Osud

Další veledůležitá hostina, na níž se všechny královy děti povinně musí ukázat. Všichni věděli, jak to nejmladší syn nesnáší. Většinu času trávil lovem v lese, cvičením se zbraní s nejlepšími muži, četbou a snad i hrál na nějaký nástroj. Hlavně se stranil všeho a všech.

Jenže jen kvůli němu tu Sobur byl. Málokdy se mu podařilo mladíka i jen spatřit, tohle byla jedinečná příležitost. Bylo to už víc jak půl roku, co naposledy spatřil mladíkovu tvář rámovanou delšími, hnědými vlasy. Málokdy si je po pansku sepjal sponou. Vždy čekal na pohled světle hnědých očí. Nosil jeho obraz ve svém srdci, nelhal si. Už dávno si přiznal své touhy i to, že se bezhlavě zamiloval do jediného muže, kterého nebude nikdy mít. Popíjel svařené víno, cítil, že mu rychle stoupá do hlavy, odstrčil pohár stranou. Fanfáry ohlásily příchod krále s rodinou. Vyhledal objekt svého zájmu, pak už z něho nespustil oči. Nevnímal rozložitého krále s obřím břichem, který si, ještě než usedl, mocně přihnul ze své číše. Nevšiml si znechuceného pohledu prvorozeného syna, jenž se nedávno výhodně oženil s dcerou sousedního krále. Ani jí nesledoval, bledou drobnou dívku, jíž bylo teprve před pár dny osmnáct. Králova dcera se s povýšeným výrazem usadila po otcově levici. Neprovdatelná, sebestředná intrikánka, před kterou se měl na pozoru i sám král. Jako poslední vstoupil Tiron. Opět rozpuštěné vlasy. Sobur neslyšel hlasy mužů u stolu. Ve spáncích cítil svou krev, která se hnala tak rychle, jak jemu divoce tlouklo srdce. Co nejdéle se na mladíka díval, až k němu pozvedl oči, ty překrásné oči, jejichž pohled mu vypaloval do duše další cejch jako už tolikrát. Chvilku se díval do světlehnědých očí, pak pokorně, jak se na poddaného sluší, sklopil zrak. Rychle dopil a odešel.

Tiron nenáviděl všechny ty oficiality, kterých se musel účastnit. Jediné, co mu je pomáhalo přežít, byl neznámý voják, jehož černé oči vždy našel. Díval se na něho a Tiron pod tím pohledem hořel, každý kousek jeho těla reagoval na hořící pohled, kterým ho provázel. I dnes tam byl. Princ chvilku odolával pokušení, nedokázal to, musel ho vidět. Zhluboka se nadechl a podíval se jeho směrem. Okamžitě ztuhl, měl pocit, že jeho tváře musí hořet a každý tak vidí… Voják se odvrátil, vyklopil do sebe pohár vína, rychle odešel. Mladík se zdržel jen na nejnutnější dobu, než se v tichosti vytratil. Zamířil do stájí, došel k překrásnému válečnému oři s čerstvě rozčesanou hřívou. Věděl, komu patří, a už dávno věděl, jak se voják jmenuje. Sobur. Často jeho jméno vyslovoval nahlas ve chvílích, kdy byl sám. Pohladil svalnaté tělo koně v místech, kde ho při jízdě svírají Soburovy nohy, kůň k němu jen otočil hlavu. Už prince znal, jeho přítomnost mu nevadila. Mladík si opřel čelo o jeho krk, prsty pročesával černou hřívu.

Sobur se rozhodl ještě zkontrolovat koně. Rutina, kterou prováděl i noc před bitvou. Někdo u něho byl.

„Co tam děláš? Mazej od mého koně!“ zakřičel.

Neznámý sebou trhnul, rychle se k němu otočil a Sobur ztuhl. Na krku koně měl ještě položenou ruku, když mu pohlédl do očí. Princ Tiron. Za normálních okolností by odešel, omluvil se, víno ho přece jen zbavilo zábran.

„Odpusťte, princi, co tu děláte?“ neomalená otázka.

Mladík nepromluvil, měl překrásný ruměnec ve tváři, oči mu zvláštně plály. Sobur si olízl rty. Pak si to uvědomil, jeho kůň prince nechal, aby se ho dotýkal. To se nikdo jiný neodvážil, protože se tomu vždy dost hlasitě bránil.

„Vy sem chodíte často? Je vidět, že vás zná.“

„Jen někdy,“ konečně promluvil, hlas se mu třásl.

„Proč?“ drzost, za kterou už by byl potrestán.

„Protože, protože je to tvůj kůň,“ vyhrkl.

Sobur se snažil přijít na vhodnou odpověď, přemýšlet ale nemohl. Princovy pootevřené rty ho přitahovaly. Stačily mu dva kroky, mladík byl skoro stejně vysoký jako on, uchopil ho za šíji, přitáhl k sobě, políbil. Tiron se nebránil, naopak se k němu přitiskl. Sobur sjel rukama po jeho zádech a trochu moc tvrdě ho přitiskl ke zdi. Po celou dobu se nevzdal jeho úst, hladil pevný zadek, který mu přesně pasoval do rukou. Nadzvedl ho, tlačil se mu mezi nohy a ty se mu omotaly kolem boků, cítil Tironovo i své vzrušení.

Díval se na vojáka, jak se k němu blíží, horko, jež se mu rozlévalo žilami jen při pohledu Soburových černých očí, ho teď spalovalo. Skoro si neuvědomoval, o čem mluví. Pak ho muž uchopil, majetnicky políbil a tvrdě přirazil ke zdi. Sotva mohl dýchat, jak dravě ho Sobur líbal. Chtěl ho, toužil po všem, co po něm bude muž chtít, protože on to chce taky. Jako by poslední roky směřovaly k této chvíli. Odpověděl chtivému jazyku svým, ovinul ruce kolem mohutné šíje, nohy už dávno omotané kolem jeho boků. Muž z něho serval oblečení, obnažil kůži, kterou značkoval svýma rukama. Drsné dlaně se svezly po hrudi, břichu, jedna se pevně sevřela kolem jeho mužství. Cukl sebou v nečekaném, slastném pocitu, zasténal do Soburových úst. Chvíli mu dopřával nepoznané pocity rozkoše svou rukou a pak se konečně vzdal jeho rtů. Prudce oddechoval, oči upřel do černých, které si bezostyšně prohlížely jeho tělo.

„Chci, chci…,“ nedokázal to vyslovit.

Jemné pohlazení po tváři, dívali se sobě zblízka do očí. Mezi nohama cítil milencovo vzrušení, trochu ho děsila jeho velikost, ale taky lákalo nepoznané.

„Neublížím ti.“

„Sobure,“ oslovil ho jménem.

Byl překvapený a nesmírně, nesmyslně šťastný, že zná jeho jméno. Ví, kdo je. Opatrně začal milého prsty připravovat na svůj vpád, dlouho to nevydržel. Mladík se k němu vzpínal, celou svou bytostí prosil, o co nebylo třeba říkat. Přes všechnu opatrnost se jeho velikosti mladíkovo tělo vzepřelo, musel trochu přitlačit. Vzlyknutí a slzy. Líbal Tirona, hladil a konejšil, pak z něho vystoupil a fascinovaně se díval, když se znovu vnořil do svíjejícího se těla. Sten podbarvený touhou mu byl odpovědí.

„Miluju tě, Tirone, patřím ti, od teď už navždy.“

„Pak si vezmi, co je tvoje,“ vydechl mladík, nevěda kde se to v něm bere.

„Bohové,“ zachroptěl válečník.

Bál se a chtěl to. Poprvé to byla bolest, neovládl se, slzy mu stekly po tvářích. Muž ho něžně hladil, laskal, líbal, zklidňoval, když si ho začal podmaňovat, slast a horkost v podbřišku se stupňovaly. Sténal i křičel jeho jméno, Sobur jej umlčel svými rty. Přijímal divokost milence, bezděčně mu vycházel vstříc. Pod rukama cítil napínající se svaly na mužových zádech. Svíjel se ve vlnách rozkoše, zaplavující jeho tělo i mysl. Sjel rukama na mohutnou hruď a ve chvíli, kdy ho sevřela nečekaná, nepopsatelná extáze, do ní zatnul nehty.

Nedokázal odtrhnout pohled od mladíka, jenž se mu odevzdával, dlouho se nedokázal ovládat. Když se Tiron propnul v orgasmu a zkropil své tělo, vykřikl i on, než se zhroutil do chlapcovy náruče. Ani jeden nevěděl, kdy se octli na zemi, teď tu ale byli. Sobur se nadzvedl na lokty, něžně Tirona políbil. Chtěl z něho vyklouznout, mladík ho zadržel.

„Zůstaň ještě chvíli, prosím,“ zašeptal.

Se zavřenýma očima vstřebával neskutečnost tohoto okamžiku. Miloval se s mužem, o němž roky sní, v uších mu zněla jeho slova: miluju tě…, patřím ti… Nemohl uvěřit, že se to stalo, že to cítí oba stejně. Sobur ho dlouze políbil, opustil jeho tělo a vstal. Tiron se cítil prázdný, opuštěný, nechtěl nic než být těsně u něho. I on se nemotorně postavil na vratké nohy, pohlédl na své roztrhané šatstvo, to už mu muž podával svou halenu a plášť.

„Musíš jít, někdo by nás tu mohl překvapit,“ neříkalo se mu to lehce.

„Ne, ještě ne, já…“

Voják ho pevně sevřel ve své náruči, líbal do vlasů, z nichž vytahoval stébla sena.

„Prosím, musíš jít,“ podíval se princi do očí.

„Slib mi, že se zítra sejdeme,“ naléhal mladík.

„Slibuju, něco vymyslím.“

Rychlý polibek, pak se rozešli.

Nemohl dospat rána. Probudil se ještě za tmy, na těle zřetelně cítil následky divokého milování, vzrušila ho jen vzpomínka na to, co se odehrálo ve stáji. U povinné snídaně s rodinou udržel kamennou tvář, pak už jeho kroky neomylně mířily ke koním.

Soburův válečný hřebec nebyl ve stání, ani ostatní koně. Vyplašeně se rozhlížel, kde jsou? Pokud odjeli všichni… Došel ke svému koni, byl osedlaný, nechápal to. Přejel po kožených řemenech. Všiml si, že sedlo není dobře utažené, sáhl pod něj a našel kus utrženého pergamenu. Ruce se mu třásly, když ho rozložil a četl.

Tirone, odpusť, že nemohu splnit svůj slib. Miluji tě. Vzpomínku na naši společnou noc si uchovám navždy. Tvůj Sobur.

Mladík padl na kolena, slzy se mu valily po tvářích proudem.

„Ne, ne, ne, to ne,“ vyrážel ze sebe. Náhle ztuhl, vstal. Rozhodnutí, ke kterému dospěl, mu přišlo tak samozřejmé. Nikdy nevěděl, jaký je jeho osud, až dnes poprvé ano.

„Princi?“

Trhnul sebou, stál před ním velitel vojska Renarius, otcův věrný bojovník. Nic neříkali.

„Kde všichni jsou?“ zeptal se nakonec.

„Lord nedodržel své slovo, zaútočil na nás, všichni vyrazili do boje.“

„Jak to, že ty jsi zůstal? Otec…"

„Váš otec poslal mého pobočníka, jsem prý moc starý, zvolil mladšího.“

„Toho slizkého hada, toho…,“ Tiron nenacházel slova.

Muž se nehezky usmál.

„Viděl jsem vás, včera se Soburem. Vždy jsem byl králův důvěrník, věřil mu, chtěl jsem mu vše říct. Nepustil mě ke slovu. Oznámil mi, že se chystá bitva, v níž už já nemám své místo. Toto jeho rozhodnutí, že mě odhodil jako nepotřebnou věc, vás nejspíš zachránilo oba dva. Čekal jsem na vás, princi, doufal, že se objevíte. Když ne kvůli čemukoliv jinému, za Soburem budete chtít jet. Vy jste válečník, bojujete srdcem, vím to, cvičil jsem vás.“

Poklekl před šokovaným mladíkem, vytáhl dýku, sevřel její ostří v dlani a prudce ji vytáhl. Z ruky se řinula krev, stékala po zápěstí, protože ji vztáhl směrem k princi.

„Přísahám vám věrnost. Svůj život, zkušenosti a vše, co vím, vkládám do vašich služeb,“ sklonil hlavu.

Tiron věděl, že ani jeho otci Renarius takto slib nesložil.

„Přijmu tvou přísahu, Renarie, ale jen pokud je to slib složený přítelem. Někým, komu mohu vždy věřit v každém ohledu svého bytí.“

Klečící muž za padesát let, jež povětšinou strávil ve službách krále, nezažil a nečekal tuto reakci. Vstal, zpříma se podíval do princovy tváře: „Máte přítele.“

Usmál se. Podali si ruce.

„Přinesu vaši výzbroj. Vše, co máte uloženo pro cvičení se v boji s mečem, včetně zbraní. Dokážete se dostat do svých komnat a vzít si vše na cestu?“

„Ano,“ potvrdil.

„Připravím koně.“

Zdálo se mu to jako věčnost, byla to ale jen půlhodina. Koně měli ovázaná kopyta kusy rozřezaného pytle vyplněnými senem. Neslyšně je vyvedli k zadní bráně, kde na ně, jak se zdálo, čekali dva muži na stráži. Po jejich příchodu se k nim však přidali. Čtveřice se v ranním slunci vydala po stopách armády. K hranicím, kde se shromažďoval nepřítel, nebylo daleko. Do tábora přijeli po setmění. Jakmile stráž spatřila Renaria, projevila mu úctu.

„Veliteli, přidáte se k nám? Nikdo nechápe, pane…“

„Nejdříve se pokloňte princi Tironovi, který je zde nejvyšším velitelem.“

Mladík zahalený v plášti, Soburově plášti, sejmul kápi. Muži se bez zaváhání poklonili.

„Kde je?“

„Ve stanu jedná s několika muži,“ začali šeptat, „někteří zaslechli, že je připraven se dohodnout.“

„S nepřítelem?“ překvapeně štěkl princ.

„Omlouváme se, pane, ale ano,“ sklopili zrak.

„Kolik mužů je ochotných se přidat k princi?“ bez zaváhání se zeptal Renarius.

„Všichni. Veliteli, vždy jsme bojovali za krále a naši zemi. Nejeli jsme se sem vzdát.“

„Počkáme tady, obejděte tábor!“

Oba strážci srazili paty, pak už zmizeli ve tmě. Tiron rozuměl, nebo alespoň tušil, kam Renarius směřuje, začal mít obavu, jak velký úkol před ním je a co vše to nakonec bude znamenat. Myšlenka na Sobura však byla silnější. Je tu? Kde? Budou mít možnost spolu mluvit? A budou jen mluvit?

Věrnost Renariovi, radost z přítomnosti člena královské rodiny a možnost zbavit se nechtěného velitele, v jejich očích zrádce – to vše pomohlo k rychlému převzetí velení. Pobočník byl namol opilý, jeho kumpáni také. Snadno je přenesli, některé odvedli do stanu, kde byli pod dohledem důvěryhodných mužů. Dva z nich byli muži z jejich doprovodu, kteří jim umožnili snadný odchod z hradu. Využili situaci.

Lord nebyl žádný důvěřivý hlupák, v jeho táboře, který měli na dohled, se konaly jasné přípravy na následující den, boj který všichni očekávali.

Tiron byl ubytován ve stanu, který byl dobře chráněný a z dosahu ostatních. Tam mu také Renarius přivedl Sobura, neřekl mu, s kým se setká. I když zpráva o příchodu prince se táborem roznesla, nemohl si být jistý. Vešel, spatřil Tirona, srdce se mu zastavilo, předešlá noc se mu promítla před očima. Zůstal stát, velitel Renarius odešel, zůstali sami.

Mladík byl stále oblečen tak, jak přijel včetně Soburova pláště.

„Slíbil jsi, že se sejdeme,“ hlas se mu chvěl.

Muž k mladíkovi došel, svezl se na kolena k jeho nohám, sklopil hlavu.

„Odpusťte, princi, nemohl jsem vzdorovat králi, musel jsem odejít s jeho armádou. Našel jste můj vzkaz?“ zvedl svou tvář.

Tiron na něho nevěřícně hleděl, rozechvělou rukou se dotkl jeho ramene.

„Včera jsi mi říkal Tirone a bez ostychu si bral vše, co stále patří jen tobě.“

Voják zůstal v kleče, jen se nadzvedl, svou tvář přitiskl k mladíkovu břichu, objal ho kolem pasu.

„Tirone.“

Princ se svezl na kolena k němu. Svlékl si plášť, odepnul všechny zbraně.

„Jsem tady jen kvůli tobě,“ řekl dívaje se do černých očí.

Sobur milého dravě políbil, přitiskl k sobě.

„Rvalo mě to na kusy.“

„I mě,“ vydechl chlapec.

Když odjížděl, nedovolil si ani doufat. Na zem stáhl Tironovy pokrývky, do nich ho uložil. Nevnímali nic kolem sebe, znovu byli jen oni dva, spolu. Tentokrát Sobur nespěchal, soukromí, jež jim bylo dopřáno, chtěl využít do poslední chvilky. Dlouho se k sobě tiskli a líbali. Muž začal jemně líbat krk, hruď, kde laskal citlivé hroty bradavek. S velkým zaujetím ochutnával hebkou kůži na břiše, aby mohl na konci své cesty za poznáním všech zákoutí Tironova těla sevřít jeho o péči žadonící mužství.

Mladík se nadzvedl na lokty, překvapeně sledoval milého počínání, nevydržel to dlouho. Prohnutý jako luk, s rukama zabořenýma v černých Soburových vlasech, se znovu nechal vést milencem k vrcholu. Jen co se zklidnil, splnil si svou touhu, dotýkat se hladit, líbat každý kousek Soburova těla.

Byl v jednom ohni. Už když laskal Tirona, cítil napětí ve slabinách. Teď, když jeho rty něžně, skoro s ostychem, plenily jeho tělo, měl chvílemi pocit, že jen to ho už osvobodí a dopřeje vytoužené uspokojení. Nebylo tomu tak, ale nebyl k tomu daleko. Hladil Tironovy paže i ramena, sledoval každý jeho pohyb. Po nekonečně dlouhém, překrásném mučení se mladíkovy rty přitiskly na jeho. Tiron ho stahoval na sebe, rozevřený klín vábil k dobývání.

„Sobure.“

„Neboj se, lásko, už to nebude bolet.“

Horké ruce muži přejely po páteři, až se svezly na jeho zadek. Mladík si ho tlačil do klína.

„Chci to, chci tebe.“

Pevně sevřel štíhlé boky a za okamžik bylo jejich spojení dokonalé.

Do rána zbyl čas i na dost dlouhý rozhovor a spánek. Ještě před rozedněním voják vzbudil prince. Mladík se pomalu probíral ze snu, pootevřel oči, víčka se neochotně odlepila. V Soburově tváři spatřil zvláštní úsměv, muž k němu obrátil pohled. Pohladil Tirona, lehce se dotkl svými rty jeho.

„Dobré ráno.“

„Už je ráno?“

„Skoro. Musím jít, nikdo nesmí vědět, že jsem byl u tebe.“

„Bojíš se pomluv?“ spíš žertem nadhodil mladík.

Sobur zvážněl, pevně prince uchopil, přiblížil svou tvář k jeho.

„Jsi princ, první z královského rodu, který se za posledních nejmíň třicet let postavil do čela svého vojska. Máš své věrné a před sebou boj, na jehož konci budeš vítězem. Ani stín nesmí ulpět na tvém štítu. Copak to nechápeš?“

Tiron se nepohnul, pocity se v něm mísily. Překvapení, zklamání, bolest tak velká, že netušil, jak s ní bude žít.

„Byl jsem… byl jsem odreagování před těžkým bojem…“

Drsná ruka ho umlčela, dlaň mu zamkla ústa, Sobur se vklínil mezi jeho nohy. Mladík byl stále nahý a nyní se cítil ne bezmocně, ale odhalený víc než jen na kůži.

„Tirone, to, co jsem napsal a pak ti i snad stokrát zopakoval, je pravda. Miluju tě, patřím ti nejen jako tvůj poddaný, máš moji duši, mé srdce, lásku, věrnost…“

Vysmekl se a hbitě Sobura strhl pod sebe, obkročmo se na něho posadil. Prohnul se, zapřel rukama o mužova stehna a vystavil se jeho očím. Zaklonil hlavu, takže muž neviděl ruměnec v jeho tváři. Sobura touha cele ovládla, posadil se, rty sevřel vztyčenou bradavku, Tiron zasténal.

„Musím odejít, nesmím tě ohrozit.“

Zavrčel, ale v rozporu se svými slovy se přesunul, přejížděl dlaněmi po hladké kůži.

„Tirone…“

Přitáhl si milého za krk k sobě, ještě chvíli mají, musejí mít, protože teď prostě odejít nedokáže.

Okamžik po tom, co se Sobur vytratil, vstoupil Renarius. Spatřil mladíka, jak se obléká, bez okolků mu pomohl i do zbroje, kterou mu donesl.

Tiron na sebe hleděl v zrcadle, skoro se v brnění nepoznával. Znak na levé straně prsního plátu ho upoutal.

„To je erb tvého rodu,“ řekl překvapeně. „Čí je ta zbroj?“ obrátil se k Renariovi.

„Mého syna,“ popravdě odpověděl.

„Tvůj syn padl před…“

„Před dvaceti lety, ještě než jste se narodil. Byl asi tak starý jako vy a zemřel, protože váš otec poslal stovku mužů do zbytečného, bezvýznamného střetu. Padlo jich tehdy tolik, že se pak už nikdy nesmělo mluvit o tom, co se stalo.“

„A přesto jsi mu zůstal věrný.“

„Ano.“

„Až když ti sebral velení…“

Tvář válečníka se stáhla vztekem, potlačovaný smutek a zlost se dostaly na povrch.

„Ne velení. Pošlapal všechno, v co jsem věřil. Každé naše vítězství pošpinil, svůj lid zanedbával. Doufal jsem, že prvorozený syn, následník, se stane novým, lepším vládcem, ale to byl jen sen. A pak jste se zjevil vy. Vzdělaný, tvrdohlavý, nezkrotný a plný síly, duševní i tělesné. Dal jsem vám možnost získat vše, co by vám mohlo být ku prospěchu.“

„Ty lovy, celodenní jízdy na koni přes překážky, střelba z luku ze sedla. Nejlepší vojáci mi dávali do těla tak, že jsem kolikrát sotva dotáhl meč do svého pokoje. Já ale nejsem následník trůnu. To víš.“

„Ale jste to nejlepší, co královská rodina má. A nyní stojíte v čele své armády, půjdete do boje bok po boku s muži, kteří vám brzo budou přísahat věrnost. Ne proto, že jste král, ale protože jste jejich vůdce, někdo komu mohou a budou věřit. A i když nebudete sedět na trůně, vaše slovo, princi, bude mít větší váhu, než by král kdy čekal.“

„A co Sobur? To ti nevadí? Mnozí by mne za to odsoudili a s chutí pověsili na oprátku.“

„Každý má právo na lásku. Žena mi odešla brzo, nemoc mi ji vzala, ale vzpomínky na společné roky jsou jen moje. Vracím se k nim, utěšují mne,“ podíval se na mladíka, „pokud se můžete skrýt v náruči toho, koho milujete a on vás, nikdo nemá právo vám bránit. Vaše tajemství uchráním.“

„Bereš mě jako svého syna,“ mladík se neptal, jen tiše vyslovil pravdu, která mu až teď vyvstala před očima.

„Ať mi bohové odpustí, ano. Vím, že nemám právo, princi…“

Zavrtěl hlavou.

„Neomlouvej se, nemáš důvod. Já si toho velmi vážím,“ položil na rameno udiveného muže svou ruku.

Ten ji sevřel opatrně ve své. Jen chvíli tak setrvali, už nebylo třeba slov. Hluk jim připomenul, k čemu se schyluje.

Vstoupil do svého stanu k smrti unavený, ale stále na nohou. Sundával brnění pošramocené údery sekyry, jejíhož majitele za tuto opovážlivost ztrestal. Byl pokrytý krví, blátem a vším možným, nezkoumal to. Sobura zahlédl na chvíli, než boj skutečně začal. Teď ale věděl, že jeho oddíl se dostal do těžkého střetu, mnoho raněných odnášeli do stanu k ranhojičům. Musí ho vidět, musí se ujistit…

„Princi.“

Renarius vešel bez vyzvání, rychle mu pomohl s odstrojením zbroje.

„Jak jsme na tom?“

„Lord ustoupil, váš plán na zničení vrhacích věží ho ochromil, nyní sbírá síly na zítřejší den.“

„Nejsme na tom jinak,“ odtušil princ a pak pohlédl do pronikavých modrých očí.

„Nemusíte se obávat, je v mém stanu. Jeho zranění jsou vážná, ale dostane se z toho.“

„Chci ho vidět,“ měl se Tiron k odchodu.

„Teď ne, není vhodná chvíle.“

Mladík se zastavil.

„Kolik máme celkem raněných?“

„Nevím přesně, ale nejméně o polovinu méně než lord. Stejně tak mrtvých.“

„Těch je i tak dost,“ zavrčel princ.

Pak rychle vyšel ze stanu, nemířil však za Soburem, myslel i na jeho bezpečí. Šel ke stanu ranhojičů, zamyšleně kráčel a tak ani nevnímal obdivné pohledy těch, kteří mu v boji byli na blízku. Za okamžik už rozmlouval s prvním raněným vojákem.

„Bojoval jako lev, postavil se každému bez ohledu na to, zda byl sám nebo měl po svém boku další muže,“ řekl jeden.

„Viděl jsem ho s tím hromotlukem, co tou svou obouruční sekerou zabil nejmíň pět z nás. On ho zastavil. To by byl král,“ přidal se druhý.

„A viděli jste, neválí se ve stanu, nenalévá se vínem. Šel se podívat na raněné,“ třetí.

„Mě se zeptal, jestli je ta ruka v pořádku, když jsme přišli do tábora,“ čtvrtý.

Stovky a tisíce mužů celou noc hovořili o princi, muži, vůdci, který stanul v jejich čele a bojoval po jejich boku. Většina z nich mu přísahala věrnost. Tajně a po staru, jak se to dříve dělávalo. To ale princ nevěděl, v té době už seděl na kraji lůžka, na němž ležel Sobur.

Díval se na rozšklebenou ránu na jeho tváři, hlubokou, táhnoucí se od spánku až k bradě. Na krku další. Kopí prošlo ramenem, měl štěstí, kost zůstala celá. Několik dalších zranění od meče. Byli sami. Sobur se neklidně pohnul.

„Klid, ššššš, jen lež, odpočívej.“

Namočil plátno do směsi bylin a olejů, jemně je přiložil na poraněnou tvář. Políbil rozpálené čelo.

„Tirone,“ zašeptal z temného snu Sobur.

„Jsem u tebe.“

Položil hlavu na mužovu hruď, poslouchal tlukot jeho srdce, potřeboval ho slyšet.

Měl žízeň, palčivou bolest na tváři i na těle si uvědomoval už chvíli. Trvalo mu, než otevřel oči. Na své hrudi spatřil spícího Tirona. Podle šatů se ani nepřevlékl. Pohladil hnědé vlasy, nechával si pramínky protékat mezi prsty.

„Sobure, jak ti je?“ ty překrásné oči byly plné obav.

„To je jen škrábnutí.“

Princ se usmál.

„Podám ti vodu, musíš mít žízeň.“

„Mám.“

Opatrně ho nadzvedl, ke rtům přiložil misku. Voda mu stékala po tváři, moc se nenapil. Mladík chvilku uvažoval, pak sám nalil chladivou tekutinu do svých úst, nepolkl. Sklonil se nad Soburem, do jeho pootevřených rtů nechal pomalu stékat pramínek, který konečně uhasil jeho žízeň. Když muž dopil, mladík ho jemně líbnul na spodní ret. Sobur ho přitiskl ke své hrudi. Přes všechnu bolest chtěl jediné, mít ho u sebe. Tiron nechtěl být jinde než v Soburově náruči.