- Alianor
Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.
Jednu přednost ale toto datum přece jen má. Ten den jsem spatřil světlo světa a dnes se ze mě stal hrdý, osmnáctiletý, dospělý muž.
Ovšem nečekal jsem, že to mí rodiče pojmou v tak honosném stylu a udělají pro mě mega párty. No pro mě, měl bych spíš říct, že to byla pouze záminka, aby si rodiče mohli pozvat příbuzenstvo, ale hlavně své obchodní partnery a přátele.
Byl jsem dávno zvyklý na jejich snobství a tvrdohlavost a nerozmlouval jim to.
Jen jsem protočil oči a zaťukal si na čelo, když mi matka svěřila, že budeme mít zahradní párty.
V únoru! Měl jsem dojem, že se asi zbláznila, ale nechal jsem to v její režii, neboť dávno vím, že hádat se s ní o čemkoli končívá mým a vlastně i otcovým totálním selháním.
A tak jsem teď seděl pod zahradním stanem plným plynových ohřívačů se svým nejlepším přítelem Tomášem a trochu paradoxně jsme probírali školu a maturitu. S Tomem se stejně rozhovor dřív či později zvrtne na školu… Nechápu ho, místo, aby se bavil a chvíli vypustil, že za čtvrt roku z nás bude téct pot před komisí, řeší tady předpřítomný čas v angličtině!
S nataženým krkem jsem vyhlížel Marii, která mě jistě zachrání od pokračování tohoto nudného tématu.
„Ahoj kluci, promiňte, že jsem se zdržela, ale musela jsem jet na letiště vyzvednout bratra. Včera večer volal, že přiletí, tak jsem jej nechtěla nechat se plahočit po městě taxíkem. Co probíráte?“
Tomáš už se nadechoval, že do rozhovoru zapojí i Máju, ale já byl rychlejší.
„Tom zas blbne se školou, ale poslouchej, ty ses nám nikdy nesvěřila, že máš bratra, představíš nám ho někdy?“
„Brácha skoro nikdy není doma, je voják z povolání a pořád jezdí někam na hloupé nebezpečné mise. Nechtěla jsem o něm mluvit, protože… no prostě mám o něj strach. Představit vám ho můžu hned, je tu se mnou. Přemluvila jsem jej, ať jde, sice takové párty nesnáší, ale mně nic nedokáže odmítnout, takže se mnou, sice s kyselým ksichtem, šel.“
„Tak pojďme, jsem zvědavý!“ opravdu jsem byl zvědavý na jejího bratra, kterého nám taková léta tajila.
„Jen bych ráda upozornila, že není moc přátelský a na někoho může působit děsivě, ale je to nejhodnější člověk, kterého znám – opravdu, tedy spolu s vámi dvěma,“ varovala nás a už mě táhla někam dozadu na zahradu. Naštěstí dnes nebyla taková zima, jakou bych v únoru čekal, a tak se plno lidí pohybovalo i mimo stany pod zubatým zimním sluncem.
Pod starou lípou jsem zahlédl vysokou postavu, celou v černém, v jedné ruce cigaretu, v druhé skleničku poměrně slušně naplněnou zlatavou tekutinou. Byl k nám pootočen zády a nevšiml si nás. Vypadal, že je ponořen do svých myšlenek a nemá zájem se jít bavit mezi lidi.
„Kristiáne!“ vytrhla jej Mája z jeho světa. „Chci ti představit své dva nejlepší kamarády.“
Kristián se na nás překvapeně otočil, nejspíš ani nečekal, že jej zde někdo osloví, a očima zastavil na mně. Jeho pichlavý pohled mě okamžitě uchvátil. Strnul jsem v pohybu a nedokázal se odtrhnout od jeho očí. S pootevřenou pusou jsem zíral na ty světlé šedomodré hloubky, jež se leskly jako leštěná ocel a jejich unikátní tvar podtrhovaly dokonalé dlouhé tmavé řasy. Sotva mi adrenalin, jenž mi neskutečně rychle vybublal v těle, dovolil se od nich odtrhnout, nepokrytě jsem si jej prohlížel a mému oku neunikla neuvěřitelně bledá pokožka, která kontrastovala s ebenově černými vlasy, spadajícími v delších pramenech do ostře řezané tváře.
A pro mě se zastavil čas. Zíral jsem na něj s otevřenými ústy, jako kdyby přiletěl z cizí planety.
Jak někdo může vypadat tak dokonale? A působit tak chladně? Pod jeho pohledem jsem cítil, jako by na mě sáhla ledová ruka, ale přesto jsem z něj cítil cosi hřejivého. V tu chvíli jsem měl opravdu pocit, že jsem se pomátl.
„Vojto?“ Mája mě donutila odtrhnout od něj zrak, chytla mě za ruku a odtáhla kousek pryč. „Co na něj tak zíráš? On je nevyzpytatelný, já nevím, co může udělat. Nezapomeň, je to voják, věčně někde v předních liniích… Já bych ho neprovokovala. Vsadím se, že má pod sakem revolver,“ zašklebila se, „on si tvé zírání může přebrat jakkoli.“
„Co? Cože? Promiň, neposlouchal jsem tě!“ pořád jsem přemýšlel nad tou dokonalou tváří, a to ani nechci domýšlet, jak asi vypadá jeho tělo. Ach můj bože, zaraz mé myšlenky!
„Nic! Jen na něj tak nezírej, čumíš na něj jak na svatý obrázek! Jsi snad gay?“
„Jsem! Máš s tím nějaký problém?“ řekl jsem chladně.
„Cože? A proč jsi mi to nikdy neřekl?“ udiveně povyskočila.
„Neptala ses,“ odfrkl jsem. Původně jsem se jí nechtěl svěřovat, ale nakonec – je to moje nejlepší kamarádka. Slušelo se, aby znala mé tajemství, a stejně by se to jednou dověděla.
„Dobře, dobře, chvilku bude trvat, než tu informaci vstřebám! A teď pojď, ať tam kluci nejsou sami.“
„Počkej a Kristián?“ zeptal jsem se, tohle teď pro mě byla otázka života a smrti.
„Co je s ním?“ otočila se na mě.
„Jakou má orientaci?“
„Neptej se a pojď a zapomeň na něj, není to kluk pro tebe!“
„Proč ne?“ Musel jsem vědět, jestli je to tím, že je nepřístupný heterouš, nebo je v tom i něco dalšího.
„Protože je většinu času pryč a protože neznám den, kdy bych se o něj nebála, nemusíme být strachem bez sebe dva,“ řekla rázně, ale ucítil jsem v jejím hlase smutek.
„Víš co, ale o tom se snad nebudeme ani bavit, tvůj bratr je studený jak psí čumák a stejně jako on ani já o něj nemám zájem, takže můžeme v klidu tuto debatu uzavřít a jít se bavit, co říkáš?“ řekl jsem s mírným opovržením, abych ji uklidnil, ale věděl jsem, že tvář toho vojáka mi bude v mysli strašit ještě pěkně dlouho.
„Prima,“ řekla uklidněně Mája a už jsme odcházeli zpět ke stromu, kde jsme zanechali kluky. Ti tam už ale nebyli, a tak jsme směřovali zpět mezi společnost.
Nakonec jsem se se svými přáteli velmi dobře bavil, ale po nějaké době jsem zjistil, že mi v dobře bavící se společnosti chybí jedny studené šedé oči.
Nenápadně jsem se tedy vytratil, procházel se sám po všech zákoutích zahrady a hledal černovlasého vojáka, který mi tak učaroval.
Ten ale jako by se do země propadl. Nechtěl jsem jít za Májou a vyptávat se, zase by mě jen zpražila, že se o něj nemám zajímat, a na takové kecy jsem opravdu neměl náladu. Chtěl jsem jej najít, přál jsem si, aby se s námi šel bavit. Byl bych nerad, kdyby jen seděl kdesi sám a přemýšlel nad místy, kde zuří válka a odkud si přijel domů alespoň na pár dní vyčistit hlavu.
Napadlo mě, že jsem ještě nebyl prohledat dům. Může být v hale nebo v kuchyni s někým zapovídaný a já si o něj dělám jen zbytečné starosti. Proběhl jsem všechny místnosti našeho domu, kde se pohybovali hosté, ale nikde ani stopa.
Rozmrzelý, že jsem ho nikde neobjevil, jsem se rozhodl, že se vrátím za svými přáteli. Vtom jsem si ale vzpomněl, že jsem Tomovi slíbil knížky o Enterprise. Rychle jsem vyběhl schody a vrazil do svého pokoje.
V tu chvíli už jsem šokovaně zíral do uslzených šedých očí, které na mě vyděšeně a provinile hleděly.
Zůstal jsem stát jako solný sloup – plakal, tvrdý voják, který dennodenně viděl hrůzy, jaké si nedokážeme představit, a on tu seděl a plakal – můj bože, s mým medvídkem v náručí. Díval se na mě a drtil to plyšové zvíře dál v rukou a jen mlčel.
Nevěděl jsem, jestli se mám rychle otočit a odejít anebo ho obejmout a aspoň se pokusit z něj sejmout tu tíhu, která ho cupuje zevnitř.
Byl tak nádherný, jak tu seděl zranitelný a plný hořkých pocitů, které vyvolaly jeho pláč. Viděl jsem nyní jeho pravé já, citlivé a otevřené. V jeho očích probleskoval všechen ten strach, frustrace a lítost a já měl pocit, že se za chvíli rozbrečím s ním.
Sedl jsem si vedle něj tak, abych neohrozil jeho osobní prostor a nějak ho nevyplašil, protože se na mě díval jak raněná srnka. Měl jsem strach, že se každou chvíli zvedne a uteče.
„Kristiáne? Co se stalo?“ začal jsem opatrně.
„Vojtěchu, běž zpět za přáteli, jen mě, prosím, ještě chvíli nechej ve svém pokoji,“ zašeptal tak potichu, že jsem jej málem neslyšel.
„Dokud mi neřekneš, co tě trápí, neodejdu odsud!“ řekl jsem nekompromisním hlasem a on se jenom smutně usmál.
„Vojto, já ti přece nebudu kazit oslavu mými splíny, to nemáš zapotřebí, jen běž, já se k vám za chvíli připojím,“ vzdychl.
„Ne, Kristiáne, ty jsi můj host a je mou povinností se o tebe starat, a to já budu! Jen mi řekni, co tě trápí, uleví se ti třeba, když se vypovídáš,“ byl jsem neoblomný a přisedl jsem si k němu blíž a objal jej kolem ramen. Bylo to jen běžné kamarádské gesto, které ho mělo povzbudit, ale cítil jsem, jak se pod mým dotykem otřásl.
Rychle jsem se stáhl. „Promiň.“
„Nic se neděje,“ hlesl a já viděl, že se jeho oči opět plní slzami.
„Dobrá, když se mi nechceš svěřit, nebudu tě nutit, ale dovol, abych ti mohl alespoň dělat společnost. Nechci, abys tady byl sám a smutný!“
Pokrčil rameny a dál mlčel. Já také, a tak jsme vedle sebe seděli, potichu a smířlivě. Jenže jsem zaslechl, jak se snaží polykat vzlyky. Možná, že ho svou společností trápím, možná bych ho opravdu měl nechat samotného, ale já to nedokázal. Možná jsem to byl nakonec já, kdo potřebuje nutně jeho společnost…
Po chvíli začalo být ticho tísnivé, když v ten moment se na mě Kristián otočil.
„Před chvílí jsem měl telefonát – z Afganistánu…,“ odmlčel se a já se na něj podíval a v mých očích byla prosba o pokračování.
„Celá má jednotka je mrtvá… všichni… včetně velitele…,“ zadrhl se mu hlas a slzy si opět našly cestu po jeho tváři. „Já… už nemůžu… nemůžu se tam vrátit.“
Schoulil se do klubíčka, stále tisknul k hrudi to plyšové zvíře a ani se už nesnažil nějak maskovat slzy zoufalství.
Přisedl jsem si těsně vedle něj a pevně jej objal. Tentokrát se nebránil, ba naopak, ještě více se schoulil do mého náručí a nechal se hladit po zádech.
„Je mi to tak líto, Kristiáne, rád bych ti nějak pomohl…,“ zašeptal jsem do jeho vlasů.
„Zůstaň tu se mnou a drž mě chvíli, prosím,“ zaprosil a schoval své uplakané oči do mé hrudi.
Jen jsem jej pevně držel a hladil po zádech a po chvíli jsem si všiml, že třas jeho těla, který způsobovaly těžce zadržované vzlyky, ustal a on jen pravidelně oddychuje.
Položil jsem jej do postele a nevěřícně zíral na jeho kouzelnou tvář. Hladil jsem ho po líčkách a odhrnoval neposlušné pramínky, které stále padaly do jeho tváře.
Zamiloval jsem se! Během jednoho odpoledne jsem se zamiloval do vojáka, který přišel o své nejbližší někde daleko, kde zuří boje. Jsem rád, že má Máju, a zařekl jsem se, že teď budu jeho oporou i já.
Když jsem se vynadíval na jeho andělskou tvář, rozhodl jsem se vrátit za svými přáteli, kteří mě jistě už postrádali.
Celý zbytek odpoledne byl jako v mlze. Mé myšlenky stále odcházely do mého pokoje za mou objevenou láskou a do toho přišly obavy, že on o mě nebude mít zájem. Má teď jiné starosti než se starat o city sotva dospělého kluka. Seděl jsem na zahradní houpačce, hleděl na západ slunce a přemýšlel, co si počnu. Jsem sobecký, vím! Měl bych mu nechat prostor, ať se vyrovná se svou ztrátou, ale já jsem se rozhodl, že o něj budu bojovat.
„Kde je Kris?“ vyrvala mě z mých úvah Marie.
„Spí,“ řekl jsem zasněně.
„On se opil? To snad ne?“ zděsila se.
„Ne, jen byl unavený, tak jsem mu přenechal svůj pokoj, ať si odpočine.“
„Proč mi neřekl? Odvezla bych ho domů,“ nechápavě zakroutila hlavou a povzdechla. „Mám o něj takový strach!“
„Myslím, že už nemusíš, svěřil se mi, že už se tam nevrátí,“ chtěl jsem ji utěšit.
Ta jen odmítavě zavrtěla hlavou. „Víš, kolikrát už tohle sliboval? A vždycky tam odjel zpět! Dýchal by pro tu svoji jednotku! A nehledí na to, že já se doma trápím.“
„Májo, už ho tam nikdo nečeká – celá jeho jednotka je… mrtvá!“
„Cože?“ vytřeštila na mě oči. „Musím jít za ním!“
„Spí, nechej ho odpočinout!“ zastavil jsem ji.
„Můžu u tebe přespat? Nechci jej nechat samotného. Až se probudí, bude mě potřebovat!“
Přikývl jsem.
V tu chvíli se k nám přidal vysmátý Tomáš, ale my dva už jsme se nedokázali vpravit do víru oslav.
V noci jsem se k němu potichu a opatrně přitulil. Ačkoliv byl stále oblečený, i přes košili jsem cítil, kterak se ke mně probíjí horko, sálající z jeho těla. Bylo to tak příjemné, až euforické, že jsem přestal přemýšlet a opatrně jsem jej políbil na krk. Výboje podobné elektrickému proudu se mnou lomcovaly a já se nechtěl kontrolovat a líbal jej dál. On se jen zavrtěl a ještě víc k sobě přitiskl medvěda, kterého stále svíral v náručí.
Ach, jak já jsem tomu plyšovému zvířeti záviděl!
Postupoval jsem v polibcích až dozadu na šíji, kde mě zašimraly do nosu kraťoučké vyholené vlasy a já se o ten mech otřel tváří. Ovanula mě vůně jeho šamponu spolu s kolínskou. Chvíli jsem vdechoval jen tu dokonalost, až jsem si připadal jako opilý. Opatrně jsem přehodil ruce přes něj a lehce si ho přitáhl ještě blíže k sobě. Jeho horkost a blízkost mi způsobila nemalý problém v kalhotách. Snažil jsem se na to nemyslet, nějak to rozdýchat a usnout, ale myšlenky a fantazie pracovaly na plné obrátky. Začal jsem si představovat jeho pevné tělo, na kterém při každém pohybu hrají svaly, kterak se ke mně tiskne a jeho chlouba se pomalu prodírá do mého horkého a nadrženého nitra. Skousl jsem si silně spodní ret, abych zadusil zasténání, které se mi tou představou dralo přes rty. Cítil jsem, že svou erekcí tlačím Kristiánovi do zad.
Ježkovy voči, musím s tím něco udělat, nesmím ho teď vzbudit! Co by si o mně pomyslel? Vždyť to vypadá, jako bych ho chtěl znásilnit ve spánku. A do toho mi ještě Marie ani nepotvrdila, že je na kluky. Co jestli se vzbudí a zpanikaří, že má chlapskou erekci zabodnutou do zad? Můj bože, to ne!
Napjal jsem se a snažil se co nejopatrněji vysoukat zpod peřiny, ale najednou mou ruku chytla ta jeho a přitáhl si mě opět k sobě.
„Vojto,“ zamumlal zastřeným hlasem.
„Kristiáne, promiň, já… nechtěl jsem, prostě to přišlo samo, nezlob se na mě!“
„Já se přece nezlobím,“ otočil se ke mně a usmál se líným úsměvem, „to je to nejkrásnější probuzení za posledních deset let.“
„Opravdu?“ usmál jsem se tím nejzářivějším úsměvem, neboť ve mně vzbudil naději, že by snad mohl také cítit jistou náklonnost k mé osobě.
Ani jsem se nestačil vzpamatovat z euforického štěstí, když se přisál na mé rty a začal mě jemně líbat. Zažil jsem šok. Velmi příjemný šok – vlny slasti se přelévaly mým tělem jako vlny na moři a já se tetelil štěstím. Nejen proto, že Kristian nejspíš ke mně něco cítí, ale také mu mohu svou láskou pomoci překonat ztrátu všech jeho kamarádů. Tím, že tu bude mít mě, třeba opravdu nebude chtít odjet zpět a zůstane tady se mnou a se svou sestrou Marií.
Jeho sladký jazyk se probojoval do mých úst a v té chvíli je začal plenit a sát, jako by měsíc žíznil a teď narazil na vodu. Velmi rád mu budu dělat oázu v jeho vyprahlém a pouštním světě plném násilí a smrti.
„Chceš to stejně jako já?“ zašeptal otázku přímo do ucha a já se jen třásl slastným pocitem, který mi způsobil jeho horký dech rozlévající se po mé šíji. Odtáhl se a podíval se mi do očí, čekaje na odpověď.
Když jsem viděl jeho oči, které hořely touhou, jen jsem vzdychl prosté ano a přivlastnil si jeho ústa, které přímo vyzývaly k polibku.
Kristián se nikterak nebránil a přidal se k vzájemnému zkoumání našich úst. Jeho ruka mi zajela pod tričko a začala hladit má rozpálená záda. Tam, kde se mě dotknul, se kůže rozpálila ještě víc a já na sekundu zapřemýšlel, kolik takovýchto slastných pocitů ještě unesu, než vyvrcholím.
Koutkem oka jsem zahlédl jeho tvář a viděl jsem, že je na tom podobně. Oba jsme si začali pomáhat s vysvlékáním, a když jsem viděl Kristiána nahého, jen jsem vzdychl. Vypadal jako řecký bůh vytesaný do mramoru, jako nejkrásnější anděl, který za mnou přiletěl z nebes. Pomyslel jsem si, že snad sním, ale v koutku duše jsem věděl, že představy o něm byly naprosto ubohé proti realitě, která teď ležela přede mnou a očima prosila, abych šel k němu blíž a dovolil mu si mě bezostyšně vzít. Velmi rád jsem se tomu podvolil a nechal jeho šikovné ruce kouzlit po mém těle. Braly si i dávaly a já jsem se cítil jako v sedmém nebi. Smyslné vlnění našich těl mi dávalo zapomenout na všechny nejistoty, které jsem doposud cítil vůči své orientaci, a tušil jsem, že i z něj odpadá smutek a hořkost. Byli jsme tam jen my dva, spolu, milující jeden druhého a lámající ledy svých temných zákoutí duše.
Milování s ním byl ráj, který jsem ještě nikdy nepocítil, a já věděl už teď, že jej miluji celým svým srdcem.
Říká se, že láska na první pohled neexistuje. Ale ano, existuje! Já jsem ji zažil a mohu tvrdit, že nic intenzivnějšího než toto osvícení mě nikdy dřív nepotkalo.
Svátek svatého Valentýna pro mě už dnes není jen trapný svátek obchodníků s květinami a den mých narozenin. Tento den jsem nalezl to nejkrásnější, co mě kdy mohlo potkat – svou lásku, svou druhou polovinu, která mi dosud chyběla a díky níž se cítím celistvý a šťastný.
Kristián odešel z armády a zůstal se mnou doma. Pracuje jako hasič a ve volném čase se věnuje dětem ve skautu. Naše soužití nebylo bez mráčku, byl zvyklý na tvrdý život vojáka, potřeboval velet a mnohokrát jsem mu musel připomenout, že nejsem vojín z jeho jednotky, ale na druhou stranu byl něžný jak okvětní lístek růže a dokázal pro mě snést modré z nebe.
Na mé osmnácté narozeniny jsem dostal spoustu dárků, ale ten nejdražší, nejvzácnější a nejcennější teď sedí vedle mě a já se ho nikdy nevzdám. On je můj Valentýnský poklad…
Miluji tě, Kristiáne…
Autoři povídky
Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Na druhou stranu Valentýn, stejně jako Vánoce dává příležitost vydávat takovéto slaďáky, aniž bych dostal vyhubováno, že tady rozsévám cukrovku. Takže ještě jednou děkuji za krásné ohlasy.
Teď právě nikam, proto jsem u láhve vína četl tohle a ne sám.
V redakci by těch Valentýnů mohlo být i víc.
A kam teď chodíš do té předražené restaurace? Jinak za mě plus za romantiku.
ja by som si dovolil upraviť trochu Tvoj medailón nasledovne:
Nenapraviteľný romantik a optimista, ktorý svojou tvorbou teší strašne veľa ľudí a oni z toho majú neskutočnú radosť
Takže si ma touto Valentínskou poviedkou veľmi potešil a radosť mi urobíš ďalšou skvelou poviedkou z tvojho pera
ru
rude-cerstve-ruze
Ode mě palec nahoru.