Noční jízda – Od úterý do pátku

Úterý

„Je 22 hodin 8 minut a Noční jízda Top rádia jde do své další hodiny. Až do půlnoci je tu s vámi Jakub Svoboda a čas pro vaše příběhy. Dnes si společně vyprávíme o tom, komu byste chtěli poděkovat. Kdo pro vás udělal něco výjimečného. Jakých vlastností si na takovém člověku vážíte. Na jednoho z vás tu i dnes čeká dárek. Celý tento měsíc můžete za svůj příběh získat dárkovou sadu přírodních masážních olejů, hebkých ručníků a masážní žínky od společnosti Body a Mind.“

Domluvím, pustím jingl s kontakty. Hned po něm se rozjíždí písnička. Sotva se stihnu napít, zabliká studiový telefon. Zmáčknu tlačítko, rutinně se ohlásím:

„Noční Jízda Top rádia, kdo se dovolal do studia…?“ Na druhé straně zní povědomý hlas jednoho ze stálých posluchačů.

„Ahoj, tady Michal.“

„Ahoj Michale, dlouho jsem tě neslyšel. Jak se máš…?“ prohodím ležérně.

„Kubo, moc dobře ne. Měl jsem teď hodně těžké období. Ale poslouchal jsem skoro každý den.“

Vzpomněl jsem si, že Michal volá většinou o zkouškovém, když se učí. Je říjen. Mívá moc krásný a veselý hlas. Dnes je to jiné. Na přemýšlení mám jen chvilku. Písnička je za polovinou. Za 90 sekund jdeme do éteru. „Mrzí mě, jestli ti není moc dobře. Takhle večer můžu trochu zasáhnout do playlistu. Je nějaká písnička, která by ti udělala radost? Když ji najdu, rád ti ji zahraji.“

V tom odpoví On, posluchač Michal:

„Přál bych si písničku Candle in The Wind, hodně ji v poslední době poslouchám.“

A sakra, asi o někoho přišel, honí se mi hlavou během toho, co hledám písničku v databázi. Moc mu ji chci najít. Spěchám. Mám málo času. Sláva nalezeno!

„Takže Michale, písničku tu máme ve verzi od Eltona Johna, kterou nazpíval jako vzpomínku při příležitosti smrti Princezny Diany. Připrav se, jdeme na to.“

Jingl, klik myší, nádech…

„Krásný dobrý večer. Stále posloucháte Noční jízdu Top rádia – čas na vaše příběhy. Dnes si povídáme o tom, komu bychom chtěli poděkovat. Koho si vážíme za to, co pro nás udělal. Další příběh dnešního večera má Michal. Ahoj Michale, máš slovo.“

A pak promluví k posluchačům On. To, co zní éterem, jsem nečekal.

Michal děkuje všem posluchačům Noční jízdy. Vypráví, že v posledních měsících nás poslouchal, když se vracel od přítele z nemocnice do opuštěného bytu.

„Byl jsem pro něj přes den, co nejsilnější jsem dovedl. I na ARO. Když jsem jel sám domů, bylo mi smutno. Moc jsem si přál slyšet po večerech něco milého. Tak jsem vás poslouchal. A moc jste mi pomohli. I když Vojta umřel.“

Slyšel jsem, jak se mu třese hlas.

Síla. Vykoktal jsem ze sebe jen:

„Děkuji ti za sebe i všechny posluchače za silný příběh a za odvahu, se kterou si se o něj s námi podělil. Hodně síly, chlape.“

Dodám ještě:

„To byl posluchač Michal, po písničce Candle In The Wind v podání Eltona Johna tu bude opět prostor pro další příběhy.“

Píseň se rozezněla, já pláču. Pláču v práci.

Loneliness was tough

The toughest role you ever played

Hollywood created a superstar

And pain was the price you paid

Even when you died

Oh the press still hounded you

Ještě, že jsou do dalšího vstupu dvě písničky.

Při těchto slovech jsem ucítil bolest, kterou velmi pravděpodobně pro mě neznámý Michal intenzivně prožívá. Jsem tělem v práci, duchem jen tak napůl. Další telefonáty a písničky zvládám, jako bych byl automat. Můj výkon není tak odlehčený jako obvykle. Blíží se půlnoc a s ní i můj poslední vstup. Ten moderátorský vstup, při kterém pravidelně poděkuji posluchačům za telefonáty. Oznámím, pro koho bude připravený v recepci rádia dárkový balíček.

„Dnešní balíček patří Michalovi za odvážný a smutný příběh. Balíček na něj čeká na recepci rádia. Přeji nejen Michalovi, ale vám všem hodně síly do boje s nepřízní osudu. Nyní již dobrou noc. Až do rána tu pro vás budou ty největší hity nonstop a zítra zase po dvacáté: Noční jízda a Jakub Svoboda.“

Uff. Jsem rád, že to mám za sebou. Bylo to dneska vážně těžké. Beru do ruky dárkovou tašku. Vytahuji z ní postupně balení voňavých masážních olejů a dalších masážních propriet. Dívám se strnule na ně. Pořád musím na toho kluka myslet. Váhám, jestli mu do dárku nevložit vzkaz.

Načmárám na lístek:

„Obdivuji tvoji sílu, odvahu…“

Lístek mačkám a vyhazuji do koše. Přemýšlím co napsat, aby to nebylo hloupé. Nakonec píši:

„Tvou bolest si umím představit jen stěží. Vím, jaké to je milovat kluka a pak osamět. Posílám svou sílu a podporu. Ozvi se mi na FB nebo na telefon (668 313 212). Kuba.“ Lístek vkládám do masážní žínky. Vše úhledně vracím do dárkové papírové tašky.

Zakóduji studio, balíček se vzkazem, že je to pro Michala, dávám na stůl Katce z produkce. Vycházím z rádia. Je noc, 0:24. Občas jezdím domů nočním autobusem, jindy taxíkem. Dnes se mi po náročném moderování nechce mezi lidi. Jen jít. Být chvíli sám se svými myšlenkami. V srdci mi zní hlas toho odvážného kluka. Michala.

Jdu sám noční ulicí. Sem tam projede okolo auto. Svítí se snad jen v každém třetím nebo čtvrtém činžáku. Venku je téměř prázdná. Jedno, dvě okna. Možná je tam někde on. A cítí se sám. Stejně jako mnohdy já. I když to není poznat. Je to poznat na Michalovi? Sám nevím, jak bych se vyrovnal se smrtí toho, koho miluji. Vždyť i rozchod téměř před rokem mě opravdu zasáhnul. A to jsem já ten, kdo sebral odvahu vyprázdněný vztah nechat rozplynout. Jak vlastně Michal vypadá? Na protější straně ulice venčí mladý sportovní klučina v mikině s kapucí velkého tmavého psa. Mohl by to být Michal?

Byl to pro mě opravdu těžký den. Jak se blížím k domovu, je mi čím dál lépe. Vlastní smutek a pocit samoty odplavují kroky. Endorfin a pohyb. Přál bych tomu klukovi trochu lásky, podpory. Rád bych mu řekl něco hezkého. Nebo třeba uvařil jen tak „kafe“. Díval se s ním na noční město. V těchto a podobných myšlenkách přicházím ke dveřím našeho domu. Všude je ticho. Odemykám. Vstupuji na chodbu. Do výtahu. Konečně doma. Za dveřmi ze sebe skopnu tenisky. Bundu nechávám ležet na lavičce za dveřmi. Jdu do koupelny. Rifle padají k zemi. Kovová část pásku při pádu jemně cinkne o dlaždičky. Svlékám tričko. Ještě ponožky a boxerky. Konečně nahý. Svobodný a volný. U sebe doma. Lezu do sprchy. Zavírám zástěnu. Pouštím sprchu. Nejprve trochu chladnější a pak pořádně teplou. Na hlavu dopadají příjemné kapky. Stékají po mých kaštanových vlasech, po obličeji i ramenou. Na klíční kosti, krk i na bříško s varhánky… Níž a níž. Je to moc fajn. Pára ze sprchy stoupá. Na zástěně se tvoří jemná mlžná opona. Beru do ruky svou oblíbenou masážní žínku. Trochu drsnou, přesto moc příjemnou. Dávám na ni sprchový gel. Kroužím s ní po svém těle. Po rukou, hrudníku, břišních svalech, v podbříšku, vnitřní straně stehen, na nohou… Dělám si dobře. Mydlím se gelem s vůní máty. Dělá mi dobře. Dívám se na stěnu kachliček i na skleněnou zástěnu sprchy. Na kapky a kapičky, na drobnou mlhu kolem mě. Kapka vedle kapky. Jako by se postupně z páry vylupovala představa. Že by to byl on, ten kluk, co dneska volal. Ten, který prožívá tolik napětí. Dotknu se zástěny. Prstem kreslím postavu. Je to On.

Jak krásné by bylo vzít ho za ruku. Postavit pod sprchu. Namydlit mu hlavu šamponem. Jemně mu masírovat hlavu, podrbat mydlinkami ve vlasech, za ušima, na spáncích. Odhrnout hřbetem ruky pěnu z očí. Udělat mu dobře. Dát mu dotyk a cit. Věnovat se jeho krku. Nejspíš má za krkem napětí. Z toho všeho stresu. Rád bych vzal tuhle prima masážní žínku, kterou si právě drhnu stehna, až se péro jemně zvedá, jemně kroužit žínkou po jeho krku, po zádech. Od shora dolů. Vyrobit pořádně mydlinek. Kroužil bych níž a níž. Žínkou masíroval důlek těsně nad zadečkem. Masírovat v místech, kde se záda stávají lahodnými kopečky prdelky se štěrbinkou uprostřed. Níž, jen kousek. Obejmout prdelku, sevřít jeho půlky. Promnout ve dlaních. Nanést hodně gelu, napěnit ho. Masírovat a dráždit zadeček hrubými oky žínky. Zajet mezi půlky ááá. Tak jak to mám rád i u sebe. Přitisknout žínku a kroužit, kroužit, kroužit. Až do chvilky, kdy začne On vzdychat, hlasitě dýchat a škubat sebou rozkoší.

Sním pod sprchou. Během snění se probouzí moje chlouba. Roste do délky a do šířky. Zvlášť tehdy když drsnými oky masážní žínky dráždím svoje stehna, třísla i varlata. S žínkou je to něco zvláštního. Trochu drsného, zároveň kluzkého a plného pěny. Pár doteků stačí a kapka touhy se dere z mého ptáka. Dotek drsných oček žínky dělá uzdičce dobře. Chvíle vzrušení, kdy přejíždím drsnou žínkou po žaludu sem tam, se blíží k hranici snesitelného. Popadnu pravačkou, na které mám žínku, svou kládu, namydlím a jezdím nahoru a dolů. Sem tam. Ještě kousek. Yooo, výstřik. Proud mrdky a ohromná úleva.

„Ty kluku, neznám tě a takhle mi v představách dáváš do těla,“ pomyslím si. Ještě chvilku stojím pod sprchou a relaxuji.

Ve chvíli, kdy nahý uléhám do postele, již středa dávno není novým dnem.

Středa

Je středa. Vstával jsem kolem jedenácté. Školu mám až příští víkend. Přesto s tím, jak se blíží pozdní odpoledne, se mi na seminárku myslí hůř a hůř.

„Jsou čtyři, je možné, že si Michal již vyzvedl v rádiu balíček a našel můj vzkaz. Ještě chvíli se soustřeď, tohle téma seminárky sis vybral sám a marketingová komunikace tě baví.“

Je téměř pět odpoledne. Očima bloudím po stěně. Tu na kytku, tu na propletené mužské ruce na obrázku nad stolem.

„Ty vole, Jakube! Slyšel jsi Michala párkrát volat do rádia. Včera sis u představy, jak ho mydlíš a masíruješ žínkou, honil péro! A teď na něj pořád myslíš. Ani nevíš, jak vypadá. Co blbneš! Dej si pohov. Zklameš se!“ říkám si a vzpomínám na chvíle, kdy jsem si přes fotky a psaní na seznamce vysnil někoho, kdo vypadal v reálu úplně jinak, nebo jsme si neměli co říct. Po šesté večerní vyrážím do rádia. Dneska žádné drama. Žádná těžká témata. Jen domácí mazlíčci. Pejskové a kočičky. Možná i kocourci. Čtyřnozí samozřejmě. To, abyste věděli, že své touhy do vysílání přenášet nebudu. Jsem profesionál.

Během středy se Michal do vysílání ani na mobil neozval.

„Třeba ještě nebyl v rádiu, nerozbalil balíček a nečetl můj vzkaz… Třeba viděl moji fotku na sítích a nelíbím se mu… Třeba jsem byl na něj hrr, nebo se stydí… Třeba se ozve zítra… Třeba…“

Ani ve čtvrtek se Michal neozval.

Pátek (a trochu i sobota)

Celý den proběhl úplně normálně.

Na Michala jsem si vzpomenul dvakrát třikrát.

Bylo mi přes den trochu smutno. Na Michala jsem moc nemyslel. Schválně. Aby mi nebylo ještě hůř. Proto jsem vyjel do rádia trochu dřív. Ve studiu se před mikrofonem v rytmu tanečních hitů ještě vlnil kolega v těsných riflích a přiléhavém tričku. A pořádně u toho vrtěl zadkem. Chvílemi si dokonce i zpíval. Občas si mě dobírá, jestli stále čekám na toho svého prince. Až si mě najde. Doufám, že dnes mě nechá na pokoji. Nechce se mi mu dneska cokoliv vykládat. Naštěstí před osmou zahlaholil rozverně do mikrofonu kolega Aleš:

„Taneční devadesátky končí. Pořádný tanec na TOP rádiu bude s vámi i další hodinku. A to nejen tanec, ale i pořádná jízda. Noční jízda – Čas na vaše příběhy a Jakub Svoboda.“

A se slovy „Užij si krásný večer“ odtančil celý natěšený do nedaleké restaurace na romantickou večeři se svým přítelem.

Během chvilky jsem zůstal ve studiu sám. Tedy přes vlny éteru s vámi, posluchači TOP rádia.

Večer na téma „Překvapení, na která jen tak nezapomenu“ pokračoval v obvyklém tempu. Písnička, vstup, jingl, písnička, písnička, jingl, vstup. Jingl, písnička, zpráva. Vážně zpráva. Od neznámého čísla. Stojí v ní jen několik slov.

„Chceš zažít překvapení? Michal :-)“

Napsal mi Michal. Mně. Do práce. „Co mu mám odpovědět, aby to nebylo úplně praštěný? Invazivní.“

Napíšu: „Záleží, co to bude zač, ale…“

Pak to zase smažu. Zdá se mi to vlezlý.

Datluji: „Rád! Jakub :-)“

Odesílám. Na víc není čas, písnička za chvilku skončí.

Přijímám spěšně telefon. „Do telefonu švitoří nadšeně posluchačka o tom, že její čtyřletá dcera jí včera nakreslila jako překvapení obří modré sluníčko.“ Pouštím hovor do éteru.

Říkám: „Hmm.“

A taky: „To je krásné, když takto malé děti potěší své rodiče.“

A podobné řeči. Ve skutečnosti mě to, co posluchačka vypráví, vůbec nezajímá.

Mě zajímá on. M I C H A L. Ozval se.

Zbytek vysílání pokračuji v lepší náladě. Skončím v práci a pošlu mu zprávu, myslím si.

Ještě dvacet minut. To uteče.

„Poslední příběh nám svěřila posluchačka Dana. Jí patří díky stejně jako všem, kteří dnes někoho překvapili, udělali druhému radost. Nebo zavolali do rádia. Dnešní den končí. Spolu s vámi se na slyšenou opět v pondělí těší Jakub Svoboda.“ Konečně to mám za sebou. Hraje další song a předtočené zprávy. Vypnu a zakóduji, co je potřeba. Nechám balíček dnešnímu výherci v produkci.

A teď volný víkend.

Studio máme v pátém patře. Jdu pěšky dolů. Ze schodiště je velkými okny vidět na světla našeho města. Zastavuji se mezi pátým a čtvrtým patrem. Na plošince v polovině schodiště. Někde tam bdí Michal. Je jasné, že poslouchal. Na chvilku se zastavím. Koukám se ze schodiště dolů. Vytahuji telefon. Doufám, že tam bude zpráva. Nebo… Je tam.

„Budeš překvapen. Hádej… :-)“

Strkám telefon do kapsy. Scházím patro po patru.

Začínám tušit obsah překvapení. Těším se a zároveň mám strach. Strach, že si s Michalem nebudeme mít co říct. Strach, že se mi nebude líbit. A současně i strach, že se mi bude líbit moc a on bude ještě stále srdcem u Vojty, kterého si vzala smrt. S hlavou plnou podobných úvah přicházím do přízemí. Kartou otevírám hlavní vchod. Vcházím na ulici. Je 0:18. Pět stupňů celsia. Mlhavo. Venku je sychravá říjnová noc. Na ulici se povaluje listí. Ve světle lamp se leskne vlhkostí. Sem tam se do kuželu světla dostane poletující list. Žlutý, hnědý a vzácně i červený. V záři luceren je však vidět i něco jiného. Krátce váhám a pak se vydávám k jedné z nich. Nevím, zda se loudat nebo utíkat. Naproti studiu našeho rádia přešlapuje zachumlaná postava. Vysoká, sportovní. Tou postavou je Michal.