Labyrintbar

Zastříkat si spolu, to je sex. Ale erotika je víc než sex. Ponecháme-li stranou autoerotiku a autosex (tím se nemyslí sex v autě), dochází tady v Labyrintbaru k sexu třeba jen po několika okamžicích od prvního vizuálního kontaktu. Dva cizí lidé se bleskově sblíží do té největší tělesné důvěrnosti, jakou si lze vůbec představit, za deset nebo dvacet minut se rozejdou a nejspíš už se nikdy neuvidí. Někdy to ovšem může trvat od prvního doteku pohledem k prvnímu doteku tělesnému i docela dost dlouho, to jsou pak dlouhé erotické děje. Erotika, to je lov, to je svádění, lákání, dobývání, vnucování se, podbízení se, nabízení se, agrese, ponižování i ponižování se, vzdávání se, žárlivost, závist, boj, zklamání, naděje, je to hra, sport, zábava. Kdo ale zapomene, že je to jenom zábava, a ne boj o život, spláče nad výdělkem.

Zapomeňme na takzvanou mužskou a ženskou roli. Ve skutečnosti jsou to jen konvenční masky, pod kterými vznikání vazby probíhá jinak. Snaha upoutat pozornost a svést vybraný objekt k tomu, aby chtěl upoutat mou pozornost a chtěl mě svést. Když uháním vyhlédnutou oběť, signalizuji – chci tě. Ve skutečnosti si ale přeji – chtěj mě. Protože chtít někoho, kdo mě nechce, je tristní. To známe všichni. Mnohem méně tragické je nechtít někoho, kdo mě moc chce. To také každý jistě zažil. A kdo nezažil, ještě zažije. Jenomže tady málokdo řekne – chci tě, to vyžaduje odvahu riskovat svou prestiž, odvahu dostat se do podřízeného postavení vůči tomu, koho chci. Málokomu to dovolí jeho prestiž, což není vlastně nic jiného než pýcha. Tady se říká, pokud vůbec něco, chtěl bys? A nemyslí se tím – chtěl bys mne? Myslí se tím něco třetího mezi námi, myslí se tím sex – to, co spolu chceme dělat. Nejde mi o tebe, jde mi jenom sex s tebou – o šukání, šoustání atd. O příjemnější způsob odstřiku výměšků, než si udělám doma sám. No dobře, vybral jsem si právě tebe, protože vypadáš líp než ti zoufalci tady, při tý bídě, ale nic to neznamená, jasný? Tak pojď…

Přesto však je erotika hlavně úžasný zážitek, asi stejně silný jako samotný sex, tedy samotný koitus. A může být stejně tak vyčerpávající. Post coitum omne animal triste – Po souloži je každý živočich smutný (vykládám si to jako unavený, protože po řádném výkonu vyčerpaný), jak praví latinské přísloví. Ale nejsme všichni stejní – chodil jsem s jedním, který měl po milování vždycky tolik energie a nadšení, že by mohl v bytě stěhovat nábytek z kouta do kouta, zatímco já, slastně znaven, usínal na vavřínech. Většinou však dlouhotrvající honička (tím se nemyslí manuální onanování) člověka utahá. Zvláště je-li lov neúspěšný a vyhlédnutá oběť vytrvale předstírá, že lovec je pro ni neviditelný. To jednoho otráví, co? (Kdo teď řekne, že to se mu nikdy nestalo, lže. Nebo je dosud hodně mladý a hezký. Takže se mu to teprve stane. Troufám si tvrdit, že určitě.)

Otráví nás to skoro tolik, jako musíme-li předstírat, že jsme si nevšimli toho dotěry, který nás chodbičkami labyrintu pronásleduje už nějakou chvíli nesmělýma smutnýma očima, nebo jiného dotěry naopak s drze útočným až bojovně výhrůžným, vnucujícím se výrazem provokujícího drsňáka.

Tahle směsice ponižujících odkopnutí a dotěrných obtěžování je také erotika. Odpoledne prožité v Labyrintbaru může být smutně vyčerpávající nebo extaticky radostné. Jsou i tací přeborníci, kteří odcházejí až nad ránem. Kdo chvilku posedí u baru, na deset minut zajde do labyrintu, vybere si prvního použitelného, který je ochoten (nebo také nenajde nikoho použitelného), vykoná akt (nebo také nemá s kým co vykonat) a za půl hoďky z labyrintu zmizí, neví, o co přichází. Nepozná slasti a muka erotiky. Zažije jenom sex, nic víc.

***

Když jsem tady byl poprvé, byl to tak silný zážitek, že si ho pamatuji dodnes. Všechno je jednou poprvé, praví vzletné heslo. A tehdy jsem se na návštěvu tolik těšil a tolik se jí bál, že jsem si na to musel s sebou vzít kamaráda. Olin byl v Labyrintbaru také poprvé. Pro mě byla odpolední návštěva v nočním (ale i denním) gay podniku dobrodružstvím a společenskou událostí nejvyššího významu. Operní představení, dýza nebo mejdan s kolegy jsou sice události, ale gayerotickému klubu nemůže konkurovat nic. Lov tygrů v džungli nebo cesta na Měsíc pro mě není žádná dobrodružná exotika. Dobrodružné a exotické mi připadá to, co je spjato s erotikou, sexem, eventuálně láskou. No zkrátka sex – zábava chudých (ne však duchem).

Nad vchodem se skví výtvarně vyvedený nápis CLUB LABYRINTBAR. Ponoření se do pověstného bahna velkoměsta nastává. Konečně. S kým se tady mohu setkat? Když jsme s Olinem vcházeli do lokálu, považovali jsme se za mladé muže. Ostřílení vlčáci, kteří sedí u baru a kolem stolků, nás sjeli zkoumavým pohledem a vyhodnotili nás jako nové kluky. Stydím se tolik, že jsem červený až na prdeli. (Tento výraz se mi velice zalíbil v jedné povídce na jednom nejmenovaném erotickém webu. Nebyl jsem sám, koho zaujal, protože po několika týdnech jsem přesně stejná slova náhodou viděl v úplně jiné povídce na úplně jiném erotickém webu.)

Jaké vzrůšo tady zažiji? V polosvětě zešeřelých prostor je dovoleno to, co je na denním světle naprosto nepřípustné. Co když mě tam bude někdo obtěžovat? Nutit k něčemu, co nechci? Platí tady pravidla, na jaká se spoléháme na veřejnosti, nebo si tady smí ke mně kdekdo dovolit i to, co nechci? A budu si to muset nechat líbit? Vždyť když nechci přistoupit na zdejší zvyklosti, neměl jsem sem chodit. A jaké tady platí zvyklosti? U vchodu by měli rozdávat seznam práv a povinností pro vyděšené neznalé návštěvníky, kteří jsou tu poprvé.

Šatna, barpult a nevelká kavárna s pódiem pro striptýzová vystoupení mě moc nezajímaly. Vystavovat se u kavárenského stolku coby nová tvář v komunitě jsem rozhodně nehodlal, právě naopak. Oba jsme tiše a rychle vklouzli do diskrétního barevného přítmí chodbičkového labyrintu, kde se procházejí pomalým krokem nenápadně – ale i okatě – se rozhlížející postavy. Nejsilnější zdrojem osvětlení jsou televizní monitory, kterých je tu spousta. Konkrétně mě do Labyritbaru lákaly kabiny. Někde, už nevím kde, jsem četl, že v každé z nich je monitor se šesti videoprogramy. Myslí se gayskými pornoprogramy. Tehdy jsem ještě doma neměl internet a dívat se na pornáče ve škole jsem se neodvážil. Labyrintbar pro mě byl přinejmenším kabinový biograf s těmi nejlepšími filmy na světě. Nejdřív jsme si s kamarádem prolezli klub společně a pak jsme se dohodli, že budeme pokračovat každý na vlastní pěst. Eventuální lov ve dvou vyžaduje určitou erudici, a tu jsme samozřejmě neměli. Domluvili jsme se ovšem, že v případě potřeby si vzájemně poskytneme pomoc a podporu. Kdyby bylo třeba. V neznámém prostředí. Dotěrný opilec, trojice agresívních týpků, přesvědčených, že v erotickém klubu je dovoleno vše, nebo kdoví, co by se ještě mohlo vyskytnout. Ocitnu-li se já zavřený s nějakým příliš drsným týpkem v kabině o velikosti téměř telefonní budky (ano, tenkrát ještě existovaly veřejné telefonní budky) a usmyslí-li si statný týpek, že mě ven nepustí, dokud mu nevyhovím (například nevyhoním nebo i něco závažnějšího), můžu jenom volat o pomoc. A kamarád přiběhne. Směšné strachy z nezkušenosti. No, kdo jednou nezačínal s nočním životem na hraně legality?

Sedě zavřený v kabině, jsem se nejprve zkusil rozhodnout, co budu dělat, jestliže se v otvoru v přepážce mezi kabinami objeví obnažený genitál. Jako na videu. Mám na něj šáhnout nebo dělat, že ho nevidím? Nejsem tady proto, abych dělal, že nevidím, ale záleží na tom, jaký bude. Studoval jsem se zaujetím škálu šesti videoprogramů, jeden vzrušujícnější než druhý, když se v chodbičce ozvalo polohlasné „Rudo!“ Olin mě hledá, potřebuje pomoc, je v úzkých! Vymrštil jsem se, rozrazil dveře kabiny, aby kámoše někde v koutku neznásilnili, a vyletěl do uličky právě ve chvíli, kdy se kolem otráveně loudal nějaký hošan se znuděným výrazem. Lekl se mě, div nezakopl a podíval se na mě očima, které říkaly, coé, vole, je ti něcooo?

Ale Olin neležel nahý a svázaný na zemi pod koleny tří rozdivočelých násilníků se vztyčenými penisy, jak jsem si představoval. Prostě mě jenom hledal a nevěděl, ve které kabině jsem. Také se lekl, když jsem vyrazil z kabiny do uličky, a myslel si, že se naopak právě mně děje v kabině nějaké sexuální příkoří a že prchám před násilníkem, kterého jsem si neprozřetelně vpustil dovnitř. Dovnitř do kabiny, aby bylo jasno. Ustaraně pohlédl do telefonní budky, ale když v ní nikoho dalšího neviděl, podivil se: „Stalo se něco?“

„Neee. Já myslel, že tobě se něco stalo.“

Tak jsme se navzájem zachránili.

***

Tma a pár barevných světel vytváří noční atmosféru. Stěny mezi kabinami nesahají až ke stropu, tím pádem je občas po celém labyrintu slyšet rytmické souložné vzdychání. Někdy i pravidelně rytmické údery do přepážky. Uličky lemované po obou stranách jednou telefonní budkou za druhou tvoří okruh, kterým lze donekonečna promenovat stále dokola. Tři nebo čtyři mužové se po okruhu procházejí jeden za druhým a vypadá to, jako by ten druhý stíhal toho prvního, třetí druhého a čtvrtý… Ten čtvrtý mě zaujal. Obzvláště zajímavý mladý muž. Kategorie A). Světlá košile, vysoký jako já, brýle. Má překážku při vizuálním navazování kontaktu. Lesk brýlových skel trochu překáží, trochu znesnadňuje oční kontakt. Obroučky jakbysmet. Je přitažlivý a nepůsobí lhostejným povýšeným dojmem jako někteří jiní. Jsou týpkové, kteří předstírají, že tady naprosto nikoho nevidí, že jsou tady úplně sami a vůbec o nikoho tady nestojí. Jsou tady vlastně omylem a vůbec nic tady nechtějí a nikoho nepotřebují. Dívají se lhostejně a nepřítomně nebo dokonce zamyšleně mimo.

Tenhle ve světlé košili ne. Dívá se po lidech kolem sebe, podíval se na mě a jde dál. Nemohu se zařadit do stejnosměrného sledu promenujících a dohánět ho rychlým krokem. Tady se neběhá, tady se chodí jakoby nic a jen zvolna. Tak to zkusím proti směru. Když míjím světlou košili, lehce se dotknu jeho lokte. Nereaguje ani se neohlédne. Asi se domnívá, že jsem se ho dotkl jen nedopatřením. Při dalším kole jde zase proti mně, a když ho míjím zhruba na stejném místě uličky, pohladím ho po lokti tak, aby bylo jasné, že nejde o omyl. Nereaguje. Kroužíme dál. Při třetím míjení se ho zase dotknu na předloktí, zastavím se a pootočím se za ním. Podívá se na mě, ale nezastaví se a zvolna odchází do tmy. Promenujeme dál. Blíží se počtvrté. Dívám se mu odvážně do očí, a když je tři kroky ode mě, zůstanu stát. Podívá se na mě, ale ne zrovna vstřícně. Projde kolem mě a nezastavuje se. Ale pak otočí hlavu a polohlasně říká:

„Proč si myslíš, že zrovna já bych měl o tebe zájem?“

Na odpověď samozřejmě nečeká a nevzrušeně mizí za rohem uličky. Studená sprcha. Nečekaná. Jsem pro něj céčko.

Dokázal jsem se hned bezstarostně potichu zasmát, aby viděl, že mi na jeho odmítnutí nezáleží, a hned jsem odešel. Ale bylo mi trapně. Malá porážka. No co, alespoň vím, s čím můžu počítat. Kdyby světlá košile dál chodila beze slov, zkusil bych to ještě jednou a pak bych toho stejně zklamaně nechal. A odmítnout má právo každý každého. Přesto si tu vlastně bezvýznamnou větu budu dlouho pamatovat.

Na chvilku sejdu do dolního patra a dívám se na film na velké obrazovce. Nepřetržitě tady hraje hudba. Taková, jaká se asi líbí mladému barmanovi nahoře. Já bych tady pouštěl spíš něco takového jako Ravelovo Bolero. To by se sem hodilo, vyvolávalo by to smyslnou atmosféru. Barman v nátělníku asi není na klasickou hudbu.

Lidí je tu jen pár. Nemělo by mě to překvapit, ale sám se divím, jak mi těch pár slov zkazilo náladu. Ještě jsem se toho nezbavil. Procházím se ležérně v dolním patře a bavím se pohledem na ostatní muže, kteří rozmanitě manévrují uličkami, aby potkali toho, kterého si vyhlédli, a přitom přehlížejí ty, kteří si vyhlédli je.

Jednou se mi stalo, že tady o mě jevil zájem vysoký statný kluk. Měl hezkou tvář, vlastně měl krásnou celou hlavu, ale když přišel do světla, zaznamenal jsem, že má dost velké břicho. To je u mě rozhodující. Tlouštíci sice mohou být dobrosrdeční, vlídní a kdo ví co ještě, ale mé estétství mi říká, že bych si mohl dovolit víc. Postava s břichem, to prostě podle mě není ono. A když jsem zahnul za roh, stál tam, asi na mě čekal, div že jsem do něj nevrazil, a bez rozpaků s pohledem upřeným do očí se trochu usmíval:

„Nechtěl by sis zašoustat?“

Pár jednoduchých slov mě překvapilo. Takovou přímočarou otevřenost a věcnost jsem tady ještě nezažil. Obvykle se tady návrhy neříkají naplno. Obvykle se tady v uličkách moc nemluví. Jeden upře pohled na vybraný objekt, otevře dveře do kabiny, vejde a čeká uvnitř. Objekt buď vejde do kabiny za ním, anebo nevejde. Vlastně mě zaskočil. Měl jsem však jasno, nechtěl jsem. Kvůli jeho břichu.

„Hm. Ne, nechtěl. Promiň,“ a šel jsem dál, aby ten trapný okamžik co nejrychleji skončil. On se zasmál, otočil se a také šel dál. Opačným směrem. Já jsem se po dvou krocích obrátil a ještě jsem stačil dodat:

„Ale děkuju za zájem. Promiň.“ Abych nebyl hrubý. Nabídnout i odmítnout může každý. Všichni máme stejná práva.

Přemýšlel jsem, zda slovo zašoustat na mě nezapůsobilo nepříjemně a zda právě tohle nezpůsobilo, že jsem ho odmítl. Jak se ale měl jinak vyjádřit? Vzhledem k situaci, atmosféře místa a místním zvyklostem by asi každý jiný styl vyjádření byl nepřirozený. Ne, tím to nebylo, bylo to přece jenom tím břichem. Kategorie C)

Jdu opět po schodech do horního podlaží a zastavím se u jednoho displeje v chodbičce. Spolu s dalšími dvěma mladíky se dívám na vydařený gangbang odehrávající se v setmělém gayském klubu dost připomínajícím prostředí, kde se právě nacházím. Vedle mě se zastaví čtvrtý divák. Nevšímám si nikoho, sleduji orgie na monitoru. Čtvrtý přihlížející se přiblíží a podívá se na mě. Potom zase pozoruje monitor. Pak se zase podívá na mě, přešlápne a trochu pokročí dopředu, jako by chtěl, abych si ho všiml. Vnímám ho jen periferním viděním. Ano, je to ten, který se mě před chvílí ptal, proč si myslíš, že zrovna já bych měl o tebe zájem? Světlokošiláč. Naklání hlavu, dívá se mi do obličeje, chce zachytit můj pohled. Co má znamenat jeho nečekaná pozornost vůči mé osobě? Změna názoru?

Odcházím, aniž bych se na něj podíval. Opravdu o něj už nestojím. Opravdu mě otrávil. Mám přece svou hrdost. I když jde o tak málo, že vlastně o nic. Jen o trochu sexuálního tělocviku. A hodně prestiže. Všichni máme stejná práva. Každý může nabídnout a požádat bližního svého a každý může odmítnout. A pomsta, byť jen malá, je sladká. I áčkař může klesnout do céčka.

***

Z gayerotického hlediska se muži dělí do tří kategorií. A) Ti, na které nemám. B) Ti, na které mám. C) Ti, kteří na mě nemají. Vůči kategorii C) je to dělení bezcitné. Stejně bezcitné je ale i vůči mě z pohledu kategorie A). Je jasné, že pokoušet se získat sympatie (a potažmo i tělo, co je na tom špatného?) mužů z kategorie A) je plýtvání časem. Jsou na vyšší úrovni sex-appealem, krásou, kouzlem osobnosti, svalovým rozvojem, množstvím sexuálních zkušeností, společenskou úrovní, inteligencí, mládím nebo něčím jiným, co mi imponuje. Speciálně do této kategorie řadím alfa-samce (viz internet). Alfa-samce nesnáším. Protože mají to, co já nemám. Příroda nám všem nenadělila stejně. Dělení do kategorií je věcné, racionální, střízlivé.

Rozum má sice pravdu, ale emoce má často větší sílu. Uvědomujeme si, jaká je pravda a skutečnost, ale přijmout skutečnost a smířit se s ní je mnohem těžší než ji pouze rozpoznat. I když rozum člověku velí, člověka ovládá cit. Smířit se s tím, že jsem pro někoho céčkař, je náročné. Útěchou může být to, že se člověk občas splete při zařazování do kategorií a s údivem zjistí, že muž z kategorie A) na náznaky zájmu reaguje souhlasně. To ovšem znamená se pokusit jeho zájem získat. To znamená, že i když se věc jeví beznadějná, pokusit se musím. Co kdyby? Zmýlit se v odhadu kategorie může každý, že? Kategorie B), to jsou ti správní kluci pro mě. Tam je pole pro aktivitu s nadějí na úspěch. Někdy se stane, že i subjekt z kategorie C) se ukáže jako muž hodný zájmu – zase jsem někoho odhadl špatně. Proto je vždycky správné se pokusit, i když to zpočátku vypadá beznadějně.

***

Se zakloněnou hlavou se dívám na monitor nade dveřmi do kabiny a vychutnávám si nádherné smilstvo tří nádherně svalnatých těl.

„Ehm ehm,“ vedle mě někdo zakašlal.

Vysoký štíhlý, možná až příliš štíhlý, krátkovlasý kluk popošel ke mně a dívá se mi do obličeje. Vůbec jsem si ho nevšiml. Neviděl jsem ho tady. Kde se tu najednou vzal? Nemám ani čas si ho prohlédnout.

„Nechtěl bys… si se mnou… jako… to?“ rozpačitě kývne k otevřeným dveřím do kabiny. To se tady takhle otevřeně říká málokdy. Ale je to sympatické. Času na rozmýšlení je málo. Kdo zaváhá, ten si neužije. Nic o něm nevím, vidím ho pár vteřin. Zatím bych ho zařadil do kategorie A). Rozhodně do áčka. Jeho rozpaky jsou dokonce roztomilé. A přitom je takový otevřený, sám si řekl, co chce. Překonat rozpaky a sám udělat nabídku, to každý neumí.

„Tak jo. Tak pojď,“ kývnu hlavou ke kabině, spokojen sám se sebou, že jsem se dokázal rozhodnout tak rychle. Stačí tří kroky a jsem v kabině. Kluk jde za mnou. Zavřu za námi dveře a zamknu na kličku. Teď stojíme těsně u sebe. Svítí na nás monitor nade dveřmi. Prohlížím si ho, než mu šáhnu na rameno. Ano, na rameno, nebo na ruku, ne hned na genitál. Sbližování je hezké, když má postupnou gradaci. Kluk se pořád tváří cize. Chtělo by to rozpustit ledy. Polkne a pak rozpačitě zahuhlá:

„Ale já potřebuju prachy.“ Přitom sklopí oči na zem, ale hned je zase zvedne.

Pár vteřin mi trvá, než pochopím náhlou změnu situace. Kouká, co já na to. Nic víc neříká, jen zatím čeká. Říct tohle asi vyžadovalo hodně sebezapření. Nevypadá jako profesionál. Zatím.

Jsem zavřený v kabině s habánem o půl hlavy vyšším a odhadem deset let mladším, než jsem já. Já naivka jsem si myslel, že chce mě, a jemu zatím jde o prachy…, vlastně jsem ani neměl čas si něco myslet…, šlo to tak rychle. Jestli si umane, že ze mě ty prachy vymlátí stůj co stůj… Když budu řvát o pomoc, někdo zavolá barmana, odemknou dveře, snad mě do té doby ten habán nepodřízne. Blbost, takové věci se tady nestávají. Vyřeším to rychle a důstojně.

„Já žádný prachy nemám.“ Vůbec nelžu. I kdyby mě zmlátil, sebere mi maximálně tramvajenku, klíče od bytu, hřeben, občanku, balíček kondomů… a asi tak padesát korun v drobných. Dnes je vstup do Labyrintbaru zdarma, od dvou do čtyř. Stojíme a koukáme na sebe. Ani jsem si nešáh. Pak se vzpamatuju, odemknu dveře a otevřu je, odstoupím, aby se mohl protáhnout. Vychází ven, ještě se na mě jednou podívá:

„Tak ahoj.“

„Ahoj.“

Vyšel do chodbičky. To je všechno. Okamžitě za ním zamykám. Rozrušením si musím sednout. Dopadlo to dobře, nic se nestalo. Celé to vlastně proběhlo bleskově. Věcně, stručně. Mohlo se také stát, že by si o peníze řekl až na konci, až bude po všem, a pak by se domáhal zasloužené, zasouložené odměny. V nějakém filmu jsem to tak viděl. Naštěstí byl charakter, řekl to předem.

Vždycky si říkám, že nejsem ani tak starej, ani tak ošklivej, ani tak blbej, abych za to musel platit. A jestli jsem tak hezkej, že bych si za to mohl dát platit, mě nikdy ani nenapadlo. Přestože na fotkách ze studentských let se sám sobě tak líbím, že bych sám sebe osouložil, kdyby to šlo. Jeho to napadlo. Nějaký student, kterému někdo poradil, že by si ke stýpku mohl přivydělat svým tělem, svým mládím. Hnus. Já byl vždycky raději studý chudent, než abych se snížil k něčemu takovému. Ale kdoví, co ho k tomuhle dohnalo. Co je pro mě ale nové, je to, že už někomu mohu připadat jako starý kořen, kterého je možné pokusit se pumpnout o nějaké prachy. To se mě tedy dotklo. Tak tenhle hošan není z kategorie C). Přeřazuji ho do nově založené kategorie nula – prostituti a poloprostituti.

***

Jednou se tady objevil moc hezký kluk. Sundal si baťůžek a začal se svlékat. Přímo tady v záhybu chodbičky. Jakoby nic. Čím víc se obnažoval, tím víc jsem na něm mohl oči nechat. Svlékl se úplně do naha, šatstvo složil do baťůžku, popotáhl se za penis a rozhlédl se. Tohle tady není nevhodné. Právě naopak, u vchodu visí cedule, že návštěvníci, kteří si do šatny odloží veškeré své šatstvo, obdrží slevu ze vstupného. Přesto jsem neviděl, že by někdo tuhle slevu využil.

Jakýsi muž, který stejně jako já přihlížel jeho svlékání, se otočil a šel pryč. Asi pochopil dřív než já, o co tady jde. Já naopak, okouzlen vzrušující krásou svalnatého mladého bílého těla, s úsměvem k naháčovi přistupuji a s obdivem v hlase se podivuji:

„No tedy, ty máš kuráž. Tohle tady není zvykem. Vypadáš skvěle.“

Říkám to vlídně a se sympatií, ale krasavec se na mě podívá tvrdě, bojovně a odmítavě. Cuká hlavou, jako by chtěl říct, no jo, jdi do hajzlu. Jenomže tomu, co říká, vůbec nerozumím. Mluví totiž nějakým cizím slovanským jazykem. A zaručeně to není ani ruština, ani polština, natož slovenština, tím jsem si jist. Proto nezná zvyklosti Labyrintbaru. Prostitut, který to sem přišel zkusit. Kategorie nula.

Kategorizace A), B) a C) zahrnuje i složitější případy. Vztah mezi áčkařem a nižší třídou vzniknout může. Takový áčkař vidí toho druhého jako céčkaře, ale může mu nabídnout vztah, abych tak řekl, dominanta (áčkař) a submisiva (céčkař). Pak záleží na céčkaři, zda mu taková role vyhovuje, pokud si ovšem dokáže včas uvědomit, co mu áčkař vlastně může nabídnout.

V moudré knize o astrologii se dočteme, že například člověk narozený ve znamení Berana může vytvořit harmonický vztah s osobou narozenou v opačném znamení Vah, protože Váhy vyvažují, tedy kompenzují přehnaně dynamické záporné vlastnosti Berana a regulují ho do přiměřených mezí. To však není celá pravda, po určité době začnou totiž Váhy pociťovat Beranovu dominanci, rozpínavost a sebestřednost jako tyranskou, utlačovatelskou a vyvolávající ve Vahách pocit křivdy a nespravedlnosti. Vztah se tedy po čase zpravidla rozpadne. (O tom právě já něco vím.) Charakteristika Berana se překvapivě podobá rysům alfa-samce. Váhy by měly Berana dlouhodobě považovat za nebezpečné áčko.

Kde se jednomu dostane poučení? Musím si v knihovně vypůjčit odbornou, odporně nudnou literaturu, abych v ní našel řešení? Nebo stačí rychle vygooglovat prefabrikované, stručné rady od samozvaných moudrých mladých hlaviček? Co mám napsat do vyhledávacího okénka? Na školách všech stupňů by se měl vyučovat (alespoň fakultativně) předmět Budování zdravých mezilidských vztahů (se zvláštním přihlédnutím ke vztahům erotickým).

***

Nejznámější atrakcí kabinového labyrintu je proslulá „glory hole“ – díra slávy. Je snad v každé kabině. Kromě velkého otvoru jsou v přepážce mezi kabinami i nelegálně provrtané malé otvůrky, taková kukátka, která princip anonymity vlastně poškozují. Většinou je jimi vidět muž v sousední kabině, který zírá nahoru na monitor nade dveřmi a ruku má v klíně. Penis většinou moc vidět není. Některá „kukátka“ jsou ucpaná papírem kvůli obnovení anonymity a soukromí.

Kukátkem vidím, že v sousední kabině jsou dva – muž a chlapec. A oba úplně nazí. Proč jsou nazí, mi není docela jasné, přišel jsem k již rozběhnutému ději, nevím, co se dělo předtím. Jejich šatstvo visí na věšácích vedle dveří. Kluk sedí na lavici a sleduje svého muže, který sedí v dřepu u stěny kabiny oddělující další sousední kabinu. Živá peep show. Vidím nahého muže v dřepu jen zezadu. Je zřejmé, že u otvoru v protější stěně ho drží něco velmi, ale opravdu velmi zajímavého. Něco, přesněji někdo, kdo je v další kabině a dírou slávy nějak prostupuje do jejich kabiny vedle té mé. Kouří muž v podřepu penis prostrčený otvorem nebo ho jen ohmatává? Není to vidět, vidí to ale určitě sedící mladík. A zdá se, že se mu to nelíbí. Tváří se nespokojeně. Chvílemi se podívá na monitor nade dveřmi a znovu pozoruje, jak se jeho muž intenzívně věnuje čemusi prostrčenému dírou. Přitom si trochu roztržitě pohrává se svým pohlavím.

Něco si říkají, ale je to němý film. Jsou oba tak zaujati otvorem, že je ani nenapadne, že by se z mé kabiny na ně někdo mohl dívat. Nebo je jim to jedno. Muž otočí hlavu k mladíkovi a něco mu říká. Pak vstane, jde k němu, hladí ho po vlasech a po tvářích a pak ho políbí. No nazdar, jestli před chvílí kouřil cizí péro…, tak si tělních tekutin toho třetího ze zadní kabiny užijí oba. Mám dojem, že chlapce chlácholí. Vyvrací mu jeho žárlivost? Je evidentní, že patří k sobě. Jak dlouho už asi? Bydlí spolu? Odkud asi jsou? Slyšet tak, co si říkají. Muž si znovu dřepne k otvoru a něco v něm rukama dělá. Otvor nevidím. Mohu jen obdivovat jejich docela pohledná nahá těla.

Po chvilce se oba vystřídají, muž vstane, mladík si dřepne k díře a muž se posadí na jeho místo na lavici vedle mě za přepážkou. Kdyby tady přepážka nebyla, dosáhl bych na něj volně nataženou rukou. Nesmím se pohnout, nesmím zašustil, aby nezjistili, že je někdo pozoruje. Mladík poposedne v dřepu, hlavu má u otvoru. Kukátkovou dírkou je špatně vidět, od strnulé polohy mě už bolí za krkem, ale nepohnu se. Chci vidět, co se bude dít. Oba si něco říkají, zase nic neslyším. Scéna je stále stejná, vzrušující pocit z pozorování mě však už opouští, protože mě bolí v zádech. Narovnám se, posunu se na lavici a… najednou je kukátko z druhé strany ucpáno zmačkaným papírem. Slyšeli mě. Už nic neuvidím.

***

Projdu se po uličkách. Míjím mladého muže. Dívám se na něj, protože proto jsem tady, zatímco on se nesměle dívá pod nohy, jako kdyby mě neviděl. To jsem tak ošklivý? Na čele jako by mu svítil fosforeskující nápis JÁ TADY VŮBEC NEJSEM. NEDÍVEJTE SE NA MĚ. Asi se cítí jako céčko. Za rohem mě míjí nádherně vonící manekýn, pardon dnes se říká model, který právě vystoupil přímo z internetové reklamy. Ten má na čele napsáno NEOTRAVUJTE MĚ, PLEBEJCI. Áčko. Také mě jako nevidí, ale oba se pootočíme, když jdeme kolem sebe, abychom se navzájem nedotkli loktem. To by totiž mohlo něco znamenat a to nechce ani on, ani já. Na třetím rohu sedí na lavici mírně zálesácky vypadající medvěd s krátkým plnovousem a jeho pohled, tentokrát letmo vystřelený přímo na mě, je rovněž výmluvný – CO ČUMÍŠ, KOKOTE! Céčko. To je zas dneska výběr!

Monitory nad hlavou tento lovný ráj ozařují ostře míhavým světlem. V některých koutech se naopak ospale pomalu mění barvy ledkových lampiček. Bílá se nenápadně stává růžovou a zintenzívňuje se až do rudé, která plynule přechází ve fialovou a ta v modrou, jež posléze bledne ve světle modrou a ztrácí se opět do bíla a zase dorůžova a tak pořád dokola… Přelévání trikolóry stejně jako na mostě přes Vltavu.

Jdu si sednout do prázdné kabiny. Ze zdi na mě tupě zírá do trezoru temná díra…, pěje se v jedné klasice české popmusic. Na mě zírá díra do vedlejší kabiny. Tak tedy strčit úd do díry a nechat si ho vykouřit? Máš-li malý úd, nezoufej, strč ho do úlu a zabouchej, praví jedno moravské úsloví. Když se tak zamyslím, strčit úd do „glory hole“ může být stejně nebezpečné jako ho strčit do úlu. Kondomy ale mám. A co když tomu na druhé straně otvoru slávy nebude „guma“ vyhovovat? Odmítne. Tu šprcku si strč do… Já bez kondomu v žádném případě. Co bude pak? Nic.

V tom se v otvoru po pravé straně objeví… no péro! Co jiného? Ale jaké! Veliké. Dlouhé a tlusté. Masité. Leží na hraně díry a čeká. Proč těm chlapům nevadí položit si svého malého, totiž velikého drahouše přesně na místo, kde těch drahoušů leželo před ním už tolik? Fakt to tady personál každý den umývá? Tělo, ke kterému patří, je teď přitisknuté z druhé strany téhle tenké přepážky a čeká, co udělám. Vlastně bych chtěl vidět, jak vypadá. Proč kouzlo anonymního sexu? Když vidím genitál, chci vidět celého člověka. V parní lázni je to naopak, nejprve člověk zaznamená postavu, až potom si prohlíží detaily. Jak vypadá muž, který má takovýhle ocas? Na co čekám? Když budu mudrovat moc dlouho, genitál zase zmizí. Nechceš? Najdu si jiného.

Položím mu na něj prsty. Teď to cítí, ví, že jsem si šáhnul. Přejedu prstem od chloupků u kořene údu až k okraji předkožky na žaludu. Ze štěrbiny na žaludu vytéká lesklá kapka. Přejíždím prstem po žaludu a dotknu se kapky. Roztírám ji po červeném lesklém povrchu. Potom ji rozmazávám všemi prsty. Po uzdičce i po horní straně, která je zatím suchá. Zaslechl jsem vzdech? Zamnu rudou hlavu penisu celou dlaní. Ohrnu předkožku dozadu, jak nejvíc to jde, a zblízka si prohlížím rýhu za žaludem. Celý žalud je obnažený. Neznámý za přepážkou drží. Jistě čeká, že ho budu kouřit. Docela bych si i dal.

Vyndám si kondom… a v tom si uvědomím, že se stala chyba. Ne, nevyndám si kondom. Prsty i dlaň mám lepkavé od jeho preejakulátu. Jenom levou rukou mu kondom navléknout nedokážu a pravou nemohu. Přenesl bych jeho preejakulát na kondom a ten pak mám vzít do pusy? Spoléhat se, že když ho utřu vlhčeným ubrouskem, že to bude bezpečné? Možná ano, možná ne. Ani nevím, kdo se to tam tiskne ke stěně. Udělal jsem chybu. Napřed jsem mu měl navléknout prezervativ a potom si začít hrát s tím krásným pérem. Teď už je pozdě. Co teď? On na to čeká. Tak má smůlu. Zbabral jsem to. Ale co? Tak nic nebude, no. Budu si jen hrát. Jsem chorobně bázlivý? Hrůza z nákazy? No a? Je to moje zdraví, ať si říká, kdo chce, co chce. Maník v díře má smůlu. Jsem vůl.

Ohmatávám mu, teď už oběma rukama a bez zábran, ten nádherný orgán. Má ho oholený. Podeberu mu šourek a potěžkávám varlata. Trošku kolík pohoníme. Poplácáme. Pomasírujeme. Polaskáme. Když mu ho neocucám, za chvíli se stáhne a bude po legraci. Sorry, kámo. Jsem blázen? No a co? Příště. Příště ti včas nasadím gumu. On ti ho dneska vycucne někdo jiný.

Tady má vidět pod kůží klikatou žílu. Dřív se mi žíly kdekoli na těle ošklivily. Později mi přestaly vadit a teď se mi tahle docela líbí. Péro se trochu stáhlo zpátky do díry a objevila se ruka. Uchopila penis a začala s ním tlouct o okraj otvoru. Co blbne? Nahoru dolů. Dost hrubě. Hodně hrubě. Vždyť ho to musí bolet. Tluče pérem o přepážku jako blázen. Pak ho položí a úd znovu vyjede z otvoru celý ke mně. Ach tak. Dává najevo, že stojí o drsnější zacházení. Mazlivé ošahávání je mu málo. No dobře. Bafnu ocas pevně do dlaně a zaviklám s ním nahoru a dolů. Potom doleva a doprava. A potom mě napadá…, já mu přes ten kůl trčící šikmo nahoru nafackuju. Když to má rád natvrdo. Fackuji mu penis zprava zleva oběma dlaněmi, až se otlouká o oba okraje gloryhole. A on drží. Pokračuji v pleskání ze strany na stranu. Teda! Tohle všechno snese. Já na jeho místě už bych dávno zmizel. A on se tiskne břichem k přepážce, aby jeho mužství trčelo co nejvíc do mé kabiny. Vezmu ho mezi dlaně a válím ho sem a tam. A facka shora dolů. A facka zdola nahoru. A znovu. Střídám tvrdý stisk mezi palcem a ostatními prsty, pohonění a facky zleva zprava. A shora, zdola. Kůl se mu otlouká o okraj díry a on se nestahuje k sobě. Asi je spokojený. Stisknu ho pevně do dlaně a bříškem palce mu tlačím na ústí močové trubice. Rozmačkávám skulinku do šířky a rozmasírovávám ji, aby se zvětšila. Na palec se mi hrne jeho preejakulát.

Jenom si přeju, aby sem ke mně do kabiny potom nepřišel a nechtěl mi to oplatit. Ve jménu rovnosti, vzájemnosti a solidarity jako obětavý kolega. Drží, neucuknul, neodtáhl se, macek nezmizel. Opakuji všemožné surovosti a jemu se to líbí. Kde se ve mně berou taková agresívní bezcitnost? Nikdy jsem to nikomu takhle nedělal. Dokonce mě to docela bere. Docela vzrůšo. A on drží. Dokonce mám dojem, že ho slyším hekat. Už má předmrdkou lepkavého celého ptáka, jak mu ji roztírám. A pořád roní další a další lepkavou šťávu. Prsty i dlaně mám upatlané. A on drží a drží. Musí ho to bolet. Snažím se mu přetáhnout předkožku dopředu přes špičku žaluda. Moc to tedy nejde, má ho vytaženého dopředu, tvrdého a vztyčeného šikmo nahoru. Zřejmě ještě mladý chlap.

Ještě si pohraju s varlaty. Prohmatávám mu je a trochu mu je zmáčknu. Kdyby to někdo udělal mně, už bych ječel jako Viktorka u splavu. On heká. Ne, koule mu mordovat nebudu, mě samotného by to bolelo. Radši mu ho ještě hezky pohoním oběma rukama najednou. Pěkně tvrdě. A ještě trochu. Jako kdybych držel oběma rukama gumový rohlík. Ale šourek mu prohmatat můžu. Ne, za kulky ho tahat nebudu, mně by se to taky nelíbilo. Proč to mají někteří chlapi rádi? Já bolest nerad. To jim nevadí, že jim po odeznění erekce budou vytahaná varlata viset ještě níž než penis? Asi ne.

Po chvilce masáže se najednou stáhne a uprázdněným otvorem vidím, že si ho v kabině sám honí. Stačí mu chvilka a je hotov. Zblízka slyším z jeho kabiny hekání. Vidím, jak mu z vrcholu žaluda vystřikuje ejakulát a padá na podlahu. Jak často se tady asi myje podlaha?

A nastal klid a ticho. Asi vydýchává. Já s upatlanýma rukama musím do umývárny. Budu si muset ruce namydlit aspoň třikrát. Zatím si je utírám ubrouskem, abych si mohl vzít tašku na rameno. Ve spodkách mám vlhko, ale zatím jsem se neudělal. Chystám se odemknout dveře a v tom se z díry ve stěně ozve: „Díííík! Díííík! Děkuju mooooc!!!“

Udělal jsem mu bene. Dal jsem mu potěšení. Připadám si jako správnej frajer.