Plášť s peřím z ledňáčka

Ledňáček vzlétl – modrý drahokam!

Pod hladinou zmizel, já jsem zůstal sám…

Zpráva, že mají očekávat posla z císařského paláce, vzbudila velké rozrušení. V celém domě vládl zmatek a napjaté očekávání. Co to může znamenat…?

Tiao-jü, který se stal hlavou klanu Tiao před rokem, po smrti svého otce, se převlékl do slavnostního roucha a očekával posla. Z nosítek vystoupil eunuch, kterého uvedli do slavnostní místnosti.

Tiao-jü poklekl před poslem.

„Byl jsem pověřen předáním listu od císařské výsosti,“ sdělil slavnostně eunuch, který oběma rukama držel složený list.

Klečící Tiao-jü se uklonil a převzal list do natažených rukou. Eunuch se otočil a odcházel. Tiao-jüova manželka čekala v předsálí a s úklonou eunuchovi předala několik štůčků rudého hedvábí jako odměnu za cestu. Vzal si to beze slova.

Tiao-jü položil dopis na stolek. Císařská pečeť. List může znamenat cokoliv. Opatrně a s úctou ho rozložil a přečetl. Pak povstal a vyšel ven. Jeho manželka tam stála s otázkou v očích.

„Musím nejprve informovat matku.“

Vystoupal po schodech do pokojů své matky, která ho už očekávala sedíc v křesle.

Uklonil se: „Tiao-sen je zvána do císařského paláce k předvedení.“

Matka si přikryla překvapená ústa rukou: „Taková pocta! To může znamenat jediné – bude se doplňovat císařův harém! Císař má zatím dvě dcery, císařovna matka tedy chce vybrat další konkubíny, mezi kterými by mohla být nějaká, která by dala císaři dědice…, a naše Tiao-sen… vaše sestra císařovou konkubínou… Zavolejte ji!“

Přiběhla vyděšená dívka, která nechápala, co se děje, a vypadalo to, že ani pořádně nechápe smysl zprávy. Novina proletěla domem rychlostí vlaštovky.

Rodina Tiao byla stará a mocná, patřila k významným rodům. Tiao-jü sám měl postavení vysokého ministerského úředníka. A to, že by se členka rodu mohla stát císařovou konkubínou, byla velmi reprezentativní záležitost. Do termínu uvedení Tiao-sen do Zakázaného města zbývalo několik dní. Během té doby bylo třeba jí připravit vhodné oblečení, šperky…

„Co mě tam vlastně čeká?“ ptala se dívka.

„Nepůjdeš tam sama, bude vás víc děvčat. Pokud vím, tak se shromáždíte v některém sále a císařova matka si vás prohlédne, zhodnotí, jak jste hezké, jak se umíte chovat, a vybere mezi vámi další ženy pro císaře. Tak se to alespoň říká,“ odpověděla jí matka.

V domě zavládl shon. Stihnout vše ke stanovenému dni, vybrat oblečení a šperky tak, aby to reprezentovalo, ale nebudilo dojem povýšeneckého ukazování bohatství, které by mohlo vyvolat nevůli a mohlo by být i nebezpečné…

Když osudný den nadešel, z brány domu vynesli nosítka s Tiao-sen a druhá s Tiao-jü, která doprovázel houf služebných. Došli před bránu Zakázaného města, kde nosiči spustili svůj náklad. Nebyli sami, byly tam již shromážděny skupinky ostatních pozvaných rodin. Ve stanovený čas se otevřela brána a vyšel eunuch, který gestem vyzval pozvané dívky, aby vstoupily. Tiao-sen vystoupila z nosítek a cupitala k bráně. Šaty smaragdové barvy s výraznou růžovou výšivkou lotosů, na hlavě drobnou korunku ze zlatých drátků, na kterých se houpaly maličké jadeitové figurky netopýrů, symbolu štěstí… Obličej si kryla vějířem. Ještě v bráně se ohlédla, aby viděla bratra, který odhrnul záclonku nosítek a sledoval ji. Možná se vidí naposledy… Pak brána zaklapla.

V celém prostoru byla znát nervozita. Která dívka uspěje, která ne…?

Tiao-jü se rozhlížel, které rody byly vyzvány. Nejblíž byla nosítka, která náležela rodině Pao. Starý rod, který již trochu ztratil na významu, a pokud mu bylo známo, ztenčil se poněkud i jejich majetek, ale vyzváni palácem byli.

V nosítkách seděla hlava klanu, ale Tiao-jü zaujal mladík, který stál vedle nosítek a konverzoval s osobou uvnitř. Vcelku nenucený postoj, štíhlá postava působila chlapecky, oblečení v barvě ledňáčkovské modři… Nejspíš syn hlavy klanu, který šel vyprovodit sestru na významné cestě.

Tiao-jü od něj nemohl odtrhnout oči. Sledoval jeho gesta, jeho smích… Možná to byl jediný člověk, který před branou nebyl nervózní. Přitahoval ho…

Pozoroval ho a na tváři se mu vytvořil úsměv. Ani netušil, kolik hodin již čekají.

Gong oznámil otevření brány. Tou se vracely dívky, které neuspěly. Zarudlé tváře skrývaly za rukávy, aby je nebylo vidět. Cesta hanby od brány k jejich nosítkám.

Tiao-jü je sledoval se sevřeným srdcem. Kolik z nich neunese pohanu rodiny, to, že nebyly uznány za dostatečně hezké; která z nich v noci přehodí hedvábný šál přes trám a vytvoří na něm smyčku, ve které se oběsí, protože neunese tíhu výčitek?

Tiao-sen mezi nimi nebyla. Skupinka eunuchů se rozptýlila oznámit výsledek úspěšným rodům.

Tiao-jü vystoupil z nosítek a zprávu přijal s hlubokou úklonou. Dobrou zprávu přijali i v rodině Pao. Mladík v ledňáčkovském šatě se neudržel a radostně vykřikl. Eunuch po něm šlehl pohledem. Nedostatek sebekontroly… Tiao-jü to pobavilo.

Automaticky se mu stočily nohy, popošel ke skupince Pao a mírně se uklonil: „Dovoluji si poblahopřát vaší rodině k úspěchu.“

Úklona byla odpovědí: „Blahopřejeme také. Máme šťastný rok. Dcera byla vybrána do císařského harému a syn Pao-tsang složil úspěšně zkoušky. Dokonce na šestém místě! Měli jsme velikou radost, navíc nám bylo naznačeno, že by mohl získat místo v úřadu cenzora. Vypadá to, že se na nás směje štěstí.“

Tiao-jü se obrátil k mladíkovi: „Blahopřeji.“

Otočil se zpátky k jeho otci: „Dnešní den zaslouží velkou oslavu. Smím pozvat vaši rodinu na večerní oslavu do našeho domu? Člověk by neměl slavit sám.“

Moment rozpaků byl krátký, ale nabídka byla přijata: „Bude nám ctí.“

V domě po návratu zavládla radost a všichni sloužící napřeli síly na večerní oslavu.

Rodina Pao se dostavila na smluvenou hodinu. Ženy zůstaly v domě, muži odešli do rozlehlé zahrady do prostorného pavilonu na břehu jezírka.

Tiao-jü je přivítal: „Je mi ctí, že vás mohu přivítat v Pavilonu pěti vůní.“

Všichni se vzájemně poklonili.

V jednom rohu pavilonu seděla dívka a hrála na čínskou harfu, doprovázely ji hráčky na flétnu a bubínek. Opodál ohříval sluha víno.

„Dejte si víno, prosím. Dnes máme všichni důvod se opít!“ pobídl všechny Tiao-jü. Většina mužů se pobízet nemusela. Tiao-jü vzal dvě číšky vína, popošel k Pao-tsangovi a jednu mu nabídl: „Je dobré se napít na oslavu,“ usmál se, „Konfucius přece alkohol nezakazuje.“

„Konfucius ne, ale hlava a žaludek by měly vědět, kdy je dost,“ zasmál se mladík, ale číšku přijal, upil a vzal si kousek kandované Budhovy ruky. Tiao-jü se usmál, tenhle pamlsek chutná hlavně dětem… Prohlížel si mladíka. Měl modré oblečení, které již viděl, ale přes ramena měl přehozený honosný pláštík z modrého hedvábí, který byl na ramenou hustě pošitý peřím z ledňáčka.

„Krásný plášť,“ poznamenal Tiao-jü.

„Že,“ přitakal mladík. „Dostal jsem ho jako dárek od babičky po složených zkouškách, musel být dost drahý. Ale je skvělý, je v něm možné jít i do deště, po peří na ramenou voda steče, nosím ho skoro pořád,“ začervenal se a pak, jako by se pokoušel odvést pozornost od své osoby, se zeptal: „Proč je to Pavilon pěti vůní?“

„Je z pěti druhů dřeva. Z dubu, borovice, paulovnie, slivoně a bambusu. Každé dřevo má jinou vůni. Když ho kdysi postavili, bylo to prý velmi výrazné, proto ten název.“

„To je poetické.“

„Přinesu další víno.“

Zábava se rozproudila, venku se zešeřilo, padala tma. Ozval se úder gongu.

„Přátelé, pojďme ven. Máme přichystané překvapení!“

Všichni vyšli před pavilon na břeh jezírka. Na druhé straně jezírka začali odpalovat ohňostroj. Vybuchující barevné rachejtle vyvolaly smích a obdiv. Tiao-jü měl oči jen pro mladíka, který stál před ním a s rozzářenýma očima sledoval světelné představení.

Představení skončilo, všichni se vrátili do pavilonu k vínu a jídlu, jen Pao-tsang stál na břehu a díval se, jako by si znova přehrával před očima právě viděný ohňostroj.

Tiao-jü stál za ním. Natáhl ruku a pohladil peří na rameni pláště. Mladík se pomalu otočil a podíval se mu do očí a Tiao-jü v tu chvíli věděl, co se stane. Nemohl jinak. Naklonil se a chlapce políbil. Když se jejich rty oddálily, viděl zkoumavý zrak mladého muže. Neřekl ani slovo, jen si ho prohlížel. Ramenatou postavu, černé vousy… Pak mladík natáhl ruku a přitáhl si muže za krk. Tak dravý polibek Tiao-jü nečekal. A okamžitě věděl, že nechce zůstat jen u polibku…

„Přijdeš zítra večer sem? V severní zdi zahrady je branka, bude otevřená…“

Mladík přikývl. Vrátili se zpátky k ostatním, jako by se venku nic nestalo.

Druhý den byl Tiao-jü nervózní. Uvědomoval si, co chce večer, a současně to nemohl pochopit. Měl pocit, že se mu převrací celý život. Odsekl manželce na jakousi nevinnou otázku, omluvil se jí a řekl, že ho bolí hlava a půjde se projít.

Vešel do zahrady a pomalu šel k brance v severní zdi. Zastavil se u ní a přemýšlel, co vlastně dělá. Nepřemýšlel dlouho. Branka se pohnula a dovnitř vklouzla štíhlá postava. Pao-tsang.

„Čekáš tu na mě?“ zeptal se s úsměvem, oči rozzářené očekávaným dobrodružstvím. Tiao-jü ho objal a políbil.

„Půjdeme do pavilonu.“

Držel mladíka okolo ramen a vedl si ho po cestičkách do Pavilonu pěti vůní. Vstoupili dovnitř. Pao-tsang nechal sklouznout z ramen svůj pláštík, odložil ho a otočil se k Tiao-jüovi. Ten si ho přitáhl, ruka mu zabloudila pod oděv na ploché břicho, druhá začala stahovat kalhoty a hladit malý zadek. Položil ho na lehátko a nedočkavě z něj stáhl oblečení. Ruce mu bloudily po mladíkově těle, které bylo vzrušením rozpálené.

„V životě jsem někoho tak krásného neviděl…,“ vzdychl Tiao-jü a začal líbat hrudník, břicho… Pak mladíka přetočil na břicho a začal si hrát s malým zadečkem. Jemně ho masíroval, roztahoval půlky a neodolal, políbil ho a pak si začal jazykem hrát s dírkou. Líbilo se mu to, a navíc se přidalo sténání mladíka, kterého vzrušovala práce jazyka a lechtání vousů na vnitřní straně stehen a vycházel mu pohybem vstříc. Tiao-jü už to nevydržel. Stáhl si kalhoty, pomalu do mladíka vstoupil a ztratil pojem o okolním světě. Ohňostroj předchozího dne byl zapomenutý při tom, který pocítil, když do chlapce vyvrcholil.

Svalil se vedle lehátka na zem a oddychoval. Chlapec se usmíval. Obličej zarudlý vzrušením. Tiao-jü mu prstem přejel po nose.

Pao-tsang se posadil, jednu nohu pokrčenou, natáhl se a přehodil si přes ramena svůj pláštík: „Trochu to od jezírka táhne…“

Nahý chlapec s péřovým pláštíkem působil neuvěřitelně eroticky. Tiao-jü pocítil znovu zvedající se touhu. Vztáhl ruce, ale chlapec uhnul.

„Počkej! Chtěl bych vidět, jak vypadáš nahý. Zatím sis sundal jen kalhoty,“ zasmál se.

Tiao-jü se postavil a zbavil se zbytku oblečení. Mladík si prohlížel urostlou postavu, přisedl blíž, vzal do ruky vzpínající se penis a olízl žalud. Pak ho vzal do úst a začal pohybovat hlavou, oči stočil vzhůru k mužovu obličeji. Netrvalo dlouho a muž mu naplnil ústa. Pao-tsang polkl, přimhouřil oči a provokativně se olízl. Tiao-jü to nevydržel. Padl na všechny čtyři a teď ústy uspokojil on chlapce.

Když se oba vzpamatovali, zeptal se Tiao-jü: „Přijdeš zase zítra? Prosím…“

Pao-tsang zavrtěl hlavou: „Zítra to nepůjde, zítra bych se měl dozvědět, jestli skutečně budu pracovat v úřadu cenzora. Pokud ano, bude rodinná oslava.“ Usmál se a naklonil hlavu: „Ale pozítří bych mohl…“

Rozloučili se polibkem u severní branky.

Tiao-jü by nejraději popoháněl slunce, aby dny byly kratší a rychleji uběhly.

Ve smluvenou hodinu se Pao-tsang protáhl brankou a pospíchal do Pavilonu pěti vůní. Otevřel dveře, vstoupil a ztuhl. Tiao-jü ho očekával. Ležel na lehátku, opřený o loket, mírně roztažené nohy… Nahý.

„Vypadáš úžasně,“ řekl mladíkovi. Ten měl na sobě svůj pláštík přehozený přes oděv z černého hedvábí se stříbrnou nití vyšitými souhvězdími.

„Ty vypadáš úžasně,“ vydechl Pao-tsang. „Lež, prosím,“ vyhrkl, protože Tiao-jü se začal zvedat, „lež…“

„Získal jsi úřad?“ zeptal se Tiao-jü.

„Ano, ale to je teď přece jedno…“

Mladík se rychle svlékl a posadil se na okraj lehátka. „Lež, prosím…“

Začal muže hladit rukou po hrudníku, sklonil se, olízl bradavku a jemně do ní začal kousat. Ruka jela níž, po břiše a ještě níž… a začala si hrát s Tiao-jüovou flétnou, stisk zubů na bradavce zesílil. Tiao-jü zasténal. Mladík přestal, zvedl se a pomalu rozkročmo sedl muži na břicho. Rukou za zády si jeho nástroj přitiskl na zadek a jemným pohupováním ho začal dráždit. Tiao-jü mu hladil stehna, ruce mu pomalu sjely na malý zadek… Pao-tsang se nadzvedl a pomalu, zvolna nasedl na jeho nástroj. Oba se začali pohybovat v takové vzájemné milostné spolupráci, že to Tiao-jü ještě nezažil. Vyvrcholili téměř současně.

Tiao-jü se zprudka posadil, objal chlapce, přitiskl ho k sobě tak, jako by ho už nikdy nechtěl pustit, a líbal ho.

„Počkej, musím se přece taky nadechnout!“ rozesmál se Pao-tsang. Sklouzl na zem a vytáhl papírový kapesník, aby se otřel.

„Co to bylo?“ zpozorněl.

„Co?“

„Venku se ozval nějaký šramot,“ odpověděl chlapec.

„Nejspíš veverka, běhá jich tu docela dost,“ odtušil Tiao-jü.

„Veverka za tmy?“ podivil se Pao-tsang a vyhlédl z okna. „Nic. Veverka spíš ne, ale možná tu máte plchy.“

„Tak je necháme běhat…,“ objal ho zezadu Tiao-jü.

Pomilovali se ještě jednou.

„Zase zítra?“ zeptal se Tiao-jü.

Pao-tsang zavrtěl hlavou: „Pozítří. Ale nebudu se moct dočkat…“

Tiao-jü ho doprovodil k brance. Rozloučili se dlouhým polibkem.

Pozítří měl Tiao-jü dobrou náladu. Večer se přece mají zase setkat…

Po setmění se opět vypravil do pavilonu. Přemýšlel, čím by Pao-tsanga překvapil, ale nestihl nic vymyslet.

Modravé zablesknutí pírek ve dveřích pavilonu a dovnitř vběhl Pao-tsang.

„Měl jsem takový pocit, že mě někdo v zahradě sledoval,“ řekl udýchaně.

Tiao-jü se zarazil: „Jestli je to pravda…“

Když se o chvilku později rozrazily dveře pavilonu, ve kterých se objevila Tiao-jüova manželka s tváří zrůzněnou emocemi, s několika sluhy v patách, seděli oba proti sobě nad partií go.

Tiao-jü zvýšil hlas: „Co se děje? Co vás sem přivádí?“

Jeho manželka je oba přejela očima.

Tiao-jü rukávem vztekle smetl kameny ze stolku: „Nemohu mít trochu klidu na hru s přáteli?“

Sklopila oči: „Promiňte, pane. Omlouvám se, ale potřebuji s vámi mluvit a myslím, že bychom neměli zdržovat vašeho hosta. Nebojte, sluhové ho doprovodí, aby v zahradě nezabloudil. Člověku, který se zde nevyzná, by se tu mohlo snadno něco stát.“

Pao-tsang si vzal svůj pláštík, beze slova se zvedl. Ještě ve dveřích se otočil a usmál se a pak se sklopenou hlavou vyšel.

Tiao-jüova manželka se posadila. Zhluboka se nadechovala a vypadalo to, že hledá slova.

„Cenzorský úřad. Úřad, který má střežit tradice, bránit hodnoty a rodinu… Jako by si pustili lišku do kurníku…“ Zavrtěla hlavou: „Nemyslím, že jste hráli go. Zahlédla jsem rozložení kamenů, než jste je smetl. Bylo úplně nesmyslné. Ostatně, vím, co se tu jindy dělo. Jeden ze sluhů vás při tom zahlédl a řekl mi to. Nebojte se, neřekne to dál. Ví, že kdyby to udělal, mohly by se u něj najít nějaké věci z domu a za krádež cenností bych mu nechala položit hlavu k nohám.“ Dívala se na Tiao-jü se zoufalým výrazem obličeje: „Vzpamatujte se. Máme dva malé syny, myslete na ně! Myslete na svou rodinu! Přece nechcete všechny zničit!“

Zvedl se, prošel kolem ní a vrátil se do domu. Přemýšlel o tom, co jeho manželka řekla. Ta slova se vracela znova a znova. Asi má pravdu, ale srdce se často vzpírá tomu, co říká rozum. Nechce si to připustit. Mohli by svým chováním poškodit obě rodiny? Mohl by ublížit Pao-tsangovi? Co by se všechno mohlo stát?

Došlo na chvíli, kdy bude třeba za těch pár chvilek štěstí krutě zaplatit. Zaplatit rozchodem… Ještě se alespoň rozloučit!

Druhý den v obvyklém čase se vydal Tiao-jü do Pavilonu pěti vůní. Čekal dlouho a čekal marně. Marně vyhlížel, zda se na cestě zaleskne modré peří z ledňáčka. Pao-tsang se neobjevil. Tiao-jü vyšel z pavilonu a došel k brance. Otvor branky byl čerstvě zazděný.

Pomalu se vrátil do domu.

V hlavní síni seděla jeho manželka. Když ho spatřila, povstala a lehce se uklonila: „Šel jste do pavilonu? Neměl jste tam chodit. Nesmíte si to připomínat. Nic takového se nemělo stát a nestalo se to. Nad něčím takovým se musí uzavřít voda…“ Přikryla si ústa rukou: „Měl byste zapomenout.“

Díval se na ni jako na divnou cizí osobu. Osobu, která ale perfektně ovládá dění v domě. Osobu, se kterou má dva syny. Osobu, které se teď chvěje hlas, která se zřejmě ještě snaží zachránit něco, co se rozpadá, která se setkala s něčím, s čím si neví úplně rady…

Sklonila hlavu: „Vždycky jsem si říkala, že je divné, že si nechcete přivést další ženu. Pokládala jsem to za vaši ohleduplnost k mé osobě, za vlastně takový důkaz lásky. Nenapadlo mě, jak moc jsem se mýlila. Nenapadlo mě, že vaše láska může patřit někomu tak jinému… a že budu tak strašně žárlit.“

Tiao-jü se díval do země: „Chtěl bych ho ještě naposledy vidět…“

Žena zvedla hlavu: „Promiňte, ale tohle je, jako byste na mne plivnul. Už ho nikdy neuvidíte. Myslím… myslím, že jeho rodina ho okamžitě poslala k příbuzným daleko na jih. Také nestojí o skandály.“

Tiao-jü stál, díval se do země a zatínal pěsti: „Jak se to dozvěděli?“

Žena zrudla a sklopila oči.

„Chtěl bych na něj alespoň nějakou malou památku, cokoliv.“ Zavrtěl hlavou: „Cokoliv…“

Podívala se stranou na zeď: „Možná se nad vámi slituje některý z bůžků štěstí a něco vám nastrčí do cesty.“

Pohlédl na ni: „Děkuji. Jste… velmi laskavá.“

Uklonil se a odešel.

Jeho žena se dívala na zavřené dveře, klesla na kolena a v očích se jí objevily slzy: „Nejsem. Nejsem…“

Tiao-jü strávil bezesnou noc přemýšlením a zíráním na strop. Stále se mu před očima vznášel Pao-tsangův obličej, stále slyšel jeho hlas, jeho smích, cítil pod rukama rozpálené mladé tělo…

Ráno vstal, převlékl se do úřednického roucha se čtvercem s vyšívanými jeřáby na prsou, nasadil úřednickou čapku a vyšel ven. Přiběhli sluhové s nosítky. Usadil se v nich a dal pokyn k tomu, aby ho odnesli do úřadu. Když procházeli branou, zazdálo se mu, že mezerou mezi záclonkami něco spatřil.

„Zastavte!“

Sluhové postavili nosítka, Tiao-jü odhrnul záclonky. Na zemi, v blátě vedle brány, ležel potrhaný, zakrvácený pláštík s peřím z ledňáčka.

Dušanovi Bartoňovi