Šátková

Marcel mrkl na hodinky. Teprve pět? Obvykle chodíval běhat až po šesté, dnes ale nějak neměl v bytě stání. Možná je to tím počasím… Celej květen byl nechutně pošmournej, to dnešní sluníčko mě ven vyloženě táhne… A stejně jako sluníčko ho táhla i příroda, takže místo na svůj obvyklý okruh městem vyběhl na druhou stranu, za město, do lesů.

Prozatím se držel co nejvíc při kraji společné stezky pro pěší a cyklisty, která v tenhle slunečný podvečer přetékala sportovci a procházkáři všeho druhu. Marcel měl oči na šťopkách, aby někomu nevběhl do cesty. To snad není pravda, takovej provoz není ani vedle na silnici… V tom lese to, doufám, bude lepší! Tam se děcka na koloběžkách nahánět nebudou… S pobaveným úsměvem oběhl mladou maminku s kočárkem, ze kterého zrovna vyletěl štěrchací plyšák, a upřel pohled před sebe. V tu chvíli mu pobavený úsměv na tváři ztuhl… a jeho tělo udělalo několik následujících kroků spíš ze setrvačnosti. No… ty… vole… To je… Nebo není? Je! To je fakt on!!!

Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… 

„Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas. Zastavil se a otočil se, protože mezitím ho Majo minul… Ale ten už se taky zastavoval… a otáčel… a v očích měl úplně stejně nevěřícný a šokovaný výraz.

„Týjo… Čau!“ vypadlo z Maja… a pak rozhodil rukama, protože nevěděl, co říct dalšího. Tím gestem ale beztak řekl všechno. To se mi snad zdá… Kde se tady bereš? Neměl bys bydlet někde na druhým konci republiky?! To je fakt setkání jak z nějakýho stupidního filmu, tohleto!

Lukáš si rychle vyndal sluchátka z uší, jeho překvapený výraz se pomalu začal přemazávat úsměvem. „Jé, nazdárek!“ Ahoj, Mrňousku… „Teda, tebe bych tu…,“ začal, jenže pak už se všechno seběhlo hrozně rychle.

„Pozor!“ vykřikl Majo, ačkoliv už v tu chvíli, kdy mu to slovo splynulo ze rtů, věděl, že je to zbytečné upozornění. Stál bohužel o několik kroků dál, než by bylo potřeba, aby mohl nějak aktivněji zasáhnout… Takže mu nezbylo než pozorovat, jak se rozjetá bruslařka, v jejíž dráze se Lukáš tak najednou ocitl, marně snaží na poslední chvíli zabrzdit. Objet Lukáše taky nemohla, protože v protisměru si to zrovna vykračovala nějaká paní venčící psa…

Lukáš ucítil, jak do něj zezadu někdo narazil – a vzápětí už se válel po zemi. A aby toho nebylo málo, někdo se válel po něm… Holka zhruba v jeho věku, rudá až za ušima, se mu překotně omlouvala, navzájem se ujišťovali, že nikomu nic není… Hm, docela sympaťanda! Za normálních okolností bych si řekl o číslo a pozval ji na něco dobrýho… Jenže dneska nějak… Když Mrňous postává opodál a pobaveně se na nás culí…

„Co se tlemíš?“ otočil se Lukáš na Maja, když holčině pomohl vyhrabat se na nohy a ona se s mávnutím rozjela pryč.

„Netlemím… Seš celej?“ popošel Majo o kousek blíž a pátravě přejel po Lukášovi očima.

„Já jo. Ale iPod to asi nepřežil,“ zamával mu s ním Lukáš před obličejem.

„Hm, to… to je blbý,“ okomentoval to Majo. Očima nesledoval ten iPod…, ale Lukášovo zápěstí. Ten… ten šátek, co měl kolem zápěstí omotaný. To není možný…, že ho ještě pořád nosí…

„To se mi to běhání teda prodražilo,“ brblal Lukáš. Pak se znovu zadíval na Maja, v očích se mu zablýsklo. „I když, jak nad tím tak přemýšlím, tak je tohle všechno tvoje vina! Takže bys mi měl tu škodu vlastně nahradit…“

Majo se přestal zaobírat tím šátkem a zvedl oči k Lukášovi. „Moje vina…?“

„No jistě!“ rozesmál Lukáše ten Majův udivený výraz. „Jsi mě tak rozhodil, že jsem zůstal trčet tý holce přímo v cestě…“

„Já tebe? Ty seš ten, kdo tady nemá co dělat! Vždyť jste se stěhovali pryč…“

„To už dávno neplatí…,“ mávl Lukáš rukou.

„Aha… Takže bydlíte zase na stejný adrese, jo?“

„Ne, to ne,“ bavil se Lukáš. „To už by bylo extra ujetý. Ale ve vedlejší čtvrti. Víš, jak se říká – dobří holubi se vracejí…“

„Chaha, to jsem nikdy neslyšel,“ přidal se Majo k jeho smíchu.

„Tak to by sis měl doplnit mezery,“ uculil se Lukáš. „A co ty? Pořád stejný bydliště? Stejná škola…?“

„Jo, u mě je všechno při starým,“ přikývl Majo. Úplně všechno, jak tak koukám… A znovu mu sklouzly oči k tomu tmavě modrému šátku s jemným šedým vzorkem…

Lukáš se užuž nadechoval k nějaké další otázce nebo možná poznámce, ale Majo najednou potřeboval… vypadnout. Utéct. Utéct před tím návalem všech těch vzpomínek, které nečekal, a tak na ně dneska nebyl vůbec připravený. „Já, ehm… já už musím… Tak… tak ahoj, třeba zase někdy…,“ vykoktal ze sebe a rozběhl se pryč.

„Jo, tak… měj se!“ ozvalo se za ním ještě… A Majo zavřel oči a pohodil hlavou, jako kdyby mu to mohlo nějak pomoct dostat ten hlas z hlavy. Hlas, u kterého se smířil s tím, že už ho nikdy neuslyší…

Lukáš se za Marcelem ještě chvíli zamyšleně díval. Vždyť jsem doufal, že ho někdy potkám… Dokonce jsem občas schválně proběhl kolem jejich domu… Tak proč mě to teď tak vzalo? Protože… protože jsem doufal, že bude jinej? Starší…? Však taky JE starší… Ale stejně je pořád stejnej… Stejnej prcek… A oči má taky úplně stejný… plný otazníků, ale důvěřivý… Do háje…

Lukáš zastrčil iPod do kapsy a rozběhl se pryč. I když už ale očima nesledoval displej, stejně vůbec nevnímal, co se děje před ním. Pohled se mu rozostřil, protože se v mysli oddal vzpomínkám…

„Dělej, Mrňous, vybal to! Co o nás říkali?“ založil jsem si ruce na hrudníku. Bylo mi tak třináct…, ale cítil jsem se jako ředitel Zeměkoule, haha…

„Nic o vás neříkali!“ opakoval Majo zarputile, očima těkal mezi mnou, Jožanem a Erikem.

„Nekecej… Tak o čem jste teda celou dobu mluvili?“

„A co je vám do toho?“ vystrčil Majo bojovně bradu. „Jste tam měli taky bejt, když vás to tak zajímá!“

„Majo! Vyžvejkni se po dobrým! Máš poslední možnost!“ přimhouřil jsem na něj oči.

„Nebo co?“ zahleděl se na mě Majo vzpurně.

Ohlídl jsem se na Jožana a Erika – a přikázal jsem jim: „Na záda! A ať se nemůže ani hnout!“

Kluci nepotřebovali další pobízení. Povalili Maja na záda, což při jeho výšce a váze nebylo nic těžkýho, a pevně ho drželi celou dobu, co jsem ho lechtal. Nejdřív pod kolenama… a pak pod pažema a na bocích…, protože už jsem díky svý starší ségře věděl, že tam to lechtá nejvíc… Majo se kroutil a svíjel a smál se a vyrážel ze sebe nadávky i prosby o slitování, až už to nakonec nevydržel a nějaký informace nám prozradil. To až časem jsme zjistili, že schválně vybral nějaký nepodstatný, no prostě aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá, že.

„No vidíš, že to jde, když se chce!“ zamnul jsem si spokojeně dlaně, vyskočil jsem na nohy a pomohl mu se zvednout. „Příště bys nám to třeba mohl říct rovnou a sám od sebe, Mrňous,“ neodolal jsem, abych mu nedal dobrou radu do života.

„Příště za váma vůbec nepřijdu!“ šlehl po mně Majo zlostným pohledem.

Jenže přišel. Přišel příště… i popříště… Chodil prostě pořád. A nakonec se z toho, i díky téhle jeho tvrdošíjnosti, stala vlastně taková hra. Protože jsme se pak už s klukama provokovali a nesnášeli jenom naoko, ve skutečnosti nás ale to vzájemný pošťuchování a vymýšlení plánů, jak na tu druhou partičku něco narafičit, bavilo… A Maja jsme k tomu využívali jako takovýho tajnýho a přitom odtajněnýho agenta, haha. Hrál to prostě na obě strany – a všichni jsme to věděli. A byla to sranda. Dokud to kluci jednou trochu nepřehnali.

Když Marcel doběhl domů, osprchoval se a povečeřel, posadil se u sebe v pokoji k počítači. Stále se z toho nečekaného setkání nemohl vzpamatovat. Najel si na Facebook a Lukáše si tam vyhledal; pořád ještě si pamatoval jeho přezdívku. Když jsem se ale díval před pár rokama naposledy, měl tam ještě tu starou profilovou fotku. Tu z tý jejich exkurze na konci osmý třídy, jak ho policajti pustili za volant toho jejich speciálního teréňáku… Děsně jsem jim tu exkurzi záviděl, naše základka takový akce nepořádala. A on se mi smál, že si z toho nemám nic dělat, protože bych se za volant toho teréňáku stejně nedostal, aniž by mě tam někdo vysadil, blbeček… Každopádně, teď už tu má jinou profilovku. Asi z nějaký rodinný dovolený někde v Alpách, jak tak odhaduju. Vypadá… no, dobře. Starší…, ale pořád je to on…

A jak o to Majo několik let neměl zájem, tak teď by se celkem rád podíval i na další Lukášovy fotky. Aby z nich vyčetl, co všechno za ty roky zažil, co rád podniká ve volném čase… A třeba bych to nemusel zjišťovat jenom z fotek, třeba bysme mohli i pokecat, ale… To bych ho musel požádat o přátelství. Zase. Jedno kliknutí. Do kterýho se mi chce…, ale přitom i nechce. Protože… on to taky neudělal. Ani teď, během večera… a ani nikdy dřív. Třeba když se sem znovu stěhovali. Mohl přece dát vědět! Kdyby chtěl. Očividně nechtěl. I když jsem to byl já, kdo si ho z přátel smazal. Ale tak… to jsem si myslel, že už se nikdy neuvidíme. A sledovat jeho novej život prostě… to prostě až moc bolelo…

Bolelo to víc, než když ze mě s klukama pořád páčili ty tajný informace. To vlastně nebolelo skoro vůbec. Protože je ze mě tahali jenom tak jako.

Zezačátku jsem to vůbec nechápal. Jak a proč se to stalo, že z jedné party kluků, se kterýma jsem tak rád trávil volnej čas, jsou najednou party dvě… Už si fakt nepamatuju, kvůli čemu se všichni tak rozhádali, ale vím, že mi to přišlo děsně praštěný. Nějakej nesmysl, kterej za to podle mě nestál. A i když mě nutili si vybrat, na čí straně stojím, tak jsem se nehodlal ani jedný ty skupinky vzdát.

A ani nevím, ve kterým bodě toho vzájemnýho záškodnictví z toho začala být vlastně sranda. Najednou už nebyl nikdo na nikoho doopravdy naštvanej. Stala se z toho hra na dvě rozhádaný party… a já jsem byl takovej prostředník. Prostředník s výhodama, haha. Protože Marek s Lumírem a Ondrou mě za ty přinesený nebo naopak schválně vynesený informace většinou všemožně upláceli. To Lukáš, Jožan a Erik na to šli odjinud a spíš mě ke spolupráci přesvědčovali pod pohrůžkou většího či menšího násilí. Ze kterýho se nakonec vyklubalo tak akorát rádoby topení na bazéně, šlehání kopřivama nebo lechtání. Ale mně to nevadilo, věděl jsem, že je to sranda a že to kluci nikdy nepřeženou. Nebo aspoň to nikdy nepřehnali, když u toho byl Lukáš.

Jednou se totiž někde zdržel. Jožan s Erikem měli zrovna nějakou blbou náladu nebo co a začali mít narážky, že tím svým hihňáním je vždycky rozesměju… No prostě, zase mě povalili na záda a začali mě lechtat, jenže od nich se mi to vůbec nelíbilo. Lechtali mě děsně moc, chvílema jsem nemohl ani popadnout dech, jak jsem se smál, dostal jsem z toho křeče do břicha… A pak jsem najednou poznal, že je zle, ale nebyl jsem schopnej jim to nijak říct…, a pak už jsem jenom cítil to vlhko… no, spíš mokro v kalhotech…

A do toho tam vběhl Lukáš a seřval je, ať mě okamžitě pustí. Jenže pro mě už bylo pozdě. Takhle trapně mi ještě nikdy předtím… a ani nikdy potom… nebylo… Podíval jsem se na něj tím nejvyčítavějším pohledem, jakýho jsem byl schopnej… Přitom on teoreticky za nic nemohl, ale já jsem to bral tak, že za to mohl tím, že prostě nepřišel dřív. A pak jsem utekl pryč a běžel jsem na jedno zapadlý parkoviště a tam jsem několik hodin seděl schovanej mezi autama a čekal jsem, až mi uschnou kalhoty a taky až mi uschnou ty slzy, co se mi pořád proti mé vůli draly do očí.

Další den už jsem za klukama nepřišel. Za žádnýma. Ani ten další den. Prostě už mě to přestalo bavit.

***

Ve čtvrtek Lukáš schválně běžel ve stejný čas stejnou trasou, ale Maja nepotkal. Jsem idiot, fakt! Měl jsem mu včera tu žádost o přátelství na Fejsu poslat – a mohli jsme se na něčem domluvit! I když on mi ji taky neposlal, že… A ani včera nevypadal, že by měl zájem se na něčem domlouvat… Jenže to on nevypadal nikdy, Mrňous jeden. Asi právě proto, že byl vždycky takovej prcek, tak o to vyšší hradby si kolem sebe stavěl… Tenkrát v létě jsem hlídkoval u nich před barákem týden, než mi došlo, že prchá na ty svý solitérský cyklovýpravy druhým východem a přes dvůr!

V pátek před šestou, když Marcel vybíhal z domu, překvapením málem zakopl o svoje vlastní nohy a sletěl ze schodů. Na zábradlí na protějším chodníku ležérně posedával Lukáš… Takhle na mě čekával i tenkrát, po tom… po tom, hm, nepovedeným výslechu… Viděl jsem ho pokaždý z okna, tak jsem schválně vyrazil ven druhým východem. Než mu to asi po týdnu docvaklo. Pak mě tam překvapil, rovnou mi vynadal, proč mu neodpovídám na esemesky, a než jsem se stačil nadechnout, abych mu ty nadávky oplatil, tak dodal, že druhej den se chystají s klukama do kina. Celá parta. A že mě tu o půl šestý vyzvedne a že o lístek se nemám starat. A pak prostě zase odkráčel. A bylo to vyřešený. Všecko. O tom trapasu s mokrýma kalhotama už nikdy nepadlo ani půl slova… a celej ten týden, kdy jsem se snažil být pro ně všechny neviditelnej, se jakoby vůbec nestal…, ale všichni jsme věděli, že se to stalo, protože od té doby jsme tu hru na dvě party už nikdy nehráli. Což bylo super. Ale taky mi pak… některý věci… trochu chyběly…

Majo trhl hlavou, aby ty vzpomínky zaplašil. „Co tady děláš?“ zavolal na Lukáše.

„Co bys asi tak řekl?“ odpověděl Lukáš otázkou a seskočil na zem.

Majo mezitím došel až k němu, a jelikož ho celou cestu propaloval pohledem plným otazníků, Lukáš svou odpověď malinko upřesnil: „Asi mi holt přišlo, že to tvý třeba zase někdy je až moc neurčitý…“

„Tak… jsi mi mohl napsat, já mám pořád stejný číslo,“ nadhodil Majo.

„Ale já ne. A o to tvý jsem tenkrát přišel spolu s celým mobilem…“

Majo k němu ještě chvilku zamyšleně vzhlížel, pak přejel očima jeho sportovní oblečení. „Už máš svý obvyklý kolečko za sebou, nebo se teprve chystáš?“

„Už se tu chystám dobře dvě hodiny,“ zakřenil se na něj Lukáš. „Jsem myslel, že bysme třeba mohli běžet spolu…“

„Já obvykle vyrážím až kolem šestý, minule to byla výjimka,“ přiznal Majo a rovnou vyběhl, aniž by vlastně věděl kam. To je jedno, hlavně ať už mě nepropaluje tím svým zkoumavým pohledem…

Lukáš se vedle Marcela bez dalších řečí zařadil… a prostě se nechal vést. Bylo mu jedno, kam Majo poběží nebo jak dlouhou trasu si zvolí. Přizpůsobil se jeho tempu… a jenom si mlčky užíval to, že neběží sám. Nebo spíš… že je vedle mě on… Zase… Když mi tenkrát v prváku naši oznámili, že se budeme stěhovat, měsíc jsem se s nima nebavil! Že jako sotva jsem nastoupil na novou školu, tak kvůli nim musím přestupovat jinam… A že tu taky mám plno kámošů, o který kvůli nim nehodlám přijít… A i když tenkrát jsme se s Mrňousem už moc nevídali, protože… no dejme tomu, že i proto, že ta naše parta se poté, co jsme každej nastoupili na jinou střední školu, začala tak trochu rozpadat, tak stejně… stejně mě na tom celým sralo úplně nejvíc to, že se budu stěhovat tak daleko od něj… 

„Majo, neposedíme chvilku?“ zpomalil Lukáš, když míjeli sympaticky vypadající restaurační zahrádku, kde se zrovna uvolňoval stůl.

Majo zpomalil taky. „Já ale… hm… já u sebe nemám prachy…“

„To neřeš,“ mávl rukou Lukáš a rovnou k tomu volnému stolu zamířil.

Majo si sám pro sebe pokrčil rameny a za chvilku už se pohodlně uveleboval naproti Lukášovi. „Běžel jsem na tebe moc rychle, že potřebuješ pauzu?“ ušklíbl se.

Lukáš se pobaveně rozesmál, nijak jinak nepovažoval za nutné na tuhle pošetilost reagovat. „Spíš jsem si říkal, že bysme mohli trochu pokecat… Jak se pořád máš? A ne že mě zase odbydeš tím, že je všechno při starým, protože to mi moc věrohodný nepřijde, Mrňous…“

„Neříkej mi tak!“ zaškaredil se na něj Majo.

„No tak pravda, trochu ses za ty roky vytáhl… Ale to já taky, takže pořád jsi skoro o hlavu menší,“ provokoval ho Lukáš.

„Pfff…,“ odfrkl Majo a radši se zahleděl do nápojového lístku.

„A pořád tě to úplně stejně rozčiluje,“ bavil se Lukáš dál. „Každopádně, na ten špenát ses nakonec nedal, co? Nebo že by nefungoval?“

Majo si ho chvilku měřil zpod přimhouřených víček. Ty seš takovej… takovej… Pak se mu uličnicky zablýsklo v očích. „Jestli s tím nepřestaneš, tak tě to přijde pěkně draho! Dám si nějakej… hmm… třeba tady,“ zaměřil se očima na pravou stranu nabídky, „rum La Hechicera,“ slabikoval. „Nebo Zapaca… ne, Zacapa…“

„Dej si klidně oba,“ souhlasil Lukáš bez mrknutí oka. „Vzhledem k tomu, že pořád vážíš padesát kilo i s postelí, nebudu mít problém tě pak odnýst domů…“

„Ty seš fakt děsnej!“ vytkl Majo tomu nápojovému lístku. Nebyl prostě najednou schopen podívat se Lukášovi do očí. Ta představa… a vlastně především ta vzpomínka… byla najednou až příliš živá. Zvlášť, když… koutkem oka pořád vnímal Lukášovy ruce položené na stole… a ten šátek ovázaný kolem jeho zápěstí… Pořád ten tmavě modrej…

Lukáš i Majo si nakonec objednali pivo. Nealkoholické. „Protože předpokládám, že občanku s sebou taky nemáš?“ utahoval si z Maja Lukáš.

„Náhodou, tu po mně zatím chtěli jenom jednou,“ zaksichtil se na něj Majo.

„Hm, a kolikrát sis od svejch osmnácti chtěl objednat nějaký alko? Dvakrát?“ zasmečoval Lukáš.

„Tak nějak,“ přiznal Majo neochotně.

Lukáš vybuchl smíchy. „Koukám, že se asi fakt nic moc nezměnilo! Slušňák až na půdu…“

„Tak aspoň se shodneme na tom, že nemám co vyprávět… Spíš ty povídej, jak to teda bylo s tím stěhováním? A kam teď vlastně chodíš na školu, vzali tě zase zpátky na průmku? A do třeťáku, jo? Nemusels třeba nějakej ročník opakovat…?“

A tak z jednoho nealko piva byla nakonec dvě a Kofola a plněné bramboráky k tomu. Kluci se rozkecali a hodně rychle nabyli dojmu, jako kdyby se žádná skoro tříletá pauza nekonala…

„Ty seš pořád stejnej pošuk!“ rozesmál se Majo po dalším příběhu, který mu Lukáš zrovna odvykládal, a dopil poslední dva loky Kofoly.

„Vždyť jsem ti to říkal, některý věci se prostě nemění,“ usmál se Lukáš, šáhl si do kapsy pro peněženku a začal si s ní pohrávat v rukou, aby přilákal číšníka.

Majo chvilku ty jeho ruce pozoroval… a pak už to nevydržel. „Ten je taky pořád stejnej?“ kývl hlavou k tomu šátku.

„Pořád…,“ přisvědčil Lukáš… a vyčkávavě se na Maja zahleděl. Copak z tebe vypadne dalšího…?

Majovi přelétl přes tvář letmý úsměv. Začal je nosit… nevím, v sedmý třídě? Viděl to v nějakým filmu a děsně se mu to zalíbilo. Měl těch šátků asi pět a různě je střídal… A nutno dodat, že mu to fakt seklo. Někteří další kluci ho začali napodobovat, ale časem to vzdali, nebylo to prostě ono… Jako kdyby nestačilo mít jenom ten šátek omotanej kolem zápěstí, ale bylo k tomu potřeba ještě i nějaký… hm… osobní charisma, aby byl ten dojem dokonalej…

„A…,“ Majo nasucho polkl, potom si troufl zvednout oči a napjatě jimi zakotvil v těch Lukášových, „pořád ho používáš k tomu samýmu?“

Lukášův pohled zvážněl: „No, to bys o tom asi něco věděl… Protože tenhle byl vždycky jenom tvůj…“

To bylo v devátý třídě, na jaře. Jak měl Majo tu anginu. První týden mu nebylo nic moc, ale pak už byl zase čipernej, ovšem podle doktorky měl ještě týden zůstat doma. Děsně se nudil a nevěděl, co by… A naši zrovna vyklízeli půdu v baráku po babičce a našli tam nějaký svý starý komiksy, dovezli mi to, jestli se na to nechci mrknout, než to hodí do sběru… Tak jsem tu krabici dotáhl k Majovi domů. Tak nějak jsme se váleli po koberci a listovali jsme tím, každý jiným číslem, a když jsme našli něco zajímavýho, tak jsme to pak dali přečíst i tomu druhýmu…

No a u jednoho čísla jsem se začal pochechtávat, Maja samozřejmě zajímalo proč, tak jsem mu to ukázal: „Hele, tady toho kluka unesli… a že prý ho budou lechtat tak dlouho, dokud jim neřekne všechno, co chtějí slyšet. Tak vidíš, Mrňous, už tenkrát, před nějakýma těma dvaceti rokama, to byla uznávaná vyslýchací metoda! A ty ses s náma tenkrát tak hádal, že to není fér!“

„Taky že to nebylo fér!“ hádal se Majo znovu – a malinko u toho zčervenal ve tvářích. „Zvlášť od někoho, kdo vůbec lechtivej není a neumí si představit, jak je to strašný…“

„Teď možná lechtivej nejsem, ale byl jsem… Dá se to úplně normálně odnaučit,“ tvrdil jsem mu.

„No to teda nedá!“ nevěřil mi.

„Chceš důkaz?“ snažil jsem se ho vyprovokovat.

„Jakej jako…?“

„Že tě to odnaučím taky,“ navrhl jsem mu. Protože ta představa, že se mi zase bude svíjet pod rukama, se mi prostě… děsně líbila…

„Ty seš normální pošuk!“ obvinil mě. Pak se mi zpříma zadíval do očí… a asi tam zahlídl ty mý šibalský plamínky… a začal se ode mě po tom koberci plazit pryč: „Zapomeň! Zapomeň na to, Lukine!“

Jenže já jsem ho popadl za kotník, přitáhl jsem si ho zpátky, a jelikož Majo měl na sobě pyžamo a jinak nic, začal jsem mu rovnou šimravě přejíždět prsty po nahým chodidle. Majo se začal děsně smát a snažil se mi nějak vykroutit, ale měl to marný… Ještě chvilku jsem ho trápil a pak jsem mu řekl, že takhle se to ale neodnaučí.

„No dobře, a jak se to teda dá odnaučit?“ kapituloval.

Začal jsem mu vysvětlovat, jak se musí soustředit na něco jinýho nebo jak musí ty mý pohyby zkoušet předvídat, aby se na ně mohl jakože stihnout připravit… a u toho jsem mu občas jen tak přejel bříšky prstů po chodidlech… nebo po lýtkách… a on sebou hned začal cukat a mlít a začal mě od sebe odstrkovat…

„Hm, tudy asi cesta taky nepovede,“ zamyslel jsem se, pak jsem si odmotal ten tmavě modrej šátek ze zápěstí a pořád ještě rozesmátýmu Majovi jsem oznámil, že mu v rámci zkvalitnění výuky svážu ruce za zádama.

Majo na mě vytřeštil oči: „Ani náhodou!“

„Ale no tak, vždyť už jsi souhlasil s tím, že se chceš naučit nebýt lechtivej…“

„Jo, jenže… ne takhle!“

„Když ono to s tebou jinak nejde,“ přetočil jsem si toho Mrňouse mrňavýho na břicho a i přes jeho protesty jsem mu tím šátkem svázal zápěstí k sobě.

Když jsem ho pak přetáčel zpátky na záda, napůl jsem čekal, že na mě vrhne ten nejzhnusenější kukuč, jakej ze sebe vydoluje, a oznámí mi, že jestli ho okamžitě nepustím, tak už se mnou do smrti nepromluví. A já bych ho pustil, protože jsou prostě určitý hranice, který bych nikdy nepřekročil… Nikdy s nikým, ale s ním už vůbec ne… Jenže on se na mě místo toho podíval… tak jakože zvědavě… a zároveň důvěřivě. Sice ještě chvilku brblal něco o tom, jak jsem nefér a nemožnej a že mi to nedaruje, ale jeho oči mi říkaly něco trochu jinýho… a to pro mě v tu chvíli bylo důležitější…

„Budete platit, pánové?“ zjevil se zničehonic číšník u jejich stolu.

„Ehm, jo, jasně,“ probral se Lukáš ze svého zasnění. „Dohromady…“

„Tak dík,“ usmál se Majo. „Příště zvu zase já…“

„Super, beru tě za slovo! Mám vyhlídnutou takovou luxusní restauračku v centru, před třema rokama tam ještě nebyla,“ zazubil se na něj Lukáš. Pak zalovil v peněžence a naskládal na stůl číšníkem vypočtenou částku i s nějakým dýškem navíc.

„Asi vím, kterou,“ zamyslel se Majo. „Ale nemá teda moc dobrý recenze, co se velikostí porcí týče, tak abys nebyl zklamanej…“

„Však jsi říkal, že zveš, ne? Tak si těch porcí můžu objednat, kolik budu chtít,“ smál se Lukáš.

„No, myslím, že tě pozvu tak akorát na zmrzlinu, protože potřebuješ trochu zchladit – máš očividně dost přemrštěný představy ohledně výšky mýho kapesnýho!“ začal se Majo zvedat od stolu.

Lukáš pokrčil rameny. „Tak jo, ta zmrzlina taky nezní špatně…“ Hlavně, že budeme mít zase důvod se vidět, víš…

Před restaurací Majo vytáhl mobil, aby se podíval, kolik je hodin. „Pane jo, pěkně jsme se tu rozseděli!“

„To teda jo,“ souhlasil Lukáš. „Kolik kilásků je to vůbec zpátky? Mám dojem, že po tom bramboráku moc daleko nedoběhnu… Jestli se vůbec rozběhnu, haha…“

Majo si bezděky pohladil břicho. „Popravdě, já mám dojem, že to domů ani nedojdu… Na takovýhle hutný večeře nejsem vůbec zvyklej!“

„Neboj, pořád platí, že tě domů kdyžtak odnesu,“ mrkl na něj Lukáš.

„Pf, si zase tak nefandi,“ zabručel Majo a radši své tělo donutil rozpohybovat se do mírného poklusu. Aby se už nemusel dívat Lukášovi do očí. Blýskalo se mu v nich totiž úplně stejně, jako tenkrát…

Lechtal mě na těch chodidlech děsně dlouho. A taky pod kolenama. Nebo teda… mně to přišlo děsně dlouhý, že, ale ve skutečnosti to asi zase tak hrozný nebylo… Párkrát se mi povedlo se na několik vteřin fakt nesmát. Díval jsem se mu do očí a on mě lechtal a já jsem se kousal do rtu a přísahám, že v tu chvíli to fakt nelechtalo. Chviličku. Pak mu zacukaly koutky nebo se zasmál nahlas nebo něco – a prostě tím to mý soustředění vždycky rozhodil a já jsem zase vybuchl smíchy a začal jsem se na tom koberci svíjet jako šílenej…

Lukáš se smál taky: „Je ti jasný, že tě nepustím dřív, než se vydržíš nesmát aspoň deset sekund? Teď to byly tak tři…“

„No to teda nebyly! A vůbec, pusť mě hned! Protože s takovou si tady tak akorát zlomím zápěstí, jauvajs…,“ zamlel jsem sebou, jak jsem se snažil trochu nadlehčit, abych těm svým svázaným rukám ulevil.

„A to nemůžeme potřebovat, že… To by bylo asi tvý doktorce dost divný, jak se ti při kurýrování se z anginy povedlo zlámat si zápěstí,“ zamrkal na mě Lukáš. Já jsem mu užuž chtěl něco odseknout, ale on se vyhoupl na nohy, popadl mě do náručí, jako kdybych, do kelu, doopravdy vůbec nic nevážil, a odnesl mě do postele. A i když to bylo jenom pár kroků…, tak já jsem si to od té doby v hlavě přehrával tolikrát, že se z toho staly už… stakilometry…

„O víkendu běháš taky?“ vrátil Lukášův hlas Maja do přítomnosti. Týjo, to už jsem doma? Vůbec si neuvědomuju, jak jsme se sem dostali…

„Jak kdy… Jak se mi chce, no,“ trhnul Majo rameny.

„No dobře,“ usmál se Lukáš, „a zítra se ti chtít bude?“

„To asi budu vědět až zítra,“ vrátil mu Majo ten úsměv.

„A dáš mi vědět, až to budeš vědět?“ sondoval Lukáš.

„Když mi nadiktuješ svý číslo, tak jo,“ šáhl si Marcel pro mobil. „A to starý si u tebe teda mám smazat, jo?“ I když v hlavě ho mám pořád… Svýho času jsem se ho nadrtil nazpaměť. Kdybych se někdy dostal do nějaký blbý situace a třeba i přišel o mobil, tak abych byl schopnej si odněkud zavolat buď našim, nebo kámošovi, kterýmu věřím nejvíc na světě…

„Jo, to můžeš. Bůhví, kde je mu konec!“

Když pak Lukáš mávnul Majovi na rozloučenou a rozběhl se pryč, ucítil, jak mu v kapse zavrněl jeho mobil. Právě mě prozvonil… Super! Slibuju, Mrňousku, že tentokrát už o tvý číslo nepřijdu… Si ho radši vyryju do hlavy…

***

V sobotu se bohužel od samého rána obloha kabonila a krátce po obědě se dokonce rozpršelo. Majo zamyšleně koukal z okna na ty provazy deště… Achjo! V jakoukoliv jinou sobotu by mi to bylo úplně volný…, nepotřebuju běhat každej den… Jenže na dnešek jsem se už docela dost těšil…

„Hm, tak na běhání to dnes moc nevypadá,“ vyťukal do mobilu krátkou zprávičku.

„A co ta zmrzka?“ přišla mu od Lukáše odpověď.

Majo se na chvilku zarazil. To jako vážně? Chce vyrazit na zmrzku i v takovým nečase? „Nejsem si jistej, jestli zmrzlináři mají vůbec otevřeno…“

„Na zmrzlináře se vykašli,“ četl si o chviličku později. „Ještě jsi neviděl můj novej pokoj… Tak jestli chceš, zvu tě na takovou opožděnou kolaudačku. Zmrzlinový rolády v mražáku máme, takže občerstvení zajištěno…“

Majo se usmíval, když si v další zprávě říkal o adresu. Cestou k Lukášovi se pak ještě stavil v obchodě pro chipsy a plechovky s pivem, protože mu to na kolaudačku přišlo vhodnější než nanukáč. Nebo aspoň já na to mám větší chuť, haha…

O půl hodiny později si Lukáš odváděl Maja, celého červeného ve tvářích, z obýváku do svého pokoje. Konečně. Lukášovi rodiče si totiž nemohli nechat ujít příležitost, aby se po tolika letech Marcela nevyptali na sto a jedna drobností z jeho středoškolského života, vyzvídali samozřejmě i to, jaké jsou jeho plány do budoucna, co se vysoké školy a volby povolání týče… Majo si chvílemi připadal jako před nějakou komisí a ne na návštěvě u svého kámoše!

„Sorry,“ omlouval se mu Lukáš, když za nimi zavíral dveře. „Ptali se mě na tebe už dřív… Takže když dneska zjistili, že přijdeš, těšili se na tebe, jako kdybys byl jejich ztracenej a znovunalezenej druhej syn!“

„No, to teda!“ Maja jenom zvolna opouštěly rozpaky. Pak už ale zaměřil svou pozornost na Lukášův pokoj, který byl o dost větší a prostornější než ten v původním bytě. „Téda! Máš to tady skvělý!“ Oči mu padly na projekční plátno, které zabíralo skoro celou zeď. „Ty vole, ty máš i domácí kino, jo? Tak to je pecka…“

„Tak to víš… Když ti rodiče oznámí, že se podruhý za tři roky budeš stěhovat, a ty si trochu postavíš hlavu, tak pak můžeš mít i domácí kino,“ šklebil se Lukáš.

„Chápu,“ zazubil se Majo. „Hele, a koukneme na něco? Docela by mě zajímalo, jaký to je…“

„Jasně, jestli chceš,“ souhlasil Lukáš… A v následujících dvou hodinách kluci úplně zapomněli na okolní svět, protože se propadli do jiného, fiktivního, hororového.

„Ufff! Jsem věděl, že se na to nemám dívat sám v noci, haha,“ vydechl si Lukáš, když se na plátně konečně rozběhly závěrečné titulky. Bezděky si tím šátkem omotaným kolem zápěstí otřel opocené čelo… a teprve pak si všiml, jak ho Majo pozoruje. „Co je…?“

„Nic,“ uhnul Majo očima a zahleděl se do prázdného sáčku tak upřeně, jako kdyby tam zkoušel nějak přičarovat bramborové lupínky.

Lukáš si ale dal dvě a dvě dohromady. Skousl si ret…, jako kdyby chtěl sám sobě zabránit, aby vypustil z pusy to, co se chystal vypustit… Ale nakonec si sám pro sebe zavrtěl hlavou. No co? Očividně se nám honí hlavou to samý… A jestli ne, tak mě aspoň vyvede z omylu… a budu moct tuhle kapitolu uzavřít… „Myslíš, že dneska už bys vydržel těch deset vteřin? Se nesmát…?“ zeptal se Maja potichu.

Majo přestal očima hypnotizovat ten pytlík od chipsů a zadíval se na Lukáše. „Těžko… Jsem to neměl s kým trénovat,“ odpověděl mu stejně potichu.

Když mě tenkrát odnesl do té postele a rozvázal mi ruce, zabalil mě do peřiny a řekl mi, že pro dnešek se nade mnou slituje. Pro dnešek. Strašně moc jsem se ho chtěl zeptat, jak to myslí…, nebo spíš, chtěl jsem od něj slyšet ujištění, že to myslí stejně, jako jsem to já pochopil… Jenže jsem se zároveň bál toho, že mi to třeba nějak vyvrátí. Že řekne, že to bylo jenom přeřeknutí. Já jsem ale nechtěl, aby to bylo přeřeknutí. Já jsem chtěl, aby to ještě někdy udělal znovu. Aby se mě zase tak dotýkal… a díval se mi u toho tak upřeně do očí… a pak mě třeba klidně zase vzal do náručí…

A časem se to… fakt stalo. Asi za týden. Stavil se znovu, že prý jakože pro ty komiksy. Jestli jsem je teda už přečetl.

Řekl jsem mu, že ne všechny.

„Seš děsně pomalej,“ smál se mi.

„Náhodou… Musím toho teď hodně dohnat do školy!“ bránil jsem se a schválně jsem si sedl za psací stůl, na kterým jsem měl rozprostřený sešity a učebnici do matiky.

Naklonil se nade mě a přejel ty mý výpisky očima. „Chceš s něčím pomoct?“

„Ani ne… Ostatně, tvý výukový metody se ukázaly být celkem neúčinný,“ bavil jsem se…, ale bavil jsem se jenom tak naoko. Ve skutečnosti jsem byl dost napjatej. Jestli to pochopí.

„To zatím jenom těžko dokážeš posoudit, Mrňous, když jsi tomu dal jenom jednu šanci,“ rozcuchal mi vlasy.

„Pf,“ ohnal jsem se po něm, „to bohatě stačilo k tomu, abych…,“ chtěl jsem protestovat, ale nenechal mě to doříct. Popadl mě za ruce, kterýma jsem ho od sebe odháněl, vytáhl mě ze židle na nohy, přehodil si mě přes rameno a donesl mě do postele. Už zase.

Akorát že tentokrát mě hodil na záda, zaklekl mě, odmotal si ze zápěstí ten tmavě modrej šátek a přivázal mi ruce k jedné z příček v čele postele. Celou dobu mě propaloval upřeným pohledem… a já jsem nebyl schopnej ani hlesnout, tak dokonale jsem se v těch jeho očích ztrácel… Pak mi položil dlaně na boky.

„Ne!“ trhnul jsem sebou. „Tam ne… Se zase počůrám…,“ zrudnul jsem při vzpomínce na nejtrapnější zážitek svýho života.

„Trochu mi věř, jo?“ řekl jenom… a začal těma svýma dlaněma pohybovat. Přejížděl mi rukama přes boky… až k podpaží… a zase zpátky k pasu… a celou dobu se mi očima vpíjel do těch mých. A občas to zalechtalo, to jo, občas jsem sebou cukl a rozesmál jsem se… Ale spíš než nepříjemný mi to bylo… prostě příjemný…

Majo si olízl náhle vysušené rty. „Ehm… A co ty, ty seš pořád tak nechutně… hmm… lechtánívzdornej?“ zeptal se Lukáše.

„Asi jo,“ odpověděl Lukáš. „Neměl mě kdo zlomit…“

Majo se pousmál. „Tak zlomit… Můžu?“ přeptal se – a natáhl se k Lukášově levačce. Pak pomalu rozsukoval ten uzel… a odmotal ten šátek z jeho zápěstí.

„A co dál?“ zjišťoval Lukáš, v očích pobavené plamínky.

„No, teď dáš ruce za záda a já ti je svážu a pak uvidíme, jestli…“

V jednu chvíli ještě seděl Majo vedle Lukáše na koberci a soukal ze sebe ten nepatřičný návrh… a v následující vteřině ležel na zádech, Lukáš mu seděl na břiše a zápěstí mu svíral nad hlavou. „Co jsme si říkali o tom, že dokud mě nepřerosteš, tak máš prostě smůlu, Mrňousku?“

Celkem mě tenkrát překvapilo, jak dlouho mě nechal, ať ho přes tričko tak napůl šimrám a napůl hladím. Vůbec nic neříkal. Jenom občas na chvilku zavřel oči… a občas vybuchl smíchy… Šíleně moc mě to bavilo. Dotýkat se ho… a předvídat jeho reakce… a učit se je…

Pak, v jednu chvilku, mu uteklo takový… hlasitý zalapání po dechu. Myslím, že mu to bylo trapný, protože aniž by otevřel oči, zkusil to honem zamluvit. I když malinko nepromyšleně, haha… „Hele, tímhle mi ale vůbec nedokazuješ, že by tvý výukový metody byly účinný. Tohle má do opravdovýho lechtání pěkně daleko!“

Jenom jsem se ušklíbl… a dalších pět minut jsem mu prstama počítal žebra takovým způsobem, že mi nasliboval hory doly za to, že s tím konečně přestanu. Spokojil jsem se s tím, že jsem ho donutil nahlas říct, respektive rozesmátě vyhekat, že moje výukový metody jsou naprosto dokonalý.

„A co nejdřív se za mnou stavíš kvůli další lekci!“ vymiňoval jsem si, když jsem mu rozvazoval ruce.

„To víš, že jo!“ prskal udýchaně. „A vůbec, dej mi ten šátek!“ vytrhl mi ho z ruky. „Když lekce, tak lekce… Teď si to vyměníme a ukážeš mi teda v přímým přenosu, jak nejseš vůbec lechtivej… a jak to děláš! Ono to možná tak slavný nebude, co? Určitě taky dokážu přijít na způsob, jak to v tobě zlomit…“

Vzal jsem si ten šátek zase zpátky a začal jsem si ho jakoby nic omotávat kolem svýho zápěstí. „Klidně si to zkus, jestli chceš,“ nabídl jsem mu, „ale bez šátku!“

„To ale není to samý!“ durdil se.

„Hele, Mrňous, dokud mě nepřerosteš aspoň o půl centimetru, tak se od tebe svázat nenechám!“ ujasnil jsem mu to.

„Pf, to je teda pěkně nefér podmínka… Ale jak chceš! Já od teďka budu jíst jenom špenát – a uvidíme…“

„Haha,“ rozesmál jsem se, „to klidně jez, ale pokud si dobře pamatuju, tak podle Pepka námořníka rostou po špenátu svaly, a ne kosti…“

„No a? Když mi narostou svaly, tak tě přeperu, i když nebudu o toho půl cenťáku vyšší…“

„Uvidíme,“ mrkl jsem na něj.

Majo nasucho polkl. Měl v hlavě desítky protiargumentů… a špičatých poznámek… a nadávek…, ale tím něžným oslovením mu Lukáš všechnu tuhle munici zneškodnil… „Jsem si říkal, že sis to za ty roky třeba… rozmyslel…,“ šeptl.

„A ty? Ty sis to za ty roky rozmyslel…?“ šeptl mu Lukáš zpátky.

Majo znovu znervózněle polkl.

Někomu by to mohlo přijít ulítlý… no, protože to bylo ulítlý… Ale já jsem za Lukášem na ty lekce fakt chodil. Jasně, že jsme tomu tak neříkali. Našli jsme si vždycky nějakou jinou záminku, proč se sejít. Dočítání těch komiksů. Pomoc s projektem do chemie. Hraní her. Koukání na seriál. Ochutnávka velikonočního beránka, haha. Oslava po úspěšných přijímačkách na střední. A tak dál.

Někdy jsme si fakt jenom četli. Nebo se učili. Nebo hráli hry. Nebo koukali na seriál. Ale někdy jsme se prostě pomocí všelijakých narážek a vzájemnýho špičkování k té lekci přece jenom dopracovali. Pak jsme se různě sázeli, jestli se vydržím aspoň deset sekund nesmát… No, a zkoušeli jsme to znovu a znovu… a znovu… Anebo jsme se naopak sázeli, jestli z Lukáše vydoluju aspoň jedno jediný škubnutí, který bude znamenat, že je lechtivej… A taky jsme to zkoušeli znovu… a znovu… a znovu…

Jednou ale… No prostě, jednou mě Lukáš konečně přestal lechtat…, chvilku mě pozoroval… a pak mu tak zvláštně zasvítily oči. Zmateně jsem se na něj zahleděl: „Co je…?“

„Přemýšlím…“

„Tak přemýšlej nahlas,“ doporučil jsem mu zvědavě…, ale zároveň taky trochu ostražitě. Nějak jsem prostě už tušil, co se mu honí hlavou…

„Přemýšlím, jestli třeba nejseš náhodou lechtivej i někde… úplně jinde…“

„Nejsem,“ měl jsem okamžitě jasno.

„Ne?“ přeptal se, v očích pořád ty zvláštní světýlka. „Tak v tom případě ti nebude vadit, když to rovnou vyzkoušíme…“ V podstatě mi to oznámil. Žádnej otazník na konci věty. Ale přitom to otázka byla. Protože mě dál upřeně pozoroval a vyčkával, co já na to…

„No to teda nevyzkoušíme!“ opětoval jsem mu ten jeho upřenej pohled.

„Hmm… A nechceš si to ještě… rozmyslet?“

„Nejsem nikde jinde lechtivej. Na tom si nemám co rozmýšlet,“ odpověděl jsem rozhodně…, i když uvnitř sebe jsem se takhle pevně necítil. Ale přišlo mi, že… že prostě… tohle je hranice, kterou tak nějak… nechci překročit… zatím…

„Fajn,“ řekl Lukáš a já jsem si v jeho očích přečetl, že to všechno chápe a že to bere na vědomí.

A já jsem mu to věřil. Věděl jsem, že by nikdy neudělal nic, co by bylo proti mé vůli. Jenže… no prostě, ve mně samotným se to od té doby pralo. Protože nějaká skrytá část mýho já si ve skutečnosti přála, aby… no, aby mě nějak přesvědčil, ať do toho jdu…, a druhá část mýho já se bála, že by mě opravdu přesvědčil…

Byl jsem z toho ve výsledku tak zmatenej, že… že jsem ty další lekce odpískal. Radši. Prostě už… už to byly jenom filmy, jenom hraní her… Žádný špičkování, žádný narážky. Ale bylo to docela těžký. Zvlášť, když Lukáš začal tenkrát nosit na zápěstí už pořád ten stejnej šátek. Ten tmavě modrej s tím šedým vzorkem.

Tak… tak jsem radši rovnou odpískával i ta naše setkání. Scházeli jsem se míň a míň… Ono přes léto to nebylo zase tak těžko pochopitelný – oni jeli na dovolenou, my jsme jeli na dovolenou, on jel na týden za bratránkama, já jsem chodil na brigádu… Když jsme pak v září nastoupili na střední, bylo toho času ještě míň… a ještě míň příležitostí…

No, a v listopadu se pak začalo na Fejsu šuškat, že se budou stěhovat. Lukáš na Fejsu nikdy nebyl moc sdílnej, vyplynulo mi to spíš tak nějak z poznámek ostatních kámošů… Když jsem se s ním a s dalšíma klukama z tý naší bývalý party zkraje prosince sešel na náměstí na vánočních trzích, potvrdil mi to. Prý už má i všechno víceméně sbalený, Vánoce už budou s rodinou trávit v novým bytě, v novým městě, v novým kraji… Když mi mával na rozloučenou před barákem, kam mě vyprovodil, zpod rukávu jeho zimní bundy mu vykoukl ten tmavě modrej šátek…

Pak jsem ho ještě pár týdnů sledoval na Facebooku. Zajímalo mě prostě, jak… jaký to je, začínat na druhým konci republiky úplně znovu. Vypadalo to ale, že Lukáš s tím žádnej velkej problém neměl. Už chvíli po Vánocích se začaly na jeho profilu objevovat hromadný fotky s novýma kamošema… a kámoškama… Na každý fotce prostě rozesmátej Lukáš… obklopenej spoustou lidí… A když se na některých fotkách s někým objímal… a byly mu vidět ruce… a na té levé ten tmavě modrej šátek… No prostě… bylo pro mě šíleně těžký čelit těm představám, že… že si pak po nějaké té akci zatáhne některou tu holku domů… a nebo i kluka, kdo ví… a navzájem se tam taky takhle… provokují a špičkují a… a dávají si lekce všeho možnýho… A tak jsem si ho smazal z přátel.

„Ehm… Na tom přece nic k rozmýšlení není… Tam dole není lechtivej nikdo…,“ odpověděl Majo tiše.

„A to víš na milion procent, jo? Na miliardu procent?“ cukaly Lukášovi koutky. No vida ho, Mrňouska… Tentokrát nemá v očích to svý kategorický ne jako posledně… kategorický ne se spoustou vykřičníků… Kdepak, tentokrát tam má zase otazníky… a zájem…

Majovi bušilo srdce. Měl potřebu dostat do sebe víc kyslíku a dýchat zrychleně, ale nechtěl, aby si toho Lukáš všiml, a tak se vší silou snažil svůj dech zklidnit. Jenže to je dost těžký…, když je zase taaak blízko… a tak provokativně mě pozoruje…, a když… no, když na mně sedí tak šikovně, že tu odpověď už beztak dávno cítí… „Mňo, na miliardu procent asi ne…“

Lukáš přestal svírat Majova zápěstí, ale jenom proto, aby mu mohl z ruky vytáhnout ten svůj šátek… a jím mu pak ta zápěstí svázat k sobě. Celou tu dobu se Majovi vpíjel do očí… a pozoroval, jak se ten zvídavý zájem mění ve vzrušení… „A ani se nehni!“ doporučil ještě Majovi, když mu spoutaná zápěstí pokládal za hlavu.

Pak se přesunul níž…, sedl si Majovi na lýtka… a začal mu dlaní přejíždět přes tu vybouleninu v rozkroku.

Majo prudce vydechl… a radši zavřel oči. Zavřel oči, aby neviděl, jak mu Lukáš rozepíná kalhoty… a jak mu dlaní přejíždí přes trenýrky… Teprve když mu podbřiškem projelo vzrušující zašimrání, tak silné a tak slastné, že ho to donutilo prohnout se v zádech, znovu oči otevřel… a nabodl se na Lukášův zkoumavý pohled. „Tohle nemůžeme…,“ špitl nešťastně.

„Proč ne?“ přeptal se Lukáš, aniž by Maja přestal dráždivě hladit.

„Protože… protože…,“ ztrácel se v tom Majo… a sám v sobě taky.

„Líbí se ti to?“ nechodil Lukáš kolem horké kaše.

„Jo…,“ přiznal Majo.

„Tak vidíš. Mně se to líbí taky… Tak co kdybysme se na všechno ostatní vykašlali?“

A Majo si povzdychl… a pak oči znovu zavřel.

Lukáš se spokojeně usmál. Stihl si v nich přečíst všechno, co potřeboval vědět.

***

Květen se překulil do června. Marcel mrkl na hodinky. Teprve pět? Achjo, škoda, že Luky dnes nemůže dřív…

Vtom se mu rozezněl mobil. „Kde se flákáš?“ zobrazila se Majovi na displeji otázka.

Chviličku nechápal, pak ho napadlo vykouknout z okna. To je ale holomek! Majo se rychle taky převlékl do sportovního a o pár minut později už sbíhal schody z paneláku. Normálně pokaždé zamířil rovnou k Lukymu, ale tentokrát schválně předstíral, že si ho u toho zábradlí nevšiml, a ještě rovnou zkraje nasadil pořádně ostré tempo. Já ti dám takový „kde se flákáš“!

Lukáš se pobaveně ušklíbl. Tak Mrňousek si chce hrát… Vyběhl za ním, ale i když by hravě mohl, nedoběhl ho. Chtěl mu aspoň na chvilku nechat ten pocit, že vyhrává…

Z té chvilky se nakonec stalo několik kilometrů, než Majo doběhl až za město, do lesa. Tam už nebylo zdaleka tolik lidí, na úzkých pěšinkách nebyl dokonce vůbec nikdo… A tak Majo schválně ještě zrychlil. Různě kličkoval mezi stromy… a bavil se tím, že když sám nebude chtít, tak ho Lukáš nedožene…

Bavil se tím jenom do té chvíle, než ho Lukáš popadl za loket, zastavil ho a pevně kolem něj obtočil paže. „Je ti jasný, že přede mnou nikdy neutečeš, že jo?“ zašeptal mu škádlivě do ucha.

„To není fér! Máš… máš mnohem… delší nohy…,“ vyhekával ze sebe Majo udýchaně.

„A taky lepší kondičku,“ smál se Lukáš. Pak se i s Majem sesunul na zem, opřel se zády o kmen stromu a Maja si opřel o sebe. „Povedlo se mi nakonec z toho povinnýho nákupu vykroutit,“ vysvětlil mu, proč se u jeho domu objevil dřív.

„To mi došlo,“ brblal Majo, zatímco bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po Lukášových pažích.

Lukáš zavrtal tvář do Majových vlasů… a oba si chvíli jen tak potichu užívali blízkost toho druhého. Pak to ale Lukášovi nedalo: „Nad čím dumáš?“ zeptal se zvědavě.

„Nad ničím…,“ odpověděl Majo podle očekávání.

„Ale no taaak…,“ nespolkl mu to Lukáš.

„Ehm… Ale nebudeš se smát…“

„Dobře, nebudu,“ slíbil Lukáš, ačkoliv už dopředu tušil, že to asi nebude moc snadné splnit.

„No, víš… Anebo ne, já ti to radši neřeknu.“

„Tak to mi teda řekneš! A dělej, ven s tím! Nebo to z tebe dostanu!“ pohrozil mu Lukáš… a oba věděli, jak by to z něj dostával… a že by to z něj taky opravdu dostal.

„Achjo… no… když… Já jsem asi zamilovanej…“

Lukáš si skousl ret. „Ehm… a usmívat se můžu?“

Majo se na něj ohlédl. „To není usmívání! To se už normálně směješ!“ čertil se.

„Když já se musím smát… Protože zamilovaní lidi se prej smějou…“

„Ah… aha…“

„A já jsem zamilovanej fakt hodně… hodně moc…“

Majo se zase obrátil zpátky a spokojeně se uvelebil v Lukášově náručí. „Tak to jo… tak v tom případně to máš teda dovolený…“

„Ty mi nemáš co dovolovat, Mrňousku,“ chytil ho Lukáš pevně v pase a otočil si ho k sobě tak, aby dosáhl na jeho rty… a aby to jejich vzájemné vyznání zpečetil polibkem. Polibkem tak dlouhým a tak vzrušujícím, že ho z toho dráždivě zalechtalo v břiše. Tohle mu ale nemůžu říct. Předhazoval by mi to dalších sto let! Že to ve mně přece jenom… nějak… zlomil…