Ledňáček

Těšil se a trochu měl i obavu, oblékl si pohodlné tričko s krátkým rukávem, volnou mikinu. Ještě se rychle napil horkého čaje a vyšel ze dveří. Výtah zase nejel, ale nevadilo mu to. Seběhl schody z devátého patra s lehkostí. Věděl, že je bude muset nejspíš zase vyběhnout, až se bude vracet. Měl rád dlouhé procházky, plaval a zásadně chodil všude pěšky. Venku bylo trochu chladno, začínající podzim ho ještě nedonutil obléknout si podzimní bundu. Mikina měla kapuci, natáhl si ji.

***

Další zákazník měl přijít ve dvě. Pohodlně stihne oběd i si chvilku číst. Do knížky se úplně ponořil. Zrovna se detektiv opatrně rozhlížel v chodbě domu, kam vstoupil bez povolení a čekal tam možného podezřelého…

„Dobrý den.“

Marek málem spadl ze židle. Rychle se probral, vstal a zadíval se na příchozího.

„Pan…,“ nemohl si hned vybavit jméno. Sklonil hlavu k papírům na stole.

„Jan Kořínek,“ napověděl mu mladík.

„Ano. Omlouvám se, trochu jsem se začetl.“

„To nic, já se taky někdy zapomenu,“ usmál se na něho příchozí.

Marek si ho se zájmem prohlížel. Vysoký, štíhlý kluk s krásně modrýma očima, krátce střižené světlé vlasy, ve slunečním svitu vypadaly skoro bílé. Měl hezký úsměv, ten si pamatoval. Taky obrázek, který si vybral, vlastně sám navrhl. Přišel před měsícem s naprosto přesnou představou, doladili detaily a hotový návrh mu poslal e-mailem. Marek se nejdřív zdráhal, ale kluk uměl opravdu malovat, domluvili si termín. Pak ho mladík z nějakého důvodu chtěl přesunout na později. Stalo se. Tak teď je tu, sympatický, asi fajn kluk. Měl z něho takový pocit.

Po krátkých formalitách už se dali do toho, kvůli čemu se sešli. Honza se zájmem sledoval tatérův obličej, jenž se soustředil na svou práci. Hnědé oči upřené na jeho zápěstí, kam si obrázek přál. On se ale nedíval, teď ne, až tam bude hotový, pak se chtěl poprvé kouknout. Tedy si prohlížel muže po své levici. Mohlo mu být tak padesát, už mu prokvétaly vlasy stříbrem, byly delší, sepnuté ocelovým kroužkem do ohonu. Na sobě měl tílko, takže si Honza mohl prohlédnout černobíle zdobenou paži. Na rameni a levém bicepsu až k lokti a dál k zápěstí se táhly neznámé klikyháky, skoro jako runy nebo třeba tajné písmo, napadlo ho. Od zápěstí ke kloubům prstů se měnily na tenké linie nejvíce připomínající kořeny stromu. Jako celek to působilo fantasticky. Mladík sám by takové tetování nechtěl. Ale takhle krásně vyvedené se mu moc líbilo. Navázali na krátkou zmínku o knížkách a to téma jim vydrželo. Při rozhovoru Honza sledoval jednotlivé linie mužova tetování.

„Hotovo,“ přetrhl jeho zamyšlení Marek.

Teď se on se zatajeným dechem díval na modré oči, které poprvé spočinuly na jeho výtvoru. Svou práci měl rád, považoval se za umělce a velmi si zakládal na tom, že vždy splní klientovo přání. Nevěděl proč, ale měl pocit, že tohle je pro mladíka velmi důležité. A tak pocítil neskonalou úlevu a radost, když se Honza usmál. Dokonce mu sklouzla slzička po tváři.

„Nádherný,“ vydechl.

Na levém zápěstí měl ledňáčka, překrásný drahokam, kolem jehož těla se rozstřikovaly kapky vody. Podíval se muži do očí.

„Děkuju.“

„Jsem rád, že se vám líbí,“ usmál se.

Za okamžik s lehkým úsměvem a zároveň v zamyšlení sledoval, jak se od jeho salónu vzdaluje. Docela by ho zajímalo, co všechno pro mladíka ledňáček znamená.

***

Honza seděl na posteli, nemohl z ledňáčka spustit oči. Byl opravdu dokonalý, přesně takový, jakého si přál. Ten malý ptáček pro něho symbolizoval svobodu, krásu. Pamatoval si, jak s dědou čekali na jednoho takového, jejich vzrušení a radost, když ho spatřili, jak prudce vletěl pod chladnou hladinu a za okamžik se vynořil s rybkou v zobáčku. Posmutněl. Dlouho trvalo, než se s odchodem dědy vyrovnal alespoň natolik, aby mohl jít dál. Vracel se k milým vzpomínkám, už to nepřinášelo bolest nebo ne tolik a ne vždy. S Michalem pak zažil svou první lásku, věřil mu každé slovo. Byl to nádherný rok a půl a pak šílený měsíc. Čtyři týdny mu převrátily život vzhůru nohama. A zase se musel vyrovnat s bolestí, zůstal sám. A uzavřel se do sebe, ponořil se do svého světa. Miloval knihy, čtení mu tak vyplnilo velký kus volného času. Hudba byla druhá jeho radost, k tomu kresby, kterými vyjadřoval pocity a snažil se zachytit sny. Půl roku si vystačil sám a někde v tom období se rozhodl pro ledňáčka. Dokonce si sám vytvořil návrh. Podíval se na něj, lehce přejel prsty. Jeho ledňáček. Setřel si slzu.

***

„Tati, tati!“ Radim křičel už od vchodu do salónu. Nedostal odpověď, strach ho sevřel ještě silněji. Hned jak zabočil do krajní chodby, spatřil tělo zhroucené na zemi.

„Tati,“ zoufale se k muži vrhnul, jednou rukou ho otáčel tváří k sobě, druhou už vytáčel záchranku.

„To bude dobrý, sanitka není potřeba, Radime.“

„Ne, nehýbej se. Co se stalo?“

„Nevím,“ přiznal popravdě, „najednou mi bylo divně, snad se mi zamotala hlava, víc si nepamatuju.“

Brzy se sanitka blížila, slyšeli ji oba.

„Prosím, táto, nehýbej se,“ šel jim naproti.

Když Marka nakládali, ještě syna poprosil, aby se o vše postaral.

„Neboj se, všechno bude v pořádku. Hned po tom za tebou přijedu.“ Jejich ruce se na chvilku spojily, lehký stisk, ujištění, pak se zase rozdělily.

Čas byl relativní pojem. Tušil, že porušil nespočet dopravních předpisů, když se řítil autem k nemocnici. Vběhl do dveří, kde se vrhnul na první sestru. Byla skvělá, trochu ho zklidnila, začal se jí omlouvat.

„Nic se neděje, váš tatínek bude v pořádku. Byl to infarkt, nebojte se, jen musíte ještě chvíli počkat.“

Počkal.

„Pane Šťastný,“ oslovil ho lékař.

„Ano?“

„Nestěžoval si váš otec na bolesti na hrudi, slabost nebo třeba, že se mu hůře dýchá?“

„Ne, nic takového neříkal. Když on, pane doktore, nechodí…“

„Nemá rád doktory, že?“ chápavě přikývl lékař.

„Tak nějak,“ potvrdil.

„No, měl by se o sebe víc starat. Hlavně odpočinek. Musí trochu zvolnit.“

„Dobře. Můžu za ním?“

„Nechte ho vyspat, zítra se za ním zastavte.“

***

„Tati, dnes už jdi domů, já tu budu do šesti.“

„Pomůžu ti,“ bránil se Marek.

„Ne, ty si půjdeš zaplavat a doma si dáš večeři, co jsem ti připravil. Až přijdu, najdu tě v klidu na gauči s knížkou v ruce.“

Oba se rozesmáli. Tolik let se staral o Radima, teď se role obrátily. Syn o něho vzorně pečoval, byl s ním. A to ho trápilo. Věděl, že rozchod s Filipem mu hodně ublížil a bolest tlumil prací. Takže i to, že nechal Jardu, jejich společného kamaráda, ve svém salónu a začal pracovat s ním v tom jeho, jim dalo trochu víc času si promluvit. Bylo to skvělé, zase dělat spolu. Přes to všechno by nejvíc chtěl, aby si našel partnera a byl šťastný.

Teď jen kývnul: „Jasně.“ A šel si zaplavat.

***

„Dobrý den.“

Jeho pozornost přitáhl hlas, který patřil mladíkovi, jehož příchod vůbec nezaznamenal. Zvedl pohled od počítače, modré oči, plachý úsměv.

„Není tu prosím pan Šťastný?“

„Já jsem Šťastný. Vy asi myslíte tátu, ten tu už dnes není. Rád vám pomůžu,“ vstal od stolu, vyčkával a u toho si mladíka prohlížel.

Bylo chladno, měl jen džíny, přiléhavý rolák a rozepnutou bundu. Radim si ho prohlížel tak bezostyšně, že když se znovu vrátil ke krásným, modrým očím, zaznamenal taky červené tváře. Náhle i jemu bylo horko a počasí za to rozhodně nemohlo.

„Já se stavím později. Kdy tu bude?“ spíše zašeptal příchozí.

„Opravdu vám rád pomůžu, o co jde?“

„Když ono to asi bude vypadat divně,“ červenal se mladík čím dál tím víc.

Tentokrát už Radim nic neříkal, jen čekal.

„Když jsem tu byl,“ natáhl ruku a ukázal ledňáčka na zápěstí, „byl pan Šťastný začtený do knížky, trošku jsme o tom mluvili. Já jen…, v jednom antikvariátu jsem náhodou našel tuhle.“ Položil knížku na pult.

„Chtěl jsem mu ji dát jako poděkování,“ otočil se a byl pryč.

Radim stál jak solný sloup, neschopný pohybu. Měl chuť vyběhnout ven a zadržet mladíka s milým úsměvem. Neudělal to, jen si pohrával s knížkou. Netrpělivě čekal na šestou večer. Čas mu byl najednou dlouhý.

Doma by se nejraději hned začal vyptávat, ale krotil svou zvědavost. Chvíli si s tátou jen tak povídali, když se na něho pátravě podíval.

„Radime, co je to s tebou dneska? Jsi jak na jehlách.“

„Nic, jen… něco jsem zapomněl,“ vyskočil a letěl pro knížku. „Přinesl ti ji jeden mladý kluk. Ani nevím, jak se jmenuje. Říkal, že jste se o knížkách bavili, když si přišel nechat udělat tetování. Měl na levém předloktí krásného ledňáčka, hledal jsem ho v našich návrzích, ale nebyl tam,“ zmlkl.

Sledoval otce, jak si knížku se zájmem prohlíží.

„Co je to za knížku? Je nějak vzácná?“

Muž se rozesmál: „Ne, není vzácná.“

Přejížděl prsty po vazbě. „Tohle není z antikvariátu, je jak nová. Proč mi ji dal?“ zamýšlel se nahlas.

„Tati?“

„Byl to zvláštní kluk, přišel s obrázkem ledňáčka. Až později z něho vypadlo, že ho maloval sám. Byl trochu plachý, ale udělal několik úprav, nakonec jsme se domluvili. Chtěl ten návrh zpátky, ale nechal mi ho, když jsem slíbil, že ho nebudu nabízet.“

Zmlknul, překvapeně se díval na syna. Visel mu na rtech očima, každé slovo jako by si zaznamenával do paměti. Marek měl co dělat, aby se nezačal přiblble usmívat. Chvilku zvažoval, že synka trochu pozlobí, ale hned to zavrhnul.

„Mám ještě jeho e-mail a telefon.“

„Vážně?“ nadšeně vyskočil Radim.

„Podej mi notebook, prosím.“

Hned mu přistál na klíně. Přihlásil se, vyhledal požadované údaje. Radim si je zapsal.

„Co s tím chceš dělat?“ zajímal se.

„Já nevím, jen vím, že něco dělat musím.“

„Dobrej začátek,“ odtušil otec a syn po něm střelil pohledem.

Oba naráz se rozesmáli.

***

Honzovi pípla sms, překvapeně se podíval na telefon. Otevřel zprávu, nemohl být víc v šoku.

„Předal jsem knihu tátovi, měl radost. Můžeme se prosím setkat? Radim Šťastný.“

Radim se díval na telefon snad každou minutu a nic. Byla to chyba, měl zavolat nebo možná… Několik dnů se nic nedělo a pak se objevil v salónu, prostě přišel. Radim se k němu skoro rozběhl.

„Dobrý den, jsem moc rád, že jste přišel. Já… rád bych si s vámi promluvil, ale je tu zákaznice. Můžete prosím počkat? Nebo se sejdeme…“

„Já počkám,“ usmál se Honza a Radimovi se málem podlomila kolena. Už se nezdržoval, šel si po práci a strachoval se, jestli tam Honza bude, až skončí.

Seděl u stolku s návrhy, bylo tam několik černobílých, prohlížel si je. Něco ho napadlo, vytáhl z batohu skicák. Začal si pohrávat s tématy i vzory. Úplně se do toho ponořil, takže si ani nevšiml, když se Radim vrátil. Nevnímal ani dívku, která po tatérovi pokukovala a každou chvilku mu věnovala úsměv. A přestože jí objekt jejího zájmu neoplatil stejně, spokojená a s úsměvem vyšla do podvečerního šera.

Radim se nemohl nedívat, za žádnou cenu by neporušil tu chvíli. Mladík se soustředil na svou malbu, sluníčko mu nesvítilo a on si rozsvítil lampu, která tu jinak stála spíš jako dekorace. Ale funkční byla a teď tedy svítila pod ruce, které se kmitaly. Vydržel by to hodiny, Honza se však najednou podíval jeho směrem. Nic neřekl, Radim taky ne. Jejich pohledy se do sebe zaklesly. Znehybněli jako sochy.

„Co to kreslíte?“ přerušil ticho Radim jako první.

Položil skicák na stůl, nic víc. Sledoval, jak se Radim přibližuje i to, když jeho oči zabloudily k obrazu, návrhu tetování, které si teď vymyslel.

„To je nádhera, jste moc dobrej. Můžu?“ natáhl ruku.

„Ano.“

Radim si zblízka prohlížel detaily, které se spojovaly a tvořily dokonalý celek.

„Smím si to nechat? Rád bych měl něco od vás.“

Honza vyskočil.

„Chtěl jste se mnou mluvit, o co jde?“

„Nemůžeme spolu jít na večeři? Přiznávám, že je v tom i úmysl blíž vás poznat. Ale hlavně jsem od rána nejedl, mám fakt hroznej hlad,“ na rovinu to na něho Radim vybalil.

Honza byl napjatý jako struna. Uvnitř sebe cítil chvění, o němž nemohl s jistotou říct, jestli je to strach nebo i něco jiného.

„Tady kousek je moc dobrá restaurace, nic nóbl, ale fakt dobře vaří,“ vysoukal ze sebe.

„Dobře,“ hned to Radim odsouhlasil.

Tři hodiny ráno a nespal. I se zavřenýma očima se cítil víc vzhůru než kdy dřív. Radim byl moc milý, jak se smál, ty jeho oči, kterými se pokradmu i přímo na něho díval. Chvílemi v nich bylo takové měkké teplo. Honza už věděl, že to chvění uvnitř něho není strach, možná byl na začátku, teď už ne. Na mobilu měl vypnutý zvuk, ale bliknutí a zavrnění mu prozradilo, že zrovna přišla zpráva. Rychle se podíval, jeho přání se splnilo, psal Radim.

„Nemůžu spát, bylo mi s tebou krásně. Chtěl bych tě zase vidět. Můžeme se ještě někdy sejít?“

„Ano, moc rád,“ odepsal.

Šílený, píšou si takhle pozdě.

„Ty taky nespíš?“

„Nemůžu usnout.“

„Proč?“

„Bylo mi s tebou hezky, prostě mi nejde usnout.“

Telefon zavrněl, znovu a zas. Radim mu volal, přijal hovor.

„Honzo, něco se stalo?“ neřekl úplně, na co myslel.

„Ne,“ začal se usmívat.

„Tak…“

„Já jen jsem nějak… nastartovanej. Plnej energie a nejde to spát v tomhle rozpoložení,“ přerušil ho Honza.

Další hodinu si povídali. Honza pak začal pomalu usínat, ale Radim to nepoložil, dokud doopravdy neusnul. To už bylo půl páté ráno. Ještěže je neděle a může si přispat, pomyslel si Radim těsně před tím, než i jeho přemohla únava.

Honza se probudil a první, na co mu padl zrak, byl telefon na polštáři. Zaplavil ho hřejivý pocit, Radim zůstal na telefonu, dokud neusnul. Rychle se mrknul, zda nemá zprávu. Pak ho napadlo, že Radim asi taky dospává dlouhou noc. Vykoupal se, dal si rovnou oběd. Zrovna dojídal, když telefon zavrněl. Podíval se, kdo píše, tvář se mu roztáhla do šťastného úsměvu.

„Děkuju za krásný večer i noc. Spal jsi dobře?“

„Moc dobře,“ odpověděl.

„Vypadá to na krásný den. Nepůjdeš se se mnou projít?“

Teď Radim netrpělivě koukal na svůj telefon, nervozita ho pomalu pohlcovala. Vůbec nevnímal, že ho táta pozoruje. Marek syna zamyšleně sledoval, viděl napětí v jeho tváři, oči hořící novým plamenem. I on byl zvědav, jak to dopadne, nic ale neříkal.

Telefon Radimovi zabzučel v ruce, oba je to vytrhlo z myšlenek.

„Musím si dnes něco vyřídit, nemůžu.“

Radim sklopil pohled k zemi, Markovi se sevřelo srdce. Raději pomalu vycouval.

„Dobře. Nechci na tebe spěchat. Jestli chceš, můžeme si jenom psát. Můžeme?“

Odpověď přišla hned.

„Rád. Nezlob se.“

„Já se přece nezlobím. Napíšu večer.“

„Tak jo.“

Začali si pravidelně psát a volat. Trvalo dlouho, než se Honza s obavou svěřil se vším, co mu tížilo duši. Radim se rozhodl, další den se nechtěl nechat odbýt.

Povídali si jako obvykle, když se zeptal: „Honzo, od naší společné večeře už uběhlo několik týdnů. Rád bych se s tebou zase viděl, prosím.“

Chvilku bylo ticho.

„Co zítra. Můžeme jít na oběd,“ navrhl Honza tichým hlasem.

„Kde se sejdeme?“ Radimovi se rozbušilo srdce.

Honza se těšil, opravdu se těšil. Najednou to bylo všechno jiné, důležitější, vážnější. Uvědomoval si, že se Radimovi svěřoval s drobnostmi, ale i jinak. Ta otevřenost byla při telefonování osvobozující. Nyní se zase sejdou, co když se na něho Radim bude dívat jinak nebo ne? Rychle se na sebe podíval v zrcadle, vzal si své oblíbené oblečení. Ještě by mohl…, mrknul na hodinky, už nemá čas. Vyběhl ven, minul výtah, seběhl schody, prudce rozrazil vstupní dveře a při prvním kroku uklouzl na ledovém jazyku. Vůbec to nečekal. Bezmocně zamával rukama a skácel se k zemi. Bál se, že se praští do hlavy, pokusil se přetočit, ale dopadl blbě na ruku. Bolest mu projela až do ramene. Zaskučel, z očí mu vyhrkly slzy.

„Honzo!“ v uslzené mlze nic neviděl, Radimův hlas poznal bezpečně.

Kolem těla se mu ovinuly jeho ruce. Na tváři ucítil horký dech.

„Jsi v pořádku?“

„Křuplo mi v zápěstí,“ vzlyknul.

„Pojď, mám tu auto, vezmu tě k doktorovi.“

Podepřel Honzu, opatrně ho dovedl k autu, usadil na sedadlo spolujezdce. Zapnul mladíkovi pás a podložil mu ruku svou srolovanou mikinou. Rychle sedl za volant.

Radim se k Honzovi stále obracel, kontroloval bledou tvář staženou bolestí. Pravá ruka, to snad ne. Maluje tak krásně a teď tohle. V nemocnici nervózně přecházel sem a tam.

„Sedni si prosím, motá se mi z tebe hlava,“ špitl zraněný.

Kecnul si na lavici a Honza se o něho opřel. Přivinul si mladíka k sobě, vnímal jeho chvění. Věděl, jak moc a proč nemá tohle prostředí rád.

„Neboj, budu pořád s tebou.“

„Vážně?“ ujišťoval se hlasem, v němž byla stísněnost a obava hmatatelná.

„Slibuju.“

„Jan Kořínek!“ zavolala sestřička, která s unaveným úsměvem přelétla čekárnu.

Pomohl Honzovi na nohy. Když vcházeli, sestra na něho upřela zvědavý pohled. Nadechl se k odpovědi, když promluvil Honza: „Může se mnou prosím zůstat?“

Kývla. Lékař si pečlivě prohlédl ruku a poslal pacienta nejdříve na rentgen. Absolvovali další čekání, dvojité – na rentgen a pak znovu, než se dostali do ordinace.

„Jste pravák?“ doptával se lékař.

„Ne levák,“ ujistil ho pacient.

V tu chvíli si Radim vybavil obraz Honzy, jak maluje do skicáku. No jasně, je levák. Ulevilo se mu, na chvíli.

„Dostanete sádru na osm týdnů, uvidíme, jak to bude vypadat. Potřebujete neschopenku?“

„Ne,“ špitl Honza.

„Dobře,“ reagoval lékař. Vystavil potřebné papíry a mohli jít.

Už se blížili k východu, když Radim Honzu nasměroval na opuštěnou lavici.

„Vezmu tě domů. Je mi jasný, že na oběd dnes kašleme, už je stejně pozdě. Jen mi vysvětli to s tou neschopenkou, takhle přece nemůžeš do práce?“

„Nemám práci, jsem na pracáku,“ uhnul očima.

„Tohle mi povíš později. Tak kam to bude, k tobě? A já tam zůstanu, abych se o tebe postaral. Nebo ke mně, řešení stejné?“

Poplašeně se na Radima podíval.

„To nejde, já přece…“

„Jestli si myslíš, že tě nechám bez pomoci, tak to teda ne. Takže?“

Mladík mlčel, v hlavě zmatek.

„Tak jo, ke mně,“ vyřešil to Radim.

A tak se i stalo. Táta ho už vypakoval z bytu, aby měl své soukromí, oni oba. Vezl Honzu k sobě domů, cestou se jen stavili u mladíka pro jeho věci. Ani jeden nenavrhl zůstat a Honza si byl vědom toho, že teď pomoc opravdu potřebuje. Za okamžik už vcházeli do Radimova bytu. Mladík přelétl pohledem jednu místnost. Radim se omluvně usmál.

„Garsonka, ale neboj, všechno bude v pohodě.“

„Hmmm.“

„Nejdřív se najíme,“ mrknul, „dáš si zapečené brambory s rozmarýnem?“

Kývnutí v odpověď.

S chutí se najedli a Radim mladíka manévroval do postele. Pomohl mu sundat kalhoty a ponožky.

„Můžu se vykoupat?“ opatrně se Honza zeptal.

„Co to je za otázku? Jasně že jo.“

Oba si to uvědomili současně. Zvládne to sám, nebo bude potřebovat hostitelovu pomoc?

Radim mu pomohl si sundat rolák, jen trenky si chtěl Honza nechat. Nedostal sice sádru, ale ortézu měl nasazenou na pevno, se zákazem si ji sundat. Radim napustil vanu, všechno připravil.

„Když budeš potřebovat, zavolej, jsem za dveřma.“

Plachý pohled modrých očí.

„Jendo,“ jemně mu přejel prsty po tváři, „pomůžu ti s mytím, nic víc. Slibuju.“

„Tak já když tak zavolám,“ vklouzl do koupelny.

Radim stál za dveřmi, čelem se o ně opíral, oči zavřené. Poslouchal zvuky, které k němu doléhaly. Před očima skoro nahého mladíka. Těšil se, že se sejdou, doufal i v něco víc. Teď je Honza u něj doma a on se ho nemůže ani dotknout. Bál se, že by si to vyložil jinak, že využívá situace. Zaslechl zaklení a ránu.

„Honzo?“

Ticho.

„Honzo?“ vešel.

Mladík byl už ve vaně, mýdlo mu spadlo na zem. Zvedl ho, povzbudivě se usmál.

„Já ti pomůžu.“

Opatrně mu pomohl se posadit. Umyl mu záda, krk, hrudník i břicho. Nakonec i nohy. Až pak mu mýdlo vrátil.

„Pak zavolej, pomůžu ti z vany. Prosím tě, zavolej, nebo se mi tu přizabiješ.“

Díval se do zarudlé tváře, netušil, zda studem nebo jen horkem v koupelně.

„Nepočkáš už rovnou?“ sklopil mladík oči.

Jen kývl, na víc se nezmohl. Otočil se alespoň zády a dal tak hostu trochu soukromí. Podepřel ho, když vylézal z vany a došlo na sušení. Jemně utíral kapky vody z rozpálené kůže. Opět jen intimní místa nechal na Jendovi, zabalil ho do županu. Za chvíli už byl v pyžamu pod peřinou.

„Já přece nemusím ležet.“

„Odpočinout si potřebuješ. Půl dne jsme strávili v nemocnici, musíš být unavený. Podívej, už je skoro tma.“

Natáhl ruku, aby zhasnul.

„Ne, nech svítit,“ v očích prosba i strach.

„Co když rozsvítím lampičku?“

Rychlé přikývnutí.

Malá lampička svítila, Radim vzal Honzu za ruku, hladil mu dlaň i zápěstí, kde byl ledňáček. Mladík usínal, když už skoro spal, ucítil dotek rtů v místě tetování.

„Radime,“ zašeptal.

Pomalu procital ze sna, v zápěstí mu cukalo, bolelo. První, co spatřil, byl spící Radim. S hlavou položenou na kraji postele, svíral v ruce tu jeho. Lampička teplým světlem ozařovala byt. Díval se na skleněné stínítko, vypadající jako vitrážová okna. Kousky skla, žluté, oranžové, jahodově červené, tvořily dohromady krásnou kombinaci. Zavrtěl se.

„Jak je ti?“ ihned se Radim zeptal ještě rozespalým hlasem.

„Dobrý.“

Pozvednuté obočí nad hnědýma očima ho přinutilo doplnit: „Trochu to cejtím.“

„Trochu?“

Honza si uvědomil, jak si jsou Radim s tátou podobní. Stejně hnědé oči, dlouhé černé vlasy. Radim vstal, protáhl si rozlámané tělo, stáhl mikinu a Honza nevěřícně zíral na jeho pravou ruku.

„Ty máš, to je přece…“

Radim se na něho usmál.

„Líbilo se mi to, byl to nádhernej obraz, chtěl jsem mít něco od tebe a chtěl jsem to napořád.“

„Můžu…“

Muž, na kterého nevěřícně civěl, si svlékl i tričko. Odhalil mu tak nejen rameno a paži, ale i další části svého těla. Honza si sedl, Radim vedle něho. Přiblížil tvář k tetování, které před časem navrhl. Na rameni byl temný měsíc, od něhož stékaly tenké pramínky. Jako hádci se vinuly a ovíjely paži, vytvářely tak fantastické vzory, nad zápěstím se ztratily v černém pruhu, z něhož se vynořily na hřbetu ruky, kde vytvořily geometrický obrazec. Bylo to přesně takové, jak to tehdy nakreslil. Přejel prsty po linii jednoho pramene. Zvedl tvář. Tušil, cítil, že ho Radim sleduje, a jejich pohledy se setkaly. Radim se začal odvracet, i když by raději udělal něco docela jiného, zdravá ruka jeho hosta ho zadržela. Honza ho hypnotizoval modrýma očima, s lehce pootevřenými ústy, vůbec se nehýbal. Radim vzal jeho tvář do dlaní a přitiskl své rty na jeho, zatočila se jim hlava. Jediné, co mohli, museli, bylo se pevně obejmout. Honza klesl zpět do peřin, ale Radima stáhl s sebou.

„Jeníčku,“ zašeptal Radim těsně u sladkých rtů. Nesmělý plachý tvor, kterým ještě před okamžikem mladík byl, se v Radimově náruči změnil v divokou šelmu. Třel se o něho svým tělem, vysílal tak tisíce plamínků, které ho spalovaly, a Radim se nechal strhnout divokostí milého, za okamžik se nahá těla spojila.

Tiskl se k Radimovi, srdce jim již tloukla klidněji, zraněnou ruku položenou na Radimově hrudi. Se zavřenýma očima vnímal každé nadechnutí, každé zachvění jeho těla. Přitiskl rty na jemnou kůži na krku.

„Nezlob,“ uchechtl se Radim.

Mladík se i přes bolest v ruce vyhoupl obkročmo nad muže, se kterým se před okamžikem miloval. Zdravou rukou se zapřel o svalnatou hruď, sklonil se tak, aby viděl do měkkých hnědých očí. Cítil se krásně, v bezpečí.

„Líbí se mi tě škádlit,“ rozverně se uculoval, když mu zakručelo v břiše.

„A nemáš třeba hlad?“ rozesmál se Radim. Zvedl se do sedu, objal mladíka a políbil.

„Mám,“ přiznal.

Opatrně Honzu uložil do peřin, pohladil po tváři.

„Tak počkej, něco ti přinesu.“

Honza od Radima věděl, jak rád vaří. A teď viděl, že je to pravda. Už zapečené brambory byly výborné a teď se znovu točil v malé kuchyňce. Za krátkou chvíli mu přistál na klíně talíř. Topinky namazané jemu neznámou, ale vynikající pomazánkou. Podle barvy, byla zelená, odhadl, že je v ní avokádo.

Radim Honzu sledoval, jak s chutí baští a oči mu u toho svítí. Z plachého pohledu se vytratila ostražitost, teď hřály modrým plamenem.

„Chutnalo ti?“ vyzvídal.

„Jo, bylo to skvělý.“

„Co ruka? Pořád bolí?“

„Pořád,“ skoro omluvně se usmál.

„Doktor ti dal i prášky na bolest, chceš jeden?“

„Ne, ani ne. Nerad beru léky, když to není nutný.“

„Tak alespoň ledovat by sis to mohl,“ nabídl Radim a sám si v duchu nadával, že ho to nenapadlo dřív.

Honza mu věnoval úsměv, v němž se ještě mihla plachost a ostych.

„Koupel?“

Mladík kývnul.

„Jsem pro, ale zapomeň, že ti teď něco přenechám.“

Představa Jendy ponořeného ve vaně ho vzrušovala. V jeho pohledu četl totéž.

Koupel je rozpálila, oba už se viděli v peřinách. Když ale Radim Honzu sušil, tentokrát si stoupl čelem, a tak měl na očích jeho vzrušení. Pustil ručník, ten se svezl na zem, pomalu šel do kleku za ním, rukama bloudil po Honzově těle. Neotálel, jazykem ochutnal hebký žalud, jemně si pohrával a zkoumal cukající se důkaz milencovy touhy. Mladík zasténal, levou rukou se zachytil Radimova ramene, ten ho ještě chvíli dráždil, než si nechal vklouznout celou délku do úst. Honza zavrávoral, vydechl, Radim si vychutnával jeho reakce, toužil mu dopřát všechno. Honza zrychleně dýchal, pohrával si s Radimovou černou hřívou. Náhle ho Radimovy rty opustily, přisály se na ty jeho. Zvedl mladíka do náruče, ten mu omotal nohy kolem boků. Když skončili v peřinách, dokončili, co v koupelně začali. Honza popadal dech, když se Radim znovu zmocnil jeho rtů a vzápětí jeho celého.

Znovu se k sobě tulili v peřinách. Tentokrát ale Radim donesl mražený hrášek, kterým chladil Honzovu ruku.

„Zůstaneš u mě?“ řekl zastřeným hlasem.

„Než se mi to zahojí?“ spíš automaticky odpověděl Honza.

„Ne, Jendo, já se ptám, jestli u mě zůstaneš? Se mnou.“

Neobratně hledal slova, kterými by řekl…, podíval se do modrých tůněk.

„To myslíš vážně?“ zašeptal Honza.

„Ano,“ přisvědčil.

„Zůstanu.“

Radim se rozzářil, sevřel mladíka pevně v náruči. Ten se v ní šťastně uvelebil.

***

Epilog

Vešel do kanceláře, kde Honza dokončoval nějaké papíry. Po zdech všude kolem návrhy tetování. Od malých obrázků, přes fantastické obrazy zdobící prsní sval, lopatku i celou paži. Mnohdy až k prstům.

„Pane účetní, je čas jít domů,“ usmíval se.

Rychle zvážněl, když si všiml, že má mladík na ruce bandáž na suchý zip.

„Zase tě to bolí?“

„Jen trochu,“ usmál se Honza.

Pohladil Jendu po tváři, něžně přejel palcem po spánku, vtiskl polibek na čelo. V odpovědi se mu ovinuly Jendovy ruce kolem krku, zvedl ho ze židle, posadil na stůl, vklínil se mu mezi nohy. Než mohli pokračovat, objevil se ve dveřích Marek.

„No tak chlapi, sakra, buď si zamkněte, nebo si to nechte na doma.“

Navenek bručel, jinak byl rád, že se ti dva potkali. Radim nebyl nikdy tak šťastný a Honza byl prostě moc fajn kluk.

Oba k němu otočili tvář a všichni tři vyprskli smíchy.

„Promiň, tati,“ pronesl Honza.

Marek mu to nabídl, a i když se Honza na začátku bál, rychle si na to zvykl. Teď byli rodina, oni tři.

Radim s Honzou se rychle přesunuli do svého, dříve Honzova, bytu, který byl přece jen větší než Radimova garsonka. Tu prodali a zařídili si společný domov. Hned jak zapadly dveře, přitiskl na ně Radim Honzu. Bez okolků ho zbavil oblečení, znal miláčka dobře, věděl, jak ho rozpálit, navíc si to on sám vždy nesmírně užíval. Znovu skončil na kolenou jako tehdy v koupelně. Až později se dozvěděl, že to bylo pro Honzu poprvé. Byla to jejich předehra. Honza se mu vysmekl, dostrkal Radima do postele, kde zase on věnoval péči jemu. Radim sevřel prostěradlo oběma rukama ve chvíli, kdy plnil ústa, jež sladce dovedla jeho tělo k extázi.

Dlouho se mazlili, dotýkali, laskali, milovali.

Pozdě v noci se Honza probudil, pomalu se vysoukal z postele tak, aby Radima nevzbudil. Dotkl se vypínače, lampička měkkým světlem objala pokoj. Byla to ta stejná, skleněná lampička jako ten první den.

Utišil žízeň trochou studeného čaje a po špičkách se vracel k Radimovi, který byl vzhůru, jen to na sobě nedal znát. Mladík se zavrtal do peřiny, stulil se do milého náruče. Zhasl. Radim se spokojeně usmál. Honza se už nebál, ne s ním. Dlouho nemohl spát bez světla lampičky, teď už ano. Políbil ho do vlasů.

„Vzbudil jsem tě, promiň.“

Radim pohladil tvář, skrytou ve tmě.

„To nevadí, Jeníčku, zase usnu, jen když jsi se mnou.“

„Miluju tě,“ dostal odpověď.

„Já tebe taky,“ zašeptal, prsty pohladil ledňáčka na jeho zápěstí.