Sněhulák

Tvé jméno v sněhu bylo psáno. S jarním sluncem roztálo a s vodou v řeky uplynulo…

Chumelilo, jako by nikdy nechtělo přestat. Už druhý den z nebe padal sníh jako velké chomáče vaty. Technické služby nestačily prohrabovat silnice. Dima šel odházet sníh z chodníku před jejich domem. Možná trochu marná práce, ale vyházet to aspoň před garáží, aby mohl otec ráno vyjet s autem. I když – v tomhle počasí by se asi moc daleko nedostal. Technické služby, které projely s pluhem ulicí, nahrnuly veškerý sníh na okraj chodníku, takže tam vznikl vysoký tuhý val. Na ten hrablo nestačí, to bude muset vzít lopatou. Zítra do školy, to bude zábava. Hlavně se dostat na autobus, ten snad bude jezdit.

Podíval se na chodník před vedlejším domem. Snad metr sněhu. Pan Standler, který tam bydlí, to určitě prohazovat nebude. Co je na chodníku, to ho nezajímá. Navíc zřejmě teď na pár dní někam odjel. Až se vrátí, bude mít problém s hromadou sněhu před vjezdem. Dimu pobavila představa pana Standlera, jak zastaví s autem a bude koukat na hromadu sněhu a nebude se moct dostat do své garáže…

Dima ho nikdy neměl rád, přestože to byl vcelku pohledný chlapík. Štíhlý, vysoký, ale podivně odtažitý, studený čumák. Zaplašil myšlenku, že by uhrabal sníh i před jeho domem. Barák i zahrada hodně velké. A navíc pochyboval, že by se dočkal nějakého vděku. Až ráno půjde na autobus, tak ten kus okolo prostě projde po silnici. Když tedy přestane sněžit. Jinak by se snažil s hrablem a lopatou zbytečně i před jejich domem.

Někdo nahoře ho má možná trochu rád, sněžení ustávalo. Začalo se šeřit. Brzká tma v zimě ho vždycky deprimovala. Ale bílý sníh s odrazy lamp to dokázal trochu vyrovnat. Přemýšlel, jestli má nástroje uklidit, nebo si je nechat za dveřmi na ranní práci. Nakonec je uklidil.

Po večeři se chvilku díval s rodiči na televizi, ale nekonečný seriál z nemocničního prostředí, který sledovali, ho těžce nebavil. Popřál dobrou noc a šel nahoru do svého pokoje. Rozsvítil a šel stáhnout žaluzie na okně. Něco ho zarazilo. Okno jeho pokoje bylo obrácené ke Standlerovu domu. Něco nesedělo, něco bylo divně. Zhasnul.

V patře na okně proti jeho byly stažené žaluzie, ale měl pocit, že za nimi něco probleskuje. Jako když se tam pohybuje někdo s baterkou. Slabé světlo. Zloděj?!

Dima to sledoval dost dlouho. Zloděj by nezůstával jen v jednom pokoji, prošmejdil by barák. Tohle bylo jen za jedním oknem. Třeba tam má Standler akvárium s osvětlením s časovým spínačem a ten pohyb světla dělá odraz od vody, ve které plavou ryby. Třeba. A třeba taky ne.

Světlo zhaslo. Dima ještě chvíli sledoval okno a pak stáhl žaluzii. Zavrtěl hlavou a šel se osprchovat. Navlékl pyžamo a zalezl pod peřinu. Přemýšlel.

Divnej chlap, divnej dům. Když Standlera pozdravil přes plot, málokdy odpověděl. Dlouhý obličej se světlými vlasy a modrýma očima v něm budil trochu strach. Dokázal si ho docela dobře představit v uniformě SS.

Uvědomil si, že ho vlastně v dobré náladě viděl jen jednou a to ještě čirou náhodou. Hrozně ho to překvapilo. Potkal ho v obchoďáku, kde si chtěl Dima ve výprodeji po sezóně koupit letní košili.

Standler tam nebyl sám. Byl tam s klukem v šedivé teplákovce. Takovej drobnější kluk okolo dvaceti. Vlasy zastřižený na krátkýho ježka, zjevně domácí samosběr, protože na tom byly patrné zuby. Vypadal strašně vyplašeně.

Standler pro něj chtěl oblek do společnosti. Prodavačka se mohla přetrhnout. Kluk snad za celou dobu nepromluvil.

„Jestli mohu doporučit, tak tmavě modrá je v módě a tenhle oblek s naznačenou jemnou kostkou je velmi pěkný, synovi bude slušet,“ vlichocovala se prodavačka.

Kluk se usmál, ale po Standlerovi střelil bázlivě očima, Standler to nekomentoval. S úsměvem koupil oblek, světle modrou košili, tmavě modrou kravatu, boty…

Zaplatil, vrazil klukovi balíčky a vypadalo to, že ho žene před sebou do auta.

Toho kluka už pak Dima neviděl. Jestli to byl fakt syn, který bydlel někde jinde a byl u táty na návštěvě…

Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.

Temná ulice bez osvětlení najednou vypadala zlověstně. Dima už chtěl zase sklopit žaluzie, když ho v protějším okně zaujal nepatrný pohyb. Někdo tam byl. Určitě.

Sledoval, co se bude dít. Okno se otevřelo. Dima si uvědomil, že vlastně nikdy neviděl na Standlerově domě otevřené okno. Jakékoliv. U okna stála postava, ve tmě obtížně rozpoznatelná. Vyhodila z okna šňůru z navázaných kusů látky. Jako útěk v romantickým filmu – naváže se prostěradlo, povlak na peřinu, polštář… Postava se přehoupla přes parapet a snažila se sešplhat dolů. Ve filmu to vypadá snadno, ale tohle asi žádná zábava nebyla, postava se na té šňůře otáčela do stran, a navíc to bylo nahoře asi nepříliš dobře připevněné, protože když byla postava asi tři metry nad zemí, tak se to uvolnilo a všechno sletělo na zem.

„Do prdele,“ vyletělo z Dimy. Vytáhl z šuplíku čelovku, narval jí na hlavu, potichu seběhl schody, vklouzl do bot, hodil na sebe bundu a vyběhl na zahradu a běžel k plotu. Postava už se sbírala. Byla klika, že bylo tolik sněhu, zjevně se nic nestalo.

„Hej! Je ti něco?“ zavolal Dima. Pod světlem čelovky mžoural a rukou si chránil oči kluk v šedivé teplákovce s teniskami na nohou. Rozklepal se – možná zimou, možná strachy.

„Co se děje?“ ptal se Dima. Kluk neodpovídal, jen se třásl.

„Takhle tu nemůžeš zůstat, pojď k nám,“ nabídl Dima.

Klepající se kluk popošel se skloněnou hlavou k plotu.

„Hele, asi to budeš muset přelézt,“ naváděl Dima.

Kluk neobratně přelezl plot, Dima mu na druhé straně trochu pomohl.

„Co blbneš, v tomhle oblečení bys za chvilku zmrznul. Pojď,“ vybídl ho Dima. Kluk ho poslušně následoval do domu. Dima si zul boty, pověsil bundu a odvedl kluka po schodech do svého pokoje.

„Posaď se,“ vybídl ho. Kluk se opatrně posadil do křesílka.

„Počkej chvilku,“ zašmátral Dima. „Ať je aspoň trochu světla,“ zasmál se, škrtl zápalkou a rozsvítil svíčku a zhasl čelovku.

„Je to sice aromasvíčka, ale světlo dá taky; já jsem Dima,“ představil se.

Kluk se na něj díval jako na zjevení. Pak zavrtěl hlavou a řekl: „Michal…?“

Jako by si nebyl jistý, jak se jmenuje.

Dima si ho prohlédl – jo, je to kluk, se kterým byl Standler v obchoďáku. Jen ty vlasy už docela dost odrostly.

„Můžeš mi říct, co se děje? Proč odtamtud utíkáš po provazu z navázaných hadrů?“

„Zabije mě,“ řekl tiše kluk. „Normálně mě zabije…“

Bylo to řečeno bez jakékoli emoce. Prostě konstatování. Dimu zamrazilo. Říká se, že když vlci uštvou jelena, tak on se přestane bránit. Ví, že je konec a že umře a podvolí se. Tohle bylo stejné.

„Když vypad proud, tak přestaly jít kamery a odblokovaly se okna. Takže mě nemoh sledovat a moh jsem utéct. Ale v patře jsem zamčenej, tak jsem prostě musel nějak zkusit slézt…“

„Počkej, on tě tam jako vězní? Jako že tam nejseš dobrovolně?“

„Dobrovolně jsem přišel, ale pak už jsem nemohl odejít…“

„To je ale pro policajty, ne?“

Kluk se vyděsil: „Ne, to ne! On má známý všude! Půjdu na policii a jsem zpátky dřív, než jim to stačím vyklopit! Policajty ne!“

„Můžeš teda říct mně, co se vlastně stalo?“

Kluk koukal před sebe a lehce přikývl: „Prostě jsem se do něj zamiloval. Asi. Já teď ani nevím…“

„Počkej, ty jsi teplej?“

Kluk se skrčil, jako by čekal ránu, a přikývl.

„Dobrý, to nic,“ natáhl před sebe ruce Dima v gestu, které bylo odtažité, ale současně vlastně uklidňující, „to nic, promiň.“

„Seznámili jsme se na netu. Starší, ale pěknej a zábavnej…“

Dima se ušklíbl. Nedokázal si představit, že by Standler mohl být zábavný.

Kluk to postřehl: „Hele, fakt byl. Tak jsme kecali a jednou mi řekl, že zajede na víkend k nám do města, a pozval mě na večeři. Do fakt nóbl podniku. Nevím, jestli jsem pil nějak víc, či co, každopádně noc jsem už strávil v jeho hotelový posteli. On byl fakt strašně pozornej a jemnej… tenkrát. Já se fakt zamiloval. Řekl, že bych moh bydlet s ním, ať se vykašlu na přijímačky, že mi zaplatí soukromou vysokou… Řek jsem doma, že na přijímačky nepůjdu a že budu bydlet s přítelem. Naši se mi to snažili nějak racionálně vymluvit, brácha řek rovnou, že jsem debil, kterej blbě dopadne. Měl pravdu, ale já tomu tenkrát nevěřil…“

„A dál…,“ zeptal se tiše Dima.

„No, sbalil jsem si všechno, co mi řekl – občanku, pas, rodnej list, maturitní vysvědčení…, všechny doklady, který bych potřeboval k zápisu na školu. Přijel pro mě na smluvený místo. Nevyzved mě doma. Nikdo ho vlastně u nás neviděl. A odjel jsem s ním. Jen jsme skončili v jiným městě, než mi říkal a než jsem doma řek, že budu bydlet. A jak za mnou zaklaply dveře, tak bylo všechno jinak. Moje doklady přede mnou spálil ještě ten večer. Řek mi, že jsem právě přestal existovat. A že je ze mě teď jen otrok na šuk. To jsem ještě nevěděl, jak moc se můžu bát…“

„A to sis nechal líbit? Neozval ses?“

„Jo, ozval. Ztřískal mě tak, že jsem se sotva hejbal. A ostříhal mi vlasy, otroci je prej maj mít krátký…“

Dima zavrtěl hlavou: „Já tomu nerozumím. Viděl jsem vás v obchoďáku, kupoval ti oblek!“

„Jo, to jo. Řek, že když budu hodnej a poslušnej, tak mě vyvede ven. Jo, byl jsem hodnej a poslušnej… Řek, že má pro nás lístky do divadla a že na to potřebuju oblek, tak mě vzal do obchoďáku. Já fakt v tu chvíli věřil, že je to pravda, že to předtím byl nějakej blbej sen… Večer jsme se oba oblíkli do divadla, já natěšenej… no a on řek, že se do žádnýho divadla nepůjde. Že budeme mít svou zábavu doma. Vytáh nůžky a kalhoty od obleku mi vzadu rozstříh, aby mě moh vošukat a nestahoval mi kalhoty. A pak na mě celej ten krásnej novej oblek rozstříhal. Brečel jsem přitom strašně, protože mi došlo, že doopravdy už nic hezkýho nikdy nebude, že dá i spoustu peněz, jen aby mě ztejral… Z obleku na mně zbyly cáry, celá jen kravata, kterou mě škrtil. Ty rozstříhaný hadry jsem pak musel nosit celej tejden.“

Michal se rozhlédl: „Já fakt nevěřím, že jsem pryč…“

Dima otočil hlavu, aby Michal neviděl zarudlé oči: „Hele, půjdeme spát, ráno vymyslíme, jak tě dostat domů. Počkej, půjčím ti nějaký pyžamo.“ Zalovil v prádelníku: „Dobrý, vem si tohle.“

„Dík.“ Michal ze sebe shodil teplákovku, pod kterou byl nahý, a začal si oblékat pyžamo.

„Ty vole,“ vyletělo z Dimy. Kluk byl samá modřina.

Michal postřehl, čeho si Dima všiml. Spustil ruce podél těla a sklopil hlavu.

Dima se odvrátil: „Ty tenisky ti hodím na topení, ať uschnou, ale v těch stejně ven nebudeš moct. Dobrý, tak jdem spát.“

Michal se složil na koberec na zem.

Dima chvíli váhal a pak se odhodlal: „Nebudeš spát na zemi. Pod tu peřinu se oba vejdeme.“

Michal chvíli otálel, ale pak se opatrně vsoukal pod peřinu k Dimovi, který zaúpěl: „Ježíši, to není pravda! Ty máš strašně ledový nohy! To je jako mít tu žábu!“

„Promiň, mně je pořád zima… Já i doma spával v ponožkách.“

Dima se vykutal zpod peřiny a došel k prádelníku. Vytáhl smotané tlusté vlněné ponožky.

„Babička pořád plete tlustý ponožky na zimu a posílá mi je a já jí nemůžu říct, že je nenosím. Tak si je vem,“ strčil je Michalovi.

„Dík,“ navlékl si je Michal. „Jsou skvělý.“

Zalezli oba do postele, zády k sobě. Chvíli se nenápadně přetahovali o peřinu, pak se Dima otočil a přitáhl si Michala, který lehce ztuhnul.

„Promiň, ale nějak se sem musíme vejít. Vadí ti to?“

„Nevadí…, když vím, že nic nebude. Je docela příjemný bejt s někým v posteli a vědět, že se nic nebude dít.“

Michal se trochu zavrtěl: „Já nevím, co bych dělal, kdybys mi nepomoh. Asi bych někde zmrznul. Pořád lepší… Nedokážeš si představit ten strach. Představu, že tě někdo šuká a přitom tě fackuje a ty mu při tom musíš opakovat, že ho miluješ a že bys pro něj i umřel, a víš, že se to fakt může stát. Párkrát se to skoro povedlo, dvakrát jsem byl v bezvědomí, když mě škrtil…“

„Spi. Ráno něco vymyslíme.“

Michal usnul, ale Dimovi se to ještě dlouho nepodařilo. Motalo se mu v hlavě všechno to, co se dozvěděl.

Ráno ho probudilo pípnutí esemesky. Zamžoural na displej mobilu: „Kalamita, nejde proud, vyučování dneska odpadá. To se docela hodí.“

Probuzený Michal se ospale rozhlížel, jako když nechápe, kde se vlastně ocitl.

„Skočím dolů pro něco k snídani. Čaj nebo kafe?“ zeptal se Dima.

„Čaj, děkuju…“

Dima znova zapálil svíčku a nasadil si čelovku. Mohl si sice posvítit mobilem, ale kdoví, jak dlouho nepůjde proud, tak ho nechtěl vybít. A navíc čelovka se hodí, když člověk potřebuje mít volné ruce.

Seběhl po schodech do kuchyně, postavil na sporák konvici, ukrojil pár krajíců chleba, namazal je máslem a hodil na to plátkový sýr. Do kuchyně se dostavil otec.

„Dneska nám zrušili vyučování,“ hlásil Dima.

„To se máš, my do práce musíme,“ zabručel otec. Nasypal si do hrnku kávu a zalil vodou z konvice, která se už začala vařit. Dima do konvice přilil studenou vodu a postavil ji znova na sporák a připravil dva větší snídaňové hrnky a vhodil tam sáčky s čajem.

„Proč si děláš dva hrnky?“ podivil se otec.

Dima na chvilku ztuhnul: „…á, abych nemusel lítat nahoru a dolů, když budu chtít další čaj.“

Otec povytáhl obočí a zavrtěl hlavou, ale nevěnoval tomu dál pozornost. Upil z hrnku kávu a zavolal do chodby: „Marto, měli bychom už jet! Bůhví, jak to bude vypadat. Jdu do garáže nastartovat auto!“

Dima byl za nezájem vcelku vděčný. Chytil dva hrnky, talíř s chleby a opatrně vystoupal po schodech. Loktem stiskl kliku, vstoupil do pokoje a na psací stůl odložil talíř a hrnky.

„Stejně ještě musím dolů pro cukr. Nebo chceš ještě mlíko?“ zeptal se Michala, který seděl na posteli, ruce opřené o kolena a pořád nevěřícně zíral před sebe.

„Mně stačí hořkej…“

„Ale mně ne,“ řekl Dima a seběhl ještě pro cukr. Byl rád, že to otec nepostřehl, posmíval by se jeho výmluvě, proč dělal dva hrnky čaje.

„Dimo? Měj se…,“ zavolala matka.

„Dík!“

Zvuk otevíraných vrat garáže, odjezd auta…

„Tak se nasnídáme, ne?“ navrhl Dima.

Do Michala spadnul chleba tak rychle, že snad ani nekousal. Dostal škytavku a pokusil se to zapít horkým čajem, takže hned vyprsknul.

„Omlouvám se, promiň.“

Dima vytáhl žaluzie a vykoukl ven.

„Hele, blbý. Na Standlerově zahradě je jasně vidět, jak si šel k našemu plotu. Nemůžem si dovolit nechávat nějaký stopy, který vedou sem.“

Michal opatrně vykoukl: „Šlo by to třeba nějak zamést?“

Dima se zamyslel: „To nepůjde, to by bylo pořád vidět… Ale je jedna možnost. Když chceme zničit stopy, tak to můžeme udělat tak, že jich uděláme ještě víc.“

Začal pobíhat po pokoji a lovit oblečení.

„Hele, tohle by ti mohlo bejt, v tý teplákovce ven nemůžeš. Jak velkou máš nohu?“

„Jednačtyřicítku…“

„Tak to ti moje boty budou dost velký. Kouknu dole v komoře, jestli tam nejsou nějaký moje starý boty, matka nic nevyhazuje, prej se všechno může někdy hodit.“

V komoře našel staré sněhule: „Ty, na tyhle jsem už skoro zapomněl! Zkus, jestli ti budou!“

„Trochu velký…,“ hlásil Michal.

„Tak si do nich vezmeš dvoje babiččiný fusekle. Aspoň ti nebude zima.“

Oblékli se a vyrazili ven k plotu. Dima ho přelezl jako první.

„Hele, musíme to tady nějak co nejvíc narušit. Postavíme sněhuláka. Velkýho. A do tý spodní koule nacpeme ten tvůj pseudoprovaz, co jsi po něm šplhal.“

Smotali provaz z prádla, obalili ho sněhem a pak kutáleli po celém pozemku, až vznikla docela velká koule, na kterou potom přidali dvě další.

„Dobrá práce! Vypadá to, že přes zahradu přešla armáda! Tak jdem zpátky přes plot!“

Vrátili se zpátky, Dima ještě koštětem nametl sníh z jejich zahrady k plotu, takže stopy nebyly ani na jejich části, a vrátili se do domu.

„Tak teď vymyslet, jak tě dostat domů,“ zamyslel se Dima. „Odkud vlastně jsi?“

Když mu Michal odpověděl, tak jen hvízdl: „Tjó, docela dálka. Odsud myslím žádný přímý spojení. Ale něco vymyslíme.“

Zaškrblání lednice, která spustila, bylo znamením, že proud zase jde.

„To je fajn,“ zareagoval Dima.

„Jo. Ale taky to znamená, že mám míň času. Když naskočil proud, tak se zapnuly i kamery v domě. Za chvilku bude vědět, že tam nejsem. Takže nejspíš zamíří co nejdřív domů. Kruci.“

Dima zapnul počítač a posadil se k němu a začal hledat po jízdních řádech.

„Hele, vlakem s jedním přestupem. To by šlo. A odjíždí to za dvě hodiny, máme kliku. Vyrážíme na nádraží.“

Došli na autobus, Dima koupil u řidiče lístek a v klidu dojeli na nádraží, kde koupil Michalovi lístek na vlak.

„Počkám tu s tebou, jo?“

„Dík,“ kývl Michal.

„Chtěl bych, abys mi dal vědět, až dorazíš. Dám ti číslo na mobil. Hele a neuraz se – dám ti nějaký prachy, ať si můžeš koupit ve vlaku něco k jídlu, jo?“

Podal Michalovi papírek s číslem a pár bankovek.

Michal na ně ztuhle koukal.

„Tak si to vem!“

„Děkuju. Já ti to vrátím. I ty věci… pošlu ti to, neboj. Děkuju moc.“

Vlak přijel, překvapivě bez zpoždění, Michal nastoupil. Našel si místo u okénka. Když se vlak rozjel, zuřivě Dimovi mával.

Dima se vrátil domů. Přemýšlel, zda si něco udělá k jídlu, ale usoudil, že vlastně nemá hlad. Kdy se vlastně Michal dostane domů? Když to dobře půjde, tak někdy v noci. Bude mu držet palce, víc asi dělat už nemůže.

Rodiče se vrátili z práce za tmy, matka udělala rychlou večeři. Během jídla zazvonil zvonek. Otec vstal a šel otevřít.

„Dobrý večer, pane Standlere. Co, prosím? Nevím, odjíždíme za tmy a za tmy se teď taky vracíme, takže vám asi nemůžu odpovědět. Ano, syn byl doma. Dimo? Pan Standler se chce na něco zeptat!“

Dima se vyloudal ke vstupním dveřím.

„Chtěl bych vědět, kdo to udělal.“

Dima se zatvářil nechápavě: „Co prosím?“

„Toho sněhuláka. U mě na zahradě.“

Dima pokrčil rameny: „Sněhuláka? Nevím.“

„Ale musel jsi něco vidět nebo slyšet!“ ztrácel Standler nervy.

V tu chvíli si Dima vybavil Michalův úzkostný obličej a zvedal se v něm vztek: „Nemusel. Četl jsem si a poslouchal přitom muziku z MP trojky. Hlídání vašeho pozemku nemám jako vedlejšák!“

„Dimo!“ ozval se otec. Ale Dima se otočil a šel dovnitř.

„Promiňte, pane Standlere, ale zřejmě vám nepomůžem,“ řekl otec.

Standler se beze slova otočil a odešel.

Okolo druhé hodiny v noci zaslechl Dima cinknutí esemesky. Natáhl se po mobilu. Odesláno z utajeného čísla. „Jsem doma, dík. M.“

Tak dobrý, dostal se domů…

Následující dny byly tak fádní, jak jen mohly být. Kdyby ráno Dima nešel okolo Standlerovy zahrady se sněhulákem, ani by snad nevěřil tomu, co se stalo. Přemýšlel o tom, co se stane, až sněhulák roztaje a Standler najde ten improvizovaný provaz…

Asi po deseti dnech dorazil domů ze školy. Batoh hodil na křesílko a šel zapnout počítač. Zazvonění.

Seběhl ke vchodu a otevřel.

„Pošta! Mám pro vás balík!“

Docela velkej. Bylo v něm oblečení, které dal Michalovi, boty a obálka s penězi, které mu dal na cestu, plus cena za lístek. V obálce byl ještě vložený lístek: „Moc děkuju a vracím. Jen jsem si nechal ponožky od tvojí babičky, říkal jsi, že je nenosíš. :)  M.“

Dima se zasmál. Měl pocit, že by měl nějak odpovědět. Zavolat nemůže… napsat dopis?

Dima si uvědomil, že vlastně nikdy dopis nikomu nenapsal. Mail. Esemesku. Pozdrav na lístku z prázdnin. To ano, ale dopis?

Dopisy dostával občas od babičky. Říkala, že když si volají, nebo když se setkají, tak zapomene polovinu věcí, které chtěla říct. Při psaní dopisu si myšlenky srovná a napíše přesně, co chtěla, protože jí nikdo nepřerušuje.

Dima vzal papír a začal psát. O tom, že má radost, že se Michal dostal domů, o tom, jak se vyptával Standler, napsal, že jestli by měl Michal zájem, že mu s radostí pošle další várku ponožek od babičky.

Dopsal, na obálku napsal adresu odesilatele z balíku. Zalepil a vzpomněl si, že babička říkává, že na rub obálky se má napsat adresa odesilatele, aby adresát hned věděl, od koho dopis je. Napsal ji. Druhý den vystál frontu na poště na známku a rovnou tam dopis nechal.

Dny míjely, všechno jelo ve starých vyjetých kolejích. Do školy, ze školy domů a znova… Sněhulák na Standlerově zahradě začínal ztrácet tvar.

Vracel se ze školy, otevřel a vytáhl poštu ze schránky. Reklamní letáky, matčina Marianne a Dimův dopis Michalovi. Na obálce bylo napsáno: Zpět, neexistující ulice.

Dima odložil poštu na stolek za dveřmi a dopis si odnesl do pokoje a položil na psací stůl.

Vrátil se k němu až večer. Seděl a otáčel ho v rukách. Nepotřeboval ho otevřít, věděl, co napsal. Zpět, neexistující ulice.

Stalo se to vůbec? Existoval nějaký Michal? Možná neexistující adresa na balíku byla kvůli tomu, aby adresu nezjistil někdo jiný… Už měl pocit, že se mu všechno zdálo.

Dima odložil dopis zpátky na stůl a šel se vysprchovat. Oblékl si pyžamo a zalezl do postele. Nechtělo se mu číst, ani na to neměl myšlenky. Zhasnul lampičku a za chvíli usnul.

V protějším okně Standlerova domu v patře za staženou žaluzií lehce zablikalo slabé světýlko…