Stvořitel

První se nadechl. Vůně čerstvého vzduchu a květin. To ještě nevěděl, co to je. Lehký vánek ho pošimral na tváři, sluneční paprsky ho pohladily… Pomalu otevřel oči a hned je přivřel před záplavou světla. Znovu se zhluboka nadechl, pootevřel oči a pokusil se posadit.

„Vida, docela mu to jde,“ uslyšel.

Rozhlédl se. Stál tam starý muž se záplavou bílých vlasů a vousů, v bělostné splývavé říze. A vedle něj seděl na patách mladý černovlasý muž v podobném oblečení a opíral se rukama o trávu. Za zády se mu rozpínala velká bílá křídla. Zkoumavě si Prvního prohlížel.

„Musím říct, že se ti skutečně povedl…“

„Viď, Světlonoši? Však jsem ho dělal k obrazu svému.“

Světlonoš po něm střelil očima. K obrazu svému? Leda tak milióny let před stvořením světa… K obrazu svému… Nebo jestli ho takhle vyřídil Velký třesk?

Stvořitel si toho pohledu všiml, ale rozhodl se ho nekomentovat, ale zapamatoval si ho.

První se zkusil nejistě postavit a udělat vratký krok. Noha se mu podlomila, ale ustál to a neupadl.

Starý muž zatleskal: „Skvěle, jde ti to! Vítej na světě, vítej v Ráji! Můžeš se zatím projít, porozhlédnout, ať se nám tu trochu rozkoukáš… Já si půjdu teď odpočinout. Zítra ti udělám protějšek, ať nejsi sám.“

Otočil se a kráčel pryč. Světlonoš vstal z trávy, narovnal se a protáhl si křídla a vydal se za starcem. Ohlédl se ještě přes rameno se zvláštním úsměvem.

První osaměl. Rozhlédl se. Tráva, keře, stromy, na kterých zpívali ptáci… O kus dál se honil pár králíků. Popošel. Šlo to už podstatně líp, získával jistotu. Zkusil popoběhnout. Vítr, který ho přitom pohladil, ho rozesmál. Až se polekal svého hlasu. Zkusil zakřičet. Vyplašení králíci se schovali v noře. Doběhl na kraj lesa, kde se polekaně zastavil a schoval se za strom, když z lesa vystoupil jelen s laní. Pár sojek vyrazil poplašný výkřik. První se rozhlížel a pozoroval okolí, až se zešeřilo. Položil se na kraji lesa do trávy a schoulil se do klubíčka. Nevěděl, co to má za divný drásavý pocit. Jen si uvědomoval, že zvířata a ptáci byli v páru a on je sám. Poznával pocit osamělosti… Co řekl ten stařec? Zítra ti udělám protějšek…? První usnul.

Probudilo ho teplo ranního slunce. Protáhl se a vstal. Rozhlédl se. Na místě, kde poprvé otevřel oči, byl už stařec v plné práci. Světlonoš opět seděl opodál na patách, opřený rukama o trávu a pozorně sledoval starcovu činnost.

Stařec zaníceně hnětl hlínu a tvořil z ní tělo. První se zvolna vydal od lesa přes louku k nim.

„Tak, hotovo! Ještě dát život,“ oprášil si stařec ruce.

I na dálku bylo vidět, jak se Světlonoš usmívá: „Nechceš s tím počkat?“

„Nemám důvod se zdržovat,“ odsekl stařec. Zvedl ruku, na špičce ukazováku se objevila jiskřička a ukazovákem se dotkl těla na trávě. Jiskra přeskočila a tělo se nadechlo.

„Nevím, samozřejmě, jaký byl tvůj božský záměr, Stvořiteli. Ale přijde mi, že tenhle je úplně stejný, jako ten včerejší…,“ díval se stranou Světlonoš a potlačoval smích.

Stvořitel si prohlédl postavu, která se posazovala, a stočil oči k Prvnímu, který se zvolna blížil, a ujelo mu: „Do prdele…“

Světlonoš vyprskl: „To máš pravdu, asi to tak nakonec bude, jinak jim to asi nepůjde.“

„A není stejný!“ bránil se ublíženě Stvořitel. „Tohohle jsem udělal z tmavé hlíny a taky jsem mu udělal černé vlasy! Není stejný!“

Světlonoš pokýval hlavou: „To je pravda. A taky to, cos mu vymodeloval mezi nohama, je podstatně větší. Hm, k obrazu svému…“

Sevřel rty, aby se nesmál nahlas, a pak si odkašlal: „Myslím, že jsi unavený, Pane. Chtěl jsi zřejmě udělat Prvou, ale udělal jsi Druhého. Stvořit svět je dřina, není divu, že se pak vloudí nějaká chybička. Jak to vyřešíš, Pane? Uděláš Prvou a necháš je o ní soutěžit, ať si vybere? Nebo některého z nich rovnou vyřadíš do nepotřebných zmetků?“

První s Druhým je neposlouchali. Pomalu se k sobě blížili a vzájemně se prohlíželi. První natáhl ruku a pohladil Druhého po hrudi. Druhý se usmál a gesto mu oplatil. Pak se vzali za ruce, otočili se ke Stvořiteli zády a šli pomalu k lesu.

Stvořitel je pozoroval: „Myslím, že to tak nechám a začnu znova.“

Světlonoš vyvalil oči: „Cože!? Jak, znova?“

„Znova. A abych se nespletl, tak mu dám rovnou jméno. Koukej mi nanosit hlínu, jdu dělat Adama!“

„Tak mu budeš říkat? Proč zrovna Adam?“

„Myslím, že ti do toho nic není. Ostatně kdo jsi, že bys chtěl kritizovat práci Stvořitele? A navíc tvrdit, že jsem snad někde udělal chybu?“

„Promiň,“ špitl Světlonoš a běžel pro hlínu.

„Tak,“ zaliboval si Stvořitel. „Teď už to půjde rychle, už to mám v ruce…“

A postava pod jeho rukama skutečně získávala velmi rychle tvar.

„Tak, a máme ho!“

„Oživíš ho?“

„Ještě ne. Nejdřív mu udělám Evu.“

Povytažené Světlonošovo obočí zasignalizovalo otázku, kterou si ale netroufl vyslovit. Stvořiteli to neušlo a zlepšilo mu to náladu. Pustil se s vervou do práce a za chvíli měl postavu hotovou.

„Světlonoši, potřebuju ještě tak dvě hrsti hlíny! Zaleť pro ni!“

„A nemohl bys to vzít z Adama? Udělal jsi ho dost robustního, kdybys mu tady u žeber trochu ubral, tak bude tak akorát.“

Stvořitel zapřemýšlel, jestli přece jen anděla nemá pro hlínu prohnat, ale pak se podíval na Adama a usoudil, že by mohl mít pravdu. Odebral mu část materiálu u dolních žeber a vymodeloval z něj Evě ňadra.

Pak natáhl ruku a přeskočila jiskra života k Adamovi. Nadechl se, zavrtěl, otevřel oči a posadil se. Druhá jiskra života probudila Evu. Posadila se a usmála se na Adama.

„Tak to by bylo, už máme hotovo. Teď už máme Ráj kompletní,“ pochválil si práci Stvořitel a odešel si odpočinout.

Dny v Ráji plynuly jeden za druhým a jeden jako druhý. Každý den dokonalý, krásný. Stejný.

V jednom ze dní potkal Světlonoš Stvořitele a oslovil jej: „Pane? Chtěl bych jen připomenout, že se blíží čas, kdy budou dozrávat jablka na Stromě poznání.“

„Ještě žes mi to připomenul. Musím lidem zakázat, aby se k němu přibližovali,“ zastaral se Stvořitel.

Světlonoš se zatvářil nechápavě: „Stvořil jsi je a nechceš jim dopřát poznání? Nechceš, aby se rozmnožovali? To nechápu.“

„Taky nejsi od toho, abys něco chápal, šťourale. Prostě se mi líbí mít je takhle tady, v rajské zahradě, v klidu… Tady s nimi nejsou starosti. Je to tu taková idylická zoo.“

Světlonoš se nadechl a zřejmě chtěl něco namítnout, ale při pohledu na Stvořitele zase vydechl a byl zticha.

„Sežeň mi je, hned.“

První s Druhým a Adam s Evou přiběhli.

„Milé děti,“ začal Stvořitel s úsměvem. „Máte se tu jako v Ráji, ale dám vám teď jeden zákaz. Můžete cokoliv, ale tamhle k té jabloni se ani nepřiblížíte a už vůbec z ní neutrhnete a neochutnáte jablka! Rozumíte?!“

„Proč?“ zeptal se První.

„Protože jsem to řekl,“ začínal se naštvávat Stvořitel. „Tak to vemte na vědomí.“

Pokývali hlavami a vzali to na vědomí a šli jinam.

„Poslouchají,“ řekl potěšeně Stvořitel.

„Hmmm,“ přisvědčil Světlonoš, koukl úkosem po Stvořiteli a myslel si své.

Trvalo pár dnů a Eva si všimla Světlonoše, který postával u zakázané jabloně.

„Co tam dělá?“

Adam pokrčil rameny.

„Proč nesmíme ta jablka ochutnat?“ přemýšlela dál Eva.

„Nevím,“ odpověděl Adam.

„On to třeba bude vědět,“ zajímala se Eva a ukázala bradou na Světlonoše.

Nenápadně se přiloudali k němu.

„Proč nesmíme ta jablka?“ zeptala se Eva přímo.

Světlonoš se usmál: „No, zrovna dozrávají a náš Pán má tenhle druh moc rád. Zrovna včera přinutil archanděla Michaela, aby tím svým ohnivým mečem pořádně rozpálil pec, aby se mu tam mohl upéct štrúdl z těhle jablek. Jsou fakt moc dobrá…“

Jedno jablko náhle spadlo se stromu. Světlonoš se sehnul a sebral je. Krásné, kulaté červené jablko, lesklé, lákající k nakousnutí… Eva s Adamem na něj fascinovaně hleděli.

Světlonoš pozvedl obočí: „Nechceš ochutnat? Neutrhli jste ho, spadlo samo…“

Podal jablko Evě. Ta si ho vzala, prohlédla a opatrně se zakousla. Šťavnaté, úžasné jablko…, natáhla ruku s jablkem k Adamovi a nechala ho kousnout si. Vzápětí jablko upustila na zem, protože se jí zmocnila panika. Měla pocit, že si musí rukama přikrýt prsa a klín, pocítila stud a zčervenala. Dívala se na Adama, který polkl jablko a podíval se na ni. Nějak jinak než obvykle… Sklopila oči, ale hned je zase zvedla a podívala se stranou, protože to, co měl Adam mezi nohama, se k ní nyní vzpínalo…

Adam jí objal. Jinak než jindy. Vykroutila se mu, rozhlédla se a řekla: „Tady ne…“

Chytila Adama za ruku a odběhli za křoví, které bylo opodál.

Světlonoš by se nejraději rozesmál nahlas. Kdepak idylická zoo… Teď ještě První s Druhým. Světlonoš se vypravil je hledat, ale minul se s nimi.

První s Druhým se pomalu blížili k jabloni z druhé strany. Druhý první zaregistroval červený plod v trávě: „Hele, spadlé jablko!“

Zvedl ho: „Někdo ho už nakousnul!“

První se zastrachoval: „To přeci nesmíme, to máme zakázané!“

Druhý oponoval: „Ale někdo to už udělal! Někdo už do něj kousnul!“

Pomalu přiblížil jablko k ústům a ukousl kousek: „Je dobré… nechceš taky ochutnat?“

Natáhl ruku s jablkem k Prvnímu. Ten se odtáhl: „Máme to jablko zakázané…“

Druhý nechal klesnout ruku s jablkem: „Nemusíš do něj kousnout. Já mám tu chuť pořád v puse. Můžeš ochutnat…“

První váhavě přistoupil. Druhý pootevřel ústa, První k nim přiblížil svoje, políbil ho, vsunul mu jazyk do úst, ucítil chuť jablka… Jablko Druhému vypadlo z ruky, spadlo na zem. Druhý oběma rukama objal Prvního, přitiskl ho k sobě, dravost polibku… Oba padli na trávu a ztratili pojem o okolí z vášně, se kterou propátrávali svá těla…

Ráno Stvořitel obhlížel rajskou zahradu. Krásné počasí, sluníčko svítilo, zvířata skotačila, ptáci zpívali, lehký větřík povával…

„Kdepak máme lidi?“ zeptal se Stvořitel.

Světlonoš pokrčil rameny a otočil oči v sloup: „Nevím, někde se procházejí, bůh ví, jestli jsou vzhůru,“ přikryl si ústa rukou.

„Samozřejmě, že vím, že jsou vzhůru. Jen je chci vidět. Sežeň mi je.“

„Myslím, že budou schovaní za tím křovím,“ naklonil hlavu na stranu Světlonoš.

„Aha. Tak vylezte!“

Adam s Evou a První s Druhým se pomalu vyšourali zpoza křoví.

„Co to je? Co to má být?!“ otočil se Stvořitel na Světlonoše. Ten pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Lidé na sobě měli jakési sukénky z listí, Eva si rukou přikrývala prsa.

„Vy jste nedodrželi zákaz! Měli jste jablko ze Stromu poznání! Jinak by vám nedošlo, že jste nahatí! Tady jste mohli být v krásné blažené nevědomosti.  Tak teď si tedy budete užívat lidský život, ale ne tady! Michaeli!“ zavolal a vedle něj se zjevil anděl s planoucím mečem.

„Vyžeň je!“

Brána Ráje se otevřela, Michael vyvedl lidi před bránu a spustil je na zem. Velký houf andělů zděšeně přihlížel.

Michael se vrátil, uklonil se Stvořiteli: „Úkol splněn, Pane.“

Světlonoš klečel na okraji u brány a nakloněný přes okraj pozoroval, co se děje na zemi.

Stvořitel ho chvíli pozoroval přimhouřenýma očima, pak si vykasal roucho, rozběhl se a prudkým kopnutím Světlonoše poslal přes okraj k zemi.

„Zmetku jeden nespokojenej, záludnej…“

Překvapený Světlonoš se řítil k zemi tak obrovskou rychlostí, až se začal rozsvěcet jako bolid. Přesto ale stačil roztáhnout křídla a přistát. Ohořelý, začouzený… Ohledal na sobě škody a podíval se k nebi: „Dědku mstivej…“

Stvořitel se na nebi otočil k vyděšenému houfu andělů: „Tak co, chce někdo za ním?“ Přejel je očima a začal odcházet od brány.

Šustění křídel ho přimělo otočit se. Velká skupina andělů prolétávala branou a slétala dolů na zem.

„Zrádci! No počkejte!“

Stál a sledoval anděly, až přistanou na zemi. Potom natáhl ruku a cosi zamumlal. Sopka, která se vzbudila nedaleko místa přistání andělů, vybuchla a pyroklastický proud andělům spálil křídla.

„A máte to, mizerové…“

Houf zbylých andělů byl ještě vyděšenější.

„Co s nimi bude?“ zeptal se jeden z nich.

„Postavili se proti mně, tak budeme bojovat,“ odvětil Stvořitel.

„Já myslel s lidmi…“

„Aha, lidi. Budou žít na zemi. Budou se trápit, radovat, milovat, množit se a umírat.“

„A co První a Druhý? Ti se nemůžou množit…“

Stvořitel pokýval hlavou: „Ne. Ale milují se. A mezi lidmi se vždycky narodí nějaký jako První a Druhý a najdou se. Nebude jich moc, ale budou. A ostatně, nic vám do toho není. Mazejte zpívat Hosana! Já si zatím půjdu zdřímnout…“