Peklo jsem já

Vzduch byl těžký cigaretovým kouřem, nadcházejícím podzimem a tóny malé desky Milese Davise.

U stolů se v bláznivém kolotoči tabáku a chlastu míhalo několik stínů, vzájemně se překřikovali a nebo prostě jen žili tento večer.

„Je to jak Říjen, rok šedesát!“ s nadšením vykřikl jeden z hostů a přitočil se k baru. „Že jo, Deane, cítím, že se stane něco skvělýho, stejně jako tehdy.“

Barman, kterému byl vzrušený výkřik adresován, poklidně odložil vyleštěnou sklenici na polici za sebou a otočil se na svého hosta. „Děláš, jako bys ho zažil Jacku. Když už jsme u toho, jaký je vlastně rok?“

„Nemám páru, člověče, svět se točí jak kolotoč a všechno se mění rychlejc jak lásky tady Billy-Jean! Pošli nám tam další rundu, jdou mi nebesky dobrý karty!“

Sklenky přistály na stole, v posledních volných místech mezi kartami, drobnými mincemi, odrbanými paperbacky a cigaretovými nedopalky. Miles právě klouzal na vlnách posledních tónů své desky, když se rozletěly dveře před dalším návštěvníkem.

Vysoký mládenec se svatozáří blond vlasů tak rozcuchanou, jako by v ní proběhla bitva o Jericho. Energicky odhodil svůj obří batoh pod bar a vyskočil na jednu ze stoliček. V jediné sekundě si stihnul prohlédnout vše od ošlapané dlažby, přes potrhaný samet na lavicích až po popraskané ruce barmana.

„To je skvělý! To je prostě naprosto skvělý! Tohle místo je skvělý, jestli to má začít zrovna tady… Cassidy, rád vás poznávám, pane s kruhy pod očima většíma než všechny hříchy tady toho světa.“ Sebevědomě napřáhl ruku k pomrkávajícímu barmanovi.

„Dean… Co vám nabídnu, pane ´právě jsem si dal všechen kokain tady toho světa´?“

„Whisky, dvojitou bez ledu a společnost před tou úžasnou cestou, co mě dneska v noci a všechny další noci, co jich jen ještě bude, čeká!“

Whisky. Trochu zvědavý a trochu odevzdaný pohled člověka, co tuší, že mu dnes někdo vymluví díru do hlavy. Start.

„Kam se chystáš…?“

„To mi neuvěříš! Před pár týdny jsem potkal skvělýho chlápka, machr, co se vyzná už od prvního pohledu, zná snad úplně každýho na celým světě, a koho nezná, ten jako by neexistoval. Tak tenhle bůh všech zatracenejch umělců mě slyšel číst v jednom klubu v centru. Byla to taková náhoda! Pili jsme jako snad každej večer a já měl jen tak chuť skočit na stůl a přečíst něco ze svýho notesu, znáš to ne, občas to tak prostě na člověka přijde… Tak si tam chvilku šaškuju, kamarádi se baví a holky z toho začínaj být načatý. A najednou za mnou přijde on! Řekne: nevím, kdo jsi, a vlastně mě to ani nezajímá, protože já z tebe někoho teprve udělám, teda jestli budeš chtít. Měl v koutku doutník a jeho sebevědomí se za ním táhlo jak kouř z lesního požáru. Řek, že zná nějaký lidi v hlavním městě a že mě prej vytáhne na světlo, že ty moje básně v sobě mají sílu, ze který si všichni ještě sednou na zadek. Tak na něj tu dnes čekám.“ Nádech. Dean pomalu zamrká a lokne si studeného kafe, protože mu vyschlo v krku za něj.

„To zní skvěle, ale abych byl upřímnej, možná až moc… Necejtíš v tom nějakou levárnu?“

„Taky jsem nad tím přemýšlel, ale nemůžeš na to koukat takhle, je to příležitost a ta se musí chytnout za pačesy, jinak uteče a už se nevrátí. To slovo je ženskýho rodu a to samo o sobě dost vypovídá. Kdybych sem tam něco neriskoval, tak ještě teď hniju v Idaho a poslouchám kecy svýho svatýho fotra. Možná jsem semtam něco prohrál, ale pořád to stojí za to! Život se má žít, ne přežít.“

„Něco na tom je, ale víš jak… Mám svoje ledviny rád hezky na svém místě. Tohle zní jako podnik, co tě o ně může docela hezky připravit. A bůh ví o co ještě. Ale kdo jsem, abych ti do toho kecal, že. Na to není nikdo zvědavej a byl bych vcelku nerad, kdybys odtud kvůli tomu odešel dřív, než máš v plánu. Karty už mě omrzely a není tu do čeho píchnout. Pít v pondělí večer nechodí zdaleka každej.“

„Každej ne, ale ty bys moh’ ne? Aspoň jednoho se mnou na oslavu, i když jsem pro tebe absolutně pošahanej nikdo, co se rychle objevil a stejně tak i zmizí.“

Dvě sklenky se zlatavým spiritem. Další a další řeči o všem a o ničem, věci, co přijdou na mysl jen na baru. Existuje bůh? A stejně si myslím, že je to ženská, pak by to dávalo smysl. Na to se musíme napít. Co jsi chtěl dělat, až budeš velkej? Rozhodně ne pingla. Ale to se tak občas stane. Holky, který měli a který nikdy mít nebudou. A kdo je vůbec potřebuje? Další runda. Když jsem byl malej, hráli jsme si s kamarádem ze sousedství na doktory… Z tý vzpomínky mě poslední dobou víc a víc mrazí. Kdyby o tom věděla jeho svátost táta! Cink. Stejně je život strašně divná hra. Kolikátá to je runda? A kolik je hodin? Budou dvě…

„Ten už asi nedorazí…“ Očekávání, které se s každou další hodinou pokradmu měnilo v nejistotu, se definitivně zlomilo ve smířené zklamání.

„Půjdeme? Teda jestli máš kam…“ Podnik už je nějakou dobu prázdný, další deska dávno dohrála, prázdná láhev stojí opuštěně pod barem.

„Nikdy nemám kam jít, proto si pak můžu říkat, že mi patří celý svět.“

„Tak tedy k tobě…“

Noc, černá a bílá, mrtvé moře asfaltu a říjen vonící vzduchem.

Dvě postavy, zbitý městem a samy sebou. Rozjařené výkřiky, snad bolesti, snad čiré extáze z bytí. Skryti v anonymitě flákačů kvílí v ulicích města, které nikdy nespí.

Balí si tabák a nemají co pít. Cassidy, podpíraný Deanem, jako v horečce vykřikuje: Mí známí kde jsou? Bez nich jsem ztracenej!

„Kašli na něj, nepotřebuješ žádnýho dědka s doutníkem…“

„Nepotřebuju. Chci čínu a pivo a něžnou dívku.“

„Doma mám pivo, pro ostatní si táhni třeba k čertu.“

„Faust už má zavřeno, barman se prej pěkně ožral.“ Přimhouřené oči, vláčný úsměv. První po odchodu z baru.

„I pinglové maj’ svý sny, teda dny.“ Dlažební kostky a závrať. Pád do nejistých rukou.

„Jo? A o čem teď sní?“ Drží na vratkých nohách sebe i svého barmana, připomíná lovce s vyděšeným pohledem.

„O jednom naivním floutkovi, prázdný posteli a o tom, jak moc je to nelegální.“

„Celá naše existence je ze svý podstaty mimo zákon, jsme všechno to, čím nás rodiče strašili. A svět se pořád točí. No není to skvělý?“ Čirá radost, se kterou včera vstoupil do Baru, se vrátila jako blesk z čistého nebe. Přesně s touhle čistou radostí Deana poprvé políbil.

„Nechtěl jsi ještě před minutou něžnou dívku?“

„Co tě bere… To jen tak, nebyl jsem si jistej. Ale kostky na mí košili jsou dávno vržený. Udělám z tebe krále svýho majálesu.“

Klíč v kapse saka. Opilý tanec v úzké chodbě. Blikající zářivka. Můra neodolatelně přitahovaná ke zdroji mihotavého světla a jisté smrti. Dvě pivní zátky letící vzduchem.

S úlevou se svalí na postel. Ostré cinknutí skla.

„Na ten zatracenej život, co se nás furt snaží zabít, a vsadím se, o co chceš, že se mu to nakonec povede!“

„Už nemluv… Ještě nám zbývá pět cigaret a spousta milování.“ Řekl to, co měl na jazyku celý večer.

Přitiskl rty na jeho. Udělal to, co měl na mysli celý večer.

Není cesty zpět, dlaně se rozutekly po tělech. Rty se odmítly podvolit, započala bitva, která nemá vítěze. Pod vlivem síly, kterou se nikdy nikomu nepodaří upálit nebo ukřižovat. Dvě těla pohybující se v rytmu, v jakém se země kolébá vesmírem. Milovali se s naléhavostí a nadšením vlastním všem jejich činům. Jako by to byla jediná věc, která je dokáže udržet naživu. Noc opět prostoupily výkřiky a smích dušený polibky.

Tabákový kouř šplhá po záhybech tmavomodré tmy. Znavení, opilí touhou i alkoholem. Cassidy konečně mlčel. Odešli ve dvou a z noci je den. Usnuli k ránu jako jeden.

Slunce rozpačitě rudne na tvém nahém těle. Vypadáš jako uprchlík z města andělů, jak mi tu tak ležíš na rameni a i ze spaní se pořád trochu usmíváš. Úsměv ti ze rtů nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem se zvedl z postele, ještě pořád rozpálené naším milováním. Ještě to pořádně nezačlo a už to skoro končí. Musím jít. Netuším kam, ale žene mě to pořád dál a dál. Všechno, co chci, můžu mít. Vítr, lásku, jenom ne klid. Byl jsi jak záblesk ve tmě, všechno se rozzářilo, jako kdyby zapli všechny pouliční lampy světa. Teď musím všechny ty vůně vzít a poslat po větru dál. Může se ráno nerozednít?

Město se probouzí po tahu. Dlažební kostky se lesknou nočním deštěm, bary vyspávají včerejší opilost. Banda tuláků postává před Armádou spásy. Mě žádná armáda nespasí, musím to udělat sám. Možná je tohle moje malý útulný osobní peklo. Co jsem čekal? Že si jen tak nakráčím do baru, jak to mám ve zvyku, ale že tentokrát to bude jiný? Že moje plány vyjdou, budu slavnej a šťastnej? Že se někdo obtěžuje dodržet slib? Že moje toulavý nohy a těžká hlava uzavřou mírovej pakt? Cassidy, ty jsi ale kus vola. Už zase někam jdu, utíkám. Nikdy nevím kam. Prostě jen jdu a doufám, že démoni ztratí stopu. Copak jsem moh tušit, že si je všechny nosím v sobě? Mám náladu pod psa, oči i srdce rudě nateklý.

Skončil jsem po dvou nocích v hotelu Mars, dva tisíce mil v jednom zátahu. Moh mě varovat už ten recepční. Smál se jak ďábel sám, když mi podával klíče s třináctkou. V pokoji už na mě čekali, jeden vedle druhýho. Pojď se s náma spít, volaj mi do oken. Všechny ty chvíle a vzpomínky, před kterýma jsem utíkal. To, co jsem vypil, mi nikdo nevezme ani nevrátí. Sedí tam moje máma, který jsem nikdy neřek, že jí mám rád. Fotr, kterýho jsem zklamal snad ve všem, co si představíš. Všechny ty holky, kterejm jsem tvrdil, že jsou ty jediný a že je fakt miluju. Všichni kamarádi, který jsem kdy podrazil. A všichni kluci, který jsem doopravdy miloval, ale byl jsem moc velkej srab, abych to přiznal. Napiju se s každou ze svých chyb a proher. Jedna po druhé odchází z pokoje, až tam zbydu dočista sám. Peklo jsem já.

Probouzím se večer následujícího dne, hlava mi třeští, ale cítím něco strašně zvláštního, novýho a skvělýho. Klid. Na nejistejch nohách vyjdu z pokoje. Dlouhá chodba, automat na cigára. Opírá se o něj recepční. Ptá se, jak mi je. Nemusí ti bejt vždycky dobře, v tomhle hotelu je to v ceně. Směje se zas jak ďábel a odchází. Vracím se na pokoj, ležím a pozoruju kouř svíjející se pod stropem. Posbíral jsem všechny svoje hříchy a nechal je tady na tom pokoji. Vedle mě leží hotelová bible a srdcová dáma, ta karta, na kterou se prohrává. Nebo ne? Doutná ve mně oheň. Můj starej smutek mám pořád u sebe. Je tu ještě jeden stín, prozatím má poslední křivda. Běžím na nádraží.

Běžím jak o život rovnou k Faustovi. Bar je prázdný, jen za pultem stojí Dean. Usmívá se stejně jako ráno před třemi dny. Na bar postaví dvě sklenky whisky. Mlčky se napijeme. Čekám, jestli nezmizí stejně jako ostatní. Nedokážu už zadržet svoje nadšení, nakloním se přes bar a dlouze ho políbím.

„Chceš mi o tom vyprávět?“

„Po další rundě, tohle mi střízlivý neuvěříš. Byla to bitva o Jericho.“