Krušnohorec

Libor naložil Dalibora do auta a rozjeli se na výlet. Projeli Chomutovem i Horou Svatého Šebestiána, před hranicemi uhnuli doprava a jeli až do Načetína, kde vystoupili. Celou cestu sledovali podivuhodné dýmy místních elektráren. Počasí společně s těmito znečišťovateli životního prostředí zrovna teď po ránu čarovalo. Vzali si z auta jen to nejnutnější a vydali se na první výšlap toho dne, trochu bojový, neb značení nikde žádné. Takže se využila domácí příprava nad mapou, a nakonec přesto v terénu byli i vděčni za mobilní navigaci. Minuli starou finanční celnici kousek od parkoviště, na které před chvílí přijeli, a přes pole, okolo obory, dorazili až do lesa na pomezí dvou zemí. Prošli lesem až na kopec Čihadlo, z kterého se dalo vrátit zpět do Čech, nebo sestoupit druhou stranou do Němec. Trochu jinou cestou se vrátili k autu a tím ukončili tuto první, příjemnou část výletu. Během této doby se i začalo oteplovat, a tak i jediné, prvotní negativum postupně mizelo.

Přesunuli se přes Výsluní, okolo vodní nádrže Přísečnice pod horu Velký Špičák, kde opět vystoupili z auta, a po zelené naučné stezce vystoupali až na vrchol, kde se jim naskytl překrásný výhled do dáli po celém Krušnohoří.

Celou cestu nahoru šel za ním a sledoval, jak je krásně rostlý, jak mu hrají svaly na nohou a celé jeho tělo pracuje na tom, aby se dostal výš a výš.

Po návratu dolů se autem přesunuli přes Měděnec na rozcestí Pod Meluzínou, kde opustili vozidlo a vydali se po červené a po silnici ke svému dalšímu cíli. Netrvalo dlouho a dorazili na rozcestí, kde opustili silnice směrem do lesa a kráčeli dále po zelené značce. Po ní se dostali až k přístřešku, kde i tentokrát opustili značené cesty a vyrazili okolo něj směrem do kopce, až vystoupali na samotný kopec Meluzínu, tím se jim naskytl další výhled do kraje. Jak tam tak seděli a rozhlíželi se po kraji, z doliny k nim přistoupil starší, brýlatý muž, podivně oblečený. Netrvalo dlouho a dal se s nimi do řeči.

„Znáte se strašně dlouho, hodně jste toho spolu zažili, a přitom se vůbec neznáte. Nejen jeden druhého, ale i sebe sama. Nebude to trvat tak dlouho a vše se změní. Začnete s poznáváním, na vás pak bude záležet, jak dlouho to bude trvat a naplní se vaše štěstí.”

Přišlo jim to divné. Tomu muži stěží řekli svá jména a on o nich už takhle mluví. Ještě spolu takto ve třech hovořili nějakou dobu. Probírali krásu místní krajiny, jak je to vše vlastně perfektně udělané a jak to člověk tu vědomě, tu nevědomě kazí.

Když odešel, rychle se poradili a dohodli se, že jelikož byli neočekávaně rychlí a je hezky, tak vystoupají ještě na blízký Klínovec. Přesunuli se tedy do Božího Daru, kde nechali auto, a vydali se na cestu po červené značce s cílem dosáhnout nejvyššího bodu výpravy. Postupovali stále výš a výše, až dosáhli svého cíle. Byl to náročný výstup, který jim dal po celém dni už celkem zabrat, ale stálo to za to. Ačkoliv na vrcholu je čekalo zklamání, vše bylo nejen zavřeno, což bylo s ohledem na situaci v celém světě pochopitelné, ale vše zde historické bylo navíc ve více či méně dezolátním stavu, i když jakési pokusy o rekonstrukci tu snad probíhaly. Po několika památečních fotkách nastal čas na návrat. Zde si též uvědomili jednu zajímavost tohoto výletu. Každým výstupem se dostávali výš a výš, a právě nyní dosáhli vrcholu celého dne – i Krušných hor.

Nahoru to brali po sjezdovce, a tak se nyní pustili dolů podél lanovky. Při tomto sestupu Dalibor špatně šlápl a spadl. Ležel tam tak bezvládně a bez dechu, že Libora, který se k němu dostal, když již měnil barvy, nenapadlo nic jiného, než postaru se pustit do dýchání z úst do úst. Velice rychle to pomohlo, ale Daliborovi se to zalíbilo, a tak dělal mrtvého brouka dál. Když to trvalo nějakou chvíli, pootevřel ústa a Libor nechápal, co to dělá. Do pootevřených úst zasunul svůj jazyk, což mělo pozitivní ohlas i na druhé straně a jejich jazyky se začaly pohybovat, narážely do sebe jak dva meče. Dutina toho druhého byla pečlivě a razantně čištěna jazykem pěkně dlouho.

Nic netrvá věčně a ani tato dosti intimní chvilka na tom nebyla jinak. Když vstávali, Dalibor si všiml Liborovy boule mezi nohama a vůbec se nedivil. Sám měl pocit, že se mu v intimní oblasti srazily kalhoty. Libor ovšem na tom byl jinak. Nikdy nic takového nedělal se stejným pohlavím, a tak ho šokovalo, že se při tom vzrušil. Strašně se za to styděl a nejradši by se zahrabal až do středu Země.

Celý zbytek cesty k autu spolu nepromluvili, i když Dalibor se cítil tak dobře a rád by komunikoval. Libor byl však jiného názoru. Teprve v autě se projevil.

„Promiň.”

„Co bych ti měl promíjet? Líbilo se ti to?”

„Právě, že jo.”

„Tak vidíš. Vše je, jak má být, a není ti co promíjet.”

„Ale tobě se to přece nemohlo líbit!”

„Proč myslíš? Vypadalo to snad tak?”

„No já nevím, jak jsi na tom ty.”

„Tak si buď jistý, že mně se to líbilo hodně.”

V dáli šumí bor. Uvažuje při tom, dá-li Liborovi Dalibor.

Libor se s údivem a nechápavě na něj podíval. To stačilo, Dalibor se na něj vrhl a začal ho vášnivě líbat. Ten chvilku odolával, ale nakonec podlehl, otevřel ústa a poddal se vášni. V okamžiku dosažení jejího vrcholu Dalibor sáhl Liborovi do rozkroku, začal mu ho třít, a i když ten v prvním okamžiku cukl, bylo zřejmé, že tato činnost se líbí oběma.

Když konečně skončili, už to mezi nimi bylo jinak než dřív. Tento výlet jim dal hodně. Díky počasí měli hezké výhledy, potkali zajímavého člověka, který je upozornil na netušené skutečnosti, poznali, že měl opravdu pravdu, a vykročili na novou cestu životem, která snad někdy dojde ke šťastnému konci. Vydali se k domovu a věděli, že jejich další výlety budou rozhodně jiné. Celá ta dlouhá léta, co se znali, žili vlastně vedle sebe, podnikali různé věci a akce, které někdy hraničily až se šílenostmi, a přesto měli k sobě tak daleko, aniž to tušili.