Rok

Jaro

Seděl ve vlaku, na klíně mp3, v uších sluchátka. Díval se z okna na ubíhající krajinu, sluníčko mu hladilo tvář, poslouchal své oblíbené kytarové koncerty. Po dlouhé době, nekonečné, jak se mu zdálo, se mu podařilo urvat tři dny volna. Okamžitě si ověřil, jestli jeho oblíbená chalupa má volný pokoj. Měl štěstí. Těšil se na dlouhé procházky, celé dny venku, na vzduchu, v lese. Za necelou hodinu už vyskakoval z vlaku na perón. Prošel malým městečkem, s úsměvem a dobrou náladou se zastavil na recepci. Přivítala ho majitelka, žena kolem padesátky s neustále rozesmátou tváří. Tomáš věděl, že se s ní i jejím manželem uvidí večer. Majitelé měli malou chaloupku s pěti pokoji, muž naprosto skvěle vařil a spolu s paní pak obstarával vše ostatní, jak bylo třeba. Při večeři si sedali s hosty a rádi si s nimi povídali. Radili, kam se vydat, a sdělovali novinky z okolí. Tomáš sem jezdí pravidelně jednou za rok už někdy od osmnácti, takže pět let. Dostává vždy malý podkrovní pokojík, pokud to tedy vyjde, a poslední tři roky to vyšlo, i teď. Jen tři dny, ale hodlal si je užít.

Večeře byla jako vždy vynikající i rozhovor s majiteli byl příjemný. Pak už se ale chtěl vyspat a brzo ráno vyrazit. Když usínal, cítil se skvěle. Ráno našel za dveřmi balíček, usmál se. Hodil si nadílku do batohu a vyrazil. Les voněl, Tomáš si vyšlápl na rozhlednu, cestu zpět si protáhl kousek po hřebenech. Všechno mu vyšlo. Krásně unavený a spokojený se dostavil k večeři. Lívance s borůvkami a horký malinový čaj, byl radostí bez sebe. Trochu paní domu podezíral, že to bylo záměrně. Kdysi, když se tohle menu objevilo na stole, neskrýval své nadšení a teď pokaždé, když tu byl, se jeden večer tahle dobrota objevila. Do peřin se ukládal s úsměvem.

Druhý den ráno se znovu potichu kradl na výlet a pak tma. Po chvíli se začal probírat, hlava ho bolela a nad ním se skláněl chlap s figurou zápasníka a naprosto vyděšeným výrazem.

„Jste v pořádku? Omlouvám se, v pět ráno jsem nikoho nečekal, je to moje chyba, promiňte. Jak je vám? Vezmu vás do nemocnice, jen na sebe něco hodím,“ chrlil ze sebe omluvy, v hlase zřetelná starost.

Tomáš konečně pořádně zaostřil pohled. Vážně vypadal jako zápasník, široká ramena, svalnatý hrudník, břicho jako skála, stehna vzpěrače a vypracovaná lýtka, vyděšené černé oči v neoholené tváři. Mluvil na Tomáše rozechvělým, hlubokým hlasem. Byl prostě zatraceně sexy.

Filip by si nejradši nafackoval. Na co sakra myslel, když prudce otevřel dveře a sejmul neznámého kluka. Krev na jeho čele ho děsila. Musí do nemocnice, hned. Když měl jistotu, že je mladík schopen chvilku zůstat sám, vletěl k sobě do pokoje, sebral věci a s nimi se vrátil na chodbu. I ta půl minuta ho děsila. Co když se mu udělá špatně, začne zvracet… V rychlosti se oblékl a už táhl svou nechtěnou oběť do auta. Mladík se bránil, ale on věděl, že to byla pořádná šlupka, čert ví, co klukovi udělal.

Naštěstí to bylo v pořádku, jen měl odpočívat. Dovezl mladíka zpět do chaty a doprovodil ho do pokoje.

„Můžu pro vás něco udělat? Fakt mě to mrzí,“ omlouval se.

Kluk se na něho usmál, v modrých očích mu zasvítily jiskřičky a Filip cítil, jak mu měknou kolena. Rychle si sedl.

„To je dobrý. Vím, že jste mi nechtěl ublížit. Myslím, že kdyby jo, jen tak nevstanu.“

Nepokrytě sjel pohledem po jeho těle. Filip polkl na prázdno. To nemyslí vážně? On ho snad svádí, nebo se plete? Ne, to ne, takhle pěknej, mladej klučina, co si to namlouvá.

„Nechám vás odpočívat. Ale ještě se stavím podívat, jak vám je, jestli to nevadí?“

„Ne, nevadí,“ zase úsměv.

Tomáš usnul. Když se vzbudil, seděl muž na židli u jeho postele. Dali se do řeči. Dvě hodiny utekly jako nic. Tomášovi bylo dobře, hlava ho bolela, ale jinak se vznášel. Filip mu nabídl, že ho vezme zítra autem domů. Navíc se ukázalo, že sem oba už čtyři roky jezdí a jen se nepotkali. Domluvili se na léto.

„Musím ti vynahradit zkažený volno,“ obhajoval se Filip a Tomáš nabídku rád přijal.

A skutečně, následující den se vezl autem až domů, přestože, jak se ukázalo, bydlel Filip na opačné straně. Vyměnili si telefonní čísla a e-mailové adresy.

Ještě ten večer mu Filip zavolal. Jen aby se ujistil, že je v pořádku, čas jim neskutečně letěl, až už se v telefonu ozvalo: „Tome, je skoro půlnoc, měl bys jít spát. Zítra se ozvu.“

„Tak jo, dobrou noc.“

„Dobrou.“

Léto

Psali a hlavně si volali denně. Bylo zvláštní, kolik si toho dokázali říct. Postupně se odkryli jeden druhému, každý si samozřejmě chránil nějaká svá tajemství, ale jinak… Filip se těšil na večer, kdy se usadí v křesle a Tomáš mu bude vyprávět o svém dnu. Tom zase nemohl odolat hlubokému, měkkému hlasu, kterým s ním muž rozmlouval. Obdivoval jeho rozhled, znalosti i humor. Zamiloval se, věděl to a nebál se sám sobě přiznat svoje city. Víc ho trápilo, jak to vezme Filip. Často mu říkal kamaráde, ale on chtěl být víc.

Nemohl se proto dočkat, až se zase sejdou. Moc se těšil a hlavně doufal, že až budou spolu… Vlastně úplně nevěděl co. Domluvili si společnou dovolenou a Filip nedal jinak, než že si pro Tomáše přijede, což se taky stalo. Naložil jeho batoh, chvilku stál, než dobouchl kufr. Byl nervózní, opravdu hodně. Sedl si za volant, mlčeli. Dlouho. Už vyjeli z města, mezi nimi stále ticho.

„To je zvláštní. Každý den se nejvíc těším, až mi zavoláš. Vůbec si neumí představit, jak bych mohl zakončit den bez toho, abych alespoň slyšel tvůj hlas. A teď, když jedeme na společný týden na dovolenou, mlčíme a civíme před sebe.“

„Já řídím, to na cestu musím koukat,“ odtušil Filip. U srdce ho Tomášova slova zahřála, chtěl ale udržet odstup.

„Sjeď prosím tamhle na odpočívadlo.“

„Teď? Nejedeme tak dlouho,“ divil se řidič, ale poslechl.

Jen zastavil, chytl ho Tomáš za ruku.

„Filipe,“ měl naléhavý hlas, „to budeme dělat, že jedem na přátelskou dovču jako dva kámoši?“ V očích se mu zračil i smutek a obava.

Muž si mladíka přitáhl k sobě, všechna předsevzetí, jak se bude krotit a držet zpátky, byla pryč, políbil Tomáše. Ten se přivinul k Filipovi, poddal se polibku, se zavřenýma očima vychutnával majetnický způsob, jakým ho líbal. Tak samozřejmě a něžně, když pronikl jazykem do jeho úst, omámeně vydechl. Snil o téhle chvíli, toužil po Filipovi a teď, když byli vedle sebe na dosah, na dotek…

Filip ovinul ruce kolem štíhlého, pružného těla, přitiskl si ho k sobě. Sladkost polibku, jemné rty a to, jak se Tomáš podvolil jeho útoku, mu odkrvily mozek, ale jinde se tělo hlásilo o svá práva. Po nekonečně dlouhé době se od sebe odtrhli.

„Tome, já…,“ nevěděl, co vlastně chce říct. Omluvit se? Něco jiného.

Mladík na něho upíral modré oči, hořely v nich plamínky. Těžce oddechoval, oni oba.

„Raději pojedeme.“

Ani jeden si tu cestu nepamatovali, všechno bylo v mlze. Ubytování, večeře, vše splynulo. Filip stál ve svém pokoji, civěl před sebe, do prázdna, v hlavě ani myšlenka. Zaklepání ho donutilo se otočit. Vstoupil Tomáš a jemu se stáhlo hrdlo. Byl by úplný idiot, kdyby nepoznal, necítil, proč k němu takhle přichází. Tomáš zamkl dveře, svlékl si župan a odhalil svou krásu, jen volné trenky skrývaly jeho poklad, ne dost. Vzrušení bylo znatelné. Vykročili k sobě. Jakmile byli na dosah, oba se potřebovali dotknout toho druhého.

Mladík bloudil prsty po mohutné svalnaté hrudi, tiskl svaly cestou k pevnému břichu, oči mu zabloudily i do klína, kde nejen tušil, ale i částečně viděl pořádné překvapení.

Muž se jemně, snad jen bříšky prstů dotýkal nahých ramen, krku, hrudi, boků, až si Tomáše přitáhl k sobě. Černýma očima, žhnoucíma divokým plamenem, se mu podíval snad až na dno jeho duše. Políbil ústa, jejichž chuť už dnes okusil a toužil si ji ihned připomenout. Zvedl chlapce do náruče, donesl na postel, tady už se nerozpakoval. Pomalu svlékal ten kousek oblečení, který měl ještě Tomáš na sobě. Jen co ho odhodil, pustil se do ochutnávání jeho pokladů. Za okamžik mladík vzdychal a sténal tak, že mu Filip musel rukou zakrýt ústa. Ve chvíli kdy se vzepjal v přívalu slasti, ho Tomáš i kousl. Chvilku ho ještě podržel v ústech, hladil jazykem, vychutnával si rozechvělé stahy milencova těla. Opatrně se vydal ke rtům pro polibek. Jazykem kreslil vlhkou stopu na chvějící se bříško, rychle se zvedající hrudník až ke krku, kde políbil pulzující žilku.

„Promiň,“ zašeptal Tomáš.

Filip pochopil, až když se dotkl jeho ruky, kde byl zřetelný otisk mladíkových zubů.

„To nic,“ jemně ho políbil.

Tyčil se nad ním s žhoucím pohledem, ale ve tváři se mu zračila i něha. Tom cítil jeho pulzující mužství na svém břiše, přejel dlaněmi po zatnutých svalech na rukou. Hladil mohutný hrudník, až ovinul ruce kolem Filipova krku. Moc ho chtěl v sobě a taky se bál, jestli to zvládne. Nebude to úplně poprvé, ale zkušenosti moc neměl a ty, co ano, za moc nestály. Skousl si spodní ret, nohy však ovinul kolem milencových boků. Filip si ho levou rukou pevně přitáhl k tělu, pravou sjel k jeho klínu a níž. Jemně zkoumal a laskal, své rty přitiskl na jeho. Tomáš se prohnul v bocích, vyzýval milého a ten už nedokázal čekat. První průnik mu vehnal slzy do očí, s každým dalším se ho zmocňovala nepopsatelná rozkoš.

Tomáš ho hladil, Filip se nemohl odtrhnout od jeho tváře, když si mladík skousl ret a pak ho stáhl k sobě, spojil jejich rty. Nechtěl spěchat, ale když mu milý dal najevo, co chce, neotálel. První slzy bolesti slíbal, každý záchvěv i sten, každé nadechnutí. Teď už netlumil svou dlaní mladíka ve své náruči, i on sám se nechal strhnout.

Tomáš skoro nedýchal, uvnitř sebe cítil poslední záškuby, důkaz Filipova vrcholu. Muž ho svou vahou vtlačil do peřin, mezi jejich těly před okamžikem i on vyvrcholil. Pevně se k Filipovi přitiskl. Ten se za okamžik zvedl, aby ho nerozmačkal.

Nemluvili, jen se jeden na druhého dívali, jemně hladili, objímali, líbali. Tu noc spal Tomáš ve Filipově pokoji, pak i každou další. Jen jednou spal u sebe, ale to Filip přišel za ním a zůstal.

Byl to nádherný týden. Dlouhé túry a výlety, zakončené milováním a spánkem, kdy byli propleteni do sebe. Tomáš byl šťastný, zamilovaný. Filip taky, ale v koutku duše ho svírala bolest. Tomášovi je dvacet tři a jemu skoro čtyřicet, jak dlouho s ním může zůstat. Ten týden byl neuvěřitelný, překrásný, ale snažil se nedělat si naděje.

Když se s mladíkem v neděli odpoledne loučil a dostal pusu, bylo to skoro jako na rozloučenou. Tomáš to nevnímal, vznášel se opojený láskou a štěstím

Podzim

Filip byl trochu odtažitý, Tomáš se tím trápil a nevěděl, co se děje. Stále si psali a volali, ale Tom si přál být s Filipem. Po třech týdnech za ním přijel na prodloužený víkend. A bylo to stejně nádherné jako v létě. Jakmile se však ocitl doma, Filip jako by trochu couvl. Návštěvy se opakovaly, přijel i Filip k Tomášovi a jednou už to mladík nevydržel.

„Filipe, co se děje? Když jsme spolu, jsem šťastný. Zdá se, že ty taky. A jen jsme každý doma, odtáhneš se. Něco jsem udělal?“

Filip stál k mladíkovi zády, zrovna myl nádobí, položil talíř i utěrku. Pevně sevřel okraj linky, vydechl.

„Nic jsi neprovedl, jak bys mohl, já jen…“

„Co?“ naléhal Tomáš.

Muž se prudce otočil.

„Prostě jsem starej na někoho tak mladýho. Sakra, je mi třicet devět, jak dlouho o mne budeš stát? Jsem vděčný za každou vteřinu, co jsme spolu, jen se bojím, na jak dlouho to bude.“

Tomáš na něho hleděl, z očí se mu řinuly slzy.

„Já tě miluju, to nevíš? A ty mi nevěříš. Čekáš, že tě opustím? Co pro tebe jsem?“

Odvrátil se od člověka, kterému dal úplně všechno a neměl jeho důvěru. Byl to šok. Nezmohl nic, náhle se mu zamotala hlava, opřel se o křeslo, Filipovo oblíbené křeslo, pomalu se do něho posadil. Hrudník se mu svíral, skoro nemohl dýchat, Filip se k němu vrhnul.

„Tomáši, co je ti? Tohle mi nedělej, prosím, mluv se mnou,“ hladil milovanou tvář.

Pozvolna se zklidňoval, se zavřenýma očima jako z dálky slyšel Filipův vyděšený, prosebný hlas.

„Tomáši, lásko, prosím,“ jemně hladil jeho teď jistě studenou tvář.

Mladík položil svou dlaň na velkou, něžnou ruku na své tváři.

„Už dobrý, neboj se.“

„Bože, co to bylo?“ líbal mu víčka, opatrně vzal mladíka do náruče. Ten se v ní schoulil.

Byl to večer, kdy si vypověděli všechny své strachy, bolesti, touhy i sny. Celou neděli zůstali v posteli, nedokázali se od sebe hnout, museli se dotýkat, líbat. Být přitisknuti jeden k druhému, držet se a nepouštět.

Když ještě večer volal Filip z domova Tomovi, že už dojel a je v pořádku, věděli oba, že se všechno změnilo. Návštěvy, prodloužené víkendy, společný čas. Bylo jim málo těch pár dnů několikrát do měsíce. O to víc se těšili na Vánoce. Společné, u Filipa doma.

Zima

Filip soustředěně balil knihu do modrého papíru posetého vločkami všemožných tvarů a velikostí. Hledal ji dlouho, nedokázal by popsat, jak velkou radost měl, když ji nalezl. A ještě zcela náhodou objevil další knihu. Těšil se na to, až ji Tomáš rozbalí, prostě se těšil společné Vánoce s Tomášem. Už dlouho se mu nezdál 24. prosinec jako den, kdy by se měl chovat jinak než jakýkoliv jiný. Teď měl na balkóně stromek v kyblíku s hlínou, chtěli ho pak spolu s Tomášem zasadit. Pekl perníčky a minulý týden je spolu ozdobili. Plánoval koupit kapra a Tomáš mu slíbil svůj oblíbený salát. Knížky zabaleny, ještě malou krabičku, i u ní si dal záležet. Úhledné balíčky uložil do šuplíku a uvědomoval si, že je stejně natěšený, jako když byl dítě. Usmál se.

Tomáš stočil několik listů do ruličky, vložil do zdobeného tubusu. Ruce se mu chvěly, je to překvapení, ale i trochu risk. Ještě červenou stužku, pohrával si s ní v prstech, byla jemná s jemným zlatým proužkem. Něco ho napadlo, usmál se. Když byl dárek připravený, ještě se vydal do pokoje plného krabic. Všechny už úhledně srovnané, trochu si povzdechl. Našel dřevěnou bedničku, podíval se do ní. Dalo mu práci ten parfém sehnat. Filip o něm mluvil jen jednou, on si to ale zapamatoval. Ještě chtěl něco zvláštního. Dřevěná, vyřezávaná krabička s moc hezkým zámkem ho nadchla. Zazvonil mu telefon.

„Ahoj, za dvacet minut jsem u tebe.“

„Těším se,“ nelhal, ale taky se bál.

„Nakoupil a nachystal jsem všechno na ten salát, jak jsi chtěl.“

„Prima. Budu na tebe čekat před domem.“

„Fajn.“

Přes rameno si hodil větší sportovní tašku, nacpanou k prasknutí. V pravé ruce papírovou, v ní ukryté dárky, v levé nachystaný oblek v pouzdru.

Těsně před ním zastavilo auto, z něho vyskočil Filip.

„Ahoj.“

Muž se k němu sklonil, políbil ho a objal kolem pasu. Bylo to nefér, nemohl nic odložit, tak jen stál s nadzvednutýma rukama a užíval si něžný dotek Filipových rtů.

„Promiň, nemohl jsem odolat.“

Vzal mu z rukou tašku s dárky i oblek, vše uložil do kufru. Sportovní tašku přidal taky, rychle nasedl a vyjeli. Mluvili o přípravě večeře, o mnoha maličkostech. U přípravy salátu se dost nasmáli, Filip usmažil kapra. A najednou seděli u svátečního stolu, ťukli si šampaňským, dali pusu…

Seděli u stromečku, jen tak na zemi, před sebou dárky. Filip nedal jinak, než že si Tomáš rozbalí dárek jako první.

Překrásné ilustrace ho nadchly. „Nádherný,“ bylo jediné, co řekl, a zvědavě se podíval na druhý balíček.

Filip měl radost, neskutečnou, přistrčil Tomášovi i druhý dárek. Sledoval jeho tvář, když našel druhou knížku. Mladík zářil štěstím, přesto byl trošku nervózní.

Teď byl na řadě Filip. Nešetrně strhnul papír, dřevěná krabička byla nádherná a těžká. Zvědavě ji otevřel.

„To není možný, jak jsi to dokázal?“ vzal flakón do rukou, opatrně otevřel, pár kapek dopadlo na levé zápěstí, rychle je rozetřel. „Děkuju.“

Tomáš byl najednou hodně napjatý, Filip tomu nerozuměl, raději vzal tubu ovázanou moc hezkou stužkou. Vylovil papíry, začal číst. Netrvalo mu ani minutu, než pochopil. Rychle na Tomáše pohlédl, v napjaté tváři viděl všechny jeho obavy.

„Pracovní smlouva a zdá se, že se budeš stěhovat,“ přiblížil svou tvář k jeho.

„No, to budu muset, když mám teď práci tady ve městě,“ odtušil, pořád napnutý jak struna.

„Kde budeš bydlet, máš už nějaký plán?“

Tomášovi najednou zasvítily oči.

„No, musím si najít podnájem. A abych to zaplatil, tak ještě jednoho, možná dva podnájemníky.“

Ještě nedořekl a ležel na zádech, Filip mu sevřel ruce za hlavou.

„To byla jediná možnost, o které jsi uvažoval?“

Neodpověděl.

„Tome?“

„Mám ještě jinou?“

„Nevíš o ní?“

„Asi tuším.“

„Proč jsi mi nic neřekl?"

Tomáš uhnul pohledem, možná to neměl dělat, sdělit to Filipovi takhle. Filip si však jeho tvář natočil zpět k sobě, hleděli si do očí.

„Chtěl jsem tě překvapit, ale taky jsem se trochu bál, co na to řekneš,“ přiznal mladík podle pravdy.

Filip cítil bodnutí. Věděl, proč Tomáš váhal. Jeho vina. Ještě pořád se objevovaly dozvuky jejich jediné hádky, dá-li se to tak říct. Jeho vlastní obava, nejistota, zavinila Tomášův strach z jeho reakce. Upřeně se zadíval do modrých očí, v nichž viděl i záblesky obav. Jemně mladíka pohladil po tváři, v odpověď Tom propletl prsty s jeho, aniž by se snažil vymanit z jeho sevření.

„Víš, o čem teď přemýšlím? Domluvili jsme se na třech dárcích. Ty máš dva rozbalené, jeden ještě čeká. Já dostal dva, tak si říkám, kde je ten třetí?“

Oči Tomáše prozradily, Filipa se zmocňovala touha. Tentokrát sebou mladík lehce cukl.

„Počkej, musím na to přijít. A jestli se nepletu, budu si tenhle dárek rozbalovat s velkou pečlivostí.“

Mladík si skousl spodní ret, políbil ho. Rozvážně mu sundal kravatu, začal rozepínat košili. Po dvou knoflíčcích ji spatřil, červenou stužku zavázanou kolem Tomášova krku. Rozepnul další dva knoflíčky, odhalil hruď, kterou ihned pokryl lehkými polibky. Pak stužku rozvázal.

„Krásný,“ zašeptal.

Od krku se vrátil k bradavkám, tohle si hodlal užít.

Tomáš sledoval Filipovo počínání, už jenom z pohledu černých očí mu naskočila husí kůže po celém těle. Filip mu držel levačkou ruce, pravou ho pomalu zbavoval oblečení, u toho si vychutnával každý kousek odhalené kůže. Než ho svlékl, měl Tomáš pocit, že už déle nevydrží, jenže Filip si to opravdu užíval. Znovu se pokusil vyprostit své ruce a povedlo se. Ihned je omotal kolem Filipova krku, dočkal se dlouhého polibku. Filip byl ještě oblečený, i on ho začal svlékat, netrvalo to moc dlouho, protože muž mu s velkou chutí pomáhal. Za okamžik se nad ním skláněl nahý. Tomáš sjel dlaněmi po mohutném hrudníku, přitiskl se k milému celým tělem. Filip se vklínil mezi jeho nohy.

„Neprovokuj, nebo se přestanu ovládat,“ vyhrožoval.

„Nemohlo by to být hned?“ vydechl.

Za okamžik byl naplněn mužovou chloubou, nemohl dýchat, protože mu do pusy vnikl dychtivý jazyk. Zachytil se Filipových boků, bloudil po zádech, pod prsty cítil vlnící se svaly. Dravost, s jakou se ho milenec zmocňoval, byla neskutečná. Svíjel se pod ním, blížil se k vrcholu. Okamžik a bude, vzpínal se proti Filipovi, nemyslel, nechal se vést společnou touhou. Náhle ho muž pevně uchopil, přetočil se na záda, Tomáš se ocitl nad ním, instinktivně se zapřel o prudce se zvedající, zpocenou hruď. Znovu se střetli pohledy, Filip sevřel jeho tepající mužství, vyzývavě se usmál. Mladík se nadzvedl, při dosednutí se mu sevřely slabiny, Filip ruku rozhodně nedržel v klidu. S dalším dosednutím jím projela horká vlna, začal zrychlovat.

Filip měl sucho v ústech, nemohl od Tomáše odtrhnout pohled. Každý záchvěv mladíkova těla mu způsoboval sladká muka. Vteřiny byly hodiny, než je sevřela extáze. Tomáš se zhroutil do Filipovy náruče, ten ho v doznívající slasti hladil po zádech, slíbával kapky potu z jeho krku, užíval si horký dech na své kůži. Pak jemně objal milého a položil ho znovu pod sebe. Olizoval horkou kůži, až přerušil jejich spojení a mezi rty něžně vzal Tomášův citlivý žalud. Sál ho, laskal jazykem. Mladík se svíjel, zatnul nehty do jeho ramen. Ještě chvilku ho láskyplně mučil.

„Copak, miláčku, nelíbí se ti to?“

„Je to k zešílení…,“ vydechl, na tváři zářivý úsměv. Bylo to poprvé, kdy mu Filip řekl miláčku, tetelil se štěstím.

Filip hmátl po posledním dárku, podal ho Tomášovi.

„Teď?“ ještě popadal dech.

Jen přikývnul v odpověď.

Odtrhl stužku, opatrně rozbalil papír, který se mu sám o sobě moc líbil. Vykoukla na něho krabička na šperky, přizvedl víčko, pak rychle otevřel. Do dlaně mu vypadly klíče, překvapeně na ně koukal.

„Chtěl jsem ti je dát, kdybys někdy přišel a nebyl jsem doma. Teď se to hodí víc než kdy jindy,“ usmíval se.

Tomáš ho vroucně políbil, pak si ho stáhl k sobě.

„Neblázni, nechci tě rozmačkat,“ bránil se.

„Drž mě, prosím, drž mě pevně,“ zašeptal rozechvělým hlasem.

Sevřel milého v náruči, pevně, jak nejvíc to šlo.

„Nepouštěj mě,“ zaprosil.

„Nikdy,“ dostalo se mu odpovědi.

Zůstali tak dlouho, hodně dlouho.

Epilog

Filip se v práci zdržel, byl naštvaný. Pátek večer a on přijde pozdě. Aby si zkrátil cestu, procházel obchodním centrem. Náhle mu něco padlo do očí, usmál se.

Tomáš si prohlížel knížku, kresby byly nádherné, přejížděl po nich prsty. Večeři nechal v troubě, dnes je na řadě s vařením. Teď čekal. Filip se zdržel jako už tolikrát. Věděl, jak ho to štve pokaždé, když se to stane. Tisíckrát mu vysvětloval, že to chápe a nevadí mu to. V klidu se uvelebil na gauči a těšil se. Úplně obyčejně se těšil na příchod muže, kterého miloval. Z myšlenek ho vytrhlo klapnutí dveří, šel Filipa přivítat.

„Ahoj,“ zavolal, ještě ani nebyl u dveří.

„Ahoj, lásko.“

Filip si ho okamžitě přitáhl do náruče a políbil.

„Promiň to zdržení.“

„To přece nevadí.“

„Něco jsem ti přinesl.“

Podával mu kytici čajových růží a bonboniéru.

„Jsi blázen,“ převzal puget, „jsou nádherný.“

Přivoněl, pohladil překrásné rudé květy.

Na stole stála váza s růžemi, u nich bonboniéra. Večeřeli, povídali si, smáli se anebo i jen hleděli do očí. Byla to jejich chvíle, další z okamžiků, které nikdy nezapomenou. Když sklidili ze stolu, vzal Filip jeden bonbón.

„Ochutnáš?“

Držel ho mezi prsty. Mladík se k těm prstům přiblížil, vzal si nabízenou sladkost mezi zuby. Držel ji tak a Filip se sklonil pro polibek. Líbali se, jazyky se hladili, čokoláda se jim rozpouštěla v ústech.

„Asi ti příště přinesu šlehačku.“

„Fakt? A co s ní budeš dělat?“

„Nech se překvapit.“

Byla to krásná noc, spát šli pozdě.

Filip vstal jako první. Připravil snídani, uvařil kafe a čaj a sedl si na gauč. Protáhl se, koutkem oka spatřil knihu, vzal ji do ruky. Atlas hub, který dal Tomášovi, byl založený kouskem papírku. Otevřel ho a překvapeně se díval na záložku. Modrý papír s vločkami různých velikostí a tvarů, opatrně knížku zavřel a položil ji, jak byla.

Láska a náklonnost se skrývá v maličkostech, není třeba velkých gest.