se na své prsty mizející v mém otvoru, kouše se do spodního rtu a hladí si svého čuráka. Já na něj s roztaženýma nohama a rukama opřenýma o zeď vystrkuju zadek. A vzdychám slastí. Pravou ruku přemístím na své jocksy a chci si dopřát trochu slasti i zepředu. V tom prudce vyjede z mojí díry, oběma rukama mě opře o zeď a řekne: “Nespěchej, ještě nás čeká spousta zábavy. Podej mi tu sprchu, ať neplýtváme vodou.”

Po jeho třech prstech do mě anální sprcha zajela jako nic. Svěrač nestahuju, nechávám vodu rovnou vytékat. Zkouší, jak hluboko se do mě dostane, ale moc dlouho ho tahle podívaná nebaví. Přepne z ruční sprchy na stropní.

“Tak abych ti umyl ty záda,” prohlásí a začne mi čurákem jezdit mezi půlkama. Pak mě prudce otočí, chytne pod krkem a narazí na zeď. Divoce mě začne líbat. Vezme moji ruku a položí ji na svůj nadržený úd. Honím ho prvně jemně a pomalu. Pak zrychluju. Líbá mě na pusu i na krk a vzdychá. Uchopí mě za ramena a já se sunu po mokré zdi níž a níž, až se očima koukám přímo na jeho ptáka. Prsty mi zajede do vlasů a přibližuje svou chloubu k mým rtům. Hlavu mi drží u stěny, takže uhnout není kam. A ani se mi uhýbat nechce. S otevřenými ústy čekám, jak bude chutnat. Vystrkuju jazyk a olizuju jeho precum. Než si stihnu srovnat, jestli je víc slaný, nebo hořký, tak už ho mi buší na mandle.

Zakuckám se, protože jsem to tak rychle nečekal. Trochu ho povytáhne, podívá se na mě: “Neříkej mi, že to neumíš líp. Od tebe jsem očekával lepší servis.” Poplácá mě rukou po tváři, a aniž by čekal na odpověď (kterou bych mu stejně s ptákem v puse nemohl dát), přiráží opět na mandle. Tentokrát jsem ale nezklamal ani jeho, ani sebe a jeho koule už mi v pravidelných intervalech naráží na bradu. Po prvních pár opatrnějších přírazech ztratí veškeré ohledy a šuká mi lebku, jako by má pusa byla jen díra, do které se může udělat.

Chvíli držím, ale ani ten nejlepší kuřbuřt nevydrží bez kyslíku věčně.

Vytáhne ho, spokojeně kouká, jak lapu po dechu, i na svého čuráka pokrytého slinami. Dívám se mu do očí a čekám, co bude dál.

“Lepší,” prohlásí, “a teď proč jsem přišel.” Zvedne mě na nohy a otočí. Ohnu se, prohnu záda, ať si zase neudělám ostudu. Drží svoje péro v pravé ruce, párkrát mi jeho špičkou projede mezi půlkama a bez větších okolků mi ho vrazí do prdele.

Zařvu.

“Ale no tak,” řekne a projíždí mi díru tam a zpátky. Ještě chvíli úpím bolestí, než si mé vnitřnosti navyknou na jeho rozměry. Tím se on ale netrápí, ví, že si jeho kláda místo udělá, a mé kvílení jeho čuráka jen povzbuzuje k další akci. Drží mě za boky a šuká jako králík. Bere si, pro co přišel. Pak mě chytne za vlasy a zalomí mi hlavu. Po chvíli mi ji pootočí a plivne mi do pusy.

“Líbí se ti to, ty kundo? Takhle to máš rád?” ptá se mě. Jeho čurák mnou projíždí jako o závod, mrdá mě jak sbíječka silnici a já se nezmůžu ani na slovo. Jestli byla pravda, že s ním jeho žena nechce spát, tak ji nechápu. Tohle je agónie.

Pleskne mě přes zadek a opakuje svou otázku: “Líbí se ti to, líbí?”

“Líbí,” odpovídám, “nepřestávej, prosím, nepřestávej.”

Jak zvládnu večerní návštěvu, netuším, po tomhle nebudu moct chodit, ale v tuto chvíli vnímám jen to, co se děje teď a tady. A teď a tady mě šuká můj soused, jehož znám jen od vidění. A šuká jako drak.

Cítím, jak jeho kláda ztopoří ještě víc, jeho údery zrychlují a pak už mým střevům dělá výmalbu jeho hustá mrdka. Stříká dlouho, možná s ním žena fakt nespí. Tím lépe pro mě.

Cuká mu ve mně. Vzdychá a popadá dech. Pořád mě drží za boky a hlavou se mi opírá o rameno. Cítím jeho váhu a užívám si ji.

Opírám se rukama i obličejem o zeď a oddechuju.

Pomalu ho vytahuje, a když už je skoro venku, vrazí mi ho vší silou zpátky.

Vyjeknu.

Směje se.

Už stojí celou vahou na vlastních a postaví i mě. S čurákem pořád v mojí díře mě obejme a ptá se: “Jak se vlastně jmenuješ?”