Mokrý ručník

Zaplatil jsem si dovolenou ve Francii. André Le Nôtre – po stopách zahradního architekta Ludvíka XIV. (Paříž a zámecké parky Versailles, Vaux-le-Vicomte, Fontainebleau,…) Tolik jsem se těšil, že na vlastní oči uvidím velkolepost nekonečných parkových průhledů letících od zahradního průčelí paláce monumentálním parkem do dálav okolní krajiny. A týden před odjezdem jsem dostal průjem. Ale strašnej. Mám zájezd okamžitě zrušit, nebo doufat, že mě břichabol do odjezdu přejde? Čím později zaplacený zájezd odřeknu, tím vyšší bude stornopoplatek. A jet na autobusový zájezd s nedoléčeným průjmem? Nikdy. Vzpomínám na mladého hulváta autobusáka, který loni řval na starého pána – účastníka zájezdu, že on je řidič (a kdo je víc?) a nebude tady nikomu dělat hajzlbábu, a zamkl v autobuse záchod. Přitom používání WC v buse bylo v programu zájezdu uvedeno jako součást ceny. Starý pán – platící klient (a kdo je tady míň?) se před celým autobusem samou bezmocností styděl. Mladého tupce ani nenapadlo, že stárnutí čeká na každého a nejspíš jednou i on bude mít problémy s prostatou. Co teprve moje případná diarrea?

Jet, či nejet? Ať to tedy rozhodne lékař. Na dveřích ordinace závodní lékařky stálo velkými písmeny: Plánovaná dovolená od… do… V akutních případech zastupje MUDr. Pařízek, třída Prezidenta Beneše 189, 6. patro…

V čekárně u Pařízka jen pár lidí. Když jsem přišel na řadu – poslední, sestra už nervózně koukala na hodinky:

„Pane doktore, já už bych potřebovala jít. Slíbil jste mi, že dneska můžu…“

„No jo, jděte. Už je tu jenom jeden. Tak copak máte?“

Vylíčil jsem doktorovi svoje dilema – jet, či nejet po stopách André Le Nôtra.

„Tak si odložte a lehněte si sem.“

Doktor mi prohmatával břicho: „Bolí to tady?… A tady?… Tady také ne?… Tady…?“

Neošahává mi to břicho nějak moc dlouho? Měl jsem si vzít ty nové boxerky. Tyhle jsou sice taky fajn, ale tamty jsou víc sexy. Naštěstí jsem se alespoň navoněl deodorantem. Zánět slepého střeva to nebyl, žaludeční vřed také ne. Prostě jsem snědl něco špatného.

„To není nic vážného. Přejde vás to za pár dní. Na tu dovolenou klidně jeďte. A až se vrátíte, přijďte se mi ukázat. Vaše paní doktorka už sice zase bude ordinovat, ale přijďte sem ke mně, ať vás dodělám tady.“

Chce mě tady dodělat, hm hm. Ale jinak docela zajímavý muž. Zpočátku nic, ale pak si mě začal nějak prohlížet. Jak jsem tam před ním ležel bez kalhot, jen v prádle, všiml jsem si, že mě tak nějak přejíždí pohledem ne čistě profesionálním, abych tak řekl. Spíše tak lidsky ohmatávajícím. Hezký přestřicátník. Chtěl jsem už co nejdřív vstát z toho jeho kanape, protože jsem v hrudníku a v břiše začal pociťovat známé teplo a cosi jako charakteristické chvění, které se šířilo až do rozkroku. Musel jsem si genitál v boxerkách urovnat. A on si toho všiml. Uhnul jsem očima. No co! Každý si ho občas musí srovnat. A pak se zeptal, jestli si nechci dát udělat krevní test. Jako prevenci.

Vyplnil žádanku a já si oblékl kalhoty. Chvilku jsme se na sebe dívali a já odešel. A nic. Co by taky, že jo? Všiml jsem si, že na té žádance o prevenci zaškrtl preventivně všechny možné choroby, včetně há í vé, kapavky a dalších těch pohlavně přenosných nemocí. Že by příčinou průjmu mohly být PPN?

V Paříži jsem neopomněl navštívit slavnou holandu v Boulogneském lesíku. Pro jistý druh turistů nejzajímavější atrakce. Jen jsem vešel do parku, už jsem si připadal jako v Praze. Některé věci jsou na celém světě všude stejné. Muži a chlapci bloumali po cestičkách s úplně stejnými výrazy jako v nejmenovaných pražských sadech. Jenom tam bylo víc černochů a jiných exotů. Bylo málo času, muselo se hned zpátky na metro a do autobusu, ale těch pár minut v lesíku stačilo ke zjištění, že to lidské máme všichni společné. Asi na celém světě. Hned jsem se víc cítil jako součást lidstva.

Po dovolené jsem se vydal k MUDr. Pařízkovi. Jen tak zkusmo. Co to udělá. Jestlipak si mě ještě bude pamatovat? Schválně jsem přišel před koncem ordinačních hodin, doufaje, že sestra snad zase bude potřebovat odejít dřív. Když mě doktor otevřenými dveřmi zahlédl v čekárně, ulpěl na mě chvilku pohledem. Asi fakt vzpomíná, že mě tady už viděl. Když už jsem byl v čekárně sám, sestra opravdu vykvačila z ordinace a odkvačila k výtahu. Za chvíli ze dveří vykoukl doktor:

„Tak pojďtě dál.“

Předložil jsem průkazku zdravotní pojišťovny a sedl jsem si. Doktor si mě našel v počítači: „Vy jste ten průjem. Tak jaká byla dovolená? Odložte si.“

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin. Vyšel z ordinace do čekárny, vykoukl na chodbu a potom dveře z čekárny na chodbu zamkl.

„Ta krev je naprosto v pořádku. Kdy jste měl naposledy preventivní vyšetření prostaty?“

„Ale že ejds nemám, pane doktore, jsem věděl. Mohl jste se klidně zeptat.“

„Preventivní vyšetření nikdy neškodí.“

Sundal si bílý plášt a zůstal jen v bílých lékařských kalhotách a košili. Postavu měl fakt lahůdkovou. Ne velký svalovec, ale všude tak akorát. Nelitoval jsem, že jsem přišel na kontrolu průjmu. Co na mě chce kontrolovat po skončeném průjmu? Navlékl si krásně sytě modrou rukavici, nabral na prst z lahve lubrikant.

„Ne, nezvedejte pánev. Ležte uvolněně.“

Oni to ti medici na té jejich fakultě snad trénují jeden na druhém. Nikdy se nikomu, natož mě samotnému, nepodařilo najít si prstem prostatu tak rychle a jednoduše, jak to umí jen doktor. Ale možná to trénují na mrtvolách vytažených z formaldehydu. Ale ven s tím prstem už nevyjel tak rychle. Zůstal prstem ve mně a prováděl palpační vyšetření s mimořádnou důkladností. Teď začala tak říkajíc neoficiální část prohlídky. Je možné, že by se lékař odvážil takového rizika a obtěžoval pacienta? Nezletilý už sice dávno nejsem, smůla, ale stejně… Zlé jazyky tvrdí, že i doktor je jenom člověk. Jde o to, jaký. Dívali jsme se na sebe a už jsme si ani nehráli na doktora. Bylo jasné, že už hrajeme úplně jinou hru.

„Aaaaaaa“, zavřel jsem oči a položil si hlavu na podhlavník.

„Nebolí to, že ne?“ zeptal se tlumeně.

„To víš, že ne,“ přešel jsem neformálně do tykání.

Neskrýval jsem, že dostávám erekci. Díval se mi na přirození, které mi už leželo vytažené a ztopořené na břiše. A pak mě za něj vzal. Přešel k věci docela ryhle. Podíval se na mě, co tomu říkám.

„Hezký,“ sykl jsem. Masíroval mi úd a druhou rukou mi uvnitř laskal prostatu. Hekal jsem a koulel hlavou na podhlavníku ze strany na stranu.

Potom přidal druhý prst a roztíral mi lubrikans ve svěrači.

„Nadzvedni zadek.“

Vzrušení bylo stále větší. Nechával jsem se dráždit a vychutnával jsem si lahodné pocity v útrobách. Trvalo to příjemně dlouho. Pak se mi zachtělo ještě nečeho navíc. Kdo by se nedíval rád na mužskou krásu.

„Ukaž mi ho taky,“ kývnul jsem hlavou k jeho rozkroku.

Pustil moje péro a začal si jednou rukou rozepínat kalhoty. Roztáhl jsem mu zip a pomohl mu vyndat ze spodků stojící penis, který se mu už chvíli rýsoval v kalhotách. Stál vedle mě u kanape a já si s jeho kůlem hrál. Neznám vzrušujícnější hračku. Technické vynálezy jen doplňují dokonalost přírody. On mi vytrvale prohmatával žlázu skrz zadek a druhou rukou péro, které už dlouho ronilo preejakulát. Pytlík měl oholený, kořen penisu také a jenom nad ním měl „knírek“ z chloupků setříhaných nakrátko. Rozhalil jsem mu košili a hladil ho po břiše. S uspokojením jsem kvitoval, že má břicho ploché a pevné. Sice bez „pekáče buchet“, ale také bez sádelnatých faldů. To se cení.

Vzal jsem ho za penis a přitáhl jsem si ho blíž k sobě, abych si ho mohl prohlížet zblízka. Také měl špičku žaludu vhlkou. Masturboval jsem mu úd nejprve pomalu a mazlivě, potom stále tvrději. Zahekal a na chvíli zavřel oči. I v něm vlna vzrušení rostla.

Najednou se sklonil a zcela nečekaně mi ho vzal do pusy. Jazykem mi polaskal dolní stranu žaludu. To blaho! Pak ho vytáhl z pusy a špičkou jazyka mi přejížděl po uzdičce. Neskutečný! Znovu si strčil celý úd do úst a pevně ho stiskl ve rtech. Aaaah. Zasouval a vysouval si ho dovnitř a ven. Mmmm. Dýchal jsem rychle a hlasitě jako při běhu, zachvátila mě rozkoš, zavřel jsem oči. Pak ze mě vyletěl výbuch slasti. Na poslední chvíli jsem sebou trhl, abych se mu nevystříkal do úst, ale on si mě přidržel, aby právě toho dosáhl. Právě to chtěl. Ochutnat mě. Správnej prasák. Můj nektar vystřeloval na jeho jazyk a on si ho vychutnával. Sténal jsem, ale držel mě za penis rukou i ústy a svým jazykem mi ve vlastní puse roztíral moje sperma po žaludu.

Extáze odeznívala a já zůstal ležet vyčerpaný ve slastné zemdlenosti. Dohra rozkoše. Chtělo se mi zívat. Chvíli jsem usínal a on mě nechal v klidu. Stál u mě, díval se, jak před ním ležím nahý v polospánku a hladil se po kulkách. To jsem viděl zpod přivřených víček. Nevím, jestli poznal, že nespím.

Když jsem se probral, vzdychl jsem: „Kdybych byl měl čas, nasadil bych si kondom.“

„Mám tady černé na bílém, že jsi zdravej. Chtěl jsem si tě ochutnat.“

„Já bych si tě taky ochutnal. Máš to taky černé na bílém?“

„Nemám, ale můžeš mi věřit, nic ode mě nechytneš, protože nic nemám.“

„Když to říká lékař.“

„Přísahám.

„Na Hippokrata.“

„Uděláš mi to taky?“ zkoumal mě.

„Tak se taky svlíkni. Chtěl bych tě vidět celýho.“

Vstal jsem a díval se, jak se svléká. Líbí se mi dívat se, jak se muži svlékají. V šatně fitcentra, na nudi pláži, v sauně, to je jedno. Když zapomenou, že nejsou sami, občas prozradí svůj vztah k vlastnímu tělu. Nějakým netypickým hmatem, intimním dotykem, který by před lidmi neudělali. Péro mu pořád trčelo. Chvíli jsme stáli, já ho ohmatával, obcházel a prohlížel si ho zezadu zepředu. Sahal jsem mu na nejrůznější místa na těle. Nic jsme neříkali. Jenom jsme vzrušeně dýchali. Čekal, až se nabažím. Objal jsem ho, přitiskli jsme se k sobě a líbali se na krk, na tváře, na ramena.

„Sedni si sem,“ postrčil jsem ho ke stolu.

Vzal jsem si židli a sedl si ke stolu, na kterém se uvelebil. Houpal nohama a čekal, co si vymyslím. Všechno na něm bylo vzrušující. Roztáhl jsem mu kolena od sebe a přisunul se ke stolu co nejblíž. Hrál jsem si s jeho genitálem, přivoněl jsem k němu, přitiskl jsem obličej do jeho klína. Potom jsem mu olíznul špičku žaludu.

„Hhhh,“ heknul a položil mi ruce na ramena. Objal jsem ho kolem pasu a vzal jeho kolík do pusy. Pumpoval jsem mu s ním tak dlouho, až mě začalo bolet za krkem. Musel jsem ho pak pro změnu masturboval rukou. Rychle a pevně. Když se zavřenýma očima zasténal, znovu jsem ho vzal do pusy – právě včas – a zachytil na jazyku už první výstřik. Hlasitě a rychle dýchal. Držel mě za hlavu a skučel. Když dostříkal a hluboce si oddechl, pomalu jsem si jeho péro vyndal z pusy a šel jsem k umývadlu. Pustil jsem vodu a vyplivl jeho ejakulát. Vypláchl jsem si vydatně ústa a vrátil se k němu – k doktoru Pařízkovi.

„Jo, to bylo správný. Jsem hotovej,“ vzdychl, „Pojď si na chvíli lehnout.“ Schoulili jsme se na doktorský otoman, přikrytý bílým prostěradlem v místnosti vzadu za ordinací a na chvíli jsme usnuli jeden druhému v náruči.

***

„Všechno se mi to líbilo, Ondro, jenom jsem nevěděl, proč mě táhneš přes celou Paříž do toho Boulogneskýho lesíka. Podívat se na ty lovící gaye? To můžu tady u nás vidět taky. To ta gayská čtvrť Le Marais byla mnohem zajímavější.“

„Čte se to L maré, už jsem ti to říkal. Říkal jsem ti, co znamená francouzsky le marais? Bažina, bahno, i v přeneseném slova smyslu – bahno morální, bahno velkoměsta.“

„Velmi příznačné. Mám do toho dát víc papriky? Chceš to ostřejší?“ otočil se na mě Milda v džínové zástěře. Dámskou zástěru by si na sebe nevzal ani za nic.

„Znáš mě, já to mám vždycky rád ostřejší,“ otřel jsem se mu tváří o rameno.

„No jo, samčí kecy. Hele ale, je naprosto jistý, že když tě ten doktor hned napoprvé poslal na tu krev, tak už tehdy měl v úmyslu tě vojet. Chtěl vědět, jestli tě bude moct vycucat bez kondomu, co?“ kouknul Milda na mě.

„Asi. A proto, mě teď napadá, bude nejlepší, když si taky necháš udělat test a přijdeš za ním už s potvrzením v ruce. Ať se to nezdržuje.“

„A kouří?“

„Tabákový výrobky ne. Ale jinak perfektně. Cigára jsem tam nikde neviděl. Ani z něj nebyly cítit.“

„No dobře, ale mně se to stejně moc nezdá. Řekne mi, že mám jít za svojí obvodní doktorkou.“

„A ty mu na to řekneš, že si nechceš nechat vyšetřovat prostatu od ženský,“ přesvědčuji Mildu.

„A on mi na to řekne, že moje doktorka už stejně viděla a vyšetřovala ledascos a že mám klidně jít za ní.“

„A ty mu řekneš, že máš k němu jako muž k muži větší důvěru než k doktorce. To už bude taková mírná erotická narážka – muž k muži.“

„A on mi řekne, že k němu spádově nepatřím, a vyhodí mě.“

„To nesmíš dopustit. Musíš na něj udělat smyslný oči, jednoduše ho zbalit. Svlíkneš se před ním do naha, než se stačí rozkoukat, a uděláš stojku nebo něco. Prostě ho musíš svést. Kouzlem osobnosti. Ukecat ho nebo cokoliv. Přece umíš nalákat chlapa k sexu, ne? A hlavně mu, Mildo, nesmíš prozradit, že ty a já s známe. Jasný? O mně ani slovo.“

„A co ta sestra? Před tou sestrou budu akorát dělat stojku, celej nalevo. A nahej k tomu.“

„Ta sestra by mohla bejt problém. Zavraždit ji nemůžeme, tak za ním musíš jít ve středu před koncem ordinačních hodin. Vypadá to, že ve středu ji vždycky pouští dřív. Já tam byl taky ve středu.“

„Ale stejně, proč vlastně máme svádět nějakýho… kdoví, kdo to vůbec je?“ ošívá se Milda nespokojeně.

„Kolikrát už jsme o tomhle mluvili! Protože nechci, abysme se oba zazdili v uzavřeném vztahu na věčné časy a nikdy jinak. Abysme spolu zdědkovatěli a potom na starý kolena naříkali, že jsme si málo užili, dokud jsme mohli. Spokojit se s hygienickým pravidelným sexem jenom jako s kondičním tělocvikem, tak to ne. Ani náhodou. To tady za chvíli budeme žít jenom jako dva bráchové? A dělat sex jenom jako prevenci proti stárnutí? A na posílení imunity?“

„Já vím, už zas ta tvoje teorie cílené promiskuity.“

„Jasně, představa, že už nikdy – už nikdy – se nepomazlím s nikým jiným než s tebou, mě zkrátka děsí. Je mi nás obou prostě líto. Už žádná romantika, už nikdy žádný dobrodružství, už žádnej flirt, víckrát žádný lovení… Copak to nechápeš? Ty to tak necítíš? Nic proti tobě, ty víš, že tě miluju a chci s tebou zestárnout, ale to ještě neznamená, že už nikdy nebude nikdo jinej. Že pro nás přestanou existovat ty davy přitažlivejch chlapů, co chodí po ulici…“

„No a teď mi ještě odrecituješ, že tak jako tak se téměř v každém dlouhodobém vztahu vyskytnou odstředivé tendenceeee, že takzvaná nevěra je mnohem častější jev než trvalá věrnoooost a že když s někým třetím nebudeme zahýbat spolu a s vědomím toho druhéééého, že stejně budeme zahýbat tajně a že zevšednění je po tolika letech logický a nevyhnutelný staaav a že proto si musíme náš vztah občas zdravě okořeniiiit a že…“

„No vidíš, čumáčku, jak tomu pěkně rozumíš.“

„Neříkej mi už zase čumáčku,“ zavrčel Milda.

„No jo, já zas zapomněl. Tak se nevztekej, čumáčku,“ chlácholím ho.

„Já už tě fakt nakopnu, Ondro!“

„Koukni, už se ti to vaří.“

„Tak dej na stůl talíře a příbory. Mluvíš jak…“

„Zastydlej puberťák, to už znám…“

„Už ti není dvacet.“

„Dokonce ani třicet.“

„Za chvíli ti bude…“

„Neříkej to, já to nechci slyšet. Vím, kolik mi je. Ale pořád si eště dostříknu na obličej.“

„Jo, když nadzvedneš zadek. A to se většinou ani netrefíš, takže vždycky zaflekatíš povlečení,“ zahudral Milda.

„Od toho tam máme ten ručník.“

„Co dělá ten naraženej palec?“

„To už je dobrý. Já se jenom nechci nadoživotí zavřít do manželský klece, ze který se můžeme akorát tak dívat, jak kolem chodí hezký chlapi.“

„Tak mi řekni, proč se dneska mladý kluci dobrovolně do tý monogamní klece se svojí láskou zavřít chtějí.“

„Protože jsou mladý, čili naivní. Když mi bylo kolem dvaceti, byl jsem taky takovej, chtěl jsem to samý.“

„Zatímco teď máš patent na rozum.“

„To neříkám, ale…“

„Ale máš pocit, že sis málo užil. A život utíká, a tak chceš urvat, co se eště dá. A přitom pořád hledáš ňákýho „daddyho“, ňákýho taťku nebo strejdu, kterej by ti byl oporou. Na to ti ovšem já nestačím. Na to nejsem dost starej. Dost vyzrálej, dost zkušenej nebo dost úspěšnej. Tak sorry, no.“

„Cože? Prosím tě, co to plácáš? Uklidni se. Já že…“

***

„Čau, Mildo. Můžu mluvit? Jak to dopadlo?“

„No, jak bych to řek? Jako na videu.“

„Takže je ruka v nohávě?“

„Byla i jinde. Fakt neskutečný.“

„Tak to bylo dobrý? Ty bejku! A to bylo stydlivejch keců, že je to výýýstřednost a že jsme si ještě tak moc zase nezevšedněliiii a že kvůli mé krizi středního věku nemusíme hned upadat do extrémůůůů a že andropauzu máme eště daleko a kdesi cosi. Já ti říkal, že je to dobrej chlap, na to mám čich…“

„Víš co? Necháme to na večer. Jel jsem eště zpátky do práce a mám tady eště nějaký věci k zařízení, jo?“

„Tak zatím pa. Páčko…“

***

„Jak jsi ho teda přesvědčil, aby tě vzal? A doufám, že na mě si nevzpomněl. Nepodezříval tě, že jsem tě k němu poslal?“

„Ne, o tobě vůbec nebyla řeč. Strčil jsem mu pod nos tu zprávu, že jsem negativní na všechny ty choroby, a než si to stačil prohlídnout, tak jsem byl nahej. No a pak už jsem mu jasně dával najevo, že nejde o předstojnou žlázu, ale o normální sexíček. Začal mě omakávat a prohlížel si mě a pak už neměl žádný námitky. Péro mi stálo a on mě za něj vzal a už to jelo.“

„Takže jsi spokojenej, že jsem tě k tomu dokopal?“

„Ty máš s tou prevencí proti zevšednění vždycky pravdu,“ povzdych si Milda s ironickou ústupností.

„A co bylo dál?“

„To bylo právě zajímavý. On ti přines namočenej ručník, řek mi, abych dal nohy nahoru, já ležel na zádech, a pak mi doslova umyl zadek. Roztáh mi půlky a umyl mi dírku i uvnitř. Prstem. Přes ten ručník. Jako vlastní máma.“

„Dooobrej úchyl, chá chá chá,“ radoval jsem se.

„Houby úchyl. Jenom mi prostě umyl prdel, aby mi ji moh pak vylízat,“ odsekl Milda.

„A vylízal?“

„No jasan. Teprve při tom to byl úchyl. To ho teprve bralo. Hekal jako blázen.“

„A pak?“

„Pak mě normálně opíchal.“

„Zepředu. Ty jsi ležel na zádech s nohama nahoře a on ti stál u zadku a jebal tě?“

„No, přesně tak.“

„A dál? Z tebe aby to člověk páčil.“

„Když se udělal, tak zahekal, padnul na mě a vydejchával. To jsem si ho hezky pocuchal a pohladil. Fakt je příjemnej na pomazlení. Hezká dohra. Strčil jsem mu prsty do pusy a on cucal a měl při tom zavřený oči. Chvíli jsme leželi, pak se zvednul, oddechnul si, vytáh ho ze mě a povídá: No teda. Byl úplně mimo. Pak jsme se umyli a já mu povídám, jestli bych si taky moh zapíchat. On prej, že mi to zrovna chtěl navrhnout.“

„Tak on se do tebe udělal a potom se ještě nechal ošoustat do zadku?“

„No. Je univerzální. Má to tak rád. Držel. A jak se mu to líbilo. Měl jsi pravdu, je to skvělej chlap.“

„To mně nenabídnul.“

„Jsem prostě lepší, smiř se s tím,“ popíchnul mě Milda s hranou pýchou.

„Ty! Neprovokuj, jo? Nastříkal jsi to do něj?“

„Jak jinak.“

„A jak? V leže, ve stoje, zezadu, zapředu?“

„Rozkročil se, předklonil se, opřel se loktama o stůl a já jsem do něj zezadu zasouval…“

„Uuuuááá, to žeru, to je vono! Vidíš, jakej si bejkanec.“

***

Už když jsem si sednul do Pařízkovy čekárny, jen co sestra odkvačila k výtahu jako každou středu odpoledne, jsem tušil, že něco je jinak. Hned za mnou totiž přišel ještě jeden pacient.

Sedl si naproti mně a nápadně nenápadně si mě prohlížel. Já jeho ostatně taky. Hned mi můj šestý smysl, na který nevěřím, začal naznačovat, že to nebude jen tak obyčejný pacoš. Pařízek vyšel z ordinace, jako obvykle zamknul dveře na chodbu a řekl mu:

„Pojď dál.“

Řekl to jemu, ne mně. A přitom jsme byli domluveni, že k němu přijdu. Tak co tady dělá nějaký další pacient? A tykal mu. Za pár minut vyšel Pařízek znovu a povídá:

„Pojď, Ondro.“

A pak přišlo překvápko: „Ondro, tohle je Tonda, můj přítel, můj partner. Tondo, to je Ondra, jak jsem ti říkal. Skvělej kluk.“

Chvíli jsem nebyl schopen slova. Tonda se na mě usmíval a podával mi ruku. A Pařízek mlel skoro nervózně:

„Já vím, že je to ode mě trochu podraz, tohle jsme si nedomluvili, ale nevěděl jsem, jestli bys vůbec přišel, kdybych ti předem řek, že tady bude taky Tonda. A pochop, já bych moc rád, kdybyste si vy dva rozuměli tak jako já s tebou. Samozřejmě každý se může svobodně rozhodnout, co chce a koho chce a nechce. A ujišťuju tě, že Tonda je opravdu hodnej kluk, my jsme spolu už spoustu let. Když budeš chtít, můžeš se na nás klidně vykašlat, ale já jsem si jistej, že bysme si všichni tři mohli vyhovovat a zažít spolu hodně hezký zábavy. Nic nemusí bejt hned samozřejmě. A můžeš bejt klidnej, věřím, že se můžeme vzájemně spolehnout na…, abych tak řek,… diskrétnost a solidnost. A pokud jde o zdravotní riziko, tak to všechno hlídám. Jak u Tondy, tak u tebe, jak sis asi všimnul, a jasně taky u sebe…“

Nechal jsem ho mluvit, podal jsem Tondovi ruku a šli jsme se posadit do doktorovy místnosti za ordinací. A Pařízek mlel a přesvědčoval mě a okecával a Tonda přikyvoval a culil se na mě. A když Pařízkovi došla slina, tak spustil Tonda. Nakláněl se ke mně, díval se mi do očí tak přesvědčivě a upřímně, div že mě nedojal. Říkal v podstatě to samé jako jeho láska Pařízek, a protože jsem do té doby o Pařízkovi věděl skoro stejně málo jako teď o Tondovi, udělali jsme si čas na delší pohovor. Pařízek uvařil čaj k sušenkám a začaly otázky a odpovědi. Konzultovali jsme asi hodinu. Pobavilo mě, že Tonda svého muže oslovoval Pařízku. Tak jsem se přizpůsobil a říkal jsem mu taky tak. Tehdy jsme se navzájem o sobě dověděli hodně věcí, které jsem pak večer doma reprodukoval Mildovi.

U mátového čaje a sušenek jsem dumal o vzniklé situaci, prohlížel jsem si Tondu, prohlížel jsem si jeho Pařízka a uvažoval, co tomu řekne Milda. Představoval jsem si, co se bude dít, jestliže udělám to, a co se bude dít, když udělám ono. Nakonec jsem neshledal na situaci žádné zápory, vlastně jen samé klady. Kdyby tady byl Milda, uvažoval by stejně jako já, ale nerozhodl by se hned teď. On už je takovej. Já už jsem se chystal, že se my tři tady rozejdeme a sejdeme se zase až za pár dní. Já a Milda to mezitím rozvážíme. A vlastně Pařízek ani neví, že mám Mildu, natož Tonda.

Pak se ale nálada vyladila, sympatie po seznamovacím výslechu zintenzívnily, já jsem si řekl, že vlastně není proč čekat, život je sám o sobě jako žebříček od kurníku, jak praví lidová moudrost, a musí se něco udělat, aby byl lepší. Kdyby tady byl na mém místě Milda, radil bych mu dálkovou sugescí, aby neváhal a šel do toho. Promarněné příležitosti jsou cesta k lítosti. Stručně řečeno nakonec z toho byla – no trojka. Trojku jsme plánovali já a Milda s Pařízkem. Teď tady v ordinaci došlo k trojce, ve kterou doufali Pařízek a Tonda se mnou. A bylo to něco!

***

„Přednesl jsem jim jednu teorii o trojkách, kterou jsem kdysi kdesi čet. Když se tři chlapi dohodnou, že si spolu zasouloží, mohou nastat čtyři situace. Za prvé, všichni tři jsou dominantní typy, tím pádem si navzájem neposkytnou to, po čem všichni touží – submisivního partnera. Za druhé, všichni tři jsou submisivní typy, a tím pádem si navzájem neposkytnou to, po čem všichni touží – dominantního partnera. Za třetí, dva z nich jsou dominantní a jeden submisivní, pak mezi těmi dvěma dominanty vznikne žárlivost, protože oba budou chtít mít přednostní nárok na toho submisiva. Proto mezi nimi k velkému souznění nedojde. Za čtvrté, dva z nich jsou submisivní a jeden dominantní, proto mezi oběma suby vznikne žárlivost, protože každý z nich bude usilovat o přednostní nárok na toho topíka. Ve trojce to zkrátka funguje ještě hůř než mezi dvěma submisivy nebo dvěma dominanty. A to mám na mysli běžný standard, nemluvím o vztazích typu BDSM.“

„Hm, to jsi mi už jednou říkal. Zhasnul jsi v koupelně?“ přikyvoval Milda. „Jenomže přitom nebereš v úvahu, že když jsou ti tři rozumní, pochopí situaci a můžou se dohodnout a přizpůsobit se. Sám jsi mi to tenkrát tvrdil.“

„To je právě to – jestli pochopí situaci. Já jsem sice těch trojek zase tolik nezažil, ale neumím si představit, že by si v demokratické diskusi předem rozdělili role a řekli, že nejdřív opíchá ten toho a pak ten toho, a oznámkovali se – já jsem dom a já jsem sub a chci to a to. Ten novej krém na ruce hezky voní.“

„Nejde jenom o píchání, jde o celkový přístup mezi lidma, o pocit vedení a přizpůsobení se. Nejenom při souložení. Někdo třeba vůbec neuznává takovéhle rozdělení,“ namítl Milda, „a jsou typy, které se dokáží vcítit do submisivní i do vedoucí role a obojí je uspokojí…“

„Jako třeba já.“

„…a hlavně – ten dominant je především ten, kdo se o toho svýho suba stará. Otcovsky… nebo jako strejda… nebo jako starší brácha.“

„To samý namítal Tonda. Kam jsem zas založil tu propisku?“

„Ty sis zkrátka chtěl předem ujasnit, jak to bude. Vždycky chceš mít předem jasno, kdo je kdo a kdo je co a jak co bude. Pořád pitváš vztahy a škatulkuješ a zařazuješ si lidi do přihrádek. A pak se divíš, když ono je to najednou jinak a tvoje předpoklady nějak nevychází,“ rozhodil Milda rukama.

„Tonda taky tvrdil, že to takhle nemusí vyjít. Že prej tyhle vyhraněný postoje a zaměření se můžou projevit až… po nějakým delším… soužití těch tří. Že to platí pro nějaké delší vztahy, takový ty polyamorický vztahy, nějaký ty dlouhodobý trojky a podobně. Při jednorázovkách se nedá dělat nic, než prostě pochopit situaci a přizpůsobit se. I když to třeba nebude úplně podle představ všech.“

„No jasnačka. Jenomže ty chceš vždycky do toho vidět předem a mít rozdělený úlohy – ty jsi to a já jsem to.“

„To není pravda. My to tak přece nemáme. Já jsem nikdy nechtěl mít dominantní roli. Protože mi připadalo, že nějaká nadřazenost je projev násilí. A tyranie. Nikdy jsem tě přece neponižoval. Vždycky jsem chtěl, abysme si byli rovni. Měl jsi snad někdy pocit, že se nad tebe povyšuju?“

„To ne…,“ kroutil Milda hlavou.

„Ale taky jsem nikdy nikomu nechtěl dovolit, aby mě ovládal a říkal mi, co smím a co nesmím. Dělat někomu otroka, no to bych… to bych prostě nepřežil.“

„Až na výjimky, až na výjimky,“ usmál se Milda.

„No jo, ty myslíš…, ale to byla vždycky jenom hra, jenom jako, jen na chvíli, fakt jenom výjimka. Už mám tu lampičku zhasnout?“

„Ale vychutnávali jsme si to.“

„Ale nebyl to trvalý stav.“

„Ty pořád vidíš jenom tu podřízenost a nadřazenost, pleteš si pojmy s dojmy. Jenomže dominantní partner je ten, kdo se o toho svýho suba stará. Jde mu o blaho toho subíka. A mimochodem kdo z nás dvou je tady dominant, kdo je tady hlava rodiny? Když už jsme teda u toho. Ono to může bejt tak, že jeden je hlava v posteli, ale jinak celkově ve vztahu je hlavou ten druhej.“

„Tohle bych teď nechal stranou, to je vážná věc. To by ses pak taky moh ptát, kdo z nás dvou je tady krk, kterej tou hlavou hejbá, víš.“

„No dobře, už se zase vykrucuješ. Jsi vždycky samá otevřenost, ale když dojde na některý konkrétní věci, tak vždycky couváš.“

„Já se vlastně celej život bojím lidí.“

„Protože se stydíš za to, že jsi teplej.“

„Jo. Já vím.“

„Stydět se za něco takovýho v jednadvacátým století a uprostřed Evropy, to je, promiň, ale to je na hlavu. Kolikrát už jsem ti tohle říkal!“

„Zapomínáš, milánku, že my jsme se narodili ještě ve dvacátým století. A co zažiješ jako adolescent, to tě zformuje na celej život.“

„A proto se ti pořád nedaří nějak se k těm teplejm dostat. Pořád se pokoušíš nastudovat si předem, jak se má žít, když je člověk na chlapy. Pořád chceš rozumět něčemu, na čem není čemu rozumět.“

„Hm. Asi jo. Jedinej opravdovej úspěch v mým životě jsi ty…“

„Nebul… Nebo budu brečet taky… Pocem…“

Pak bylo dlouho ticho.

Zazíval jsem.

„Tak už spi, ty filosofe. Je pozdě,“ pohladil mě Milda.

„Ne, nepřikrejvej mě, bude mi teplo.“

Pak jsem usnul.

***

Pařízek roztrhl druhý balíček sušenek a vysypal je do misky. Stál vedle mě a pokládal misku na stolek. Tonda seděl na druhé straně stolku. S doktorem se už trochu znám, už jsem ho i ochutnal, začnu s ním. Nějak se s tím začít musí, a jak se tak Tonda na mě díval, bylo jasné, že oni jsou rozhodnuti, že jo. Je na mě, abych také dal najevo, že jo. Objal jsem doktora jednou rukou kolem boků, otočil jsem se v sedě na židli k němu a obrátil jsem si ho k sobě. Koleny jsem mu roztáhl nohy a přisunul jsem se i s židlí k němu co nejblíž. Vtiskl jsem hlavu do jeho klína, přímo na poklopec nad jeho vybouleným rozkrokem a nepřemýšlel jsem, čím vším může mít kalhoty potřísněné. Je přece zdravý, jako doktor si to hlídá. Voněl deodorantem a trochu i tělem. Položil mi ruce na hlavu.

Podíval jsem se na Tondu na druhé straně stolu. Culil se na nás jako měsíček, oči mu svítily, chápavě a znalecky, souhlasně potřásal hlavou.

„Pojď k nám,“ vyzval jsem ho. Přišel okamžitě. Vzal jsem ho druhou rukou kolem pasu jako předtím Pařízka a přitáhl si ho k sobě. Manévroval jsem, až se mi nakonec hlava dostala mezi jejich těla. Tiskli se mi každý břichem na jedno ucho. Jedno rameno jsem měl v Pařízkově, druhé v Tondově rozkroku. Jednu ruku jsem jednomu provlékl mezi nohama a ohmatával jsem mu zadek, druhou ruku mezi nohama toho druhého a každou rukou jsem ohmatával jiný zadek. Myslím, že oni se nahoře nade mnou líbali a mazlili. Chvíli jsem si to vychutnával. Jenomže tohle nebyl můj cíl. Objektem jejich zájmu tady mám být já. Oni se znají, oni si mohou jeden druhého užít doma dosyta, tady a teď jsem pro ně zajímavý já. To přece chtěli.

Vstal jsem, vzal je oba kolem krku, přitáhl jsem si jejich hlavy a provedl tripartitní oskulaci – trojpolibek všech nás tří najednou. Hráli jsme si s jazykem. Měl jsem dojem, že jejich ústa chutnají po tom mátovém čaji, kterým nás doktor naléval. Pak jsem je pustil a navrhl:

„Svlíknem se, jo?“

Nikdo nebyl proti, schváleno jednomyslně. Protože jsem tady já byl tím hlavním vrcholem trojúhelníku – jim nešlo jeden o druhého, jim oběma šlo o mě – bylo na mně postarat se, aby se ani jeden, ani druhý necítil zanedbávaný, odstrčený. Žárlivost je zelenooká příšera, která požírá lidem duši. Že se takhle cítí jenom malí kluci, když se pohádají s kamarádem? Mám jiné zkušenosti. Omšelá fráze, že v každém muži zůstává kus kluka, není daleko od pravdy. A já jsem moc chtěl, aby se trojka povedla, pro každého z nás, jakkoli je to prý nevýhodný počet účastníků.

Stáli jsme u sebe v trojúhelníku, úplně nazí, drželi se kolem pasu, kolem krku, kolem ramen a uprostřed mezi námi se naše tři topory dotýkaly špičkami. Lehké, lepkavé, teplé (ano krásně teple teplé) dotyky. Čerstvé, právě vyprovokované vůně z našich podpaží přebily deodorant a vznášely se kolem nás jako obláček vzrušující nestoudnosti. Rozkýval jsem si bimbo ze strany na stranu a dráždil jsem se jeho narážením na jejich citlivá místa.

Klekl jsem si – na ponížení jsem si ani nevzpomněl – a bral si střídavě jednoho a druhého do pusy. Dlouho a mockrát. A potom i oba najednou, což ovšem nebylo tak jednoduché, ale o to vzrušujícnější. S potěšením jsem poslouchal, jak dýchají, přímo funí a vzdychají. Když jsem se zase postavil, navrhl jsem:

„Taky mi to uděláte? Oba najednou.“ Opět přijato bez připomínek. Klečeli a střídali se v jazykové masáži mého nejintimnějšího údu. Shora jsem se díval, jak se otevřenými ústy líbají, a protahoval jsem si péro mezi jejich přitisknutými rty dopředu a dozadu. Znovu a znovu. Rukama na zátylcích jsem jim držel obličeje u sebe a komíhal pánví vpřed a vzad. Masáž ústy a jazyky. Lahodný pocit s nepatrnou příměsí nadřazenosti nad těmi horlivými orálními smilníky, která se rozpouštěla ve vděčnosti vůči těm dvěma náruživým skvělým klukům.

Nastala vhodná chvíle přikročit k vrcholnému aktu, který je posvátným obřadem pro všechny mužomilné muže, ačkoliv to každý druhý s pohoršením a pohrdáním popírá, jako by šlo o nějakou hanebnou přízemnost. Tím adorovaným symbolem mužnosti je nesmyslně klíčová otázka: Zasune – nezasune? A kdo komu?

„Chtěl bych tě opíchat. Chceš?“ díval jsem se Pařízkovi do očí a snažil jsem se dát mu znát, že ho pohledem prosím, ano prosím, aby mi tu laskovost prokázal. Nemýlil jsem se, byla mu vlastní mentalita subíka.

„Chceš mě opíchat?“ otočil jsem se na Tondu. Okamžitě souhlasil. Samozřejmě. Správně jsem pochopil, že on je z nich top. Termíny, které jsem použil, byly jednoznačné, srozumitelné, stručné, nebylo co vysvětlovat.

„A všichni současně. Já budu uprostřed. Uděláme takový trojdílný řetěz.“

Abych si já užil nejvíc. Být oboustranně přizpůsobivý má své výhody. Pustili jsme se do příprav. Odklidit vše ze stolu, posunout ho, připravit papírové ručníky, lubrikant, kondomy. Ty jsme nakonec stejně nepoužili. Horečně jsme zapracovali na přípravě scény. Doktor byl k těmto účelům dokonale vybaven, jak se ukázalo. Nakonec jsme funkčně utvořili charakteristické sousoší. Doktor si lehl na záda na stůl a zvedl nohy. Já u jeho zadku s modrou rukavicí na ruce jsem se jal důkladně promazávat a rozmasírovávat jeho anál voňavým želé. Za zády mi stál Tonda a rovněž s modrou rukavicí dělal totéž mě.

Přikročili jsme k činu. Vzal jsem Pařízka pod koleny a přitiskl mu nohy na břicho: „Přidrž si je.“

Tím jsem si uvolnil ruce a mohl jsem mu rozevřít hýždě, což ostatně bylo zbytečné, cesta dovnitř byla otevřená. Vnikl jsem do něj bez problémů a díval se při tom, jak jeho obličej reaguje. Zavřel oči, krátce syknul. Jinak žádná nesnáz. Není nad zkušeného prcanta. Nehýbal jsem se. Jeho Tonda stál vedle nás a s požitkem sledoval jednoduchý, hladký průběh zásunu.

„Půjdeš do mě?“ podíval jsem se na Tondu,

„Jasan,“ dal mi pusu na rameno a bleskově se přesunul za má záda. Dlaněmi jsem si roztáhl půlky a čekal jsem, až ucítím studený dotyk lubrikantu.

„Pomalu, jo?“ ujišťoval jsem se.

„To víš, že jo.“

Opravdu do mě vnikal pomalu. Nebolelo to. Užíval jsem si, jaký pocit to je, být proniknut. Chvíli jsme čekali a zvykali si.

„Začneš?“ hlesl mi do ucha Tonda.

„Můžu, doktore?“

„Můžeš. Nejdřív zvolna.“

A tak jsem začal. Nejdřív zvolna a, jak je obvyklé, nakonec jsme dospěli do sprinterského tempa. V přirážení jsme se já s Tondou střídali, abychom nevypustili duši. Jednou jsem já kmitáním pánví obšťastňoval oba dva, toho vpředu i toho vzadu, když jsem se unavil, opracovával Tonda nás dva, mohutně přirážel do mě a tím mě současně přirážel do Pařízka. Pařízek držel a slastně hekal.

„Dej ruce nad hlavu,“ zavelel Pařízkovi Tonda s bradou na mém rameni a pohledem upřeným na jeho tělo. Měl rád pohled do vystaveného podpaží, které si Pařízek kvůli Tondovi nesměl vyholovat, jak jsem se později od nich dověděl.

Mazali jsme opravdu vydatně a bylo to také mlaskavě slyšet, když jsme byli v nejlepším. Vyžádal jsem si technickou přestávku pro přimazání, aby šlo vše ještě hladčeji. Pařízek také souhlasil. Potom jsme pokračovali v tempu jako šílení. První jsem se udělal já. Není divu, dostávalo se mi dráždění zazadu i zepředu. Hned po mně se ozval ležící doktor, asi proto, že si sám rukou stimuloval úd, ostatně jsem mu chvílemi také ochotně manuálně pomáhal. Jenom Tonda ve mně ještě pokračoval. Byl bych raději, kdyby už také byl v cíli. Po skončení orgasmu obvykle mám chuť se uvolnit a v uklidňující dohře klesnout do relaxu. Musel jsem Tondovi pomoct, aby skončil. Stiskl jsem svěračem jeho kmitající kůl, jak nejvíc to šlo, a účinek se dostavil překvapivě rychle. Za pár vteřin Tonda za mnou zavyl, stiskl mě v náruči, zakousl se mi do ramene a nakonec se zastavil.

„Ty čuráku!“ zabrečel a splihnul mi po zádech, vazký jako ejakulát, který před chvílí vystříkl do mých útrob. Málokdy se najde bezpečná příležitost dopřát si zvláštní rozkoš z uvědomění si takového naplnění. Alespoň já to tak vnímám.

Chvíli jsme se nehýbali, oddechovali a mlčeli, Tonda ve mně, já v doktorovi. Potom jsme se rozpojili. Usmáli se na sebe, plácli se po zádech a vystřídali se u umývadla. Doktor měl sprchu za ordinací mimo provoz a opravář prý stále nepřicházel. Museli jsme se spokojit s umývadlem.

„Teď mám v sobě trochu z tebe,“ stiskl mě Pařízek za krkem, „doufám, že jsi mě oplodnil samejma ušlechtilejma mužnejma vlastnostma.“

„To mi připadá jako pověry nějakýho domorodýho kmene,“ zakroutil jsem hlavou.

„Kluci, nebylo to fantastický?“ jásal Tonda, když jsme si nakonec všichni tři nádherně vyčerpaní sedli a zrelaxovali se. A pak že je trojka nevýhodná sestava.

***

„Mejloval mi Tonda.“

„Tamten Tonda? Máš eště něco do pračky, než to zapnu?“ volal Milda z koupelny.

„Hm, ten. Pozvali mě k sobě domů. V sobotu odpoledne.“

„Tak to má vzestupnou tendenci. Půjdeš tam?“

„Proč bych nešel? Ale mám nápad.“

„Nepovidej! Ty a nápad? A nebolel tě ten nápad? Povidej.“

„Nebuď drzej, nebo ti nařežu.“

„Fakt jo? To bych chtěl vidět…“

V sobotu odpoledne jsem zazvonil na zvonek MUDr. Pařízek u vchodu do zatepleného (jak dvojsmyslný význam) panelového domu na socialisticky velkorysém sídlišti. Po několika patrech absolvovaných z preventivně kondičních důvodů pěšky, nikoli výtahem, jsem znovu zazvonil, tentokrát u dveří do bytu.

„Čau, to je fajn, že jsi…,“ zarazil se Tonda v otevřených dveřích.

„Nazdar, Toníku,“ popásal jsem se na jeho překvapení, „to je Milda.“

V té chvíli o patro výš práskly dveře a na schodech se ozvaly kroky.

„Tak pojď…, tak pojďte dál,“ znervózněl Tonda a rychle nás vtáhl do předsíně. Nemusí sousedka seshora vidět, kolik chlapů k nim chodí na návštěvu, že?

„To je můj Milda. Jsme taky dva. Tak, jako vy s Pařízkem jste dva, tak my taky,“ tlumeně jsem vyjasňoval situaci Tondovi i Pařízkovi, který k nám právě přicházel z pokoje, když jsme dveře bytu, zevnitř čalouněné, zavřeli, aby nás sousedka aspoň neviděla. Reklamou slibované zvukověizolační vlastnosti očalounění dveří jsou mírně řečeno pofidérní. To vím z vlastní zkušenosti. Než jsem si stačil promyslet, kdo komu bude nejdřív podávat pac podle bontónu a kdo koho bude komu představovat, kdo je tady nejstarší a nejmladší – vždyť to ani nevím – Pařízek se jako první vzpamatoval:

„No bezva. Tak pojďte dál. A zujte se, prosim tě, jo?“

Jasnačka, mezi nejvýznamnější kulturně civilizační kvality českého národa patří to, že se doma narozdíl od některých jiných národů přezouváme. Jsme hygienicky hned po Japoncích. Jsouce si toho vědomi, jsme se já i Milda na tuto návštěvu cílevědomě oděli do svých nejlepších ponožek a nyní hrdě vkročili do obýváku. Rozesadili jsme se po křesílkách a po gauči, koňáček na uvítanou jsme my dva chroničtí abstinenti odmítli a jali jsme se řešit vztahy. To my mužomilové řešíme rádi.

Tonda vstřebával překvapení viditelně déle než Pařízek. Já jsem se nepokrytě bavil a Milda to celé zkoumavě a se zdvořile vstřícným výrazem sledoval. Pařízek se nakonec tomu všemu začal smát. Koukal na Mildu a nevěděl, zda se má přede mnou přiznat, že se znají. Vyměňoval si pohledy s Tondou, ale Tonda se pořád nechytal. Milda koukal střídavě na Pařízka a na Tondu a klidně je zatím nechával v nejistotě.

Aby se situace zvládla bez trapasu, chopil jsem se iniciativy:

„Mám teď začít odříkávat, že vím, že je to ode mě trochu podraz? Že tohle jsme si nedomluvili, ale pochop, Pařízku, já bych moc rád, kdybychom si všichni rozuměli. Samozřejmě každý se může svobodně rozhodnout, co chce a koho chce a nechce. A ujišťuju tě… A pokud jde o zdravotní riziko, tak to přece všechno jistíš, ne doktore?“

Kouknul jsem na Mildu a ten se chopil slova:

„No jo, pane doktore, jsem to já. Ten, kterýmu jsi nedávno umyl prdel mokrým ručníkem.“

Tonda se v té chvíli zatvářil nepopsatelně. Nevylíčitelně. Na chvilku. Hned na to mu ale zapálilo, vyjasnil vizáž a vydechl:

„Jo taaaak! Ty jsi ten…, ten…,“ vrhnul osvícený pohled na Pařízka. Ten přikývl. Bylo jasné, že, jak jsem správně doufal, Pařízek Tondu o svém dovádění s Mildou a s ručníkem informoval. Také měli některé zásadní věci ujasněné. Jako my dva. Lepší situaci si snad ani nelze představit.

A začali jsme řešit čtyřku. Tonda s Pařízkem plánovali druhou trojku se mnou, ale dva smilníci míní a jiní dva smilníci mění.

Nálada se uvolnila, atmosféra zjiskrněla a hovor se rozproudil.

„Někde jsem čet, že při souloži se do krve vyplavuje hormon – už nevím, jak se jmenuje – kterej způsobí vznik citové vazby mezi těma mrdantama. Proto se i lidi, který se předtím vůbec neznali, můžou až při souložení jeden do druhýho zamilovat. Ty bys o tom moh něco vědět, doktore.“

„No pak je ovšem jasný, proč já vás všechny tak miluju! A na to se musíme napít, kucííí, máme tady ten jablečnej džus. Ať se máme rádi a ať nám to mrdá!“

Byli jsme dvě dvojky. My dva jsme se znali z domova až až a oni dva také. My dva jsme si jeden druhého užili do sytosti a oni dva také. Dalo se říci, že jsme oni i my byli stejná věková kategorie. To mohlo naznačovat, že my i oni máme stejný zájem, stejný problém zvaný, řekněme, nebezpečí zevšednění. Z toho plynula moje téze, že teď a tady by každý z nás čtyř měl mít zájem pouze o ty dva, které nemá doma. To znamená, že by teoreticky mohly vzniknout čtyři oboustranné přitažlivosti, u každého z nás se dvěma z přítomných. Ale jak zinscenovat optimální scénář s cílem uspokojit předpokládanou roli každého z nás tak, aby nikdo nepřišel zkrátka, na to už jsem si netroufal. Kombinovat, kolik a jakých trojek bychom mohli vytvořit, o čtyřkách nemluvě, jsem se ani neodvažoval.

Přesto jsem o tomto pro mě zásadním tématu zahovořil při kávě, očekávaje od Pařízka a Tondy nějaký postoj ve věci. Hned, jak jsem začal, mávl Milda rukou, že je to marné, že už zase konstruuji nesmysly, nechal mě mluvit a nepokrytě si prohlížel Tondovy tělesné přednosti i zadnosti. Oni dva se dnes viděli poprvé. Zakrátko bylo jasné, že jedna oboustranná přitažlivost je vizuálně již dohodnuta. A tak jsme si s Pařízkem zbyli. Velké možnosti ale stále skýtala perspektiva následného střídání, které se tak nějak všeobecně u všech nás čtyř očekávalo. Očekávání bylo vrchovatě vyplněno.

Jakákoli eventuální podobnost jmen v tomto příběhu se jmény skutečných osob je čistě náhodná a neúmyslná.