Dotek

Vzduch voněl deštěm, který před pár minutami ustal. Umyté ulice a chodníky vypadaly nově, zeleň všude kolem zářila do dálky. Podzim se už blížil, ještě ale nestihl obléknout park do barevného hávu.

Po celém dni v dílně si užíval křupání písku pod nohama i to, že je v parku sám. Vlastně ne úplně sám, zase tam byl, na lavičce, na klíně rozevřené desky. Vítek si myslel, že je to asi malíř, a velice často, jak si uvědomoval, přemýšlel, jaké obrazy jsou skryté v těch deskách. Pomalu procházel kolem muže, snažil se zvědavě nezírat. Náhle k němu neznámý zvedl pohled, poprvé tak viděl do jeho očí. Byly čokoládově hnědé a jejich zvláštní teplo bylo nečekané, mladík se skoro zastavil. Vysoká, štíhlá postava malíře se nepohnula, jen ty oči Vítka pohltily. Mladík stál, muž seděl, jako by jen oči mluvily. Ozval se zvuk kroků, někdo další procházel parkem, to je probralo. Vítek rychle vykročil, prošel kolem muže, který zůstal sedět bez pohnutí.

Kryštof svíral tužku v prstech, pomalu dýchal a snažil se zklidnit své srdce. Chodí sem teď jen kvůli tomu, aby ho spatřil. Nezapomene na první den, kdy mladíka uviděl. On sám se potřeboval provětrat, návrh domu, na kterém pracoval, se mu nedařil podle jeho představ. Musel si vyčistit hlavu. Užíval si krásu dne, stromů. Jako vždy v takových chvílích se mu vybavila jedna z mnoha jeho oblíbených básní. Myslí mu pluly verše umocňující jeho náladu, se zavřenýma očima se nechal unášet, než je neochotně otevřel a spatřil ho. Mladíka kolem dvaceti, možná, trochu delší černé vlasy, štíhlá postava, ne moc vysoký. Nevěděl, proč nemohl od mladíka odvrátit zrak. Sledoval ladný pohyb jeho těla, paží. Vstřebával, vštěpoval si každou vteřinu. Večer seděl potmě v křesle, měl před očima těch pár minut z odpoledne.

Začal chodit pracovat na lavičku do parku, čekal na mladíka a často se i dočkal. Bylo to jako droga, den, kdy nepřišel, byl k nesnesení. Uvědomoval si, že stačí gesto, slovo a snad by měli možnost promluvit si. Měl ale obavu, že když to udělá, přijde i o ty malé chvíle, bez nichž by už nemohl být. Teď myslel na výraz mladíkovy tváře, odlesky slunce v šedomodrých očích a vybavila se mu báseň. Měl poezie plnou knihovnu, ta báseň se vynořila z paměti. Přednesl ji nahlas, usmál se, jen lehce si upravil pár slov a recitoval ji znovu. Bylo to bláznivé, nesmyslné, šílené, ale Kryštof věděl, cítil, že ji recituje pro něho, neznámého mladíka, na něhož bude zítra znovu čekat. Usnul v křesle.

Ráno bylo jako každé jiné, chvilku, než se mu připomenuly hnědé oči. Vítek nemohl hřejivé teplo a zvláštní něhu, kterou v nich spatřil, opustit. Přistihl se, jak zírá z okna, v myšlenkách je zpět v parku, čas letí, jen on zůstává v té chvíli. Spoustu běžných drobností, jež byly součástí rána, nestihl. V práci byl nesoustředěný, zrovna měl rozdělaných několik kožených náramků a brašnu. Jak mu jindy dotek kůže a práce s ní přinášely klid, dnes to nešlo. Takže se rozhodl jít odpoledne do parku, uklidnit se, říkal si. A věděl, v hloubi duše věděl, že doufá v další setkání. Nemusel se moc rozhlížet, muž byl na stejném místě, znovu se svými deskami. Vysoká, štíhlá postava, desky na klíně. Zamířil přímo k němu, bez přemýšlení, magnet by ho nemohl přitahovat víc. Tentokrát však neznámý vstal. Vítek tušil, že je vysoký, a nemýlil se. Nyní si se zájmem prohlížel muže, k němuž stále, ale velmi pomalu, kráčel. Štíhlé boky, dlouhé prsty na krásných rukou. Ano, neznámý měl krásné ruce. Rychle zabodl pohled na hrudník a spatřil na krku naběhlé žíly. Viděl, jak v nich tepe krev, rychle, divoce. Bránil se tomu, nakonec to nevydržel, pohlédl do mužových očí. Zastavil se neschopen pohybu.

Přicházel, hned ho spatřil. Ladné pohyby, které ho zaujaly tehdy poprvé, teď si vybavil i jiskřičky v modrošedých očích. Mladík se blížil, Kryštof už nevydržel sedět, rychle vstal. Mladíkovy kroky zpomalily, stále ale mířil k němu. Kryštof vnímal horko šířící se mu celým tělem, zrychlený dech, nervozitu. Mladík byl nejmíň o hlavu menší, díval se někam na jeho krk, nakonec k němu pozvedl svou tvář, ty překrásné oči hořely. Kryštof bezděčně, veden svou touhou, svými sny, pozvedl ruku, konečky prstů se dotkl něžné tváře, v níž byla zvláštní zranitelnost. Nekonečnost okamžiku ho pohltila.

Muž se jemně dotkl jeho tváře. Vítek chtěl couvnout, nemohl. Bylo to nečekané, nečekaně krásné, nevěděl, co se s ním děje, jen naklonil hlavu a svou tvář vložil do mužovy dlaně. Ruka se opatrně přesunula na šíji a pak si ho neznámý přitáhl k sobě. Skláněl se nad ním a on se zakloněnou hlavou hleděl na něho.

„Jsem Kryštof.“

Dvě slova, co vše dokážou dvě slova.

„Vítek,“ vydechl.

Dlouho jen stáli. Pak se lavička stala svědkem jejich prvních vět, otázek a odpovědí. Doteků.

- po roce -

Stál u stojanu, rozkresloval návrh dvoupatrového domu. Soustředil se, neslyšel tak Vítka přijít. Všiml si ho, až když mu přejel prsty po páteři. Rychle couvl, teď nemůže…, však práce počká. Odložil, co měl v rukou, jinak ale zůstal, jak byl. Jemné prsty prochladlé podzimním větrem se zahřívaly teplem jeho těla. Kryštofovi naskočila husí kůže, zachvěl se. Vítek se k němu přitiskl, rukou prozkoumal bradavky ztvrdlé chladem i vzrušením.

„Vítku, musím to zítra odevzdat.“

„Hmmm,“ zapředl chlapec.

Všetečné ruce se v cestě po mužově těle nezastavily. Naopak, trochu se zdržely u knoflíku kalhot, to už se Kryštof otočil. Měl rád tyhle chvíle, kdy se setkal s Vítkovýma hořícíma očima. Pohladil milovanou tvář, šíji, pak prudce sjel až na pevný zadek, vytáhl si mladíka do náruče, Vítkovy nohy se mu omotaly kolem boků. Odměnou mu byl polibek, vroucí, dravý, sladký. Nebylo slov, kterými by vyjádřil vše, co se v něm dělo. A zrovna v tuto chvíli se mu znovu vynořila z mysli ona báseň, bezděčně se pousmál. Nesl si milého do ložnice, svlékal zbytečné kusy oblečení, které mu bránily v laskání rozdychtěného těla. Hladově líbal sladké rty.

Vítek se vzpínal proti němu a Kryštof vyhověl jeho touze, protože tím utišil i svou. Ve chvíli kdy pronikl do milencova těla, Vítek zasténal, se zakloněnou hlavou se tiskl ke Kryštofovu klínu. Muž uhranutě hleděl na přivřené oči, pootevřené rty. Pohnul se v bocích. Zakňourání, prudký vzdech. Vychutnávali každou vteřinu jejich spojení.

Propleteni jeden do druhého, pod jednou peřinou, spali. Unaveni milováním, intenzitou jejich spojení, spokojeně oddechovali. Po probuzení se hladili, objímali.

„Co to bylo, na co jsi myslel u rýsovacího prkna?“

„Co?“ byl Kryštof překvapen.

„Ale no tak, tak zvláštně ses usmál,“ naléhal Vítek.

Kryštof se musel zamyslet, než mu to došlo. Pak pověděl Vítkovi o básničce. O tom, jak si ji připomínal, když o něm s otevřenýma očima snil. Recitoval ji pro něho.

Vítek byl ohromený.

„Nikdy jsi mi to neřekl. A že jsme mluvili o všem možném, snad úplně všem. Řekneš mi ji?“

Kryštof se podíval do šedomodrých očí. Po celou dobu, co recitoval milostné verše, se pohledu nepouštěl. Vítek skoro nedýchal.

„Je nádherná. Tu jsi psal ty?“ mladík věděl, že Kryštof nejenom rád básně čte, ale také je píše. Měl je rád a on mu je vždy dal přečíst nebo rovnou recitoval.

„Ne, já ne, Konstantin Biebel.“

Jemně se vymanil z Vítkova objetí, v knihovně vytáhl sbírku básní, vrátil se do postele a přitáhl si mladíka těsně k sobě. Nalistoval stránku, podal knížečku Vítkovi, ten si báseň přečetl.

„Je o ženě.“

„Ano, já si to upravil pro sebe. Chtěl jsem, aby byla o tobě.“

Mladík se k němu přitulil, objali se.

„Nikdy nezapomenu, jak jsi mě poprvé pohladil,“ líbnul ho na nejbližší místečko, kam dosáhl.

„Já, jak jsi mi vložil tvář do dlaně. Jako by ses mi tím odevzdal. Byla v tom důvěra…“

„Jen malý dotek a už jsi mě držel v náruči,“ zavrněl Vítek.

„A už nepustil a nepustím.“

- Epilog -

Měl narozeniny. Tušil, že Vítek něco chystá, stejně tak i on. Měl plány na celý den. Už od rána ale vše nevycházelo, jak si přál. Galerie, kam chtěli jít, měla z havarijních důvodů zavřeno, prasklo vodovodní potrubí. Jen doufali, že to neodnesly obrazy. Bylo hezky, šli na delší procházku a alespoň si vyprávěli o obrazech, na které se těšili a těší dál.

V restauraci někdo popletl objednávku, dostali úplně něco jiného, než si objednali. Vítek to ale bral s humorem a Kryštof se díky tomu přestal nervovat. Nakonec se dost nasmáli při ochutnávání a vzájemném krmení. Vítek byl rozkošný, rozesmátý, Kryštof se nechal jeho radostí, až dětským rozjařením, nakazit. Když ale došli k divadlu a byla změna programu z důvodu nemoci, to už Kryštof soptil.

„To je zlej sen, jednou si něco naplánuju a oni mi kazí celý den,“ křičel.

„Já mám hezký den,“ usmíval se mladík. Hněv v hnědých očích mizel.

„Navíc si myslím, že si můžeme udělat úplně jiný program, jen sami pro sebe, doma.“ To už v nich plál úplně jiný oheň.

Leželi v posteli propleteni do sebe. Vítek se natáhl, po tmě zašátral v šuplíku nočního stolku. Poslepu nasadil a zapnul na Kryštofovu levou ruku kožený náramek. Propletl své prsty s jeho, vtiskl polibek do dlaně.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptal.

Muž přejel prsty po náramku, zkoumal jeho hladkost, seděl mu dobře. Pak nahmatal něco, co bylo do kůže vyryto. Rozsvítil, zblízka si dárek prohlížel a četl:

Na břehu moře ležíme sami.
Jen měsíc, jenž sestoupil z hor,
teď ve vodě stojí po kolena.

Vždycky milovat budu
pohled tvých přivřených očí
a křehkost údů.

Ač sám snem, tys jediný
mezi mořem a nebem
skutečná pevnina,
po které jdou mé ruce a mé rty –
a konce nedojdou.

Pevně Vítka objal, pohladil černé vlasy, svůj pohled upíral do šedomodrých očí, v nichž viděl lásku a oddanost.

„Děkuju ti. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost. Miluju tě,“ něžně mladíka políbil.

„Já tebe taky,“ po tváři se mu skutálela slza.

„Vítku,“ jemně ji setřel.

„To nic, jsem prostě šťastný,“ oplatil Kryštofovi polibek.

Lampička svítila na dva milence, na dvě duše, které se dotýkaly, až splynuly.