Na plavečáku

Kouknu, jaký je dnes cvrkot v letních sprchách. Vylezu z venkovního bazénu, vyjdu po vnějším schodišti do patra a skleněnými dveřmi do sprchárny.

„Páni, páni!“ hudrá děda s hadicí, když oplachuje kachlíkové podlahy. Jen formálně vyhání sexuchtivé kluky a muže, kteří se nenápadně poflakují mezi místností s párou, pisoárem, toaletami a sprchovými boxy. Starý lázeňský ví své, ten už tady musel vidět ledacos. Nikdo se ho nebojí, nikdo už jeho umravňování nebere vážně a nikdo už před ním neutíká. Na jeho místě bych říkal „pánové, pánové“, ale to je jedno.

V páře je jenom pár lidí. Nic zajímavého, jdu pryč. Osprchnu se. Co ten hubený kluk v té sprše dělá? Stojí mezi dvěma kachlíkovými stěnami a brání pohledu do boxu. Vypadá to, že uvnitř ve sprše někdo je, a kluk – zády do boxu, čelem do uličky – hlídá, jestli se k nim někdo neblíží. Okolní sprchové boxy jsou prázdné, ale za jeho zády, uvnitř boxu je vidět nějaké hemžení. Aha. Někdo tam… to… šoustá. Co si ti spratci klidně nelajsnou? Tady, ve veřejném zařízení. Kdokoli je může vidět. Mám se tam jít podívat? Ať aspoň něco uvidím. Nesmysl, jakmile bych tam přišel, kluk na ně sykne a oni přestanou. Kašlu na to.

Ten člověk se celý důkladně mydlí, ale když si má umýt zadnici nebo přirození, odbývá to hodně rychle. Mezi půlky si jen tak nenápadně jednou hrábne a dost. A vepředu mezi nohama se mydlí také jen letmo. Jako by se ti chlapi štítili vlastního těla nebo se tady ve veřejných sprchách styděli sáhnout si na ´neslušná´ místa na těle. Aby si náhodou někdo nemyslel, že si tady dělají rukou potěšení. No fuj, že? Ani mladí kluci, čistotní konzumenti předražené značkové kosmetiky, v tom nejsou lepší. Naproti tomu se najdou i tací, kteří si tady před lidmi klidně ohrnou předkožku a bez rozpaků si ji ve sprše namydlí, to bych si raději nechal na doma. Už jenom proto je dobré nosit do sprchy plastové pantofle, přestože mám vždycky strach, že když je před plaváním nechám u okraje bazénu, někdo mi je ukradne.

Zase abych se šel učesat. Když mám mokrou hřívu, má hlava úplně jiný tvar. Vklouznu znovu do páry. Ani ne deset mužských těl. Svlékám plavky a tisknu si je na obličej, aby mě pára neštípala do tváří. Příliš to rozšiřuje póry. Tahle tvář je mi povědomá. Už jsem ho někde viděl. Ale tady to určitě nebylo. Plavky má v ruce, odhrnuje si vlasy z čela. Kouká na mě. Dívám se jinam. Chodí sem a tam. Docela sportovní tělo. Zezadu nevypadá špatně, krásná záda. Ten zadek bych mu s chutí ohmatal. Ani není o moc vyšší než já. Ale je určitě starší. O dobrých deset let. Nebrat. Když mi bylo osmnáct, byli pro mě třicátníci taťkové, čtyřicátníci dědkové a padesátníci živé mrtvoly – zajeď zpátky do hrobu. Od té doby jsem se sice názorově posunul, ale zase ne tak moc…

Pinďu má dolů, stav klidový. Otočil se a zase mě od protější stěny sleduje. Hladí se na břiše. No, takhle rovné břicho bych chtěl mít, až mi bude tolik, jako je teď jemu. Dobře udržovaný „strýček“. Už to mám! Viděl jsem ho v sauně… tam nad náměstím. Jasně. Je to asi tak tři čtyři týdny. Už tam po mně koukal. Pára mě pálí do obličeje, musím ven. Aby si nemyslel, že snad o něj stojím.

Sprchu a na vzduch. Ejhle, krásné koupací bermudy nad kolena. Na opalování se nehodí, ale do bazénu ideální. Ty bych chtěl. Opalovat se stejně chodím na Adama. Vůbec první hezké bermudy, které vidím. Jsou totiž přiléhavé, asi elastické, a ne plandavé jako pytel. Nízký pas, až mu vpředu vykukují pubické chloupky a vzadu mu nahoře vylézají hýždě jako ženská prsa ve výstřihu. A hlavně jsou celé potištěné rozevlátými, abstraktními, zakřivenými klikyháky v křiklavých barvách. Jejich majitel ale kupodivu není zrovna adolescent, jak by se dalo čekat u té ukázky nejnovější módy, nýbrž docela vzhledný týpek středního věku. A hele, „strýček“ také vyšel ven. Také jde do sprchy. A já na střešní terasu.

Asi tak třicítka mužů. Posedávají a polehávají na dlaždičkách, někdo přijde, někdo odejde. Nuda. Nic tady není. Co to tamhle leží? Teda… no tak to je kousek! Do kakaova opálený sportovec, ne kulturista, ale takový úměrně svalnatý přeborník. Leží na boku, minimální miniplavky, aby bylo vidět co nejvíc – přesně jako ty moje – rukou si podpírá hlavu a rozpráví s někým na vedlejší dece. Projdu se kolem nich podél hliníkového zábradlí, obdivuji stokrát obdivovaný rozhled na městskou krajinu v údolí Vltavy a poslouchám, co si ti dva povídají. Kakaový lehký atlet s tím druhým. Na chvilku se jakoby náhodou zastavím vedle nich a zahledím se do dálav. A co slyším… Hm, tak to pardon. Zpátečku. Tělo nádhera, hned bych se po něm poválel, ale ty jeho kecy! Mluví jako hospodský pivní mozek. V každé druhé větě dvakrát ´vole´, takže průměrně v každé větě jednou.

Jdu na druhou stranu rozlehlé terasy, sednu si na podlahu a opřu se o zeď.

Možná by fakt nebylo špatné nechat se sbalit nějakým zkušeným vlčákem. Povalil by mě na záda, pořádně ojel a pak by si nade mnou vzal patronát. Naučil by mě žít a po několika letech by mi otcovsky řekl – jdi a najdi si kluka v přiměřeném věku, já jsem pro tebe starý. A já bych si našel kluka v přiměřeném věku, povalil bych ho na záda a pak bych si nad ním vzal patronát. Naučil bych ho žít a po létech bych mu otcovsky řekl… A co by pak bylo se mnou? Jak snadné je ve čtyřiceti nebo v šedesáti najít někoho pro život? Mně se to nedařilo ani ve dvaceti. Kdyby po mně vyjel takový vlčák, v hrůze bych prchal. Jeden neví, co je pro něj dobré… Ne, to není použitelný model. Něco takového bych nedokázal našim vysvětlit. Ve škole nám říkali, ´nikdy nedělejte nic, o čem byste nemohli mluvit s rodiči´. Tomu ovšem odporuje moudrost lidové písně Hej, panimámo, nač tu dceru/toho syna máte, takhle se vnoučat už nedočkáte… Tenhle vlčák ale asi nebude zlý. Starší se k mladším chovají s přezíravou nadřazeností a s urážejícím pohrdáním. Mezi mladšími a staršími vládne v nejlepším případě lhostejnost. Teprve když se roztrhla zatažená obloha nepochopení, zjistil jsem, jakou obrovskou přitažlivost mají pro muže mladíci – tedy pochopitelně pro některé muže a někteří mladíci. Co znamenají vzletná slova hodnota mládí a že šikaně se blížící klackovitá hrubost vůči mladším je ve skutečnosti někdy jen maskou opaku.

Najednou kolem mě prochází robustní kluk. Zpomalí a kouká na mě. Kde se tu vzal? Ještě jsem ho tu neviděl. Asi právě přišel. Není úplně nejštíhlejší. Dávno jsem si vědom, že jsem vybíravý, prý je to snobismus. Kdo moc vybírá, přebere. Ale nemusím si také hned začít s kdekým. Přejde, za chvíli se vrací a dívá se na mě. Popotáhne si plavky v rozkroku a zase jde pomalu pryč. Koukám se za ním. Nevím proč, ale mám dojem, že nebude odtud. Bodrý vesnický kluk? Přijel na lov, okusit bahno velkoměsta? Ohlíží se. Oční kontakt navázán. Docela dobrý, kdyby trochu míň baštil, byl by dokonce suprový. Až na tu akné v obličeji. A taky trochu na zádech. Tak toho asi ne. Oční kontakt přerušit. Postaví se k zábradlí a kouká dolů. Pak otočí hlavu ke mně. Tu akné má jenom mírnou. Že bych to snad přece jen zkusil?… Rozhlíží se, vyhodnocuje strategické kvality terénu. Taky se rozhlížím. Nikde nikdo. Opalující se naháči jsou daleko. Je sem sice vidět, ale… Lepší by bylo, kdybychom šli dolů do sprch. Než si stačím rozmyslet, zda chci nebo nechci, jde ke mně a sedá si na zem vedle mě:

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Bez rozpaků si sáhne do plavek a vytáhne už trochu ztopořený pyj. Takhle rychle bych na to jít nedokázal. Není takový plašan jako já, vyzná se. Představoval bych si to s trochu delším předtančením a ještě vlastně ani nevím…, ale ten jeho kůl je zajímavý. Rovnou natáhne druhou ruku do mého rozkroku.

„Počkej, tady ne. Někdo může přijít,“ odstrkuji ho.

„Sem nikdo nechodí.“

Se zájmem se mi dívá mezi nohy a já zas na jeho čnící orgán.

A v souladu se zákonem schválnosti na konci zídky zaplácají o dlaždičky něčí sandály. Zrovna teď. Někdo se blíží. Ten někdo rozhodl za mě. Vyletím a mažu pryč. Kdokoliv by okolo nás prošel, by si musel domyslet, proč tady na zemi, stranou, ve stínu sedíme, i kdyby nestačil nic zahlédnout.

Jdu dolů do bazénu. Zklamání se musí rozplavat. Když se za chvíli vracím do letních šaten, potkám na schodech „strýčka“. Na krku mu visí nějaká taštička. Na co? Do té se mu nevejdou ani protisluneční brýle. Přejede mě rychlým pohledem a jde přede mnou do letních sprch. To mi schválně předvádí ty krásné nohy? Na zadní straně stehen má tmavé krátké chloupky. No je sexy, ale kolik mu asi tak je? Když mi bylo osmnáct, byli pro mě čtyřicátníci taťkové, padesátníci dědkové a šedesátníci živé mrtvoly. Nezájem. Od té doby jsem se sice názorově posunul, ale stejně…

Pořád jde přede mnou. Zastaví se až uprostřed sprchárny. Mluví s těmi senzačními barevnými bermudami. První lovný kontakt, nebo se znají už delší dobu? Když je míjím, „strýček“ se za mnou ohlíží. Koukají na mě oba. A teď už mě vysloveně oslovuje očima. Jdu stranou. Za chvíli o mě ty barevné bermudy málem zakopnou. Kde se tady vzaly? Bermudy se opodál zastavily a… navazují se mnou oční kontakt. Co to, co to? To je najednou zájem! A teď mě zezadu nečekaně obešel „strýček“. Před chvílí šel opačným směrem a teď…

Jednou jsem ve sprchách právě na tomto místě potkal jakéhosi pána v plavkách, kterak kráčí směrem k záchodům. Nezajímavý zjev. Jen zašel, kráčí stejným směrem jiný pán v plavkách, také nic pozoruhodného. A přesto v okamžiku, kdy šel kolem mě, mi můj šestý nesmysl rozsvítil v hlavě vykřičník s otazníkem. Nenápandě jsem se vrátil a z dálky se díval do místnosti se záchodovými boxy. Nikde nikdo. Ale za některými z těch dveří být musí. Poodejdu stranou, udělám dřep a upravuji si neposlušné přezky na pantoflích. Mezi dolním okrajem každých dveří a podlahou je asi dvacet centimetrů vysoká mezera. V dřepu vidím z dálky pod jedněmi dveřmi bosé nohy. Ne, ten člověk nestojí u záchodové mísy ani na ní nesedí, stojí k ní bokem. A hlavně, ty nohy jsou čtyři. Stojí proti sobě. I na tuhle vzdálenost je vidět, že paty, nárty a kotníky mírně vibrují, jako by těla, která nesou, prováděla rychlé, rytmické, kmitavé pohyby. To nebudou agenti, kteří si na konspirační schůzce na toaletě vyměňují tajné informace jako ve špionážním filmu. Tihle si vyměňují spíše tělní tekutiny. Za chvilku jsem jednoho z pánů potkal, když se opět v plavkách vracel ze záchodu ke sprchám. Nic zvláštního na něm není vidět, a přesto mám dojem, že je tak trochu víc rozdýchaný, s výrazem uvolněné spokojenosti, trochu víc růžolící, jako by právě vyšel z páry. Nebo si to moje zjitřená fantazie jenom domýšlí? Ani si mě nevšiml, neví, že já vím. Proběhlo to ve vší počestnosti, nikdo nic neviděl. Všední člověk, ale každý má nějaký milostný život.

„Strýček“ si svléká plavky, taštičku odkládá na lavici. Jde do jednoho z řady sprchovacích boxů. Bimbo se mu bimbá. Oční kontakt dlouhodobý. Svlékám si plavky a také jdu do boxu – přesně naproti němu. Čelem proti sobě na vzdálenost nejméně tří metrů, pod crčícími sprchami oční kontakt udržujeme. Každý ve svém boxu. Sundám z držáku ruční sprchu, opřu se jedním chodidlem o vykachlíkovanou zeď, jak nejvýš to jde, a oplachuji si rozevřený rozkrok a zadnici. Právě teď se obscénní gesto hodí. Nedívám se na něj, ale periferním viděním sleduji, že teď dělá skoro totéž. Každý ve svém boxu si chvilku sprchujeme všemožná místa na těle, ústní dutinou počínaje a chodidly konče, jako by bazénová voda byla žíravý jed. Každou chvilku se na sebe podíváme. On se usmívá, já jsem směsí nervozity a chtíče spíš celý scvrklý. Měl bych se na něj také trochu usmát. Když jsem vážný, nevypadám sexy, ale když se směju, dělají se mi pod očima vrásky. Je zvláštní, že se usmívá. Kontaktážní pohledy bývají obvykle tvrdé, tázavě vyzývavé, někdy provokativně povznesené – Tak co, frajere? Se ukaž. – Ne každý vydrží takový sebeobranný útok. Právě proto asi mnohdy vystrašená dušička mladého kluka raději uteče před takovým pohledem, vyvolávajícím spíše pocit šikany než něžného vzrušení. Zeptat se na to nemám koho.

Tenhle však klidným poloúsměvem slibuje radostné dobrodružství. Přeletí pohledem okolí, nikdo se neblíží. Pohladí si genitál, který už je rozhodně větší než před chvílí, a opět potvrdí očním kontaktem své chtivé úmysly. Zavírá vodu, otřepává si mokré vlasy, bere si taštičku, plavky si navléká kolem krku jako obojek, aby nepřekážely při eventuální akci, podívá se na mě a pomalu odchází… jasně, míří na WC.

Dlouhá široká chodba se záchodovými kabinami po obou stranách. Na celém plaveckém stadionu jediná místečka, kde lze být sám. Nebo sám s někým. Pod stropem nad kabinami dlouhý pás zdi ze skleněných tvárnic poskytuje vyměšovně denní světlo. Beze spěchu prochází chodbou mezi dvěma řadami dveří. Stojím uprostřed sprchárny, odkud je nejlepší výhled k záchodům, a z dálky pozoruji, kam jde. Asi v polovině chodby se otočí, ujistí se, že ho pohledem sleduji, a zamíří do jedněch dveří. Otevře je a těsně před tím, než vstoupí, se na mě ještě jednou z dálky podívá. A pak za sebou dveře přivře. Pouze přivře, nezavře. Může být výzva jednoznačnější? Ne, nemohu se mýlit. Zapamatovat si, které z dlouhé řady dveří to byly. Dobývat se na záchod omylem k někomu jinému by nebyl zdařilý počin.

Teď já. Musím vyčíhnout okamžik, kdy v chodbě podél kabin nikdo nebude. Nesmí mě nikdo vidět, jak vcházím do obsazené kabiny. Jeden kamarád mi jednou řekl, že si umím zbytečně komplikovat život. Kamery snad ve vyměšovně nejsou, ale přece jen… Procházím chodbou, kterou před okamžikem šel on. Ve chvíli, kdy se chystám s tlukoucím srdcem vejít do přivřených dveří, vrazí do chodby tři vřískající klučíci a běhají sem a tam. Zlomte si hnáty, rozeřvanci, na těch mokrách podlahách. Starý pan lázeňský s hadicí zmáčel na záchodech kdeco – podlahy, stěny, dveře, kliky, záchodové mísy i jejich sedátka. Alespoň tady nic nepáchne. Nezbývá mi než jakoby nic zase vyjít do sprchárny.

Druhý pokus o diskrétní vstup do kabiny vytoužených rozkoší dopadne skoro stejně. Z jedné z protějších kabin se vyvalí od slunce dočervena spálený pán a za zvuků splachovacího orchestru se kolébá přímo proti mě k umývadlům. Cesta do jámy lvové není vždy snadná.

Při třetím pokusu se mi za zády nečekaně zjeví ty nádherné barevné bermudy. Jako by se chtěly podívat, kam jdu. Musím vyklidit pole v poslední chvíli, těsně před tím, než jsem chtěl vejít do dveří, za kterými mě čekají rajské slasti. Jak alespoň doufám.

Teprve na čtvrtý pokus se mi se srdcem v krku podaří vklouznout do těch vytoužených dveří a zavřít za sebou. Uf! Cíle dosaženo, nejhorší mám za sebou, oddechl jsem si. Konečně sami. Stojí proti mně. Nahý a čeká. Taštičku už na krku nemá, pověsil si ji na kliku.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš, že jsi zaváhal. Už jsem chtěl jít pryč,“ zahovoří tlumeným hlasem

„Pořád se tady někdo motal,“ šeptám.

Ráj mám doslova na dosah ruky. Teď už není proč se nervovat. Přejedu mu rukou po nadloktí. Nechci mu rovnou drapnout po penisu. Ať to není jenom rychlovka. Teď by měla přijít gradace. Moje nálada by měla stoupat, měl by přijít vrchol celé vyčerpávající manévrovací akce, vrchol celého dne, vlastně vrcholná událost týdne, nechodím plavat každý den. Jenomže já se cítím skoro na pokraji sil, je to k smíchu, ale po celém tom úsilí, konečně korunovaném úspěchem, bych si skoro radši šel lehnout na trávník a trochu relaxovat. Mám však před sebou lákavé, chtivé, nabízející se tělo. Prohlížím si ho, hladím ho, vychutnávám si ho. Za tohle ten nerváček stál. Sahám mu na prsa, na břicho, na bicepsy, na oblé ramenní svaly. Ničím nevoní kromě sprchového šamponu. Orgán mu ční šikmo nahoru a mně už také. I on mě hladí. Balzám na duši. Blahem zavírám oči. Ne, oči otevřít, exploatovat lahodné zrakové podněty v co největší míře. Cvrnká mi do bradavky, což mi připadá poněkud nevhodně lascivní. Divné škádlení. Vidí, že se na to netvářím nadšeně, přestane a na omluvu mě políbí na krk. Je docela něžný. Přitiskneme se k sobě.

„Jsi pěkně hladký,“ lichotí mi.

„Ty také,“ splácím mu stejnou mincí.

„To ne, někde jsem docela chlupatý,“ oponuje mi se smíchem.

Jsme k sobě přitisknuti hrudí, břichem, genitálem, tělo na tělo. Obvykle si patnera-souložníka posunu tak, abych stehny svíral jeho stehno a on svými stehny moje stehno – noha ob nohu. Přitlačit se pérem do slabin je v takové poloze nejsnazší. Tentokrát se však tiskneme péro na péro, a když se zasměje, cítím, jak se mu chvějí břišní svaly. Působí to na mě, jako bych dostával masáž břišní stěny.

„Zasměj se ještě,“ vyzývám ho.

„Cože? Proč?“ směje se.

„To je fantastické, já cítím, jak se ti třese břicho. Když se zahihňáš, tak se ti zatínají svaly na břiše a já to cítím. Na svém břiše. Cítím kůží, hmatem, že se směješ,“ říkám mu pobaveně do ucha.

„Já také. Já to také cítím.“

„Co?“

„Jak se směješ.“

„Fakt? Vnímáš moje břišáky?“ připadá mi to legrační.

„Teď, teď, jak jsi se zasmál…“

„Já teď taky.“

„Zasměj se ještě.“

„He he he…“

„Ano, cítím to.“

„Ha ha ha!“

„Che che! To je senzační.“

„Je to bezva.“

Přitisknuti hrudníky a bříšky na sebe se objímáme a tiše pochechtáváme docela dost dlouho. Břišní stěna téměř bez tuku věrně reprodukuje chvění obou bránic, nebo co to tam uvnitř máme.

„Já tě polechtám, aby ses měl proč smát. Jsi lechtivý?“

„Trochu, ale moc to nepřeháněj, abych se nepočural.“

Tím mě rozesmál.

„Je tady záchod, takže se nic neděje.“

Tomu se zase směje on.

Polechtáváme jeden druhého, smějeme se a zakoušíme smějící se těla.

Je to blbinka, ale hodně mě to rozradostňuje. A jeho také. Aby břichem cítil můj smích, se zakloněnou hlavou se pochechtávám. Otevřu oči – a ustrnu.

Tady, v miniaturní svatyňce nejvyšší míry soukromí, se pod stropem o dělicí přepážku mezi kabinami na loktech vzpírá barokní putto – roztomilý andílek jako na stropní fresce zámeckého sálu. Pěstičkou si podpírá bradičku a čumí na nás dolů. Chybí mu jen křidélka. Jeden z těch rozvřískaných spratků, kteří lítali po sprchárně, vylezl ve vedlejší kabině až nahoru na přepážku, která nedosahuje až do stropu, a dívá se, co se u nás děje. Jak dlouho už nás šmíruje? Jak to, že jsme ho lézt vedle po přepážce neslyšeli? Jak se ten mrňous vůbec dokázal vydrápat tak vysoko? Chvíli ohromeně zírám a pak na něj vztekle syknu: „Zmiz!“

Mám chuť na něj zařvat, ale nemohu, protože by mě mohl na chodbě někdo slyšet. Ani ne desetiletý andílek se však ani nepohne a klidně zírá, jak dole pod ním dva muži smilní. Kluk je tak drzý! Tak sprostý! Tak nevychovaný! Tak oprsklý! Tak nestydatý! Cožpak neví, co se sluší? Co sem leze?! To jsem ještě nezažil.

„Vypadni… ty!“ štěkám na něj přidušeně. Ani seřvat ho nemohu. Připadám si úplně bezmocný. Nemůžeme mu nic udělat, vyvolal by poprask, prozradil by nás. Mohl by z toho být kdovíjaký trapas. V návalu vzteku popadnu svoje mokré plavky a vší silou andílka švihám do barokně baculatého ksichtíku, dokud nezaleze. A co teď?

„Pojď, půjdeme jinam,“ navrhuji „strýčkovi“ a oblékám si plavky – nemusí každý vidět můj zčervenalý úd, i když ztopoření mě zuřivostí už skoro přešlo. Jenomže přemístit se na jinou toaletu, opět každý zvlášť, nepozorovaně a vzhledem k tomu, že všude kolem možná běhají ti spratkové, by byla další vyčerpávající takticko-manévrovací operace.

„Počkáme tady, oni půjdou pryč. Koukám, že jsi z toho na nervy. Si to tak neber,“ uklidňuje mě „strýček.“

Stojíme proti sobě. Vztek mě přechází. Teď jsme konečně opět sami, bez andílka. Něžně lyrická hravá nálada je pryč. Zkažený hajzlík!

„Kašli na to,“ objímá mě a hladí po zádech.

„Chceš si zapíchat?“ šeptá po chvilce, aby nás nikdo neslyšel.

Předpokládám automaticky, že se tím ptá, zda se nechám opíchat. On je tady přece za zkušeného souložníka a já jen za mladé maso, které umí jen to, co vidělo na pornovideu a četlo na netu, a tím pádem se musí nechat vést jako tele. Nesnáším, když se ke mně někdo chová jako k začátečníkovi. Být začátečník je tak pokořující. Proti němu opravdu jsem začátečník.

„Ne.“

„Proč ne? Budu šetrný. Umím to s citem. Neboj se.“

No! Nemýlil jsem se, chce mě osouložit. Proč považuje za samozřejmé, že já musím ustoupit tomu, co chce on? Jen si nemysli, predátore, stejně bys nebyl první.

„Máš dojem, že já to neumím? Musel bych si pro kondom do skříňky. Dolů do šatny,“ neústupně trvám na svém.

„To jsem neřek. A kondom mám,“ ujišťuje mě a rozepíná knoflík kapsičky na vnitřní straně plavek.

„Ještě jsem neviděl, že by někdo měl tu kapsičku na knoflík.“

„Přišil jsem si ho tam, abych ten kondom neztratil.“

„Ale nemáme tady lubrikant.“

„Máme,“ přemlouvá mě. Vytáhne z taštičky na klice malou lahvičku.

„Prosím tě, nebuď tak… tak… tak dominantní. Nesnáším to.“

„Proč?“

„Připadá mi to… Ponižuje mě to.“

„Protože dominantní chceš být ty sám. Chceš mít navrch.“

„Já? Já ti neříkám, jestli chceš opíchat. To chceš ty.“

„A ty chceš co?“

„Nevím. O tomhle jsem ještě s nikým takhle nedebatoval. A už vůbec ne na záchodě.“

„Chtěl bys ty píchat mě? Já si přece nemyslím, že to neumíš,“ překvapuje mě znenadání nabídkou.

„Ty bys chtěl?“ divím se upřímně.

„Proč by ne? Nemusím být dominantní. Já vím, co mám rád, já vím, co je fajn. Mně to nepřipadá pokořující. Ty máš nějaký mindrák, viď? Co s tím uděláme?“

Mlčím. Proč on s tím chce něco dělat? Proč by mu na mně mělo záležet? Trhá obal kondomu.

„Navléknout ti ho snad nemusím, abys neměl dojem, že jsem příliš dominantní,“ naoko dotčeně se pošklebuje.

Ještě se uraž, ale radši nic neříkám, abych nekazil náladu, a nasazuji si prezervativ. Navlékat si gumu před něčíma očima mi stále ještě připadá… no trapné. Protože jsem diletant. Ale statečně to vydržím.

Sedá si na sedátko mísy a bere můj genitál do pusy. Dlouze a důkladně ho žmoulá, cucá a všemožně zpracovává jazykem. Na chvíli přestane a dívá se, co tomu říkám. Neříkám nic, ale je to úžasné a asi se také podle toho tvářím. Pokračuje. Začínám dýchat zhluboka. Vstává, vymáčkne si z lahvičky lubrikant na prsty, sáhne si dozadu do zadku, přitom se zkroutí jako socha tančícího fauna a klidně se mi při tom dívá do očí. Stydlivostí zrovna netrpí. Tohle bych nedokázal. Fakt ovšem je, že to na mě působí dost vzrušujícně. Utírá si prsty toaletním papírem. Otočí se ke mně zády a s hlavou ke mně šeptne:

„Pojď do mě. Nešetři mě. Ale – lidsky. Chápeš, že nejsem z plastu.“ Roztáhne si dlaněmi hýždě a pak už následuje standardní průběh událostí. Splnit oboustranná očekávání. Zásun, splynutí, vzrušení, přitisknutí na jeho záda, mazlení, blažený pocit, přirážení, zasténání, křečovité objetí kolem pasu, „předkloň se“, jeho pánevní kosti v mých dlaních, divoké šťouchání, plácání mých slabin do jeho zadku, „narovnej se,“ hmatání po prsních svalech, po jeho naprázdno polykajícím hrdle, rozkoš, jeho zakloněná hlava na mém rameni, otevřená ústa, vzdechy, vrchol, „mmmmmm,“ erupce, můj výstřik do něj, jeho výstřik do záchodové mísy, trefil se, vydýchávání, zvláčnění v mé náruči, postupné zklidňování… ticho, nehybno, čelo na jeho rameni…

Dlouho si ho tisknu k sobě, dozníváme, div že neusínáme ve stoje, vyčerpání. Pak nádech a výdech, opatrný výsun. Otáčí se ke mně a dívá se, jak si stahuji kondom. Utrhnu si ze zásobníku na stěně toaletní papír a kondom do něj balím. Také si utrhne a zase zkroucený jako tančící faun se utírá mezi hýžděmi. Tentokrát se však alespoň dívá na podlahu. Otírám si odpočívajícího macka papírem. Spláchnutí.

„Pojď sem,“ přitahuji si ho k sobě, snažím se být iniciativní, ať vidí. Chovat se jako subjekt, nenechat se životem vláčet. A přitom každý chce být objektem – objektem něčího zájmu.

Zasměje se a já na břiše zase cítím vibrace jeho břišáků. Poslední objetí. Konec toaletní seance. Teď musíme zase nepozorovaně vyjít z kabiny, každý zvlášť.

Ve sprchách opět stojíme v boxech proti sobě a při mytí se z odstupu díváme jeden na druhého. Dědula lázeňský věší stočenou hadici a pajdá pryč. Stáří, z jehož moudrosti si nikdo nic nedělá.

„Heleď, máš teď čas? Co si takhle venku ještě trochu popovídat? Sejdeme se před vchodem?“

„No dobře.“

Jdeme dolů do šaten se obléknout. Každý ke své skříňce. „Strýčka“ v šatně nevidím, nevím, kde má skříňku. Venku jsem dřív než on. Počkám. A v tom z plavečáku vychází ten, který měl krásné barevné bermudy. Jde přímo ke mně:

„Ahoj. Čekáš na Aleše, viď? Už tu bude. Já jsem Zbyněk,“ klidně mi tyká, podává mi ruku – je koneckonců starší – a snaží se být milý a vlídný.

„Viděli jsme se tam nahoře ve sprchách. Ty mě nepoznáváš, když jsem oblečený,“ směje se.

„Ale jo. Jsem Oldřich,“ nevím, proč se ke mně hrne, ale jméno mu říci můžu, když on se představil. Ale tykat by mi zrovna nemusel, nikdy jsme spolu nemluvili a nejsem kluk.

„Abys tomu rozuměl. My s Alešem jsme tady spolu. Vsadili jsme se, kdo tě… jako… no… kdo se s tebou seznámí a… tedy… Chápeš, hehe…“

„Ne,“ jsem opatrný, dívám se na něj nedůvěřivě, ještě mi to nedochází, ale už mám podezření.

„No vybral sis jeho, prohrál jsem. Asi nejsem tvůj typ, co? Ale ty jsi sympaťák,“ poněkud znervózněl, asi z toho, že nic neříkám a přemýšlím, o co tady jde. Vzpomínám si, jak tenhle docela dobře stavěný a nevtíravě elegantní mladý džentlmen mluvil v perfektních barevných bermudách ve sprchárně se „strýčkem“.

„Aleš je ten, co…?“

„Co jsi s ním teď… byl.“

„O co jste se vsadili?“

„Jenom o krabici džusu. Nic moc. Jenom symbolická sázka.“

„Ne, já myslím, vsadili jste se, že co?“

„No že…, s kým půjdeš.“

„Kam?“

„Na ten záchod.“

Dochází mi, že tenhle Zbyněk to všechno ví.

„On ti to řekl?“

„Ano. Tak… nejsme malí, že. Všichni víme, o co se jedná. Líbil se ti, tak jsi šel s ním. Já to chápu. Ale můžeme spolu dát řeč všichni tři, až Aleš přijde, do háje, kde je tak dlouho?“

Nevěřím svým uším, nevěřím svým očím. Oni o mě soutěžili jako o nějakou věc.

Přibíhá „strýček“ Aleš: „Vy už jste tady. Tak kam půjdeme? Jsem se zdržel u skříňky.“ Také je najednou trochu nervózní, když vidí, jak se tvářím. Čekají, zda se urazím a dotčeně půjdu pryč.

„Ty jsi Aleš?“

„Jo, jasně,“ také mi podává ruku. Tu ruku, kterou mi před chvílí nahoře na toaletách jezdil po nahém těle, držel mě za ptáka a hladil po vlasech.

„Olda, Oldřich,“ dívám se na něj zkoumavě, „co to jako celé mělo znamenat?“ kývnu bradou ke Zbyňkovi.

„Prostě jsem se vsadil, že tě nalákám, že tě dostanu… na toaletu. A měl jsem štěstí. A jsem rád. Moc se mi to s tebou líbilo. Jsi prima kluk.“

„Nejsem žádný kluk.“

„No jistě. To se tak říká. Na některé věci jsi dost citlivý, jak jsem si všiml.“

Jdeme do hospody v nedaleké Sokolovně. Hospody nejsou můj svět, ale nedaleká cukrárna má zavřeno. Nic bližšího tady není. Sedíme tam přes hodinu u toniku, hrajeme hru na otázky a odpovědi, zkoumáme se, oťukáváme, poznáváme a vysvětlujeme si, kdo jsme, co jsme a o co nám jde.

Zbyněk a Aleš, registrovaní partneři, bydlí spolu a zpestřují si život občasným lovením v bazénových, saunových a nudistických vodách. Zvou mě k sobě na návštěvu a já tady v té hospodě ještě nemám ani tušení, jaké zážitky mě s nimi v brzké době čekají.