• Michal
Stylklasika
Datum publikace25. 2. 2021
Počet zobrazení2519×
Hodnocení4.48
Počet komentářů17

Do paměti se mi kdysi zaryla nádherná pravda:

Život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, které naopak dech berou.

 

Pondělí

Jako v tranzu pozoruju jeho dokonale tvarované silné ruce, na kterých se pohupují masivní chlapácké hodinky. A ten perfektně sexy vystříhaný zátylek! Nedokážu se vynadívat. Tak nádherného samce jsem už dlouho nepotkal. Přitom je z něho vidět jenom kousek a ještě zezadu. Ale i to stačí, aby se mi okamžitě postavil. Protože to, co si při téhle podívané představuju, předčí vše doposud vyfantazírované:

Zcela nahý se zasouvám pod volant, mezi jeho roztažená svalnatá stehna, a přes upnutou látku uniformních kalhot něžně hladím vzedmuté obrysy všeho, co ukrývá jeho klín. Skoro až obřadně se špičkami prstů jemně dotýkám každičkého záhybu, hrbolku i siluety podélně loženého a tvrdnoucího pokladu. Ten se postupně šponuje dál a dál do nohavice, až mi z jeho dorůstající velikosti pomalu dochází odvaha. Nepopsatelně toužím a zároveň mám strach vysvobodit ho ze zajetí kalhot. Tenhle zážitek se tak stává ještě o něco víc dechberoucí. Opatrně, jen tak kradmo, posílám pohled nahoru. Má lehce zahmouřené oči a v obličeji slastný nedočkavý výraz. V místě stěrbinky, teď už plně nalitého žaludu, se objevuje výrazný průsak předmrdky. Další důkaz. Je naostro! Moji vlhkou touhu to okamžitě posílá v táhlých provazcích na podlážku k jeho koženým botám.

Svalnaté krásně vymodelované ruce pevně svírají řízení a z rozepínajícího se zipu se přede mnou klube dokonalý penis. Stísněný prostor mu nedovoluje nic víc než trčet hezky vzhůru s maximálně staženou předkožkou a vyšponovanou uzdičkou. Daří se mi opatrně vyndat i frajerův skvostný šourek a podebrat ho rozepnutým poklopcem. Vytváří tak macatou základnu vybičovanému totemu, jehož záškuby prozrazují, že je napěchovaný žhavou šťávou, a tenhle božský samec mě s ní chce nakrmit.

Nezastavuje. Se svým silným velkým strojem se řítí dál ulicemi, aniž by na sobě dal znát, co všechno se v něm odehrává.

Co mi prostor mezi spodkem volantu a jeho mocným klínem dovoluje, prostrkuju hlavu, a dostávám se tak přímo k lesknoucímu se vrcholku překrásného macka. Špičkou jazyka ho něžně olizuju a nutím k dalším a dalším výronům luxusní vlhké touhy.

„Třebenická. Příští zastávka, Střížkov,“ brutálně přerušuje moji vlhkou extázi hlas z repráků. Polykám na prázdno, na sucho a vracím se do kruté reality, v níž jsem až příliš daleko od objektu mé aktuální a nečekané vášně.

 

Abyste rozuměli, moje pondělní rána bývají otravná, depresivní a během každé jízdy do práce mám pocit, že začínající týden bude ještě delší vopruz než ty ostatní. A tak se to opakovalo několik měsíců až do toho dnešního. Do okamžiku, kdy jsem vlezl do busu MHD, kterým jezdím pravidelně, den co den a zatím se v něm nestalo nic, co by mi bránilo otevřít knížku a za těch několik nutných zastávek přelousknout další kapitolu.

Jako pokaždé, i dnes jsem si to namířil rovnou na zadní sedačku, usadil se, z batohu vytáhnul čtení a… Ani nevím proč, obvykle to totiž nedělám, jsem pohledem zabrousil do prostoru před sebou. Až k čelnímu sklu, na týpka, který seděl přímo před ním, za volantem.

A v tom to přišlo. Knihu jsem ani neotevřel, ruka s ní mi samovolně klesla do klína, výrazně jsem polknul a zastavil se mi dech.

I to málo, které je z toho mužskýho vidět, se mnou okamžitě zacvičilo způsobem, pro jaký nemám slova, vysvětlení, ale možná ani odvahu.

Ohon mi vyairbagoval rozkrok tak bleskurychle, až jsem rád, že mi v něm leží jeden z mých oblíbených čtenářských zážitků. Řekl bych, že jsem i trochu vytek. Mezi stehny se mi odehrává celá plejáda zážitků a některé z nich jsou pro mě zatím zcela neznámé.

Záchranné čtivo odmítám pustit z ruky i během vystupování. Nechce se mi ven. Ale musím, jsem v cíli.

Za odjíždějícím busem čučím jako smyslů zbavený, dokud nezmizí za zatáčkou.

Od toho okamžiku nejsem schopný většinu rozumných smyslů nabrat zpátky, tedy alespoň jejich plnohodnotnou podobu. Místo soustředění se na práci si v hlavě režíruju, co udělám, jestli se mi ho povede znovu potkat. Lépe řečeno, vymýšlím, jak to udělat, aby k tomu došlo.

„Hele, můžeš se v socce na něco zeptat řidiče?“ snažím se do onoho intrikování zapojit i kolegyni, jednu z dobrých kámošek.

„Jak to mám vědět!“ hází po mně vzetkle. Zrovna se jí zaseknul komp a ona už předem trhne hrůzou, že to bude muset zase řešit s tím protivou z hepldesku. Ten má sice hojně napěchováno, ale jako čůrák se i chová. „A proč?“ dodává už trochu klidněji. Její monitor se neochotně rozblikal, najela na něm přihlašovací stránka, a ona se tak vrátila mezi živé.

„Kontakt,“ posílám jí pološeptem a už jenom z představy něčeho podobného se mi opět trochu staví.

„Jooo, tááák!“ pokyvuje chápavě hlavou, na které je rozpoznatelná i snaha něco vymyslet. „Tak si u něho kup lístek. To snad jde, ne?“

„Co já vím?! Mám lítačku.“

 

Úterý

A je to tu. Čelo busu se objevuje v zatáčce. Jako pochodeň na jeho štítu září číslo mojí linky a za předním sklem se rýsuje postava řidiče. Stepuju na zastávce o něco déle než obvykle, abych zrovna dneska jako na potvoru nezmeškal.

Jede on. Postava vysokého chlapa se širokými rameny zabírá podstatnou část mého soustředění se na přibližující se autobus.

Jeho chlapácké šik sluneční brýle jenom podtrhují vzezření Terminátora, který za volantem silného stroje klidně zdemoluje půlku města, stejně jako Arnie, jenom aby zachránil Sáru a Johna před dalším z útoků vyvolaného Skynetem.

Tvář má sice kamennou, bez známek jakýchkoli emocí, ale pohled je to rozpalující.

Sedám si na první sedačku, která je mu nejblíž. Bus je poloprázdný, bylo by trapné si rovnou stoupnout. I když to je pro mě v tuhle chvíli nejlákavější představa.

Vozidlo se s každou další zastávkou rychle plní. Brzo a ochotně proto vlaju na úplném kraji madla, jen abych mohl být skoro nad řidičem, a přitom to nevzbuzovalo podezření.

Dlouhá mikina bezpečně kryje projevy mého kochání se, a já se mu tak můžu naplno oddávat. Třeba cestou naberu i dost odvahy, abych se na něco zeptal. Kupovat lístek je už teď blbost. Snažím se hlavou prohánět myšlenky a přijít na co nejlogičtější důvod.

Ale znáte to, odkrvený mozek toho moc nevymyslí. Zírám jako smyslů zbavený na přehlídku samcoidního mužství, doplněnou o nebetyčnou smyslnost pohybů a gest, okořeněnou o nádhery udržovaného těla. A že jich má požehnaně.

Z mé pozice je vidět všechno. Mírně rozkročená svalnatá stehna napěchovaná v dokonale padnoucích nohavicích, jejichž látka je vytlačována konturami jednotlivých svalů a symetricky porovnaného nářadí v rozkroku. Dokonale vypracované ruce a hebká kůže na nich mi občas protíná výhled, jak můj superhrdina točí volantem. Košile s krátkými rukávy dovoluje obdivovat zatínání šlach na pažích a na dva knoflíky rozepnutá rozhalenka zase odhaluje perfektní vyrýsování vršku jeho prsních svalů.

Utápím se ve fantaziích a jízdu vlastně vůbec nevnímám. Natož, abych byl dost odvážný a oslovil ho. Skoro totiž nestíhám ani vystoupit ve své cílovce.

Sypu se z autobusu ven jako veškeré inteligence zbavený a ve stylu naprogramovaného robota se soukám do moderní kancelářské budovy, kde se nachází i mé pracoviště a očividně už dosti nedočkavá kamarádka-kolegyně Terka: „Jel?“

„Džus!“ zdravím ji naším ustáleným pokřikem a pokračuju ke svému stolu.

„Halooooo!“

„Co?!“

„Ptám se, jel ten borec?“

„Ale joooo…,“ snažím se o nezainteresovanou vláčnost, ale ta mi moc nejde.

„Takže jsi jenom slintal,“ chechtá se Tereza na celu naši kóji a vrací pozornost zpátky k monitoru.

„Chtěl bych vidět tebe, frajerko!“ sedám k tomu svému a vplouvám do dalšího utlumeného dne, v němž nejsem sám sebou.

 

Středa

„Zdarec, borče! Tak jak? Jízdenku, máš?“

„Zmije jedovatá!“ Moji rozladěnost umocňuje fakt, že holka za volantem mojí dnešní ranní linky byla sice moc hezká a sympatická, ale rozkrok mi nevzedme.

Nemohl jsem spát. V noci jsem si samou nedočkavostí zcákal prostěradlo. Podruhé to na mě přišlo tak rychle, že jsem ani nestihnul sundat pyžamo. A potřetí jsem svoji nepřekonatelnou touhu napumpoval rovnou do deky.

Jsem vyšťavený, zmučený žádostivostí, ale v tuhle chvíli především rozhozený, že můj překrásný autobussuperman dneska nesloužil. Tedy určitě ne na mojí ranní lince.

Netuším, jak se v MHD střídají směny a kdy ho zase uvidím. Co když byl jenom záskok? Nikdy před tím jsem ho neviděl, je tedy možné, že…

Ne! Ani si takovou variantu nechci připustit. Kde bych ho pak hledal?!

 

Celý následující týden, plus ještě pár dnů navíc, je jedním velkým rozžhaveným pekelným kotlem. Vařím se v něm a Terezice mě s chutí ještě občas trochu zamíchá pomyslnou vařečkou v podobě neutuchajícího škádlení a popichujících narážek. Nejhorší jsou okamžiky, kdy už má sama pocit, že to přehání, a snaží se vymyslet nějaké řešení, které by mě dostalo z mého ejakulačního očistce.

 

Ten končí okamžikem, ve který jsem už ani nedoufal. Z dálky poznávám, že za předním sklem přijíždějícího busu sedí ON. Tenhle den tím pádem dostává úplně jinou atmosféru, barvy všude kolem jsou najednou barevnější a já se dopouštím iniciativy, pro mě zcela netypické.

Jenomže už nemůžu dopustit, aby zase někam zmizel.

Terce smskuju prosbu, ať mi v rachotě napíše sick day, a jdu na to. Sváču mám, flašku s vodou taky, jsem tedy dostatečně vyzbrojený, aby se mi tenhle plán vydařil.

 

Po několika nekonečných hodinách opakované jízdy jsem rozlámaný, unavený, ale pořád ne dost odhodlaný.

Na konečné už bych měl. Tam i on musí vystoupit. V tu chvíli ho oslovím.

„Budu si hrát na blba, který mu v buse usnul a ztratil se,“ lítá mi pořád dokola v makovici jedna ze strategií, jak se mu dostat k tělu.

Dneska jsem zrovinka trefil revizora, který mě potřetí už ani nekontroluje. Jeden z mnoha důvodů, proč se mi v hlavě rozeznívá vítězné: „Konečně, konečná!“ Blížíme se k poslední zastávce téhle linky i ranní směny.

Zmocňuje se mě panika. Všechno uvnitř mého já bobtná a zároveň kamenní. V uších mi hučí. Prožívám trému, jakou jsem neměl ani u matury.

Vůz lehounce najíždí k ostrůvku, zastavuje, všechny dveře se otevírají a z repráků se ozývá ta užvaněná, která nás posílá ven. Nechce se mi. On totiž pořád sedí za volantem a něco si tam šušní.

Dřevěné nohy mi nedovolují civilizovaně vstát ani inteligentně dojít až ke kabině řidiče. Ostatní cestující nevnímám, mizejí postupně a já se soustředím jenom na svůj cílový objekt.

„Fajn! Odchytnu ho venku, až vyleze,“ chlácholím se v duchu, protože moje neovladatelná tělesná schránka je tak maximálně schopná se vysypat ven z nejbližšího výstupu.

 

„Alexi! Tak jedeme?“ volá nějaká blondýnka a okamžitě se žene ke dveřím u řidiče, z nichž právě vypochodoval ON.

Ale jak! Takovou chůzi, eleganci a zároveň chlapskou dominanci jsem ještě snad u nikoho při vystupování neviděl.

„Bože! Alex. To je nádherný jméno,“ vzdychám si do hlavy místo toho, abych bloncku předběhnul.

Stejně bych to nedal. Je rychlejší než fretka. Hned se na něho věsí, dává mu pusu tvář a opakovaně ho zdraví.

„Jen to předám Fandovi a vyrazíme,“ burácí on, a to mě dostává do kolen úplně. Tím hlasem by mohl skály lámat a podmaňovat si veškerý život na téhle planetě. A možná i na jiných.

„Čůza jedna!“ opět se mi ozývá v hlavě.

Což je ale tak zhruba asi všechno pro tuhle chvíli.

Teda vlastně ne! Ještě jsem schopný na ně chvíli zírat a neskutečně jí závidět.

 

Když jsem ho ale konečně zahlédnul v celé jeho postavené kráse, moje odhodlání se galakticky znásobilo.

Večer zjišťuju, kde začíná linka, kterou jezdím do práce, a jak to na dané zastávce vypadá. Mám štěstí. Je to jedna z odlehlejších lokalit, kde nejsou žádná velká sídliště. Možná díky tomu budu po ránu, v době dovolených, na první denní jízdě sám.

A taky, že jo.

Vozovna je stranou, musím počkat, až bus přijede na čas k zastávce.

A už se blíží. Je ještě lehké přítmí, ranní slunce se teprve neochotně klube někde za obzorem, ale já za volantem bezpečně poznávám Alexe.

Tetelím se jako malé dítě u vánoční stromku a nemůžu se dočkat, až nastoupím.

Jenomže vůz nezastavuje. Pomalinku pokračuje dál za nástupní ostrůvek a mně je dovoleno jenom bezmocně civět.

Odvažuju se bezradně rozhodit rukama. Asi jsem si nevšimnul, že tahle je na znamení.

„To je v prdeli,“ supím pološeptem.

Bus ale najednou zprudka přibržďuje a stojí.

„No, sláva! Nenechá mě tu. Je to poklad,“ broukám si do myšlenek a rozebíhám se k zadním otevřeným dveřím.

Jsem skoro u nich. Jenomže ony se znenadání posunují o kousek vpřed.

Chvilku trčím na místě a nejsem schopný rozšifrovat, co to znamená.

„Asi tě přehlídnul. Nebo si myslel, že už seš uvnitř,“ vysvětluju si a popobíhám k nástupním schůdkům.

Ty se ovšem těsně přede mnou zase dávají do pohybu a rychlostí vycházkové chůze se posunují o pár metrů dál, kde opět zůstávájí stát.

Já taky a vejrám směrem ke zpětnému zrcátku, ve kterém mě musí šofér vidět.

„Tak nastupovat! Už musíme jet,“ ozývá se z autobusu.

Konečně se mi daří nastoupit.

Jsem totálně rozhozený. To jsem nečekal. Naprosto netuším, jak tohle vysvětlit.

Snad typické heterácké hecování a pomyslné plácání se po zádech, kdo je větší vtipálek? Nebo možná rovnou šikana?!

Ani jednou se neobtežuje, aby se na mě podíval. Hlavou se mi honí nejrůznější vysvětlivky, až úplně promrhávám jízdu k další zastávce. Na ní už nastupují další cestující. Ze zoufalství proto opouštím bitevní pole, vystupuju na své obvyklé cílovce a mažu normálně do práce.

 

Jenže on se mi zadřel do hlavy jako infekce. Bez pořádné terapie se ho nezbavím.

Další den, opět na startovním nástupišti mojí ranní linky, ale přináší marné zírání k volantu. Za ním sedí zase někdo jiný. Mým interiérem se naplno rozlévá rezignovanost.

 

Ta se však samovolně rozplývá následující odpoledne, při cestě z práce. Tak rozzářený návrat k domovu jsem už dlouho nezažil. Pohled na mého Terminátora je v odpoledním slunci ještě úchvatnější. Posílen myšlenkou na celý volný zbytek dne mi dodává energii i sebedůvěru a do hlavy mi naskakuje strategie. Nepřipravovaná, impulzivní, okamžitá, což ji v tuhle chvíli pasuje na tu nejlepší.

Opakuju svůj nedávný autobusový maratón a jezdím s mým krasavcem pořád dokola na lince až do chvíle, kdy se zastavuje v poslední zastávce tohohle dne. Borec končí směnu a musí vystoupit. Tuhle příležitosti už nezahodím.

Venku se pořádně setmělo. Na konečnou v tuhle dobu dojíždíme jenom dva pasažéři.

Vůz se otevírá a rozeznívá se vyhazovací hláška.

Chlápek, co seděl vzadu, okamžitě vyskakuje ven, už byl nachystaný u dveří. Ani jsem ho pořádně nevnímal a pomalu se zvedám.

Nevím. Mám řidiče odchytit až venku? Nebo ho oslovit už tady vevnitř? Což když se tu ale bude znova motat ta blonďatá?!

Tolik otázek a žádná odpověď. Jsem ve stresu a on si tam zase něco šmrdlá za volantem, aniž by to vypadalo, že se chystá vystoupit.

Nemůžu ho rušit. Sunu se neochotně ke dveřím. Počkám si na něj na zastávce.

Jak se tak soustředím, abych u toho vypadal co nejvíc nenápadně, se můj ksicht skoro potkává s jedním křídlem zavírajících se dveří.

Na poslední chvíli se zastavuju na schůdkách a nesměle házím pohled dopředu. On tam přitom sedí, čučí si na stehna, na kterých má rozložené nějaké desky, a jako by s tím neměl vůbec nic společného.

Dvířka přede mnou se zase rychle otevírají.

S mým dalším nakročením mě ale téměř odhazují zpátky do vozu. Alex se přesto za volantem tváří a chová, že se ho to netýká a vlastně o tom vůbec neví.

„Jasně! Dělá si ze mě prču. Jsem pro něho jenom snadným terčem k naschválům,“ sviští mi mozkovnou. Naštvaně vyskakuju z busu a úprkovým krokem peláším směr nejbližší stanice metra. Od tohohle hetero trapasu chci být rychle co nejdál. Podzemka ještě jezdí, bezpečně se tak dostanu domů. Snad na něho stejně svižně i zapomenu.

Najednou za sebou ze tmy slyším kroky. Někdo se kvapem přibližuje.

Rozhodnutí zastavit a otočit se není tím nejšťastnějším.

Ve světle nejbližší pouliční lampy se vzduchem míhá letící zaťatá pěst, která mě posílá do kolen.

Schytal jsem ji rovnou do čelisti. Vyplivuju sliny s příchutí krve a zapírám se o poškrábané dlaně. Dopadnul jsem tak blbě, že v téhle poloze nemám téměř žádné možnosti obrany. I rychlost útoku mi jich moc nedovoluje.

Velká pracka mě okamžitě chytá za vlasy a stáčí obličej trochu nahoru. Bzučí mi v uších a jen tak tlumeně v nich slyším zlostně šeptané:

„Drž, nebo tě podříznu! Dám ti, po čem toužíš.“

V mžiku na obličeji cítím hebkou kůžičku ztopořeného klacku, který se mi celou svojí délkou otírá o nos, tvář a žaludem končí u mých rtů. Netrvá dlouho a zvlhlý dobyvatel se mi tlačí do pusy. Druhá ruka mě přidržuje pod krkem a lehce přiškrcuje. Vnímám jenom, jak mi dochází dech. Světla je tu málo, nevidím skoro nic. Zalykám se pod tlakem tlustého ohonu, který se mi rve hluboko do krku. Z těsného sevření mých rtů se řinou proudy slin, které mi cizincových koulí odkapávají na bradu. Dlaň, která mě ještě před chvílí držela za vlasy, se teď zuřivě snaží stáhnout moje kraťasy. Což se jí bez větších obtíží daří, a to i se slipama. Uvědomuju si silná stehna, která se mi tlačí na půlky. Krátce na to se mezi ně zasouvá obušek, který jsem před chvílí vydatně naslinil.

Tlak na krku výrazně sílí. Mám strach udělat cokoliv, co by ho vydráždilo k něčemu jinému. Držím. Jenom slabými úhyby se snažím dát najevo, že to takhle nechci.

Naprosto zbytečná snaha. Prudká bolest mi proniká do těla, ačkoliv cítím, že ve mně ještě není ani po ráfek.

V tom to všechno polevuje. Najednou se můžu zhluboka nadechnout a vrací se mi soustředění. Chápu, že ten, co do mě málem před pár vteřinami zasunul tlustou kládu, někam zmizel, nebo spíš odskočil.

Už to vidím. Jsou tu dva. Svit vzdálené lampy mi dovoluje pozorovat jejich siluety. Jeden leží na zádech a nedokáže účinně odrážet nakládačku, kterou mu ten druhý dopřává pravačkou, zatím co ho levačkou přidržuje přimáčknutého na chodník.

„Do prdele! Co to…?!“ posílám mezi ně, když se mi po chvíli daří vstát, natáhnout si gatě a pochopit, že když je nezastavím, tak ho umlátí.

Cožpak, zasloužil by, ale já se nechci stát účastníkem nějakého maléru. To dosavadní vzrůšo bohatě stačilo.

Ten, co doteď tloukl, se zastavuje a otáčí se na mě. Druhý toho využívá, vysmekává se mu a v nejbližším kuželu pouličního světla je už vidět jenom nahá zadnice, která mizí v dalším z tmavých zákoutí tohohle parčíku.

Můj zachránce se staví naproti mně a já v rajcovních stínových proporcích poznávám svého šoférského superhrdinu.

 

Velké nástěnné hodiny oznamují, že tenhle den definitivně končí. Sleduju jejich ciferník se stále zatajeným dechem a čekám, až Alex přinese pivo. Útočiště nám poskytuje nedaleké nonstop bistro.

Ani jednomu z nás se nechtělo a nechce domů. I beze slov to vyplynulo ze vzájemných pohledů, které jsme si vyměnili hned po tom, co zmizel ten magor v parku.

„Pivo“? pronesl pár sekund na to Alex.

„Pivo,“ přikývnul jsem.

A to stačilo, abychom, dál už jenom mlčky, došli až sem.

„To byl mazec, co?“ odvádí moji pozornost od hodin.

„No, to teda jo,“ posílám mu nesmělý letmý úsměv. „Ale hlavně nečekanej.“

 

Od té chvíle se náš rozhovor rozjíždí. Čím dál víc se uvolňujeme a odhazujeme prvotní zábrany.

Já s mírnými obtížemi, protože mi huba trochu natekla a vůbec tak celkově po těle ještě pořád cítím váhu toho útočníka.

Není to ale nic proti tomu, jak hodně na mě doléhá přítomnost a hlavně Alexův zájem.

Od něj se dozvídám, že ten cvok z parku byl jeden z revizorů. Už delší dobu si tenhle schválně prohazoval směny, aby co nejvíc sloužili na stejných linkách. Vypadalo to, že se chce jenom lísat.

Můj superhrdina navíc zaznamenal i pár jiných fanoušků, kteří si oblíbili jeho jízdy, stejně jako já.

Po nějaké době ale každý z nich náhle zmizel. Alex si to vysvětloval ztrátou jejich zájmu nebo odhodlanosti. Nenavázání kontaktu s takovými proto nikdy nelitoval.

Ale u mě to bylo jiné. V mém případě i on sám toužil. Jenomže podobně dlouho sbíral kuráž.

Před chvílí na konečné pár minut čekal u autobusu, že si to rozmyslím a vrátím se.

Až se značným zpožděním ho něco napadalo. Věděl totiž, že ten druhý cestující byl onen dotěrný revizor. Kvůli civilu a čepici vražené hodně do obličeje ho hned nepoznal. A teprve, když si zpětně vybavil nás dva spolu ve voze, mu to asi došlo.

Třeba všichni ti pasivní fanoušci přede mnou nezmizeli jenom kvůli vyprchání touhy. Ten štíplístek přece nemusel záměrně jezdit na jeho linkách kvůli němu. A dneska na ní možná byl z toho samého důvodu, jako mohl být i na těch předchozích.

 

„Jsi moc hezká návnada,“ přerušuju po chvíli jeho pozvolné odhalování nevyřešených případů. Zejména proto, že už bych tenhle rozhovor konečně stočil k nám dvěma. A tak hbitě dodávám: „A hodně sexy.“

„Díky!“ Teď zase nesmělý úsměv věnuje on mně a je to fakt bombastické. „Mně se zase líbíš ty.“ Alex je stydlivý introvert, který si blíž k tělu doteď pustil jenom sestru, blonďatou Kláru.

 

Život není o počtu nadechnutí, ale o událostech, které naopak dech berou. A tenhle chlap mě nezbavil jenom dechu, na první dobrou si vzal i moje srdce.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (61 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoMichal Reho
Věk44

https://reho-michal.webnode.cz/

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #17 překlep - cesta tam a zase zpátkyMichal 2021-03-07 11:20
No, není to magické? Finále nás opět vrací na start. Skoro jako v nějaké závodnické pohádce. Ty taky miluju, a nejenom ty závodnické.
Ale k věci - v zásadním závěru jeho posledního komentáře se Realutopik konečně alespoň přiblížil k podstatě diskuze. A de facto mi v něm dává za pravdu, že i tady bychom měli dávat pozor, jak komentujeme některá citlivá témata. Od začátku o tom mluvím. Od samého počátku je to pořád dokola o tom samém.
Ale teď už - zuby, vyčůrat, zhasnout a spát, pohádky je konec!
Citovat
+1 #16 překleprealutopik 2021-03-05 20:20
Michale, přešel jsi na zcela jiné téma, které je pro tebe evidentně velmi důležité a o kterém by se dalo dlouze debatovat. Jenomže stejně bychom tady nic nevyřešili. Napsal jsi: „...nikdy bych se nedovolil někoho soudit nebo na něho hrnout lavinu obviňování. K čemuž věřím, že nedošlo a v naší komunitě ani docházet nebude.“ Domnívám se právě, že došlo, dochází a docházet bude. Ty sám jsi právě obvinil hodně občanů, cituji tě: „Hodně občanů téhle země je bohužel s inteligencí na úrovni struhadla“... A bude k tomu docházet i v naší komunitě. I my gayové jsme totiž jenom lidi. A že bychom byli lepší než jiní lidé? :-)
Citovat
0 #15 Odp.: Konečná, nevystupovat!GD 2021-03-05 14:06
Michal :-)
Citovat
+3 #14 na vysvětlenouMichal 2021-03-05 13:39
pro Gayděvka a Realutopik:
všichni, jak jsme tady, máme předpokládám kvalitní inteligenční úroveň. Proto jsme určitě všichni pochopili, co měl Gayděvka svojí poznámkou na mysli, a že šlo jenom o fór, nadsázku, vtipné upozornění na překlep atd. Protože uznávám, že se to nabízelo. Oba si ale prosím uvědomte fakt, že hodně velká část naší společnosti, o které píšete, jak má ráda humor a nadsázku, však postrádá zdravý rozum a inteligenci. A zejména současná pandemická situace ukazuje, že to naše švejkování a zlehčování čehokoliv se někdy nevyplácí! A teď myslím především, jakou ostudu jsme si utrhli před celým světem. Hodně občanů téhle země je bohužel s inteligencí na úrovni struhadla a velice ráda a ochotně se upíná ke všelijakým spasitelům, kteří jim dávají pocit - "strana a vláda to za vás zařídí, a vy si tak budete moci v klidu užívat a nic nemusíte řešit". A přesně před takovými se musíme mít na pozoru. Protože takoví v první řadě hledají nějakého veřejného nepřítele, proti kterému pak vehementně a s nasazením všech prostředků v zájmu blaha onoho stáda bojují. Nebo se o to alespoň, i za cenu porušování a pošlapání všeho, snaží. Dost často se takovým smyšleným nepřítelem stává právě naše menšina. A samozřejmě i ty ostatní.
Proto nechápu o jaké lavině obviňování mluví Rerealutopik a jaké odsuzování má na mysli Gayděvka?! Pouze dva členové téhle komunity upozornili na nebezpečnost podobného zlehčování.
Věřte, pánové, že rozumím vtipu. Líbí se mi nadsázka. A miluju, když se lidi povznesou nad svoji vlastní ubohost. Protože každý z nás dělá chyby a jenom idiot si to nepřizná. Jenomže, jak jsem napsal v úvodu, to nedokážou všichni! A víc je těch, co proti vám zneužijou cokoliv, co je jim zrovna hodí. A když to nemají, tak si to na základě vašeho sebemenšího přešlapu vymyslí. Jenom aby dokázali, že oni jsou páni a bude po jejich. Proto je důležité, aby ti inteligentní dobře vážili, kam až zlehčování některých věcí posouvat. A před tím jsem varoval a varuju. Blbců je hrozně moc a jsou nebezpeční, hlavně když se dostanou k moci! Jinak nic proti vám a nikdy bych se nedovolil někoho soudit nebo na něho hrnout lavinu obviňování. K čemuž věřím, že nedošlo a v naší komunitě ani docházet nebude. ;-)
Citovat
0 #13 překleprealutopik 2021-03-04 18:50
Zase jednou někdo omylem zakopl o citlivou strunu a sesypala se na něj lavina obviňování. Také to znám.
Citovat
0 #12 Odp.: Konečná, nevystupovat!GD 2021-03-04 16:13
Zdenda tb Děkuji :lol:
Michal jistě jako autor máš právo a pravdu v hodně věcech, ale vůbec nevíš, nejen ty, kdo jsem a co pro mne znamená holocaust a celá válka, takže prosím nesuď/te. Když se člověk nepozvedne nad určité věci a nebude je brát s nadhledem, neznamená to ovšem zlehčování, nikam se nedostane. Howgh
Citovat
0 #11 Odp.: Konečná, nevystupovat!Zdenda tb 2021-03-04 13:36
Pořád říkám, že ty automatické opravy na telefonu jsou k hov... Plno českých slov to nezná a pak vyhlazuji cestující....

No jako vtip je to cynické, možná přes čáru, ale jsme Češi a ti si prostě udělají vtipy z čehokoliv.

Viz před rokem Větrný JeníCOV.
Citovat
+1 #10 pro GayděvkaMichal 2021-03-04 12:35
Málokdy mě něco vyvede z míry, ale Tvůj původní komentář mi navodil stav dlouhého přemýšleni, jak a hlavně jestli vůbec na něj reagovat. Nakonec se zmůžu jenom na poděkování za to, že Marko hned a velice správně odsoudil nevhodnou poznámku o Osvětimi. Některé věci jako fór prostě použít nelze, a to ani v nadsázce. Promiň, ale nelze! Tyhle drobné nadsázky totiž zlehčují ony hrůzy, a to pak dovolujeme šílencům ve velkém a úplně odhazovat jejich zábrany.
Na to bacha!!!!!!!!!!! VELICE NEBEZPEČNÉ!!!!!!
S přihlédnutím k tomu, kolik šílených magorů je v současnosti u nejrůznějších vesel, se i pro nás může situace zvrhnout tak rychle, že si ani nestačíme všimnout, natož se účinně bránit.
A zejména naše menšina by na zlehčování podobných zvěrstev měla být superalergická a megaostražitá před takovým jednáním! Jsem teď možná až moc - bla bla bla, já vím, ale ono to někdy začíná Žertem a může končit tragédií, ze které není úniku.

Tenhle vstup ještě využiju k opětovnému poděkování všem za přečtení povídky i za konstruktivní komentáře a soukromé zprávy. Děkuju! :-) ;-)
Citovat
0 #9 Odp.: Konečná, nevystupovat!Marko 2021-03-02 16:40
Cituji gayděvka:

Sorry, ale já jsem cestující nechtěl první vyhlazovat Cituji Zdenda tb:
Jen okrajem, ale na každé konečné se vyhlazují lidi ven

a jestli nepochopíš nadsázku, kterou jsem chtěl upozornit na zvláštní překlep, tak ještě jednou sorry.
Jo a někteří řidiči by velice rádi se řídili podle Zdendy, nejen na konečné.

Tvoj argument beriem, ten preklep som si nevšimol a chápem aj tú nadsázku, ale aj tak by som asi zrovna túto konečnú nepoužil, nakoľko bola pre mnoho ľudí ozaj konečná.... Ale je to len môj názor, nič v zlom ;-)
Cituji Michal:
Isiris, moc moc moc děkuju!

Marko, Tobě rovněž neskonalé díky. Neboj, nová Ostrovní dobrodružství Tark Hölvei určitě předvede! Jen co někdy vyškrábne trochu času, aby je sepsal. Má jich víc než dost a bude mu ctí, když si je přečteš.

Super, teším sa na jeho nové vzrušujúce dobrodružstvá :lol:
Citovat
+1 #8 pro MarkoMichal 2021-03-02 14:30
Isiris, moc moc moc děkuju!

Marko, Tobě rovněž neskonalé díky. Neboj, nová Ostrovní dobrodružství Tark Hölvei určitě předvede! Jen co někdy vyškrábne trochu času, aby je sepsal. Má jich víc než dost a bude mu ctí, když si je přečteš.
Citovat
0 #7 Odp.: Konečná, nevystupovat!GD 2021-03-02 09:43
Cituji Marko:
Super prácička Michal. A krásnym vodičom by som sa tiež nechal viesť z konečnej na konečnú.....Za mňa teda je to Michal za plný počet a budem sa tešiť, keď opäť niečo pridáš aj na Ostrov, nejaké nové Tarkove dobrodružstvá by ma nesmierne potešili ;-)
Cituji gayděvka:

Zdenda tb Konečná stanice Osvětim, vystupovat! Nebo budete vyhlazeni! :lol: :lol: :lol:

Neviem, prepáč, ale táto veta mi prijde trochu cez čiaru :-|

Sorry, ale já jsem cestující nechtěl první vyhlazovat Cituji Zdenda tb:
Jen okrajem, ale na každé konečné se vyhlazují lidi ven

a jestli nepochopíš nadsázku, kterou jsem chtěl upozornit na zvláštní překlep, tak ještě jednou sorry.
Jo a někteří řidiči by velice rádi se řídili podle Zdendy, nejen na konečné.
Citovat
0 #6 Odp.: Konečná, nevystupovat!Marko 2021-03-01 22:47
Super prácička Michal. A krásnym vodičom by som sa tiež nechal viesť z konečnej na konečnú.....Za mňa teda je to Michal za plný počet a budem sa tešiť, keď opäť niečo pridáš aj na Ostrov, nejaké nové Tarkove dobrodružstvá by ma nesmierne potešili ;-)
Cituji gayděvka:

Zdenda tb Konečná stanice Osvětim, vystupovat! Nebo budete vyhlazeni! :lol: :lol: :lol:

Neviem, prepáč, ale táto veta mi prijde trochu cez čiaru :-|
Citovat
+4 #5 Odp.: Konečná, nevystupovat!Isiris 2021-02-28 11:16
:-) Za mě super - především luxusně odvyprávěné! :-) Člověk by si mohl říct, týjo, to je nuda, číst si pořád dokola, jak někdo jezdí MHD tam a zpátky ;) - vůbec to nebyla nuda; nebála bych se říct, že mi to naopak přišlo dost napínavé :-) Fakt jsem byla zvědavá, jak to dopadne - a kdy to dopadne - a klidně mohl "autobusový maratónec" jezdit ještě dalších čtrnáct dní :D Plus hvězdičky navíc dávám i za ten úvodní popis "scény pod volantem"... Podobných scén (ač se neodehrávají pod volantem ;)) jsem četla už hodně, ale přitom tady to bylo popsané tak nějak "nově", nenudně... :-) Shrnuto - v tomhle vypravěčském stylu bych si klidně přečetla i onen "nákupní seznam", jak se říká :-)
Citovat
+1 #4 Odp.: Konečná, nevystupovat!GD 2021-02-27 09:27
Pěkné, takové trošičku ze života :lol: Kolikrát v životě člověk svoji nerozhodností propásne životní šanci? Konec dobrý všechno dobrý.

Zdenda tb Konečná stanice Osvětim, vystupovat! Nebo budete vyhlazeni! :lol: :lol: :lol:
Citovat
+2 #3 děkujuMichal 2021-02-26 13:26
Kluci, děkuju za přečtení povídky i oba komentáře k ní. Zejména za cenné info ohledně MHD, což je pro pro mě svět zcela neznámý, povídka tudíž vznikala pouze na základech bohapusté fantazie ;-)
Citovat
+2 #2 Odp.: Konečná, nevystupovat!Zdenda tb 2021-02-25 23:49
Dobrý, taky jednou z Honzova a mého "života",.
Jen okrajem, ale na každé konečné se vyhlazují lidi ven, bo taky chce mít řidič chvilku klid. A že by si po 3 kolech nevšiml stejného člověka... :lol:
A revizoři nemají určené linky, prostě si jezdí, max v nějaké oblasti. A při nejmodernějších systémech (které ještě v Praze nejsou) by jeho aktivita na jediné lince byla hned rozpoznána a to samozřejmě není žádoucí, má být "všude", ale viz výše o Praze.

To i při nástupu si všimnu kolikrát krasavce a někdy pak i jeho pravidelné cesty, když byl opravdu zajímavý. Samozřejmě se z toho vyklubal vždy HT a stejně už nemůžu. Jen koukat 8)

Tohle moc pokračování nemá. Vyznání oboustranné, takže žijí šťastně až do smrti. ;-)
Alex, takové hezké jméno.... Hned bude v noci o čem snít stylem coby kdyby :lol:
Citovat
+4 #1 Odp.: Konečná, nevystupovat!Dome 2021-02-25 22:30
Celkom ma to bavilo :lol: pjekné
Možno aj nejaké pokračovanie by sa mi páčilo :D alebo niečo o nich dvoch ešte :-)
Citovat