Tak už se probuď!

„Kam mě vezmeš dneska?“ zeptám se zvědavě, sotva se trochu rozkoukám. No jistě, ležím na trávě pod svou oblíbenou třešní. Kde jinde…

„Kam bys rád?“ ozve se odněkud zleva.

Natočím hlavu tím směrem… a zamžourám, protože mi skrz větve zasvítí do očí sluníčko. Z Felixe vidím jenom siluetu.

„Dneska si můžu vybrat, jo? Úplně cokoliv?“ zvednu se nadšeně do sedu a natočím se k němu.

„Vždycky si můžeš vybrat…“

„Vždycky tvrdíš, že si můžu vybrat, ale nakonec je tak nějak pokaždý po tvým,“ opravím ho.

Lex zkonkrétní: „Vyber si, jestli zkusíme něco úplně novýho…, nebo vylepšíme už něco vyzkoušenýho…“

„A co třeba vylepšíme?“ zapátrám zvědavě.

„Niagáru…?“ nadhodí.

Tělem mi projede vzrušení, když si vybavím naše předchozí pokusy. Hlavně kvůli těm prvním jsem pak vůbec nebyl schopný usnout! „A jak? Ono to jde ještě nějak… vylepšit?“

„Uvidíš,“ mrkne na mě. „A mimochodem, všimni si, že sis vybral ty!“

„Co kecáš?“ přehraju si v hlavě v rychlosti náš rozhovor. „Jsem ti jenom kýval na to, co jsi ty nadhazoval…“

Vyskočí na nohy a popojde ke mně: „A tím kýváním a těma svýma otázkama jsi mi odpovídal… Hele, a není to nakonec jedno?“ napřáhne ke mně ruku.

Pokrčím rameny a za tu ruku ho chytnu. Jasně, ve výsledku to je jedno. „No počkej, a dneska jako nebude žádná…,“ zkusím ho stáhnout k sobě dolů, ale jenom se vesele rozesměje… a pak mi zmizí ze zornýho pole.

Pak mi totiž ze zornýho pole zmizí všecko…, já zmizím spolu s tím vším… a najednou jsme u těch vodopádů. Nejsou to přímo Niagarský. Jenom jim tak říkáme. Protože… úplně při prvním pokusu se jim dost podobaly. Ale teď už jsou… jiný. Vylepšený. Tak o kilometr vyšší, haha. A v tuhle chvíli teda taky dokonale zamrzlý.

„No ty vole…,“ ujede mi. Stojíme s Lexem na vyhlídkové plošince naproti těm vodopádům – a máme celou tu nádheru rozprostřenou před sebou jako na dlani. Teprve když se trochu vynadívám, všimnu si, že jsme oba oblečení v teplých zimních kombinézách…, a taky si všimnu, že Felix drží v ruce ten žlutý nafukovací člun. Ten, co jsme na něm posledně… „To si děláš prdel?!“ vytřeštím na něj oči. „Na tomhle…?“

„A na čem jiným? Chceš si to střihnout na lyžích, nebo co?“ usměje se jakoby nic.

„Jsem ještě neřekl, že si to chci vůbec nějak střihnout,“ zamrmlám.

„Ale řekl… Tak pojď, ať to stihneme!“ vezme mě zase za ruku… a v následující vteřině stojíme na druhé straně té propasti. Na hraně, odkud ta masa vody za normálních okolností začíná přepadávat dolů. Teď ale stojíme na tlusté vrstvě ledu. Teda doufám, že je hodně, hodně tlustá!

Chci se Lexe zeptat, ale ten už vedle sebe pokládá člun a sedá si dozadu. Vyzývavě se na mě zadívá.

„Ne, já nechci sedět vepředu!“ zaprotestuju. Jenom při té představě se mi ježí všechny chlupy na těle!

Felix na mě zakroutí očima. „Ty nezklameš… Tak schválně, kolikrát to budeme muset sjet, než mě začneš prosit, abys mohl sedět vepředu?“ brblá, když se v tom člunu přesunuje.

„Třikrát,“ odhadnu a vlezu si za něj.

„Já bych řekl, že jednou bude stačit,“ prohodí přes rameno. „Tak můžeme?“

V rámci možností se za ním uvelebím, pevně mu obtočím ruce kolem pasu a tváří se mu zavrtám do zad. „Můžeme…,“ zahuhlám a vnímám, jak se mi už dopředu z toho těšení se i z toho strachu dělají křeče v podbřišku…

Stihnu se ještě pořádně zhluboka nadechnout… a pak už… svištíme dolů. Panebožeee, to je jííízdááá!!! Vřeštím a přitom se směju a Lex je na tom úplně stejně, křičí a chláme se a ječí a nadšeně výská… Chviličku to vypadá, že spíš padáme, že ta naše zamrzlá skluzavka je dokonale kolmá, ale najednou se její sklon změní a my se prostě jenom šílenou rychlostí řítíme dolů po tom prudkým, ledovým, nekonečně dlouhým vodopádovitým svahu… Vykukuju zpoza Lexových zad, tisknu se k němu… a ve všech těch šíleně silných pocitech, co se mi převalují tělem tam a zpátky, se dokonale ztrácím…

„Znovu?“ zachraptí Felix rozesmátě, když po neodhadnutelně dlouhé době konečně sjedeme dolů na to zamrzlý jezero a ten náš nechutně rozjetý člun postupně zpomaluje… a zpomaluje…, až konečně zastaví.

„Že váháš!“ vyhrknu nadšeně. Obmotám z něj ruce a natočím se dozadu, abych si pohled na tu zamrzlou krásu vychutnal i takhle zespoda. „Hele, neměly by být ty vodopády vyšší?“ nezdá se mi to – na to, jak neskutečně dlouho ta jízda trvala, bych tipoval, že ani nedohlídneme nahoru…

„Ty se něco navymýšlíš!“ napomene mě Lex vysmátě. Pak ucítím, jak mi omotává ruce kolem pasu on… A vzápětí zase sedíme úplně nahoře, tentokrát ale zabírám přední místo v tom člunu já.

„Hej!“ ohradím se.

„Nebuď srab! Stojí to za to, uvidíš!“ přimáčkne se ke mně zezadu.

„Počkej, ale… ale já nechci…, Lexi…, ne… Neee!!!“ vyjeknu. A pak ječím až do ochraptění, ječím a ječím, protože je to příšerný, ale zároveň je to úžasný, řítit se dolů a mít to všechno přímo před očima… Vnímat tu rychlost nejenom svým tělem, ale i díky tomu, jak je kolem mě všechno rozmazaný… A vidět, jak se ženeme vstříc té hloubce… a jak… a jak…

„Probuď se…“

„Ne!“ zavrtím hlavou. Ještě ne… ještě ne… Ještě jedeme, ještě svištíme dolů, ještě…

„Tak už se probuď, Zbyňane, krucinál! Já se na to fakt už vyseru! Myslíš, že mě baví tě každý ráno takhle tahat z postele?!“

„Brácha, nepruď…,“ povzdychnu si zničeně.

„Ty nepruď! Jestli znovu usneš, tak si teda spi! Mně je to fakt už šumák! Za čtvrt hoďky vyjíždím, s tebou nebo bez tebe!“

Posadím se a zamžourám na budík u postele. To není možný, že už bude sedm! Mám pocit, jako kdyby byla teprve tak jedna v noci – necítím se totiž vůbec odpočatě…

Pak si ale vybavím ten dnešní sen… a zašimrá mě v břiše. To byla teda… no to byla teda jízda! Paráda!!! Prostě paráda!

Vzpomínka na ten sešup dolů mi nejenom rozlije úsměv na tváři, ale taky mi jaksi vlije energii do žil nebo co. Z toho divnýho pocitu rozlámanosti najednou nic nezbyde – vyskočím z postele a začnu čiperně pobíhat po pokoji. „Brácha?“ zahulákám, aby mě bylo v kuchyni slyšet. „Počkej na mě, jo? Já to stihnu…“

„Deset minut!“ zahuláká mi v odpověď.

„Patnáct!“ vymiňuju si, protože při pohledu na můj batoh pohozený pod stolem mi dojde, že jsem si ještě ani nenachystal správný sešity a učebnice… Včera se mi nějak nechtělo, no…

„Nesmlouvej a pohni kostrou!“

Spokojeně se ušklíbnu; teď už vím, že na mě počká.

Přidřepnu si k batohu, začnu z něj vyhazovat knížky, který dneska nebudu potřebovat…, a před očima si znovu začnu přehrávat ten sen…

***

„No a pak jsme prostě hučeli dolů. Byl to nářez! Mě normálně svrbělo úplně celý tělo! Úplně reálně, rozumíš! To se vůbec nedá popsat…,“ vyprávím nadšeně.

„Ale stejně se o to furt snažíš,“ zakření se na mě Standa.

„Protože to nemůžu dostat z hlavy,“ pokrčím rameny.

„Neboj, on ti to Paleček z hlavy dostane, až tě dnes vytasí,“ poplácá mě dobrácky po zádech.

„Paleček je mi taaakhle volnej,“ ušklíbnu se, ale proti své vůli se nechám malinko zviklat. Protože jestli mě Paleček fakt vytasí, tak zjistí, že je mi opravdu taaakhle volnej, respektive že je mi taaakhle volná fyzika… Hm, jenže ta pětka ve studijním průkazu mi už asi taaakhle volná nebude, do kelu…, taaakhle před koncem školního roku… „Co jsme vlastně posledně probírali?“ nedokážu se tak nahonem upamatovat.

Standa si mě pátravě přeměří pohledem: „Zbyňo, vole, ty normálně ztrácíš paměť! Přece základy astrofyziky… Jsi ještě říkal, že je to, počkej… konečně zajímavý téma,“ snaží se napodobit můj hlas.

„A jo vlastně!“ klepnu se do čela. Zajímavý mi to přišlo, to je pravda. Protože když nám Paleček začal v úterý vyprávět cosi o planetách a Keplerových zákonech a blábláblá, tak jsem se zahleděl na ten obrázek v učebnici… a začal jsem přemýšlet o tom, jestli bysme se v noci s Felixem nemohli zase podívat do vesmíru. No, jenže pak jsme… mňo, prostě na to nedošlo… A dnes v noci už jsem na to úplně zapomněl, když přišel s tou Niagárou…

„Vzpomněl sis? Tak super, ještě to s tebou není tak špatný! Doufám ale, že plány na dnešní odpoledne ti připomínat nemusím…?“ zpytavě se na mě zahledí.

Rozhodnu se ho trochu poškádlit: „Jaký plány…? To společný počítání do matiky máme přece domluvený na čtvrtek…,“ podrbu se zmateně za uchem.

Standův znepokojený pohled nemá chybu! „A co myslíš, že je dneska za den…?“

Už to nevydržím a vybuchnu smíchy. „Kámo, dělám si prdel… Jasně, že vím, co je za den! A s dneškem počítám, neboj!“ A tentokrát po zádech poplácám já jeho.

„Osle,“ zakroutí nade mnou hlavou, ale jeho rty se už naštěstí zase stočí do úsměvu.

Hned jeho dobré nálady využiju: „Standíku…? Nechceš se nechat z té fyziky vyvolat?“

„Jdi někam,“ odbyde mě.

„To je kódový označení, že o tom budeš přemýšlet…?“ dobírám si ho.

„To je kódový označení, že máš jít do prdele,“ ožene se po mně se smíchem.

„Abych si to s tím doučováním ještě nerozmyslel!“ vyhrožuju mu.

„Tvoje škoda! Mamka slíbila, že nám k tomu udělá chlebíčky.“

„S tou výbornou pomazánkou?“ ujišťuju se.

„Ona jinou neumí,“ tlemí se.

A tak mi nakonec teda nezbyde než si to s tím odpoledním doučováním nerozmyslet, haha. Stejně jako si to Standa nerozmyslí s tím vyvoláním z fyziky.

Ale naštěstí si to rozmyslí Paleček a oznámí nám, že zkoušet nebude. V tu chvíli ho přestanu vnímat… a vrátím se v myšlenkách do dnešního snu… a za Felixem… A umíním si, že dneska v noci mu tu cestu do vesmíru musím navrhnout. Už je to dlouho, co jsme byli naposledy… jo, třeba na Marsu! Možná tam dokonce ještě najdeme zapíchnutou tu naši vlajku…

***

„Dneska ti to nějak trvalo! Už jsem myslel, že se ani neukážeš…,“ ozve se vedle mě malinko vyčítavě. Ale jenom malinko.

Otevřu oči. Zase ležím pod svou oblíbenou třešní… Ale tentokrát je obloha zakaboněná. Žádný sluníčko. Odhaduju, že podobně zakaboněná bude i Felixova tvář. Když se ale ohlídnu po směru jeho hlasu, vidím z něj akorát jeho nahrbený záda.

„Zas tak dlouho mi to netrvalo,“ ohradím se. Jasně, to učení na zítřejší čtvrtletku z matiky se nám se Standou trošku protáhlo, ale nic tragickýho…

„Trčím tu už několik hodin!“ bručí.

Rozesměju se: „A jakých jako hodin? Když ve snech čas plyne… úplně jinak než ve skutečnosti? Někdo říká, že rychleji, někdo zase, že nemožně pomalu…“

„Hmmm,“ uzná. „Nám očividně plyne každýmu jinak, haha… Protože ty ses včera vypařil v půlce druhý jízdy… a já jsem si to pak sjel ještě třikrát…“

Vyhrabu se na kolena a po čtyřech k němu popolezu. Zezadu ho obejmu a bradu si opřu o jeho rameno. „Proto seš tak nabručenej? Že jsem tě tu nechal samotnýho?“

„Nejsem vůbec nabručenej!“ položí dlaně na moje předloktí a začne mě lehounce hladit.

„Ne…? Zase ale… aspoň trošku bys třeba mohl být…,“ šeptnu a přitisknu mu rty někam pod ucho. „Že jako beze mě to už potom nebylo vůbec ono… nebo tak něco…“

„Hele, ty věčně nespokojenej!“ vymaní se z mýho objetí, otočí se ke mně čelem a prudce mě povalí na zem. Obkročmo si mi sedne na břicho, zápěstí mi přišpendlí k zemi a vítězoslavně se na mě zahledí. „Čokoládovej dort nechutná jako čokoládovej a hranolky nejsou dost křupavý a vodopády nejsou dost vysoký a já nejsem dost nabručenej…“

Rošťácky na něj přimhouřím oči: „Přesně… a obloha není dost modrá…“

„Pfff… Lepší?“

Přestanu mu hledět do očí, místo toho malinko zakloním hlavu… a všimnu si, že obloha je najednou tak vymetená, až by se v té modři dalo utopit. „Jo, lepší,“ znovu ho provrtám pohledem.

„A co dál? Chceš si znovu sjet tu Niagáru? Nebo podnikneme něco jinýho?“

„Něco jinýho. Napadlo mě totiž, že už jsme dlouho nebyli ve vesmíru… Třeba aspoň na Měsíci… nebo pozorovat Velkej třesk, hihi…“

„Co se hihňáš?“ nechápe, ale pak mu to dojde. Šibalsky na mě přimhouří oči: „Hele, o jakým velkým třesku tu přesně mluvíme…?“

„O jakýmkoliv… Klidně i o tom, kvůli kterýmu nemusíme nikam cestovat…,“ navrhnu mu mlsně.

V očích se mu zablýskne, skloní se ke mně…, a když si myslím, že se užuž dotkne svými rty těch mých, tak ucukne a místo toho mi zašeptá do ucha: „Jenže… na takový věci není dost času…, když ses tu dneska ukázal tak pozdě…“

Pak mě najednou přestane tisknout k zemi a vyskočí na nohy. „Vstávej, něco mě napadlo!“

„Ale notaaak,“ prohlížím si ho zespoda, „a to jako tím pádem dneska zase nebude ani žádná pusa? Aspoň pusa…?“

„Poslední dobou se to z té aspoň pusy většinou docela zvrhne,“ zamrká na mě a napřáhne ke mně ruku.

„A tobě se to copak nelíbí?“ vyzvídám, jeho ruku schválně přehlížím.

Dřepne si ke mně a jemně mě hřbetem dlaně pohladí po tváři. „Líbí! Mně se s tebou líbí všecko… Ale… nemusíme odteďka dělat pořád jenom to jedno, ne?“

„Jasně že ne… Aby se nám to nakonec nepřejedlo, co?“ uculím se.

„Tak to se neboj, haha,“ znovu si stoupne – a znovu ke mně natáhne ruku. „Ve snech se přece ničeho přejíst nedá, jak jsme si už mockrát vyzkoušeli!“

„Taky pravda,“ uznám s úsměvem. Pak si sednu, konečně do jeho dlaně vložím tu svou… a vzápětí už stojíme v koši pod velikým pestrobarevným horkovzdušným balonem a pohupujeme se pár metrů nad zemí. Zatím jenom pár metrů.

„A dál…?“ přeptám se, když obhlídnu situaci… a očima zakotvím na tom zatím vyfouklým žlutým člunu, co ho Felix drží v ruce.

„Těš se!“ mrkne na mě jenom.

V další chvíli už se nevznášíme pár metrů nad polem, ale… no… možná tak dvacet, třicet kilásků nad Zemí. To už v podstatě jsme ve vesmíru, když je odtud vidět zakřivení zemskýho povrchu… a nad náma se nerozprostírá žádný modrý nebe, ale černočerná temnota…

„Ježíši!“ zhoupne se mi z toho všeho žaludek. Křečovitě se chytnu okrajů koše.

Felix si toho všimne, protože najednou ho ucítím, jak mě zezadu konejšivě objímá. „Klídek,“ řekne potichu. A já bych se v podstatě i uklidnil, jeho blízkost na mě totiž má celkem uklidňující vliv… Jenže on dodá: „Tohle ještě nic není…“

Znovu mi celým tělem projede to známý adrenalinový šimrání. „Ne…? A co máš v plánu? S tím člunem…?“ vyzvídám a malinko se mi u toho chvěje hlas. Sám nevím, jestli proto, jak se těším… nebo bojím…

„Vidíš támhle ten krásnej hurikánek nad Tichým oceánem?“ ukáže prstem.

Zajíknu se: „Hurikánek…? Ne, to teda nevidím! Vidím obrovskej nechutnej vír, ke kterýmu se už nepřiblížíme ani o metr, rozumíš? Ani o metr!“

Felix se zasměje… a v další vteřině se i s balonem vznášíme těsně nad tím nechutně obrovským vírem.

„Ty seš normální pošuk!“ obviním ho, zatímco si užívám to lechtání v břiše a mrazení v páteři. „Že já blázen vůbec chodím spát! Kdybych se celou noc učil, udělám líp…,“ hudrám.

Lex si ovšem z mýho hudrání nic nedělá. „Nemel a pusť se, ať to stihneme sjet aspoň jednou…“

Ten žlutý člun je najednou nafouknutý a do toho malýho koše od balonu se ještě i s náma pořádně nevleze… Přestanu tedy okraj koše svírat dlaněmi, místo toho se levačkou chytím držátka připevněnýho zboku toho člunu… Lex se pro změnu chytí pravýho držátka… volnýma rukama se obejmeme navzájem… A pak se koš toho balonu a vůbec celý balon prostě rozplyne… a my se střemhlav řítíme prázdnem přímo do toho mohutnýho, bílýho, vírovitýho mračna.

Takhle vleže na břiše na dně toho člunu je to pohodlný a nějakým způsobem bezpečnější, i když, pravda, já se cítím bezpečně hlavně díky tomu, jak se k sobě s Lexem pevně tiskneme…, protože s ním je bezpečný všechno… Oba máme zvednutý hlavy, abysme o nic nepřišli, a stejně jako včera nebo kdykoliv dřív – ječíme a do toho se smějeme a Lex ještě navíc co chvíli nadšeně zavýskne a já se pak směju o to víc… A poryvy toho šílenýho vichru s náma divoce pohazují, ale přitom se tou obrovskou, z mraků našlehanou spirálou pomalu přibližujeme směrem k zemi, protože ve snech hurikány přesně takhle fungují – jako obrovské adrenalinové atrakce pro dva šílený blázny, a ne jako nebezpečný a ničivý bouřkový mraky…

Když nás ten trychtýř vyplivne kousek nad zemí a my na našem člunu dopadneme na louku plnou vysoké, měkoučké trávy, jak taky jinak, ještě chvilku se smějeme a dohihňáváme… a pak se najednou smát přestaneme…, zadíváme se na sebe… a pak se konečně, konečně dočkám té pusy. Konečně!

Konečně, jenže…

„Budíček, brácha! Slyšíš?! Probuď se!“ třese mi někdo ramenem… a Lex to není…, Lex už se mnou není… „Ty vole, ty polykáš nějaký prášky na spaní, nebo co? To přece není možný, takhle tvrdě spát… Já tě začnu normálně polívat vodou!“

„Já tě nesnáším!“ zavrčím a dlouze, zklamaně si povzdychnu.

„To jsou mi novinky… Ale můj odvoz do školy se ti hodí, co? Patnáct minut, víc ani ťuk. A tentokrát mě neukecáš, páteční ranní porada, víš jak…“

„No jo furt,“ zahučím otráveně. Bráchu čeká ranní porada… a mě zase ta proklatá čtvrtletka z matiky… Každý máme něco!

Ale já… já mám ještě něco navíc. Sám pro sebe se usměju, když se hrabu z postele. Já se totiž můžu už teď těšit na to, že po každým sebevíc nepříjemným dni… přijde další kouzelná noc…

***

Vlastně si nepamatuju, kdy jsem si poprvé uvědomil, že Lex tak nějak napevno patří do mých snů. Že je jejich pevnou součástí, nebo jak to říct. Myslím, že se mi o něm zdálo už jako malýmu, jenže tenkrát jsem neměl důvod nad tím přemýšlet… Takže si takhle zpětně ani neuvědomuju, jestli se mi o něm už tehdy zdálo každou noc, nebo jestli jsem ho ve svých snech zahlídl jenom občas.

To až později, nějak ve třetí nebo čtvrté třídě, mi začalo docházet, že je to vlastně super. Že mám dva nejlepší kámoše: Standu ve dne – a Felixe v noci. Přesně tak jsem Felixe v té době bral. Jako druhýho nejlepšího kámoše. A asi ani tenkrát mi to nebylo nijak divný. To už jsem se na něj každou noc těšil…, málokdy se mi o něm totiž nezdálo… A vždycky jsme spolu zažívali všelijaký dobrodružství. Se Standou jsme tak nějak normálně blbnuli dopoledne ve třídě a odpoledne v ulicích našeho malýho městečka… a s Lexem jsme po nocích blbnuli pro změnu nenormálně. Protože zatímco se Standou a dalšíma klukama jsme si na Avangery nebo na Transformery jenom hráli, tak s Lexem jsme s nima bojovali doopravdy. Jako jasně, ve snu – ale přitom neskutečně živě.

Trvalo to dalších pár let, než jsem o tom všem začal uvažovat z úplně jinýho úhlu pohledu. Jakože… jak je možný, že se mi zdá pořád zrovna o Felixovi? Co jsem tak vyčetl nebo vyzjistil, tak lidem se zdají různý sny. O různých lidech. Nebo třeba o různých nelidských příšerách, že. Zmatený sny. Sny, který po probuzení nedávají smysl. Většinou. Sny seskládaný z různých střípků, sny napůl realistický, napůl fantasmagorický… Sny, který se obměňují, který překvapují. Sny, který se nedají moc ovlivňovat. No… a na mě nic z toho neplatilo – a neplatí.

Takže jsem pátral, hledal info, přemýšlel. Kdo je Felix? Je to mý druhý já? Nějaký kousek mé duše, mýho podvědomí? Nebo je to třeba… hmm… můj brácha, dvojče, který umřelo, když jsme ještě byli u mámy v břiše…? Četl jsem, že se to stává…, říká se tomu myslím syndrom mizejícího dvojčete… Jenže už jsem se nikde nedočetl, jestli je pak jako možný, že by mě takový dvojče až do mé smrti každodenně navštěvovalo ve snech…

A vlastně taky… ehm… no prostě doufám, že to žádný mý dvojče není, protože… protože by asi bylo dost divný přiznat si, že jsem se zamiloval do svýho bráchy. I když, haha, pokud Felix není můj brácha, ale je to součást mýho podvědomí, tak jsem se vlastně zamiloval sám do sebe, že… Tak to teda nevím, která z těchto variant je lepší. Ono mi stačí už to, že jsem se zamiloval do kluka. A tady přichází na řadu další otázka. A sice – co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Zamiloval jsem se do Felixe – a díky tomu se koukám po klukách i v reálu? Nebo jsem byl na kluky vždycky, ale zatímco v reálu mě ještě žádný nijak víc neoslovil, tak Felixovi se to povedlo? Do hlavy se mi dostal už dávno… a do snů… a odtamtud je už jenom krůček do mých erotických představ, že…

Každopádně… nakonec jsem nad tím, kdo nebo co Felix je, přestal přemýšlet. A beru ho prostě jako… snovýho kámoše. Kamaráda, kterýho jsem si vysnil… a za ty roky jsem si ho ve svých představách vypiloval k dokonalosti. Protože on je dokonalý. Vždycky ví, co říct. Vždycky ví, jak mi udělat radost. Umí mi splnit všechno, co si přeju. Umí mi splnit dokonce i to, co jsem si zatím ani přát nestihl. Vymýšlí, co bysme spolu mohli podniknout…, a pak to všechno zařídí. Zařídí to tak, aby se mi to líbilo… a taky aby se mi nic nestalo. Haha, a ještě mě pak přesvědčuje, že jsem si to vlastně zařídil já sám. No tak jistě. Jestli je něco jako mý starší, moudřejší alter ego, tak jo. Tak si vlastně všechny ty přání plním sám.

Někdy si ale rád představuju, že by mohla platit i jiná varianta. Představuju si, že Felix reálně existuje… a že když usne, tak se mu pro změnu zdá o mně. A nějak spolu ty sny sdílíme. Hlavně v poslední době mi tohle mý vysvětlení, který vlastně ani žádným vysvětlením není, maximálně vyhovuje. Protože… díky tomuhle vysvětlení si nemusím dělat takový starosti o svý duševní zdraví. Když si to podám tak, že Felix je prostě svůj, tak mi nepřijde divný se s ním pak ve snech líbat. A hladit. A všechny ty další věci.

Tohle je ale celkem novinka. Dřív jsem ty svý sny využíval především pro úplně jiný zážitky. A že jsme s Lexem opravdu vyzkoušeli kde co! Když jsem byl mladší, tak jsem se tak jaksi přirozeně ničeho nebál. Tenkrát jsme s Felixem pořádali šílený souboje, sami dva jsme stáli proti mnohatisícovým armádám robotů nebo trollů – a stejně jsme vyhráli, protože nám nic a nikdo nemohlo ublížit. Lítali jsme na dracích i ve stíhačkách, surfovali jsme mezi žralokama, vykrádali jsme banky nebo jsme se koupali v bazénu plným rozpuštěný mléčný čokolády… A nikdy se nám nic nestalo.

To až později, když jsem začal nad vším víc bádat, tak jsem se taky začal víc bát. Mohl za to i jeden film, na který jsme koukali s bráchou – říkalo se tam, že když někdo umře ve snu, tak umře i doopravdy. Dobře rok pak trvalo moje srabácký období, jak tomu Felix říkal. Už se mi nechtělo skákat z jednoho mrakodrapu na druhý, pouštět se do sebevražedných vojenských misí ani uskakovat v úzké podmořské jeskyni před macatýma šmátrajícíma chapadlama obrovitánské chobotnice. Když mě Felix zkusil na nějaký takový místo zatáhnout, často jsem se budil uprostřed noci v úplně propoceným pyžamu… a až do rána jsem si pak svítil lampičkou a něco jsem si četl, jenom abych už znovu neusnul…

Když to shrnu, Lex si fakt mákl, než mě dostal zpátky. Jednak si zvykl chytat mě pokaždé za ruku – a v takhle těsným kontaktu s ním už jsem se pak tolik nebál. No a pak taky přišel se všelijakýma pomůckama. Jako třeba s tím žlutým člunem. Když jsme totiž zkusili seskočit z těch Niagarských vodopádů poprvé, jen tak, v plavkách a ruku v ruce, tak jsem se stejně těsně před dopadem do vody vzbudil a po zbytek noci už jsem prostě nezabral. Podruhé to dopadlo stejně. Takže další noc měl Felix u sebe ten člun – a tvrdil, že ačkoliv to tak nevypadá, tak když si do tohohle kouzelnýho člunu sedneme, tak že se nám nemůže nic stát. Prý se prostě sklouzneme po té padající vodě dolů jako po nějaké obří skluzavce v aquaparku. Tak jsem se nechal ukecat, však co, v nejhorším se zase probudím… Ale tentokrát jsem se nevzbudil. Tentokrát jsem si to užil od začátku až do konce. A bylo to tak skvělý, že jsem se pak k Lexovi úplně bez přemýšlení naklonil… a poděkoval jsem mu pusou. Teprve pak jsem se vzbudil, s bušícím srdcem a s očima vytřeštěně hledícíma do stropu. Tak moc jsem sám sebe tou pusou vyděsil… a tak moc trapně mi bylo…

Další noc jsem se za každou cenu snažil neusnout. Ani to nebylo moc těžký. Měl jsem v břichu něco jako kámen…, takže jsem se v posteli hodiny svíjel a kroutil… Mý vlastní tělo mě zradilo až kolem půl čtvrté ráno: prostě mě do té říše snů poslalo mýmu vnitřnímu boji navzdory.

Lex na mě čekal. Seděl opřený o kmen té mé oblíbené třešně. Podíval se na mě s úlevou…, ale zároveň docela vyčítavě. Otevřel jsem pusu… a nevyšlo ze mě vůbec nic, tak jsem jenom bezradně rozhodil rukama.

Promluvil místo mě. „Tohle už nikdy nedělej.“

„Já vím… Promiň,“ sklopil jsem oči. „To bylo jenom… víš… Měl jsem prostě děsnou radost, že jsme to zvládli… že jsme to celý sjeli… a že jsem se během toho nevzbudil… Bylo to takový… takový automatický… Já jsem…“

„Ježíši, o tom nemluvím!“ přerušil to mý koktání, vyhoupl se na nohy a došel ke mně.

„Ne…?“ zvedl jsem k němu zmateně oči.

„Už nikdy nedělej to, že zmizíš – a pak se tu tak dlouho neukážeš!“ zamračil se na mě přísně.

Nasucho jsem polkl. „Aha… Já jsem myslel, že… že ti vadilo, že…“

„Ne,“ přerušil mě znovu a udělal ještě jeden krůček blíž ke mně. „To mi nevadilo. To klidně dělej častějc.“

Koukal jsem na něj vypleskle jako na ducha a k ničemu jsem se neměl, a tak to svý častějc udělal místo mě. Prostě mě objal… a tu mou Niagarskou pusu mi vrátil.

Po chviličce ji přerušil, aby mohl zašeptat: „Opovaž se zase se vypařit!“

Teprve tehdy jsem se probral ze své strnulosti: „Neboj…,“ hlesl jsem… a taky jsem ho objal… a to další častějc jsme si dali tak nějak vzájemně.

Byla to první noc, kterou jsme celou strávili pod tou třešní. Nikam jsme necestovali. Nezkoušeli jsme přemoct ani armády ufounů, ani mořský proudy, ani gravitaci. Prostě jsme tam ještě chvilku stáli… a pak jsme se, zaklesnutý jeden do druhýho, sesunuli do sedu… a pak jsme i leželi… A celou dobu jsme si dávali pusy a hihňali jsme se a povídali jsme si o všem možným, ale přitom to byly samý blbosti. A mně se šíleně moc líbilo, jak má Felix najednou jiný, pozměněný hlas, takový… rozněžnělý, hebčí… A tak jsem mu to řekl, protože jsem měl děsnou potřebu říkat nahlas úplně všechno, co se mi v té chvíli honilo hlavou… A když jsem mu to říkal, tak jsem zjistil, že mu to taky vykládám jiným, rozněžnělým hlasem. A on se jenom smál a pak řekl, ať už jsem radši zticha…, a místo toho mi dal zase pusu…

Když jsem se pak vzbudil, poprvé mi došlo, že to není jenom můj nebo jeho hlas, co se změnilo. Uvědomil jsem si, že se toho změnilo víc. Že se změnilo všechno.

Došlo mi, že jsem se zamiloval. Do své vysněné představy o dokonalým klukovi.

***

„Lexi…?“ začnu se zmateně rozhlížet kolem sebe.

„Tady, nahoře,“ ozve se – a tak zvednu oči a najdu ho sedět v koruně stromu. „Už jsou zralý,“ dodá a já si teprve teď všimnu, že všechny ty třešně už jsou fakticky červený. Co červený, vyloženě rudý!

„Mňám!“ neváhám a začnu se sápat za ním nahoru. „Hele, ale to mi řekni… Proč ty třešně vlastně nejsou zralý pořád? Proč jsi s tím čekal až doteď?“

„Já…?“ podá mi ruku a pomůže mi vytáhnout se k němu na jednu silnější větev. „Pořád máš dojem, že ty na ty svý sny nemáš vůbec žádnej vliv, nebo co?“

„Přijde mi, že ty ho máš mnohem větší,“ pokrčím rameny a usadím se vedle něj. „Nejsou červavý, že ne?“

„Jestli je nechceš mít červavý, tak nejsou,“ usměje se.

„To je pořád dokola,“ zaksichtím se na něj a začnu si cpát do pusy jednu třešeň za druhou. „Bože, jsou výborný…“

Chvilku se jimi nadšeně krmíme, a když ukojíme tu největší chuť po tomhle slaďoučkým letním ovoci, začneme opatrně ukojovat i jiný chutě…

„Ehm… nemůžeme se přesunout dolů?“ zašeptám, když se na chviličku odtrhnu od jeho rtů. „Tady je to takový… vratký…“

„Jasně…,“ špitne – a vzápětí ležíme na trávě pod stromem. „Lepší?“

„To si piš,“ obtočím mu ruce kolem krku a přitáhnu si ho na sebe těsněji. „Díky…“

Jenom se zlehka dotkne svými rty těch mých, hned se ale zase odtáhne: „Já jsem nás ale dolů nepřesunul,“ zahledí se mi do očí.

„A kdo teda?“

„Ty jsi chtěl dolů, mně to nahoře nijak nevadilo… Tohle je ve tvý režii, ne v mý…“

„Takže ty ležíš na mně – ale je to v mý režii?“ bavím se.

„Přesně… Já jenom čekám, co přijde dalšího…“

Užuž mu chci odporovat, ale pak mi něco dojde.

„Co…?“ všimne si, jak mi zajiskřilo v očích.

„No, pokud je to v mý režii…, ale přitom ty ležíš na mně…, tak jsem teda asi chtěl, abys… no, abys tak jakože nečekal, co přijde…,“ dělím se s ním o svou úvahu… a rudnu u toho ve tvářích.

Lex mi začne po té zrudlé tváři přejíždět hřbetem dlaně. „Nemám čekat, co přijde? Mám si to… rovnou sám vzít…?“ hledí mi vyzývavě do očí.

„Hmmm…,“ je to jediný, na co se vzmůžu.

Lexovi zajiskří v očích: „To se neboj, to já si tě vezmu,“ pronáší polohlasně… a tak neskutečně, neskutečně smyslně, že mi z toho okamžitě začne být těsno v kalhotách. „Spíš jsem čekal, jestli si k tomu nechceš vybrat nějaký speciálnější místo… Včera jsi říkal něco o Měsíci,“ připomene mi.

„Jo, to jsem říkal,“ olíznu si rty… a vzápětí už spolu stojíme v jednom z mnoha měsíčních kráterů. Kolem nás se rozprostírá nekonečná vyprahlá planina…, nad náma je černá prázdnota… a nalevo od nás se na nebi vznáší namodralá Země…

„Ježíši, to je… úchvatný!“ neudržím se. „I když malinko nevěrohodný – očividně tu můžeme dýchat i bez skafandru, haha!“

„Ještě abysme nemohli! Jak bych ti jako asi jinak dával pusy? A tak nějak celkově – jak bych si tě bral, kdybych tě nemohl svlíct?“

Když to takhle bez obalu řekne, najednou dostanu šílenou chuť ho trochu pozlobit… a utéct mu. Aby to svý braní jako zase neměl až tak lehký. Vyvlíknu se z jeho náručí a rozběhnu se pryč, tomu namodralýmu kotoučku vstříc. „Ty by sis nějak poradil!“ zahulákám přes rameno.

Daleko ale nedoběhnu – hned během příští vteřiny cítím, jak mě Lex chytá za loket… a jak kolem mě pevně obtáčí svý paže, abych mu už nemohl utéct ani o metr dál. „Počkej, to není fér!“ zkouším se mu vysmeknout. „Tady je nějakej problém s gravitací, to neplatí! Jsem se těšil, že se jako trochu zavznášíme, víš jak… Neměli bysme být lehký jak pírka? A zatím se mi v tom písku utíkalo spíš hůř…“

„Na problém s gravitací ti seru,“ ujistí mě Felix a povalí mě na zem, do prachu tak jemnýho a hebkýho, že mám spíš pocit, že ležím v mechu. Lex si mě přetočí na záda a začne ze mě rvát oblečení.

„Ty seš ale nedočkavej!“ bavím se, ale snažím se z něj to jeho oblečení taky servat co nejdřív.

„Spíš nadrženej,“ přizná bez okolků… a mně celým tělem projede vzrušení jenom z toho, jak rajcovně to z jeho úst zní…

Na to nemám co dalšího dodat, ostatně, Felix ani nemá zájem, abych něco dodával. Sotva jsme úplně nazí, lehne si na mě a začne mě dychtivě líbat. Jednou rukou se nadlehčuje, zatímco druhou rukou mi hladivě bloudí po těle… Když mi konečně dlaní doputuje do rozkroku, vzrušeně zaskučím a prudce se prohnu v zádech. Tím pohybem rozvířím ještě víc toho měsíčního prachu…

„Mmmhhhmmm… Ten písek… ach… budeme ho mít… úplně všude…,“ snažím se ze sebe dostat rozumnou větu.

„Tys chtěl na Měsíc,“ zašeptá mi Lex do pusy a dál mě v rozkroku dráždivě mačká. V tu samou chvíli ale zjistím, že neležíme na písku…, ale na nějaké hebké dece…

„Jé… to je super…,“ vydechnu.

„Co přesně?“ zavrní a olízne mi bradu.

„Všechno,“ ujistím ho. Rozkročím nohy o něco víc… a snažím se natočit tak, abych taky dosáhl dlaní na Lexovo bříško… a podbřišek… a ještě níž…

Lex přivře oči a roztouženě zaúpí. „No ale počkej… ach…,“ vyhekává ze sebe, „neříkali jsme, že… aaach… si dneska budu brát já?“

„Však si ber,“ vzdychnu a přisaju se na jeho rty. „Já dávám…,“ stihnu mu ještě pošeptat, dokud dokážu převádět myšlenky do slov…

Pak už toho nejsme schopný ani jeden. Vydáváme zvuky, který mají do slov hodně, hodně daleko…, ale my si stejně rozumíme. Bereme si a dáváme si navzájem… a nalevo od nás se na černočerným nebi vznáší namodralá Země…

***

„Tak jo, tak čus zítra,“ loučím se v pondělí odpoledne před školou se Standou. Má totiž namířeno k práci své mamky – zajedou spolu na velký povíkendový nákup.

Já si to zamířím na autobusový nádraží. Mám plno času, bus mi jede až za čtyřicet minut. Zavolám bráchovi, jestli už třeba náhodou nekončí v práci, že bych se domů svezl s ním, ale bohužel, hoří jim nějaký projekt nebo co, prý neumí vůbec odhadnout, na jak dlouho to ještě bude.

Na busák to tentokrát vezmu přes park, a když míjím prázdnou lavičku ve stínu, rovnou si ji pro sebe zaberu. Najedu si na instáč, ten jsem dneska ještě nekontroloval…

Nových fotek je tam přehršel, při jejich prohlížení na chviličku zvednu hlavu, abych ulevil ztuhlé šíji…, a pohledem zakotvím na klukovi, co zrovna prochází kolem mě. Oči taky upírá na displej mobilu…, sotva znatelně se usmívá… a takhle z profilu vypadá úplně jako… Bože, to je přece…

„Lexi?!“ zavolám a vymrštím se na nohy.

Lex se po mně ohlídne… a zatváří se tak zmateně a… a konsternovaně… Tenhle výraz jsem v jeho tváři ještě nikdy neviděl…

Nasucho polkne… a přejede po mně očima od hlavy až k patě… a zase zpátky…

„Lexi…???“ nevím, co říct jinýho…, ale do toho jeho jména s otazníky na konci vepíšu všechen svůj vlastní zmatek… a úžas…

„Já… ehm…,“ odkašle si, „já nejsem Lex…“

Tím mě naprosto vyhodí z konceptu. „Nejsi Lex…?“ zopakuju po něm dezorientovaně, zatímco hlavou mi víří chaos a… a změť myšlenek a pocitů a úvah… Takový můj soukromý hurikánek…. Při té vzpomínce pro změnu nasucho polknu já.

„Ne, já… já jsem Honza…,“ vypadne z něj… a konečně se usměje. Tenhle… tenhleten Honza… se mi ale představil Lexovým hlasem… a usmívá se taky úplně stejně jako Lex…

Jsem úplně mimo. Kdyby se mi to zdálo, dávno bych se díky tomu silnýmu rozrušení a mocným rozpakům probudil! Nebo… nebo by těsně před tím probuzením Lex stihl dojít až ke mně… a konejšivě by mě objal… Jenže nic z toho se neděje. Neprobouzím se… a Lex alias Honza se ani nehne, jenom mě propaluje zvědavým pohledem.

„Tak proč… proč ses otáčel, když teda nejseš Lex?“ začne mi zase fungovat mozek.

Felixovsky trhne rameny: „Nikdo jinej tu zrovna nešel, došlo mi, že voláš na mě… Asi sis mě s někým spletl, co?“ A zase ten úsměv.

To přece… A to je jako všechno?! Otočil se, protože si myslel, že jsem si ho s někým spletl? Tohle je jeho vysvětlení? A jak jako vysvětlí… všechno to ostatní?! Jak vysvětlí, že se mi o něm každou noc zdá? Jak vysvětlí, že mám neskutečnou chuť se mu vrhnout do náručí a políbit ho, protože… protože vím, jaký to je, vrhnout se mu do náručí a políbit ho? Jak vysvětlí, že to vím proto, že jsme to spolu už mockrát zažili?! Jak vysvětlí, že se tu… podle všeho… vidíme poprvé v životě… a přitom ho znám celýho úplně nazpaměť??!

Všechny tyhle své zmatečné, roztříštěné úvahy shrnu do zakoktání: „Tak… tak sorry…“

„V pohodě, o nic nejde… Hele, měj se, já musím,“ zatváří se tak nějak omluvně, s pohledem pořád upřeným na mě udělá několik kroků vzad… a pak se ke mně otočí zády a přidá do kroku.

„Jo, jasně…,“ hlesnu, zatímco ho vyprovázím pohledem… Ale jasný mi to není. Není mi jasný vůbec, vůbec nic…

Nějak dojdu na autobusový nádraží. Nějak se mi povede nastoupit do správnýho busu. Nějak se octnu doma. Nějak uteče podvečer… a večer… a pak si konečně, o hodně dřív než obvykle, zalezu do postele. Mamka mi dokonce přijde položit ruku na čelo, jestli jsem v pořádku… Nejsem v pořádku, mami, ale za chvilku už budu. Až se konečně zase uvidím s Lexem…, s mým Lexem…, a až mi nabídne nějaký rozumný vysvětlení tohohle všeho…

Jenže… Lex se během noci vůbec neukáže. Čekám na něj pod třešní… a čekám na něj u vodopádů… a čekám na něj na Měsíci u té deky, co jsme tu posledně zapomněli… Čekám na něj na všech oblíbených místech našeho snovýho světa zároveň…, ale Lex se neobjeví na žádným z nich. To už se… to už se dlouho nestalo, aby se mi o něm nezdálo! Naposledy tak před dvěma, možná už třemi lety…, když jsem měl kvůli angíně hodně vysoký horečky… Tenkrát jsem prospal snad tři dny a tři noci v kuse – a strávil jsem je v tom světě zmatených snů sám, bez Lexe. Od té doby se to neopakovalo.

Teď nejsem nemocný… a nemám horečku… a potřebuju ho víc než kdy dřív… A on tu není. Lex tu není. Lex není…

Nebo… nebo přece jenom je…?

***

„Tak už to vybal, Zbyňo!“ uhodí na mě Standa o třetí přestávce.

„C… co?“ zvednu k němu zmateně oči.

„Co je s tebou? Seš úplně mimo!“ probodne mě pátravým pohledem.

„To neřeš…,“ mávnu rukou. Neřeš to, protože to nevyřešíš! Žádný řešení to nemá…

„Fajn, tak řešit to nemusím, ale říct mi to můžeš, ne? Něco s vašima…? Zase se hádali…?“ zkouší to.

„Ne, s našima to nesouvisí…“

„Tak s čím?“ nevzdává se.

„Hele, tak po škole, jo? Je to na dýl,“ vzdychnu. „Jestli teda dneska nikam nespěcháš…“

„Ne, dnes mám času dost,“ ujistí mě.

A tak když po obědě vypadneme ze školy, zavedu ho do malýho parčíku v těsným sousedství gymplu. Do toho velkýho parku uprostřed města si… no… netroufnu…

Parčík bývá často okupovaný různě velkýma partičkama gympláků, podobný je to i dnes, ale přece jenom je na ně asi až moc velký vedro a řada z nich radši vyrazila někam na zmrzku nebo možná i na koupák, takže najít si volnou lavičku není problém. A sice se mi nejdřív do vyprávění moc nechce, protože… co mám vlastně vyprávět, když tomu všemu sám nevím hlavu ani patu? Ale nakonec to ze sebe nějak dostanu. Ostatně, Standa je jediný, komu to říct můžu, protože o mých snech o Lexovi mu vykládám už od mala. Ačkoliv, pravda, poslední dobou dost detailů vynechávám…

„Ty vole, to je jak z nějakýho ulítlýho filmu,“ okomentuje to Standa, když skončím.

„Rovnou z Matrixu,“ napovím mu. „Chyba v programu, haha…,“ zasměju se nevesele.

„Možná je to ale chyba, která to konečně nějak rozumně vysvětlí.“

„Jak to myslíš?“ zahledím se na něj zvědavě.

„Tak třeba… třeba se s tím Honzou takhle potkáváš v parku už roky… A nikdy sis ho nevšiml, víš, jakože vědomě… Ale tvý podvědomí ho zaregistrovalo a promítlo ti ho do těch tvejch snů,“ nabízí mi svůj pohled na věc. „Nebo… třeba se znáte ještě odněkud, ale už jsi to zapomněl. Třeba jste jako malí… já nevím, spolu někdy hráli fotbal nebo něco… Měl bys ho zkusit v tom parku zase odchytit a zeptat se ho, jestli si tě náhodou odněkud nepamatuje!“

„Nebo bych se ho taky mohl zeptat, proč mi kecal.“

„Jak – kecal?“ povytáhne Standa zmateně obočí.

„Že je nějakej Honza. Přitom se na to mý zavolání otočil. Copak ty by ses otočil, kdybys slyšel, jak se někde za tebou ozve cizí jméno?“

„Co já vím? To by záleželo na situaci… Ale o mě tu teď nejde. Takže ty si jako myslíš, že Honza je ve skutečnosti Felix… a že se nějak potkáváte ve snech?“ sesumíruje to – a rovnou mi svým výrazem ve tváři dá najevo, co si o tom myslí on. A sice, že mi hrabe.

„A proč by to tak nemohlo být? Proč by se mi teda zdálo pořád jenom o něm? Proč by mi tam to mý podvědomí aspoň čas od času nenasadilo i jiný kluky, který denně potkávám? A proč jsou všechny ty sny tak… tak logický a navazují na sebe, když běžný sny naopak bývají nelogický a zmatený? Sám jsi mi to mockrát říkal! A proč… proč by mi to mý podvědomí zrovna dnes v noci Lexe do snů nepromítlo? Zrovna poté, co jsem si ho v tom parku všiml? Všechny ty naše známý místa mi to mý podvědomí v hlavě vyčarovalo – ale on tam prostě nepřišel!“ vychrlím to na Standu všechno najednou.

Standa na mě vykulí oči: „Posloucháš se vůbec? On tam nepřišel…? Reálnej kluk nepřišel do tvýho snu?! Sakra, tak už se probuď, kámo! Tohle je realita!“ máchne rukama. „Honza, kterej jde parkem a nezná tě, to je realita! A tamto s Lexem – to jsou jenom sny! Každonoční výplody tvýho odpočívajícího mozku!“

Odmítavě zavrtím hlavou. „Ne… ne… Podle mě se to nedá takhle oddělit… Jak jinak vysvětlíš, že…“

Ale Standa mi skočí do řeči: „Já ti to vysvětlit neumím! Jestli chceš vysvětlení, tak si asi budeš muset dojít za nějakým psychologem!“

Můj pohled ztvrdne. „Tak za psychologem… To jako, že jsem magor, jo? Tak to ti teda pěkně děkuju!“ začnu se urychleně zvedat z lavičky, ale Standa mě popadne za loket a strhne mě zpátky k sobě.

„Ne, nejseš magor. Jenom…,“ nervózně si hrábne do vlasů, „jenom si podle mě zbytečně ubližuješ, když nechceš vidět, že realita je na rozdíl od snů opravdická… Upínáš se k těm svejm snům, ale přitom všechno, co se děje v realitě, přehlížíš. Třeba je tu celou dobu někdo, kdo by s tebou chtěl být doopravdy, jenže ty máš plnou hlavu toho svýho snovýho Felixe!“

Zvědavě ho přejedu očima… a pak opatrně uvolním svůj loket z jeho sevření: „Mluvíš… ehm… mluvíš o někom konkrétním?“ Je možný, že by… že by mluvil dokonce o sobě? Nejlepší kámoš, známe se roky… A kromě jednoho letního románku mezi prvákem a druhákem nikdy s nikým nechodil…

„Ne, nemluvím o nikom konkrétním a o sobě už vůbec ne, ty pako,“ přečte si to všechno v mých očích. Jak říkám – nejlepší kámoš, známe se roky. „Ale dokud neotevřeš oči dokořán, tak přehlídneš i slona, co ti bude stepovat před barákem… Nebo Honzu, kterej… možná… tě míjí ve městě už bůhvíjak dlouho a dělá na tebe oči, ale ty to nevidíš, protože sis z něj podvědomě radši udělal Felixe…“

„To je… no… taky zajímavý vysvětlení,“ zničeně se zády opřu do lavičky. Sice teda… nezapadá do mých zkušeností, do mých představ, do mých teorií, ale… hmmm… co já můžu vědět…

„Hele, nezajdeme si pro ten kýbl té ledové tříště? Očividně potřebuješ trochu zchladit…, ať se ti nezavaří mozkový závity, haha,“ navrhne Standa.

Posmutněle se na něj usměju. „Tak jo, to bysme mohli…“

A tak si kousek od náměstí každý koupíme jeden velký kelímek, já si vyberu azurovou tříšť a Standa oranžovou, a i když se po zbytek odpoledne procházíme po městě a mluvíme o všem možným, jenom o snech ne, stejně… stejně mi to nedá. Abych se v každé volné vteřině k těm svým úvahám nevrátil. Ke svým úvahám… a ke svýmu Lexovi. Je těžký se k němu nevracet. Když ta namodralá barva té mé tříště… mi v tom kelímku hází úplně stejný odlesky, jako… jako házel ten kotouček Země na tom černočerným nebi…

***

Mám strach jít spát. Co když tam Lex zase nebude? A… co když tam bude?!

Kvůli tomuhle strachu se převaluju v posteli déle než obvykle, než konečnu zaberu.

Když o sobě znovu vím, ležím pod… ano, pod svou oblíbenou třešní. Skrz větve pohupující se v lehkým vánku vidím průzračně modrou oblohu…

„Dneska ti to nějak trvalo,“ ozve se vedle mě. A tentokrát to nezní ani malinko vyčítavě.

Vymrštím se do sedu a otočím se po hlase. Dnes ke mně Lex není otočený zády. Ne. Jeho oči už čekají na ty moje.

„Mně…? Připočti si k tomu čtyřiadvacet hodin mýho času… dost možná i tvýho… Tak dlouho to trvalo tobě!“ obviním ho.

„Já vím,“ řekne, aniž by uhnul pohledem.

„Ty víš?“ zopakuju po něm nevěřícně. „A co ještě víš? Co ještě víš, co já nevím?“ upřesním svou otázku.

Uchechtne se: „Tak toho asi moc nebude…“

„Tak minimálně snad víš, proč ses tu včera neukázal, ne?“ uhodím na něj.

„Protože jsem nemohl usnout… Hele, jsem z toho zmatenej stejně jako ty!“

„Z čeho jsi zmatenej?“ doluju z něj něco konkrétního.

„No z toho setkání v parku…“

„A dál?“

„Co dál?“ zatváří se nechápavě.

„Mohl bys laskavě taky říct něco svýho? Protože zatím neříkáš nic, co bych si už nepomyslel já sám! Čteš to prostě v mý hlavě! Takže nakonec si tu fakt povídám sám se sebou…“

Chvilku si mě zkoumavě měří pohledem. „Zbyňdo, já mám ale úplně stejný dilema. Vždycky jsem si myslel, že nejseš opravdovej…, i když jsem si přál, abys byl…, protože takhle skvělýho kámoše jsem nikdy neměl… Ale bral jsem tě jenom jako kluka, o kterým se mi holt každou noc zdá. Jenže včera… zavolal jsi na mě mým snovým jménem! To nikdo jinej nezná! Myslel jsem, že jsem se nějak přeslechl… Ale ohlídl jsem se… a stál jsi tam ty…“

Oplácím mu jeho upřený pohled. „Stál jsem tam já – a ty jsi i přesto předstíral, že mě nepoznáváš!“

Nervózně si prohrábne účes. „Zazmatkoval jsem… Bylo to prostě tak… neskutečný…“

„Pořád je to neskutečný! A pořád nevím, čemu mám věřit! Můj mozek mi tu během mýho spaní prostě nakecává to, co chci slyšet, že…“

Felix se usměje: „No, tak tady to očividně nerozsekneme… Sejdeme se zítra v tom parku? Třeba ve tři? Na té samé lavičce?“

„Ve tři to nestihnu…“

„Tak ve čtyři? Mně je to jedno, počkám…“

„Tak jo,“ zkusím se na něj taky usmát…, ale moc se mi to asi nepovede…

„A co se teď na přemýšlení o zítřku vykašlat?“ navrhne Felix a vyskočí na nohy. „Už jsme… hmmm… už jsme šíleně dlouho nepilotovali helikoptéry…,“ mrkne na mě.

„Myslíš zase Defianty…?“ dám si říct a taky se vyhrabu na nohy.

„Něco lepšího,“ napřáhne ke mně ruku. „Viděl jsem takový dobrý scifíčko…“

Za tu ruku ho vezmu… a chvilku nato už stojíme na startovací plošině, máme na sobě úplně bezvadný letecký kombinézy… Lexovi to v ní mimochodem neuvěřitelně sekne… a před náma stojí v plné své nablyštěné kráse…

„Tyyy vole!“ uteče mi. „V tomhle poletíme, jo? Co to vůbec je?“

„To jsme získali od jedný mimozemský rasy v rámci vzájemný technologický spolupráce…“

„Dobrý!“ hvízdnu. „Jenom abysme se s tím vůbec dostali do vzduchu!“

A do vzduchu se s tím nakonec dostaneme. Prozkoumáme Evropu seshora… a přežijeme i jednu menší havárku, haha… To když se na chvilku místo pilotování začneme věnovat tomu, jak… no… jak jsou ty letecký kombinézy na některých klucích neuvěřitelně sexy…

***

Celý den jsem jako na trní. Standa po mně jenom zvědavě pokukuje, ale když už to nevydrží a zeptá se mě, co se děje, zahučím, že nic. Těžko mu můžu vykládat o setkání, který jsem si na odpoledne domluvil! Protože… jestli tohle není znak šílenství, tak už nic! Jestli má Standa pravdu… a realita je realita a sen je sen a navzájem se to neprolíná…, tak jsem si včera ve snu domluvil rande sám se sebou! Jak se asi tak budu cítit, až přijdu ve čtyři do doopravdickýho parku – a nikdo tam na mě čekat nebude? A co by na to řekl Standa, kdyby věděl, že na přesně takový setkání jdu? Vždyť by mě k tomu psychiatrovi musel rovnou sám objednat…

Po škole se mu vymluvím, že mám dneska sraz s bráchou a že pak spolu jedeme něco shánět… No prostě kecy v kleci, ale nic jinýho a aspoň trochu věrohodnýho mě nenapadlo. Bodejť by mě napadlo, když mám mozek zavařený kvůli úplně jiným úvahám… A ne, Stando, ani tentokrát by to ledová tříšť nevytrhla…

Naoko se vydám na druhý konec města, ale když mám jistotu, že už se se Standou nikde nepotkám, zase se otočím a zamířím do parku. Nervózně překontroluju mobil. Za pět minut čtyři…

Pak mě, navzdory přehřátýmu mozku, něco napadne: nemusím k té lavičce přijít po hlavní cestě, ale můžu se k ní připlížit přes trávu zezadu… Aspoň uvidím, jestli na ní vážně někdo sedí… a kdo na ní sedí… Co když se Felix… alias Honza… na rozdíl ode mě nějakýmu svýmu kámošovi svěřil? Nebo rovnou celé své partě? A teď na mě budou čekat, aby si mě vychutnali a aby…

„Řeklo se na lavičce, ne za lavičkou!“ ozve se za mnou zvesela.

Ani se nemusím otáčet. Jeho hlas… a nejenom hlas, že… znám nazpaměť…

„Nápodobně,“ zahuhlám. Ale stejně se otočím. Protože… tohle si přece nemůžu nechat ujít. Tu chvíli, kdy se sen zhmotní v realitě…

Ještě než si ale Lexe stihnu prohlídnout pořádně, ušklíbne se: „Tak co? Vypadám stejně, jako sis mě vysnil?“

Malinko zčervenám… a pak mu to vrátím: „No, v té kombinéze včera jsi byl víc sexy!“ A zásah, tentokrát se zase začervená on…

„Ehm… Jdeme teda na tu lavičku? Když je volná?“

„Jasně,“ souhlasím a rovnou se k ní vydám. „Když se jednou řeklo na lavičce, že…“

Sednu si… a on si sedne vedle mě… a zase se na sebe zvědavě zahledíme. „Víš, co je děsně divný?“ řekne po chvilce.

„Spíš mi řekni, co na tomhle není divný!“ vybídnu ho vykolejeně. Protože… prostě pořád to nedokážu pobrat…, že se to doopravdy děje…

„No, tak to mě teda zrovna nic nenapadá,“ rozesměje se. „Ale divný je, že jsem s tebou zvyklej si pomyslet, že si sedneme na lavičku…, a najednou na té lavičce sedíme. Kdežto teď na ni musíme nejdřív dojít…“

Chvilku se mu dívám do očí… a pozoruju, jak se kousá do rtu, aby nevybuchl smíchy… A pak vybuchneme smíchy oba zároveň. Chechtáme se jako dva blázni… a touhle troškou bych vlastně mohl přispět do mlýna, haha: jestli něco není divný, tak to, že se tu chechtáme jako dva blázni – protože my očividně jsme dva blázni…

Když se po hodné chvíli dosmějeme, hodí Lex do placu otázku: „Nějakej nápad? Jak tohle celý funguje…?“

„Což o to, nápadů by byla spousta, ale jak moc se kterej z nich blíží pravdě, to těžko říct… Ať už je ale vysvětlení jakýkoliv, tak je to… no… prostě velký…,“ uvažuju nahlas.

Lex přemýšlivě nakloní hlavu: „No, velký to sice je, ale asi bych se tím nikde moc nechlubil… Ještě by nás zavřeli do nějakejch spánkovejch laboratoří za účelem výzkumu… nebo tak něco…“

Při té představě se otřesu: „Neboj, nemám v plánu se tím chlubit. Ale v tom případě si musíme vymyslet nějakou šikovnou krycí historku, odkud se jakože známe…“

„A proč chceš vůbec někomu vykládat, že se známe…?“ zatváří se nechápavě.

A úplně stejně nechápavě se zatvářím i já: „No… přece… nebo počkej… ty jako…“ Pak si ze dvou bolavých variant vyberu tu… míň bolavou: „To se chceš scházet… potajmu?“

„Scházet…?“ pozvedne udiveně obočí.

Nasucho polknu. Aha, takže ona platí ta víc bolavá varianta… „Ne…? Tak prostě… budeme dělat, že se vůbec nic nezměnilo? A že se v reálu vůbec neznáme? To mi tady navrhuješ?!“

„A co jako navrhuješ ty?“ opáčí. „Ať úplně překopeme svý dosavadní životy…?“

„Jak – překopeme? Co je na nich nutný překopávat?“

„Úplně všecko!“ vyhrkne. „Můj snovej a můj opravdovej život se nemají co prolínat! A ani to není možný! Vždyť… už dva roky chodím s Mílou…“

Připadám si, jako kdyby mi vrazil kudlu do břicha. „S Mílou…? S jakým Mílou?“

„S tou Mílou!“ opraví mě netrpělivě.

„Cože?!“ mám pocit nedoslýchavosti. „Takže… ty nejsi na kluky? Ty si na to v těch snech jenom hraješ?!“

„No však právě! Jsou to jenom sny!“ upozorní mě. „Tam si můžeme hrát s čímkoliv… a na cokoliv…“

Trhaně zalapám po dechu. Mám pocit, že se mi najednou do plic nedostává dost kyslíku. Tak takhle to Standa myslel… Jsou to jenom sny… a realita je úúúplně jiná… A já jsem se vážně choval jako magor, když pro mě ty sny byly víc než realita… Když jsem skrz ty svoje sny žil… Když jsem do nich dával svoje doopravdický já… a svoje doopravdický srdce…

„Na co všechno sis v nich ještě hrál? Tvý jméno není pravda, to, že seš na kluky, není pravda… Byla aspoň někdy něco z toho pravda?!“ zeptám se… a proti své vůli najednou cítím, jak se mi do očí hrnou slzy.

Lexův pohled zněžní. Natáhne ke mně ruku… a užuž si myslím, že mě pohladí po tváři…, ale na poslední chvíli ucukne. Protože si uvědomí, že nespíme, že.

„Všechno v těch snech je pravda,“ řekne jemně. „Snová pravda. Ale pak se vzbudím… a žiju reálnej život. Copak ty to tak nemáš? Proč… by to tak nemohlo zůstat? Proč bysme v reálu nemohli žít normálně… a ve snech si prostě zablbnout a užít si něco extra?“

Vší silou ovládnu ty slzy…, uzavřu se proti vší té bolesti, kterou mi Lex právě způsobil…, a pevným hlasem mu odpovím: „Nemůže to tak zůstat, protože já to tak právěže nemám. Pro mě to nikdy nebyly jenom sny, víš… A taky to pro mě nikdy nebylo nějaký extra blbnutí. Protože pro mě je normální, že jsem na kluky.“

A pak se seberu a vyskočím na nohy… a uteču odtamtud. A vím, že mě nebude pronásledovat. Protože mu v tuhle chvíli nestačí na to jenom pomyslet…, ale musel by mě doopravdy dohnat. A on přece nemá potřebu reálně dohánět svýho… snovýho kámoše…, se kterým si po nocích jenom tak nezávazně hraje…

***

Tu první noc jsem se fakt bál jít spát. Jakože… doopravdy bál. Rozsvícená lampička, křeče v břiše, skoro až zimnice, dlaně ale horký a zpocený… Nakonec jsem zavřel oči… a prostě jsem poručil svýmu podvědomí: chraň tě sám pánbůh ke mně toho zmetka v noci pustit!!! A nevím, jestli to zafungovalo, nebo jestli Felix nepřišel prostě proto, že přijít nechtěl. Nevím to… a je mi to jedno.

Je mi to jedno už měsíc.

Měl pravdu. Měl pravdu, když mi pokaždé říkal, že svý sny si ovlivňuju já sám. Protože i bez něj se dostanu všude, kam chci. I bez něj se probírám pod třešní… a i bez něj se můžu těma třešněma nacpávat k prasknutí. I bez něj se dostanu na Niagáru… nebo na Měsíc. I bez něj můžu lítat… a plavat nekonečně dlouhou dobu pod vodou… a svádět velkolepý bitvy s Ironmanem, nebo sám být Ironmanem… I bez něj můžu tohle všechno. Jenže bez něj mě to vůbec nebaví.

Všechno je to prostě najednou… šedivý. Věčně zakaboněná obloha. Matně červený třešně. Ocelově šedý vlny v oceánu. A podivně bezbarvá Země na jinak prázdným měsíčním nebi.

Až jednou…

Půlka července už je za náma. Prázdniny v plném proudu…, ale pro mě v tom není žádný rozdíl. Ploužím se skrz jednotlivé dny… a noci… úplně stejně, jako když byla ještě škola…

Spát jdu v tradiční zasmušilé náladě. Usnu hned…, vzbudím se kde jinde než pod třešní…, sednu si…, rozhlédnu se… a srdce mi vynechá dva tři tepy. Na místě, kde na mě dřív čekával Lex, je zabodnutá rudá vlajka. Ta, co jsme ji…, ehm… ta, co jsme ji spolu už před pár lety jako správní kolonizátoři zapíchli na Marsu… Poznám ji hned, protože tlustou černou fixou jsme se na ni oba podepsali a Lex tam pak ještě dopsal tím svým kostrbatým hůlkovým písmem: Tady je Krakonošovo! Tenkrát jsme z toho učurávali smíchy…

Zjihle se nad tou nečekanou vzpomínkou usměju…, pak k té vlajce dojdu… a obejdu ji… a z druhé strany červenýho plátna je stejnou fixou a stejným kostrbatým písmem dopsáno: Zítra v parku. Přijď kdykoliv, jak ti to vyjde. Chybíš mi.

Úplně se z toho rozechvěju. To jako… to jako vážně? Chybím mu…? Chybím mu tak moc, že na mě bude zítra od rána až do večera čekat na lavičce, aniž by tušil, jestli se vůbec uráčím tam dojet…?

Popadnu tyč s tou vlajkou, vytáhnu ji ze země…, zavřu oči, přemístím se… a zabodnu ji tam, kam patří. Do toho načervenalýho, dávno vychladlýho písku.

***

„Tak už se probuď!“ ozve se kousek ode mě a někdo ze mě stáhne peřinu.

„Ne, ještě ne…,“ zavrtím se nespokojeně.

„No tak, vstávej! Slyšíš? Nejeli jsme na týden do hor, abysme to tu prospali!“ nedá si ten nezmar říct.

Užuž chci něco odseknout…, ale pak mi to sepne. Oči nechám zavřený, ale po tváři se mi už šíří úsměv. Už jsem ten hlas totiž poznal.

„Ty seš fakt děsnej, tvůj brácha měl pravdu,“ zavrní mi Lex do ucha… a pak už cítím jeho horký rty na mé tváři. „Tebe probrat ze spaní, to je nadlidskej úkol…“

Trochu se natočím, abych na jeho rty dosáhl a mohl mu tu pusu vrátit. Pak konečně otevřu oči. „To je pěkný,“ zašeptám. „Když mám zavřený oči, tak tam jsi…, a když je otevřu, tak tě vidím taky…“

„Aby se ti to nepřejedlo!“ zazní ustaraně, ale šibalský výraz v jeho pohledu ho prozradí.

„Vážně už musíme vstávat?“ zajímám se, zatímco mu obtáčím ruce kolem krku. „Nebude to stačit až tak… za hodinku?“ přitahuju si ho do náručí.

„No to teda nebude!“ brání se mi, ale jenom naoko. „Jestli chceme ujít celou tu naplánovanou trasu a nenocovat někde ve skalách, tak musíme vyrazit co nejdřív…“

„Půl hodinky,“ smlouvám, zatímco se dychtivě dobývám do jeho úst… a užívám si, jak se na mě to jeho žhavý, pořád ještě taky tak trochu rozespale vláčný tělo tiskne…

„Myslím, že deset minut bude ažaž,“ zasměje se…, pak se natáhne pro peřinu… a přehodí ji přes nás.

Musím se usmát. Ne, tohle se mi opravdu nepřejí… Nic s ním se mi nepřejí. Za celý ty roky, co jsme se potkávali ve snech, se mi to nepřejedlo.

A za celý ty roky mi taky nikdy nebylo tak mizerně jako ten měsíc, kdy jsme se nevídali.

Nakonec jsem ho tenkrát v tom parku nenechal čekat dlouho. Beztak jsem se hned poté, co jsem tu vlajku vrátil zpátky na Mars, vzbudil… a už jsem neusnul…

Dorazil jsem busem chvilku po desáté. Už na té lavičce seděl. Na očích sluneční brýle, v uších sluchátka… Nenápadně se rozhlížel na všechny strany. Vím to, protože jsem ho asi deset minut pozoroval zezadu.

Sedl jsem si vedle něj… jakoby nic…, aniž bych mu věnoval pohled… Koutkem oka jsem vnímal, že si vytahuje sluchátka z uší a sundává si ty sluneční brýle… Pak iPod i ty brýle hodil do batohu…, opřel se zády o lavičku… a potichu řekl: „Chyběls mi…“

„Jo, to jsi psal,“ chtěl jsem znít tvrdě.

„Nemohl jsem se za tebou dostat. Ve snech.“

„Nechtěl jsem, aby ses tam dostal,“ prohodil jsem, jako kdyby to, že si někoho zablokuju, aby se mi zdál, byla úplně běžná schopnost, kterou disponuje každý.

„Ale dneska jsi přišel,“ zkonstatoval.

„Co mám na tohle říct?“ trhnul jsem rameny.

„Třeba jestli jsem ti taky chyběl…,“ nadhodil, ale přitom se vlastně neptal přímo mě, protože jsme se oba tvrdošíjně pořád dívali přímo před sebe.

„Moc…,“ přiznal jsem. Takhle do prostoru mi nedělalo problém to přiznat.

Najednou trošku pohnul rukou… a jeho pravá dlaň si našla mou levou. Propletl jsem si s ním prsty.

„S Mílou jsem se rozešel,“ řekl… a tu mou dlaň ve své stiskl o něco pevněji.

„Hmm,“ odpověděl jsem naoko bez zájmu… a ten stisk jsem mu oplatil.

„Došlo mi, že… že jsem ti kecal v plno věcech. A sám sobě taky. S tebou to bylo všechno mnohem víc opravdický než s ní. Spíš než s tebou ve snech jsem si hrál s ní v reálu… Využíval jsem ji, aby to vypadalo… teda nevypadalo, že…,“ snažil se mi to nějak vysvětlit.

„Kašli na to,“ vysvobodil jsem ho z toho jeho zajíkání… a trošku jsem ho za tu ruku zatahal. Abych mu dal najevo, že si může přisednout blíž. Jestli chce.

A on chtěl.

Oba jsme chtěli.

A oba jsme si pak navzájem brali… a dávali… pořád, pořád dokola. V reálu. Ve skutečnosti. Opravdově.

A od té doby to tak děláme pořád. Do uší nám k tomu nehučí Niagára… ani se nám k tomu na černým nebi nehoupe Sluncem nasvícená Země… Ale je to doopravdický. A i když mi to skoro nepřijde možný, tak… je to mnohem, mnohem hezčí, než to kdy bylo v těch snech. Takový, no… živější… a reálnější, kupodivu. Prostě doopravdický.

Takže když jsme vzhůru, dáváme si a bereme doopravdicky. A taky si spolu zkoušíme všechno ostatní doopravdicky. Třeba jaký to je – někam spolu cestovat, aniž by nám stačilo na to jenom pomyslet, že… Nebo jaký to je, přecpat se čokoládovým dortem… nebo borůvkama, třešně už jsme totiž nestihli…

A ve snech? Ve snech si holt jeden s druhým jenom tak… hrajeme.

------

Volně inspirováno YA románem Dreamologie.