Soukromá filmařina

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hugo, je mi 28 let a krom spousty jiných zálib se též rád dívám na filmy. Baví mě detektivky, sci-fi a fantasy, ale i různé dokumenty týkající se cizích jazyků, metod učení, ale třeba i společenských nebo duchovních témat.

Sleduji filmy občas i v angličtině s titulkama a shodou náhod znám i dva frajery, co nějaké ty titulky už za svůj mladý život vytvořili. Líbí se mi. Nejen edukativním a poutavým obsahem svých videí, ale samozřejmě i tím, že jsou to oba po čertech pěkní kluci.

Tak jsem se jednoho dne rozhodl přihlásit se na letošní Film evening – třeba je tam potkám, nebo aspoň jednoho z nich – a prohodíme pár slov.

Má to být na brněnským Výstavišti, takže ideálka.

Už několik měsíců předem jsem byl na tu událost pěkně natěšenej, vyrobil jsem si trhací kalendář a byl jsem tvrdej už jen při představě, že se s těma dvěma třeba i obejmu, podám jim ruku nebo se s nima i jen vyfotím.

Vypadalo to zpočátku jako věčnost, ale den D konečně nadešel.

Sbalil jsem si svých pět švestek, respektive vodu, svačinu, notes a tužku na zajímavé informace – když v tom mi pípla zpráva na Messengeru: „Nazdar barde, jestli vyrážíš na Filmáč, jedem s kámošema taky, klidně pak můžeš přespat u nás na chajdě!“ Vida, tak on pojede i Tom!

No, tak to bude určitě sranda! Odepsal jsem, že uvidíme a ať ho opatrují bohové.

Smajlík.

Pro jistotu jsem tedy přibalil i spacák a karimatku a bylo hotovo.

Jakmile jsem vystoupil z šaliny, byly kolem mě už hotové davy lidí. Připadal jsem si jako někde v Pekingu nebo v Českém Krumlově.

Jen taktak se mi podařilo, byť s lístkem, prodrat dovnitř a začít si užívat akce. U stánku jsem si koupil limonádu a domácí klobásu (nojo, klobásky, to je moje) a jal jsem se procházet po areálu.

Různých videoprofíků i videoamatérů zde bylo opravdu habaděj.

Z českých luhů a hájů i ze všemožných jiných koutů světa. Workshopy, promítání, merch, a samozřejmě i velká dávka občerstvení i s početnou důchodcovskou letkou.

Byly toho opravdu mraky – člověk nevěděl, kam dřív skočit.

Teprve na konci řady – či spíše půlkruhu – stánků jsem si všiml menšího stánku s poutačem „Charlie and Luke – jak překládat vtipy do angličtiny?“

Workshop byl už dost zaplněný, sotva jsem si sedl, asi o dvě řady před sebou vidím Toma, Dejva a pár dalších jejich kámošů z kapely, jak na mě s úsměvem od ucha k uchu rozjařeně mávají.

„Správný zálesák z rohu pije, ne z těch plastových srágor!“ usměrňuje mě Tom, vyndává zpoza opasku další roh, placatku slivovice a ťukáme si. Mrkne.

Workshop začíná.

Karel a Lukáš si nejprve navzájem předávají mikrofon a uvolněně přednášejí, občas nakreslí nějaký ten graf fixem na papírovou tabuli, aby to vypadalo ještě chytřeji. Karel semtam hravě zakřepčí, jak je pro něj přirozené, Lukáš je vážnější, ale líbí se mi, jak roztomile ráčkuje.

Dozvídáme se, jak se tvoří titulky, jak funguje český a anglojazyčný humor a jaká jsou úskalí obou jazyků. Nějaké nové věci a spoustu těch omílaných často dokola, které znám už z filmové školy – nicméně jak se říká – opakování matka moudrosti.

Workshop už měl končit, ke konci byl ale samozřejmě ještě prostor na otázky, kterého bylo z řad publika celkem hojně využíváno.

Když vtom… všichni uslyšeli hromový rachot, přicházející odkudsi zpoza stanu, snad odněkud od Rivecu.

Napadlo mě odhrnout závěs stanu ve směru, odkud hluk přicházel – uviděl jsem tři vyholené chlápky na motorkách, jak jezdí kolem našeho stanu a řvou: „Jakej Charlie a Luke? Slečinky! Nechceme vás tady!“ a „Buzny, chcípněte!“

Většina lidí se v panice rozutekla, oba filmaři se zmateně rozhlíželi, kam dřív skočit, jen já a Tomova parta jsme chvíli seděli jako přikovaní. Aspoň do chvíle, než nás napadlo čapnout několik prázdných flašek od piva, válejících se na zemi, a začít je na nácky házet.

První trefil Tom jednoho do hlavy a s „ááá“ se skácel k zemi.

Druhou vmetl Dejv náglovi pod kola, ten udělal kotoul vpřed vzduchem a potkal ho stejný osud.

Třetí jsem vrhl já, rozbila se před chuligánovým motocyklem, ale donutila jej zahnout a zmizet zpátky někam směrem na Bástr.

„Tož pohroma zažehnána!“ zahlaholil svým typickým hlasem Tom a své pozvání na chatu rozšířil na všechny přítomné, že tam budeme v bezpečí. A že tam rozjedou pořádný trampský radovanec!

Lákavá nabídka, ale páni filmaři měli jiné plány a já rovněž. Nabídl jsem se, že jim pomůžu s úklidem věcí do auta a že pak pojedeme na chatu, kterou mají zamluvenou v Jeseníkách, kde může workshop pokračovat komorně.

Tom se ale ukecat nenechal – s úklidem pomohl, ale jeho vlastní chata měla holt přednost.

Ne, že by mi to nevyhovovalo.

„Nu dobrá, bohové s vámi!“ nadhodil vesele a i s partou byl tentam.

Já s Karlem a Lukášem jsme postupně sbalili stan, vynesli poslední odpadky do košů a ty do kontejnerů.

Stan jsme namáhavě narvali do auta (cožpak ta látka, ale ty železné nohy byly těžké jako kráva!)

A konečně jsme vyrazili.

Jako první promluvil Luke: „Ty vole, ještě jednou mi někdo řekne Lukino, zkopu ho do kuličky!“

Rozesmálo to všechny.

Chata byla pěkně zařízená, venku trampolína a malé jezírko s celkem čistou vodou, uvnitř sociální zařízení a dvě prostorné místnosti, z nichž v jedné byl krb – což ale v tomhle letním pařáku opravdu nebylo zapotřebí – a též podkrovní prostory, kam se šlo po dřevěných schodech.

Nejprve mi kluci jako hostitelé v krbové místnosti uvařili kávu a muffiny a přisedli si.

Byli velmi milí a hovorní. Kecali jsme o tom, jak se mi workshop líbil, odkud znám Toma a že ho viděli v Superstar. Jak se dostali k filmu a taky jak se dozvěděli, že jsou na kluky a co s nima už všechno zažili. Na naše seznámení i na zdar dalších filmových počinů jsme si nakonec připili vaječným koňakem a od obou jsem dostal dokonce pusu na tvář, od každého na jednu, čímž mi na nich vyloudili pořádný ruměnec.

Nadhodil jsem, tváře se co nejvíc ledabyle, jestli teda budem pokračovat s workshopem, či jak.

Kluci na to, že jo, akorát se na to musí ještě trochu připravit – a zmizeli kamsi do podkrovních prostor.

Chápal jsem to – téma je to přecejen obsáhlé a zvlášť v dnešní době hojně diskutované, tudíž potřebuje zevrubnou přípravu.

Když jsem ale dožvýkal poslední kousek muffinu a dopil poslední doušek kávy, čekal ještě další cca. čtvrt hodiny a kluci furt nikde, začalo mi to být kapánek podezřelé.

Jako od přírody zvědavec jsem se tedy vydal do podkroví pátrat, v čem ta jejich dlouhá příprava vlastně spočívá.

Kleknul jsem si před dveře a jako správný špion jsem pohlédl klíčovou dírkou dovnitř.

Kluci nic nesepisovali. Klečeli naproti sobě na posteli, oba filmařské tričko, napůl svlečené džíny, Lukáš šedé ponožky, Karel jako srandista nějaké křiklavě barevné. Nějak se tam pošťuchovali, smáli a všelijak škádlili, až to přešlo v regulérní líbání. Karel Lukáše pohladil po krku, ten mu na oplátku zmáčknul jednu z půlek. Pak se trochu zarazil.

„Počkej, to nejde, vždyť mám Mirka…“

„Ale říkals, že to s ním stejně už není, co dřív…“

„No, to je fakt…,“ oba se rozesmáli.

„No, my už s Matym dávno nejsme,“ na to Luke a znovu se začali cucat.

Trička šla dolů a jejich ruce začaly bloudit po nahých tělech druhýho.

„Lukášku, miláčku, ty tak nádherně líbáš, kam se Míra hrabe!“ zavrněl slastí Kája.

„A to tvoje vysportovaný tělíčko…“

„Jo, Kájo, to co s tebou, to bych s Matym taky nezažil…,“ na to Luke.

To bylo takový maso, že už jsem byl v pozoru.

„Ten tvůj rošťáckej úsměv!“ zasmál se Lukáš.

Chtěl jsem si rozepnout šortky a začít honit, ale co čert nechtěl, zavrávoral jsem a žuchnul zadkem na parketu za sebou, která povážlivě zavrzala.

Oba kluci nadskočili a já se vylekaně napřímil a chystal k odchodu, ale nebyl jsem dost rychlý.

Za chvíli se rozrazily dveře a Lukáš, maje na sobě jen maskáčové boxerky a ony šedé ponožky, mě držel v kravatě. Kus vedle něj postával se založenýma rukama a úsměvem Mony Lisy Karel, na sobě bílé Calvin Kleinky a ponožky s nějakými klauny.

„Haha, a máme tě!“ pronesl napůl žertovně, napůl nadrženě.

„Ale ale!“ dodal Lukáš, „tak chlapeček nám přišel šmírovat? A my už jsme ho chtěli pozvat sami… Mohla to být normální trojka, ale když jsi šmírač, tak si z tebe uděláme submisivní čubku! Tak alou pěkně před nás na kolena a svlíknout!“

„Ano, pane!“ provedl jsem.

Když už jsem klečel, přišla facka. „Jak ano, pane? Já se nějak jmenuju!“

„Ano, pane Lukášku!“ Další facka. „Tak poslouchej, Lukášek jsem jenom tady pro Káju. Čubka nám zdrobněle říkat nebude, jsme tvoji pánové, tak mě neser!“

„Ano, promiňte, pane Lukino…,“ pozdě jsem si uvědomil svou chybu a přišla ještě větší facka.

„Já ti dám Lukina, ty čubko zasraná! Děláš si ze mě prdel? Před chvílí jsem o tom mluvil, ty mrdko, tak už si to pamatuj!“ Oba propukli v hurónský smích.

„Kolik ti vlastně je, čubko, že sis myslel, že nás budeš očumovat jak nějakej dominant?“

„28“.

„Výborně. Mně s Kájou 23, já jsem ještě o sedm měsíců mladší, jak on. Takže seš zkrátka nejmladší a tím pádem nás budeš na slovo poslouchat, jinak dostaneš pořádnej výprask! Rozuměls?“

„Ano pane Lukáši a pane Karle!“

„Vida, buzna už se nám začíná učit slušnýmu vychování!“

Podíval jsem se na něho vzrušeně a trochu překvapeně. Asi poznal, co se mi honilo hlavou.

„Jo, tak chlapeček nechápe, proč mu říkáme buzna, když jsme sami na kluky? No, to je jednoduchý. My jsme teplý, ale alfasamci. Ty jako čubka seš submisiv a můžem ti říkat, jak uznáme za vhodný, a nějaká orientace na tom nic nemění. Seš naše hračka, ne náš teplej brácha, tak se podle toho chovej!“ Plácli si.

„Ano, pane Lukáši!“

„Dobrá!“

„A na mě bys zapomněl, ty nadrženče?“ Vložil se do situace opět Karel a hrábl mi do rozkroku, kde stiskl celkem silně stojící péro. Celá situace mě neskutečně vzrušovala.

„Tak mi pověz, který kluci jsou hezčí, Pardubičáci, nebo Olomoučáci?“

Oba dominanti na sebe spiklenecky mrkli a bylo vidět, že ať odpovím jakkoliv, budu potrestán, přesto jsem se ho pokusil potěšit. Byl to on, kdo teď držel v pevném sevření moje péro.

„Samozřejmě Pardubičáci, pane Karle!“ Přišla facka od Lukáše.

„Promiňte, pane Lukáši, Olomoučáci jsou hezčí!“ Karel pustil moje péro a dostal jsem facku pro změnu od něj.

„Já nevím!“ odpověděl jsem zoufale. Znovu smích.

„Tak teď to budeš moct poznat, kdo líp chutná, jestli Pardubice nebo Olomouc!“

Na to rošťácky Karel a plivl mi do pusy. „Opovaž se to spolknout, ještě dostaneš srovnávací várku!“

Plivanec od Lukeho. „Teď to můžeš spolknout!“

„Gulp. Děkuji, pánové Karle a Lukáši!“

Hoši se královsky bavili. Měl jsem možnost porovnat chuť jejich sliznic, skoro, jako bych se s nima naráz líbal, jen bez romantiky, zato s přídavkem rajcovního ponížení.

Každý chutnal trochu jinak. Lukáš víc kořeněně, byl to přecejen víc ostrej hoch, Karel spíš rozpustilý rošťák a bylo to cítit i na jeho slinách – byly více neutrální, možná lehce nasládlé. Které byly lepší, ale bylo těžko říct. Dá se to vůbec klasifikovat?

„Tak co, Olomoučáci, nebo Pardubičáci?“ vyhrkli zase naráz, držíce se kolem ramen.

„Čumil asi potřebuje více ochutnávek!“ na to znalecky Lukáš a já jen natěšeně přikývl. Oba hoši, stále ruce kolem ramen, se posadili na pelest postele a já jim musel na střídačku čichat k nohám v ponožkách, lízat je, nakonec si je chvíli nechat v puse.

Všechny měly podobnou štiplavou chuť a vůni, směs klučičího potu a látky.

Pak mi dovolili si je vyndat z pusy, ale musel jsem je pečlivě složit do komínku, páry k sobě.

„Bude z tebe dobrá hospodyňka!“ poplácal mě pochvalně po tváři Karel.

Následně jsem se se stejnou péčí musel věnovat jejich bosým nohám, což mi ovšem šlo celkem samo, protože byly opravdu hezké, navíc jsem měl chuť pány náležitě uspokojit po tom náročném dni plném chození na Film eveningu.

Nejdřív jsem je musel ručně namasírovat, přičemž se na mě oba slastně dívali.

„Mm, ten to umí, co?“

„Jo, jo. Asi je taky na nohy. Hele mladej, čí nohy se tí líbí kromě nás? Třeba z filmařů?“ otázal se mě Lukáš.

„No, Petr má celkem pěkné nohy, sportovní, široké, s vyklenutými nárty,“ odpověděl jsem po pravdě a vzpomněl jsem si na našeho neméně pěkného společného kamaráda.

„No vidíš, já mám vlastně dost podobné nohy jako Petr…“

Měl pravdu. Jeho nohy byly taky celkem široké a pěkně klenuté. Karel je měl užší a tenčí, takové víc zajíčkovské. Bylo ale samozřejmě jasné, co se Luke snaží naznačit, tak jsem domasíroval jeho nohy a začal se jim věnovat jazykem, vnímat jejich záhyby a slanou chuť potu, prsty jeden po druhém i mezi nimi, nárty, chodidla, paty, kotníky. Souhlasné mručení naznačovalo, že se mu to líbí.

Stejně se podobná péče nejspíš líbila i Karlovi, který mě při mém snažení začal vískat ve vlasech.

Když hoši zjevně usoudili, že jejich nohy jsou již dostatečně čisté, znovu si klekli naproti sobě na postel a začali se líbat, mě ovšem tentokrát stáhli s sebou tak, že se mi jejich rozkroky otíraly o tváře.

Bylo jasné, co se ode mě očekává tentokrát.

Nejprve jsem nasál vůni jejich trenek, za kterými byly tušit pořádné klacky.

„Tak co, cucáku, líbí se ti uspokojovat dva o pět let mladší kluky?“

„Ano, pane Karle!“ Nelhal jsem, obzvlášť ty jeho Calvin Kleinky voněly vskutku božsky.

„No, jen aby to nebyla chyba v překladu,“ ušklíbl se.

Pak přišlo na řadu čichání a cucání těch Lukášových, maskáčových.

„No jen si cucni, zmrdíku, takhle chutná vojna!“ na to nadrženě Luke.

Potom jsem jim oběma musel trenky sundat, ovšem bez rukou, jen s použitím pusy. Což samozřejmě doprovázelo spoustu chechtání a facek, protože mi to moc rychle nešlo.

Nakonec usoudili, že bude lepší, když si s tím pomůžou navzájem, přičemž se ještě párkrát líbli.

Pak si ovšem našli novou zábavu – začali mě čurákama pleskat po ksichtu.

„Tak co, hošane, jak se ti líbí workshop?“ povídá Luke. Přikyvuju.

„Hele, co kdybychom na něj šli víc zlehka?“ zmírnil Karel a jemně si mě přitáhl za bradu k obličeji. Už jsem špulil pusu, jen abych přes ni dostal liskanec a následně flus.

„Pche, snad sis nemyslel, že se budu líbat s děvkou, k tomu tady mám svýho Lukáška!“

Jasně, jak jsem mohl být tak naivní. „Pardon, pane Karle.“

„No, aspoň už získáváš slušné vychování. Tak se teď pořádně čiň!“ Znovu mě pleskl pérem a začal udílet pokyny. Dozvěděl jsem se, že Karel má rád jemné líbání na žaluda, zato Lukeho rajcuje, když mu borec líže koule. Nejprve jsem se tedy věnoval Karlovu žaludu, až pěkně ztvrdnul a zfialověl. Měl ho delšího než Luke, ale zato tenčího.

Rázná facka doprovázená příkazem: „Tak mi olízej ty koule!“ mě přiměla obrátit svou pozornost k Lukášovi a též mu vyhovět. Koule se mu vzrušením pěkně přimkly k tlustýmu klacku.

„Tak předehru bysme měli, homokládo, tak teď rozjeď pořádnou akci!“ pobídl mě.

Začal jsem je oba na střídačku hulit, jak nejlíp jsem uměl, olizovat, líbat, cucat jejich chlouby.

Dle vzdychání to vypadalo, že se mi to zřejmě daří, totéž prozrazovalo i pulzování jejich horkých nástrojů.

Jako první promluvil Karel: „No, nelze ti upřít, že se snažíš, potrestat tě ale musíme, to by jinak nebyla žádná sranda. Takže nejdřív budeš mrkat na drát, jak si dáme 69, abys viděl, jak kouří pořádní chlapi, ale nesmíš se nás dotknout. A pak dostaneš na zadek za to, žes nás šmíroval jako zlobivej kluk!“

Jak řekli, tak udělali. Karel se musel trochu natáhnout, protože byl přece jen o něco menší než Lukáš, ale nakonec si Lukášova macka přece jen do pusy dal. Oba si vychutnávali partnerův penis jako tu nejlepší zmrzlinu a něžně přitom hladili druhého po těle.

Nevydržel jsem a musel jsem Karlovi sáhnout na zadek, čímž jsem si vysloužil zpřísnění trestu.

Luke z nějakého kufříku vytáhl tygrovaná pouta, kterými mi vkleče spoutal ruce za zády, Karel odněkud vytáhl velké černé dildo, které nalubrikoval slinama a dal mi ho skousnout jako psovi hračku.

Pak si vytáhl opasek z kalhot a odpočítal mi deset ran na holou, z nichž každou jsem musel spočítat a poděkovat za ni.

Hned poté, jako by se nic nestalo, se vrátili s Lukem k „rozdělané práci“, až se jeden druhýmu udělali do pusy. Neskutečný rajc… Čekal jsem, že to polknou, ale ne. Pomalu se zvedli a vyndali mi to dildo z pusy, následkem čehož jsem celkem vydechl úlevou.

Ale jen do té doby, než mi oba plivli semeno toho druhýho do pusy, tím dildem mi ho tam rozkvedlali a dali mi ho opět skousnout.

Obě dvě chutě se mísily, Karlova nasládlá a Lukášova lehce kořeněná, to byla mňamka.

„Aspoň teď vidíš, jak vypadá správná kuřba pořádnýho macka až do konce. Ty naše ti asi nebyly dost dobrý…,“ zahučel Lukáš.

„Ne, pánové, poníženě děkuju, že taková teplá kurvička jako já vám mohla dopřávat uspokojení!“ zahuhlal jsem přes dildo.

Kluci se bez dalšího zdržování oblíkli, Karel vzal telefon a hlásí rozesmátě:

„Hoši, tak tady máte toho hulibrka rozdělanýho, tak už to jeho prznění řádně dokončete, jdem vám ještě koupit nějaký ty piva a pak musíme odjet řešit nějaký ty neodkladný filmařský záležitosti… Jo? Na plácku, jo? Ok…“

Pak zahlásil Luke: „Máš se na co těšit, kuřbuřte, ti kluci, co tě dodělají, jsou prý nějací tví teplí kámoši a prý se domákli, že se ti oba líbí,“ zachechtal se.

Oba mě plácli po zadku a s šibalským úsměvem za sebou zavřeli dveře.

A co bylo dál? Nu, o tom až příště.