Beran

V kleci bláznů

„Jakej byl víkend? Byl sex?“ zahuláká Chomáček do vedlejší kanceláře tak nečekaně, až sebou trhnu.

„Jasně že byl,“ je otevřenými dveřmi slyšet Malína.

„A jaký to bylo?“ křičí Chomáček.

„Fantastický. Je to sladkej kocourek,“ řve Malín jednak proto, aby ho bylo slyšet v rachotu a kvílení projíždějícího vlaku, a jednak proto, že z něj křičí pýcha sebevědomého kohoutka.

„Kolik sis dal čísel?“

„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej.“

Hezky to tady začíná, myslím si, ale pouze se usmívám, a to ještě opatrně, abych se někoho nedotkl. Mám práci. Konečně. Po dvou letech marného hledání jsem našel zaměstnání. Dva roky se pokouším uživit překládáním do češtiny, ale existence OSVČ – překladatele se živnostenským listem je na umření hladem. Dva roky hledám inzerátem stálé místo v solidním podniku. Kolik jsem už napsal odpovědí na inzeráty! Kolikrát jsem už propadl zoufalství! Kolikrát mě přepadl strach z budoucnosti! Co jsem se nachodil na pracák! A teď jsem najednou docela nečekaně dostal nabídku. A jenom ze známosti. Protože jsem si z beznaděje dal inzerát, že hledám místo, dokonce i do Andro magazínu.

Doporučil mě prý jeho redaktor Malín, kluk, který ode mě inzerát přijímal. Přišel do redakce a vůbec do Prahy asi před pěti nebo šesti lety. Osmý rok píši za směšné honoráře překlady cizojazyčných článků pro časopis Andro magazín a nyní se mi konečně odvděčil tím, že mi nabídl zaměstnání. Celá má dvacetiletá praxe zformulovaná do promyšleného profesního životopisu, který už dva roky rozesílám ve všech svých odpovědích na inzerované nabídky zaměstnání a konkursy, je mi úplně k ničemu. Pomohla mi jedině známost.

Ten kluk, se kterým se znám jen velmi povrchně, mě v redakci navrhl na místo redaktora, protože se mu prý líbila moje práce. O mé minulosti a schopnostech (naštěstí ani o neschopnostech) tady neví nikdo skoro nic. Jak může takové mládě vůbec rozumět mému překladatelství? Pomohla mi jen náhoda. Ne zkušenosti, kvalifikace a praxe. Náhoda ze známosti. Kdo má známosti, kvalifikaci ani moc nepotřebuje. Já jsem nikdy žádné známosti neměl. Tohle byl první případ, kdy jsem něco dostal ze známosti. A přitom Malína vlastně ani moc neznám. Zvláštní. Proč mě vlastně doporučil?

Šéfredaktor Chomáček nejprve mluvil o redaktorském pracovním poměru na dobu neurčitou a na plný úvazek. Jenomže šéfredaktor míní a majitel časopisu mění. Nic není tak růžové, jak to vypadá na první pohled. Podnikatel Musil, majitel a vydavatel Andro magazínu, mě přijímá pouze jako externistu bez pracovní smlouvy a na poloviční pracovní dobu. Může mě vyhodit ze dne na den, a když se mu zachce, nezaplatí mi ani korunu, protože nemám žádné písemné potvrzení, že jsem u něj pracoval. Jazykem zákoníku práce je to ústní dohoda o provedení práce, ze které se ani nepořizuje písemný záznam o ústní dohodě. Pracovní doba podle potřeby (tj. samozřejmě podle jeho, nikoli mé potřeby).

Vytoužený kapitalismus, liberalismus, svoboda podnikání, svoboda zchudnout, svoboda umřít hladem, svoboda doživořit do smrti v nedostatku a strádání. Ať se každý postará sám o sebe. Kdo nemá ostré lokty, hroší kůži, silný žaludek, drzé čelo a vylhaný úsměv, kdo nemá talent dělat kariéru, je neschopný ignorant a může si za to sám. A to je můj případ.

Přesto mám radost. Pociťuji úlevu od dvouletého vypětí a výčitek svědomí nad vlastní neschopností. Mám naději, že zase budu chodit do práce. Byly doby, kdy jsem chození do práce považoval za nutné zlo. Líbilo se mi, že ve Francii mají nejkratší pracovní týden na světě. Až budou nepracovní pondělky a pátky, tehdy bych chtěl být na světě, říkával jsem si. A pak mé rozmarné sny bezstarostného pracujícího realita surově převálcovala.

Redakci tvoří: šéfredaktor Zdeněk Chomáček (plný pracovní úvazek na řádnou pracovní smlouvu), redaktor Standa Malín (jeden a půl nebo snad dva pracovní úvazky, na řádnou pracovní smlouvu, jak jsem se dověděl z tiskové agentury Jednapanipovidala), zkušený redaktor v důchodu Antonín Hadoň (čtvrtinový úvazek, bez smlouvy) a korektorka Magda (pravděpodobně také čtvrtinový úvazek). O peníze jde přece každému vždycky až na prvním místě.

Za osm let, co jako externista píšu překlady do Andro magazínu (AM), je kromě paní Magdy znám všechny. Vídám alespoň jednoho z nich jednou měsíčně. Za celá ta léta jsem však s nikým z nich nikdy nemluvil déle než deset minut.

A od prvního do posledního června jsem tu také já (poloviční pracovní doba, bez smlouvy, osm tisíc hrubého). Později bych prý mohl dostat také normální pracovní poměr na dobu neurčitou. To ovšem znamená, že se tady musím osvědčit, kdyby čert na koze jezdil.

Odhodlán odvádět co nejlepší výkony v mezích svých schopností a neschopností, přicházím v pondělí ráno poprvé po nekonečných dvou letech zoufalství do práce. Jak zvládnu práci, prostředí a vztahy s lidmi ve specificky specifickém prostředí Andro magazínu (AM)? Mám z toho strach, ale bída naučila Dalibora housti a mně dala odvahu riskovat. Riskovat co? To, čeho se jako každý nejvíc bojím – neúspěch, ztrapnění, zesměšnění.

Poté co jsem si s důchodcem Antonínem Hadoněm podal ruku a doslova s radostí přijal jeho návrh, abychom si tykali, je mým prvním pracovním úkolem dát si na Chomáčkův příkaz udělat klíče ode dveří na pracoviště. Aby mi nemuseli pořád otvírat. S úlevou vycházím na ulici a hledám zámečnictví. Nenaházeli mi na hlavu hned na začátku haldu úkolů, jak jsem se obával. S tím kapitalistickým vykořisťováním v soukromém sektoru to zřejmě není vždycky takové, jak straší rozhlasová propaganda. Alespoň teď na začátku. Na chvíli si odpočinu od vysilujícího snažení nepůsobit na nové kolegy dojmem blbce. Za zhruba patnáct let jsem měnil zaměstnání jednou. Za poslední tři roky své zaměstnanosti třikrát. Pokaždé to pro mě byl nervák. Teď také.

Nejmladší redaktor Standa Malín se dostavil do práce již asi hodinku po začátku pracovní doby. Právě teď v pondělním ránu přijel do Prahy vlakem z Tábora. Vejde, když mě vidí, pronese směrem ke mně s nezúčastněnou zdvořilostí „dobrý den“ a k šéfredaktorovi Chomáčkovi:

„Čau, když jsem jel tady kolem vokna, tak jsem si říkal, že bych moh vyskočit a měl bych to kratší.“

Pár metrů od oken redakce vede železniční viadukt, po kterém každou chvíli strašidelně kvílí kola vagónů. Ocel po oceli. Podvozky dunících vagónů jsou právě ve výši horního okraje okna, přestože jsme ve druhém patře starého činžáku. V tak hrozném prostředí jsem ještě nikdy nepracoval. Nemohu s tím však nic dělat a jsem rád, že tady vůbec mohu být.

Vzpomínám na panoráma matičky Prahy za okny ministerského paláce, kde jsem jako bezvýznamný úředníček svědomitě odváděl otravnou práci celých osm let. Vzpomínám na malé, ale světlé kanceláře tiskové agentury, kde nás sice bylo nacpáno na dvě směny šest (kromě mě samé vdané holky), ale kde jsem se léta vypracovával na zručného překladatele publicistiky z celého světa. Oproti tomuhle to byl ráj. Ne, nesmím si postěžovat ani slovem. Když za to dostanu peníze, budu tady po dvou letech žebráckých příjmů, které mám za sebou, dělat cokoli. Snad jedině mytí záchodů bych odmítl. To jsem jako „absík“ nedělal ani na vojně. Snad si konečně vydělám alespoň nějaké peníze. Musím to tady vydržet (skoro) za každou cenu. Poraženectví? Zlomenost? Jak by ne! Po tom, co mám za sebou.

Šéfredaktor Chomáček mě předává redaktoru Malínovi. Zdá se, že mu budu neoficiálně podléhat. Později zjišťuji, že Malínovi tady v jistých mezích neoficiálně podléhá skoro všechno. Bez ohledu na to, že jsem starší, mi oznamuje, že si budeme tykat, když teď spolupracujeme. Horlivě souhlasím a nadšení dávám najevo křečovitým úsměvem. O vteřinu mě předběhl. Už jsem měl na jazyku stejný návrh, formulovaný ovšem poněkud zdvořileji.

Když si podáváme ruce, vzpomínám si, že jsem si s ním právě v této místnosti před několika měsíci také podával ruku, když jsem se tehdy náhodou dověděl, že má nebo nedávno měl narozeniny. (Tak to muselo být v dubnu.)

Celá léta chodívám jednou měsíčně do Andro magazínu – vypůjčit si a vrátit cizojazyčné časopisy a přinést překlady článků, které jsem doma napsal. Tehdy měl dlaň bolavou a sykl, když jsem mu ji stiskl.

„Strkal jste ji, kam jste neměl,“ pokoušel jsem se být vtipný, abych nepůsobil jako morous.

Měl jsem tehdy radost, že je o čem mluvit, protože jsem v tomto prostředí nikdy nevěděl, co si mohu dovolit a co ne, a opatrně jsem se držel zpátky. (Já se vždycky opatrně držím zpátky. Vyplácí se to, ale někdy je to škoda.) Vzpomínám si, že i tehdy mi stejně jako nyní jeho dlaň připadala veliká jako lopata. Ale měkká a teplá. Opatrně řečeno, není nezajímavý.

Někdo zvoní. Za Malínem přichází jakýsi mladík v netypickém elegantním saku bez klop a bez límce. Takové sako jsem nosil, ještě když jsem studoval. Abych ušetřil za krejčího, přemlouval jsem matku tak dlouho, až mi s nadáváním konečně na starším saku ustříhla límec, jehož výrazně módní fazóna již vyšla z módy, obratně obroubila okraj kolem krku, a zdarma tak vyrobila ze starého modelu nový.

Tenhle něžný, ale suverénní, vytáhlý hoša ovšem na svém modelu nemá límec ustřižený. Má na sobě skutečný model. Na první pohled je jasné, že se s Malínem znají, nebo znali velmi, opravdu velmi blízce. Krajan z rodného kraje přijíždí do Prahy a jeho zaměstnavatel – divadlo – mu poskytlo ubytování na svobodárně.

„Přece nebude bydlet se dvěma heterákama na pokoji,“ vysvětluje Malín a oznamuje šéfredaktorovi, že odchází s krajanem pomoci mu sehnat v Praze lepší bydlení. Jak to chce dokázat, je mi záhadou.

Mou spásou je pomenší bělovlasý Antonín Hadoň. Ještě nedávno, než mu zemřela matka, byl uveden v tiráži Andro magazínu pod latinskou variantou svého příjmení – Serpent. Aby se to maminka nedověděla. Ani nevím jak a najednou jsem s ním v debatě o tom, jak to v našich kruzích chodí.

„…ne, nepomáháme si navzájem, protože nejsme menšina jako každá jiná. Menšiny, politický, rasový, jazykový, náboženský nebo národnostní drží pohromadě, protože je spojuje nějaká silná vazba. Kdežto to, co drží pohromadě nás, znamená moc málo. Řevnivost je silnější. A ještě jsme se s tím museli donedávna, vlastně prakticky i dneska se s tím musíme skrejvat. Tohle je velice slabé pouto,“ poplácává se Antonín po rozkroku a odchází na záchod.

Držím igelitovou tašku a jednou rukou otevírám dveře na schody. Odcházím na nákup. Právě v té chvíli se kolem protáhne odcházející Malín se svým krajanem, zkoumavě si mě prohlíží (proč?) a důležitě mi manažerským tónem sdělí:

„Až se vrátím, tak si popovídáme co a jak. Teď musím pryč.“

„Já jdu nakupovat,“ odpovídám se smíchem, jako by bylo čemu se smát, a jsem rád, že jsem najednou sám.

Můj druhý pracovní úkol, který mi uložil šéfredaktor Chomáček, je zakoupit dva sáčky kávy a láhev saponátu na nádobí.

„Už se to musí umejt, už to takhle nejde,“ rozhorluje se Chomáček nad sprchovým koutem, plným špinavého nádobí.

Sprcha tady evidentně nahrazuje kuchyňský dřez. Jsem zvědav, zda mi bude jako nováčkovi nevtíravě naznačeno, že by se hodilo, kdybych se nabídl, že tu horu nádobí umyji.

V žádném z předchozích zaměstnání bych se nesnížil k tomu, abych šel nakupovat kancelářské nebo dokonce kuchyňské potřeby. Byly doby, kdy bych nikdy nepřistoupil na zaměstnání bez pracovní smlouvy na dobu neurčitou. V obrovských institucích, kde jsem pracoval, by to ode mě nikdo ani nechtěl. Přesto jsem teď šťastný, že mám alespoň něco. Jako blecha, jak říkává máti. Je jiná doba. Mám práci. Uvidím jakou.

Je pondělí. V pátek, než jsem nastoupil, mě Chomáček po skoro měsíčním dohadování o termínu návštěvy konečně dovedl představit šéfovi – podnikateli Aloisi Musilovi. Přijal nás v obrovské kanceláři s obrovským psacím stolem, obrovským počítačovým monitorem a starožitně vyhlížející sedací soupravou. V rohu chladnička se zasklenými dvířky a v ní láhev sektu.

Vydavatel Musil, sice také přes čtyřicet, ale trochu mladší než já, prý více než jednou rozvedený, má mírně kovbojský styl (amerikanofil?) – kostkovaná košile, přiléhavé kalhoty, veliké kanady nebo nějaké sportovní boty, mladistvě oholená hlava, oči jako skleněnky. Nedávno slavil veřejně „svatbu“ s andělsky půvabným, štíhlounkým jinochem, který nebude o mnoho starší než jeho syn. Musil vypadá, že je stále příjemně naladěn. Mít jeho prachy, byl bych také pořád v růžovém rozmaru. S vyděláváním peněz jistě má i starosti. Já také, ale na jiné úrovni. Soukromě podnikat začal Musil již na sklonku socialismu, kdy prý býval podnikovým ředitelem. Jak se zdá, dnes našel seberealizaci (Šťastný to muž, řekla smutně paní kněžna.) v provozování nočního baru s varietním programem. Z ředitele národního podniku kabaretiérem. Na první pohled je zřejmé, že má ředitelské zkušenosti z jednání s lidmi.

Vybaven informacemi načerpanými z jeho medailónku v Andro magazínu, v jeho komfortní velkopracovně přemýšlím, zatímco on telefonuje, co bych tak řekl. Snad se zmínit o velikánské zvětšenině středověké rytiny nějakého městského panoramatu s latinským nápisem Schlanium, která visí na zdi. Až později zjistím, které je to město. Samou nervozitou se zmohu jen na poznámku o několika desítkách, možná stovkách láhví od whisky nejrůznějších značek, seřazených na skříních a policích jako lovecké trofeje po stěnách zámeckého salonu:

„To jste všechno vypil?“ (To jste všechno sám ulovil?)

„To je všechno plný,“ odtuší podnikatel Musil s polichoceným údivem, leč zřejmě zklamán, že nejsem hovornější. Ano, měl bych něco říct, ale co? Plkat společenské banality mi vždycky připadá hloupé. Proto hloupě mlčím. Pouze reaguji na šéfovu humornou narážku na účet Chomáčka. Chomáček si se společenskou vytříbeností sobě vlastní nechá dobírání s úsměvem líbit. Ne nadarmo je populárním konferenciérem, televizně známou tváří. Už se chystám navázat na Musilovu zmínku o cestě do Spojených států, na kterou se minulý měsíc vydal se svým mladým krásným milencem, vlastně spíše „manželcem“, ale v tom opět zavrčí telefon. Potom se mluví o tom, že odběratelé časopisu neplatí faktury. Ještě štěstí, že Zdeněk Chomáček, usazený na pseudorokokové pohovce vedle mě, ví vždycky co říci. Pochváleni buďtež mluvkové. Jsou solí každé společnosti. I přes mou mírnou sociální fobii (neboli trapnou málomluvnost) končí audience uspokojivě.

Jak je možné, že jsem já se svou ušlápnutostí ještě neskončil v chudobinci? Asi jedině proto, že zatím žádné chudobince neexistují. Ale ještě mohu dopadnout například jako bezdomovec. Takovéhle pocity na mně ale nikdo nesmí poznat. To by byl můj konec.

Jakožto nový se musím na všechno ptát. Nevím, co se jak a kde dělá. Malín se ochotně zhostil úlohy instruktora a trpělivě vysvětluje podrobnosti. Připadá mi, že vysvětluje a poučuje rád. Mně může jít jedině o to dostat tady místo na trvalo, to znamená osvědčit se a vycházet s kolegy co možná nejlépe. Jakákoli jiná ctižádost je zde pro mě luxus. Malín zde jako jediný kouří a kupodivu nikdo nemá námitky, dokonce ani Antonín Serpent (Hadoň), přestože má nemocné průdušky. Vypadá to, že mladý princ si může dovolit všechno.

Vzpomínám – ne, nechci vzpomínat – na nervující konflikty s mladým a dravým šéfíčkem odděleníčka, minimálně o patnáct let mladším než já, na jednom mém bývalém pracovišti před lety, který navzdory zákazu kouření, již tehdy vydanému generálním ředitelem, s vážnou tváří tvrdil, že pasivní kouření je propagandistický nesmysl a cigaretový kouř škodí jedině těhotným ženám a malým dětem. Já prý nejsem ani jedno ani druhé, tak co pořád chci.

Jeho vyzáblá milenka – inteligentní, mazaná a cílevědomá drzá holka bez zábran, která nemohla mít děti a zřejmě proto hodlala udělat velkou kariéru a ze které si on neoficiálně udělal svou zástupkyni, ho v tom neochvějně podporovala. Zákaz nezákaz, oba klidně hulili v místnosti, kde pracovalo osm jejich podřízených, vesměs starších než oni. Spolu vládli svému odděleníčku, ve kterém jsem si dovolil protestovat jenom já. A potom jsem dostal výpověď pro nadbytečnost. Výpovědní lhůta, dva platy odstupného a po deseti letech v redakci jsem byl na dlažbě. V důsledku toho také na prahu nervového zhroucení. Ten rok byl strašlivým mezníkem v mém životě. Následovala registrace na úřadu práce. Nezaměstnaný.

Ne, nesmí se to opakovat. Nezbývá mi nic jiného než se smířit s tím, že pravda a kariéristé vítězí. Pravda někdy po tak dlouhé době, že se jejího vítězství už nedožijeme, zato intrikánská klika vítězí vždycky hned. Po dvou desítkách let boje proti sobectví a bezohlednosti kuřáků (zahájeného již na vojně) jsem podlehl. Nemám na to, abych změnil svět.

Nicméně první den na novém místě proběhl bez katastrof. Poloviční pracovní doba utekla jako voda. Připadám si znovu, jako když jsem po vojně poprvé nastoupil do práce a stal se ze studenta pracujícím. Kdyby se tak dalo mládí vrátit. S oblibou opakuji nesmyslnou nostalgickou větu: Kdybych byl tenkrát věděl, co vím dnes, bylo by všechno jinak… Nejfantastičtější sci-fi je představovat si, jak bych to tenkrát udělal dnes.

Redakce jsou dva kanclíky ve starém činžáku. Malín zde dokonce i bydlí v podnájmu u svého zaměstnavatele Musila. V pokoji hned vedle redakce. (Z psychohygienického hlediska nerozumné, ale mně do toho nic není. Nebudu nikomu vnucovat své rozumy.) Když ráno přichází rozespalý přímo z postele na pracoviště, zívá a protahuje se naprosto bez zábran jako doma. Sotva vejde, zapálí si cigáro a jde si na chodbu ke kuchyňské lince připravit snídani.

„Ty hulíš už před snídaní?“ neodpustím si údiv.

K mému překvapení jde hned cigaretu típnout do sprchového koutu, vrátí se a zařehní se:

„Už jsem před tím snídal, měl jsem dvě kostičky čokolády.“

S chutí bych otevřel okno, ale mohlo by to vypadat jako provokace. Jak to tady bude vypadat v zimě, až venku bude mrznout? Pokud tady ovšem do té doby vydržím. Nebude to snadné. Vyvětrat a zase vytopit tuhle ratejnu se čtyři metry vysokými stropy a malými okny nebude žádná legrace. Možná myslím příliš dopředu. Ne, nesmím být příliš náročný. Jsem poražený, ne vítěz. Nemohu si vybírat. Nemám z čeho. Cílem je uživit se. Metodou je vyjít s každým. Své názory si musím nechat pro sebe. Třikrát mě připravily o místo, byť jsem je neprezentoval nijak vehementně.

Přichází Antonín. Chodí do práce třikrát týdně. Sotva vejde, říká, že se mu dnes špatně dýchá. A tak na jeho požádání ochotně otevírám okno. Dobrá záminka i chvályhodný důvod. Jsou s Malínem velcí kamarádi, ale to mladému Malínovi nebrání kouřit v přítomnosti Antonína s nemocnými průduškami, který by mohl být jeho otcem, málem i dědečkem. Za okny lomozí projíždějící vlak a kolejnice kvílí.

Moderátor, šéfredaktor Chomáček mě překvapil tím, že jako suverénní celebrita a žoviální šéf neumí psát na počítači. Opatrně se mnou dojednává, že vedle redaktorské práce pro něj občas budu psát i jeho šéfredaktorskou korespondenci a korespondenci pro Svastepo. No proč ne.

Nedávno jsem se pokusil dostat místo soudního zapisovatele, na které se v inzerátě požadovala znalost psaní „na PC Word“. Otec mi tehdy doporučoval, že bych mohl jít skládat zboží do polic v samoobsluze asi za čtyři až šest tisíc hrubého, jak se kdesi dočetl. (Později však sám zjistil, že dokonce ani takové místo nikde není volné.) Řekl jsem si, že za stejný plat bych mohl dělat něco kvalifikovanějšího a navigován nabídkou místa soudního zapisovatele jsem šel na kádrovku, pardon dnes na personální oddělení obvodního soudu. Psát na počítači je to jediné, v čem si jakž takž věřím. Proč bych to nezkusil?

Soudní kádrovačka, pardon personalistka, na kterou jsem dvě a půl hodiny čekal, až se vrátí z oběda, mě posadila k počítači a po krátkém diktátu konstatovala s údivem:

„Vy vážně psát umíte. Ale proč, prosím vás, pane magistře, chcete dělat písařku?“

(Žádní soudní zapisovatelé neexistují, jsou jenom zapisovatelky, jak jsem dodatečně pochopil.) Tomu, že již přes rok nemohu sehnat žádnou práci odpovídající mé kvalifikaci, nechtěla rozumět. V metropoli sice je hodně pracovních příležitostí, ale také hodně pracovních sil. Vypočítala mi budoucí plat s bídou na devět tisíc hrubého.

Radost mi však zkazila, když jsem se od ní za několik dní dověděl, že vedení soudu rozhodlo, že volné místo zapisovatelky dostane čerstvá mladá absolventka ekonomické školy.

„Víte, vy si za půl roku najdete něco lepšího a my zase budeme hledat někoho jiného.“

Naivka. Přemohl jsem vztek a zklamání a se sebeovládáním jsem odtušil:

„A ta slečna se vám možná už příští měsíc vdá a za půl roku zůstane doma na mateřské, což by se mně stát nemohlo.“

Ani kdybych se o to snažil sebevíc. Personalistka neřekla nic. Kdoví čí známý byl otec čerstvé maturantky. Asi za půl roku jsem uviděl inzerát, že týž obvodní soud opět hledá „soudního zapisovatele.“ Ve skutečnosti maturantku.

Šéfredaktor Chomáček mi nadiktoval dva tři dopisy. Po delším zápolení s Wordem vyšší třídy, než mám doma, jsem je zeditoval, zformátoval a po nervujícím zápasu s tiskárnou (tenhle typ doma nemám) dokonce i vytiskl. Předložil jsem mu dva výtisky od každého dopisu. Byl evidentně spokojen. Já také. S chválou se však podle jeho názoru asi nemá plýtvat, a tak neřekl nic. Já také ne.

V grafické úpravě úředního dopisu mám jak teoretickou pomaturitní průpravu, tak bohatou praxi. Jakou spoustu odpovědí jsem napsal na inzeráty (ve kterých se to hemžilo deprimujícími diskriminačními urážkami typu „do 30 let,“ „do 35 let“, „do 40 let“)! Když jsem však byl ze zoufalství ochoten dělat třeba sekretářku (dnes se říká asistentku), přesněji sekretáře, firma na mou odpověď na její inzerát ani nereagovala. Nemám ani potřebné tělesné tvary, ani dostatek mládí.

Jenom kdyby tady měli nějakou příručku o nové verzi Wordu a hlavně o tiskárně. Pracovat s počítačem, aplikacemi, textovým procesorem atd. jsem si již na konci své zaměstnanosti nastudoval sám z příruček v Městské knihovně v době před její rekonstrukcí, kdy se tam ještě neplatilo za každou maličkost. Jsa bez práce, když jsem potřetí přišel o místo, jsem se odvážil pustit žilou svému bankovnímu účtu a s krvácejícím srdcem jsem si koupil počítač a tiskárnu, abych mohl doma psát překlady. Když člověk přestane chodit do práce, je najednou sám. Radit se o tom, jaký počítač a jaký software si mám pořídit, jsem se mohl jedině s prodavači (někteří z nich byli spíše pouze podavači). Žádného známého, který by tomu rozuměl, nemám. Když člověka život skřípne a on zůstane sám, je pro něj všechno problém. Každý finanční výdaj je riziko. Dokonce jsem se styděl svěřovat se se svými problémy. Jako kdybych si je zavinil sám. Být na velké problémy sám, je nebezpečné. Kdybych neměl Ondřeje a rodiče, nevím, jak bych snášel rány osudu. Nikdy nepřestanu být Ondrovi vděčný za psychickou podporu.

Závist se mě zmocnila, když jsem zjistil, že existují učebnice ovládání počítače a jeho aplikací nejen pro vysokoškoláky a středoškoláky, ale už i pro základní školy. (Když jsem já maturoval, některé pojmy ještě neexistovaly.)

Po dlouhých měsících obíhání pražských a hradeckých prodejen počítačové techniky a knihkupectví s knihami o počítačové technice a porovnávání cen a parametrů jednotlivých značek a neznaček v cenících jsem si domů tramvají přivezl krabice s tímto výkřikem špičkové techniky, zmítán obavami. Co když to nedokážu smontovat? Co když se nenaučím ovládání? Vždyť to není vysavač. Udělal jsem dobře? Takových peněz. Stojí to vůbec za to?

Ve třech posledních zaměstnáních jsem na pécéčku psal několik hodin denně. Ale uměl jsem na něm udělat jen to, co jsem potřeboval. Když se v počítači něco porouchalo, zatelefonovali jsme podnikovému ajťákovi. Komu zavolám doma teď? Připadal jsem si a také jsem byl na všechno sám. Vyplatí se ta obrovská investice? Na chození do počítačového kursu jsem neměl peníze, protože jsem byl bez práce. Díky příručkám jsem to za těžkých nerváků zvládl sám a zadarmo. Snad jediné plus mé nezaměstnanosti. Jenomže tohle umí každá lepší sekretářka. Vyběhal jsem si živnostenský list, nastudoval složité jednoduché účetnictví a pln obav začal podnikat jako překladatel. Nestal jsem se soukromníkem kvůli vidině zbohatnutí, ale proto, že jsem jinou obživu nenašel a nechtěl jsem žít z podpory v nezaměstnanosti, která nestačila ani na náklady na bydlení.

Bez příruček jsem jako bez ruky. Potřebuji si nové věci předem nastudovat nebo absolvovat kurs, dostat odbornou instruktáž a pokud možno metodicky osvojenou látku procvičovat. Nepraktické akademické myšlení ve mně kdysi zformovala filozofická fakulta. Opakem jsou všeumělové, kteří se diletantsko-fušérsky naučí za pochodu cokoli, nebo spíše dělají, že něco suverénně ovládají. Jakživi by nevzali do ruky učebnici, ale bravurně odkoukají a okopírují od kolegů, jak se co dělá. Primitivní metodou pokusů a omylů, kterou já tolik opovrhuji, se sami naučí (alespoň povrchně) to, na co bych se já napřed přihlásil do specializovaného kursu. Kdysi. Dnes na to nemám peníze. Odbornost neboli profesionalita přece vyžaduje předchozí studium. Praktikové bez zábran se odváží dělat jakoukoliv práci, o kterou stojí, i když ji neumějí a nemají pro ni žádnou předchozí průpravu. Já mám pochybnosti, zda tady zvládnu práci redaktora, ačkoli jsem pracoval deset let v tiskové agentuře jako překladatel a redaktor. Oni se klidně pustí do čehokoli. Takový typ je Malín. Má úspěch, jde stále nahoru, zatímco já jsem skoro dva roky bez místa a téměř bez příjmů.

Ochotně mě zasvěcuje do ovládání šestsetdvojky. Prý se tak dobře hodí právě ke zpracovávání redakčních materiálů, že se jí novější texťáky nemůžou rovnat. Spíš bych řekl, že tady někdo nechce investovat do nového softwaru. (Prehistorický textový procesor T 602 jsem se kdysi rozhodl nekoupit, bez drahého Wordu se dnes překladatel snad neobejde.) Jsem zvyklý zacházet s myší. Malín mě ale vytrvale přeučuje na ovládání bez myši – jako leváka na psaní pravou rukou. (Jde to vůbec bez myši?) Proč mu tolik záleží na prosazení vlastní vůle v tak nesmyslné záležitosti? Nevzpouzím se. Podle zlatého pravidla číslo jedna má nadřízený (i když podstatně mladší) kolega vždy pravdu. Podle zlatého pravidla číslo dvě, nemá-li nadřízený pravdu, řídíme se zlatým pravidlem číslo jedna.

Je ale docela vlídný. Při nejbližší vhodné příležitosti zavře ve své kanceláři dveře, aby nás nebylo slyšet, a zasvěcuje mě do situace: Zdeněk je sice šéfredaktor, ale materiály do čísla vždycky dodává pozdě. Jako předseda Svastepo Zdeněk pořád jezdí po republice. Potřebuje, aby mu někdo dělal sekretáře, protože sám se za spoustu let nenaučil do počítače ani klovnout. Když mu budeš dělat poskoka, nestihneš vlastní práci pro časopis a Musil tě vyhodí, tak jako vyhodil tvého předchůdce Poldu. Drž se u mě a dělej jenom pro časopis. Já jsem tě navrhl na tohle místo. Já jsem říkal Lojzovi Musilovi, že by ses na to hodil.

„Děkuju ti za to. Jsem moc rád,“ upírám na něj vděčné oči, abych se odměnil alespoň takhle.

Snížit se k projevům vděčnosti neboli úplatku ve formě láhve vína nebo bonboniéry mi hrdost (Nebo je to lakota?) za celý život nikdy nedovolila, dokonce ani v době, kdy jsem si to finančně mohl dovolit, natož nyní. Kdyby nebylo mé falešné hrdosti, možná bych nebyl ve svém věku bez práce. Je lepší rovná páteř nebo plná kapsa? Vybral jsem si, mám, co jsem chtěl. Ne, tohle jsem nechtěl.

Za pár dní se se mnou zavře Chomáček do své kanceláře a zasvěcuje mě do situace ze svého hlediska: Standa Malín táhne s Musilem. Už to není jako dřív. (Ano není, teď už Malín s Chomáčkem nechce spát, jak mi brzy prozradí Antonín.) Vytratila se tady kolegialita. Od 1. ledna nás financuje soukromý podnikatel Musil, už nejsme ve státním vydavatelství Pictus jako dřív. A Musil má své plány. Nechce, aby se tady dělalo něco pro Svastepo. Jenomže takhle to nejde. Já musím dělat pro časopis i pro Svastepo. Svaz musí někdo řídit, musí vyvíjet činnost. A tak tady teď válčíme. Musil jako vydavatel hlídá, jestli neutrácíme jeho peníze za poštovné pro Svastepo a podobně. Hlídá každou korunu. Jenomže Andro magazín je přímo napojený na Svastepo. Kde má Svastepo vzít finance na činnost? Ale šéfredaktorem jsem tady já a já si to pohlídám. Já řídím časopis a Musil ať se stará o ostatní svoje podniky. (Pochybuji, že by na to majitel Musil přistoupil, ale nejsem v postavení, že bych mohl říkat, co si myslím.)

Ke komu se mám přiklonit? K titulárnímu šéfredaktorovi Zdeňkovi Chomáčkovi, téměř legendárnímu vůdci hnutí a populárnímu televiznímu konferenciérovi, nebo výkonnému orgánovi a vydavatelovu kamarádovi Standovi Malínovi, který dělá většinu práce na časopisu? Vždycky jsem si dával pozor, abych byl pokud možno nezávislý a soběstačný. Nerad jsem někomu zavázán. Nerad slibuji. Člověka to omezuje. O co jde v soupeření těch dvou? O mě? O to, aby jeden druhého podrtili?

Chomáček mě žádá, abych cestou domů z práce zašel na poštu a doporučeně podal pár úředních dopisů, které posílá jménem Svastepo. Poštovné mi zítra proplatí. (Kdyby dal dopisy Musilově sekretářce do hromadně odesílané podnikové pošty, Musil by zjistil, že se korespondence Svastepo vede na jeho náklady.)

Následující den mě Malín žádá, abych cestou domů z práce zašel na poštu a poslal jeho soukromý doporučený dopis do Tábora. „Kocourkovi.“ Zítra mi poštovné proplatí. S radostí vyhovím oběma. Jak dlouho se však dá sloužit dvěma pánům?

Třetí den. Občas telefonuje nějaký cizí turista a požaduje informace o gayských podnicích v Praze. Redakce totiž funguje jako informační středisko Svastepa. Mezi mé povinnosti patří poskytovat informace v angličtině a francouzštině. Němčourštinou naštěstí nevládnu. Tu si obstarává Chomáček sám. Standa se cizím jazykům nevěnuje. Ke konverzaci po telefonu přistupuji s obavami, pražské lokály jsou pro mě španělskou vesnicí, v tlumočení nemám praxi. Je špatně slyšet. Otevřenými okny se vnucuje rachot vlaku a kvílení jeho kol v zatáčce. Musím se ale osvědčit, musím to zkusit. Malín mi ze seznamu v Andro magazínu vybírá doporučeníhodné podniky a já překládám do telefonu. Šlo to lépe, než jsem čekal.

Přichází buclatá Australanka a chce vědět, kde je v Praze neb okolí gayská nebo lesbická čtvrť – ale nemusí být výlučně gayská, mohlo by tam být i genderově smíšené obyvatelstvo, připouští blahosklonně. Dožaduje se také informací o situaci v lesbických kruzích v Litvě - totiž ne v Litvě, v Lotyšsku, tam teď z Prahy pojede. To už je horší, jak bychom to tady mohli vědět?

Zdeněk i Standa žijí sami. Netají se přede mnou tím, že jejich minulé lásky skončily. Oba dnes někoho hledají. Malín nadšeně vypráví Antonínovi a Zdeňkovi (já jen tiše naslouchám) o své nové lásce – nádherném, štíhlém, vysokém, děsně milém, příjemném, chytrém klukovi z Tábora, u kterého strávil víkend. (Když jsem já byl v jeho věku zamilován do nějakého kluka, neřekl jsem o tom živé duši. Neměl jsem o tom komu říci a dával jsem si velký pozor, aby to na mně nikdo nepoznal.)

„Je to kocourek.“ Za chvíli „kocourkovi“ do Tábora telefonuje. Cukrují jako dvě hrdličky. Standa se směje a blaženě se protahuje se sluchátkem u ucha. Skoro si domýšlím, jaké lechtivé důvěrnosti si sdělují. Za okny rachotí vlak, pomalu se sunoucí k Hlavnímu nádraží, a kola kvílí. Ocel o ocel. Když jsem kdysi z práce telefonoval meziměstsky Ondřejovi do Hradce, nebo on mě, dbali jsme oba úzkostlivě na to, abychom neřekli jediné slovo, které by eventuálně naslouchající spojovatelce v ústředně prozradilo, jakého charakteru je náš vztah.

Antonín Serpent (Hadoň) nad rozzářeným Malínem jenom mává rukou. Za několik dní telefon oněmí.

„To asi Musil dostal účet za telefon a odpojil nám linku. To víš, Standa volá rodičům domů do Brodu. Zdeněk Chomáček tam taky má maminku. Nebo Standa vždycky vykecává s nějakým klukem. Když ještě byl AM v Pictusu, to byly vždycky třičtvrtěhodinový hovory po telefonu. Ale tam to Chomáček jako ředitel Pictusu vždycky pokryl,“ vypráví Antonín, „tady je všechno jinak. Jenomže jak může pracovat redakce bez telefonu?“

Přichází jakýsi čtenář. Chce si koupit poslední číslo Andro magazínu a vyzvednout si odpovědi na svůj seznamovací inzerát, který si dal do minulého čísla. Za okny rachotí vlak. Vzpomínám si, s jakým strachem a vzrušením jsem si kdysi před mnoha lety šel já vyzvednout odpověď na svůj první seznamovací inzerát. Tady se dnes něco takového považuje za stejně všední věc jako inzerát na výměnu bytu. Chvílemi si připadám jako v jiném světě. Na hodně věcí si zvykám.

Otevřenost, s jakou se tady mluví o erotických vztazích, je mírně vzrušující (a pro mě zpočátku trochu šokující). Postupně se těch lidí přestávám bát (V podstatě se lidí bojím celý život.) Je tu vlastně docela veselo.

Dva roky jsem pracoval doma. Byl jsem skoro stále doma sám, protože máti a otec jsou skoro stále na chatě za Prahou, domů jezdí nepravidelně. Návštěvy jsem si domů nikdy nevodil – co kdyby náhodou přišli naši? Většinu dne jsem sedával u počítače a psal překlady pro nějaký časopis nebo překladatelskou agenturu. V soustředění jsem si ani neuvědomoval, jaká je to nuda a jak mi chybí společnost. Tady jsem zase po dlouhé době mezi lidmi. Dokonce mám chuť jim říkat rodnými jmény Stando, Tondo, Zdendo, tak jako si říkají oni mezi sebou. Možná tu důvěrnost najednou i přeháním. Je hezké mít alespoň dobré známé.

Tady v redakci je rušno jako v kavárně. Za Stanislavem každou chvíli přichází na návštěvu nějaký kamarád – samozřejmě samí mladí kluci. Prý vesměs jeho bývalé lásky, prozradil mi Antonín, který tady zřejmě ví všechno.

„Ááááhóóój, lásko,“ obrátí se Standa na otáčecí židli od počítače k příchozímu, „pocééém…“

Políbí se jako rodní bratranci a z pracovní doby se stává mejdan. Dáme cigárko, nalijeme si něco dobrého a pokecáme, hlaholí Standa. Hoďku nebo dvě. Může si dovolit snad všechno. Z cédéčka pěje jako vždy jeho zbožňovaná Eva Olmerová. Staří kámoši žvatlají a chechtají se. Ovšem jenom oni dva, ostatní ke své zábavě nepřiberou.

Já jsem tady na práci, ne na zábavu. S přemáháním dělám, že neslyším, jak si vyprávějí své nejnovější pracovní a milostné úspěchy i nezdary, a překládám do počítače článek. Soustředit se tady na práci dá docela námahu. Za oknem rachotí vlak. Kdyby si každý zval na pracoviště tolik návštěv jako Stanislav…

Ráno v devět přicházím do práce horlivě první.

„Zabouchej na mě, až ráno přijdeš. Já mám rozbitýho budíka,“ žádá mě Standa.

Každé ráno bouchám na dveře jeho kutloušku, dokud neslyším zevnitř jeho rozespalé:

„Jóó, díky.“

Kupodivu mě vždy zve do svého budoáru. Ale nejdu. Nevtírám se nikomu do soukromí. Jestliže do půl hodiny ze své jeskyňky nevyleze, jdu zabouchat znovu.

„Jó, už jsem vzhůru.“

Většinou před desátou odemkne a vypotácí se na chodbu v tričku a ve slipech. Flamendrovo kalné ráno aneb playboy v nedbalkách. Pantofle za sebou šourá jako rezident domova důchodců, bez zábran nahlas nechutně zívá a tváří se přitom jako rozšlápnutý citrón. (No to je úroveň, bouří se ve mně dobrý vkus neboli snobismus.) Ale má krásné dlouhé nohy. Otevře chladničku a zavrčí: „Už zase namrzá, mrcha.“

Připravuje si snídani. Tři dny za sebou se mě zcela nelogicky ptá, zda nemám cukr. (Já ti ho koupit neskočím, hošánku.) Baví mě, že si jde zuby čistit k umývadlu ve sprchovém koutu vždy před snídaní. Já si čistím zuby až po jídle. Berani jsou prý odvážní, protože si s dětinskou naivitou nejsou vědomi nebezpečí. Velmi se však bojí tělesné bolesti. Například zubaře. Proto si tak usilovně čistí zuby? Jinak své zdraví zanedbává.

Snídá většinou jogurt (jako já) nebo dětské piškoty namáčené v obrovském šálku čaje s mlékem, nebo co je to za hnědavou tekutinu. (Narozdíl ode mě prý nejí maso.) Střídavě krmí jednou a touž rukou sebe a Musilova malého knírače Dona, který celý den volně pobíhá po celém patře. Mám rád malá zvířátka, ale hygienymilovnost (kterou můj Ondřej označuje jako štítivost) mě nutí, pokaždé když nějakého pejska nebo kočičku pohladím, si umýt ruce. A kdo by si chodil při práci mýt ruce každou chvíli? Zvířátka tedy hladím jen příležitostně. Že bych s nimi stoloval a přitom si od nich nechal olizovat prsty jako Stanislav, by se mně vážně stát nemohlo ani náhodou.

Standa odchází na záchod. Mezitím se dostaví Chomáček:

„Náš princ už vstal?“

Dnes přišel také Antonín. Popovídá si s kníračem Donem a potom začíná třídit a zpracovávat dopisy čtenářů. Píše odpovědi na jejich rodinné a psychosexuální problémy. Antonín je studnice moudrosti a chodící kronika pražské gayské společnosti. Ohromuje mě tvrzením, že si pamatuje dokonce i mě ze smíchovských lázní. Byl jsem tam ze zvědavosti jen párkrát a je to tak dávno, že si na to sám vzpomínám již jen matně.

Standa a Antonín se do sebe zase jednou pustili. Rozverné slovní šarvátce otevřenými dveřmi pobaveně přihlíží Zdeněk Chomáček. Dobromyslně, jako by to byl jeho vlastní syn, důchodce Antonín vytýká Standovi – napůl z legrace – jeho milostnou přelétavost, tedy konkrétně promiskuitnost. Standa nakonec debatu briskně usekne neporazitelným argumentem:

„No jo kritizuješ a závidíš, protože sám už nemůžeš!“

Antonín, vlastních dětí nemaje, má ke Stanislavovi vztah otcovský, nebo, jak sám říkává, spíše mateřský. Mlčky udělá s rezignovaným úsměvem gesto říkající: Můj ty smutku, takhle to drzé mládě mluví se mnou! To to chlapec přehnal, říkám si v duchu, ale nejsem v pozici, kdy bych si mohl dovolit kritizovat. Když si to nechá líbit Tonda, co je do toho mně?

„Docela jsem trošku chytil barvu,“ prohlíží si Stanislav paže. „Včera jsem se byl na hoďku opalovat tamhle na stráni.“

Proč mi to říká? Nebylo by špatné jít se také opalovat. Že bych mu navrhl, abychom šli zítra spolu? Nabídl bych mu, že mu namažu záda opalovacím olejem. Nemá špatné tělo, až na jednu vadu – pořád ho má oblečené. Myslím, že se stydí za svůj černě chlupatý hrudník. Hlupáček. Stejně by nechtěl. Tak proč mi to říká?

„Kdysi jsem se hodně chodil opalovat na nudu, ale od té doby, co lidstvo vymyslelo ozónové díry a rakovinu kůže, si dávám pozor. Lepší být bledý jako jogurt ale živý, než kakaový ale mrtvý. Chodíš na nudu? Kam?“ sonduji.

„Na Džbán, ale včera jsem nebyl na Adama. Jenom tady kousek na stráni.“

Přemýšlím, zda se mám pokusit. Stejně by to bylo marné. Důležitější je zvládnout práci.

Druhý den ráno, když princ půl „hoďky“ po mém zabouchání vyleze ze své sluje a jsme zatím v redakci sami, se neovládnu a řeknu mu opatrně formulovanými slovy, že to, co včera vmetl bezbrannému starci do tváře, byla klackovitá sprostota.

„To byl jen vtip. To my se jenom tak škádlíme. Von to tak nebere,“ ledabyle mě odbývá protahující se Standa.

Nejsem si tím tak docela jist. Mě by to na Antonínově místě urazilo. V podobných situacích se vždycky vciťuji do pozice slabšího, poraženého, toho, komu je ubližováno. (Zásadní chyba! Úspěšní lidé se vždy ztotožňují s postoji vítězů, učí nás tolik módní překlady amerických příruček na téma „schopným manažerem snadno a rychle.“) Přecitlivělostí spolehlivě k nezdaru!

Při příští šarvátce mezi Standou a Tondou se však Stanislav skutečně rozzuří. Když už má po krk výtek ohledně své beraní povahy, zareaguje zkratově – postaví se doprostřed kanceláře a umíněně se rozkřikne:

„Jsem, jakej jsem, a nechci bejt jinej!“

Div že si přitom tvrdohlavě nedupne nožkou. (Berani jsou tvrdé umíněné palice.)

„Fakt jo? Docela smutný,“ neodpustím si.

Zarazí se, když se po něm podívám a když si uvědomuje, že nepronesl právě inteligentní výrok. Vždy se cílevědomě snaží jednat inteligentně. Má ctižádost působit inteligentním dojmem. Tentokrát zase přestřelil. Zmlkne a otočí se ke svému stolu. Z jeho pohybů a výrazu se dá vyčíst, že ho všichni zraňují, stále ho někdo kritizuje a poučuje, co by měl a neměl dělat, nikdo ho nechápe, všichni mu překážejí… a vůbec.

Hlavně si však uvědomuje, že řekl nepravdu. Myslím, že si je velmi dobře vědom svých beraních slabostí – sám sebe studuje – a že se ve skutečnosti usilovně snaží udržet je na uzdě. Hledá životního partnera narozeného v takovém astrologickém znamení, které se hodí k Beranovi.

„Aby mě usměrňoval a tlumil,“ uklouzne mu v jedné vzácné chvilce. Proto má za sebou takových pokusů už nemálo. Je to přístup vědecký nebo iracionální? Jako v kleci bláznů.

Občas mě překvapí jeho sebedůvěra. Nemám rád sebevědomé lidi. Sebevědomci svou sebejistotou ostatní urážejí. Zaskočí mě sebedůvěra, s jakou se posuzuje, když vysloví i zcela prostou větu:

„Teď už jsem dospěl.“

V devětadvaceti je už skoro na čase, myslím si. Beranům trvá dlouho, než dospějí. Odvaha, s jakou sám sebe hodnotí, je mně cizí. Mluvit o svých osobních vlastnostech mi dělá potíže. Když jsem prožíval pubertu, přiváděly mě zmínky o mém dospívání do bolestných a ponižujících rozpaků. On něco takového asi vůbec nezná. Nemá zábrany. Jeho sebevědomí vůbec není oslabováno jeho nedospělostí, což mi připadá nepatřičné.

„A máš na to nějaké potvrzení?“ ptám se s nevinně kamennou tváří.

„Na co?“

„No že jsi dospěl.“

„Ne. Proč?“

„Jak to tedy chceš dokázat? Ono to na tobě totiž není vidět.“

Jsem spokojen, když vidím, jaký opravdový údiv, překvapení a pobouření se mu zračí ve tváři. Dotčený výraz úst, přecházející už už do nasupenosti, prozrazuje, že jeho sebevědomí je otřeseno, jeho důstojnost uražena. Ovšem jenom lehce. Musím se ušklíbnout, aby pochopil, že je to jen vtip, ale i potom je zaskočen a mračí se. Spokojeně se dám zase do práce. Nejde mi přece o nic jiného než se tady osvědčit. A trochu popíchnout tu jeho bohorovnost.

Leccos z toho, co o sobě říká nebo píše do Áemka, bych já normálně nevyslovil: „Maminka si nakonec uvědomila, že jsem její vlastní krev a smířila se s tím, že jí nedám vnoučata.“

Nezaráží mě obsah jeho prohlášení, ale bezostyšnost, s jakou zachází s ožehavými slovy. On se za silná slova nestydí.

Standa Malín za mnou zašel do Chomáčkovy prázdné kanceláře. Nevím nic o jeho myšlenkovém světě, nevím, čím se v duchu zabývá. Na co se ho mám zeptat? Zajímá ho třeba politika? Mírně otráveně zavrtí hlavou:

„No moc ne.“

Nechce však vypadat jako prosťáček a tak dodá, že si ale váží – a nyní vysloví jméno jednoho z deseti nejvyšších českých mocipánů, čímž mi vpravdě vyráží dech. Právě tohoto papaláše doslova nenávidím nejvíc ze všech.

„To myslíš vážně?“ ptám se nevěřícně.

Okamžitě se mi však v hlavě rozezní varovný signál. Pozor! Nezačínej zase. Ať si každý myslí, co chce. Drž ústa a krok! Platilo to za socialismu, platí to i dnes, říkám si v duchu. Co ty víš, jaké kdo má v téhle redakci názory. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Donese se Musilovi, že nemáš rád tohohle politického „čunitele,“ a co když je Musil náhodou členem jeho partaje? Poletíš. Jako bys to už nezažil na vlastní kůži.

„Vadí ti to?“ ptá se Standa a tváří se rozpačitě.

„Ne, vůbec ne,“ říkám co nejbezbarvěji.

Nepřehrávám se do vylhané přesvědčivosti – když musím lhát, tak ať je na mně pasivní rezistence alespoň vidět. Dívám se do svých papírů na stole. Připadá mi, že je mou studeností také zklamán. Ať! Já jsem zklamán ještě víc!

Ale nedá mi to.

„Čeho si na něm vlastně vážíš?“ chytám se poslední naděje. Třeba to také plácl jen tak bezmyšlenkovitě.

„No tak, že je průraznej a jde si za svým a vůbec…,“ koktá, jako by nevěděl co přesně říci.

„Jasný, imponuje ti jeho úspěch, kariéra, jeho ostré lokty, bojovnost a dravost,“ skáču mu do řeči.

Docela mě rozčílil. Ne, my dva kamarádi nebudeme. A možná to není žádná škoda. Zase se jeden mladý blbý kariérista zhlédl v úspěšném arogantním politikáři, který… Stop! Měl jsem být zticha. Tohle je přesně ta cesta negativního myšlení, která mě dovedla k vyhazovu z práce a k nezaměstnanosti (nebo alespoň mám podezření, že to tenkrát byla skutečná skrytá příčina), i když mi to tenkrát v redakci nikdo nepřiznal.

Vypadá překvapeně. Otrávil mě. Odcizil se mi. Co je mi vlastně po něm? Trvá mnoho dní, než mé rozladění překryjí nové dojmy, kterými Stáníček své okolí vydatně zahlcuje. Proč na něj pořád myslím? Vždyť za to ani nestojí.

Antonín sedí vedle mě u psacího stolu. Já překládám do počítače. Standa vstane ze své židle na druhém konci místnosti, postaví se za Antonína a začne ho hladit po zátylku a po rameni. Sedící Antonín jeho něžnosti s mírně ironickým úsměškem přijímá. Usilovně hledím do textu a oba dva vnímám pouze periferním viděním. Nevím, jak mám reagovat.

„Tonda, to je kamarád. To je moje sestra, viď?“ lísá se Standa.

„No jo,“ odbývá ho s nadhledem Antonín.

Jeden – téměř ještě kluk, druhý – téměř již ctihodný kmet. Vypadá to, že čekají, co tomu řeknu. Nevím, zda si mohu dovolit k tomu mít komentář. Pro jistotu bych se měl držet v ústraní. Jsem tady stále ještě nový. Má to být provokace? Humor? Demonstrace kamarádství? Nebo vypočítaná exhibice kongeniálních, z jedné strany gerontofilních a z druhé pederastických sklonů? Myslí to vážně, nebo si ze mě dělají psinu? Komedianti. Pro jistotu si jich nevšímám. Nyní pro mě neexistuje nic jiného než text, monitor a klávesnice. I kdyby se tady vedle mě třeba souložilo o sto šest, já jsem tady na práci. Tím nemohu nic zkazit. Leccos se tady dá slyšet i vidět. Nuda tady rozhodně není. Po chvíli však usoudím, že úmyslná exhibice to sice byla, ale neměla mi demonstrovat nic jiného než, že jsou dobří kamarádi a že Stáníčkova sprostota vůči Antonínovi před několika dny nebyla míněna doopravdy. Proč si ale Stáníček dává takovou práci, aby právě mě přesvědčil, že není nevychovaný klacek? Proč by mu na mně mělo záležet?

Oblíbenou formou Standova občasného humoru je styl vyjadřování, který sám pojmenovává „vykroucená buzna.“ Když je v dobrém rozmaru, předvádí obecenstvu „feminní složku“ své osobnosti, jak říká, kterou má prý v sobě skrytou více méně i ten nejdrsnější chlapák. Přišel ho navštívit kamarád a Standa se jde převléknout do svého kutloušku, protože spolu půjdou ven. Vrátí se do kanceláře v džínách a velikých nezavázaných kanadách. (Já tyhle křápy od vojny nenávidím. Kdyby on byl někdy na vojně, možná by je dnes také na nohu nevzal.) Přiznává, že je mu v nich za nádherného červnového dne děsné horko, ale móda je móda. Vyzvedne čekajícího kamaráda a odcházejí. Údajně do tiskárny – vyřešit nějaký pracovní problém.

„To určitě,“ komentuje to zasvěceně Antonín, „zase si jdou někam sednout na decák a kecat. S tou vyholenou hlavou a v těch humpoláckých křápech vypadáš jako nefalšovaný skin, ale kdyby na tebe někde vlítli opravdoví skinheadi, tak nevím, jak by sis s nima poradil,“ posmívá se Standovi.

„Hmm. Nooo, já bech jim řeklaaa,“ kňourá Standa lábusovsko-keiserovsky afektovanou fistulí a koketně se vlní jako hadí žena při aerobiku, „habe mně nechali, že jsem Standuša Malínovááá, hhh hhh hhh…“

„No to bych chtěl vidět, co bys dělal, kdyby tě vojeli, ty chlapáku,“ posmívá se Antonín. Standa opravdu vypadá jako drsňák a obvykle se i chová věcně a rázně, ale teď právě mluví a předvádí se jako nefalšovaná „beruška“:

„Nóóó, třeba bech v tom našla i zalíbení… ha ha ha… “

Intonace hlasu stoupá a klesá v charakteristických výkyvech a protagonista za všeobecného chechotu, spokojen svým kabaretním výstupem, vítězoslavně odtančí chodbou ke schodišti:

„Tak pááá, milánkové. Stáník už jde pryyyyč.“

Narozeniny 

„Vždycky když začne takhle ječet jako ňáká děvenka, tak bych ho nakopal. To nesnáším,“ kroutí hlavou Antonín, ale přitom ho sám k takovéto recesi vyprovokoval. Standík ovšem vždy ochotně předvede své oblíbené číslo, se kterým má vždy úspěch.

Dokonalým spoluhráčem mu přitom je mladý barový tanečník z travestie show, který bydlí v jedné z místností vedle redakce. Ten má feminní stylizaci chůze, hlasu, mimiky, pohybů rukou i garderoby přímo v popisu práce. Veselý kluk za Standou zaskočí na kus řeči a uvede se mazlivým zahalekáním:

„Čaaaau, pejsánkuuu!“

Již při jeho prvních slovech se za psacím stolem málem sesouvám na zem.

Začnou spolu nadšeně švitořit jako dvě slepice leghornky u kafíčka, které se neviděly sto let a musí si toho říci nesmírně moc. A kvokají hezky nahlas, aby je všichni slyšeli.

„Tak jak jde život, čůzo?“ zalichotí Stanislav.

„No to víííš, já jsem teď slavnááá,“ zakňourá umělkyně stoupavo-klesavou intonací a pohodí hlavou, jako by si chtěla z čela odhodit paruku, kterou ovšem právě nyní nemá.

„Slavnáááá po celým světěěěěě, heeeč.“

Oba se smějí jako šílenci. Standa jako by tušil, že podobné chování, které by na veřejnosti nemohlo působit jinak než vrcholně směšně, i když zábavně, mi připadá vrcholně trapné. Nápadně nenápadně přivádí „transku“ k mému stolu a před nosem mi sehrají vášnivě rozjásaný duet, sršící výbuchy bezuzdného chechotu, který nelze označit výstižněji než jako s prominutím pošahané buzerantské blbnutí.

Objímají se kolem krku, poplácávají se po ramenou a líbají, div že jim z čenichu do čenichu nepřeskakují jiskry jako Louisi de Funèsovi a jeho pidlooké přítelkyni ve filmu Četník se žení. Odvázaní jsou dokonale. Dívají se, jak na jejich exhibici reaguji, ale já nevím, zda se mohu smát na celé kolo, nebo zda bych je tím urazil. Opatrnost – matka moudrosti. Dusím v sobě smích a koutky úst mi cukají. Připadám si jako v zákulisí kabaretu. Už tu chybí jen Liza Minelliová. Ačkoli tu by mohl/a transka zdařile sehrát.

Opět přicházím ráno do práce jako obvykle první. (Jenomže to jako obvykle nikdo neocení. Na pracovní morálce národního podniku zde nikdo nebazíruje.) Dnes jsou však dveře do redakce zamčené. Buším na spícího Standu. Rozespale vyvrávorá poslepu ze svého budoáru a odmyká mi zasklené dveře právě ve chvíli, kdy už je i z druhé strany zevnitř otevírá „transka“ – mladý tanečník z travestie show. Standa a „transka“ mají v podnájmu každý svůj pokoj a jednu společnou sprchu vedle redakce.

Sedím na chodbě v křesílku a čekám, až mi Standa odemkne dveře do redakce. Zamkl/a je za sebou transka, který/á právě teď vychází ze sprchy úplně nahý. Ano je nahý, nikoli nahá. Ručník si drží na břiše tak, aby mu zakrýval jen to nejnutnější. Provlní se mezi námi ke svému pokoji a způsobně pozdraví.

„Co se tady po ránu producíruješ?“ zahartusí na něj Standa.

„A co ty koukáš? Aby ti nevypadly voči,“ osopí se na mě jako zapálený strážce mravopočestnosti.

Bez ohledu na jeho sekýrování nespustím, sedě v křesílku, oči z nahého těla proplouvajícího kolem mé hlavy a otáčím se za ním.

„Vždyť je na co. Mám oči, tak se dívám. Kdybych měl žárovky, tak bych svítil,“ odpovídám Standovi, aniž bych mu věnoval pohled.

Transka vyprskne smíchy a mizí ve svém pokoji, Standa otráveně mlčí.

Nemohu popřít, že Malín je zajímavý. Proč na něj pořád myslím? Musím s ním někdy dát nějakou větší řeč. Zkouším s ním mluvit o jeho básních, které si otiskuje v Áemku. Nejeví však žádnou ochotu o nich diskutovat.

„Myslí si, že je dokonalej,“ komentuje to Antonín.

„Je neurotickej a hysterickej. Jeho nemůžeš mít rád,“ pokračuje.

Jeho poslední věta mě však udivuje, netuším kolik je v ní pravdy. Antonín zná Stanislava skrz naskrz.

Asi nejsem hoden toho, aby se mnou princ o své básnické tvorbě promluvil. Nicméně jinak je ochoten si pokecat. Ulehne do křesla a dlouhé nohy natáhne před sebe. Začíná vést blazeované intelektuálské kecy, které u něj vůbec nepůsobí věrohodně. Chce snad na mě udělat dojem? Tímhle? Takový verbální rádobyintelektuální snobismus jsme ve škole pěstovali před maturitou, ale od té doby už na mě nezabírá. Opatrně mlčím a poslouchám. Ať se chlapec vybarví.

Zjišťuji, jaké má názory. Ptám se ho na různé věci, abych ho trochu poznal. Je opravdu zvláštní.

„Prosím tě, ty tvoje věčný doplňující otázky… Já už jsem z tebe úplně hotovej,“ hroutí se v křesle.

Opravdu se chová jako na pokraji nervového vyčerpání.

Nechápu, co tím myslí: „Jaké věčné otázky? Zeptal jsem se jenom asi na tři věci. A proč říkáš doplňující?“

Zarazí se a přejde na jiné téma. Vidím, že ho lze odrovnat chladnou věcností. Ta na něj zabírá. Sedí s dlouhýma nohama v kalhotách barvy pepř a sůl nataženýma před sebe a vypráví, že má v Praze dva dobré kamarády, ke kterým chodívá. A že u nich dokonce nějakou dobu bydlel. Dívám se na něj a mám pocit, kterému vzdělanci říkají „déjà-vu.“ Doplňující otázky? Má tak dlouhé nohy. (Teprve za mnoho týdnů pochopím.) Mluví o dvou „manželcích“, kteří bydlí spolu a u kterých on má své zázemí. K nim chodí, když si potřebuje vyřešit své problémy a potřeby. Říká jim „moje pražská rodina“. Hodní obětaví strýčkové.

„Myslíš své problémy a potřeby tělesné, že?“ komentuji jeho slova.

„No dovol, s nima já nic nemám. Ti jsou jako moji tátové,“ ohrazuje se.

„Teď už možná nic, ale zpočátku určitě něco bylo,“ nedám se odradit. Zaváhá a tváří se, jako by vzpomínal na začátek „incestózní“ známosti se svými pražskými „tatínky“.

„Ale ne, to jsou mý jediný opravdový přátelé. Těm můžu říct všechno. A nespím s nima. Přece nebudu chodit se starejma chlapama,“ rozhodí rukama. Zatrne ve mně.

„Kolik jim je?“ ptám se stále ještě chladně a navenek bez emocí. Dovím se, že mladší z nich je stejně starý jako já. Zatrne ve mně ještě jednou. Mám trochu zlost. Vidí mi na tváři nelibost a vysvětluje:

„No co, dyť jsou to proti mně dědci. Až mi bude tolik jako jim, tak oni budou dávno odkecaný.“

„A takhle mluvíš o svých nejlepších přátelích?“

Je mi, jako kdyby mluvil o mně. Malínova neomalenost mě doslova štve. Dokážu si sice přiznat, že v principu má asi pravdu, ale cynismus a lhostejnost mladého muže k tomu, jak se cítí člověk před padesátkou, mě dráždí. Nejhorší je, že se proti jeho sprostotě nedá nic dělat. Nepříjemné pravdy, nečekaně vmetené do tváře, bolí. Sedí si tady, sebejistý svým mládím a úspěchem a neotřesitelně suverénní.

„Až ti bude tolik, jako je teď jim, určitě se nebudeš považovat za starýho chlapa. A až o tobě nějakej nafoukanej cucák řekne, že jsi dědek, tak poznáš, jaký to je.“

Ani to s ním nehne:

„No a co? Tak řekne. Až budu dědek, tak budu dědek.“

Odzbrojující sebejistota. Jen aby neomalenému Malínovi opravdu vydržela alespoň patnáct let.

Pokouším se být objektivní:

„Když mi bylo dvacet, tak mi čtyřicátníci taky připadali starý a nezajímavý, protože to byla vlastně generace našich otců, ale nikdy bych si nedovolil jim říct něco tak bezcitnýho. Ale to pochopíš, teprve až sám začneš stárnout.“

Jemu ale již dávno není dvacet, už by mohl mít smysl pro to, co se hodí říkat a co ne. A mně už také není čtyřicet. Najednou si připadám velice moudrý. Nebo spíš starý. Pocit, jaký jsem ještě nikdy neměl. Já se snad vedle něj začnu cítit starý.

Otrávil mě. Nevím, jak se s tím vypořádat. Mám chuť jeho nebetyčnou bohorovnost něčím zpražit, ale nevím jak. Kdoví proč, ale najednou mám kupodivu pocit, že se líčením svých životních postojů pokouší získat moje pochopení a nějaký projev sympatií. Jako by mu v souvislosti se mnou na něčem záleželo. Proč by to ale dělal? Mám na něj zlost, a tak s kamennou tváří mlčím. Nakonec to vzdává a otráveně – zdá se že opravdu zklamaně, jako by se ho má naštvaná netečnost dotkla – mávne rukou a odchází:

„My dva jsme asi každý na jiné vlnové délce.“

Vlnová délka, další klišé, které tak často říká, mě jenom ještě víc rozladí. Naneštěstí jsme asi opravdu každý na jiné vlnové délce. Nebo spíš každý z jiné generace. A to je horší, protože s tím se nedá nic dělat.

Souslednost generací je nekonečně dlouhý vlak, který pomaloučku projíždí táhlou zatáčkou. Ve středu kruhu, po jehož obvodu se řetěz vagonů pohybuje, stojí videokamera života, snímající vždy jen čtyři nebo pět vagonů tohoto nekonečného vlaku. Ve vagonech, které ještě nevjely do záběru, jsou ti, kdo se ještě nenarodili. Ve vagonech, které již ze záběru vyjely, jsou ti, kteří již zemřeli. Každé okno vlaku je jeden ročník. Horizontální znázornění života. Má-li vagón například dvacet oken, znamená jeden vagón dvacet let, jednu generaci. Příslušníci jednotlivých věkových kategorií se na sebe v zatáčce dívají z oken do oken a volají na sebe nebo spolu komunikují vnitrovlakovým telefonem. Projít spojovacími dveřmi z vagonu do vagonu však nemohou. Generace se nikdy nemohou doopravdy sblížit. Dveře mezi generačními vagony jsou totiž zamčené, protože vlak je stroj času, který nikdo neumí řídit a který si jede stále stejným směrem a stále stejným pomalým tempem. Jít proti směru času je vyloučeno. Sny o umění řídit stroj času neboli sny o odemčení dveří mezi vagony jsou science fiction. Dorozumívání a porozumění mezi jednotlivými vagony je velmi obtížný problém, zvaný generační.

Antonín chodí každý týden do nedaleké sauny.

„Pojď taky, jestli chceš,“ navrhuje mi.

„Malínová, nechceš jít taky s námi?“ ptá se Standy.

Ten váhá a vypadá, jako by čekal, co řeknu já. Napadá mě, že by to byla šance vidět Standu nahého. Jaké má asi tělo? Jeho postava je i oblečená bez nadsázky doslova ztepilá. Ale nechce se mi, venku je krásně slunečno. (A hlavně, sauna stojí nestoudné peníze. Jsem v podstatě nezaměstnaný. Plat jsem ještě nebral.)

Zkrácená pracovní doba mi dnes již dávno skončila, ale je mi „žinantní“ vstát a jít pryč, když tu všichni ještě zůstávají. Tak alespoň dodělám článek.

„To je píle, to je píle!“ diví se Zdeněk Chomáček, když vidí, že ještě píši. „Musím to dodělat, aby mi to nezůstalo na zejtra,“ vysvětluji.

„Heleď, nenech si od nikoho diktovat, kdy máš co dělat. Pracuj si po svým, určuj si pracovní dobu sám. Dělej samostatně a nenech se dirigovat.“

Abych mohl být k dispozici pro tvé diktáty, dodávám v duchu. Jen klid, snad zatím zvládám obojí nebo ne? Zdá se, že kromě mě vědí všichni přítomní, proč mi to Zdeněk říká. Antonín k tomu vědoucně mlčí a sleduje, co bude dál. Já neurčitě přikyvuji, ale pro jistotu nic neříkám. Co tím ale Zdeněk myslí? Dověděl se, že mě Standa lanařil na svou stranu?

„Tady nikdo nikoho nediriguje,“ bručí podrážděně Stanislav s pohoršeným pohledem upřeným na Zdeňka.

Potrefená husa zakýhala? Teď asi ne, ale zřejmě se něco podobného s mými předchůdci vyskytlo. Zdeněk tím mohl narážet jedině na Standu. Chce mě vymanit ze sféry Standova vlivu a podřídit svému velení? Proč by mu na tom tak záleželo? Kdybych se tak na to mohl zeptat Antonína. Ten v téhle partě už určitě leccos viděl. Že by ctižádostivý Standa míval ve zvyku šikanovat, lidově řečeno buzerovat, služebně mladší kolegy? Vzpomínám, kolik se jich za ta léta v Andro magazínu vystřídalo. Napadá mě, že můj poslední předchůdce Polda se přiklonil na Zdeňkovu stranu, a proto je Standovi solí v očích. Možná proto byl také „odejit,“ přestože ještě dnes poskytuje podnikateli Musilovi užitečné tlumočnické služby. Budu také jednou odejit, jestliže mě ambiciózní a žárlivý Beran Standa bude považovat za Zdeňkova člověka? Nebo mě Zdeněk uchrání před případnou standovsko-musilovskou nepřízní?

Jako šéf by se mi Zdeněk jevil přijatelnější než Stáníček, ale Standa je víc spjatý s časopisem. A je to zvláštní kluk. Být předmětem (nebo spíše obětí) tichého konkurenčního boje, zuřícího mezi dvěma rivaly, není nic dobrého. Je těžké se rozhodnout. (Vždycky se rozmýšlím dlouho. Abych se nerozhodl špatně.) Nepřiklonit se ani k jednomu ani k druhému znamená znepřátelit si oba. Předstírat spolupráci a sympatie jedné i druhé straně se také nedá. Dříve nebo později na to obě přijdou. Lze jen sympatizovat s oběma a netajit se tím. Bude jim to stačit?

Jednou zas ulehne u mého stolu do křesla a přehodí nohy přes jeho područku. Dáme řeč. Psací stůl, který mám před sebou, poskytuje pocit bezpečí. Zabodáváme jeden druhému pohled do očí. Nesnažím se s ním soupeřit, kdo první uhne očima, ale on ano. Usmívá se. Nemám potřebu nad ním zvítězit, ale on ano. Jeho bojovnost mě dráždí a pobuřuje. Dívám se tedy na něj také zkoumavě, bez rozpaků. Budu také vyzývavý. Hrajeme si na otázky a odpovědi. Ptám se však jenom já. On se nezajímá. Má rád, když se mluví o něm. Ostatně jako každý. Jdu mu proto na ruku. A na tělo. Mluvíme o erotice. Dívá se provokativně – zeptám se provokativně:

„Rád se mazlíš?“

„Jasnačka,“ vypadne z něj bez zaváhání a beze stopy rozpaků.

„Ostatně jako každej,“ bagatelizuji jeho otevřenost.

„A jak to máš nejradši?“

Není to ode mě fér, protože kdyby se na totéž zeptal on mě, odtušil bych, že mu do toho nic není. Ale on se mě nikdy neptá na mé soukromí. Egocentrik má raději, když je předmětem zájmu on. Bez uzardění, bez sklopení pohledu, věcně a stručně pojmenuje své oblíbené souložné techniky pomocí termínů vyskytujících se v erotických inzerátech. Věcně jako by mluvil o tom, který druh čokolády má nejraději. Opravdu ho to ani trochu nepřivádí do rozpaků? Nebo to tak dobře hraje? Trochu mě polije horko. Ale proč vlastně? Objektivně vzato, na tom není nic zvláštního. Usmívá se a dívá se přímo na mě. Je to možné? Chce mě přivést do rozpaků. On se mnou snad flirtuje. Ale jaký může mít zájem na tom, aby mě získal? Provokuje mě jen tak – cvičně – pro momentální zábavu? Co si to dovoluje? Výzva je závazek. Je to jenom legrace, dobře, dobře, ale stejně… Když to nemyslí vážně, tak ať si nezačíná! V této chvíli ještě nevím, že tohle je nejvyšší stupeň náklonnosti a zájmu, jakého je ta povýšená beraní palice schopna.

Je to vzrušující, ale neusmívám se. On se nevzdává. Líbí se mi, ale o co mu jde? Jsem zvědav, jak daleko v provokování půjde. Tak ty si myslíš, cápku, že na mě uděláš okouzlující kukuč roztomilého zajíce, rozsvítíš na mě ty svoje veliký tmavý oči, vyceníš na mě thymolinová zubiska a myslíš si, že pán na prahu středního věku začne tokat jako tetřev hlušec. To zrovna, pejsánku. Co má to drzé mládě za lubem? Myslí si, že mu skočím na takové laciné triky?

Ale i přes podrážděnost, kterou ve mně vyvolává, mám najednou chuť vstát, stále přitom očima pevně držet jeho pohled, jít ke křeslu, ve kterém se rozvaluje, položit mu dlaň na spánek a tiše říci: Vstaň. Určitě vstane, ani necekne. Jak se bude tvářit? Šly by ty dveře zamknout? Obejmout ho a přitáhnout ho k sobě. Tvář na tvář. Jak mu asi voní pleť? Přitisknout si ho k sobě. Ohmatat ho. Políbit ho na krk. Mám se k němu naklonit, vzít ho dlaní pod krkem, zaklonit mu hlavu a do té nádherné beraní držky ho třeba kousnout? Co bude potom? Muchlání ve stoje, divoký dech a orálně přísavné prohledávání hrdla, ramen a prsou. To triko mu přetáhnu přes hlavu. Udělám mu pár cucfleků a zítra ráno bude chodit s šátkem na krku. Vedle má pokoj s postelí. V celé redakci není dnes ani noha.

Jenomže on neříká ani slovo. Jenom utrápeně kouká. Mám se zachovat jako chtivý stárnoucí chlap, který otravuje mladého zajdu? Zesměšním se? Co když je to jen další sázka, že mě do té postele přece jen dostane. S kým se vsadil? S Chomáčkem? S Tondou? S Lojzou? Se všemi? O láhev šampáňa?

Právě když se přece jen nakláním dopředu, abych vstal ze židle, jsou na chodbě slyšet kroky a Zdeňkova slova:

„Stando, prosím tě, tenhle článek… Kde jsi? Kam zas šel?“

Kde se tady Zdeněk vzal? Znovu se opřu zády dozadu do opěradla židle. Stanislav musí vstát a jít za Zdeňkem. Ve zlomku vteřiny atmosféra zmizela, jako když otočíš vypínačem.

Dopadlo to jako obvykle – než jsem si rozmyslel, co udělám, byla příležitost pryč.

Ve čtvrtek Chomáček slaví čtyřicátiny. Bude je s různými lidmi na různých místech oslavovat jako předseda celorepublikového Svastepa (Svaz stejnopohlavních občanů) prý asi týden. Od pátku má tři týdny dovolené. Teprve nyní si uvědomuji, že nevím, kdo bude s vydavatelem Musilem zprostředkovávat podepsání mé pracovní smlouvy. (Já naivka.) Mám slíbeno, že od příštího měsíce budu zaměstnán v regulérním pracovním poměru na plný úvazek – můj sen posledních dvou let. Co když ale budu potřebovat, aby mě při uzavírání smlouvy někdo podpořil? Kdo, když tady šéfredaktor Chomáček nebude?

Přípravy na šéfredaktorovy narozeniny jsou již od rána mohutné. Hned ráno přišel první gratulant – Standův bývalý důvěrný přítel (a bývalý milenec nebo možná jen souložník?) Luboš Kolářský. Chomáček ho poslal na nákup a mě požádal, abych jel s ním. Proč ne? Jenom záchody mýt nebudu.

Jeli jsme na Tylák a nakoupili za Chomáčkových několik tisíc (!) korun veky, slané pečivo, kávu, bílé víno, džusy, láhev finské vodky, whisky Ballantine´s a osm lahví sektu. (Když já jdu nakupovat do samoobsluhy, koupím si jen to nejnutnější, většinou to, co je v akci, a podobně jako důchodci v holešovické tržnici propočítávám, který druh jogurtu v přepočtu na 100 gramů nebo mililitrů vyjde nejlevněji. Když neumím ve svobodné společnosti tržního hospodářství bez přívlastků ani krást, ani spekulovat, ani vydělávat, musím umět alespoň šetřit.)

Přichází další gratulant – bělovlasý, bělovousý, hubený a opálený, pěstěný kmet až z Českých Budějovic v krásně pleteném svetru. Na první pohled je jasné, že mu ho nepletla manželka. Dotyčný pán vypadá velmi intelektuálně a oduševněle. Dotyčný svetr až téměř dámsky. Nějaký dramaturg nebo režisér z divadla, se kterým Chomáček kdysi spolupracoval. A jistě se spolu i, řekněme, přátelili. Před mnoha lety. Tehdy musel být Chomáček ještě hodně, hodně mladý kluk. Ale do toho mi nic není.

Kolega Antonín si s dramaturgem hodně povídá. Konečně ve společnosti, kde vládne kult mladé krásy, nachází vrstevníka alespoň na kus řeči. Antonín vyrobil krásné obložené chlebíčky, které nyní instaluje na stůl uprostřed kanceláře coby hlavní výzdobu.

Přichází naše externí korektorka Magda a potom zase jeden bývalý přítel Standy Malína – hezký, dobře stavěný mladík František s trochu zjemnělými (řekl bych malínovsky beruškovskými) způsoby, když si občas nedá pozor. Mám (závistivý?) dojem, že sám sebe považuje za nejhezčího z přítomných mužů, ale já mám pochopitelně jiný názor. Vzdor jeho jemnému a přesto trochu chlapsky hranatému obličeji. Františkovo povýšené shlížení na okolní lidskou havěť, nebo spíše její ignorování, je pravé a upřímně míněné pohrdání nebo pouze maskování jeho tajené nesmělosti?

Zejména hodného kluka Luboše Kolářského, který náhodou sedí přímo vedle něj, demonstrativně ignoruje, jako by se vůbec neznali, což se mi jeví jako krajně nepravděpodobné. Kdo z nich tomu druhému co udělal? Kdo koho komu kdysi přebral? František a Stanislav se hihňají a povídají si jenom spolu, jako by tady byli sami. Je zřejmé, že jsou jedna ruka. Později mi vševěd Antonín vysvětlí, že jsou krajané – oba pocházejí z Brodu. Oba přišli do Prahy vydobýt si místo na slunci.

Když František konečně odešel (Proč by mi jejich ostentativní separace vlastně měla vadit?), přichází jistá paní doktorka Miluška, bývalá kolegyně Zdeňka Chomáčka z Pictusu, jak se zítra dozvím od Antonína. On tady zná každého. Štíhlá, pěstěná intelektuálka, o které bych nikdy neřekl, že má styky s gayskými kruhy. Ale proč by ne, že? Přivezla skvostný šlehačkový jahodový dort. Chvíli sedím vedle ní, ale nevím, co říci. Opět ta má lehká forma sociální fobie. Plkám obvyklé společenské bezvýznamnosti. Kupodivu jí nepřipadají tak trapné jako mně a plká také. Velmi milá.

Stanislav prý s ní byl před časem na slavnostním otevření, totiž inauguraci chci říci, nějaké nové parfumerie, kde dostali každý lahvičku toaletní vody – ona dámské a Malín pánské. Standa se přece musí pochlubit svým světáctvím. Vzala si s sebou paní doktorka mladého vysokého štíhlého Standu Malína jako doprovod místo neexistujícího manžela? Malín dává svou lahvičku kolovat vespolek. Voní krásně.

Někteří se zde vůbec neznají, jiní se znají naopak velmi dobře. Tak to přeci má na správné americké párty být. Chomáček nás ani moc nepředstavuje. V kanceláři, nyní nacpané židlemi, sklenicemi, lahvemi, chlebíčky apod., je neustále rozruch. S každým, kdo mu přišel blahopřát, se Zdeněk políbí a to přímo na ústa. Se mnou samozřejmě také, dokonce dvakrát. Odmítnout se nedá. V létě chřipková epidemie nehrozí?

Dověděl jsem se, že Chomáček má rád sekt. Magda mu dala jako dárek právě láhev sektu, Standa zarámovaný obrázek plachetnice ze zlatavé fólie, Antonín pro něj zručně vyrobil několik talířů obložených chlebíčků a stará se o obsluhu jeho hostů.

Standa mě pár dní před oslavou poučil, že koupit Zdeňkovi sekt není nic moc, protože Chomáček ho pije jako limonádu. Doma mi padl do oka zářivý, téměř nový, moderně tvarovaný alpakový šejkr, který naše rodina ještě ani jednou nestačila použít (já skoro-abstinent z přesvědčení, otec ze všech koktejlů nejraději pivo po obědě). Vybral jsem v papírnictví za sedm krvavých korun (Šetřit na šéfovi se nevyplácí.) arch krásně pestrobarevného papíru, zabalil jsem do něj šejkr, takže vypadal jako veliký barevný kornout, a dal jsem ho Chomáčkovi jako dárek. On mi za to věnuje pusu.

Avšak když ho vybaluje, vyhlášený srandista, spisovně řečeno humorista, Luboš Kolářský zcela v souladu s mým očekáváním prohlašuje, že šejkr vypadá na první pohled spíš jako pohřební urna. Má pravdu. Včera mě to napadlo také. Výbuch smíchu ani neberu jako svou pohanu.

Přicházejí dva štíhlí nesmělí hezcí mladíci, které zná jenom Chomáček. Standa se na ně kupodivu vůbec nedívá nadšeně. Čím hezčí jsou Zdeňkovi gratulanti, tím víc žárlí? Já myslel, že mezi nimi už všechno skončilo. Jeden z nich si k této příležitosti dokonce oblékl sako, bílou košili a hezkou pestře vzorovanou vázanku. Jediná přítomná kravata. Dle informací od Antonína je to Chomáčkův bývalý přítel (předpokládám samozřejmě, že intimní) a přítelův dnešní přítel (předpokládám samozřejmě, že intimní). Jeden mladší než druhý. Klučíci sedí, společensky se usmívají, občas k sobě nakloní hlavinky, něco si tiše špitají, ale jinak stydlivě mlčí. Že by také měli sociální fobii? Roztomilé.

Zato Standa se ozývá. Hvězda redakce tentokrát od dnešního rána nebyla středem pozornosti – však z toho byla také od rána otrávená – a to se musí napravit. Vydatně si přihýbá nějaké lihoviny a je opět zlatým hřebíkem programu. Berani často srší energií. Vedle jeho egocentrismu se nikdo jiný neprosadí. Kdož ho znají, se o to ani nepokoušejí. Ani usměvavý chlapec Polda, nejmladší člen redakce.

Doprostřed společenské vřavy přicházejí dvě vyholené lebky – anglicky mluvící opálení turisté v bermudách a nátělnících (venku je nádherné červnové vedro). Díky tomu je vidět, že turisté jsou kulturisté a že jeden z nich je tetovaný. Tetování neuznávám, ale pohled na jejich nahé svalstvo… Chtějí informace o gayských zařízeních v matičce Praze. Malín a Polda při pohledu na ně téměř doslova dostávají Pavlovův reflex. Já také.

Zdeněk Chomáček, již také rozjařený lahodným mokem, je s bohémskou velkorysostí zve na svou oslavu, ačkoli je vidí poprvé v životě. Kulturisté budou ozdobou jeho společnosti. Sedí, koukají, nikoho zde neznají, zobou buráky. Jako pozornost dostávají prezervativ s logem Svastepo (Svaz stejnopohlavních občanů) a varováním před aids. Polda, který, jak jsem pochopil, má jako vynikající tlumočník-samouk bohaté praktické zkušenosti s cizinci, po nich vyjíždí a za chvíli s nimi z oslavy odjíždí. Standa, jehož parketou cizojazyčníci nejsou, tentokrát utřel ústa.

Většinou jen mlčím, koukám na lidi a pomalu upíjím sekt. Sladké bublinky mi chutnají, něco tak rozhazovačně drahého hned tak mít nebudu. Pozorovat člověčenstvo je zajímavé, ale velká zábava na celé odpoledne to zas není. Ne všichni se znají, chvílemi nastávají prázdné pauzy beze slov, kdy je slyšet jenom hudba a skřípění okolojedoucích vlaků, které koukají do oken. Zejména tehdy, když Standa a jeho společník odejdou na chodbu si zakouřit. Později se k mé značné nelibosti již neobtěžují chodit s cigaretou ven. Opatrnost (cizím slovem strach) mi ovšem nedovoluje něco namítnout. Tohle všechno budu muset v Hradci vyprávět Ondrovi, aby věděl, jak mejdaní pražská intelektuální polobohéma (původem vesměs mimopražská).

Standa si přivedl plavovlasou dívenku – Musilovu sekretářku Janičku, ke které se vždycky chová, jako by ji chtěl ulovit, třebaže všichni vědí, že mu o to nejde. (Že by mohla být zdrojem informací ze šéfovy kanceláře? Nebo se potřebuje i na ženách ujistit o své neodolatelné přitažlivosti, v tomto případě alespoň čistě společenské?) Beran si snadno získává sympatie lidí. Jednou jsem se ho ptal, proč o ni má takový zájem. Prý proto, že setkávání s různými typy lidí člověka obohacuje. Má pravdu, ale vysvětlení zní tak inteligentně, že mi připadalo jako fráze, kterou někde četl nebo slyšel. Takový pocit u něj budu mít později vícekrát a nakonec si ho potvrdím, když zjistím, že již před rokem ve své zpovědi „Milovat znamená dávat, ne si brát“ v Andro magazínu napsal: „Nepopírám… někdy mluvím s lidmi slovy jiných, když vím, že jednat je pak s nimi snazší.“ Cožpak se nestydí krást cizí nápady? Později zjistím, že vůbec ne.

Přebírá věty i myšlenky, které někde četl nebo slyšel, ale nikdy se k tomu nepřizná. Nechává čtenáře i posluchače věřit, že jsou jeho, původní. Necituje. Krade. Takovíhle vyhrávají.

Později zaznamenám ze strany slečny sekretářky mírný chlad vůči mé osobě. Pravděpodobně jí Standa vykecal mé překvapení nad jeho zájmem o ni a jí se to asi dotklo. Chtěl mě u ní pomluvit? Kdoví.

Lidé přicházejí a zase odcházejí. Konečně se uráčí přikráčet i dlouho očekávaný šéf Musil se svým andělsky čarokrásným, černovlasým, dívčím manželcem Leošem. Musil pije jenom whisky. To už je Standa nalitý. Když odešel kamarád-krajan František i sekretářka Janička, věnuje se nyní demonstrativně šéfovi Musilovi a jeho něžnému havranovlasému Leošovi (má to obarvené nebo od přírody?) Aby všichni viděli, že je s nimi jedna ruka?

Jako obvykle se Standa baví výlučně s člověkem, kterého si vybral – bonton nebonton – jako by tady nikdo jiný ani nebyl. Cílevědomě si vybírá užitečné lidi. Míří stále nahoru. Je na něm vidět, že se nemůže dočkat, kdy konečně vypadnou přebytečné ryby a rozjede se ta správná zábava s těmi správnými lidmi – s oním zdravým jádrem.

„Všimla sis, Miluško, že jsi tady už jediná zástupkyně menšiny?“

Nepochopil jsem, k jaké menšině paní doktorka Miluška patří, ale pochopil jsem, že ji chce vystrnadit. Standík, miláček redakce, si občas nevidí do úst, zvláště když si je prolévá alkoholem. Na některých tvářích vidím stejný pocit trapnosti, jako mám já sám. Teď ji vyhání, a ještě před chvílí exhibičně hlasitým smíchem ocenil její vtip, když doktorka Miluška sebekriticky odmítla něčí lichotku, že dobře vypadá, slovy:

„Ále, když jdu večer spát, celá utahaná, tak vypadám spíš jako po exhumaci.“ (Slova, která již kdysi pronesla ukázka lidské krásy, nebožka Irena Kačírková. Miluška je jí tak trochu podobná. Má podobný styl.)

Musil ostentativně hází okem po Standově lokti, který se na opěradle křesla podezřele blíží k Leoškově ruce.

„Co co co? Vždyť já nic,“ ohražuje se koketně Standa.

„Já jenom jestli mi kromě podniku nerozbíjíš taky manželství,“ odvece velký šéf se sklenicí whisky v ruce. (Nic jiného nepije.) Přítomní zaměstnanci se zdvořile pohihňávají.

„Pořád jenom abych vydával peníze za Andro magazín,“ nechává se velký majitel slyšet, aby všichni věděli, jakým je velkoryse obětavým mecenášem. Byznysu se pořád musí dělat reklama.

„A za mě,“ doplní ho laškovně miloučkým hlasem havranovlasý Leošek. Standa se k tomu jen mlčky kysele usmívá. Závist? Leoš si prý nedávno vybíral elegantní pánské erotické prádlo, které si objedná z křiklavě barevného zahraničního katalogu. Také bych si z něj leccos vybral, ale jedny slipy stojí tolik jako strava pro mě minimálně na dva měsíce. Pro Leoška prý podnikatel Musil obětuje ledascos.

Musil si všimne, že si z povzdálí prohlížím jeho hodinky vsazené do masívního zlatého náramku s abstraktně plastickým elegantním designem. Ve stejném moderním stylu je i jeho široký prsten a druhý užší prsten na druhé ruce. Kolekce v jednotném výtvarném provedení. Má karikaturní představa opravdového živého kapitalisty se přeci jen naplňuje, ale modernistické výtvarné zpracování jeho šperků se mi zamlouvá. Ruku neschová a se skromnou lhostejností nevtíravě vystavuje honosné zlato v robustním pánském stylu na odiv. Showbusinessman. Příznaky bohatství již dnes netřeba skrývat. Kdo si dnes v rámci zákona (když se na to nepřijde i mimo zákon) napodniká miliony, nemá se za co stydět. Materiální hodnota jeho klenotů mě nevzrušuje, spíše odpuzuje, levná bižuterie je mi milejší, ale jejich výtvarné pojetí se mi líbí. Kdyby byly z kočičího zlata za pár korun, líbily by se mi víc. Závist je hrozný projev malosti, není-liž pravda.

Magda podotkne, že z přehrávače se jako vždy stále line Standova oblíbená hudba – Evička Olmerová. Svou zbožňovanou zpěvačkou oblažuje celou redakci donekonečna již celá léta. Tónem „vykroucené buzny“ Standa zakňourá, že se to dá hravě změnit, když se to někomu nelíbí.

„Už zase ječí,“ povzdychne si otcovsky Antonín.

Za oknem kvílí kolejnice. Standa toho již hodně vypil a začíná se předvádět tak trochu jako rozmazlené dítě a trochu jako ercdorotka ze šantánu. Všichni se smějí a Standík je ve svém živlu.

„Mám já narozky? Nemám, tak se nebavte o mně. Povidejte si o oslavenci,“ opakuje tónem transky několikrát, aby na sebe ve vší skromnosti ještě více upozornil.

Bez zábran a s úspěchem baví celou společnost, ale chvílemi sklouzává do vyjadřování téměř vulgárního. Když se oalkoholizovaný Standíček protahuje s cigaretou v ruce kolem stolku s občerstvením, aby v přehrávači vyměnil cédéčko, shodí bokem sklenici s vínem. Na podlaze z ní zůstane loužička a pár střepů. Na chvilku zavládne trapné ticho, ale sebejistý Stanislav si toho už ani nevšímá. Přehodí cédéčko na valčíky (snad s vlídným ohledem na přítomnost příslušníků starší generace), zavlní štíhlými boky a zakvičí jako stará hysterka:

„Chce někdo tančit?“

Ale netančí, hned si zase sedá. Když je upozorněn, že rozbil sklenici, téměř jenom mávne rukou. Že by vstal a uklidil střepy, ho ani nenapadne. (Dyk je tady Tonda.) Místo toho jenom zaječí:

„Jéééžiš, asi jsem měla moc velkej kaďák!“ a poplácá se po zadnici.

Někteří vyprsknou smíchy, jiní mlčí a dívají se jinam. Druhý den si na tyto události Standa nevzpomíná. Prý naprosté okno.

Za celé odpoledne si mě nevšiml ani jednou. Ale to mi přece může být jedno. Asi v pět se sbalím a jdu domů. Myslím, že to nikdo ani nazaznamená. Jsem z toho docela unavený, přestože práce jsem dnes udělal dost málo. V tom blázinci se ani nic kloudného dělat nedalo. Zíral jsem. Něco takového jsem snad ještě nezažil. Já a můj Ondřej žijeme v jiném světě. „Hvězdy“ jako Stáníček na sebe cílevědomě strhávají pozornost, jíž nikdy nemají dost. Vedle nich může někdo jako já jen s obtížemi existovat. A prosadit se? Vyloučeno. Jsem tady stále ještě nový. Patrně nejsem komunikativní, společenský a nebojácný. Standa je můj protipól. K mé nelibosti.

Když se druhý den ráno chystám zaklepat na dveře Malínova budoáru, s úžasem zjišťuji, že je tentokrát již vzhůru a čile uklízí v kanclíku nádobí po včerejší oslavě. Až po chvíli mi dochází proč. Je totiž pátek a odpoledne Stáníček čeká návštěvu. Zdeněk Chomáček je ode dneška na dovolené, a tak Standa svižně přemístí tři překrásné dlouhé růže, které Zdeněk včera dostal, do svého pokoje stejně jako tři čtvrtiny láhve whisky, kterou včera takticky „vyšetřil.“ Musí svého „kocourka“ přece pohostit.

Dokonce si sežene vysavač a, jak vidím a slyším otevřenými dveřmi, luxuje kolem postele. Tak to je ono pověstné lože soulože, kde se systematicky oddává hledání lásky na celý život. „Tady asi bylo prolito semene,“ pronesl by můj Ondra své obvyklé úsloví, kdyby tady byl.

Skoro každé ráno, ještě než zabuším na dveře prince Standy, se zdravím se starým hubeným pánem, který nám chodívá vyprazdňovat odpadkové koše a luxovat. Jestlipak ve Standově pokoji ráno nachází použité prezervativy? Povalují se i po Standově psacím stole. Ty nepoužité. Zamrazí mě, když zjišťuji, že starý muž je hluchý a nedokáže artikulovat. S obtížemi mi za zády vysloví pouze „prosím,“ když potřebuje, abych se odsunul od stolu a pustil ho k odpadkovému koši.

Standa si pokaždé trpělivě dává velkou práci, když s ním ráno mluví. Starý pán odezírá a Standa se mu snaží komunikaci usnadnit, jak jen to jde. Věnuje se mu obětavě, až se tomu divím. Mimojiné mu ochotně půjčuje gayerotické kazety, které se v několika málo exemplářích povalují ve skříňce. Valný zájem o ně není, protože se všichni shodují v názoru, že jsou „uhozené.“ Zkrátka slabota. No dobře, ale já jsem si je ještě nepromítl. Také bych si je mohl půjčit.

„Tebe nezajímá porno?“ ptám se jednou Stanislava.

„Vůbec ne.“

„Fakt ne? To mě moc,“ divím se.

Překvapí mě, jakým pohoršeným tónem odsekne:

„To věřím!“

Můj Ondřej vždycky říká, že mu nahá opálená těla pornoherců připadají jako zkažené maso pověšené na hácích v řeznictví. Prý se mu z toho dokonce dělá špatně. Ze zkaženého masa by se mi asi také udělalo mdlo, ale z nahého svalovce při tak chvályhodné činnosti, jako je soulož, určitě ne.

Několik dní po oslavě narozenin zapředu se Stanislavem rozhovor. Nedokáži se přemoci a popíchnu jeho nenarušitelnou samolibost kritickým ostnem. Připomenu mu, že se při oslavě chvílemi choval „tak trochu jako rozjívené dítě a tak trochu jako ercdorotka ze šantánu“. Nevzpomíná si na to a reaguje mírně podrážděně. Bráním se:

„Nikdo ti neřekne, že jsi byl trapný. Každému je to buď jedno, nebo z toho má jenom legraci, nebo si nechce přidělávat nepříjemnosti, když jsi šéfův kámoš. Já ti říkám pravdu do očí a ty se urážíš. Asi bych taky měl bejt prozíravější a radši ti mazat med kolem čumáku.“

Neříká nic a vypadá zamyšleně. Zřejmě mu na tom příliš nezáleží, proto proti mě tentokrát nevyrazí jako proti úhlavnímu nepříteli. Dělává to tak pokaždé, když s ním někdo nesouhlasí. Teprve později mě napadne, že mlčenlivá zaraženost byla naopak projevem toho, že se ho má kritika velmi dotkla.

Obléká se jako většina dnešních mladých kluků. Trička a džíny. Košile málokdy. Když se však odpoledne chystá naproti svému „kocourkovi“ z Tábora na autobusové nádraží – přijede k němu na víkend – oblékne si bílou, vypranou, ale nevyžehlenou polokošili. Spokojen se svým vzhledem a celý rozzářený štěstím, jak se těší na „kocourka,“ se Antonínovi (a možná trochu i mé maličkosti) přichází před odchodem na Florenc ukázat v šedých mančestrákách a šedé dlouhé bundě, nebo spíš jakémsi bluzonu.

„Jenom ta košile vypadá jako vytažená krávě z prdele,“ kritizuje se, když si urovnává nevyhladitelný nevyžehlený límeček. Udivuje mě, s jakou samozřejmostí z něj vypadlo tak nesmírně plebejské, pardon, lidové rčení. Vždy si tolik zakládá na své úrovni. Možná mu to připadá jako zdravá jadrnost, mně ovšem jako buranství. On však není buran, pouze beran. Něco takového bych já neřekl nejen proto, že je to vulgární, ale snad hlavně proto, že je to tak „otřesně“ lidové. (Jinak je ovšem snobismus špatná věc.) Možná nás s Antonínem chce úmyslně šokovat, nicméně se zdržuji jakéhokoliv komentáře, třebaže mě svědí jazyk. O komentář si přímo říká. Je však v té chvíli asi tak jako tak pln blaženosti z blížícího se „kocourkova“ příjezdu a nezajímá ho nic jiného.

Snobismus má svou světlou stránku v tom, že brání člověku klesnout do bahna zaostalosti a sprostoty. Ale u Standy tomu tak zřejmě není. Kulturnost nespočívá v tom, že člověk dělá nebo říká noblesní věci (to je většinou jen snobárna), ale v tom, že nedělá a neříká sprostoty. Jenomže ti největší umělci prý bývali často velicí sprosťáci. A Standa je bohém. Dokud jsem ho neznal osobně, míval jsem pochybnosti, zda básně, které každou chvíli vycházejí s jeho podpisem v Andro magazínu, píše sám. Teď už tomu věřím. Ve své zpovědi, otištěné před rokem, tvrdil, že se pokouší psát básničky od svých šesti let. V kolika letech se to zázračné dítě asi naučilo psát písmenka? A píše o sobě, že je lhář.

„Ty jeho známosti… pokaždé si namluví stejné typy a pokaždé to dopadne stejně. Nejdřív veliká láska, nadšení, vášeň, euforie… a potom zoufalství, deprese, popel a zmar,“ mává Antonín rukou.

Stanislav bude cyklothymní typ. Jsem já spíše schizothym? (Viz naučný slovník). Čisté typy prý neexistují.

Končí mi pracovní doba a jdu domů, ale Antonín si ještě počká, až mu jeho mladý kamarád Standa přivede do redakce ukázat svou novou lásku. Přivedl do redakce vždycky všechny své nové milence. Rád se chlubí. Skromnost je pro něj asi jen cizí slovo. Stárnu. Totiž chci říci, že zraji.

Když jsem se já v útlém mládí s někým v tajnosti seznámil a důvěrně sblížil, usilovně jsem dbal na to, aby se to nedověděla živá duše. Nejen proto, že to tehdy bylo nevyhnutelné, ale proto, že některé věci se nevytrubují do světa. Nevystavoval bych svou známost světu na odiv, ani kdyby to byla známost s dívkou. Dnes se to dělá jinak. Jiná doba, jiný mrav. Chlubivost již není nectnost. Zato však je vychloubačnost olejem do ohně závistivosti. A boj s chlubivostí má závist předem prohraný. Chlubivost je aktivní a agresivní, závist pasivní. Závist smíšená s obdivem je přímo bezbranná. Právě obdiv ji zbavuje útočnosti. Chlubivost a pýcha je dnes běžná. Nikdo se nad ní nepozastavuje. Závist je dnes zesměšňována propagandou. (Nevěřím, že by Češi byli závistivější než jiné národy.) Propaganda dnes zpracovává chudé a neúspěšné, aby úspěšným a bohatým nezáviděli. Aby bohatí a (všeho)schopní mohli vládnout chudým a údajně neschopným. (Představuji si, jak bleskurychle by bohatí a všehoschopní – a jejich dobře placení poskokové – vyrukovali s obviněním z populismu, kdyby se takový názor ozval nahlas.)

„Tak jakej byl ten Standův novej?“ ptá se v pondělí korektorka Magda.

„Jako obvykle. Stejnej typ jako Standa. Hezkej, vysokej, štíhlej. Taky ho bylo hned všude plno. Přišel a za chvíli tady byl jako doma,“ vypráví s úsměvným despektem Antonín.

Než Magda odejde, zatelefonuje mamince, která jí doma hlídá její novorozeňátko. Křičí do mluvítka tak hlasitě, že by ji maminka možná slyšela i bez telefonu, kdyby třeba jen otevřela okno:

„Tak mami, já hned přijdu. Jen se tady eště dojdu vychcat a už jdu, jo?“

Když odejde, Antonín si povzdechne:

„Magda je tady ze všech lidí nejlepší. Ta jediná je tady ryzí člověk. Jinak…“

Mně však nedochází, jak doslovně to myslí a jak dobře zná zdejší lid redakční.

Antonín vypráví, že před několika lety ho život obdaroval překrásnou a na konci bolestnou láskou s třiadvactiletým jinochem ze Slovenska. Jako šedesátník prožil nejkrásnější vztah svého života. Seznámili se na inzerát, skoro rok a půl si psali, telefonovali a scházeli se v Praze. Cestování platil Antonín. Zbožňoval ho. Po čase si mladík našel jiného, movitějšího pána a potom zase jiného. Antonínovi pak již jen posílal pohlednice z dovolených ve světě, kam ho jeho nový, také starší přítel vozil. Dnes osamělý Antonín vzpomíná a je náhodě vděčný, že mu alespoň před důchodem dopřála takové štěstí. Nedoceněná moudrost stáří a nevděčná bezohlednost mládí, kterou život teprve potrestá. Například bezohledností jiného mládí. Neřešitelný generační problém.

Proč mě ten Standa pořád tak štve? Uvažuji, jak se asi Beran Stanislav chová při souložení. Před tím, při tom a po tom. Já jsem po milování vždycky tak krásně vyčerpaný, že zůstanu zemdleně ležet a rozkoš ve mně ještě dlouho doznívá. Většinou chci, aby Ondřej zůstal vedle mě, abych slyšel, jak oddechuje, jenomže on vždycky čile vyskočí, jde zase do koupelny a potom se s udivující energií dá do nějaké práce. Nikdy nepochopím, jak je něco takového možné. Já tvrdím, že se soulož nemá odbývat a potom se má vychutnat až do dna. On ale většinou po tom začne vařit oběd – nejraději se miluje ráno, což o víkendu znamená dopoledne. Někdy po vyčerpávajícím dovádění (Láska má být vyčerpávající, jinak je odbytá.) dokonce na chvíli usnu, což se Ondřejkovi stane jen výjimečně. A když přece jen upadne do spánku, mám z toho vždycky velkou radost a říkám si: Tak jsem tě přece jen utahal. Nesmím se ale pohnout, když mi leží v náruči, jinak by se probudil. Teprve, když mě už brní ruka a musím se hnout, se probere a zalže:

„Já nespím.“

Pozná, když vedle něj večer usínám, podle toho, že prý sebou reflexívně škubu „jako pes,“ což si já většinou neuvědomuji. Ach, Ondro!

„Tak jakej byl víkend? Co? Byl sex, byl sex?“ kření se Luboš Kolářský na svou ex-lásku Standíka.

„Zase namrzá, mrcha,“ práskne Standa dveřmi od chladničky.

„No byl. Ale ty víš co, já byl po tý oslavě tak zchlastenej, že… že… že jsem se prostě neudělal. Ani se mi nepostavil,“ odpovídá Standík s udivující otevřeností (před některými kamarády asi nemá tajnosti), ale přece jen poněkud schlíple.

„Ještě teď je mi trochu blbě.“

Drží se za hlavu. Lidi narozené ve znamení Berana prý často bolí hlava. Hlavně po flámu. Až po několika týdnech se dozvím, že jeho víkend proběhl úplně jinak, než si dnes všichni představujeme.

Uvažuji, proč bych vlastně měl chodit na Klec bláznů do Karlínského divadla. (Šílené vstupné je pro mě luxus. Kde jsou ty časy, kdy jsem chodil do divadel? Ještě že jsem chodil, dokud jsem na to měl.) Vždyť to, co vidím denně v práci, je snad lepší než Klec bláznů.

Oslava čtyřicátin mi po dlouhé době připomněla, jak se lidé baví. Uvědomil jsem si, že mohou být bezstarostní a veselí. Ani jsem nevěděl, že mi něco takového již dlouho chybí. Ne že by mi popíjení, kouření a žvanění o všem a o ničem imponovalo. Ale proti dvouletému úhoru zoufalství nad nezaměstnaností, úhoru samoty (kromě víkendů s Ondrou v Hradci), neuvědomované nudy a strachu z budoucnosti byl bohatýrský mejdan balzámem na unavené nervy a osvěžením pro deprimovanou duši.

Najednou mě napadá, že je mi tady mezi lidmi docela dobře, i když se s nimi po prvním týdnu ještě nesžívám a neznám. Bylo by hezké k tomuto prostředí patřit. Hlavně by mě práce tady možná alespoň uživila. Později si uvědomím, že žádná práce, kterou jsem v životě dosud dělal, neodpovídala tolik mé přirozenosti jako činnost v AM.

Za Chomáčkovy dovolené se Standa neoficiálně stává hlavou redakce. Myslím, že jeho ambicióznost si tuto roli přímo vychutnává. Antonínovi o nic nejde, nestojí o to být šéfem, chodí sem v podstatě jenom jako do společenského klubu. Aby byl mezi svými a nenudil se doma sám mezi čtyřmi stěnami. Já jsem tady nový a vlastně jen na zkoušku, a dokonce jen jako brigádník bez smlouvy. Jediným regulérním zaměstnancem je tady momentálně Standa. Také mi to dává najevo:

„Ty můžeš bejt rád, že jsi rád, a že se tady za mýma zádama můžeš to…,“ nedořekl a já nepochopil, co se vlastně za jeho zády můžu.

„Tady si sedni a přečti si, jakej jsi,“ podává mi knihu o astrologických znameních. Na astrologii tady všichni tři dost věří. Čtu si o svém slunečním znamení.

„Jednou jsem chodil se Štírem, ale dopadlo to strašně. Se Štírem už nikdy! Varuju každýho před Štírem,“ dělí se Stanislav o své životní zkušenosti protřelého bojovníka z válečných polí milostných. To znamená, že není tím nejsilnějším. Existují i tvrdší povahy než Beran, které na něj platí. Občas i jeho kosa padne na kámen? Žádný strom neroste do nebe.

„A co moje znamení? Jaké je znamení, ve kterém jsem se narodil já?“ ptám se.

„Tvoje? Pche! Zabít!“ odsekne bez rozmyšlení. Příliš vážně jeho drzost neberu, ale stejně – čím jsem si zasloužil takovou aroganci?

S viditelným potěšením řídí, co se dá. Usurpuje si všechnu pravomoc a ovšem mu to také dává zabrat. Z přemíry starostí se stává nerudným a nevlídným. Nastává krize s expedicí časopisu. Můj předchůdce Polda, jehož působení v redakci dosud dobíhá, měl na starosti obstarání nálepek s adresami, které se lepí na zabalené časopisy před jejich odvezením na poštu. Adresky byly vytištěny špatně a ještě k tomu pozdě, protože je období dovolených. V adresáři předplatitelů v počítačové databázi je nepořádek a kromě sekretářky s ním nikdo neumí pracovat. Polda (amatérský, leč neuvěřitelně dobře vydělávající, schopný tlumočník, který má před maturitou a soukromě i pracovně se prý vyzná v pražských cizineckých kruzích), si odletěl do Amsterdamu vyjednávat pro Svastepo cosi kolem české výpravy na gayskou olympiádu. Šéfredaktor Zdeněk je na dovolené. Musilova sekretářka Janička také. Nefunguje telefon, teď se ještě zasekla počítačová tiskárna, expedice má zpoždění, nikdo tady není, Musil si Standu, který zastupuje nepřítomného Chomáčka, třikrát denně volá na koberec.

„Na všechno jsem tady pořád sám, všechno je to na hovno, jen se na to vysrat!“ vzteká se Standa.

Za Standou opět přišel Luboš Kolářský. Dali si něco chlazeného k pití a cigárko.

„Už zase namrzá, mrcha!“

Krize sem, krize tam, když přijde kamarád, jde práce stranou. Sedí ve vedlejší kanceláři přes chodbičku a já slyším jen každé druhé slovo. Přesto pochopím, že Stanislav si Lubošovi nakvašeně stěžuje, že „sere“ (konec citátu) na to, když si někdo myslí, že on se na narozeninách choval jako dítě nebo něco takového…

Teprve nyní zjišťuji, jak velmi se ho moje poznámka dotkla. Ztlumili hlas, takže neslyším, co si povídají. Uvažuji, zda jsem to s kritičností nepřehnal. Možná je opravdu lepší myslet si své a držet zobák. Ale to jsem si říkal v životě již mnohokrát, a přesto pokaždé… co na srdci to na jazyku. Jestli se mi jako šéfův kámoš bude mstít, můžu si za to sám. Stačilo by, aby se Standa před Musilem zmínil, jak zdatně nebo nezdatně si vedu v redakci… Jsem sám na sebe roztrpčen.

Další návštěva, která přichází za Stanislavem, je mladík dobromyslně laskavých očí a spokojeného výrazu pyknika.

„Ahóóóój! Lásko! Pocééém.“

Rozzářeně si dávají jednu pusu na jednu tvářičku a druhou pusu na druhou tvářičku. Jako rodní bratranci – jednou Chruščova a jednou Brežněva. A hned se rozjíždí obvyklé štěbetání. Stáníček kamaráda pohostí sklenicí chlazeného bavoráka. Já neexistuji. (Ostatně bych to stejně nepil, ale mohl se zeptat, zda také nechci. No ne?)

„Proč já mám takovou smůlu? Pořád nemůžu a nemůžu nikoho najít. Jsem snad horší než vostatní? Nejsem!“ naříká si růžolící mládenec jako panna. „Akorát samý ženský by o mě měly zájem.“

„A to není vono. Ženský máme rádi, ale do života radši mužskýho, viď,“ přitakává Standa.

Práce ho najednou nezajímá (dožene ji v noci) a ležérně pózuje v křesílku, s nožkou přes nožku. Cigaretu drží „nadlouho“ – v úžlabí natažených prstů a až u samého filtru, aby vypadala dlouhá, a s trpitelským výrazem elegantně nasává kouř. Soustředěně přitom mhouří oči jako ten nejsuverénnější plejboj, když v baru řeší ty nejhlubokomyslnější problémy. On ostatně je plejboj a do barů chodí. Dokonale odkoukané společenské grimasy. Plíce musí mít jako komín.

Ve dvanácti letech jsem shledal, že kouření má půvab v tom, že je při konverzaci příležitostí k noblesním gestům a elegantně oduševnělým šklebům. Také umožňuje při rozhovoru získávat čas na rozmyšlenou. Od chvíle, kdy jsem se v pubertě poprvé k slzám rozkašlal při pokusu kouř vdechnout, jsem – naštěstí – dospěl k poznání, že tento druh společenské nonšalance si na celý život dobrovolně odepřu. Pokus „kouřit“ žvýkačky ve tvaru cigarety se neosvědčil. Možná proto mi teď Standa připomíná mne samého v pubertě.

„Jasně, milujeme ženský. Jako třeba Claudii Cardinalovou nebo Madonnu a tak. Ty jsou všechny daleko a tím pádem nejsou nebezpečný.“

„A taky maminku,“ dodává růžolící mládenec jako panna, zpěvák v operním sboru, který se právě vrátil z turné po Itálii.

„Maminku? Chcete říct, že… vy s maminkou?“ mísím se do jejich hovoru, přestože jsem samozřejmě nebyl ani přizván, ani představen. (Já jsem tady jenom na práci.) „Ale to snad ne. Vždyť ojdipák se přece dá léčit, ne?…“

Standík se samozřejmě kamarádovi musí pochlubit svými novými fotkami. Je na nich celý mokrý jen v mokrých kalhotách, které mu těsně přiléhají na tělo, přesněji řečeno se na něj lepí, takže se mu v rozkroku zřetelně rýsuje veliká boule. Za pár měsíců fotka vyjde v Áemku.

„Prosím tě, co sis to tam dal? Neříkej mi, že tam nic nemáš,“ ptá se zpěvák s oidipákem.

Jdu se, ač nevyzván, samozřejmě na fotografie podívat, a než stačí Standa něco říci, prohlásím:

„No přece žemli.“

„Fakt to tak vypadá,“ směje se růžolící zpěvák.

Na fotce je vidět, že Standa měl při focení pohlavní úd nahoru. Přižene se od chladničky („Mrcha, už zase namrzá.“), kde připravuje nápoj pro svého hosta, a vztekle na mě vyhafne:

„Hele, já si tam nepotřebuju dávat žádnou žemli, drahoušku!“

Jsem právě na odchodu („Padla“ mi už před třemi hodinami a v téhle žvanírně už teď stejně nic neudělám.), vezmu si tašku, odseknu naoko nakvašeně, „Neříkej mi, drahoušku! Nashle,“ a mizím, spokojen s tím, že jsem Standíka zase jednou pěkně nadzvednul, jak vidím.

Standík se rád nechává fotografovat. Oblečený i polonahý. Rád umísťuje do Áemka (AM) své portréty a poloakty. Také by se mi to líbilo, vůbec nemám horší tělo než on (Trocha ješitnosti neškodí v jakémkoli množství.), ale co kdyby mě na fotce někdo poznal? Musel bych chodit domů kanálem. Mé narážky na jeho samolibost razantně potírá argumentem, že tím redakce ušetří za honorář fotomodelům.

„Vcelku dobrá výmluva,“ usoudím rozšafně a dodám: „Ale pomalu by se to mohlo jmenovat spíš Standa magazín.“

Uraženě mlčí, ale od té doby nezařadí do magazínu ani jedinou svou fotku. Až do přespříštího čísla.

Je prvního. Ode dneška pracuji z rozhodnutí šéfa Musila na plnou pracovní dobu. Ovšem stále bez smlouvy. Ráno mám na stole lístek se Standovým neurotickým škrabopisem:

„Dnes nebudit. Spím jinde.“

Nebudit, nedráždit, nekrmit, jinak bude Beran trkat. Zase nespal u sebe. Na jeho stole leží kopie výpovědi, kterou adresoval kamarádovi Musilovi. Obřadně mu v ní vyká. Přichází až po desáté hodině.

„Napsal jsi, že spíš jinde, ale nenapsal jsi, s kým,“ rýpnu si do něj.

„Csss! Co je ti po tom!“

Opravdu naštvaně. Co jsem mu udělal? Když se malý rádobyšéf Standa vrací od velkého šéfa Musila, prohlašuje:

„Zajímavý! Vzkaz ode mě našel, ale moji výpověď prej ne.“

Usmívá se přitom docela spokojeně. Potvrzení jeho nepostradatelnosti mu dělá dobře. Kdyby Standa skutečně odešel okamžitě, Áemko by přestalo vycházet. Nový redaktor by se musel teprve zapracovávat.

„Já vím o časopise všechno.“ (A nikomu to neřekne.) „Můžu jít třeba ke konkurenci. Nebo bych si klidně moh vydávat svůj vlastní časopis.“ (Jeho tajný cíl?) „Chybí mi k tomu jenom jedno – prachy.“

Neboli ochotný sponzor. Inu chlapče, máš, cos chtěl. Chtěl jsi být v redakci nepostradatelný, tak jsi nepostradatelný. Musíš všechno udělat sám, protože jsi k tomu zatím nikdy nikoho nepustil. Nikomu jsi nikdy nevysvětlil, jak se co dělá. Ty jediný tady teď umíš všechno, ty jediný to teď musíš udělat. Nabral sis dva pracovní úvazky – redaktora a grafika – bereš dva platy. Odstranil jsi z redakce kromě šéfredaktora Chomáčka veškerou konkurenci, abys měl všechno pod kontrolou sám. Jsi velký pracant a máš tady největší plat, vlastně dva platy. Jistě nečekáš, že třeba důchodce Antonín, který je tady na čtvrtinový úvazek, se přetrhne.

Žárlivě si hlídá své postavení nenahraditelného. Tajně žárlí na sebemenší úspěch někoho jiného. (Ale to já také. A kdo ne?) Je závistivý jako malý kluk. Má ambice být nejlepší a tvrdě o to bojuje. (Já ne.) Konkurent musí být bez milosti absolutně likvidován jakýmikoli argumenty. V jeho očích nikdo nemá nárok. Jen on. Považuje se za nejlepšího.

„Žárlíš, že ji nedal tobě, viď?“ rozjařeně vyštěkne s dětskou škodolibostí kaiserovsko-lábusovským tónem, poté co jsem náhodou přihlížel, jak mu nový externista přitažlivého zevnějšku dává v redakci svou vizitku. Je to k smíchu, ale je to také příznačný rys – do poraženého ještě vítězoslavně kopne. Z vlastní zkušenosti ví, že závidícího to bolí dvojnásob. Vzápětí však rychle dodá:

„Ba ne. Dělám si srandu. Vem si ji, na.“

Jako by po kopanci do brady s roztomilou rošťáckostí dodal: Ale to kopnutí jsem nemyslel doopravdy.

S maximální mrazivou lhostejností, jaké jsem schopen, ho odmrštím:

„Css. Kdo ti o to stojí? Dal ji tobě, tak si ji nech.“

Malí závistiví kluci. Jsem přecitlivělý na každou maličkost? Proč se mě všechno, co udělá, tolik dotýká? Kdy už to skončí?

Přichází jakýsi vyzáblý mladý Američan s dlouhými popelavými vlásky a chce vědět, kde je v Praze nějaká hospoda pro gaye. Ukázal jsem mu náš časopis, ve kterém je průvodce gayskou Prahou. Neměl české koruny, a tak Standa velkoryse rozhodl, že mu mohu dát časopis zadarmo, ačkoli jinak je nařízeno, že se všechno musí zaplatit a vyúčtovat.

Do toho všeho ještě přivezou balíky s nějakými propagačními brožurami, které si dal vytisknout Svastepo (čili Chomáček). Nechám překlad z angličtiny rozdělaný a všichni tři – Standa, Antonín a já – nosíme spolu se dvěma lidmi z dodávající firmy balíky brožurek z auta do druhého patra. Výtah ve starém činžáku není. Antonínovi se do manuální práce moc nechce a po chvíli je na něm vidět, že se mu špatně dýchá. Běhat po schodech nahoru a dolů s nákladem není práce pro něho.

Antonín, já a Stanislav – příslušníci tří různých generací – sedíme v redakci. „Standa je nějaký naštvaný. Stalo se něco?“ ptám se, když na chvíli odejde. Antonín třídí došlé odpovědi na seznamovací inzeráty.

„Jako obvykle. S tou láskou to má zase takový nějaký všelijaký…“

„Zase to nevyšlo? Tak to je mi ho docela líto,“ přidávám se.

My o Beranovi a Beran za otevřenými dveřmi. Slyšel nás? Vchází a z ničeho nic vztekle zařve:

„A stejně nakonec všichni zůstaneme sami. Všichni!“

Přitom se na nás podívá zlobným okem a jde si sednout ke svému stolu. Antonín to nekomentuje, jen se na mě významně podívá. Antonín stárne a opravdu je sám. Standa je mladý, každý druhý měsíc má novou a jedinečnou lásku na celý život a po ní je zase sám. Až do další nádherné lásky. Já miluju Ondráška. (Co by se mnou bylo, kdyby mě duševně nepodporoval, když jsem se v zoufalství z nezaměstnanosti dostal psychicky skoro až na dno?)

Proč však Standa říká, že všichni? Jistě zná dost mužských mileneckých dvojic, které spolu trvale žijí jako manželé. Jsou to milenci-manželé neboli, jak já říkám, manželci. A co registrovaní partneři? Ví, že mám životního partnera. Proč se tak zlostně díval na mě? Prorokuje mi teď, že nakonec dopadnu stejně jako on a Antonín? Začínám chápat, že je nerudný, protivný, a dokonce tak trošku zlý, protože je nešťastný. Lásku natrvalo stále hledá, nachází a zase ztrácí. Jeho víkend s „kocourkem“, totiž probíhal zcela jinak, než jak se zdálo.

Standa a já jsme v redakci sami. Chodí mlčky sem a tam a vzdychá. Šelestím po klávesnici a najednou si Standa sedne ke stolu vedle mě a něco píše. Vzdychne. Proč si sedl ke mně a ne ke svému počítači?

„Proč jsi tak skleslej? Udělal ti někdo něco?“ ptám se soucitně.

„Právě že nikdo nic,“ šeptne otráveně.

Nejdřív mu nerozumím. Když mi to dojde, musím se usmát. Otřepaný vtip vyslovený tak utrápeným hlasem však není příliš veselý.

„S tím kocourkem to nevyšlo?“

Znovu vzdychne a nečekaně se svěřuje, že „kocourek“ z Tábora, o kterém okouzleně blouznil několik týdnů, byl bisexuál, který si chtěl pouze trochu užít s klukem, jen tak ze zvědavosti, jaké to je, a vůbec neměl v úmyslu se Standou, stále hledajícím lásku, navázat trvalý vztah. Přijel v pátek a v sobotu zase odjel domů, ačkoli si Standa plánoval, že u něj krásný mladík zůstane až do pondělního rána. Jeho odjezd znamenal jejich definitivní rozchod. Zbytek víkendu (pokolikáté již) zklamaný Standa pronaříkal. Večer šel svůj žal utopit do baru.

„A ty se kvůli němu trápíš,“ říkám tiše a soucitně. Je mi ho líto.

„Nezoufej. Jednou se to povede. Určitě si najdeš někoho, s kým vydržíš natrvalo. Nějakou dobu snad samotu sneseš. Nebo potřebuješ pořád kolem sebe někoho mít, aby se ti pořád věnoval a staral se o tebe?“

„Zatím jsem se v každým svým vztahu staral spíš já o něj,“ vyštěkne.

Vždycky zřejmě vedl a řídil toho druhého. Přivlastňoval si ho, spoutával ho svými city a očekával absolutní oddanost, jak to Berani dělávají. Jenomže ne každý snese dlouho být poslušným vlastnictvím žárlivého a majetnického Berana.

Beran se brání citovým projevům. Chová se neoblomně a energicky, a přesto je jen málo lidí schopno tak velké sentimentality, melancholické nevinnosti a víry v zázraky. Například v astrologii, transcendentno, v posmrtný život nebo v něco jiného…

Jeho oči umírající laně signalizují: Kdybys věděl… Nevím. Vteřinu se na mě dívá, jako by něco čekal. Pak vzdychne, vstane a jde si sednout ke svému stolu. V laním pohledu má cosi zvláštního a mě napadá, zda mi tady něco neuniká. Byla to výčitka? Něco tady nevím. Jedno vysvětlení jeho zvláštního pohledu, který na mě upřel, mě napadá, ale to by bylo absurdní.

Výbušnost

A je tu další Standův „bývalý.“

„Pocéééém, lásko!“ Dáme cigárko, něco k pití. „Mrcha, zase už namrzá. Tak jak jde život?“

Pracovní doba sem, pracovní doba tam. Ocelová kola kvílí po ocelových kolejnicích. Rezignovaně odcházím do vedlejší kanceláře, nebudu čuchat ten jejich cigareťácký puch. Pozornost však poutá to, že za chvíli oba ztlumili hlas. Stanislav tiše vypráví něco velmi důvěrného. Slyším každé druhé slovo.

„… do sauny …“

„Jo? No a co bylo?“

„… a byl tam taky takovej ten vysokej …“

„… ten, co přišel, se mi děsně líbil … tak jsem … a on utřel nos. Přišel ke mně a … tak mu říkám: Máme snad svobodnou soutěž, ne? … Pak jsme s tamtim … a on, že musí na vlak, že jede domů … Já bych tě pozval k sobě, ale … tak jsme šli … No byl úžasnej …“

Ani se nemusím přiblížit k nedovřeným dveřím, abych slyšel hlasy, které se z protějších otevřených dveří nesou přes chodbičku spolehlivě jako koridorem. V tom Standa vstane a jde rázně zavřít dveře svého „obýváku.“ Doufám, že mě neviděl. Jak to dopadlo, se již ovšem nedozvím. Tak vida, chlapec pořád dělá, že hledá jedinou věrnou lásku na celý život pokud možno až za hrob (To by nemuselo trvat ani moc dlouho, utrápil by ho brzy, asi proto s ním také nikdo dlouho nevydržel.), ale než ji najde, odskakuje si na zálety do sauny. Nebo že by právě tam hledal celoživotní štěstí?

Kapitalista Musil si opět telefonicky předvolal Standu do své obří šéfovny. Jdu Standovi, který si šel kolem jedenácté dopoledne lehnout, protože ho po opici bolí hlava, vyřídit, že ho už zase volá šéf (se kterým si Standa tyká a říká mu Lojzo).

„Co si ze mě dělá? Ficku nebo co?“ utrhne se rozespalý Standa.

Beran se obzvláště nerad podřizuje jiným. Redakční tamtamy mi signalizovaly, že Standa a šéf Lojza spolu kdysi kdesi na nějaké chatě „něco měli.“ Co něco? No „spali“ spolu. Ale to bylo dávno předtím, než si Musil vzal něžného Leoška. (Ono to tady možná bude tak trochu rodinný podnik. Kdekdo s kdekým?) Soudě podle Standovy naštvanosti, to muselo být už hodně dávno. V této chvíli ho nenávidí? V této chvíli nenávidí celou zeměkouli. Později se však stane šéfovým nejhorlivějším spojencem a bude Musilova stanoviska slepě obhajovat, protože uvěří, že Lojza Musil je oddán stejnému ideálu jako on – obhajobě práv své menšiny. Beran dosáhne vedoucího postavení tím, že respektuje ty, kdo jsou nad ním.

„Teď tam z něj tahá rozumy. To víš, že se od Standy doví všechno, co tady kdo řek. Standa nám tam teď před ním všem meje prdel,“ pochechtává se Antonín, zatímco je Standa na konzultaci.

„Tak, pánové,“ zavelí zamračený princ, když se nasupen vrátí od šéfa.

„Musil je nasranej, protože je zpožděná expedice,“ sděluje nám objevnou novinu, která je nám známa již několik dní, a je na něm vidět, že teď nám – ač nevinným, jak sám dobře ví – dá kapky, které před chvílí dostal od pana majitele.

Všeho nechat a všichni tři dělat expedici. Celou podlahu místnosti pokryjí roztříděné hromádky zabalených časopisů. Standa koumá nad zmatkem v adresáři. Stříháme a lepíme samolepky s adresami, jako když vězňové na Pankráci lepí pytlíky.

„Už jsi někdy lepil adresky?“ vyštěkne na mě, když zjistí, že lepím samolepky doprostřed místo do pravého dolního rohu.

„Ne,“ odpovídám klidně a pravdivě.

Repliku Co se ti neřekne, to nevíš, si naštěstí (pro něj i pro mě) jenom myslí. Co všechno si tady musím nechat od toho kluka líbit, myslím si já. Je to lepší než být na dlažbě, ale překousnout to dá zatracenou námahu.

„Čest práci!“ ozve se najednou provokativně ve dveřích majitel-vydavatel Musil, který se, jak má ve zvyku, tiše připlížil chodbou v přesvědčení, že nás přistihne při nějakém sladkém nicnedělání za jeho peníze. Naštěstí všichni tři právě makáme jako nevolníci. Kategorickým tónem, nepřipouštějícím odpor, zavelí, abych Poldovi vyřídil, že má do redakce s okamžitou platností zakázaný vstup, a že Antonín se má naučit, jak se dělá rozesílání časopisu, protože to ode dneška bude jeho práce.

Antonín opatrně protestuje, že to nikdy nedělal, že má jinou práci atd. (Celý život pracoval jako intelektuál, přece teď v důchodu nebude nosit balíky a mít odpovědnost za takhle „rozbordelenou“ expedici.)

Musil: „Tak mi řekněte, pane Hadoň, co tady vlastně máte na práci.“

Antonín: „Upravuju dopisy čtenářů a píšu na ně odpovědi, co uveřejňujeme.“

Musil drží vztek na uzdě jen stěží. Jak mohl s takovou drsností ředitelovat národnímu podniku?

„To může klidně dělat sekretářka,“ odsekne sebejistě šéf.

(To tedy nemůže, říkám si v duchu. Říci to nahlas se ovšem teď právě vůbec nehodí. Šéf zřejmě nemá představu, o jakou práci jde.)

„Teď potřebujem zajistit expedici.“

Antonín: „Ale to já tedy dělat nebudu, za těch pár tisícovek…“

Musil: „Právě, že za ty tisíce… Ale jestli nechcete, tak to jste tady zbytečný.“

Ano. Takhle si představuji kapitalistu. Přece jen to přišlo.

Antonín: „V tom případě tedy odcházím, protože tohle dělat nebudu.“

Musil: „Dobře, tak jste tady skončil.“

V mužském prostředí (Paní Magda zde právě teď není) se konflikty řeší v principu vždy stejně. Na vojenském cvičení jsem jako záložník viděl, jak před inspekcí generála z Prahy řvaly v kasárnách vyšší šarže na nižší, nižší na ještě nižší a ty nejnižší šaržičky na obyčejné záklaďáky. Ti se před řvaním zašívali, dokud mohli, a když nemohli, řvali jeden na druhého. Když generál přijel, prošel se po kasárnách, skrývaných nepořádků si nevšiml stejně jako demonstrovaných pořádků a zase odjel. Řvaní bylo vystřídáno všeobecnou úlevou, prosycenou trapnem.

Hlavním principem organizace mužské společnosti je vnucená subordinace, která však nefunguje sama o sobě, protože je svou povahou nehumánní, a proto se musí stále znovu a znovu nařizovat a prosazovat násilím – v lepším případě pouze slovním a řvacím. Metodou je hrubost. Krizová situace spláchne dobré úmysly i nátěr rádobykulturnosti. Vítězí nikoli ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo má silnější nervy a troufne si víc zastrašovat. Slabí neobstojí, jsou zlomeni. Typicky mužský přístup. Zlé jazyky však tvrdí, že ženy nejsou o nic lepší. Sám jsem v práci zažil citžádostivé autoritativní xantipy, které se chovaly podle přesně stejného principu.

Antonín byl tedy právě vyhozen. Stanislav sedí na židli v bojovném postoji a čelně přihlíží, jako by něco podobného čekal. Že by byl kámoše Musila předtím sám vyhecoval, aby konečně problémy redakce řešil z pozice majitele a vydavatele a nenechával všechno na něm? Aby se vydavatel-financiér sám dostavil na bojiště a osobně vydal příkazy? Jsem zvědavý, na čí stranu se teď chlapec přikloní. Ale on ani necekne. Vzduch v místnosti je nabitý elektřinou. Když Musil odejde a na chodbě doznějí jeho kroky, tentokrát již nikoli tichošlápkovské, nastává chvíle napjatého ticha. Standa jako by na něco čekal a Antonín jeho očekávání plní, když jen jako by mimochodem uraženě a smutně poznamená ke Standovi:

„Tak to jsi na mě spolu s Musilem upek.“

(V této chvíli se domnívám, že se Antonín mýlí, později si tím již nebudu tak jist.) Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo:

„Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!! Dyť se to musí zapisovat do počítače!!!“ (Tonda se netají tím, že stejně jako Chomáček neumí do počítače ani klovnout.) Zírám. Podobnou scénu jsem už dlouho neviděl.

„To už bych to nechal dělat radši jeho v jeho čtyřiceti,“ křičí Standa a ukazuje na mě. Standova zuřivost se stupňuje každým slovem. Opakuje stále totéž a vypadá to, že urážku od kamaráda Antonína nepřežije. Infarkt v devětadvaceti již dnes není taková rarita. Jeho cti se nesmírně dotýká, že ho starý přítel Tonda podezírá z podrazu.

„Ty si myslíš, že jsem taková svině, že bych kamarádovi udělal něco takovýho!?!?!?!“

V předklonu burácí Antonínovi do tváře z plna hrdla a rozhazuje přitom rukama. Vypadá to, že po něm každou chvíli skočí a začne ho rdousit jako Othello Desdemonu. Od Standy už jsem za těch několik týdnů, co pracuji v redakci, zažil leccos, ale teď se překonává.

„Tak to já jdu tedy do prdele!!! Tys mě teda tak nasral!!!,“ chytá se za hlavu, vyletí na chodbu a práskne za sebou dveřmi, jen tak tak že se jejich výplň ze zrnitého skla nevysype. Lidé ve znamení Berana jsou spontánní, výbušní a tvrdohlaví, praví se v moudrých astrologických knihách.

„Kdy se vrátíš?“ volám za ním hlasem pokud možno lhostejně věcným až lehce znuděným.

(V té chvíli se mi vybavuje vzpomínka na podobný hysterický výstup na jedné domovní schůzi, kde se bojovný ambiciózní soused s cílem stát se stůj co stůj předsedou představenstva družstva úplně stejně v hádce s dosavadním předsedou urazil, pohrozil, že odejde, skutečně také teatrálně odešel, aniž by ho od toho někdo odrazoval, a aniž by ho někdo zval zpátky, se za minutu vrátil. Tehdy i teď by mi to bylo k smíchu, kdyby teď a zde nehrozilo jisté nebezpečí.)

Kam a proč chce uražený tragéd Standa jít, nevím, ale dojde jenom k dalším zaskleným dveřím na chodbě a také těmi vší silou práskne. Zřejmě hlavně proto, aby jeho výstup nebyl slyšet po celé budově (kterážto jeho praktičnost ve mně vyvolává podezření, že možná hraje větší rozhořčení, než jaké skutečně pociťuje). Vrací se, vypadá dosti nepříčetně a znovu burácí jako pominutý. Pobíhá sem a tam a rozhazuje rukama.

Antonín stojí proti němu a cosi namítá. Proti energii rozzuřeného berana však nemá šanci. Tady se něco stane. Jestli něco neudělám, bude malér. Vstávám a začínám je opatrně uklidňovat. Odvažuji se dokonce postavit se mezi ně, mezi dotčeného staršího muže a tu skopovou fúrii puštěnou ze řetězu, odhodlanou do krve se porvat za svou uraženou čest. Když však stojím mezi nimi, napadá mě, zda náhodou nedostanu pěstí z obou stran.

„Nekřič, nekřič,“ opakuji Standovi asi pětkrát pokud možno takovým tónem, abych ho ještě víc nepodráždil. Dávám si pozor, abych neřekl „neřvi“, které se mi dere na jazyk, protože ostrá slova vyvolávají ostrou odezvu a mohla by zuřícího Berana ještě víc rozběsnit. Zvedám dlaně jako sudí v ringu a naznačuji oběma, aby se uklidnili, protože je evidentní, že tohle skončí těžkou roztržkou, a jestliže se ten kluk neovládne, možná i fackou nebohému důchodci.

Udivuje mě, že Stanislav sice zpočátku mává rukou, abych mu dal pokoj, ale přesto přejde od křiku do pouhého mluvení a své výčitky na Antonína chrlí již normální hlasitostí.

„Jak se mnou můžeš takhle mluvit?“ skočí mu Antonín do řeči, když se Standa musí konečně nadechnout, aby nevypustil duši.

„Afekt, afekt,“ stačím mu jenom odpovědět hlavně proto, aby si Standa uvědomil, že se přestal kontrolovat. Uklidňuji je, jak se dá:

„Neblázněte, ovládejte se. Nepřeháněj to, Stando. Mírni se. Takhle se přece nemůžeš k Antonínovi chovat. Uvědom si…“

„Jdi do hajzlu s těma svejma morálníma těma… pořád…,“ zahučí na mě podle zásady co na srdci, to na jazyku a dál bez zábran chrlí na Antonína svou uraženost. Kdyby vztek hořel, měl by v této chvíli mladý zuřivec místo očí a úst plamenomety.

Teď jsem se ovšem naštval už i já. Za svou dobrou snahu předejít nespravedlnostem a uklidnit sopečnou erupci, si na mě ještě bude otvírat svá postpuberťácká ústa? Tak to nemám zapotřebí. Ne, rozčilovat se nebudu. Stačí, že soptí tihle dva. Polib si polyp, polype vzteklej. Otáčím se k němu zády, sedám si ke stolu a začínám zase nalepovat samolepky s adresami na černé igeliťáky. Teď už tady tryská adrenalin ze tří stran jako v hydromasážním sprchovém koutu. Pro mě za mě se tedy sežerte, zuřivci, říkám si. Mě se to přece netýká.

Standa ale začíná vychládat a štěká už jen mírně. Jeho běsnění slábne. Nicméně má v sobě ještě tolik zlosti, že Antonínovi vpálí do tváře větu, na jejíž sprostotu a bezcitnost dlouho nezapomenu (a později mě napadne, že ji možná nevyslovil poprvé, protože Antonín na ni nijak zvlášť výrazně nereagoval – co já vím, co všechno si spolu kdysi řekli):

„Dědek jeden, on si neváží, že má mladýho kamaráda!“

Otočím se a nevěřícně na něj zírám. Tohle myslí vážně? K tomuhle už nemám co říci. Klasická starořecká „pederastická“ scéna jako z Petroniova Satyrikonu – hezký mladý nafoukaný eféb, přesvědčený, že starý zkušený vzdělaný muž mu má být zavázán za to, že mu on, půvabný mladík, velkodušně věnuje svou přízeň. Místo aby to bylo naopak. Blbec jeden mladej.

„To si děláš srandu,“ šokovaně hlesnu, přestanu lepit idiotské nálepky a ohromen, strnu.

Eféb ještě párkrát přepochoduje po kanceláři sem a tam jako lev v kleci. Otáčím se, co na to Antonín. Ale ten jenom kroutí hlavou (moudrý nadhled stáří je povznesen nad nevychovanost mládí?), vypadá to, že je na takové drzosti zvyklý. Já se již zase věnuji bezmyšlenkovitému lepení adresek. Vpravo dolů. Takový nadhled ještě nemám, aby mi takováhle surová domýšlivost nevadila. Něco takového bych od toho blbce nečekal. Kašlu na něj, debila jednoho, mým cílem tady je přece jenom co nejlépe pracovat a se všemi vyjít po dobrém. Standovo vrcholné číslo skončilo a nastává trapné ticho. Exhibice uražené cti je u konce.

Avšak již za chviličku se Standa ušklíbne a prohodí, opřen ramenem o dveřní rám vedle sedícího Antonína:

„No to jsme holt my. Rychle se naštvem, ale rychle na to zas zapomenem.“

Tohle má být omluva? Tím ovšem zametá můj dobrý pocit, že jsem k potlačení konfliktu alespoň trochu přispěl a že jsem udělal, co jsem v dané chvíli mohl a musel. Tak rychle jako Standův vztek vzplál, zase rychle zhasl. Kdybych se byl neangažoval, možná by to dopadlo stejně. Jsem trochu zklamán, že má dobrá vůle vychází naprázdno. Za chvíli eféb přináší z chladničky tři vysoké sklenice „bavoráka“ (zbytek v lahvi po oslavě čtyřicátin) a pijí s Antonínem na smíření. Možná tohle je forma Standovy omluvy. Nevzpomínám si, že by vůbec někdy řekl slovo „promiň“. Všechno vždycky řeší chlapáckým zapitím. Já se ovšem tak rychle s jeho sprostotou smířit nehodlám. Kdybych byl na Tondově místě, nějakým utrejchem by si mě neudobřil, ale Antonín na to kupodivu přistupuje. (Inu nadhled.) Trochu jsem upil až za chvíli, ale spíše ze zvědavosti, zda je to sladké, hořké nebo pálivé.

„Já jsem jako ty. Já mám taky v sobě polovinu Panny,“ usmívá se Standa na Tondu, aby si ho udobřil.

„Ty máš v sobě polovinu blázna,“ neovládnu se a skočím mu do řeči dost naštvaně, ale zase se hned věnuji práci. Stačím ovšem zaregistrovat, že se Standa zarazil a zamračil. Neříká však kupodivu nic a spolkne to. Antonín se zasměje a já si říkám, že jsou to oba komedianti. Před několika minutami to vypadalo, že se budou tahat za vlasy, byť má Standa hlavu vyholenou do plešata, a teď…

Potom dál stříháme a lepíme jako vězňové. Podlaha je pokrytá zabalenými časopisy rozdělenými na hromádky a já a Standa v dřepu lepíme samolepky.

„Jenom bych rád věděl, kdo tady teď umeje z podlahy všechen ten adrenalin,“ podotýkám do panujícího ticha.

„To vyvětrá,“ odpovídá už zase docela klidný Standa, snad dokonce hrdý na svou beraní výbušnost. (Palice skopová.)

„Ten, kdo v sobě adrenalin drží, ten se tím udusí, ale kdo ho vypustí jako páru…“

Má pravdu. Já bohužel jsem z těch lidí, kteří v sobě zlost dusí, a tím si škodí. Lidé jako on se nenamáhají ovládat se. Ti si prostě napětí na někom vybijí a je jim jedno, že tím někomu ublíží. Ten, kdo se ovládá, aby svému okolí neublížil, ubližuje sám sobě. A to nebyl Standův případ.

Přemýšlím, co bych udělal, kdyby si jednou Standa na mě dovolil to co k Tondovi. Já rozhodně nejsem „splachovací“ (Standův výraz), smrtelně bych se urazil a buď bych za sebou musel prásknout dveřmi, čímž bych se ocitl na dlažbě, nebo bych si musel od toho cucáka nechat líbit jeho tolik ponižující buzerování, a v tom případě nevím, jak dlouho bych to tady vydržel.

V oslavném článku, který sám o sobě vydal v AM, přiznává, že je cholerik: „Nedoléčený cholerik. Z přetlaku adrenalinu často náhle vybuchnu, ale zase se rychle zklidním a pak nechápu ty, co se zabývají tou spouští okolo mne.“ No není rozkošný? Jen mu šlápnout do úsměvu. Připadá mi, že tuhle větu také odněkud opsal. Kde jsem tohle už četl? Zabývají se spouští okolo něj, ne okolo nich. Vždycky jde o něj, ne o ty ostatní.

Začalo to jako antická tragédie o urážce cti a skončilo to jako fraška.

„Byl jsi úplně hysterickej. Přímo nepříčetnej,“ pokouším se mu to dát zbaštit, aby mu to zase neprošlo tak lacino. „Ty bys byl snad schopen v afektu někoho i zabít.“

„Ještě jsem nikoho nezabil. A to nebyla žádná hysterie,“ odsekne Standa, ale kupodivu ne tak rázně jako obvykle, spíš mírně. Zřejmě si je dobře vědom, že přestřelil. (Jistě. Kdepak hysterie, to jen oslňujícně výbušný temperament krásného mládí. Přizná nanejvýš choleričnost. A to ještě jenom proto, že ji má v horoskopu, takže ji nemůže popřít.)

„To bys viděl, co je to hysterie. Jeden můj bejvalej, ten doslova omdlíval, když jsme se hádali… Jen kdyby mi tak dobře jako adrenalin stříkalo něco jinýho,“ říká najednou s překvapující otevřeností, aby odvedl řeč jinam.

„Neříkej, že s tím máš potíže,“ odtuším pochybovačně.

„Už několik let. A nejsem sám.“

Nečekané přiznání problémů s ejakulací, tak principiálně závažných a neuvěřitelných u plejboje Standova typu mě udivuje.

„Moc chlastáš,“ odpovídám v legraci, ale nevím, zda to myslí vážně, nebo zase kecá. Jemu se nedá všechno věřit. Dokonce mívám občas dojem, že vysloveně lže, ale nedá se to dokázat. Berani prý nelžou. Ale právě si uvědomuji, že on o sobě dokonce otevřeně prohlašuje, že je lhář. Nedělá si ze mě zase legraci? Vyptávat se moc nechci. Stejně by mi nic víc už neřekl. Ale tolik zas nepije, aby mu to lezlo ne sice na mozek, ale na příro. Nebo to máš z přepracování, hamoune, myslím si, ale neodvažuji se to vyslovit. Pro prachy a prestiž jsi ochoten se uštvat. Budeš muset brát Viagru. Vlastně by to ani nebylo tak nepravděpodobné. Workoholici mívají penální poruchy. Nebo jestli bereš nějaké prášky povzbuzováky, abys utáhnul tu haldu práce… Nesmysl! Poruchy v jeho letech? Kecá. A já fantazíruju. Co se dá věřit lháři?

Když si ho za chvíli Musil znovu telefonicky předvolává do své velkopracovny, říkám Antonínovi:

„Kdyby se na mě někdo takhle rozeřval jako Standa na tebe, tak bych s ním půl roku nemluvil. Takový jsem já, matko představená.“

(Vím ovšem, že by to byla chyba. Moje chyba.) Uklidňuji rozmrzelého Antonína, že si to Musil s tím vyhazovem ještě rozmyslí.

„Já už to tak neberu. Vždyť já sem taky chodit nemusím,“ odpovídá Tonda s úsměvem a mávne rukou.

Tohle je asi ta pověstná moudrost a nadhled stáří.

Odpoledne je Standa tak vyčerpaný (nedivím se – po takovém hereckém výkonu), že si drží hlavu a musí si jít lehnout vedle do své ložnice souložnice. Lidi narozené ve znamení Berana prý často bolí hlava. Jak by ne, když ty skopové palice rohaté tak rády trkají. Berany berany duc.

Všechno špatně

Když Tonda odešel domů, dovídám se, že briskně vrátil Musilovi klíče od pracoviště a smířil se s tím, že byl „odejit“.

„Já mám Tondu rád, ale na druhý straně chápu, že majitel si nemůže dovolit držet tady za několik tisíc někoho, kdo skoro nic nedělá,“ odpovídá Standa na mé výtky, že se ho nezastal. Uvědomuji si, že v poslední době je názorově vždy za jedno se šéfem Musilem. V jeho službách zřejmě vidí svou budoucnost. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kamarád nekamarád, když je nepohodlný, letí. Standa o „odejití“ Antonína skutečně klidně mohl předem vědět. Výsledek tomu nasvědčuje. Kdyby se se starým zkušeným redaktorem Antonínem, kdysi spoluzakladatelem Andro magazínu, solidně promluvilo, musel by uznat, že se práce musí přerozdělit, aby redakce fungovala. Ale takhle ladně ho vykopnout?

Jednou by Standa klidně mohl tak jako Tondu hodit přes palubu kohokoli, například mě. Později se ukáže, že nebyl zájem na solidním promluvení, protože bylo předem rozhodnuto, že se věci z finančních důvodů jinak řešit nedají. Slibuji si, že budu alespoň dělat všechno proto, aby mi jednou, až mi bude přes šedesát, nějaký třicetiletý rozmarný domýšlivý komediant neřekl, že dostatečně neuctívám jeho mládí.

Jsme v redakci sami. Standa pracuje u počítače a mlčí. Pokud něco řekne, je to spíše zavrčení. Když se ho však zeptám na nějakou konkrétnost v ovládání toho obsolentního softwaru, vstane, jde ke mně a kupodivu ochotně a trpělivě mi vysvětluje, co chci vědět. Rád poučuje, rád se chlubí. Jinak vrčí. Ptám se ho, co mu je. Opakuje své nářky:

„Chomáček si klidně jede na dovolenou na tři týdny. Já abych tady seděl pořád sám, on se vrátí a řekne: já to věděl, že to tady beze mě nezvládnete. Kdy já pojedu na dovolenou? Nikdy. Může mě někdo zastoupit?“

Berani si naříkají, že je okolí nechápe.

„Kdybys mě naučil, co je potřeba dělat, nebylo by všechno na tobě,“ nabízím spolupráci.

„Jenomže já tě to budu všechno učit, pak tě Musil vyhodí, jako vyhodil Poldu, a já zase budu zaučovat někoho dalšího,“ vypadne z něj najednou perspektiva, která by mě mohla čekat. Spíš nechceš, abych se tady něco naučil, myslím si, chceš být nepostradatelný.

„A co bys tedy chtěl? Jak by sis představoval, aby to tady v redakci fungovalo? Co ti chybí?“

„Já potřebuju kolem sebe tým lidí, kteří mě budou podporovat.“ (Kdoví proč mám zase pocit, že odříkává frázi, kterou někde slyšel.) „Lidi, kterým můžu důvěřovat a na který je spolehnutí. Aby někdo měl na starosti expedici, aby byly zajištěný všechny ty technický věci kolem, aby tady zkrátka byl technický redaktor, abych já moh dělat přímo na sestavování časopisu a nemusel se starat o to kolem.“

Napadá mě, že to je typicky beraní uvažování. Jakým právem má tak velké požadavky? On, ve svých očích velký tvůrčí umělec a vůdčí duch, potřebuje kolem sebe lidi, kteří ho budou podporovat a obdivovat. O tom, zda také on bude podporovat lidi kolem sebe, se ani nezmíní. To ho zřejmě ani nenapadlo. Podle jeho samolibých představ jsou tady lidé kvůli němu – aby dělali podřadné práce a aby on mohl, nezatěžován podružnostmi, tvořit. Publicistiku a básnictví. Lidé tady mají být kvůli němu, nikoli naopak. Svět existuje kvůli němu, ne on kvůli světu. Já ovšem jsem tady ten poslední, kdo by si mohl dovolit někoho vychovávat. Jenom bych vypadal, že jsem starý, kdybych chtěl poučovat. Já sám také nemám rád, když mě někdo mentoruje. Ostatně hlavní slovo tady má on. Ať si se svou morálkou poradí sám, když tolik nesnáší kritiku. Kritik, toť pro Standu nepřítel, jehož nutno totálně a přímo totalitně překřičet a jednou provždy znemožnit.

Beran má od přírody sklon drát se do čela stáda. (Já ne.) Aby však mohl být vůdcem, potřebuje stádo poslušných ovcí, které se oddaně nechají vést a ještě přitom budou obdivem ke svému vůdci blaženě bečet. Pak je Beran šťastný a velkomyslně dovolí, aby ho jeho ovce zbožňovaly. Být tupou ovcí je to poslední, po čem bych toužil. Podřídit se mu je možný způsob jak s ním vyjít, ale to je přesně to, co dlouhodobě nedokážu a nechci. Natolik mě život ještě nezlomil. Nebyl jsem oddaným poddaným ani opravdových autorit (proto mi také ničí autorita nikdy nikam nepomohla), nenechám si dlouho líbit ani autoritářství mladého ctižádostivce. (Ale co bude potom?)

Berani prý jsou egocentrici, píše se ve hvězdách, přesněji v astrologické příručce. Když mi vysvětluje svou představu, jak má být redakce organizována (Jestlipak se odvážil přednést ji také svému zaměstnavateli Musilovi?), je tak navztekaný, že je lepší mu v této chvíli neodporovat. Je to přece jen šéfův kámoš a mohl by ho ovlivnit v můj neprospěch. Ztělesněním všech vin je pro Standu Zdeněk. Roztržka mezi nimi je stále zřejmější. V zájmu objektivity se pokouším Zdeňka Chomáčka trochu hájit, aby si Standa uvědomil, za co všechno mu vděčí. Zásadní chyba! Největší zločin, jakého se mohu proti Jeho Beranímu Veličenstvu dopustit. Standa se po chvilce diskutování rozčílí, dá si ruku v bok a s absolutní naštvaností se rozkřikne:

„Poslyš, a nejsi ty náhodou tak trochu prochomáčkovskej?“

Přitom skloní hlavu, jako když beran namíří rohy do útoku. Tón hlasu a výraz obličeje mluví jasně: Tak teď jsem tě odhalil, ty zrádce. Ty si tady můžeš za mými zády, pod mou ochranou spokojeně vegetit, a přitom jsi na jeho straně?! Já si tě tady hřeju na prsou, ty plaze, a ty takhle? Ty sympatizuješ s mým nepřítelem? Dej si pozor, abych nezačal považovat za nepřítele také tebe!

Žárlivě totalitní myšlení nebo spíš cítění. Kdo nejde se mnou, jde proti mně. Zmínka, byť jen diskusní, o tom, že by pravdu mohl mít někdo jiný než on, z něj rázem učiní absolutní skopovou fúrii. Jeho panovačnost nesnáší projevy nesouhlasu. Ten, kdo mu odporuje, je nevděčník. Nesouhlas s jeho názorem je vzpoura a „odmlouvání“.

„Tebe jsem sem vzal já, ale teď toho lituju,“ vypadne z něj najednou zcela bez obalu. (Že mě sem nevzal on, ale majitel Musil a šéfredaktor Chomáček, je drobný detail, který velkoryse pomíjí.) Měl bych být také trochu vypočítavý po událostech, které mě třikrát stály místo, když jsem jen párkrát nevtíravě řekl nahlas před kolegyněmi na bývalých pracovištích, co si myslím. Proto si to nyní pouze myslím.

Dodnes si pamatuji jednu diskusi v mém minulém zaměstnání: „Když je někdo schopnej podnikavec, tak si ty velký peníze zaslouží. Já bych mu je přála. Když někdo nic moc neumí… Všichni přece mají stejný šance.“

„Tak to tedy nemají! Neříkej mi, že ten, kdo má padesátkrát větší příjmy než já, je taky padesátkrát schopnější než já. Prosím, připouštím, že je někdo třeba pětkrát schopnější než já, tak ať tedy bere pětkrát víc, ale padesátkrát? Kdo má padesátkrát větší IQ než já, než ty, než kdokoli jinej? Nevěřím, že je někdo padesátkrát inteligentnější nebo padesátkrát pracovitější nebo vzdělanější, podnikavější nebo poctivější, nebo dokonce užitečnější pro společnost než někdo jinej. Ani příroda ani společnost není spravedlivá. Tržní cena nějaké práce vůbec neodpovídá skutečný hodnotě. Kdo je podle tebe užitečnější? Bankéř, kerej vydělává milióny a jeho banky se přitom hroutí, nebo ten, kdo zametá psí exkrementy na chodníku? Hysterická tenisová hvězda, nebo učitelka? A taková nána, která neudělá pro nikoho nic víc, než že umí senzačně hrát tenis, bere stokrát víc než ta nejlepší učitelka. Zájemců o koryto šéfredaktora jsou vždycky tuny, ale sníh nechce zametat nikdo, protože za to skoro nic nedostane. Kdejaká hlásná trouba propagandy ňáký partaje hrabe prachy lopatou a nám přidaj vždycky ňákou tu stovku a ještě za to chtěj projevy vděčnosti, nafoukanci. Platy se prej zvýšily na dvojnásobek, ale ceny na šestinásobek… Nebo ty církevní restituce. Některý restituce jsou horší než prostituce. Restituti zlodějský!…“

Nepostavil jsem se v této debatě na tu správnou stranu. Dotyčná kolegyně, jak jsem se tehdy doslechl od staršího spolupracovníka, za socialismu horlivě donášela zástupkyni vedoucího, která byla místopředsedkyní stranické organizace. Nevěděl jsem ovšem, že dnes je stejně loajální informátorkou, česky udavačkou, našeho nového vedoucího, a navíc „restitutkou“ – zrestituovala činžák. (Tehdy se v novinách psalo o případu majitele činžáku, který se snažil odpojováním přívodu plynu, vodovodu a elektřiny donutit své nájemníky, aby se vystěhovali.) Proto jsem dopadl – „tak, jak jsem dopadl“, řečeno vyjadřovacím stylem dnešních politiků. Byl jsem odejit, oficiálně však z důvodů naprosto jiných – snižování stavu zaměstnanců.

Opatrnost (vlastní sestra zbabělosti) je na místě vždy a všude – na sklonku totality, kdy mě ani nenapadlo, že bych neměl obživu, i dnes za svobodné demokracie, kdy si mohu říkat, co chci, ale také za to mohu zbytek života proživořit v chudobě. A já se nikdy nepoučím a nikdy neohnu hřbet dost hluboko. Přitom vlastně jde vždycky o úplné maličkosti, které se mě přímo ani netýkají, jenomže pro mě z toho nakonec vzejde existenční tragédie. Proč mě vlastně Malín kamarádovi Lojzovi doporučil? Ze soucitu, aby mi pomohl? Proto, aby v mé vděčnosti získal spojence proti Chomáčkovi v chystaném boji kdo s koho? Proto byl zpočátku vlídný. Když však zjistil, že chci být loajální k oběma a že nebudu jeho oddanou ovcí, změnila se jeho počáteční laskavost v lhostejnost a dokonce přezíravost. Beran je štědrý – rád prokáže dobrou službu, ale očekává za ni vděk a uznání. Byl jsem málo vděčný?

Jiným beraním rysem prý je svádět chyby na jiné. Když poukážu na evidentní syntaktickou chybu v jednom z jeho fejetonů, kterou by mi v tiskové agentuře, kde jsem dříve pracoval, otloukali o hlavu ještě měsíc, bere to jako směšnou maličkost a odbyde to slovy:

„No vidíš, to měla korektorka opravit.“

Chybu tedy podle jeho názoru udělala korektorka, nikoli on – redaktor. Podle toho, že se chyba ve fejetonu opakovala, si myslím, že ho korektorka asi ani nedostala do ruky. Jeho sebevědomá bohorovnost mě rozčiluje. Suverény jsem vždycky nesnášel. Vzdor jeho egoismu se mu věci daří. Vítězí nejen svou přičinlivostí, ale hlavně tím, že je Beran. Má to v sobě od přírody, ne od sebe samého. Kariérista od přirozenosti, kariérista od přirození.

„V žádný jiný, velký redakci by si takhle vyskakovat nemoh. Tam by byl takhle mrňavý kolečko, jeden z mnoha a tyhle jeho rozmary by mu nikde neprošly,“ mluví mi Antonín z duše.

„Ale takovou primadonu z něj udělal Zdeněk. Všechno mu trpěl, všechno mu dovolil, všechno mu prominul. Standa si může psát i dělat, co se mu zachce. A zvyknul si na to.“

Představuji si Standu v redakci o několika desítkách lidí, v jaké jsem tolik let pracoval. Tam by si skutečně nemohl vyskakovat. Ale na druhé straně by si člověk v Beranu všude získal lidi a prosadil by se. Má v horoskopu, že chce být vždy první (pravý opak mne) a že je přesvědčen, že je ve všem lepší než všichni ostatní. (Co na to můj mindrák?) Umí okouzlovat lidi (to tedy ano), stále navazuje kontakty (Závidím mu, jak velký počet známých za ním do redakce chodí. Antonín tvrdil, že to jsou většinou jeho bývalé lásky, čímž mě ovšem neutěšil.) Musí si stále potvrzovat svůj vliv na lidi? Je prostě společenský. Narozdíl ode mě. Proč na něj tak často myslím? Vždyť za to vůbec nestojí. A ani o to nestojí. Jsem mu lhostejný.

Jedu šestnáctkou na Mírák a za výlohou jedné pojišťovny na barevném reklamním plakátu se vzteklým šklebem řve do telefonu mladý muž za kancelářským stolem. Na plakátě je napsáno: „Co chci, to dokážu!“ Nejspíš to bude Beran. Takový je Standa.

Je Standa to, čemu se říká sociometrická hvězda? Nejoblíbenější jedinec v určitém kolektivu, kterého by si všichni vybrali, kdyby si měli zvolit nejzábavnějšího společníka. Kolektivy, moderně řečeno týmy, však mívají často dvě hvězdy. Jednu populární, jako je Standa, a jednu vůdčí, organizátorskou, která skutečně kolektiv táhne. Skutečný vůdčí typ, který není tím nejpopulárnějším ve skupině, ale kterého by si všichni zvolili, kdyby si museli někoho vybrat pro přežití na pustém ostrově. Je tím vůdcem tady Zdeněk Chomáček? Napětí mezi dvěma rivaly je evidentní.

Vždycky okupuje celý daný prostor, ať už doslova řve radostí, aby se jako dítě, bezohledně vyžadující neustálou pozornost, chvástal svým úspěchem, nebo trucovitě mlčí, protože mu život další úspěchy momentálně odepřel. Beran vnímá především sám sebe. Malý roztomilý tyran. Že jeho rozpínavost omezuje svobodu projevu ostatních, ho nezajímá. Jeho excesy – štěstí i tragédie s ním musí prožívat celá redakce, ať se jí chce nebo nechce. Uplatnit se vedle něj v hovoru není někdy právě snadné. Teprve později pochopím, že prosadit se vedle něj v práci je mnohem těžší, pro mě přímo nemožné. Zejména v hádce Beran nikdy neustoupí a zatvrzele trvá na svém jen proto, aby vyhrál. Do poslední chvíle, dokud mu někdo nedokáže opak toho, co on tvrdí. A kupodivu mu to vždycky projde. Je přece tak okouzlující. Kdybych si já dovolil podobné exhibice, nejspíš bych se znemožnil.

Kdyby se všichni prosazovali tak bezostyšně jako on, tahle klec na blázny by se vnitřním přetlakem roztrhla, i když je to klec. Ve společnosti Berana je těžké vyjádřit svou vlastní individualitu. Skopec mnohem raději hovoří o sobě a věcech, které ho zajímají, než o někom nebo o něčem jiném, ovšem s výjimkou milované osoby, je-li Skopec právě v osidlech milostného vztahu. Když se Beran zamiluje, okamžitě ztratí hlavu a vrhá se do nového vztahu s přesvědčením, že je to opět jediná opravdová láska na celém světě.

V redakci čas vysloveně letí. Sotva přijdu, je hned půl druhé a já si teprve nyní uvědomím, že jsem od rána nejedl. To se mi nikdy nestávalo. Oběd v závodce býval samozřejmým oddychem. U soukromníka žádná závodka není. Za oknem rachotí vlak a jeho kola úpí po kolejnicích. Ocel o ocel.

Je mi trapné každou chvíli se ho ptát, jak se dělá ta či ona maličkost. Jistě, šestsetdvojka je velice snadný program, ale teprve od okamžiku, kdy s ním již umíte zacházet. Do té doby je pro toho, kdo se naučil psát ve Wordu, tak nepochopitelně jednoduchá, že by se z ní nervově zhroutil. Když jsem se však naučil Windows, Works a Word z knížky, naučím se z knížky i šestsetdvojku. Od začátku si říkám, že se přece někde v Praze musí sehnat příručka o Té šestsetdvojce. Ale kde? Nikde ji nemají. Nikdo ji nezná. Teprve, když mě napadne zajít na nábřeží do knihkupectví specializovaného na učebnice, spatřím tenoučkou, úzkou brožurku. Kupodivu mi připadá jakoby povědomá. Ne, nekoupím si ji. Když neumím vydělávat, musím umět alespoň šetřit. Zapíši si jméno autora a jdu do knihovny. To jsem měl udělat již dávno, ale jaksi na to stále nezbýval čas. Do studovny Národní knihovny v Klementinu nemusím mít průkazku (nezaplatil jsem si prodloužení), což se ovšem brzy změní. Také informace a vzdělání jsou dnes placeným zbožím.

Když po dlouhém pátrání v katalogu, počítačovém i lístkovém, a objednávání na druhý den konečně sedím ve studovně nad zelenavou knížečkou, najednou si vzpomínám, odkud ji znám. Jako blesk z čistého nebe mě osvítí poznání. Tuhle úzkou, vysokou brožurku mi podával Zdeněk Chomáček, když jsem se těsně po nástupu do AM ptal, zda nemají nějaký návod k T 602, abych si ho nastudoval. Standa se tehdy přihnal a okamžitě mu ji vzal z ruky. Prý je to jenom reklamní leták, ve kterém žádný výklad není, a že mě všechno naučí sám. Musel vědět, že je to naopak podrobná učebnice. Zabavil ji a někam schoval. Proč? Abych se ho musel na všechno ptát? On jediný v celé redakci umí psát na T 602. Kromě Magdy, ale ta přicházívá zřídkakdy. Chtěl si udržet monopol? Udržet mě v závislosti na sobě? Upevnit si postavení nepostradatelného muže? Je-li schopen takovéto malé vypočítavé lsti, je schopen i větších neřádstev? Na všechny mé dotazy o textovém procesoru sice odpovídá trpělivě a ochotně, ale má i svérázné vyučovací metody. Například mi zakazoval pracovat s myší a tvrdil, že všechny povely musím zadávat z klávesnice, což je evidentní nesmysl.

„K čemu potom tady ta myš je?“

Jenom pokrčil rameny. Nemá cenu přesvědčovat paličatého Berana, který nemá ponětí o Wordu. Podobné autoritářské sklony projevil, když jsem dělal poprvé interview s tanečníkem – „transkou“.

„Říkal jsem ti, aby sis do ruky nebral tužku, když držíš diktafon. Tužka ti stejně k ničemu není,“ poučoval mě, jako bych byl malé dítě.

Udiveně jsem zíral, když mi tužku vytrhl z ruky a položil ji na stůl. Měl jsem chuť vybuchnout, ale ovládl jsem se a beze slova jsem si zase tužku vzal. On se ale vrátil a zase mi ji vytrhl. Že by mu tolik záleželo na tom, aby před transkou demonstroval svou autoritu? Naštval mě, ale řekl jsem si, že nesmím být přecitlivělý kvůli maličkosti, a také jsem s ním nechtěl diskutovat před transkou. Chtěl jsem se soustředit na práci. Konflikt si nemohu dovolit, a ještě k tomu kvůli takové hlouposti. Možná kdysi někdo učil jeho takovýmto násilnickým postupem a on se za to nyní mstí na mně. Až když odešel, vzal jsem si tužku znova. Jen tak pro uklidnění.

Proč mě více než měsíc úmyslně udržuje v nevědomosti, proč mi lhal, že žádnou instruktážní příručku k T 602 nemá? Tohle všechno mě najednou napadá u stolu ve studovně nad útlou zelenavou brožurkou. Nemohu věřit, že si v redakci buduje výsadní postavení odborníka tak primitivními, a přitom účinnými metodami. Co kdybych si s ním o tom promluvil? Samozřejmě by jakoukoliv příručku zapřel. Určitě mi tenkrát Zdeněk podával právě tuhle knížečku? Co když se mýlím?

Beran je schopen bez skrupulí lhát, jestliže mu to přinese prospěch. Je bez mrknutí oka schopen i intriky, aby si pomohl. Lhaní však Standovi moc nejde. Několikrát jsem měl dojem, že je v rozpacích, protože mi neříká pravdu. Nicméně lhal a dokonce o to vědoměji, že se musel do lži nutit. Musel se lhát naučit. Berani prý od přírody nelžou, pokud ze lži nemají užitek. On ví, jaké mají Berani slabiny. Určitě je na sobě cílevědomě odstraňoval. Ví, že „v Beranovi nenajdete ani stopu prohnanosti,“ jak praví moudrá kniha. Proto se tenhle Beran prohnanosti naučil, aby se vyzbrojil do konkurenčního boje. Šlechtil své ego – znásilnil svou přirozenost, aby ji vyzbrojil schopností lži?

Beran vzbuzuje tak silný dojem upřímnosti, praví se v moudré knize, že člověkem otřese jeho drzost, když tvrdí něco, o čem ví, že to není pravda. Když je obviněn z nečestnosti, udiveně se na vás podívá s očima široce rozevřenýma hrůzou nad tím, že byste mohl pochybovat o jeho poctivosti. („Tondo!!!… Tak tos mě tedy nasral!!!…“) Dokáže nosit klapky na očích i na uších, aby se uchránil před vším, čemu nechce věřit. I v případě, že již ztrácí půdu pod nohama, se bude zuřivě bránit a bude s nejhlubším přesvědčením bojovat za ztracenou věc. Přesto se může stát, že svůj skálopevný názor v mžiku bez skrupulí změní. Potom se již k původnímu názoru nikdy nevrátí, a dokonce si ho ani nepamatuje. Co bylo, není.

„Já bych nedokázal psát na objednávku, nemoh bych psát pro heteráky,“ bije se ušlechtile v prsa.

Když potom pro peníze napíše reklamní článek o heteroerotických službách, neústupně na mě bude řvát:

„A proč bysme nemohli občas psát i pro heteráky?“

Nejspíše proto, aby za to dostal honorář. Dokáže být netolerantní k názoru jiného. Je schopen odhodit minulost včetně bývalých spojenců do odpadkového koše a řítit se dál. To je jeden z hlavních důvodů, proč se tak snadno přizpůsobuje novému prostředí a novým lidem. (U mě je to naopak.) Toho, kdo má proti tomu námitky, považuje za překážku na cestě vpřed. Tehdy je schopen odhodit i tu nepatrnou trochu taktu, kterou mu příroda nadělila. Dokáže se v hádce drze rozkřiknout, ale zakrátko o tom již neví – je „splachovací.“ (Ale já ne. Dlouho trvá, než zapomenu urážku.)

Člověka, který potřebuje čas na rozhodnutí – to jsem já – dovádí Beran k šílenství. Není těžké pochopit, proč si občas tolik znepřátelí starší a rozumnější osoby.

Žije jako frajer, intenzívně, ale povrchně. Pomáhá si nahoru lacinými efekty a triky a někdy dokonce malými malínovskými podvůdky. Jiným vyčítá plytkost myšlení a cítění, ale vlastní myšlenkové zázemí nemá, raději přebírá předežvýkané osvědčené názory od jiných. Odposlechne si výrazy z odborné hantýrky, převezme termíny, kterým ani nerozumí, a potom si, ač diletant, hraje na odborníka. Nikdy své diletantství nepřizná. Beran nikdy nedá najevo svou slabost. Vždy předstírá suveréna, i když je mu ve skutečnosti všelijak. (Svému okolí se tím odcizuje.) A kupodivu mu to vychází. A já? Nedokážu si vybojovat ani zaměstnání. Je soutěživý, lépe řečeno soupeřivý. Já ne.

Do redakce si přišel zaplatit předplatné další čtenář. S překvapením zjišťuji, že je to jeden můj známý.

„Ty tady děláš s tím Malínem? Já ho nemám rád. Je to strašnej vejtaha,“ kaboní se.

V duchu s ním nesouhlasím. Přeháníš. Později názor změním.

Princ-Beran mi jde na nervy. Nesnáší zářivkové světlo, a proto se v redakci nebude svítit. Zdvořile, ale po beransku neústupně každého přesvědčí, aby nerozsvěcoval. Že při pouhé stolní lampě špatně vidím, je asi můj problém. Šéfova kámoše ovšem neradno dráždit odmlouváním. Mám své zkušenosti.

Skromnost zná nejspíš jen jako cizí slovo. Pokora je Beranům cizí. Standa to ví, a proto občas paradoxně poučuje jiné, že by jim trochu pokory neškodilo. Výraz pokora zná, někde ho četl. Občas mám dojem, že se přemáhá, že se snaží ovládat se. Vypadá to, že na sobě cílevědomě pracuje. Kdo ho k tomuhle myšlenkovému sebeřízení přivedl, kdo ho vychoval k sebevýchově? Tenhle frajírek, cizím slovem playboy, je ovšem velice pracovitý, (pracující plejboj) jak lidé narození ve znamení Berana bývají.

„Včera jsem zase dělal až do dvou hodin v noci,“ neopomene se pochlubit. (Lidé ve znamení Berana rádi poukazují na to, co všechno dokáží.) Ale o tom, že včera i dnes prokecal dvě tři „hoďky“ s kamarády, kteří ho přišli navštívit, už nemluví. Jestliže se občas na půl dne ztratí, musí pochopitelně dodělávat práci po večerech a po nocích. On má ložnici-souložnici hned vedle. Nerozlišuje mezi dobou pracovní a časem volna. (Nejlepší cesta k přepracovanosti.) Jenomže já tady nebydlím, já musím domů. A kdo má pořád poslouchat to věčné „Ááááhoooj, lásko! Pocééém…“ A jedna pusinka sem, jedna pusinka tam a z pracovní doby je mejdan. Ovšem pouze pro něj a jeho hosty (někdy i tři za den a dokonce dva najednou). Já musím odvádět práci v pracovní době, aby se mnou byl majitel časopisu spokojen.

„Když jsme měli před maturitou mejdan, tak jsme tam pozvali taky kantory a někdo poslal našemu tělocvikáři lístek. Na něm bylo napsáno, že se mu ten tělocvikář děsně líbí a že až tomu dotyčnýmu bude po maturitě osmnáct, tak že za tím kantorem přijde s flaškou a že mu normálně řekne, že ho chce. A kantor z toho byl celej vyjevenej a pořád přemejšlel, kterej kluk to může bejt, co mu poslal ten lístek. A nemoh na to přijít,“ vypráví Luboš Kolářský.

„A byl jsi to ty,“ skočí mu někdo do řeči. Salva smíchu.

„Ne, já ne,“ brání se Luboš.

„No a co, jak to dopadlo?“ ptají se posluchači.

„No normálka. Jak to napsal, tak to udělal. Pár dní po matuře mu bylo osmnáct. Vzal flašku šampáňa a šel k tělocvikáři do bytu. Zazvonil a klíďo píďo – to jsem já, pane profesore, jak jsem napsal, jsem tady s tou flaškou.“

„A co bylo dál?“

„No co by? Byli spolu celej večer.“

„A to jako… tento?“

„Asi. Co já vím. Byli u toho sami dva, tak to neví nikdo, jenom voni. Ale ten tělocvikář to byl moc hezkej kus chlapa. Byl jenom vo pár let starší než my a, rozumíš, sportovní tělo, takže… No prostě kus.“

„Jednou jsme byli na brigádě a pak jsme se sprchovali a von přišel taky do sprch. Když se svlík, tak jsem na něj zůstal koukat úplně konsternovaně. Normálně se sprchoval s náma a já, jak jsem ho viděl nahýho, tak se mi postavil. Já se vůbec nemoh hnout, jak jsem na něj pořád jenom koukal. A von to viděl. Nic neřek, jenom se tak na mě podíval… a já už jsem se pakoval pryč. Pak jsem se mu hodně dlouho vyhejbal. Až na tom mejdanu jsem pak říkal, že po matuře chci jít do Prahy. Normálně jsem řek, že se chci v Praze schovat, a von povídá: Ani mi nemusíš říkat proč. Bylo mu všechno jasný…“

Budu dělat malé interview, proto zkouším, zda nejsou baterie v diktafonu vybité. Na minikazetě je nahraný rozhovor, který dělal Standa se dvěma mladými „manželci“. Ždímá z nich nějaké zkušenosti z partnerského soužití – žijí spolu již celé dlouhé čtyři roky – a chce, aby poradili mladým chlapcům, kteří začínají s manželeckým životem, co je pro štěstí ve dvou nejdůležitější. Chce od nich slyšet něco o toleranci, řešení konfliktů, trpělivosti atd. To jsem zvědav, jaké perly moudrosti z nich vypadnou. Kluci se uvědoměle snaží namluvit mu do mikrofonu obvyklé povrchní fráze z příruček – o dobré vůli, nutnosti dělit se, kompromisech, umění ustoupit a podobně. Potom se s nimi již jen soukromě baví o zodpovědnosti dnešních -náctiletých a jejich přístupu k životu.

„Dneska jsou ty kluci úplně nemožný, mozky vyjebaný, žádná myšlenková hloubka,“ ulevuje si otráveně Stanislav a chlapci mu přizvukují.

„Chťando nechťando“, se musím smát, když slyším, jak tři mladíci mezi dvaceti a třiceti na minikazetě svorně nadávají na ty pod dvacet jako na nezodpovědné puberťáky.

Takové kategorické soudy bych ani já o jejich generaci nevyřkl. Rozdíl mezi těmi třemi v diktafonu a věkovou skupinou -náctiletých, jejichž povrchnost tolik odsuzují, mi připadá z mého věkového horizontu tak zanedbatelný, že se docela dobře bavím, když si rozhovor ze záznamu přehrávám. Pak mě napadá, zda by se také Antonín ze své důchodcovské výše tak bavil, kdybych třeba já horlil proti Standově generaci. Generační konflikt je mnohapatrový a záleží vždy na tom, ze kterého patra se díváme. A zda se díváme dolů nebo nahoru. „Život je bílý dům…,“ zpívalo se ve Starcích na chmelu, „…vyrůstá ze země a dotýká se nebe…“ Přibližně devadesátipatrový až stopatrový mrakodrap – co patro, to rok – neustále odrůstající ze země do výšky jako strom. Ze země se neustále vynořují nová a nová patra nových ročníků a nejvyšší patra nejstarších ročníků jedno za druhým mizí do oblačného nebe. Vertikální znázornění života.

„Tohle je můj časopis, moje Áemko,“ chlubí se Standa svým návštěvám. „Tohle je můj obejvák,“ prohlašuje o kanceláři, „a vedle mám ložnici.“

Spíš bych řekl, že si z redakce děláš soukromý společenský salón a vedle máš smilnírnu, mračím se v duchu, když se pro hurónský smích jeho kumpánů nemohu soustředit na psaní. Kdyby aspoň nekouřili.

Sigmund Freud v dopise jednomu svému kolegovi napsal, že všechny toxikománie včetně kouření jsou náhražkou „jednoho velkého zvyku – prvotní vášně pro onanii,“ praví se v knize kterou doma překládám za hladový honorář, abych alespoň něco vydělal. Mám hrozné zpoždění, protože jsem nečekaně začal pracovat v Andro magazínu.

Druhý den ráno Standa a já sedíme každý u svého počítače, Antonín se probírá došlou korespondencí, a mlčky pracujeme. Standa si z kuchyňské linky nese veliký šálek čehosi teplého k pití. Zakopne a polije si všechny papíry na stole.

„Do prdele!!!!“ zařve do ticha mocným hlasem, až sebou trhnu. Vší silou vztekle kopne do židle. „Copak tady není žádnej hadr?“ řve mladý temperament ve zmatku a mlátí dvířkami kuchyňské linky.

Přitom v kuchyňce hospodaří především on. Všichni přítomní se pobaveně ohlédnou a rozhostí se napjaté ticho. Nedokážu ovládnout záchvat smíchu. Otočím se zády do místnosti a tiše se chechtám, až se celý třesu jako rosol na talířku. Když mě Standa vidí, kupodivu ho okamžitě vztek přejde – je splachovací – a usmívá se mému špatně skrývanému smíchu:

„No jo, jen se směj lidskýmu neštěstí.“

„Já se nesměju,“ protestuji, ale smích ovládnout nedokážu.

Teprve za delší dobu, když mě nikdo třetí nemůže slyšet, se odvážím pronést:

„Ty jsi na tom vážně špatně s nervama, když jsi tak vzteklej. Neměl by sis jít do té své ložnice-souložnice trochu zaonanovat, aby tě přešla ta předrážděnost?“

Nakvašeně se po mně podívá, ale neříká nic a zase se otočí. Že by tak otrlého a zkušeného sexuála uváděla do rozpaků zmínka o masturbaci? Není snad nic lahodnějšího než někoho přimět, aby se styděl. Když slyší, že se chechtám, krátce se ještě jednou po mně podívá. Co má přitom v očích? ‘Na to tě užije. Taky máš v mozku jenom ten sex.’ Nebo je to úplná lhostejnost a nezájem? No cococo? Trochu masturbace v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství, jak praví klasikové.

Sigmund Freud prý na jedné přednášce prohlásil: „Dámy a pánové, všichni jste někdy onanovali. A kdo tvrdí, že ne, ten onanuje dodnes.“ Obávám se, že jsem to trochu přehnal, a tónem najednou velmi upjatě korektním dodávám:

„Jestli tě vulgarita mého vyjádření urazila, tak se omlouvám.“

Vzápětí si však neodepřu, abych jedovatě nedodal:

„Ale možná by ti to fakt pomohlo,“ přičemž při posledních slovech se už zase dusím smíchem.

Mám dětinskou radost z toho, že jsem ho zase jednou popíchnul a zabodoval. On ovšem stále zarytě mlčí a vypadá, že to s ním nehne. Je naštvaný, kdoví proč. Ale málo platné, přes to všechno je to sympaťák. Ach jo.

Expedice časopisu je konečně dodělaná. Standa, šéfův „manželec“ Leoš a já odnášíme krabice s výtisky dolů do auta. Naložíme je do ojetého Formana. Standa jede s Leošem škodovkou na balíkovou poštu, já se vracím nahoru do redakce. V chůzi se dívám, jak mladý Leoš (snad něco přes dvacet) ležérně odemyká dvířka a usedá za volant. Prý jinak pracuje v nočním podniku svého „manželce“ Musila jako barman. Mě vždycky, kdoví proč, pozdraví udivujícně zdvořile. Zase jedno suverénní mládě. Já jsem se na vlastní auto nikdy nezmohl. Ale tohle stejně není jeho, je to firemní pickup, vlastní ho jeho „manželec.“ Dráždí mě jeho bezstarostné sebevědomí.

Standa si však mého pohledu všiml a vykládá si ho po svém. Když se po Stanislavovi otáčím a jen proto, abych něco řekl, se ptám, kdy se vrátí, vidím, že Standův pobavený úsměv jakoby říkal: No jo. Máš zálusk na mladý maso, viď. Nech ho, ten není pro tebe. Ten je šéfův.

V tom se ovšem mýlí. Leoš mě z tohoto hlediska naprosto nezajímá, ale ať si Standa myslí, co chce. Vsadím se, že až se škodovka rozjede, Standa řekne Leošovi:

„Viděl jsi, jak tě volizoval vočima? Slintal.“

Nedá se nic dělat. Musím si přiznat stav věcí. Již zhruba týden po tom, co jsem začal pracovat v AM, jsem ke své hrůze zjistil, že – stručně a rovnou řečeno – jsem zamilovaný. (Jak komické!) Až po uši. Jako puberťák. A nedá se proti tomu nic dělat. Jenom čekat, až to šílenství samo přejde. Od neřešitelného problému je nutno se odpoutat. Ale jak? Láska může i bolet. Jsem proti tomu úplně bezmocný.

Zase na něj myslím. Pořád na něj myslím. Myslím na něj, kudy chodím. Jak se mi něco takového mohlo stát? Tak nečekaně a nepozorovaně. Přímo plíživě. Ale vždyť tohle přece vždycky přichází nečekaně. Vždycky jsem se snažil si své city a vášně organizovat, aby mi nedělaly problémy. Snad i orgasmizace by měla mít organizaci. Ale stejně mi záchvaty vášní a krizová dramata komplikovaly život.

Bylo to pokaždé stejné. Pokaždé stejně omamné. Zamilovanost ve čtrnácti letech, v patnácti, v osmnácti, ve třiadvaceti, v šestadvaceti, ve třiceti… stále tytéž typické příznaky. Nedá se snad ani vylíčit, co člověk cítí, když miluje. Prožívá krásu. Touhu. Vzrušení. Radost. Něhu…

Jenomže já už mám pubertu přece dávno za sebou. Opravdu? Existuje i zastydlá puberta. V mém věku se zbláznit do kluka je přece absurdní. To je, a přece se to lidem stává dnes a denně. Nejsem ani první ani poslední. Jenomže já snad už mám rozum. Určitě? Co zmůže rozum proti poruše biochemické rovnováhy organismu? Když je sekrece hormonů smyslnosti větší než sekrece hormonů rozumu. Je fajn, že se to dá aspoň svést na hormony.

Nemám nejmenší naději, že by mezi mnou a jím mohl vzniknout oboustranný vztah. A ani bych to nechtěl. Tak v co tedy doufám? V nic nedoufám. Proč si ho prostě nezakážu? Možná by bylo nejlepší ho škrtnout a zapomenout. Udělal jsem to, když mi bylo patnáct. Vzpomínám na velkou klukovskou lásku, kterou jsem si vyrval ze srdce (Jak pateticky to zní!) a zapomněl na ni navždy. Tehdy jsem to překousnul, i když to nezkušenou dušičku moc bolelo. Jenomže to byla jenom dětská láska. A to nebylo velké trápení? Bylo, ale tehdy jsem si ho zakázal, protože mě děsilo to, že jsem se zakoukal do kluka místo do holky. Dokázal jsem to znova, když mi bylo osmnáct, i když si to dodnes pamatuji. A teď ve zralém věku se k tomu neodhodlám? Kašle na mě, kašlu na něj. Jak dlouho bude trvat, než na Stanislava zapomenu? (Kdybych byl tenkrát tušil, že velmi dlouho, byl bych od něj utíkal velmi rychle.)

Každý žijeme v jiném světě. Jeho kosmos je Andro magazín, kariéra, polosvět nočních podniků, verše, které píše, a hledání lásky podle hvězd. Bohém v dobrém i špatném slova smyslu. A já? Nebe a dudy. Možná by pomohlo jedině nevídat ho, neslyšet o něm, nečíst „jeho“ časopis a nepsat do něj. Poblouznění skončilo, zapomeňte.

Ale já ho denně vídám v práci několik hodin. A tu práci potřebuju. Nemůžu odtamtud odejít, i když vím už dávno, že by to bylo nejlepší řešení. Musím vydělávat na živobytí.

Zakázat si jeho, ne tu práci. Jenomže kdo má vydržet denně se několik hodin dívat, jak rozdává své sympatie kdekomu kromě mě? A jak se roztahuje a všechno a všechny si přivlastňuje. Ještě před měsícem jsem byl nezaměstnaný zoufalec, který neměl ani pomyšlení na nějaké erotické výboje, a sotva jsem dostal naději na zaměstnání, rychle mi otrnulo. Najednou mám dokonce milostné ambice. Chlupatá mladá kůže mě vydráždila k choutkám. Kdyby to byly jen choutky. Jsem jako kluk.

A co mám tedy dělat? Poraď si, jak umíš, když si tolik zakládáš na své racionálnosti, sebeovládání a inteligenci. Já si už nezakládám na ničem. Proti citům, které mě vláčí, jsem bezmocný. Ukáznit se a pracovat. Ono to přejde. Za jak dlouho? Kdyby byli všichni takhle ukáznění, lidstvo by vymřelo. Nevymlouvej se, chlípníku, tady přece nejde o plození, ale o rozkoš. Jsem jenom člověk. A slaboch. Život není počítačový program. Vždycky se najde nějaká výmluva. Urazit se a odejít. To by mi pomohlo. Bylo by to správné řešení?

A co na to jít přesně obráceně? Nepotlačovat svůj chtíč a vrhnout se do toho čelem. Jako beran? Udělám to, po čem toužím, a pak uvidím, co se bude dít. Odvaž se a pak se uvidí, říkal Napoleon. Taky dopad špatně. Otrávili ho. To mi ale nehrozí. A Napoleon nebyl na chlapy, takže to měl snazší. Nevymlouvej se, o to teď nejde. Najedu na něj. Hop nebo trop. Nefňukat, vejít na scénu života středem, říci, co chci, a šáhnout po tom. A on mi jednu cákne mezi oči. Nebo mezi nohy. Ne, to by neudělal. Když mi nedá, co chci, tak zase středem odejdu. Jako chlap, který se nebojí prohrát se vztyčenou hlavou. Nebo s kabátem z ostudy.

Silácký řeči. Ty nic nestojí. Vždyť bych potom v redakci nevydržel. No a co? Trochu trapasu, to je toho. Když mě odmítne, budu mít aspoň důvod na něj rychle zapomenout. Zesměšnit se! Uražená ješitnost zlikviduje nešťastnou lásku naprosto spolehlivě. A vydržím odmítnutí? Místo touhy se mě zmocní nenávist a je po zamilovanosti. Ale já ho nechci nenávidět. Tak proč si naříkám? To jsem toho zase vymyslel!

Co by mi v téhle situaci poradil nějaký psychiatr? Abych si dal studenou sprchu a neotravoval s malichernostmi. Kdyby tak existovala nějaká příručka první pomoci pro takovéhle případy. Kdyby tak existovaly učebnice života. Teorie lásky by měla být fakultativním vyučovacím předmětem již na základní škole. Ubylo by sebevražd.

Nejprve jsem si tu degradující situaci nechtěl připustit, sám před sebou jsem ji popíral, ale bylo to marné. Příznaky jsou naprosto neomylné jako pokaždé. Poprvé jsem něco takového zažil ve čtrnácti letech, potom ještě mnohokrát a pokaždé to bylo stejné. Asi to zná každý. Hlavním symptomem tohoto pozoruhodného a jinak většinou povznášejícího jevu je to, že pacient nepřetržitě myslí na předmět své touhy. Přesně to se se mnou děje už přes měsíc, ač se snažím to bagatelizovat.

Ale já do něj nechci být zamilovaný. To bych přeci Ondrovi neudělal. Po tolika letech, co se máme rádi. Jak by bylo mě, kdyby se Ondřej do někoho zbláznil? Jenomže ono se to neptá, jestli chci nebo nechci. Prostě se mi zbláznilo mozkové centrum zamilovanosti. Něco takového určitě musí v hlavě existovat, jinak bych se nemohl dostat do tak šíleného duševního stavu. Jak je vůbec možné mít rád dva lidi současně? I když každého jinak. Myslel jsem, že se to stává jenom ve filmech a románech a osobám ducha mdlého neb neukázněného. Že by se to mohlo stát mě, jsem nečekal.

Nechci ho milovat. Pff, poruč si.

Ráno se probudím a první, na co myslím, je on (On v tomto případě neznamená můj falos, ale člověk, do kterého jsem se zbláznil). Vlastně už před probuzením, ještě v polosánku na něj myslím. Mozek prý pracuje, i když já spím. Poslední myšlenka, kterou mám, než usnu, je zase on. Jenom proto, že si nepamatuji sny, nemohu s určitostí tvrdit, že se mi o něm i v noci zdá. Ale určitě zdá. Jedu autobusem a myslím na něj, dívám se na televizní zprávy a nevím z nich nic, protože myslím na něj. Jsem jako posedlý.

Sedím doma u počítače, nevnímám, jak jeho ventilátor nepřetržitě hučí (až po vypnutí si uvědomím, jaké krásné ticho se rozhostí a jak mě bolí hlava), zírám do obrazovky a myslím na něj. Počítač zbytečně požírá proud, já nepracuji, protože mám plnou hlavu jeho. (A toho všeho už mám plné zuby.) Normálně mi trvá přeložení jedné knižní stránky odborného textu bez překladače, řekněme, patnáct minut. Od té doby, co ho znám, dvakrát déle. Proč? Protože se na práci nemůžu soustředit – neustále myslím na něj. Přeložím půl věty a zase si na něj vzpomenu. S překladem knížky mám strašlivé zpoždění.

Normální pubertální snění s otevřenýma očima. Trpím jako zvíře. Je to tak hloupé.

Kdyby tak Standa věděl, co všechno jsem s ním už prožil, co všechno jsem mu už řekl… – ovšem pouze v představách, v myšlenkách, ve snech, nikoli ve skutečnosti. V práci se bavíme skoro výhradně o práci. Ve skutečnosti totiž nemá ani ponětí o tom, jak jsem na něm emocionálně závislý (jako blbec), protože jsem vynaložil nelidské úsilí, abych to před ním zatajil. Proč? Protože bych byl směšný. Pro něj jsem totiž vzduch, naprosto o mě nemá zájem, a je to pochopitelné. Jsem přece podstatně starší. Ten trapas zcvoknout se do kluka, kterému bych teoreticky mohl být téměř otcem! No tak to zas ne. Na zajíce jsem nikdy nebyl. Ale on už také není zajíc. Naopak je to prohnaný lovec. Kromě toho jsme on a já narozeni v astrologických znameních (Na astrologii on věří.), která se k sobě v dlouhodobém výhledu příliš nehodí.

Na začátku mě ponižovala představa, že bych měl být jedním z mnoha skalpů, které ulovil, jedním z řady, pouhým dalším zářezem na pelesti jeho postele. Naštěstí něco takového stejně nepřichází v úvahu.

Z počátku mnou zmítalo svědomí. Za nic na světě bych neriskoval rozpad spokojeného trvalého partnerství s Ondřejem, ve kterém žiju už mnoho let. (Ondřejku, kocourku, odpusť.) Postupně však toto mé mravní odhodlání nahlodávala chtivost (možná se dá klidně říci chlípnost) tak vytrvale, že sám sebe omlouvám zásadou, že co oči nevidí, to srdce nebolí.

Nemusel by to přece nikdo vědět. Nemusel? Nesměl by to nikdo vědět. Jenomže zatím to neví ani on. Nakonec ve mně padly všechny zábrany. Chci ho, toužím po něm, mám ho rád, líbí se mi, obdivuju ho, závidím mu, a dokonce snad i trochu žárlím. Tak špatně jsem na tom. Beránku… beránku…

Napadá mě podobnost s filmem Smrt v Benátkách nebo s americkým filmem Láska a smrt na Long Islandu, o kterém jsem nedávno něco četl. Podobná situace. Stárnoucí člověk se zbláznil do mladého kluka. Směšné. Trapné. Nedůstojné. Jenom věkový rozdíl v mém případě není tak velký. Když jsem byl před léty o dovolené v Benátkách (nikoli nad Jizerou), zajel jsem si na ostrov Lido, třebaže je z historického centra trochu z ruky. Stál jsem před hotelem na pláži, kde se kdysi odehrávala povídka Thomase Manna, určitě napsaná podle skutečné události, poznával jsem scenérii podle ní natočeného filmu, a připadal jsem si jako na jevišti. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se jednou dostanu do lehce podobné situace. Tehdy jsem ještě patřil na opačnou stranu. Ještě jsem neměl komplex zavírajících se dveří aneb mindrák ujíždějícího posledního rychlíku.

Jak to asi vypadá na Long Islandu? To je také ostrov jako Lido. Film z Long Islandu možná nikdy neuvidím, až se u nás bude promítat. Kolik dnes stojí lístek do kina? A co teprve do divadla? Ještě že jsem si užíval divadla, alespoň dokud jsem si to mohl dovolit.

On by ovšem nestál o vztah se mnou ani krátkodobě, ani dlouhodobě. Vytrvale totiž hledá velkou lásku na celý život (už jich vyzkoušel vrchovatě), a tu bych já od něj ani nechtěl, protože bych se z něj asi zbláznil. Ale sezónní románek by přece neuškodil nikomu. A on se menším dobrodružstvím nevyhýbá, pokud vím.

Být zamilovaný je jedna z nejnádhernějších věcí, jaké může člověk zažít. Obohacuje to osobnost a potvrzuje to jedinci jeho lidské kvality. Zájem a sympatie toho druhého dodávají člověku sebevědomí. Ovšem pouze v případě, že jde o vztah oboustranný. Jinak to může být i docela průšvih. U jednostranné vazby, tedy typické nešťastné lásky, je to totiž přesně naopak. Slovo láska zde ovšem, jak alespoň doufám, není na místě, protože si vroucně přeji, aby to, co mě oblblo, alespoň byla pouhá povrchní zamilovanost, tedy přechodné pominutí smyslů, nic než tělesně-smyslová záležitost a pokud možno dokonce jenom mrzký chtíč. (To je to pravé dehonestující a navíc náležitě přisprostle znějící slovo.) Pak by to už nebyl takový trapas. Vždyť kdo by nezatoužil po hebké chlupaté kůži? To se přece může stát každému. Nepochybuji o tom, že tohle poznal ledaskdo.

Nicméně dělám, co mohu. S hrdostí mohu prohlásit, že jsem sice zamilovaný, ale léčím se. Zpočátku jsem doufal, že mé poblouznění (lidově zpitomění) odezní doztracena za pár měsíců neb týdnů. Zejména, kdybych dotyčného přestal vídat. Sejde z očí, sejde z mysli, říkám si. Neschází. I když jsem doma, pořád si s ním v duchu povídám. Například když jím. To je taková bezmyšlenkovitá činnost, příhodná k dumání. V zamyšlení při jídle nevnímám, co jím, a sežeru podstatně víc než obvykle. Z blažené zasněnosti přežvykující krávy procitnu, až když se cítím přejedený. Nicméně hubený jsem stále. Naštěstí. Asi se při nešťastné lásce opravdu hubne.

Dokladem toho, jak vysoké intenzity dosáhlo mé těžké, tajené šílenství, aneb jak hluboko jsem klesl, je skutečnost, že si přece tak jasně uvědomuji jeho špatné vlastnosti, a přesto jsem z něj úplně vedle. Jako nějaký šestnáctka. On chlastá, kouří, flámuje, ponocuje, je promiskuitní – ale to popírá, protože Berani jsou věrní, když jsou zamilovaní, je přehnaně ctižádostivý – to otevřeně přiznává v článku, kterým sám sebe oslavuje, jako by se tím dokonce chlubil. Pod cynicky výstižným titulem Bez zábran (Já mám zábrany každou chvíli.) sám o sobě píše, že dostává od svých věrných čtenářů spousty písemných „nabídek k sňatku.“ Přitom na ně ani neodpovídá, protože je jich prý příliš mnoho. Jindy se zas písemně rozčiluje, že „nevděční čtenáři“ neoceňují jeho obětavou práci (za kterou je placen z mého pohledu královsky.) Píše o sobě: „Jsem muž.“ Proč to potřebuje zdůrazňovat? Jsou o tom pochybnosti? Je kariéristický, nepřiměřeně sebevědomý, arogantní a egocentrický. Může existovat něco, co bych na lidech nenáviděl víc?

Rád se chlubí a je mu jedno, že tím někoho zraňuje. Je to forma jeho sebeprosazování. Primitivní, dětinská, bezohledná, a přesto účinná. Sám si napsal oslavný článek o své úspěšnosti, ale například na mé amatérské architektonické výkresy ideální vily snů se v Áemku místo nenašlo. Hvězdou je tady on.

Je to playboy, česky frajer, primadona, dokonce vyslovený buldozer mužských srdcí, známá, téměř se mi dere na jazyk slovo vykřičená pražská figurka. Ano, dokonce jsem si všiml, že se občas dokáže zachovat doslova bezcitně.

Okouzluje ho pel něžných chlapců a současně mu imponuje rafinovanost mladých suverénů ze show businessu. Nemám ani jedno, ani druhé. I on sám o to první již přišel usilovnou snahou osvojit si to druhé. Osciluje mezi čistou nevinností mládí a pozlátkem polosvěta. Úspěch, prestiž, popularita, láska a peníze, to jsou jeho ideály. (Zní to jako u kartářky.) Pro ně se dopustí ledasčeho. Jistě k tomu má své důvody. Jen jestli ho omlouvají.

A přes všechny tyto skutečnosti, které si psychoterapeuticky zdůrazňuji, abych si ho zošklivil – když ho vidím, v duchu slintám, pardon sliním jako při Pavlovově reflexu. Stále víc a víc toužím, teď už nejen po tělesném dotyku, ale i po jeho zájmu o mě, po přátelství s ním. Stále víc stojím o jeho sympatie, o to, aby také jemu záleželo na mně. Jenomže pokud mi on něco dává najevo, je to v nejlepším případě lhostejnost.

Vzdychám, kudy chodím. Tohle se nemělo stát. Míchat práci s milostnými záležitostmi není dobré. Nikdy jsem to nedělal. Co by tomu řekl můj Ondřej? Promiň mi to, Ondřejku.

O jeho tělesné vzrušujícnosti je zbytečné se šířit. Lidé ve znamení Skopce čili Berana se vyznačují svalnatostí, silnými kostmi a vysokou postavou, praví se ve hvězdách. Působí mužně a energicky. Líbí se mi jeho veliké oči, plné rty, velké bílé zuby, štíhlá dlouhá postava, hebké dlaně, velké jako lopaty… (On snad má velké všechno. Včetně platu. Ale hlavně má velké ego. A to mě drásá.) Když je člověk mladý, je snadné být krásný. Také jsem nevypadal špatně v jeho věku. Konec konců ani dnes na tom nejsem nejhůř. Beran poskytuje spoustu vzruchu, sotva je s ním někdy nuda, ale bezpečí a pohodu konejšivé lásky prostě neumí.

Zmiňovat se o jeho nesporně vysoké inteligenci je nošením dříví do lesa. Vztah Berana a Vah by teoreticky mohl fungovat, praví astrologická moudrá kniha. Váhy jsou čestné a povahově upřímné. Nesnášejí konflikty. V určitém směru by mohly Berana krotit a zároveň by v něm našly jistotu i sílu, po níž touží. (Musel bych být mladší než on, abych dokázal přijmout pomoc jeho síly.) V praxi se však stává, že po určité době začnou Váhy pociťovat beraní rozmach a rozpínavost jako útisk, který je i na jejich trpělivost příliš. Proto se tato dvě znamení k sobě dlouhodobě většinou příliš nehodí. Expanzívnost Berana vůči mě spočívá v jeho dravé úspěšnosti, kontrastující s mým nezdarem. Je tak úspěšný, až mě to uráží. Jeho povahové rysy se tak trochu kryjí s charakteristikou alfa-samce. A to už je na mě moc.

Má způsoby, pro které se dokonale hodí lehce zastaralé označení „klackovité.“ Provokuje mě to a přitom mě to okouzluje. Jeho zjev postrádá jakoukoli eleganci, natož noblesu. Jako by ji dokonce odmítal. Vyznačuje se nedbalostí zjevu i projevu (a přesto vždycky vypadá dobře), stylem drsňáka, vyvolávajícím dojem, že by byl schopen čehokoli. A přitom píše tak citové básně a ve fejetonech, ve kterých s potěšením nacházím stylistické neobratnosti a gramatické koniny, popisuje své citově-tělesné zážitky. Dokonce ani jeho vyholená hlava, která se mi dřív nezamlouvala, mi už nevadí.

Ve svém mládí ovšem může nosit cokoli. Přesto nosí hlavně trika bez límečku a obrovité křusky dodávající svému nositeli zdání surovce, jako by ta nesmyslně veliká skinská botiska měla sloužit hlavně ke zkopání nějaké oběti. Standa vypadá zkrátka stejně jako většina dnešních mladých kluků.

Jak potom mohlo dojít k tomu obrovskému obratu v mém postoji k němu a jak k němu mohlo dojít tak nenápadně, přímo bych řekl plíživě? To si nedokážu vysvětlit. Co na něm vlastně vidím? Vždyť je to v podstatě můj nepřítel. Má tolik vlastností, které odmítám, nebo kterými přímo pohrdám, že naprosto nechápu, co se to se mnou stalo. A přitom je vysvětlení tohoto (pro mě) šokujícího jevu tak banální. Všední obehraná událost, která se po zeměkouli stává dnes a denně v tisících variant. To, že nejsem první ani poslední, koho postihlo podobné šílenství, mi ale příliš nepomůže.

Proč se mnou vždycky mluví tak lhostejně a bez zájmu? Kdybych se ho na něco nezeptal, nepromluvil by se mnou celý den. Hovoří se mnou pouze o pracovních záležitostech. Co na něm tedy pořád vidím? Ne, erotika a práce se nemá prolínat.

Ale dál už to takhle nejde. Napadá mě, že bych na to mohl jít obráceně a že bych mu o své závislosti na něm mohl říci, abych se jí dříve zbavil. Potom snad půjde má duševní normalizace rychleji. Léčba monologem do vrby by třeba byla úspěšnější než popírání nepopiratelného.

Jenom jednoho se bojím – aby o tomto projevu mé duševní nezralosti neboli zastydlé puberty někomu neřekl. (Je schopen to klidně vykdákat půlce Prahy a okolí.) Při představě, že by se o mém přechodném pominutí smyslů někdo dověděl (někteří známí by se uváleli smíchy), mi po zádech stéká ledová láva hrůzy. Zesměšnit se nechce nikdo, to je pochopitelné. Ne, nic mu neřeknu. Měl bych ponižující pocit, že se vnucuji.

Co udělá Ondřej, až se to dozví? Nesmí se to dozvědět. Ublížilo by mu to. Po tom všem, co jsme spolu prožili.

Má, řekněme, sympatie (slovo, které mě nezesměšňuje) k němu začala stoupat nepozorovaně jako křivka na začátku grafu. Od průsečíku vodorovné osy času se svislou osou intenzity u levého okraje grafu se však brzy ohnula a rychle vylétla nahoru. Dál se pohybovala přibližně čtyři týdny na vysoké úrovni zhruba vodorovně doprava. Sympatie tohoto druhu (to jest neuspokojená) se snadno a rychle přesmykne v antipatii – křivka v grafu se překvapivě stáčí vpravo dolů, protože intenzita sympatie rychle klesá k nule a nejen to, dostává se dokonce pod vodorovnou osu času do záporných hodnot na svislé ose intenzity.

Od vodorovné osy času směrem nahoru jsou na svislé ose vyznačeny plusové hodnoty sympatie, od osy času dolů mínusové stupně antipatie. Jak daleko poklesne křivka do hlubin nelásky? Až k nenávisti? Ale já ho nechci nenávidět. Pche! Poruč si. Kdo se tě ptá, co chceš? Můj vztah k němu se nenápadně vyvíjí. Stále více věcí mu zazlívám. Nejlepší by bylo odpoutat se a zapomenout. Kam zamíří čára v grafu potom? Čas se nezastaví, vodorovná osa času je nekonečná. Křivka končí jen smrtí. Nebo na nule.

Jak dostat křivku zpět nahoru na nulu? Nejprve nakreslila vysoký, nahoře plochý oblouk do plusového pole nad vodorovnou osou. Potom se svezla dolů do mínusového pole pod vodorovnou hladinu času. Nakreslí v mínusu stejný oblouk, zrcadlově symetrický k plusovému oblouku? Byla by to sinusoida – kolik plus, tolik minus. Vlnovka nahoru a dolů. Bude mít podhladinový úsek vlnovky stejnou hloubku, jako byla předtím vlevo výška nadhladinového hřbetu? K jakým křečovitostem mě nenávist dožene v mínusovém sedle?

Ano, nenávidím ho. Lituji, že jsem ho kdy poznal. Nemilá životní zkušenost. Musím si opakovat zásadu, že kdo o mě nestojí, ten si mě nezaslouží. Jak dlouho bude trvat, než se linie sympatie – antipatie zase vynoří na nulové hodnotě hladiny času? Sinusoida na krátkém časovém úseku několika týdnů? Kéž by. Kéž by to netrvalo déle.

Pohled mi náhodou padl na jeden novinový článek o poměrech v agentuře, ve které jsem ještě relativně nedávno pracoval a ve které jsem prožil tolik let.

Píše se v něm: … instituce je často kritizována za nízkou profesionalitu redaktorů. V posledních letech přišla řada nových, většinou mladých lidí, zároveň však odešli zkušení pracovníci… (Byli odejiti, podotýkám v duchu.) …Zatímco v obdobných zahraničních institucích se věk pracovníků těchto profesí pohybuje mezi 40 a 55 lety, u nás je věkový průměr 30 let… Standovi ještě ani tolik není. … „Dobrý redaktor pro takovéto pracoviště zraje pět až deset let,“ podotýká… jeden redaktor, (kterého já pamatuji, když do agentury přišel z fakulty jako nový a bez urážky tehdy jako doslova jelimánek. Jistě. Když jsem já, poprvé nastoupil do zaměstnání a ze studenta jsem se stal pracujícím, byl jsem také jelimánek. Ale nikoho jsme my, tehdy mladí, nevyhazovali z místa.)

… „při takovéhle práci by měl mít člověk již něco za sebou. Právě v nezkušenosti vidí kritici hlavní příčinu současného stavu. Důležité informace interpretují lidé, kteří nemají životní zkušenosti, aby jim to mohla střední a starší generace věřit. Lidé, kteří jsou tady teprve pár let, rozhodují o tom, co je dobré nebo špatné“… (Mluví mi z duše, myslím si.)

Šéfredaktor přiznává, že v redakcích pracuje mnoho mladých lidí, kteří nemají odpovídající zkušenost a potřebné znalosti. „Ale jsou talentovaní a rychle se učí,“ podotýká. (On, šéfredaktor je sám také takový mladý dravý všehoschopňák, který přeskočil kdovíkolik starších kolegů a proboxoval se v personálních bojích svou ambiciózností a kdovíjakou politickou protekcí až k šéfredaktorskému korytu.) Jiný šéf se připojuje: „Dají se tvarovat.“ (Rychle pochopí, odkud vítr fouká, a s kterými nadřízenými mají táhnout proti komu – kdo má moc a kdo je naopak pro jejich vzestup nepoužitelný. Ti starší by si možná nenechali tak snadno ohýbat hřbet vašimi moderními manažersko-vykořisťovatelskými metodami z dovozu.) „Ale kde mám dobré nezprofanované lidi brát, ukažte mi dobré zaměstnance středního věku!“ (Všechny jste vyhnali, vy, rychlokvašení „experti.“ Nechali jste si tam samá veselá mláďata, jejichž nejlepší kvalifikací je odvaha, cizím slovem drzost, a teď se divíte, že suverénně píší jednu za druhou takové blbosti, jaké jsme si my nesměli dovolit. Všude je plno Malínů.)

Zoufalství mě postupně přechází. Byla to hysterie? Mohl bych si dovolit takhle si zoufat, kdybych například měl ve svém věku již dospělé děti? Mají vůbec otcové čas na své osobní problémy, když se musí starat o rodinu? Jedno úsloví tvrdí, že ten, kdo nemá děti, sám navždy zůstane dítětem. Proti zoufalství a ukřivděnosti prý pomáhá činorodost. Pokusím se. Pokouším se o činorodost celý život. Ještě štěstí, že mě příroda neudělala opravdu líného, ale Beran ze mě nikdy nebude.

Tak už nefňukej. Vzpomeň si na toho invalidu s jednou nohou, kterého jsi jednou viděl, na hluchoněmého uklízeče u nás v redakci nebo na tu slepou paní… to je možná důvod k zoufalství… Jenomže tyhle argumenty stejně nepomáhají. Nic totiž neřeší.

Z rádia se ozývá písnička, která mě dojala už, když jsem ji slyšel před léty poprvé: „…Teď je nám čtyřicet a víc a všichni chtěli bysme říct, že nám někdo hodně vzal…“ Začala se hrát po převratu 1989 v naivní atmosféře údajné svobody a dnes dokonale vystihuje lítost mé generace. Standa je z jiné věkové kategorie, která tohle nemůže procítit. Měl bych si hledat oporu v lidech svého věku. Ale ani jim se nemohu rovnat. Poblitej život…

Úspěch – modla dnešní doby. Nejdřív si nastudovat z odborné literatury, jak se má žít a pracovat, a potom se pustit do života. Takové je akademické myšlení. Myslel jsem si, že tak je to správné, že to je cesta k profesionální úrovni. Hledat řešení věcí metodou pokusů a omylů mi připadalo diletantsky neodborné a tedy primitivní. Zdá se, že právě takhle Standa postupuje – přesně opačným způsobem než já – a daří se mu. Vyhrává, ale nejen svou přičinlivostí, hlavně tím, co má v sobě od přírody. Příroda je nespravedlivá. Je to zdrcující a přitom tak samozřejmé. Berani nedokážou přijmout porážku. Jsou nevyléčitelní optimisté ve víře v konečný výsledek, ať se jedná o lásku nebo kariéru. A to je nese. A já? U mne je to téměř naopak.

Mají rádi překážky, protože pro ně představují výzvu dokázat své schopnosti. Mně připadá zbytečné a směšné pachtit se přes překážky. Je mi trapné předvádět na povel své schopnosti jako cvičená opice. Překážky se podle mě mají odstraňovat nebo obcházet, ne přelézat. Šetří to síly. On s vervou přelézá. Příroda mu dala víc energie, víc síly, má proto víc možností zvítězit. Beran má rád, když dostane výzvu. Já ne. Výzvu pociťuji jako provokaci, útok, napadení – podceňující výsměch typu: ´že to taky nedokážeš!?´ Bojím se, že opravdu nedokážu před očima někoho, kdo se těší, že nedokážu. Když jsem sám, třeba dokážu, ale tréma dělá divy. Soupeřivost není mou silnou stránkou. Snad proto jsem třikrát přišel o místo. Porazili mě i horší, než jsem já. Ve zvířecím světě vítězí zvířata. Například berani.

A to on ani zdaleka není ten nejhorší. Vlastně snad ani není špatný. Je krásný…

Nikdy jsem neudržoval staré kontakty. Ani se spolužáky ze základní, ani ze střední, ani z vysoké školy. Ani z vojny, ani z předchozích zaměstnání, ani z dovolených, ani se sousedy v bydlišti. Dokonce ani k příbuzným jsem navzdory naléhání matky a otce nechtěl jezdit. Proč? Aby se mě například pořád neptali, jestli už mám holku a kdy se budu ženit. Vždy jsem byl ve střehu pro případ, že by na tohle přišla řeč. Zvyk být vůči lidem opatrný mi zůstal. Dokud mi ještě nebylo třicet, vydržel jsem trapné situace tohoto druhu vždy, jak se dalo. Později jsem již odmítal jezdit na rodinné návštěvy a snášet matčiny vyčítavé pohledy, kterými mě častovala, když se rozplývala dojetím nad novorozeným potomečkem mé sestřenice nebo bratrance.

Jedna „roztomilá“ kolegyně, se kterou jsem několik let seděl v jedné kanceláři, měla po určitou dobu zálibu v tom, že se mě minimálně dvakrát týdně s tím nejnevinnějším úsměvem ptala, kdy se budu ženit. Mrcha zlomyslná! Dobře věděla, že mě tím přivádí do rozpaků, ale naštěstí nevěděla jak velkých. Pokaždé jsem jí se stejně nevinným úsměvem odpovídal, že „nevím, ale tento týden ještě ne.“ Dokonce jsem se potom donutil se i zasmát, jako by její otázka i moje odpověď byly vrcholem vtipnosti, ale ve skutečnosti jsem tajně toužil po tom, aby jí po zádech sem a tam jezdil pásový bagr.

Bylo mi trapně, když jsem na setkání abiturientů musel přiznat, že nemám děti a nejsem ani jednou rozvedený a dokonce ani jednou ženatý. Za mlada ještě není těžké být nenápadný. Když je však někomu víc než třicet, začne být lidem podezřelé, že ve svém věku ještě není ženatý… (Buď je teplej nebo impotentní. Co je horší?)

Když jsem po letech náhodou uviděl na ulici bývalého spolužáka z fakulty, první mou automatickou reakcí bylo jít jiným směrem, abych od něj nemusel slyšet slova:

„A co ty? Máš děti?“ a v očích mu číst nevyslovenou otázku, proč ne. Dnes si z takových věcí mladí kluci takovou hlavu nedělají. Naštěstí již nemusí.

Jardové

S Jardy jsem se seznámil zvláštním způsobem. Po hrůzostrašném pětitýdenním vojenském cvičení ve výcvikovém prostoru na Šumavě a v kasárnách v Benešově, které bylo úděsnější než celá moje roční vojna a při kterém jsem poprvé v životě spal ve spacáku pod širákem na sněhu při mínus patnácti stupních, jsem byl až do jara nachlazený.

Začátkem léta jsem se proto vypravil s cestovní kanceláří na dovolenou do rumunské Eforie, abych se zotavil u teplého moře. Jel jsem sám, a tak, ačkoli jsem měl zaplacený dvoulůžkový pokoj, mě mladíček od cestovky v bělostném hotelu Flamengo bez debaty šoupnul do třílůžáku spolu s jedním lékařem z Ostravy a jeho kamarádem.

Už na ruzyňském letišti jsme se šestým smyslem na dálku vzájemně správně odhadli, ale drželi jsme se daleko od sebe. Teprve, když naše turistická skupina přistála za nádherně teplé noci v Constantě a za úplňku přestoupila do autobusu, posadil se doktor vedle mě a začal se na mě tlačit kolenem. Naštvalo mě to a celou asi hodinovou jízdu do hotelu jsem tlačil svým stehnem proti jeho, aby se na sedadle neroztahoval. On si to ovšem vyložil jinak.

V hotelu jsem ke své nelibosti zjistil, že s ním a jeho kamarádem budu nucen bydlet v jednom pokoji. Později jsem však byl velice rád. Trvalo několik dní, než jsem se odhodlal přiznat jim, že máme něco společného, ale potom jsme všichni tři dennodenně chodili na dost vzdálenou mužskou nudistickou pláž. Hovory s oběma kamarády pro mě znamenaly velký zážitek a významný stupeň na cestě k sebeuvědomění. Doktorovi bylo přesně tolik let jako mně a netajil se zájmem o mě. Nejprve jsem se tvářil, že Rudovy sympatie nevidím, ale to nešlo do nekonečna. Později jsem ho musel odmítnout. Šetrně, s citem, s omluvou, ale odmítnout. Nebyl můj typ. Kéž mi to odpustil. Jiní po něm ho bohatě pomstili. Je to již pár let.

Mimo jiné jsem se od lékaře Rudolfa z Moravy také dověděl, že má v Praze kamarády – dva mladíky, kteří spolu žijí v jednom bytě. Bylo to tehdy poprvé, co jsem slyšel o takovémto konkrétním případě, a neustále mi představa dvou mladých mužů žijících ve dvou ležela v hlavě. Vyptával jsem se Rudy na všemožné podrobnosti o jejich soužití a začal snít o tom, jaké to asi je. Tušil jsem, že to je pravděpodobně to, po čem podvědomě toužím. Slíbil mi, že až přijede do Prahy, se svými kamarády mě seznámí. Ani za nic, zděsil jsem se.

V navazování kontaktů jsem byl vždy nesmělý a opatrný. Stejně jako v utrácení peněz a ve všem, co by mohlo mít neodstranitelné následky. Představa, že někde na dosah ruky od mého domova existuje zcela legálně mladá dvojmužná domácnost, mě však přímo vzrušovala. Tehdy mi to připadalo jako science fiction z jiné planety. Jako hudba budoucnosti. Jako ukázka nového avantgardního životního stylu bez ohledu na to, že podobné dvojice existovaly jistě ve všech stoletích, i když více méně polotajně. Že bych se však měl s těmi dvěma milenci setkat, mi nahánělo husí kůži. Kdoví co je to za lidi. Nesmím se přece prozradit. A přesto bych je tolik chtěl alespoň vidět.

V letadle zpátky do Prahy jsme se s Rudou domluvili, že přibližně za měsíc nebo dva přijede své dva přátele navštívit a oni mě na jeho popud telefonicky pozvou na návštěvu. Nevěděl jsem, jak zvládnu takovou choulostivou společenskou událost zcela specifického charakteru, ale zvědavost byla silnější než obavy.

Dva týdny po návratu z dovolené jsem prožil v netrpělivém očekávání, kdy se Ruda ozve. Nemohl jsem se dočkat. Představoval jsem si, jak může takové setkání s cizími kluky vypadat. V seznamování s novými lidmi není moje síla. A ještě k tomu v takovéto choulostivé situaci. Od Rudy jsem měl adresu i telefon obou mladíků. Jenom odvahu jsem neměl. Nakonec jsem usoudil, že nevydržím čekat, až se Ruda objeví v Praze. Za měsíc již možná nebude mít hnací motor zvědavosti a touhy vidět model určitého, mně do té doby neznámého způsobu života takovou sílu a já se již vůbec neodvážím přijít do bytu dvou cizích lidí. Usoudil jsem, že bude lepší do obávaného a současně dráždivého problému vstoupit rovnou a přímo, třeba i bez Rudy jako prostředníka.

Rudolf mi slíbil, že o mně oběma Jardům napíše nebo zavolá. Domníval jsem se, že touto dobou již o mně zřejmě vědí. Kdyby měli mou adresu nebo telefon, možná by mě pozvali sami a nečekali na Rudův příjezd. Proč mám tedy nečinně vyčkávat? Půjdu k nim sám. Má vlastní odvaha mě nadchla. Měl bych se ohlásit na jejich pevnou linku, ale vysvětlovat telefonicky bez osobního vizuálního kontaktu cizímu člověku, kdo jsem, kdo mě posílá, co vlastně chci a proč volám, bych asi nedokázal. Co kdyby se u nás v domě někdo omylem napojil na mou pevnou linku, jak se občas stávalo, a poslouchal?

Telefonem jsem podle mužského hlasu, který se mi ozval, pouze zjistil, že na dotyčném čísle je někdo doma, a ač je to neslušnost, zavěsil jsem beze slova. Jednoho slunného podvečera (už snad přišli z práce) jsem se vypravil na příslušnou adresu na Proseku.

Se srdcem v kalhotách jsem stanul před činžákem. Ruda říkal, že Jardové bydlí ve třetím patře. Právě ve třetím patře jakýsi mladý muž myl okno. To musí být jeden z nich. Díval jsem se na něj z protějšího chodníku a uvažoval jsem, jak dlouho mi asi bude trvat, než se odvážím jít za ním nahoru a zazvonit. Nenápadně jsem ho zdola z ulice pozoroval tak dlouho, až si mě všiml. Končil s mytím okna a díval se na mě dolů. Určitě se divil, proč na něj jakýsi cizí chlap zírá.

S bušícím srdcem jsem nakonec vyšel do třetího patra a našel podle jmen na dveřích správný byt. Za jiných okolností bych nedokázal přijít obtěžovat k cizím lidem až do bytu a domáhat se seznámení. Zvědavost a okouzlení představou, že žít s milencem ve společné domácnosti je pro někoho skutečně běžná věc a že bych mohl na vlastní oči takové lidi vidět (do té doby jsem o tom jen slyšel) a možná i s nimi mluvit o takovém soužití, však byla ještě o trošku silnější než stydlivost a strach. Byl to pro mě nový model života ve dvou. Bezprecedentní, avantgardní, futuristický, fascinujícně odvážný. A krásný. Tak nějak bych možná jednou rád žil. (Později se mi to s Ondřejem vyplnilo.)

Zpocený nervozitou jako myš, jsem nejistou rukou zazvonil. Otevřel podezíravě se tvářící mladík – ten, kterého jsem viděl z ulice. Právě domyl okno. Jaromír neboli Mirek. Snažil jsem se vysvětlit jasně, srozumitelně a stručně, proč přicházím. (Nekoktat a mluvit nahlas! nařizoval jsem si, než jsem zazvonil.) Odvolával jsem se na společného známého Rudu z Ostravy, se kterým jsem se poznal na dovolené, ale z jeho nechápavého výrazu jsem s hrůzou zjistil, že Ruda o mé plánované návštěvě Jardy nejen neinformoval, ale že Jardové ani nevědí, že se již z Rumunska vrátil, natož že se u moře s někým seznámil. Jaromír neměl ani ponětí, kdo jsem a co chci. Ještě štěstí, že jsem nevěděl, jaké trapné vysvětlování mě na prahu cizího bytu čeká, protože bych se na takovou návštěvu vůbec neodvážil.

Pozval mě však dovnitř, abychom nestáli mezi dveřmi (nemusí sousedé všechno slyšet), a nechal si znovu vyprávět, jak se znám s Rudou. Viděl jsem na něm ovšem, že váhá, zda se má odvážit pozvat do bytu cizího člověka. Ujišťoval jsem ho, že nechci obtěžovat, že mě pouze zajímá, jak vypadá soužití dvou kluků, kteří se mají rádi. Odhadl, že někdo, kdo vypadá jako já, nemůže mít v úmyslu ho bacit židlí přes hlavu a vykrást mu byt, a tak mě vzal do pokoje.

Seděli jsme v lehkých křesílkách v pokoji prosvětleném zapadajícím sluncem a několik hodin debatovali o životě, tj. o jejich společném životě konkrétně a mezimužských milostných vztazích obecně. Za velikým oknem bez záclon se do dálky rozprostíralo městské panorama včetně Petřína a Vítkova. Když se stmívalo, přivedl mou relativně nezkušenou nevinnost do rozpaků, když na mou poklonu, že má dobře padnoucí šortky, reagoval slovy, že si je šil sám, a zcela nenuceně rozepnul zip. Ukazoval mi, jak se mu nepovedlo uvnitř šortek přišít hedvábnou podšívku v pase.

„Sáhni tady na to, jak je to drsně přišitý,“ předváděl, jaké má skvěle ploché, chlupaté břicho.

Přímočarou výzvu nebylo možné nepochopit. Polilo mě horko a usoudil jsem, že nastala jedna z eventualit, kvůli kterým pro mě bylo tak těžké se rozhodnout, zda mám podstoupit toto seznámení s cizími lidmi. Velmi opatrně a zdvořile, abych ho nepodráždil a neurazil, jsem odmítl. Náhlá věcná otevřenost bez jakékoliv romantiky, natož vzrušení, o lyrice ani nemluvě, byla pro mou duši rozdrážděnou nedávnými romantickými výjevy z nudistické pláže u moře a prahnoucí po něze a vášni, naprosto nepřijatelná. Když jsem však odmítl, přestal stejně věcně, jako začal. Takový byl jeho styl.

Obloha za oknem na jedné straně krvácela zlatem a na druhé se propadla do temnomodra. Již nejméně hodinu jsem se omlouval, že zdržuji a že musím odejít, protože je již pozdě, když konečně přišel jeho přítel – druhý Jarda – Jaroslav čili Slávek. Chtěl jsem vidět oba dva, abych si udělal obrázek, co jsou zač. Rozhodně bych byl nepřistoupil na žádnou avantýru s jedním, dokud nebudu vědět, co by tomu řekl druhý.

Vrátil se asi v devět hodin večer z jakéhosi podnikového autobusového zájezdu, unavený a hladový. V zešeřelém pokoji zamžoural, kdo to sedí v jeho bytě s jeho „manželcem,“ ale přesto nevzrušeně vyprávěl, jaký byl zájezd. Nezúčastněně mi podal ruku, když jsme se představovali, jako by najít za tmy doma svého manželce s cizím mladým mužem byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Pod průhlednou záminkou na vteřinu odešli do kuchyně a šeptem o něčem mluvili. Neslyšel jsem, co si říkali, ale zaručeně to nemohlo být nic jiného než cosi jako:

„Cos to sem zase přitáh?“

„Představ si, on sem přišel sám. Prej ho posílá Ruda.“

Uvažoval jsem, zda Slávek-Jaroslávek předstírá, že vůbec není překvapen, nebo zda je skutečně na podobné nečekané návštěvy zvyklý. Později jsem usoudil, že je pravdou obé.

Navzdory jejich ujišťování, že nezdržuji, a přemlouvání, abych ještě poseděl, jsem se po chvíli rychle rozloučil. Domluvili jsme se ale na další návštěvě, a já se konečně zase ocitl venku na ulici. Připadal jsem si jako omámený. Zážitek století! Viděl jsem lidi budoucnosti. Kdo nic takového v tehdejší době neprožil, dnes, kdy jsou gayské domácnosti běžným jevem, těžko pochopí, co pro mě tehdy znamenalo seznámení se dvěma Jardy.

Začal jsem k nim občas chodívat na kus řeči. A také na prohlížení erotických obrázků, po kterých jsem tehdy (stejně jako dnes) přímo žíznil a hladověl. U Járů jsem si pochutnával na karikaturním stylu Toma of Finland ve starých kreslených seriálech o Kakeovi. Po jisté době opatrného sbližování se rozhovory vyvinuly až do podoby společných seancí mezimužského souložného sportu, kteréžto disciplíně jsme holdovali náruživě a zaníceně s vehemencí veškerého svého mládí. Ještě nám tehdy nebylo třicet. Jaromír, tedy Mirek, byl stejně starý (tehdy spíše ještě stejně mladý) jako já. Jaroslav neboli Slávek byl jen o čtyři roky starší. Byl jsem tehdy sám a oni mezi sebou udržovali volný milostný vztah, jaký přivedla do módy předchozí sexuální revoluce. Vzájemně si povolili erotické zálety a jeden před druhým se jimi netajili. Obavy z aidsu řešili věcně kondomem a hygienou. Pěstovali zřejmě i trojúhelníky. Coby třetí vrchol jsem byl vášnivých hrátek na jejich manželeckém „letišti“ nejednou aktivně účasten. Bylo to přibližně něco takového, čemu by se dnes pravděpodobně říkalo polyamorie. Jenomže tenkrát jsme s takovým pojmem neuvažovali.

Je obvyklé, že trojúhelníky většinou nevydrží dlouho, protože nejsou rovnoprávné. Nezvládnutá žárlivost, byť nepřiznávaná, neujasněná pravidla hry, nedefinovanost toho, co se smí a co ne, nerovnost v právech vykonaly své a dostavil se nesoulad. Ne sice přímo v sexuálních nebo citových vztazích mezi námi, ale spíše v podobě zástupných konfliktů kolem méně podstatných věcí, které maskovaly skutečnou příčinu. Nakonec jsme se při třech posledních návštěvách třikrát pohádali.

Dvakrát jsem se přiměl nebýt malicherný a zapomenout na urážku a po čase jsem přišel na návštěvu znovu. Potřetí jsem již odpustit nedokázal. Na otázku, „Kdy zase přijdeš?“ pronesenou mezi dveřmi, když jsem naposledy odcházel, jsem odpověděl:

„Nevím.“

Jenom proto, že nikdy nechci říkat nikdy, jsem neřekl osudové a neodvolatelné nikdy, které jsem měl na jazyku, ale věděl jsem už, že pohár přetekl. Od té doby jsme se neviděli mnoho let.

Bezprostřední příčinu roztržky jsem od té doby již dávno zapomněl, ale skutečným důvodem – kromě „citového zájmu“ o něj, který jsem chtěl za každou cenu potlačit – bylo moje přesvědčení, že Jaroslav se vždy považuje za samozřejmě inteligentnějšího a chytřejšího než kdokoli z přítomných a že to všichni automaticky přijmou jako neměnou skutečnost. Po určitou dobu jsem jeho nadřazenost snášel, ale dávno před rozchodem jsem začínal tušit, že to nebude trvat dlouho. Nezvládla to ani má dobrá vůle, ani cílevědomá snaha o snášenlivost.

Rozhodující roli ve věci však sehrála jiná pro mě životně důležitá událost. Seznámil jsem se totiž s Ondřejem. Zamiloval jsem se. Měl jsem někoho, pro koho jsem se po určitém čase stal jediným a nejdůležitějším člověkem na světě stejně jako on pro mě, a proto jsem již nepotřeboval náhradní vyžití na „letišti“ v manželeckém svazku J + J. I proto mi přestalo stačit postavení hostujícího vrcholu v trojúhelníku.

Začala pro mě nová etapa, která trvá dodnes a za kterou jsem životu pokorně vděčný. Ondřej. Jakkoliv pateticky to zní, v nejhorších okamžicích života, když jsem přišel o existenci, mi byl v pravém smyslu slova duševní oporou. Omšelá fráze, že v nouzi poznáš přítele, se naplnila měrou vrchovatou. Je víc než přítel. Je můj. A já jeho. Ondřej a já jsme každý jiný, přestože jsme zhruba stejně staří. Na mnoho věcí máme stejné názory a v mnoha věcech se rozcházíme. Podle horoskopů se k sobě příliš nehodíme, a přesto se navzájem potřebujeme již tak dlouho.

Na Járy jsem dávno zapomněl a už jsem s nimi ve svém životě nepočítal. Po spoustě let jsem jednou v zimním nedělním podvečeru nasedl na zastávce za Prahou do vlaku a nechal se unášet domů do staroslavné matky měst. Bylo to v období životní krize tak velké, jakou jsem do té doby nikdy nezažil. V posledních třech letech jsem třikrát přišel o zaměstnání (zdůrazňuji, že z právního hlediska nikoli vlastní vinou), několik měsíců předtím mi zemřel bratr a staří rodiče, vyčerpaní více než rokem obětavého ošetřování chřadnoucího syna, který pobýval střídavě v nemocnicích a doma, se psychicky téměř zhroutili.

Nedokázal jsem se vyrovnat s pocitem křivdy, urážky a ponížení, kterým pro mě byla skutečnost, že jsem byl reorganizacemi podniků a intrikánstvím zlomyslných kolegů a hlavně kolegyň připraven o obživu a že počtvrté najít místo ve svém oboru se mi již mnoho měsíců nedaří. Měl jsem dojem, že za poslední tři čtyři roky jsem zestárl o deset let. Byl jsem v depresi. Občas se mě dokonce zmocňoval strach z budoucnosti, z poklesu mé životní úrovně materiální a tím i kulturní a z degradujícího zchudnutí, které mě čeká.

Strach občas přecházel téměř v lehké záchvaty paniky, kdy jsem míval pocit, že musím okamžitě vyběhnout na ulici a jít si hned teď někam hledat místo, a přitom právě doprošovat se o práci bylo pro mě nesmírně ponižující. Trápilo mě, že každý den je časová ztráta, která se mi jednou vymstí na výši důchodu. Poprvé v životě jsem se musel přinutit jít k psychiatrovi a pět měsíců užívat prášky proti depresi, prostě se to nedalo vydržet. Když se mi potom po dlouhé době podařilo najít si slušné zaměstnání – světe div se – deprese zmizela i bez prášků do tří týdnů po nástupu do práce.

V zoufalém duševním rozpoložení jsem ve vlaku přemýšlel, co bych tak ještě mohl podniknout, abych si opatřil zaměstnání. Smutně jsem se díval z okna na domky ve vltavském údolí a apaticky jsem přejel očima přes interiér vagónu do okna na opačné straně. Nepřítomně jsem se vrátil pohledem zpátky, protože se mi zdálo, že nějaký člověk sedící naproti mě s knihou v ruce, se na mě dívá. Ne, neznám, vyhodnotilo podvědomí automaticky obličej naproti mě a oči se zase obrátily do prázdna zešeřelých povltavských dálav.

Za několik okamžiků však podvědomí vyštrachalo ze zaprášené paměti příslušné vizuální informace a mozek dal očím pokyn, aby se znovu podívaly na neznámého muže naproti. Překvapením jsem zamrkal. Dříve než jsem si stačil vzpomenout, kdo to je, vypadlo ze mě automatické „ahoj“. Jak se jmenuje, jsem si nevzpomněl. Museli jsme si vzájemně připomenout jména, až když jsme se na Masarykově nádraží rozcházeli. Jaroslav, tedy Slávek. Po trápeních posledních let, která jsem měl za sebou, mi vybledlá vzpomínka, že jsme se kdysi dávno s tímto člověkem rozešli ve zlém, připadala bezvýznamná. Ani jsem si nevzpomínal, kvůli čemu jsme se pohádali, a bylo mi to už jedno. Byl jsem upřímně překvapen a najednou jsem si uvědomil, že i dojat.

Obličej, který se po létech poněkud změnil a přesto byl týž, byl zjevením z lepších časů, které se již nevrátí. Když jsem potom jel tramvají domů, zmocnila se mě sentimentální vlna dojetí a lítosti nad „ztraceným mládím,“ nad neúspěšným životem, nad tragédií poslední doby, nad dávným kamarádstvím, ze kterého nic nezbylo, nad mou bídou…

Samotného mě udivilo, že jsem s ním hovořil bez zášti a odstupu a s takovou samozřejmostí, jako bychom se naposledy viděli před čtrnácti dny. Vyprávěl, jak se mu vede, a tak trochu se chlubil, jak míval vždycky ve zvyku. To bylo to poslední, co jsem ve svém stavu potřeboval, ale nutil jsem se do klidu, střízlivosti a sebeovládání. Závist je přeci špatnost. Obdivoval jsem jeho životní úspěch.

Za několik dní mě napadlo, že by to sice bylo trapné, ale že bych se mohl zeptat, zda by Jardové nevěděli o nějakém zaměstnání pro mě. Cítil jsem se velmi špatně. Byl jsem na tom tak zle, že jsem byl ochoten dokonce přiznat před bývalými kamarády svůj životní neúspěch v naději, že by snad věděli o nějaké možnosti, jak bych našel obživu. Chytal jsem se každé naděje jako tonoucí stébla.

Pozvali mě k sobě na návštěvu. Když jsem po letech vstoupil do bytu, ve kterém se nezměnilo téměř nic, podlomila se mi kolena pod tíží vzpomínek. Pohled na „letiště,“ na kterém jsem kdysi leccos zažil, mě vyvedl z rovnováhy. Vrátil jsem se do kulis svého mládí, na které jsem si již dlouho ani nevzpomněl. Udivilo mě, že pohled na první prošedivělé vlasy a první vrásky v obličejích, které jsem znal jako mladé, mi sevřel hrdlo. Bylo mi, jako bych se díval na svůj vlastní obraz v zrcadle. Hodnotil jsem v duchu, zda vypadají lépe nebo hůře než já. Na chvíli jsem ani nemohl mluvit. Ne dojetím nad starou láskou – díky mému Ondřejovi mi láska nechyběla – ale nad bezstarostností a optimismem svého mládí a nad tehdejší bezelstně nevědomou důvěrou, že budoucnost nebude horší.

Co zbyde po létech z vášní a nenávistí, z radostí a snů? V porovnání s útrapami, které jsem prožil v poslední době, mi připadaly spory z dávných dob tak bezvýznamné, že jsem se na jejich příčiny již ani nepamatoval. Když jsem si uvědomil, že sedím ve stejném křesílku jako před mnoha lety, kdy jsem byl v tomto pokoji poprvé, musel jsem vstát a odejít na chvíli vedle do kuchyně, abych se stačil ovládnout a nebyla na mě vidět lítost. Nastalo krátké trapné ticho. Museli to na mně vidět.

Když jsem k Jardům před léty chodíval, vždycky jsem unešeně obdivoval slavné kreslené seriály o Kakekovi, které sehnali kdoví jak. Skvostné, světově proslulé gaypornografické kresby Toma of Finland mě vzrušovaly. Nadsázku obrázků jsme brali s rezervou, měl jsem k ní spoustu kritických připomínek, mám to ve zvyku, a současně jsme jimi byli okouzleni a nadšeni.

Bylo tehdy zjevné, že Slávek velice stojí o zblížení se mnou. Přitažlivost byla oboustranná, jen s tím rozdílem, že Slávek ji nikdy jednoznačně nepřiznal. Očekával jsem od něj nějaký slovní projev zájmu, on si držel odstup, usiloval o nadřazené postavení vůči mě, já na něco takového nikdy nechtěl přistoupit. Nikdy jsme se otevřeně k vzájemné citové vazbě jeden druhému nepřiznali. Přiznávali jsme jen tělesný zájem – prostě chuť si spolu zasouložit, lásklyplné projevy se nekonaly. Byl jsem v nevýhodném postavení. Nechtěl jsem žádným způsobem nabourávat jejich soužití. Vždycky jsem respektoval, že oni dva patří k sobě a já jsem jen třetí do mariáše, jenom host v jejich posteli i v jejich vztahu. Stále jsem od nich tehdy požadoval nějaké vyjádření, jaký tedy vlastně je vztah nás tří, abych věděl, co očekávají a co mám očekávat já. Co je dovoleno a co ne. Můj zájem o Mirka byl podstatně slabší než o Slávka, ale dával jsem si pozor, aby to na mě nebylo znát.

Kdysi když jsem jednou v pátek zazvonil u jejich bytu, se dveře otevřely a v nich mě vítal Slávek – úplně nahý. Zjevil se ve dveřích jako nakreslený Kake. Jako milovník divadla měl smysl pro efektní gesta. Při minulé návštěvě jsem se totiž zmínil, že takhle by Jardové měli přijímat své erotické hosty. Vtáhnul mě do bytu, aby náhodou po schodech právě někdo nešel, a zavřel za mnou. Nadšeně jsem ho nahého objal – v rukavicích a studené zimní bundě.

„Bveeee!“ zatřásl se mi chladem v náruči.

Nesnášel zimu. Stejně jako já. Mirek se za dveřmi kuchyně pochechtával.

Večer se protáhl a Slávek mě přesvědčil, abych u nich zůstal přes noc. Jardové spávali na společném letišti v pokoji, mně Slávek ustlal na válendě v obytné kuchyni. Skláněl se nad válendou a rozprostíral prostěradlo. Stál jsem za ním a zálibně si prohlížel jeho zadek v bílých trenýrkách. Mozkem mi projel elektrický impuls a okouzlen vzrušujícím tvarem oblých hýždí skrytých pod zářivě bílou bavlnou jsem se neovládl a pohladil jsem je. Slávek nereagoval, neohradil se, dál se přepečlivě zabýval prostěradlem. Jako by nic. Zkrátka držel. Vždycky to mohu zahrát do autu a dělat, že je to jen vtip. Neříkal jsem také nic a ždímal jsem mu zadek oběma dlaněmi. Vůči Mirkovi by to mohlo být nefér. Měl by tady být. Abych měl čisté svědomí při této hříčce, zavolal jsem otevřenými dveřmi do pokoje:

„Mirku, pojď se podívat. Není to nádhernej pohled?“

„No jo, to je. To von má pěknou prdel, to jo,“ plácnul Slávka vší silou přes zadek, až Slávek heknul. Stále však klečel a dlouze urovnával povlak na prošívané dece. Využil jsem příležitosti, že to mohu udělat v Mirkově přítomnosti bez výčitek svědomí, a zajel jsem dlaněmi do trenýrkových nohaviček. Hnětl jsem mu teplé nahé půlky pod trenýrkami, on ani neceknul.

Když se narovnal, objali jsme se – napůl dovádivě, je to přece jenom sranda, napůl vášnivě – s otevřenými ústy jsem mu olízl čelist od brady až k uchu. Zasmáli jsme se, jako že je to jen recesistický humor, nadsázka jako v kresleném Kakeovi, a pustili jsme se.

Když jsme se chystali ke spaní, jsem se po sprchování utíral a otevřenými dveřmi si díval z koupelny do pokoje, kde Slávek s Mirkem tiše, ale vzrušeně diskutovali. Chvílemi se na mě podívali, ale co říkají, jsem neslyšel. Když jsem později dumal, o čem tak soustředěně debatovali, došel jsem k závěru, že Slávek pravděpodobně žádal od Mirka souhlas s tím, že se ten večer Slávek se mnou bude milovat. Podle toho, co jsem se později o jejich soužití dověděl, mohl Slávek argumentovat nějak takto: Ty si každou chvíli něco s někým začneš a já ti to nevyčítám. Teď mám já tu příležitost, tak mi v tom nemůžeš bránit. Uznej, že by to nebylo fér.

A Mirek to uznal. Vymínil si jenom, že se bude koukat. Na nás dva! Na jejich manželském letišti. Spánek se odkládá. Když se na letišti začalo schylovat ke startu tryskáčů, očekával jsem, že to budou tři tryskáče. Jenomže Slávek mě vehementně přesvědčoval, že budeme jenom dva. Snažil jsem se zatáhnou do hry i Mirka. Ne že bych ho k tomu nutně potřeboval, ale chtěl jsem předejít eventuální žárlivosti, kvůli svému svědomí, kvůli pohodě v jejich vztahu, kvůli našemu kamarádství.

„Ale zato si vás vyfotím,“ překvapil nás najednou Mirek a já pochopil, proč se nechtěl zůčastnit a proč trojka nebude. Začal hledat aparát.

„Tak to v žádným případě, to tedy nikdy,“ ohradil jsem se kategoricky, vzal jsem si z křesla svoje slipy a začal se oblékat. Bylo jasné, že jsem rozhodnut vypadnout a jít po půlnoci přes půl Prahy domů pěšky, zima nezima.

„Nemám zájem, aby pak moje nahý fotky někde putovaly mezi lidma,“ naštval jsem se docela vážně. Tak o tohle Mirkovi jde?

Slávek musel vyvinout hodně rychle hodně velké úsilí, aby Mirka zpacifikoval a zatrhnul mu jeho amatérské pornofotografické úmysly. Slávek byl v jejich vztahu ten, kdo rozhodoval. Mirek si byl mlčky vědom, jaké výhody mu přináší přenechat vždycky břemeno řízení na Slávkovi, a proto se to Slávkovi podařilo dřív, než jsem si natáhnul kalhoty. Hodně stál o to, abych tu noc zůstal u nich. Já také.

Když jsem se uklidnil, Slávek a já jsme se dali do sexuálních hrátek pod Mirkovými pobavenými pohledy, které na nás vrhal z křesílka vedle postele.

„Pojď k nám taky,“ vyzýval jsem Mirka několikrát.

Přece mu nemůže stačit se na nás jenom dívat. Slávek i Mirek ale byli proti. Byli dohodnuti. Teprve po chvíli jsem Mirka přesvědčil, aby vstal z křesílka, svlékl se a přidal se.

„Tak si ale vem gumu. Támhle jsou,“ zavelel mu Slávek dost neochotně.

Mirek poslechl, ale zapojil se jen krátce. Slávek a já jsme si sedli na okraj postele, on stál před námi a jeden po druhém jsme mu střídavě brali do pusy vztyčený penis. My dva jsme se v sedu vedle sebe líbali a on mezi našimi dotýkajícími se ústy projížděl svými kolíkem sem a tam. Udělal se rychle a s oddechováním se zase zhroutil do křesílka.

Potom jsme si my dva prosténali každý svůj orgasmus a zůstali ležet. Ještě jednou jsme se vystřídali v koupelně. Pak Mirek zívnul:

„Měli byste se natočit na video a prodat to někam. Nadělali byste prachy. Jdu spát.“

Odešel do kuchyně, zavřel za sebou dveře a ulehl na válendu, kterou Slávek původně ustlal pro mě. Teď nastala naše druhá horká chvíle. Slávek a já jsme se v pokoji schoulili pod přikrývku na jejich manželském loži a hodlali jsme usnout jeden druhému v náruči. Konečně sami. Po milování, které jsme měli za sebou, se však nedalo spát. Mazlili jsme se, ohmatávali, líbali, očichávali, hladili, olizovali, váleli se po sobě. Vzájemně jsme jevili zájem o všemožná místa na těle, zejména ta nejintimnější. Znovu se nás zmocnilo vzrušení. Položil jsem Slávka na břicho, lehl jsem si mu na záda a sevřel ho v náruči. Pažemi kolem těla, nohama kolem boků. Byl můj. Tlačil jsem se mu klínem na zadek a vychutnával jsem si, že ho mám. Převrátil jsem nás oba na záda, ležel jsem teď pod ním a držel ho rukama nohama v sevření. Ohmatával jsem mu prsa, břicho, slabiny, penis i varlata. Neodmítal vůbec nic, ať se mi zachtělo cokoliv. Tohle bylo to, co chtěl. Manželství s Mirkem řídil on, ale chtěl, aby při milování někdo řídil jeho. Váleli jsme se po sobě, třeli jsme se o sebe a vzdychali. Vzal jsem do pusy jeho ohryzek a masíroval jsem mu ho rozevřenými rty a jazykem. Hodně ho to dráždilo. Nechal by si líbit úplně všechno.

„Je to, jako kdybych ti z jedný strany kouřil péro. Tlustý, veliký, svalnatý péro.“

Znovu jsem ho převrátil na břicho.

„Klekni si, Slávku. A sedni si na paty. Polož si čelo.“

Přitiskl jsem se mu pérem na vystrčený zadek a třel jsem se o něj mezi jeho hýžděmi.

„Jsou tady eště nějaký kondomy?“

„Jasně,“ vstal a přinesl ze stolku balíček a lahvičku.

Navlékl jsem si kondom a on si v leže na zádech a se zvednutýma nohama vmasírovával do řitního otvoru růžové želé. Pohled na mladého chlapa s roztaženýma, zvednutými nohama věcně připravujícího svůj anál k souloži se nedá popsat. Dráždivost toho nádherně obscénního výjevu je nevyjádřitelná. Otřel si prsty papírovým kapesníkem a odhodil ho stranou.

„Jak mě chceš? Takhle na zádech?“

„Otoč se zase a klekni si. Sedni si na paty… Tak.“

Kondom byl sice lubrikovaný, ale přesto jsem si ho ještě vydatně natřel růžovým rosolem. Vjel jsem do Slávka zvolna, opatrně, ale hladce a bezbolestně.

„Dobrý, jo?“ šeptnul jsem.

„Jo, chvilku počkej a pak jeď.“

Líbí se mi, když můžu s partnerem komunikovat. Chci vědět, co cítí, co prožívá. Někteří kluci to nedokážou.

Položil jsem se mu hrudníkem na záda, objal jsem ho a pod jeho tělem paže zkřížil. Pravou dlaň zespoda na jeho levé rameno, levou dlaň na pravé. Vtiskl jsem si ho zadkem do klína a zahýbal falosem v jeho rektu nahoru a dolů.

„Tyyyyjo,“ zaúpěl s čelem na polštáři, „drž mě.“

„Teď tě nepustím,“ zachroptěl jsem.

„Mmmmmm…“

„Teď jsi můj.“

Zůstali jsme nehybně klečet jeden za druhým. Drtil jsem ho v náruči a prociťoval jsem naše propojení. Třel jsem se mu obličejem zezadu o šíji. Ano, byl můj. Tolik můj jako do té doby ještě nikdy. Nebylo to poprvé ani naposled, co jsme spolu měli sex, ale poprvé to byl tak intenzivní prožitek. Pohyboval jsem pánví, aby mě v sobě cítil. Vycházel mi vstříc pomalými protipřírazy. Jeden druhého jsme v jeho těle ohmatávali. Našel jsem si rukou jeho genitál, hrál jsem si s ním, dráždil jsem ho, hladil, ohmatával jeho tvrdost a zvětšenost. Přehrnoval jsem mu předkožku a roztíral jsem mu preejakulát po žaludu.

„Ummm.“

Dlouho jsme zůstávali u pomalého tempa, nespěchali jsme. Bylo to, jako bychom se zvolna kolébali, já zaklíněný do něj, on blaženě vychutnávající stav své prolnutosti. Dráždil jsem mu penis až na okraj vzrušení. Když se mu zrychlil dech, dal jsem se do prudšího kmitání kyčlemi. Stisk jeho svěrače na mém údu zesílil. Zrychlili jsme. Dýchali jsme hlasitěji. Tiskl jsem ho k sobě, div že jsme nehýkali. Zalila nás nepopsatelná vlna rozkoše. Jeho vyvrcholení přišlo prudce, vystříkl mi do dlaně a pak mě chytil za ruku, abych přestal. Současně mě v sobě sevřel tak, že jsem ho následoval téměř okamžitě. Rozkoš vyvrcholila. Bylo nám jedno, jestli nás Mirek vedle v kuchyni slyší, nebo jestli spí. Výbuch slasti nás ovládl. Zůstal jsem v něm ještě dlouho. Stále jsem ho objímal pažemi i celým trupem a on si moje ruce tiskl k sobě. Nechybělo mnoho a byli bychom tak spolu usnuli, já v něm a on v mé náruči.

„Vstaneme?“

Vytáhl jsem se z něj a na přesezených nohou jsem se, zmožen a vyčerpán, odmátožil do koupelny.

Potom jsme skoro do rána leželi vedle sebe a povídali. Nikdy jsme si toho neřekli tolik jako tu noc. Tehdy jsme oba jeden druhého milovali v tom nejširším a nejhlubším slova smyslu. Nikdy předtím a nikdy potom už jsme k sobě nebyli tak otevření, nikdy už jsme si nebyli tak blízcí jako tehdy. Byla to noc, na jakou se nezapomíná. Pamatuji si ji dodnes.

Teď po létech jsem si musel připomenout, že jsme se kdysi rozkmotřili mimo jiné také proto, že Jardové ode mě stále očekávali takříkajíc tělesné projevy náklonnosti, zatímco já tehdy již miloval Ondřeje, za kterým jsem začal jezdit do Hradce. (Protože kvůli rodičům nemůžeme bydlet spolu, jezdím za ním již nepředstavitelnou spoustu let!) Šlo jim tehdy jen o požitek, ne o mě, přesvědčoval jsem sám sebe, abych v sobě potlačil vlnu sentimentality. Vždy se snažím být střízlivý a nesentimentální a nedávat najevo své romantické sklony.

Slávek-Jaroslávek hovořil o tom, že by mi Jaromír možná mohl opatřit místo v podniku, kde pracoval dokonce jako vedoucí osobního oddělení. Zatetelila se ve mně naděje. Mirek-Jaromírek slíbil, že se pozeptá, a jednou, když Slávek-Jaroslávek nebyl doma, mě Mirek pozval na další návštěvu. K mému údivu se z ní vyklubalo vlastně pozvání na pozdní oběd. Kuře bylo vynikající. Mirek-Jaromírek výborně vařil. Po obědě mi pustil na videu porno, protože si ještě pamatoval, že jsem měl vždy mimořádný zájmem o tento druh kultury, a bez jakéhokoliv vysvětlení odkráčel do koupelny.

Seděl jsem u videa a vychutnával lahodné tělesné tvary a profesionálně hrané vášně amerických pornoherců. Když přišel z vany čerstvě vykoupaný a v čisté košili, pojal jsem podezření. Ale to by přece neudělal, myslel jsem si. Takhle. Postavil se vedle křesílka, ve kterém jsem seděl a na video hleděl, a prohlásil:

„Půjč mi ruku.“

Nevěda, co chce dělat, jsem zvedl ruku s opěradla, nepřestávaje se dívat na film plný „zkaženého masa“, jak říkává můj Ondřej. (Porno se mu oškliví.)

Jaromír mě vzal za ruku a s udivující samozřejmostí si ji položil do rozkroku. V té chvíli jsem zjistil, že pod čistou košilí nemá slipy, jak jsem se do té chvíle domníval, a že kromě košile nemá na sobě vlastně nic. Sice ještě neměl erekci, ale jeho úmysl byl jednoznačný. Ač šokován, jsem se zmohl na to, že jsem celou situaci obrátit v humor a nevěřícně jsem prohlásil:

„Chladíš si žlázy?“

„Fakt máš studenou ruku,“ odpověděl nevzrušeně a lhostejně se díval na obrazovku.

Nereagoval jsem tak, jak očekával. Nevzal jsem ho za penis a nechal jsem ho, aby si mou ruku tiskl do rozkroku jako chcíplou studenou rybu. Ne, opravdu jsem neměl ani pomyšlení na erotické hrátky. Utýrán pocitem křivdy, které se na mě dopustili mí bývalí zaměstnavatelé, když mě vyhodili na dlažbu, jsem měl již dlouho v hlavě neustále jedinou myšlenku – jak se uživím. O sexuální dobrodružství jsem vůbec nestál. Nanejvýš se tak dívat na video. A kromě toho jsem měl Ondřeje.

Čekal jsem, až mu dojde můj nevyslovený nezájem. Chvíli mi ruku podržel a potom ji zvolna pustil. Bylo to pohodlnější a vůči němu i šetrnější než ho odmítnout slovy. Nepokoušel se o to znovu, nenaléhal. Byl to jeho styl. Pochopil, že se to odpoledne kvůli mě koupal zbytečně, a přijal to klidně, bez vzrušení. Možná se zlobil, ale měl také úroveň. Mluvili jsme potom spolu klidně, jako by se nic nestalo, ale vycítil jsem z jeho chování, že je mírně řečeno zklamán, přesněji řečeno naštván. Nedal to však najevo ani slovem. Jenom barvu hlasu nedokázal zcela ovládnout. Vždycky měl takový styl. Bez předehry, bez varování, přímočaře šel rovnou na věc. Chceš? Nechceš? Tak jdi do háje. Nepotrpěl si na citečky, řečičky a dlouhé chození okolo horké kaše. Já ano. Až příliš.

V dané chvíli jsem se zdržel jakýchkoli závěrů, doma jsem ovšem uvažoval, proč to celé dělal. Po tolika letech mi nepřipadal přitažlivý eroticky, ale bral jsem ho jen jako dávného kamaráda, se kterým mě pojí – přiznávám, že sentimentální – vzpomínky z mládí. Nic víc. Nic míň. I to může být hodně. Pozval mě na návštěvu evidentně jen z toho jednoho důvodu, zatímco já jsem evidentně přišel hlavně kvůli naději na zaměstnání? Neřekl nic takového, ale napadlo mě, zda nechtěl mlčky naznačit, že když já vyhovím jemu, on jako vedoucí personálního oddělení vyhoví mně. Co by se stalo, kdybych mu vyhověl? Bylo by v jeho podniku – jakémsi zdravotnickém zařízení s velkou vědeckou knihovnou a dokumentačním oddělením – pro mě zaměstnání? Nic mi předtím ani potom neslíbil. Kdyby mi po „tom“ práci neopatřil, nemohl bych mu nic vytknout.

Za několik dní jsem se ho telefonicky zeptal, zda je nějaká naděje na místo. Stručně, věcně a, jak se mi v té chvíli zdálo, dosti tvrdým tónem odvětil:

„Nic volnýho není.“

A ani kdybych byl býval předtím laskavější k jeho zájmu, by možná nic volného stejně nebylo. Přemýšlel jsem, zda jsem zase jednou neprošvihl šanci. Mohl mě zachránit? Kdo ví? Nic volného nebylo. Jako již tolikrát. Nelitoval jsem, že jsem neudělal, co jsem neudělal.

Poločerná hodinka

Potom jsme se opět nějakou dobu neviděli. Po čase jsme se domluvili, že se sejdeme, ale telefonické dohadování, kolikátého k nim mám přijít, se vleklo několik dní. Divil jsem se, jak je pro Jardy těžké stanovit nějaký termín, ale nepřikládal jsem tomu žádný význam. Byla to velmi zvláštní návštěva, ale přesto nebo možná právě proto se mi hned druhý den dokonale vykouřila z hlavy. Byl jsem druhý den po návštěvě u Slávka a Mirka zaměstnán jakýmsi vyřizováním na úřadech a na předchozí večer jsem nevzpomínal. Paměťová stopa se první den po onom večeru neobnovila a událost se ponořila do zapomnění. Přibližně rok jsem si na tuto návštěvu ani nevzpomněl. Z paměti však nevymizela, jak se později ukázalo. V paměti „pécéčka“ se nic nemůže ztratit, jen se to občas nemůže najít. S mozkem je to podobné.

Přišel jsem k nim večer a hned, jak jsem vešel, jsem se divil, proč se v pokoji tak málo svítí. Pouze jedna malá lampička osvětlovala na zdi olejomalbu předjarní krajiny. Všechno ostatní v pokoji tonulo v pološeru. Za velikým oknem bez záclon na jedné straně městského panoramatu krvácela obloha zlatem a na druhé se nořila do modrotemna.

Povídali jsme si o všem možném a potom se hovor stočil na Andro magazín. Bylo to minimálně tři čtvrtě roku před tím, než jsem do Áemka nastoupil na šestitýdenní „brigádu“, a neměl jsem o tom tehdy ještě ani tušení. Vyprávěl jsem Jardům, že již sedm let chodívám každý měsíc do Andro magazínu vyzvednout si nové a vrátit staré zahraniční časopisy a za téměř symbolický honorář z nich jako externí spolupracovník vybírám a překládám články z angličtiny, francouzštiny a italštiny. To ode mě ostatně již předtím oba věděli. Ptali se, zda se znám s lidmi v redakci. Znal jsem je pouze velmi povrchně.

Jaromír mi nalil jakési pití. Jakýkoli alkohol jsem jako vždycky předem odmítl, a tak jsem se napil čehosi, o čem on tvrdil, že je to tonik. Bylo to tak hořké, že jsem se zašklebil.

„Hele, vylej to a dej mu něco normálního, jdi,“ obořil se na něj Slávek-Jaroslávek dosti kategoricky.

Dívali se na sebe nějak podivně. Divil jsem se, že se dohadují kvůli troše pití. Míra protestoval, že je to v pořádku, ale já jsem prohlásil, že se to opravdu nedá pít. Pravděpodobně mi do sklenice rozmíchal příliš velké množství toniku v prášku. Dosti nerad přinesl jinou sklenici s obyčejnou minerálkou. Hned jsem se napil, abych spláchl hořkou pachuť.

Náhodou jsem bezmyšlenkovitě přebíral jakési časopisy rozložené na skleněné stolní desce přede mnou a zjistil jsem, že pod jedním listem papíru leží zajímavý maličký přístroj.

„Jéé, co to tady máte?“ podivil jsem se s nelíčenou naivitou a vzal jsem do ruky úhledný miniaturní diktafon.

„Jak to že, se to točí?“ ptal jsem se svých hostitelů, když jsem si v zešeřelém pokoji všiml, že osičky minikazety se otáčejí a že diktafon je v chodu.

„Proč to nahrává?“

„No, to zas Mirek zapomněl vypnout.“

„A nechtěli jste si mě náhodou tajně nahrát?“

„Co bysme z toho měli?“

Měl pravdu. Diktafonek prý nebyl jejich, ale měli ho půjčený od nějakého známého.

Hovor se stále stáčel na Andro magazín a na to, jak zajímaví lidé v redakci pracují. Nejmladší z redaktorů byl Standa Malín. Tehdy jsem si ještě nebyl zcela jist, zda si spojuji příslušné obličeje redaktorů s odpovídajícími jmény v tiráži časopisu, ale usoudil jsem, že nikdo jiný to být nemůže.

„Znáš se s tím Malínem?“ zeptal se Slávek.

„Jenom povrchně. Vidím ho jednou za měsíc, pokaždé asi tak pět minut.“

„A jakej je?“ ptal se Slávek dál.

„Co já vím. On se mnou moc nemluví. Vždycky jenom vyřídíme stručně, co je potřeba, a já zase jdu.“

„To si s nima ani nepokecáš?“

„Ne. O čem? Já je zas tak moc neznám.“

„A jak se s ním spolupracuje?“

„S nima se spolupracuje celkem fajn, já s nima nemám co vyjednávat. Jenom přinesu překlady a zase jdu. Ale honoráře za překlady jsou více méně symbolický a ještě platí s velkým zpožděním.“

„A připadá ti ten Malín chytrej nebo hloupej?“

„To já nevím, o tom jsem nepřemejšlel. Myslím, že je docela chytrej. Proč?“

„Nějakej dojem z něj snad máš.“

„Já nevím. Ale jednou jsem slyšel, jak tam mluvil s jedním mladým kolegou, a připadalo mi, že ho, chudáka, dost péroval. Vypadá to, že tam taky zuří tichý boj o to, kdo komu bude velet. Jako všude. Podle toho, jakým tónem spolu mluvili, to tam musí bejt dost hustý.“(Beran chce být vždy v čele. Vést ostatní, protože si myslí, že je lepší než ostatní, i když není.)

„Jak on působí takhle jako člověk, jako chlap?“

„Normálně. Jako každej jinej.“

„Nezaujal tě?“

„Ale vždyť ti říkám, že na to tam není čas. Vyřídím, co potřebuju, a zase jdu.“

„Je hezkej? Líbí se ti?“

„No… Znáš ho. Víš jak vypadá. Vždyť jsi mi, Jaromíre, minule říkal, že u vás Malín dokonce nějakou dobu bydlel v podnájmu. Takže ho znáte dobře. No tak víš, jak vypadá. Úplně jsem na to zapomněl. Mně to nějak dneska nemyslí. Jsem nějaký unavený.“

Potom jsme mluvili o něčem jiném, ale za chvíli jsem si uvědomil, že už zase mluvíme o Malínovi. Tak to šlo celý večer. Slávkovým přičiněním se hovor pokaždé stočil k němu. Cítil jsem se trochu nesvůj a nedařilo se mi logicky uvažovat.

„Myslíš, že je to dobrej kluk?“ vyptávali se.

„Jak já to můžu vědět? Vy ho znáte líp než já, vy jste s ním tady bydleli. A jak znám já vás, tak jste se s ním za tu dobu, co tady bydlel, poznali určitě po všech stránkách, co? To bych se já moh ptát vás, jakej je.“

Začal jsem ztrácet zábrany a všiml jsem si, že jsem dosti hovorný. Bylo mi zvláštně lehko. Nechtělo se mi příliš uvažovat, chtělo se mi vesele tlachat. „On by možná stál za pozornost. Nenapadlo tě, že by sis ho někdy moh trochu všimnout?“

„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě, „ale to ty jsi se tím klukem určitě zabýval podrobně. Jakej je?“

„Dobrej, ale ty bys na něj měl mít nějakej názor, když s ním děláš,“ nedal se Slávek.

„A co já s ním mám společnýho? Proč bych na něj měl mít ňákej názor? Pro mě to není kamarád jako pro vás. Já jsem s ním nebydlel,“ divil jsem se jeho naléhání.

„To je sice pravda, ale on by si zasloužil, abys mu věnoval pozornost.“

Upřímně jsem se podivil: „Mám doplňující otázku – proč?“

„On za to stojí.“

„Čím za to stojí?“

„Tak, celkově, jako osobnost. On je svým způsobem výjimečnej,“ trval Sláva na svém.

„No pro tebe a pro Míru je možná výjimečnej, ale já nejsem jeho kamarád jako vy, tak chápej, já se s ním znám jenom povrchně. On se mnou ani moc nemluví.“

Pak mě najednou napadlo:

„Aha. Mám ještě jednu doplňující otázku. Jako v parlamentě. Říkáš, že je výjimečný… Už chápu. A kolik centimetrů výjimečnosti má? Jakej je při píchání? Teď mě to začíná zajímat,“ pronesl jsem významným tónem.

„Ale neeee. Tak to nemyslím, prosím tě,“ zavrčel Slávek otráveně.

„Nekecej, neříkej mi, že když u vás několik měsíců bydlel, že jste si společně nezaskotačili. Všichni tři najednou nebo jenom ve dvojicích? A kdo s kým nejdřív a kdo potom?“

„Prosím tě, o to nejde,“ pohoršovali se Jardové.

Já jsem ovšem věděl své: „Nekecej. To bych tě nesměl znát. Já se ještě docela dobře pamatuju, jaký to bylo tady na tomhle letišti,“ plácl jsem rukou do matrace.

„Ale prosím tě, o čem to mluvíš?“ hrál si Slávek-Jaroslávek na špatnou paměť.

„Jestli ty máš sklerózu a už si na to nevzpomínáš, tak já se pamatuju sice už jen neurčitě, ale přece. Nevím jak pro tebe, ale pro mě to byly takzvané nezapomenutelné zážitky na celý život, jak se říká v pokleslé literatuře.“

Jardové se jenom tiše smáli a kupodivu na to neříkali nic.

O starých společných zážitcích jsem sice původně vůbec nechtěl mluvit – je to dávno pryč – ale najednou mi připadalo, že není žádný důvod dělat, že nebylo to, co bylo a co pro mě a jistě i pro něj – to vím spolehlivě – tenkrát tolik znamenalo. Proč se k tomu teď Slávek nechtěl hlásit? Proč nereagoval? Sice se neodvažoval popřít, co jsem právě řekl, ale také se k tomu nepřiznával. Podráždilo mě, že odmítá potvrdit, že jsme spolu měli, co jsme měli právě tady na těchhle dvou válendách, které jsou pořád ve stejném rohu jako tenkrát. Nic jsem nechtěl. Stačilo by mi jen potvrzení, že jsme spolu prožili něco nádherného, že máme na co vzpomínat, že jsem měl aspoň nějaké mládí, do hajzlu, že jsem něco užil, když už život teď nestojí za nic!!!… Ale oni mlčí. Nevracejí se k tomu, co mezi námi bylo.

„Co ty na to, Mirku? Ty už si na to taky nevzpomínáš? Bejval jsi u toho taky. Ty už se k tomu taky nehlásíš? Já vím, že je to dávno a je to dávno pryč, ale proč o tom nechcete mluvit?“ obrátil jsem se na Mirka, který ležel na válendě, poslouchal a nechával mluvit Slávka.

Jaroslav převedl hovor jinam:

„Víš, on ten Standa je vlastně hodnej kluk.“

Co je mi po ňákým Standovi, myslel jsem si, ale ukázněně jsem mu odpověděl:

„Když to říkáš, tak k tomu asi máš důvod. Věřím, že když tady s váma vydržel tak dlouho, že jste si asi museli rozumět. Ale měl bych doplňující otázku. Byl hodnej jenom v posteli nebo i vůbec? Kolik má výjimečných centimetrů? Vždyť jsme tu sami. Nikdo se to nedoví. Povídej. Jaký to bylo, když o něm pořád tak nadšeně mluvíš?“

„Ale takhle to není. Ty tvoje doplňující otázky! Co pořád máš s tou postelí? Já myslím… jako člověk. On je opravdu výjimečná osobnost.“

Trochu mě dopálilo, jak se Slávek vytrvale odmítá přiznat k tomu, že jsme spolu kdysi zažili něco výjimečného, stále se vrací k výjimečnosti nějakého kluka, a přitom nechce přiznat, že s ním mohl prožít nanejvýš něco stejně výjimečného jako kdysi se mnou. Alespoň doufám.

Byl jsem psychicky na dně, život se mi rozsypal pod rukama, byl jsem existenční troska, chtěl jsem se alespoň dnes večer ujistit, že alespoň minulost jsem měl krásnou. Zavzpomínat na mládí, když už si nad dneškem mohu jenom zoufat. Čekal jsem, že si bohatýrsky zavzpomínáme na heroické doby. Jenomže houby houby, slavný soude, oni se k tomu nepřipojili. Místo toho neustále jenom mluví o svém mladém kamarádovi, jako by se chtěli přede mnou vytáhnout se svým společensko-erotickým úspěchem. Ulovili si mladé chlupaté maso, dokonce na několik měsíců, nejen na pár večerních nebo celonočních návštěv, dobře, chtějí se tím pochlubit, a přitom to pokrytecky ani nechtějí otevřeně přiznat! Byl jsem stále podrážděnější.

„Proč pořád mluvíš o tom Malínovi? To na tebe udělal takový dojem? Já sice chápu, že jste asi dobrý kámoši, když jste si tolik rozuměli, a asi nejen v posteli…“

„Ale co pořád máš, vždyť o tohle vůbec nejde,“ namítali oba dva.

„…ale co mně je do něj? Tak o co tedy jde?“ vztekal jsem se.

„Pochop, když přijde mladej kluk z malýho města do Prahy a chce se tady uchytit, tak potřebuje, aby mu někdo pomoh.“

Tohle na mě zaúčinkovalo jako olej na oheň.

„No a?! Co má bejt?! A kdo nepotřebuje pomoc? Já nepotřebuju pomoc? Proč nikoho nezajímá, že já taky potřebuju pomoc? Já jsem v tak zoufalé situaci jako nikdy v životě. Kdybych dneska neměl mámu, tátu a Ondřeje, tak nevím, co by se mnou bylo. Ale to nikoho nezajímá. Kromě těchhle tří lidí, kterým jsem za to nekonečně vděčnej, se na mě každej vykašle, a ty mi vykládáš o nějakým dravečkovi, kterej si přijde do Prahy, stane se redaktorem v exkluzívním časopise, a ještě potřebuje, aby mu někdo pomáhal. Kdo pomůže mně?!?!“ křičel jsem v setmělém pokoji.

„Uvědom si, jak na tom jsem. Vždyť jsem vám to už líčil. Já se ve svým věku musím nechat podporovat rodičema. Dovedeš si představit, jak mi je? Já jsem s tím nechtěl otravovat, protože se za to v podstatě stydím, ale co – kašlu na to… Už desítky let se živím sám a od té doby, co jsem přišel z vojny a začal vydělávat, mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že ještě někdy budu muset spoléhat na úspory a na mámu a na tátu. S tím jsem už vůbec nepočítal…, že mě budou muset podporovat. Já už si dneska nemůžu dovolit říct matce – ne já to nechci, nedávej mi to, já si vydělám. Nevydělám! Dneska už nevydělám! Kdybych je už třeba náhodou neměl – už nejsou mladý – já fakt nevím, co by se mnou teď bylo. A teď po tolika letech samostatnosti a nezávislosti jsem na dlažbě! Já vím, říkal jsi, že přece mám nějaký úspory. Samozřejmě, každej má ňáký úspory, ale jak dlouho takový úspory vydrží? A co potom? Myslíš, že se dá žít z nějakých sociálních žebračenek? Vžij se do mé situace. No jo, já vím, sytý hladovému nevěří. Představ si, jak by se ti líbilo, kdybys musel žít z úspor. Tristní je už jenom ta představa, že úspory, který každej střádá proto, aby si moh koupit něco hezkýho a cennýho, aby mohl jet na dovolenou do světa a podobně, musím já utrácet za běžný živobytí!“

Protrhly se ve mě všechny bariéry a najednou jsem si musel postěžovat a – ačkoli by mě to ještě před minutou ani nenapadlo – vykřičet svou ukřivděnost a všechno zoufalství, které mě už dlouho trápilo.

„Když si vzpomenu, že mě po tolika letech vyhodili, ale známýho alkoholika, který zbabral, co moh, a někdy vůbec nepřišel několik dní do práce, si tam nechali, protože měl nahoře starý kamarády…,“ zapomněl jsem, co jsem chtěl dál říci.

„A když mi teď vykládáš, že ňákej mladej, dravej chtivej s ostrými lokty dostal místo, na jaký já nemám ani naději, a ještě chce, aby se mu pomohlo… Chápu sice, že na vás udělal dojem, ale proč by měl udělat dojem na mě? Když už o něm tedy pořád mluvíte, tak co on je vůbec zač? Z jakého je oboru? Co studoval?“

„Já ani nevím.“

„Jakou fakultu dělal?“

„Nějakou průmyslovku.“

„On nemá vysokou?“

„Nemá,“ odpovídal Slávek zaraženě a neochotně.

„No prosím! Já s filozofickou fakultou po tolika letech letech praxe jako magistr práci v redaktorským nebo překladatelským oboru nedostanu, ale když přijde hezká mladá tvářička s průmyslovkou, tak redaktorskou židli dostane! Komu asi nastavil a podržel?“

Sám jsem se divil, jak jsem se dostal do ráže, ale když už jsem se rozjel, hned tak nepřestanu.

„Tak víš co ti řeknu? Já o něm sice nic nevím a třeba se mejlím, ale připadá mi to tak, že je to možná nějaká taková ta klasická kariéra přes postel, když mám bejt upřímnej. Jak to že neznámej kluk kdoví odkud, který v Praze bydlí po podnájmech, tak rychle dostane práci, na kterou nemá ani kvalifikaci, ani praxi? Určitě mu musel někdo pomoct. A za co asi? Možná za laskavé služby v posteli.“

„Hele, tak to zas nepřeháněj.“

„Jak víš, že přeháním? Nebylo to tak? Ty o tom něco víš? Jak to s ním tedy bylo? Jak to, že má takový úspěch?“ řval jsem na Jaroslava už zcela bez sebekontroly.

„No tak se asi vypracoval.“

„To jistě, ale čím? Já ti tedy něco řeknu. Právě proto, že existujou takový schopný a všeho schopný podnikavci s ostrýma loktama, mladý a dravý, který chtěj všechno a všechno hned a sotva někam přijdou, už se cítí jako manažeři – dneska je každý druhý cucák hned manažerem – tak právě proto je možný třeba to, že se v inzertních nabídkách zaměstnání objevuje taková diskriminace jako požadavek do třiceti let nebo do pětatřiceti let a podobně! My starší můžeme klidně jít zametat ulice, nebo radši rovnou chcípnout. Teď je tady mladá kapitalistická generace a ty čtyřicetiletý a padesátiletý dědkové ať jdou od válu. Teď jsme tady my, nová liberalistická mládež, a svět patří nám. Já to znám, jak uvažují takovíhle blbečkové. Stačí mi, když slyším, jak se baví v tramvaji. Vždycky jich u vysoké ekonomické vystupuje dav, a když slyším, jaký maj názory na práci, na kariéru, tak dostávám vztek. Jejich nejlepší kvalifikací je odvaha, cizím slovem drzost. Skromnost je dneska prakticky směšnej projev hlouposti. Nosí se opak – agresivita, která se maskuje novým pojmem – asertivita, a stále se zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi agresivitou a asertivitou. Ale když se nad tím zamyslíš, tak zjistíš, že ten rozdíl je tak subtilní, že v praxi takovej dravej mozeček, kterej nemyslí na nic jinýho, než jak rychle nadělat haldu peněz, prosadit se a koupit si senzační bourák, nějaký jemný rozdíly mezi tím, co je zdravá ctižádost, a co už je korytářství, určitě dělat nebude.“

Mlčeli. Nechápal jsem je.

„Jak postupně stárnu, začínám chápat, proč nás za mlada starší generace nechtěla v práci k ničemu pustit. Protože se bála, že by ji slepá bezohlednost té mladé dravosti nejradši vyhnala, kdyby mohla. A dneska může. A to my jsme ani zdaleka nebyli tak agresívní jako dnešní mladá generace. Přitom mám do důchodu tak zoufale daleko. Věčný problém. Nevyřešený a neřešitelný. Nic víc a nic míň než obyčejný generační problém.“

Oba stále nic neříkali. V šeru jsem neviděl, jak se tváří, nemohl jsem reagovat na jejich výraz, a tak jsem jel zuřivě stále dál.

„Když si vzpomenu, kolik let trvalo mně, než jsem se zmoh na slušnej plat…, a dneska nastoupí do redakce holka, která ještě ani nedodělala školu, a bere víc než já po tolika letech praxe. Ano, to se mi stalo. V posledním místě, kde jsem dělal. A jeden takový jeliman, který ani pořádně neuměl pravopis, mi tam dokonce šéfoval. Mě nakonec vyhodili a on? On sice musel taky odejít, protože něco pobabral, ale protože jeho tatínek byl nějaký velký zvíře v ó dé es, tak dostal jinde snad ještě lepší místo než předtím. Já vím, řekneš, že stárnu, když žárlím na mladou generaci a když jí závidím mládí. Asi máš pravdu,“ pokračoval jsem sebekriticky, třebaže ve tmě pokoje nikdo nic neříkal.

„Mně v pětadvaceti taky připadali čtyřicátníci jako dědci, ale tolik drzosti, rvavosti a nekritičnosti jako dnešní kluci naše generace přece jen neměla, si myslím.“

Uvědomil jsem si, že takhle mi nervy neujely už hezky dlouho. Řval jsem na oba Járy jako na malé Jardy, jako by za mé neštěstí mohli oni. Kupodivu se proti tomu ani neohradili. Vykřičel jsem se, postěžoval jsem si a na chvíli jsem zmlkl. Chvíli bylo ticho, jenom z televizoru, na který se celý večer nikdo nedíval, se ozýval ztlumený zvuk nějakého filmu.

Zdálo se, že jsem dokonale pokazil atmosféru. Tohle ode mě asi slyšet nechtěli.

Vedle v koupelně jako by někdo pustil vodovodní kohoutek. Podíval jsem se po Jardech, ale oni vypadali, jako by nic neslyšeli.

„V koupelně vám teče voda,“ upozornil jsem je.

Podívali se po sobě, ale neřekli nic.

„Slyšíš? Teče tam voda. Máte zapnutou pračku? Nebo je to od sousedů? U nás doma je vždycky slyšet, když sousedi v koupelně pustí vodu,“ mluvil jsem úmyslně o něčem jiném.

„No to je tady taky. To je dobrý,“ mávl Jaromír rukou a zakašlal. Voda přestala téci.

Po chvíli, když mě trochu přešla zlost, jsem se vrátil k jejich tématu a podstatně klidněji a již bez vzrušení jsem nabídl:

„Ale dobře, když myslíš, tak abych nevypadal jako starej sobec, kterej se stará jenom o svoje problémy a nic jinýho ho nezajímá – i když je pravda, že v poslední době nedokážu myslet na nic jinýho, než na to, co se mnou bude – tak jestli ten váš kamarád potřebuje pomoc, tak pokud to bude v mých možnostech, já mu teda pomůžu. V čem potřebuje pomoct? S pravopisem je ten průmyslovák na štíru? Tak proč dělá redaktora? Nebo s angličtinou? V čem bych mu vlastně já moh pomáhat? Po pravdě řečeno, nevypadá, že by potřeboval, aby mu někdo pomáhal. Řek bych, že si vždycky pomůže sám a že si vždycky poradí, když jde pořád nahoru.“

„Já myslel pomoct spíš tak obecně, lidsky,“ odpověděl Jaroslav krotce.

„Jak to vypadá, to obecně a lidsky? Myslíš jako rady do života a tak? Pff! To je dobrý. Myslíš, že já, životní ztroskotanec, někomu můžu rozdávat rozumy? Spíš já bych se ho mohl zeptat, jak se dělá kariéra. Jenomže na kariéru přes postel jsem už trochu starej. A taky jsem na to nikdy neměl žaludek. A vlastně na rozumy do života má přece vás dva, ne? Když jste ho měli tady doma tak dlouho jako schovanku, respektive schovance, tak jste mu určitě dali nalejvárnu. Jestli dostal tvou školu, ty tak rád rozdáváš rozumy, jak se pamatuji,“ smál jsem se ironicky na Slávka, abych trochu pozvedl náladu, „a jestli jsi ho ty,“ obrátil jsem se na Mirka, „vyzbrojil svým životním cynismem, tak dostal dokonalé školení, není-liž pravdou, chers amis?“

„Jak to myslíš, že rád rozdávám rozumy?“ zeptal se dotčeně Slávek.

„Ty víš moc dobře, jak to myslím. Mlhavě si vzpomínám, že právě kvůli něčemu takovýmu jsme se tenkrát pohádali. Kvůli tomu jsem tady taky tak dlouho nebyl.“

Slávek kupodivu nic nenamítá. Původně se prý rozhodoval, zda má jít studovat pedagogickou fakultu, ale někdo mu prý tenkrát řekl, že už teď má poučovací manýry jako učitelka po dvou letech praxe, což je prý závažná diagnóza na celý život, a tak změnil plány.

Nevím, jak se tváří, protože sedí v křesle a za hlavou má lampičku. Vidím jen jeho siluetu.

„Nemohlo by se ještě něco rozsvítit? Je tu hrozná tma,“ navrhuji prosebně. Jsou proti.

„To budeme držet takovou poločernou hodinku? No dobře, jak chcete,“ ustupuji neochotně.

Když jsem je tak seřval za něco, za co oni nemohou, nechtěl jsem naléhat.

Šel jsem na záchod, a když jsem se vrátil do tmavého pokoje, oznámil jsem: „Ve vedlejším bytě asi mají mejdan. Nebo hádku. Světlíkem je slyšet nějaká výměna názorů. Nejdřív jsem si myslel, že je to slyšet tady odtud přes koupelnu a přes ten světlík. Myslel jsem, že to křičíte vy dva, ale pak se přidal ještě někdo třetí, takže to asi bylo z vedlejšího bytu, co? To je vždycky takhle slyšet?“

„No to bejvá,“ odpovídá Sláva zaraženě a ptá se:

„Co křičeli ty lidi?“

„Rozuměl jsem jenom každý třetí slovo.“

Na záchod se vcházelo z předsíně. Když jsem se vrátil ze záchodu, chtěl jsem si jít umýt ruce do koupelny, do které se vcházelo z pokoje, ale Mirek mě požádal, abych si ruce umyl v kuchyni ve dřezu. Zdálo se mi to zvláštní, ale vyhověl jsem mu.

„Prosím tě, proč tady zase cítím ten kouř? Vždyť tady nikdo nekouří. Že vám jde do bytu kouř zezdola? Světlíkem v koupelně? Na tom mejdanu se křičí a taky hulí, co? Mahuleno, Mahuleno, máš tu strašně nahuleno. Neměl by se ten světlík v koupelně zavřít? Prosím tě, otevři okno,“ požádal jsem své hostitele.

Vyvětrali jsme, ale proti rozsvícení další lampy zas protestovali.

„Možná by ti pomohlo, kdybys měl s kým komunikovat. Kdyby ses s někým seznámil. (Já mám Ondřeje, myslel jsem si.) Ty máš určité zkušenosti a úroveň a Standa by něco takového potřeboval,“ lichotí mi Slávek-Jaroslávek.

„Myslíš, že by o to stál? To pochybuju. Nevypadá na to. Ten sebevědomej chlapeček mě vždycky nechá stát jako nějakého prosebníka, než si mě vůbec všimne. Hrozně důležitej a zaměstnanej, když tam přijdu. Pak si ode mě vezme překlad a tváří se, jako by nevěděl, jestli mi má milostivě prokázat laskavost a říct, že to možná vydá, nebo jestli mě má rovnou vyhodit. On je důležitej pan redaktor a já jenom externista. Proto se s ním radši ani moc nebavím. Nechci se od něj nechat urazit. Jsem radši, když můžu jednat s někým jiným. Je tam třeba jeden starší člověk a na tom je hned vidět, že je to zkušenej profík v oboru. Ten se chová úplně jinak. Moudrost a zkušenosti se projevují jinak než pouhá dravost a hypertrofovaný sebevědomí. To je přímo do očí bijící rozdíl v přístupu k lidem.“

„No jo, to je pak těžký,“ povzdechl si Mirek jakoby směrem ke Slávkovi. Připadalo mi, jako by jeho věta navazovala na něco jiného než na má slova. Slávek-Jaroslávek se však nevzdává:

„Třeba byste si rozuměli, kdybyste se víc znali.“

„A myslíš, že by o to stál?“ zapochybuji ironicky.

„Možná.“

„To určitě! Ten ani neví, jak se jmenuju.“

„Tak to se mýlíš,“ reaguje živě Slávek s překvapivou sebejistotou.

„Jak to můžeš vědět? On něco takového říkal?“ divím se.

„On s tebou nikdy nemluvil nějak jinak než pracovně?“

„Ne. Jednou snad. Jednou mě zastavil na chodbě v Pictusu, zrovna když jsem vyšel z výtahu a chtěl jsem jít do redakce. Tenkrát, ne že bych ho přehlížel, ale naopak předpokládal jsem, že bude přehlížet on mě. Byl mladší, byl dravý, zdálo se mi, že je ctižádostivý, agresivní, že má ostré lokty, zkrátka mladý sebevědomý kariérista. Přesně takovej týpek, jaký nenávidím. Bylo to zrovna u dveří do redakce, postavil se přede mě a povídá: Já jsem ten a ten a byl bych rád, kdybychom mohli být přátelé. Nebo kdybysme spolu mohli spolupracovat, nebo něco takovýho říkal,“ vzpomínám na dávné setkání.

„No taaak!… no!… no!“ gradují oba Jardové výšku hlasu, jako by chtěli říci, co bys chtěl víc?

„Tak vidíš. A co ty na to?“

„Co já? Já jsem tomu moc nerozuměl. Proč se mi představoval? Vždyť už jsem stejně věděl, jak se jmenuje. No tak jsem se taky představil, dokonce jsme si podali tlapky, usmál jsem se, něco jsem zablekotal, jako že by to bylo fajn, a šel jsem dovnitř vrátit časopisy jako normálně.“

„A co on? To jsi ho tam nechal?“

„On šel taky dovnitř.“

„A co bylo dál?“

„Nic. Co by bylo? Byl přitom takovej hodně rozpačitej, přešlápnul z nohy na nohu, až jsem se divil, kam se najednou poděla ta jeho obvyklá suverénnost. Tehdy kupodivu vypadal docela mile. Po pravdě řečeno, já jsem nevěděl, co to mělo znamenat. Napadlo mě totiž, že se třeba chlapci v redakci vsadili, že mě zblbnou. Jen tak z recese. Možná vybrali toho nejmladšího a nejhezčího, aby si tam na mě počíhal a udělal na mě voči. Jako jestli zaberu a pak se tomu všemu budou smát, nebo něco takovýho. Nevím přesně, co tím myslel…“

„Jéééé,“ protáhli oba Jardové současně zklamaným tónem.

„Co je?“ divil jsem se.

„On ti podává srdce na dlani a ty…“

„Žádný srdce jsem neviděl.“

„To je přece jasný.“

„To vůbec nebylo jasný. Mně to je naopak dodneška nejasný…“

„Ale prosím tě…“

„Co prosím tě, dyť jsi u toho nebyl. Co o tom můžeš vědět?“ ohrazoval jsem se.

Potom jsem se zamyslel:

„Ale vy ho vlastně znáte. Říkal vám o tom? Co říkal?“

Ani jeden, ani druhý neodpověděl.

„Standa je hodný citlivý kluk,“ řekl důrazně Slávek.

Nastala pauza, ve které jsem přemýšlel a uvědomoval jsem si, že oba Járové do mě již dlouho cosi hustí, ale já nevím, co. Nedařilo se mi myslet. Napadlo mě, že jsem tehdy v nakladatelství Pictus u výtahu možná nepochopil určitou situaci. Stalo se mi několikrát v životě, že jsem se neodvážil uvěřit tomu, co mě napadlo o vztahu nějakého člověka ke mně, protože se mi to zdálo příliš krásné na to, aby to mohla být pravda. Skoro pokaždé jsem toho potom litoval. Nyní jsem se pokoušel pochopit, o co Járům vlastně jde, když tak vytrvale mluví o tom Standovi. Chtějí mě nenápadně spřátelit se svým kamarádem? A napřed zjišťují, co si o něm myslím? Proč? Měl jsem dojem, že jsem toho dnes večer hodně namluvil, byl jsem rozrušený a zvláštním způsobem znavený.

Jak jsem se zamyslel a odmlčel, Jardové se po sobě dívali a dávali si nějaká znamení, kterým jsem nerozuměl.

„Pojď se projít na vzduch,“ vytáhl mě Mirek z křesla a vedl mě přes kuchyň do předsíně. Cestou jsem se trošku zapotácel, asi protože jsem dlouho seděl. V předsíni jsem se ho zeptal, čí jsou bílé boty u dveří a bunda na věšáku, které jsem si všiml, už když jsem přišel.

„Já ani nevím. Ty botasky tady zapomněl jeden známý,“ řekl mi Mirek-Jaromírek.

„A to ten známý odešel v ponožkách?“ divil jsem se.

„No asi ano,“ zasmál se a odvedl mě zpátky do pokoje.

Než otevřel dveře do pokoje, které předtím byly obvykle stále otevřené, zavolal nahlas:

„My už jdeme,“ aby Slávka upozornil, že se vracíme.

„Proč jsme vůbec šli do předsíně?“ nechápal jsem.

„Ale jen tak. Nelam si s tím hlavu,“ uklidňoval mě Míra.

Slávek napůl seděl, napůl ležel v křesle, jako když člověk usne s novinami v ruce. Rozevřené noviny ho přikrývaly celého od pasu nahoru.

„Sláva je nějaký ospalý,“ podivil jsem se.

„Necháme ho trochu odpočinout,“ zabručel Míra a začal se se mnou bavit místo Jaroslava. Televizor, na který se nikdo nedíval, osvětloval pokoj asi stejně intenzívně jako lampička za Slávkovou hlavou.

„Podívej se, jak tam sedí. Na to jsem už po těch letech zapomněl, že má tak krásně dlouhý nohy. A tu bouli v rozkroku.“

Míra se zasmál, jako bych řekl kdovíjaký výborný vtip. Přitom jsem si všiml, že Slávek v křesle má na sobě jiné kalhoty, než když jsem zvečera přišel. Tehdy měl nějaké džíny, ale teď má na sobě šedé tesilky pepř a sůl. Světlo z lampičky mu padá přímo na koleno. Připadalo mi to divné.

„Poslyš, jak jste to mysleli s tím Standou Malínem? Jak víte, že ví, jak se jmenuju? On s vámi o mně mluvil?“

„Ale já nevím,“ nevrle odpověděl Mirek, „mě do toho netahej.“

„Tak ty, Slávku, slyšíš? Nespi, já vím, že nespíš,“ vstal jsem, šel jsem ke křeslu, ve kterém Jaroslav pod novinami dělal, jako by spal, a začal jsem jím cloumat.

„Vysvětli mi to. Mám doplňující otázku. Jako v parlamentě. Co to má všechno znamenat, pane posranče? Proč pořád mluvíš o tom Malínovi? Co tím sleduješ? Co je tohle za hru?“

„Nechoď tam, nech ho. Pojď si sednout sem,“ zvedl se Mirek z válendy a chtěl mě přivést zpátky do druhého křesla.

Slávek seděl pod novinami a mlčel. Chtěl jsem mu sundat noviny z obličeje, ale on si je bleskurychle přitiskl k sobě, aby mi v tom zabránil.

„Máš krásně dlouhý nohy, ani si už na to nevzpomínám,“ zalichotil jsem mu.

Poplácal jsem ho po stehně:

„Řekni mi, proč jsem musel jít do předsíně. Jenom proto, aby sis moh převlíknout kalhoty? To jsi snad moh klidně i přede mnou. Já jsem tě přece kdysi viděl mockrát bez kalhot, ne? I bez slipů, jestli si na to ještě vzpomínáš.“

Neodpověděl. Seděl jsem na bobku vedle Jaroslava, ležícího v křesle, a zjišťoval jsem, že v dřepu nedokážu udržet rovnováhu na špičkách, ačkoli mi to dosud nikdy nedělalo obtíže.

„Já si připadám jako omámený. Neudržím rovnováhu. Co jsi mi to dal do pití za svinstvo, že je mi po tom tak divně?“

Nemyslel jsem to však doopravdy. Obrátil jsem se k Mirkovi, který ležel na „letišti“ a pobaveně sledoval můj monolog s novinami:

„Proč jsi mě vláčel do předsíně? Tohle jsem už přece viděl,“ ukázal jsem na bouli ve Slávově rozkroku. „Kvůli tomu jsem přece nemusel chodit do předsíně.“

„Tohle jsi tedy neviděl,“ nesouhlasil Mirek kategoricky. „A pojď si sednout sem. Nech ho tam.“

„Ale viděl,“ trval jsem na svém.

„Neviděl a pojď si sem sednout,“ vyskočil Míra.

„Hravě bych ti dokázal, že právě tohleto jsi nikdy neviděl,“ trval na svém. Já ovšem také:

„Ale prosím tě, vždyť jsi byl u toho. A nejednou. Ty už máš taky sklerózu?“

Jenom se, kdoví proč, ďábelsky zachechtal.

„Chceš, abych ti dokázal, že tohle jsi nikdy neviděl?“ ožil najednou Mirek-Jaromírek.

„No to bych rád věděl, jak,“ divil jsem se.

Slávek si rukou přitiskl noviny k obličeji.

„Ááále…,“ mávl Mirek rukou a zase se svalil na válendu.

Všiml jsem si, že Jaroslav má na opasku zajímavou přezku. Světlo z lampičky, kterou měl za hlavou, dopadalo přímo na lesklou přezku a já jsem rozeznal, že je na ní jakási kamzičí hlava. Nadzvedl jsem mu v pase přezku, abych na ni lépe viděl, a Slávek sebou v křesle trhnul.

„Já ti ji nevezmu, jenom koukám, co to tam je. Pěkná spona.“

Nechal jsem sponu sponou a začal jsem zase dotírat:

„Tak mi, Slávo, vysvětli, co tohle všechno má znamenat. Je to jedna záhada za druhou. A já už si tady začínám připadat jako blbec.“

Přitom jsem Slávka lehkými hmaty lechtal na horní straně stehna. K mému údivu se proti tomu ohradil velice razantním způsobem – vší silou mě uhodil přes ruku, div že mi při tom nerozbil hodinky.

„Ááááu,“ vykřikl jsem bolestí a údivem a šel jsem si sednout do křesla.

„Co blbneš? Viděl jsi to? Málem mi přerazil ruku, zuřivec jeden. Co je mu? Takhle agresivní jsi nebejval.“

Jako by to ani nebyl on. Všiml jsem si, že Slávek si nadzvedl noviny, naklonil se a dělal rukou gesto vztyčeným palcem. Vypadalo to, jako by dával nějaké znamení směrem k otevřeným dveřím koupelny. Vstal jsem a šel jsem ke koupelně, protože jsem nerozuměl, co to znamená. Mirek, který mě beze slova vleže sledoval, však najednou vyskočil a dosti rázně mě odstrkoval zpátky do křesla:

„Seď, sedni si.“

„Co je tam v koupelně?“

„Nic, posaď se.“

Cítil jsem se již trochu unavený a nechtělo se mi zabývat se tím, a tak jsem nechal koupelnu plavat. Podivná debata trvala již nejméně dvě hodiny a říkal jsem si, že bych už měl jít domů. Nechce, abych viděl, že suší v koupelně prádlo? Jejich koupelnu jsem znával kdysi dosti důvěrně. Proč tam dnes nesmím?

Vzdálil jsem se podruhé na záchod. Zase si mám umýt ruce v kuchyni ve dřezu?

„Co to máte s koupelnou?“

„Ono je to tam všechno takový rozmontovaný,“ vysvětloval Jaromír dosti nepřesvědčivě.

Když jsem se vrátil do pokoje, seděl Slávek zase čilý a bez novin v křesle. K mému údivu měl na sobě nikoli šedé kalhoty pepř a sůl, nýbrž zase modré džíny. Říkal jsem si že, už z toho všeho asi blázním. Když jsem se zeptal, proč si dvakrát za večer převléká kalhoty, oba se už jenom smáli. Ani se neobtěžovali něco odpovědět. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů.

Jaromír zase spustil o kamarádovi Malínovi:

„Jak se ti jeví? Myslíš, že by to moh bejt dobrej kluk?“

Začal jsem už být nervózní:

„Prosím tě, vysvětli mi, co to všechno má znamenat? Co je tohle za hru?“

„To není žádná hra, to je vážná věc. Když někdo potřebuje trochu… trochu… neříkám pomoct, ale řekněme, trochu lidský spoluúčasti, tak bys snad moh bejt nápomocnej, ne?“ apeloval na mě už zas Slávek.

„A co mám tedy podle tebe udělat?“ ptal jsem se. „Já už vůbec nechápu, o co ti jde.“

„Já nevím, to záleží na tobě. Třeba by sis s ním chtěl pokecat. Říkal jsi, že píše hezký básničky.“

„To jako myslíš, že bych třeba přišel do redakce, počkal, až se uráčí vzít mě na vědomí, a potom mu řekl – víte, že máme společné známé? Nešel byste na kafe?“ pitvořil jsem se.

„Třeba. To by taky šlo. A vy si ještě vykáte?“

„Jasně. A víš, co on by nejspíš udělal? Takhle by se na mě podíval a, vykadlo sem, vykadlo tam, by řek – zajeď zpátky do rakve, strejdo.“

Míra, se zájmem sledující pokračování našeho absurdního dramatu, se opět jako již poněkolikáté zcela nelogicky zachechtal.

„Tak tohle by ti Standa určitě neřek. Tobě ne,“ ubezpečoval mě Slávek.

„Proč mně ne? Jak to můžeš vědět? On ti něco o mně říkal?“

Na mé otázky stále nikdo neodpovídal.

„Fakt už si tady připadám jako u blbejch na dvorečku. Ty myslíš, že bych s ním měl navázat nějakej kontakt? Jakej? A proč? Stál by o to?“

Zase žádná odpověď.

„Proč mi nechceš vysvětlit, co to všechno znamená? Nemůžeš? Slíbil jsi někomu, že něco neřekneš? Myslíš, že bych to nepochopil? Bojíš se, že když mi prozradíš, o co jde, že bych toho proti někomu nebo proti něčemu zneužil? Já ti slibuju, že neudělám nic, co by mohlo někomu uškodit, ať už mi řekneš cokoli. Ale vysvětli mi, o co ti jde,“ naléhal jsem, jak nejúpěnlivěji jsem uměl.

Slávek totiž miluje divadlo, nakonec vystudoval divadelní vědu. Mlčel a já nechápal proč. Byl jsem odhodlán, tlačit na něj, jak se dá, aby mi prozradil, co mělo přede mnou zůstat utajeno.

„Asi tě baví manipulovat lidma jako figurkama na šachovnici, ale těm figurkám se to vždycky nemusí líbit.“

„Já nikým nemanipuluju,“ ohradil se Slávek.

„Já cítím, že je mnou manipulováno, a to ve mně vyvolává ostražitost. Mám pocit, že ten Standa o téhle věci ví víc než já. Jestli chceš tahat za nitky, tak musíš bejt nestrannej. Nemůžeš jedný straně nadržovat. Nemůžeš zastávat zájmy jenom jedný strany a chtít od toho druhýho, aby ti slepě věřil a dělal, co si ty myslíš, že je správný. Vypadá to, že hájíš jeho zájmy. Prosím, já tě chápu. Máš právo si vybrat, na čí straně stojíš, ale pak ode mě nechtěj, abych se nechal zatáhnout do ňáký hry, o který nevím, ani o co v ní jde. Nemám rád, když se mnou někdo manipuluje jako s ovcí. Ty si vždycky myslíš, že musíš bejt chytřejší než ostatní. Vždycky si udržuješ aspoň trochu náskok a myslíš si, že máš na to, abys ostatní dirigoval. To je možná taky důvod, proč jsme se tak dlouho neviděli,“ dodal jsem a sám jsem se divil, že zcela nečekaně, bez předchozí úvahy ze mě vypadlo vysvětlení naší dávné roztržky před tolika lety.

Původně chtěl jít studovat na peďák. Říkával jsem mu, že rád poučuje a šéfuje jako každý učitel. Vyprávěl, že mu kdysi kdosi předhodil, že ještě ani pedagogiku studovat nezačal, a už má diagnózu jako učitelka po dvou letech praxe – rozdává rozumy a sekýruje. Potom se mu však podařilo dostat se na teatrologii. K téhle staré záležitosti jsem se vlastně ale vůbec nechtěl vracet. Měl bych se krotit, už se zase rozjíždím.

Měl jsem toho dost, bylo již pozdě a byl jsem velmi rozladěný, když jsem vstal a odcházel. Jaroslav mě stejně jako před mnoha lety vyprovázel do předsíně, kde jsem si opět všiml něčích bílých bot a bundy. Sláva narozdíl od Mirka nejprve chvilku nevěděl, co mi odpovědět, ale potom prohlásil, že ty boty a bunda jsou Mirkovy. Nejméně jeden z nich tedy evidentně lhal.

Naposledy jsem se ještě těsně před odchodem pokusil Jaroslava zviklat, aby mi přece jen alespoň mezi čtyřma očima u dveří na schodiště prozradil, co to všechno mělo znamenat.

„Nic. Už na to nemysli, už je po všem.“

Řekl to takovým zklamaným tónem, jako by něco skončilo, jako by nevyšel nějaký jeho plán, který se teď již nedá realizovat. Čím více však odmítal cokoli prozradit, tím jsem byl zvědavější. Co ode mě chtěl? Čeho chtěl ode mě v Malínův prospěch dosáhnout? Nepromarnil jsem svou opatrností zase nějakou příležitost? Ale jakou?

„Nelam si s tím hlavu. Ale držel jsi se dobře,“ prohodil Jarda, když už jsem byl mezi dveřmi.

„Jak to myslíš, že jsem se držel? To byl nějakej kvíz nebo test?“

„Ale ne. Jak se cítíš?“

„Proč? Jsem unavenej a naštvanej. Nemám z dnešního večera dobrej pocit,“ zadíval jsem se na něj vyčítavě. Místo vzpomínání na společné nádherné zážitky jen lítost.

Byl však neoblomný. Nic neprozradil. Stál evidentně na Malínově straně. Já jsem byl až další v pořadí. Konec konců jak jinak. Tolik let jsme spolu nemluvili.

Když jsem přišel domů, šel jsem okamžitě spát. Druhý den jsem neměl čas ani chuť vzpomínat na předchozí večer. Byl to jen promarněný čas, ze kterého nic užitečného nevzešlo, a ještě jsem došel k závěru, že jsem byl směšnou figurkou pro jejich pobavení. Celou věc jsem hodil za hlavu a zapomněl na ni. Nezapomnělo však mé podvědomí. Událost onoho večera zůstala zaznamenána v neprobádaných hlubinách mozkových závitů a z důvodů mě zcela neznámých a již nezjistitelných se skoro po roce sama vynořila.

Několik týdnů po tomto neradostně zakončeném večeru jsem jako obvykle přinesl do AM v Pictusu překlady několika článků. V redakci byl pouze Malín. Jednal se mnou velmi nerudně. Připadalo mi, že jak mě uviděl, dostal vztek a jen s úsilím se přemáhá, aby ke mně nebyl hrubý. Udivilo mě to. Asi jsem přišel nevhod. Co se dá dělat. Při rozhovoru si nervózně zapálil cigaretu, dvakrát třikrát z ní zatáhl tak silně, že jsem měl dojem, že ji obrátí naruby a vnitřek vsaje do plic. Podíval se na mě zvláštním energickým pohledem, vyfoukl kouř nikoli stranou, ale těsně vedle mě, a potom ji rychle udusil v popelníku. Připadalo mi, že pravděpodobně ví, jak nesnáším kouř, a že demonstrativně dává najevo, že on si bude kouřit, kdy se mu zachce, a je mu jedno, co si o tom myslím. To, že cigaretu hned zase uhasil, však mohlo znamenat, že nicméně právě projevil dobrou vůli a dokáže chvíli nekouřit.

Nesmysl, jak by mohl vědět, že jsem zapřisáhlý nekuřák, a proč by mi tohle dával najevo? Nikdy jsme spolu žádný konflikt neměli. Zatímco jsem mu vysvětloval podrobnosti kolem článku, pohupoval se na židli, poslouchal mě na půl ucha a díval se na mě jako mafián na svou příští oběť. V krásných tmavých očích měl tvrdost. Významně si pohrával s maličkým diktafonem, který se pohodlně vešel do dlaně. Připadalo mi, že chce, abych si všiml, jakou má skvělou hračku.

„Má to bezva design,“ prohodil jsem, abych se alespoň pokusil prolomit ledy. Když viděl, že mě zaujalo elegantní provedení přístroje, zeptal se:

„Znáte to?“

„Už jsem něco takového viděl.“ Opravdu mi diktafon připadal povědomý.

Ve vedlejší kanceláři zazvonil telefon. Udivilo mě, že se vůbec nezatvářil otráveně, když musel vstát a jít k němu. Pouze když jsem ho přišel vyrušovat já, dával najevo, že obtěžuji. Ale ne, to se mi jen tak zdá. A také na tom ani nezáleží.

Celou dobu, co jsem byl v redakci Pictusu, mě nechal stát, nevyzval mě, abych se posadil. Asi má dneska špatný den, jenomže – co je mi do toho? Kdybych se takhle choval já, když mám špatný den… Zatímco telefonoval, všiml jsem si, že má na psacím stole položený opasek z kalhot, který měl nápadnou ozdobnou přezku s reliéfem kamzičí nebo jelení hlavy. Zdálo se mi, že jsem něco takového už někdy potkal. Když se vrátil, beze slova opasek schoval do stolu.

Jeho arogance mi začala jít na nervy. Do té doby to pro mě byl vždycky povrchní, nezodpovědný floutek (později se ukázalo, že to tak docela není), o kterého nestojím a který nestojí o mě, ale tohle už přesahovalo všechny meze. Měl jsem pocit, že mi nechuť dává najevo schválně. Ale proč to dělá? Musím si tohle nechat líbit? Abych projevil dobrou vůli a současně nasadil laskavost jako odzbrojující zbraň, jsem se ho vlídným hlasem a s humorným úsměvem zeptal:

„Pane Malíne, já – nevím proč, ale – mám dojem, že jste na mě dneska nějak naštvaný. Zkazil jsem něco? Nebo jsem přišel nevhod? Stalo se něco, že jste tak… tak rozčilený?“

Odzbrojující zbraň ho opravdu odzbrojila.

„Ale ne. To nic není…,“ zamrmlal otráveně a rychle se mnou věci vyřídil. Rád jsem konečně odcházel s chladným a odtažitým „nashledanou.“

Na chodbě za skleněnými dveřmi, tam, kde mě před časem zastavil, aby se mi zdvořile a rozpačitě představil, jsem zaslechl, jak v kanceláři něco bouchlo. Že by něčím praštil do stolu? Polib si polyp, polype, pomyslel jsem si spokojeně. Nic jsem nepochopil.

Když jsem však přišel do redakce za měsíc, nevycházel jsem z údivu. Nafoukaný klacek se úplně proměnil. Choval se věcně, rázně, ale zdvořile. Často mě oslovoval příjmením. To mi vždycky připadalo nepřirozené. Podle příruček správného manažera je to projev zdvořilosti a zasvěcenosti schopného vyjednavače. Měl jsem pocit, že předvádí své vysoce profesionální schopnosti zkušeného organizátora. Hrál si na rutinéra. Vždy mu křečovitě záleželo na tom, aby byl považován za profesionála. A šlo mu to. Ale mě to dráždilo.

Od té doby se mi začalo zdát, že Andro magazín otiskne všechno, co přinesu. Měl jsem radost. Postoj redakce ke mně se velmi změnil. Vysvětloval jsem si to tím, že jsem se jednou šéfredaktoru Chomáčkovi, kterého jsem v Pictusu náhodou potkal ve výtahu, s výčitkou v očích zmínil, že z mých příspěvků Andro magazín otiskuje asi tak polovinu. Chomáček na to sice nic neřekl, ale možná, že se od té doby začal zajímat, jak jeho redaktoři zacházejí s příspěvky externistů, a výsledek se dostavil.

Malín se choval stejně chladně a s odstupem jako dříve, ale slušně a téměř zdvořile. Dokonce mě jednou pochválil. Když vyšla jedna má vlastní delší povídka, kterou prý několik čtenářů telefonicky ocenilo, řekl mi, že by mě více využili jako autora povídek než překladatele. Tím mi ovšem vlastně řekl, že si redakce nijak zvlášť necení mé profesionální práce překladatelské, na které jsem si více méně zakládal, ale že by raději uvítala amatérskou povídkovou tvorbu. Pravděpodobně tehdy potřebovala více povídek. A řekl mi to hezky z vysoka a povzneseně. On, mladý redaktůrek s průmyslovkou, sebejistě radil mně, absolventovi filozofie s téměř dvěma desítkami let redakční praxe, co bych měl psát. Poslouchal jsem ho se smíšenými pocity. Těšilo mě ocenění (alespoň nějaké) a současně mi pil krev jeho poučovací tón. Takhle mluví učitel se žákem, nadřízený s podřízeným, dospělý s dítětem. Za pochvalu jsem mu poděkoval jen chladně. Cítil jsem, že zkušený redaktor Antonín, který celému výjevu náhodou naslouchal, mé pocity vytušil. Snažil jsem se tlumit své rozladění a přesvědčoval jsem sám sebe, že nesmím být přecitlivělý. Nakonec jsem hodil celou věc za hlavu a řekl jsem si, že mi na nějakém domýšlivém chlapečkovi nemůže záležet. Tehdy ano, tehdy mi byl opravdu ještě lhostejný. Protože nedostupný.

Jednou mě velice rozzlobilo, že jeden můj překlad povídky vyšel tak necitelně předělaný a zpotvořený k nesmyslnosti, že byl místy nesrozumitelný. Už to, že vůbec někdo do mého překladu zasahuje, mě dráždilo, ale že může vyjít text tak zkomolený…! Když jsem potom starému panu Antonínu Hadoňovi a nevrle se tvářícímu Standovi Malínovi vyjádřil svůj údiv a nespokojenost, bylo na Malínovi vidět, že musí přemáhat vztek. Když však porovnal text, který jsem napsal já, se zněním, které vyšlo v časopise, musel přiznat chyby. Svedl ji ovšem na grafické studio, které prý omylem asi část textu v počítači vymazalo a potom ho samo rekonstruovalo po paměti, samozřejmě nesmyslně. Beran nikdy nepřizná svou vinu, vždycky ji svede na někoho jiného. Práci studia nikdo nezkontroloval. A to byla jeho chyba.

Nepřizná, že nemá pravdu. I když ví, že se mýlí, trvá na svém a svoje stanovisko obhajuje zuby nehty. Žádnou námitku nenechá bez odvety. Bojuje do poslední chvíle a pravděpodobně spoléhá na to, že ten druhý nakonec ve slovním souboji ustoupí, aby se vyhnul vážnějšímu konfliktu. Když konflikt přijde, Beran vyrazí proti soupeři cholerickým výbuchem. Nikdy neustoupí, pokud ho k tomu nepřinutí přesila. Nepřizná svou chybu. Neomlouvá se. Necouvá. Neprosí. Jde stále vpřed za svým cílem – za svou kariérou, za svým štěstím. Nelítostně.

Po celou dobu, co jsem potom chodil do Áemka, jsem si na podivný večer u Jardů nikdy nevzpomněl. Ani později, když jsem v Andro magazínu pracoval, jsem si nevzpomněl, že se Jardové a Standa znají. On o tom nikdy nemluvil. Proč? Teprve těsně před tím, než jsem byl z AM vyhozen, se vynořily zapomenuté vzpomínky.

Vzpomenuté zapomínky

Jak to ve skutečnosti bylo onoho večera v bytě u Jardů, mi dochází až za dlouhou dobu. Mozek funguje dosud neprobádaným způsobem, jak přiznává věda. Z neznámých důvodů těsně před mým náhlým odchodem z redakce AM mi začínají vyplouvat z hlubin paměti věci, které byly již dávno pohřbeny v krajinách zapomění. Vzpomínám si na onu skoročernou hodinku a některé pro mě do té doby nepochopitelné okolnosti. Celé odhalování utajených pravd začalo tím, že se rozpomínám na událost, která se stala již před skoročernou hodinkou.

Tehdy, kdy mě Mirek-Jaromírek pozval na oběd a chladil si žlázy mou dlaní, jsme mimo jiné také hovořili o AM a o lidech v redakci. Jardové si magazín pravidelně kupovali. Vzpomínám si, že mi Jaromír řekl:

„My Standu známe. On k nám občas chodí. On u nás dokonce nějakou dobu bydlel.“

Užasl jsem, že Jardové udržovali kontakty s někým z redakce. Bylo mi jasné, že jejich kontakty se Standou byly sexuálního charakteru, přinejmenším zpočátku zcela jistě.

„A kde jsi ho sbalil? Nebo ho sbalil Slávek?“ zeptal jsem se tehdy přímo. Odpovědět se Mirek zdráhal. Zase jsem byl v nevýhodě. Já sice chodím do redakce osm let, ale v podstatě z toho nic nemám. Tihle dva si magazín pouze kupují, ale už dostali jeho redaktora do postele. Jaromírovy chabé námitky, že s ním „nic neměli“, jsem vůbec neposlouchal.

„To bych tě nesměl znát,“ zarazil jsem jeho blekotavé výmluvy.

Zase jednou ví někdo jiný všechno lépe než já. O podrobnostech jejich známosti se Standou nebyl ochoten se šířit a já jsem nevyzvídal. Raději jsem začal mluvit o něčem jiném, abych přišel na jiné myšlenky. Standa byl pro mě tehdy jen neznámý známý, kterého jsem vídal jednou měsíčně pět nebo deset minut, a nic jsem o něm nevěděl.

Několik dní potom, co jsem si vzpomněl na Mirkovo přibližně rok staré sdělení, že se se Standou on i Jaroslav znají, si vzpomínám na onu několikahodinovou skoročernou hodinku a napadají mě fantastické souvislosti, kterým se zpočátku zdráhám uvěřit. Uvažuji, zda by něco takového vůbec bylo možné. Není to pouze vzpomínka na blouznivý sen, který se mi po ranním probuzení okamžitě vykouřil z hlavy, a nikoli vzpomínka na skutečnou událost, na kterou jsem dočasně zapomněl?

Čím déle dumám o těchto možnostech, tím více se mi v hlavě vynořují podrobnosti skoročerné hodinky a tím více se mé podezření mění v jistotu. Vybavuje se mi mimo jiné, že jsem si s oběma Jardy musel termín návštěvy domlouvat telefonicky několikrát, jako by jim záleželo na tom, abych přišel v určitý den, který by se hodil nejen jim a mně, ale současně ještě někomu jinému. Vzpomínám si, že když jsem k nim jednou telefonoval, ozval se jakýsi mladý mužský hlas, který nepatřil ani Jaroslavovi ani Jaromírovi, a předal sluchátko Mirkovi. Když jsem se Mirka-Jaromírka ptal, kdo to byl, řekl pouze, že „jeden známej“. Nedotíral jsem dalšími dotazy. Blízký známý, který si může dovolit zvedat v jejich bytě telefon. Malín u nich kdysi bydlel.

V různém pořadí přicházím na jednotlivé okolnosti večera, které teprve dodatečně začínají do sebe zapadat a dávat nějaký smysl. Vzpomínám si, jak byl překvapivě hořký tonik, kterého jsem se tehdy napil, a když v televizi vidím v jakémsi filmu člověka, který nahlas vyslovuje své tajné myšlenky, ztrácí zábrany a hovoří nebývale otevřeně, protože je pod vlivem jakési „drogy pravdy“, napadá mě šílená myšlenka.

Vybavuji si nahrávající miniaturní diktafon, který jsem náhodou našel mezi papíry na stolku v pokoji u Jardů. Ten trik s nahráváním jim nevyšel. Podobný, stejně maličký diktafon jsem později viděl, v redakci AM v nakladatelství Pictus v Malínově ruce a potom znovu, když jsem v AM pracoval. Standa mi vysvětlil jeho ovládání a potom jsem na něj nahrál dvě interview. Nebyl tehdy trochu zaražený, když mi ho půjčoval? Neptal se mě: „Už jsi to někdy viděl?“

Několikrát se onoho večera Jardové vraceli v hovoru ke Standovi. Neptali se mě, co si o něm myslím, jak na mě působí, jaký mi připadá? Nechali mě pokaždé mluvit, abych řekl svůj názor, a dokud jsem mluvil, nikdy mě nepřerušovali.

Byl jsem ten večer velice hovorný. Poprvé po dlouhé době jsem zapomněl na svou nezaměstnanost a byl jsem rád, že jsem se ocitl ve společnosti starých kamarádů. Ale také jsem si uvědomil, že když jsem odcházel, cítil jsem se naopak dosti rozmrzele.

Jaroslav tehdy v podstatě nenápadně poukazoval na Standovy přednosti. Že by s ním měli nějaké sexuální styky, nepřímo popřeli, sice nepříliš důrazně, protože věděli, že jejich vytáčkám stejně nevěřím, ale v zásadě o tom vůbec nechtěli mluvit. Nepřiznali to, protože Slávek se pravděpodobně snažil vyvolat ve mně zájem o Standu. To se mu podařilo. Potom jsem ale celý ten večer i s Malínem nechal plavat.

Když jsem se zmínil o našem společném sexuálním skotačení, mlčeli k tomu oba jako zařezaní, jako by nechtěli aby se o tom mluvilo. Proč? Byli jsme přece sami mezi sebou. My tři jsme sami před sebou nemuseli nic předstírat nebo zatajovat. Mohl nás snad slyšet někdo čtvrtý?

Vzpomínám, co jsem asi všechno říkal, a vybavil jsem si, že jsem si na adresu Standy Malína vylil srdce – všechen vztek na mladou konkurenci na trhu práce a zoufalství nad svým neštěstím. (Trh práce – sprostý, lidskou důstojnost urážející termín, který přišel s převratem a který už dnes nikoho neuráží – tolik si toho „lidský materiál“ již nechá líbit). A oni k tomu mlčeli. Asi jsem o Malínovi tenkrát neměl valné mínění. Nesouhlasili ani nic nenamítali. Jako by mě chtěli nechat vymluvit.

Vzpomínám si na trapné ticho, které potom nastalo, a do kterého se ozvala v koupelně tekoucí voda. Když jsem se vracel ze záchodu, chtěli, abych si ruce nešel umýt do koupelny, do které se vcházelo z pokoje, ale do kuchyňského dřezu. Proč?

Ne, to je příliš nepravděpodobné, příliš románové. Byli by schopni takové intriky? Ale proč by ne? V té koupelně klidně někdo mohl být. Někdo, kdo slyšel – ano ty dveře mezi pokojem a koupelnou byly celý večer otevřené – všechno, co jsem říkal. Kdo by tam mohl být celý večer schovaný? A kdo by tam sám, ve tmě, sedě na okraji vany, mohl tak dlouho vydržet? A proč? Vždyť se mu muselo za těch několik hodin chtít na záchod. A na záchod jít nemohl, protože by musel projít pokojem, kde jsme seděli my tři – já a oba Jardové. Co by takový chudák dělal v takovém případě? Vymočil by se do umývadla. A přitom by otočil vodovodním kohoutkem! Proto bylo v koupelně slyšet puštěnou vodu! To nebyla automatická pračka, jak jsem si myslel.

Proč Jardové celý večer nechtěli udělat v pokoji větší světlo? Abych otevřenými dveřmi neviděl, že v koupelně někdo je. Na záchodě, na který se vchází z předsíně, bylo otevřené okénko do světlíku. Přímo proti okénku bylo na opačné straně světlíku okénko do koupelny, do které se vchází z pokoje. Když jsem slyšel tímto zvukovým koridorem tři vzrušeně diskutující hlasy, nemusely to být zvuky ze sousedního bytu, jak jsem si myslel, ale mohli to být Jardové a ten třetí člověk, který byl schovaný v koupelně. Ne, už si nevzpomenu, o čem ty tři hlasy mluvily. Je to už tak dávno a ani jim nebylo dobře rozumět.

Několikrát jsem ten večer cítil cigaretový kouř, přestože ani jeden z Jardů na mé přání nekouřil. Mohl ale kouřit ten třetí, ukrytý ve tmě koupelny. Kdo poslouchal za otevřenými dveřmi koupelny? Kdo a proč si mě chtěl tajně poslechnout? Kvůli komu ze mě Jardové tahali mé názory na… na Malína? Kdo chtěl slyšet, co si myslím o Malínovi? Jedině Stanislav Malín! Koho jiného by to zajímalo? Je možné, že by byl Standa několik hodin v té koupelně schovaný? Ten se o sobě doslechl věci! Dobře mu tak, nemá kouřit. Poslouchat za dveřmi se nesluší.

Vzpomínám, že když jsem po této poločerné hodince přišel do redakce – bylo to tehdy po návštěvě u Jardů? – choval se ke mně Standa s potlačovanou zlostí. Tehdy měl na stole ten opasek s ozdobnou sponou a diktafon. Skutečnosti se najednou začaly vynořovat jedna za druhou. Detaily do sebe najednou zapadaly. Diktafon, který se krásně vešel do dlaně, jsem viděl poprvé u Honzů, podruhé v Pictusu na Malínově stole a potřetí, když jsem v Áemku dělal interview. Byl to stále jeden a tentýž přístroj.

Na sponě opasku nebyla kamzičí hlava, ale hlava beraní. Symbol jeho astrologického znamení. V tom okamžiku mi před očima vyskakuje výjev, kdy jsem seděl v dřepu vedle Slávova křesla a nemohl jsem udržet rovnováhu na špičkách. Jaké vedlejší účinky má „droga pravdy“? Kde by ji Mirek sehnal? Pracuje v nějakém zdravotnickém ústavu. Ne, to není možné, to by mi neudělali.

Vedle křesla, ve kterém ležel Jaroslav, přikrytý do půl těla rozloženými novinami, převlečený do jiných kalhot a s kamzičí, vlastně beraní přezkou na opasku… To nebyl Jaroslav. Pod novinami ležel Standa! To on mě uhodil přes ruku, jeho beraní vztek mě uhodil, když jsem ho vzal za přezku a když jsem mu ohmatával stehno. Jak se do křesla dostal? A kde byl v té chvíli Slávek? No přece v koupelně. Vyměnili si se Standou místa? Kdy? Byl jsem přece v pokoji. Ale ne stále. Odešel jsem na záchod. A Mirek mě odvedl úplně bezdůvodně do předsíně. Aby si Jaroslav mohl převléknou kalhoty. Ne – aby si mohl vyměnit místo se Standou, který si už asi notně potřeboval sednout. Nebo zblízka slyšet, co o něm říkám. Když jsem obdivoval Slávkovy dlouhé nohy, byly to vlastně Standovy nohy. A Jaromír se na válendě řezal smíchy: „Tohle jsi eště neviděl…“

V předsíni byly bílé boty a nějaká bunda. Mohla být klidně Malínova. To si tu pletichu hošové připravili docela diletantsky. Stopy se musí odstraňovat. Ale stejně jsem jim to zbaštil i s navijákem. Když se jich na to dneska, skoro po roce zeptám, řeknou, že jsem se zbláznil, a abych si dal studený obklad na hlavu. Určitě to popřou. Za celou dobu, co jsem v létě denně pracoval v AM, se Standa ani slovem nezmínil, že Jardy zná. Tajil to, abych si nevzpomněl a neměl podezření. Aby se mi v mozku nestalo právě to, co se stalo. Vzpomněl jsem si. Proč po tak dlouhé době?

Droga pravdy. Už kvůli „droze pravdy“ se k tomu nepřiznají, protože vědí, že z drog jsem měl vždycky hrůzu. Co když má nějaký vedlejší účinek? Dočasná ztráta paměti? Co všechno jsem asi zapomněl? Dočasně nebo navždy? Určitě si dovedou představit, jak bych asi zuřil, kdybych zjistil, že mi tajně podstrčili nějakou drogu. Mně, který mám z drog strach. Jak mi to mohli udělat? Proč? Jenom proto, aby si Malín mohl poslechnout, co si o něm myslím?

Jaromír nechtěl, abych šel do koupelny, protože tehdy tam musel být schovaný Jaroslav. A předtím Standa. Malín mu zpod novin dával znamení, když jsem nevědomky přímo jemu, Malínovi v křesle pod novinami, kterého jsem považoval za Slávka, vybrebtal vzpomínky na to, jak jsme si se Slávkem kdysi na „letišti“ zařádili. Jaroslávek se z temné koupelny otevřenými dveřmi díval, jak sedím v dřepu vedle jeho křesla a lechtám ho, vlastně ne jeho, ale Standu, na stehně. Ano, Slávek by mě asi přes neposednou ručku nepraštil, to by nebylo v jeho stylu. Ale Malín, naštvaný po tom, co jsem o něm před chvílí pronesl, musel na mě mít zlost, kterou si vybil, když jsem na něj šáhnul v domění, že je to Slávek.

Později, když ho zlost přešla, se ke mně začal v Pictusu chovat velice korektně. Musel uznat, že když chtěl ode mě slyšet, co si o něm opravdu myslím, a dokonce pod vlivem drogy, má, co chtěl, a zavinil si to sám.

Když jsem pracoval v AM, řekl mi jednou „ty tvoje věčný doplňující otázky,“ protože dlouho předtím slyšel z koupelny moje doplňující otázky, které jsem dával Jardovi.

Je ale vůbec něco takového možné? Po tom, co jsem ve svých zaprášených mozkových závitech učinil tento pro mě otřesný objev, zahalený do té doby pavučinami zapomnění, jdu za Standou a opatrně se ho ptám, zda zná někoho, jako jsou Jardové. Předpokládám, že nedokáže lhát a přizná se. Bez mrknutí oka popírá, že by se s Jardy znal. Beran vzbuzuje tak silný dojem upřímnosti, praví se v moudré knize, že člověkem otřese jeho drzost, když tvrdí něco, o čem ví, že to není pravda. Spoléhali všichni tři na to, že mi „droga pravdy“ vygumuje paměťovou stopu v hlavě, a že když budou všichni tři svorně zatloukat, že mě zviklají a že se sám neodvážím uvěřit svým tak fantasmagorickým domněnkám?

Zviklali mě. Ale jen na chvíli. Všechny tyto detaily si moje fantazie nemohla vymyslet ve snu. Musela to být skutečnost. Proč to ale všechno udělali? Z recese. Pro legraci. Aby se na můj účet pobavili. Co čekali, že budu pod vlivem drogy povídat? Proč chtěl Standa vědět, co si o něm myslím?

Je možné, že by tehdy stál o mé sympatie? Neměl jsem o tom ani ponětí. A že mi proto pomohl za několik měsíců dostat práci v AM? Ještě, když jsem do magazínu nastoupil, se choval vstřícně a přinejmenším kolegiálně. Potom se však jeho postoj ke mně zhoršil. Zkazil jsem si, co se dalo. Moje sympatie k němu však rostly. On to ovšem nemůže tušit.

Vzpomínám, jak si tehdy Stanislav mlčky sedl vedle mě, když jsme byli v redakci sami. Co když nevzdychal kvůli tomu, že ho jeho „kocourek“ z Tábora nechal, ale kvůli tomu, že nevěděl, jak navázat bližší vztah mezi námi dvěma. Když jsem se ho zeptal na kocourka, mluvil o něm jako o vyřízené záležitosti, která už je za ním a která už je pro něj překonaná. Proč ale potom stále tak vzdychal? Neměl odvahu překonat svou pýchu a dát mi najevo sympatie, zatímco já neměl odvahu překonat svou zdrženlivost a dovtípit se, že má o mě zájem? Pokoušel se tím, že si bez důvodu sedl vedle mě, navodit atmosféru, abych se dovtípil? S upřímným soucitem jsem mu tehdy řekl:

„A ty se kvůli němu trápíš.“

Nic neřekl, jenom vzdychl a šel si sednout ke svému stolu. To, jak se zklamaně zatvářil, beznaděj, kterou jsem viděl v jeho pohybech, když vstával a odcházel ode mě, jako by říkalo: je to marný, on nic nepochopil. Proč jsem to nepochopil tenkrát a proč mi to dochází teď po tak dlouhé době? …Nesmysl! Už zase fantazíruju. Vždyť si namlouvám úplné blbosti! … Nebo že by to přece jen tak bylo?

Beran stojí o náklonnost ostatních (potřebuje lidi, aby měl komu velet), ale nedává to najevo, své sympatie nenabízí. Zájem neprojevuje jako první, považoval by to za ponižující slabost. Chce, aby se ten druhý doprošoval o jeho přízeň. Pýcha, prestiž, ctižádost. Jako mezi dětmi. Beranům trvá dlouho, než dospějí.

Ale třeba to bylo jinak. Co když Jardové požádali Standu, aby mi pomohl dostat v AM práci? Proč mi o tom ale neřekli? Proč ale potom zinscenovali ten můj výslech pod vlivem rohypnolu, nebo co to bylo, a se Standovým odposlechem z koupelny? (Prý to byla jenom jedna neškodná tabletka rohypnolu, přiznali se kluci později.)

V jedné výjimečné chvilce na sebe rozmarné princátko Standa prozradilo: „Ále, já jsem zamilovanej každou chvíli do někoho jinýho.“

A pokaždé to skončí pronaříkaným víkendem a desetidenní depkou, jak vždycky říká věrný kamarád Antonín s mávnutím ruky nad povrchností jeho milostných vztahů. Dnes jsou již Standovy sympatie ke mně dávno pryč. Dva lidé, jejichž sympatie se našly v prostoru, ale minuly se v čase. V době, kdy jedna hořela jásavým plamenem, druhá ještě ani neexistovala. Když druhá začala doutnat, první již vyhasínala. Co bylo dříve, to dnes již pro Berana neexistuje. Žije přítomností, minulost je pro něj mrtvá. S lidmi z minulosti do budoucna nepočítá. Neohlíží se zpátky za těmi, které odepsal.

Konec špatný – všechno špatné

Ocelová kola vagonů úpí po ocelových kolejnicích. Krize v redakci se vyhrocuje.

„Já jsem ho do Prahy přivedl, já jsem ho zaměstnal v Pictusu. Bydlel u mě, protože neměl podnájem. Co jsme si s Tondou dali práce, než jsme ho naučili psát. Co se s ním Tonda natrápil, když ho učil pravopis. Dodneška dělá Standa chyby. Ale kdo je nedělá?“ vypráví rozzlobený Zdeněk Chomáček.

„V Brodě dělal pokrývače. Měl sice průmyslovku, ale nějak se nechytil, tak šel na střechy. A já ho odtamtud vytáh a zaměstnal jsem ho v redakci.“

Ještě nemám ani ponětí, že drama v AM brzy dospěje k závěru. Krize teprve vyvrcholí.

„Ale Standa to dotáhne daleko,“ podotýkám – jen nesměle, abych Zdeňka neroztrpčil ještě víc.

„Jo, to jo, táhne vždycky s tím, z koho mu kouká nějakej prospěch. Ale se svým přístupem k lidem nebude nikdy šťastnej,“ namítá Zdeněk, který Standu zná mnohem lépe než já.

Nikdy ale nebude mít strach z chudoby, myslím si. Říkám si, že mu Zdeněk trochu křivdí.

„Dneska Áemko hájí práva určitý sociální menšiny, jenomže kapitalista Musil z něj chce udělat výdělečný bulvární šoubyznys. Pomocí placených reklam. A menšina ať si trhne nohou, když si ten svůj časopis ani nedokáže ufinancovat nad vodou.“

„Ale to snad ne,“ zapochybuji nesměle, „Musil přece taky patří k téhle menšině.“

„Jasně, jenomže kšefty, zisk, peníze jsou mu milejší. Pravdu mají nakonec vždycky peníze.“ (Ano, o prachy jde nakonec vždycky až teprve na prvním místě, říkám si v duchu.) „A Standa zavětřil, že tady v tom šoubyznysu by moh mít budoucnost. Taky chce bejt populární hvězdička. A tak začal myslet Musilovým mozkem. Ve všem táhne s ním, úplně demagogicky obhajuje jeho zájmy, úplně se změnil od té doby, co jsme tady u Musila. Všechno, co se tady v tý místnosti řekne, mu okamžitě donese.“

O tom, jaké staré osobní záště se vaří mezi ním a Standou, Zdenda mluvit nechce.

Vtom se ve dveřích objeví Standa. Slyšel, že mluvíme o něm?

„Pojď se mnou, měl bych pro tebe nějakou práci,“ říká mi a vypadá nějak jinak než jindy.

Hlavu trochu nachýlenou ke straně a tváří se, jako by opravdu prosil a současně výhrůžně vyčkával, zda ho neodmítnu. Evidentně mu záleží na tom, aby mě odvedl. Vidím mu na očích, že jestli ho teď odmítnu, bude to osudová událost, kterou mi nikdy neodpustí. Jako by se výrazem umíněně dovolával mé vděčnosti za to, že „já jsem tě sem doporučil.“ Musí mu na tom hodně záležet, když očima prosí a současně hrozí: tak ty takhle, to mám za všechno? (Tahle umíněná beraní hlava snad nikdy nikoho neprosí a také se nikdy neomlouvá, přesvědčena, že jí každý musí všechno odpustit; s vlastním otcem prý z uraženosti nemluvil několik let a asi nejen kvůli otcovu nesouhlasu se synovým sexuálním životem. Jenomže s rodiči člověk v jistém věku často nesouhlasí, o tom každý něco víme.)

Vypadá skoro dojemně, když se bojí, že ho odmítnu. O co mu jde? Přece není možné, aby pořád tolik žárlil. Závidí bývalému kamarádovi Zdeňkovi, že nový kolega – jediná nová možnost, jak si tady někoho ochočit – zrovna teď sedí u něj a debatuje s ním? Chce mu přetáhnout nového poddaného na svou stranu? Soupeří tihle dva v tajnosti o každou sebemenší maličkost? Dokonce i o to, s kým z nich bude nový kolega raději spolupracovat? Standa se cítí ohrožen, když Chomáček v tomhle tichém řevnění momentálně vítězí. Jak moc se musí ti dva nenávidět! Boj o prestiž, o vliv, o autoritu? Nebo tady jde o něco jiného?

Nesmím dát přednost ani jednomu, ani druhému. Nesmím ani jednoho z nich shodit. Jenomže ten, kdo chce vyjít s oběma stranami, si nakonec obě strany znepřátelí. Nemohu přece vstát, nechat Zdeňka v půlce věty a poslušně odejít se Standou.

„Pár minutek, jen to tady dopovím a hned jsem u tebe, ano?“ ladím hlas i tvář do úsměvu a snažím se vypadat, že si neuvědomuji dramatičnost okamžiku.

„Ale já ti k tomu musím něco vysvětlit,“ naléhá neústupně Standa. Nerozkazuje, čeká, komu z nich vyhovím. Chce svou vůli prosadit teď hned. Vůči mně nebo vůči Zdeňkovi? Předvést, kdo má tady autoritu?

„Dobře, hned přijdu za tebou. Vydrž, jo,“ uklidňuji ho.

Dělám, že o nic nejde a že si neuvědomuji, jakým jazýčkem na vahách jsem v tomto malém skrytém konkurenčním souboji dvou kohoutů na jednom smetišti. Mohlo by mi lichotit, jak jsem najednou důležitý, kdyby to nebylo tak nebezpečné. V tomto boji však nejde o mě. Standova dravost se nerozpakuje vzepřít se pravomoci šéfredaktora (Vždyť je to jenom kámoš a bývali si i něčím jiným). Možná cítí v zádech podporu nového vydavatele Musila. Neurčitě kývne hlavou, odchází, neříká nic. Vypadá spokojeně sice pouze napůl, ale na druhé straně se na mě nedívá ani s výrazem ‘dobře, budu si to pamatovat, máš se mnou konec’.

Zdeněk však zasahuje překvapivě autoritativně, aby obhájil svá práva na svém teritoriu:

„Hele, Stando, teď nás nech. My tady máme nějaký jednání. A zavři za sebou dveře,“ zahovořil z něj bývalý ředitel.

„Já přijdu hned, dej mi tu práci na stůl,“ zmírňuji tvrdost ředitelských slov, aby se Standova pýcha necítila ponížena. Tenhle vyhazov za dveře Zdeňkovi určitě nezapomene. Kdo ví, kolikátá je to již kapka do poháru.

Práce, kterou mi chtěl Stanislav uložit, je bezvýznamná jednoduchá agenda a vůbec nespěchá. Když si pro ni za několik okamžiků jdu, je Standa již zase u Musila a možná mu právě referuje, že mě Zdeněk zase zaměstnává za zavřenými dveřmi nějakou prací pro Svastepo a že já tím pádem nemohu dělat pro Andro magazín, to znamená pro něj, pro Standu. Neboť Áemko, to je on, Standa.

Nejlepší by bylo přestat ho vídat. Neslyšet o něm, nevidět ho, nečíst nic, co napíše. Zakázat si ho. Dokázal bych to. To ovšem udělat nemohu, protože se tady v redakci musím udržet, potřebuji práci.

Neměl bych se do toho plést, ale nedá mi to.

„Bylo by fajn, kdyby ses pokusil Musila a Chomáčka smířit. Zřejmě si představuješ, že když tady Zdeněk Chomáček nebude, budeš šéfredaktorovat ty,“ zkouším to na Standu, když jsme v redakci sami. „Jenomže když tady nebude, dostane Musil na vydávání Áemka státní dotaci? To Zdeněk má styky. Nebo ji dokážeš vyjednat ty? Nebo myslíš, že když budeš Musila podporovat při vyhazování Zdeňka, že Zdeněk potom pro tebe a pro Musila zprostředkuje dotaci na příští rok? Áemko by klidně mohlo zaniknout.“

Neříká na to nic konkrétního a dívá se na monitor počítače. Patrně si myslí, že sehnat peníze je Musilova starost. Jenomže dlouho očekávaný „strategický partner“ ze zahraničí nepřichází, přestože kvůli němu Musil pozměnil název časopisu. (Tahle servilnost vůči zahraničnímu kapitálu se nevyplatila.)

Otázku jak se nesetkávat s objektem své touhy nečekaně řeší vnější okolnosti. Musil vyhodil z práce Poldu, „nechal odejít“ Antonína a krátce na to – propouští i mě!!!

„S vámi nemám žádné problémy, ani pokud jde o práci, ani o vaši osobnost, ale nemohu si dovolit zaměstnávat víc lidí,“ oznamuje mi v pátek. V pondělí již nemám chodit do práce. Snižování stavů. Zaměstnavatel nemá na to, aby mohl dál platit zaměstnance. Jsem zase na dlažbě! Ze dne na den! Ještě rychleji než tenkrát. Šlo to tak rychle, že jsem se tentokrát ani nestačil vyděsit. Šok přijde možná až zítra. Šest týdnů v kleci na blázny končí ještě nečekaněji, než začalo. Jsem tam, kde jsem byl předtím. Za oknem kvílí kola vagónů. Ocel o ocel. Jsem zklamaný, roztrpčený, rozzlobený, smutný, nedoceněný, pokořený, odkopnutý… Zase!

Po mém odchodu zůstává v redakci Standa se svým neotřesitelným postavením nepostradatelnosti, které si cílevědomě vybudoval. A Zdeněk? Musil Zdeňka sesazuje z funkce šéfredaktora a nabízí mu místo redaktora. Možná (správně) předpokládá, že degradaci takového druhu legendární předseda Svastepo, bývalý ředitel nakladatelství Pictus, několikaletý šéfredaktor a populární konferenciér nikdy nepřijme.

Křičí se o ztrátě důvěry, hrozí se paragrafem, odhalují se zatajené peněžní platby, vznášejí a odmítají se návrhy, vzájemně se nadává do lhářů… Nakonec Zdeněk odchází. Neodchází, je vyhozen. Standa triumfuje. Znamení Berana vládne planeta Mars – symbol boha války a bojovnosti. Berani vždy dosáhnou toho, co si umanou.

Stanislavovi nepochybně vyhovuje, že Musil redakci dokonale vyčistil. Zdeněk tím pádem přišel o místo a Svastepo o časopis. Teď má Standa Áemko jen pro sebe. Uštve se. Hamty hamty, ať mám víc než tamty. Všechnu práci, všechnu odpovědnost, všechny platy (už nyní bere dva), všechny zásluhy, všechny znalosti provozu, všechnu pravomoc a všechnu slávu jen pro sebe, aby vedle něj nemohl vyrůst někdo, kdo by se mu mohl vyrovnat. L´État, c’est moi, říkal absolutista Ludvík XIV., Andro magazín jsem já, může si nyní říkat Stanislav Malín.

V oslavném interview se Standou Malínem, které v Áemku vyjde za tři měsíce po Zdeňkově vyhazovu a ve kterém bude s pýchou hodnotit svou pětiletou kariéru v AM, bude zpupně konstatovat, že z celé staré sestavy zůstal v redakci sám:

„Obhájil jsem své místo redaktora.“ Jen já. Jsem nejlepší, nejsilnější, nejschopnější, všechny jsem porazil. Berany berany duc.

Teď je redakce AM opravdu jen jeho a nikoho jiného. Je na vrcholu. A jistě uvažuje o příštích metách kariéry. Celý časopis teď bude dělat téměř sám. Obrovská práce. Podnikatel-vydavatel ušetří na platech. Časem možná Standovi přibude nějaká pomocná síla, aby ho „podporovala“. Tvořit však bude jenom on, nikdo jiný. Beran si nedá časopis vzít. Tohle je jeho „obejvák“. Jednou se ozdobí titulem šéfredaktora. Jak dlouho však vydrží lidský organismus takové přetížení? Již dnes má zdravotní potíže. (Nikdo ještě neví, že za tři čtvrtě roku Musil přestane Áemko vydávat, protože se mu finančně nevyplácelo a ani gloriolou mecenáše Musila neozdobilo. Andro magazín, legendární vlajková loď jedné české menšiny, po mnoha letech zanikne. Bez dostatku finančního paliva najela na skalisko osobní ctižádosti a řevnivosti a neodvratně se potopí do propasti neúprosně posvátných ekonomických zákonů svobodného podnikání. Na trhu vydrží ani ne tak dobří jako hlavně silní.)

V interview, které nejspíš sepsal sám se sebou a sám si ho v Áemku vydal, sám sobě klade ústy fiktivního reportéra otázku, zda se na židli redaktora dostal přes postel. Je vidět, že i on se tímto tématem obírá. Odpověď? Nepopírá to ani nepotvrzuje. S exhibiční otevřeností v předstíraném rozhovoru výslovně prohlašuje, že „před léty měl jeho soukromý život velký vliv na jeho start v redakci“. Jmenuje tehdejší redaktory, od nichž se učil redakční práci, ale šéfredaktora Chomáčka jménem neuvádí. Vzápětí konstatuje:

„I když jsem zklamal mylné důvěrné naděje člověka, který byl mou jízdenkou k zítřkům, podařilo se mi své setrvání na židli redaktora obhájit.“

(Jaké drama se mezi nimi muselo odehrát.) Obhájit před kým? Před čím? Před čí konkurencí? S jeho profesionalitou, kterou si stále tak urputně nechce nechat upřít, to nebude zase tak slavné, když ji musel obhajovat. Nakonec však porazil i samotného šéfredaktora, který byl kdysi jeho „jízdenkou k zítřkům.“ (Beran vždy dosáhne, co si umane. A účel světí prostředky?) On se snad dokonce pyšní tím, že přesedlal z jedné postelové protekce na jinou. Svému novému protektorovi pomohl odstranit svého dřívějšího protektora?

Takzvané dobře informované kruhy, které si nepřály být jmenovány, aneb zlé jazyky, soudí, že mylné důvěrné naděje, o kterých se zmiňuje, Standa vydatně přiživoval, dokud se mu pomoc a ochrana poskytovaná Zdeňkem hodila. Když se však šéfem Áemka stal nový majitel Musil, hodil při první vhodné příležitosti Zdeňka přes palubu, jen aby obhájil svou redaktorskou židli. Co bylo, to bylo. Teď jsem kámoš nového šéfa.

Skálopevně věří, že si svůj úspěch zasloužil. (Možná si ho hlavně zasouložil.) I jiní by se rádi zasloužili, kdyby mohli, kdyby všechny příležitosti již neobsadili takoví mladí zas(ou)lo(u)žilí chrti. Kdybych byl o dvacet let mladší nebo kdyby mě příroda vybavila tak ostrými lokty jako jeho. Jenomže právě ty lokty, to je beranismus. Já nejsem Beran.

Křečovitě si zakládá na tom, že jako redaktor je profesionál, ale přitom se ve fiktivním interview nestydí přiznat, že mu dělá problémy i interpunkce. (Problémy má ostatně i s jinými češtinskými jevy.)

Chlubí se, že již léta dostává od čtenářů „nabídky k sňatku“. Vzpomínám si, že jednou, když mi o tom vyprávěl, jsem já právě tímto výrazem humorně pojmenoval dopisy, které dostává. Nejde o to, kolik dostal seznamovacích dopisů, ale o to, jak se s nimi vytahuje.

„Jsem velmi ctižádostivý,“ píše o sobě jako projev pýchy, nikoli sebekritičnosti!

Beran má rád peníze – kdo by neměl? – ale dostane-li na vybranou peníze nebo slávu, vybere si slávu. V interview – jehož smyslem není nic jiného než upoutat pozornost, proslavit se – si bez zábran vyrábí „imidž“ showmana, když se chlubí, že je všestranný všeuměl. Sám sobě klade otázku, zda je lakomec, ale neodpoví ani ano, ani ne. Z odpovědi se vykroutí slovní hříčkou. Berani nejsou lakomí, naopak bývají štědří. Standa, poučen o této skutečnosti, je hrabivý úmyslně, programově? Šetří na byt.

Agentura Pavlač přinesla důvěrnou informaci (odborně řečeno drb), že Standík jako začínající redaktor jednou položil svému příteli a nadřízenému Zdeňkovi nůž na krk. Prohlásil prý, že jestliže mu Zdeněk nezvýší plat, vrátí se z Prahy do Brodu. (Pochybuji, že by se skutečně vrátil domů, když tam předtím nemohl najít zaměstnání.) Zdenda mu však mzdu zvýšit nemohl, ale místo toho přemluvil Antonína, který tehdy ještě nebyl v důchodu a pracoval na plný úvazek, aby Standovi každý měsíc dobrovolně odevzdával ze svého platu několik tisíc korun. Kolik mu asi dával Zdeněk, se ve zprávě nepraví. Co bych v takové situaci dělal já? Musel to být podivný obchod. Berani se prý v obchodě dobře uplatní. Udivuje mě, že si takové přerozdělování příjmů, které trvalo asi rok, Antonín nechal líbit. Odvděčil se mu Standa? Jak? A Zdeňkovi? Na tohle se Antonína zřejmě také zeptat nemohu.

Sám sebe se Standa prostřednictvím imaginárního reportéra v interview ptá: „Proč ty, který si můžeš vybrat z tolika nabídek, sis našel milostného partnera sám?“

(Připadá tato otázka provokativně nabubřelá jenom mně?) Odpovídá:

„Z fyzické podstaty jsem od přírody muž.“

(A z mentální podstaty ješitné dítě.)

„A muži byli přece vždycky dobyvatelé.“

Tak tohle je už vysloveně blbá fráze. Jeho „interview“ mě doslova naštvalo. Sebechvála páchne. Nyní již nemám slov…

Kdyby všichni muži byli vždycky dobyvatelé, nemohl by nikdy žádný muž dobýt jiného muže (A to se přece stává – o co jiného se právě ty, dobyvateli Stando, snažíš?), nebo by mohl dobyvatelštější dobyvatel méně dobyvatelského dobyvatele nanejvýš dob-í-t. Jako v dobách člověka jeskynního.

Někdo má dva úvazky a dva platy, někdo žádný. Ten první nejezdí na dovolenou, protože na ni pro samou práci nemá čas, a druhý protože na ni nemá peníze. Druhý je (dobrovolně) vykořisťován pouze jako externista za směšnou částku na normovanou stránku rukopisu (která připomíná spíše tuzér než honorář). Vydavatel se zářivým úsměvem spokojeně využívá oba dva, protože prý tomu prvnímu platí za dva úvazky jeden celý plat a jeden plat poloviční – a tomu druhému velkoryse vyplácí urážlivé almužny. Komu se něco nelíbí, může jít. Za tovární branou stojí fronta nezaměstnaných, mezi nimi i redaktoři. Ten druhý ovšem nemůže tomu prvnímu nic vyčítat, protože tak to zkrátka chodí, že vítězí ten (všeho)schopnější. Máme přece volnou soutěž. A závist je známkou malosti. (Což by znamenalo, že naopak pýcha na vlastní úspěch je projev velikosti. Skromnost je přežitek.) Je však závistivost horší nectnost než dravost, chamtivost a sobectví?

Mně, dítěti pražské ulice, o sobě Malín jednou řekl, že je „vlastně obyčejný kluk z vesnice.“

„No jo. Z úst známého pražského flamendra to zní obzvláště dojemně. Tak se pořád nevytahuj,“ odmítám jeho předstíranou skromnost.

Pokud vím, není z vesnice, ale z malého města, což ovšem není podstatné. Možná ho mindrák vesnického kluka žene k tomu, aby v Praze udělal kariéru. Aby všem ukázal, co v něm je. Chtivost, touha po uznání, vyniknutí, respektu, penězích a společenském lesku. Kdo by po něčem takovém netoužil? Je to však otázka míry a toho, za jakou cenu toho chce dosáhnout. Co přivedlo do Prahy jeho kámoše Lojzu Musila? Je jeho majetek a podnikavost pro Standu vzorem?

Posteskl si, že má málo přátel. Dělá si z nich nepřátele. Zato má spoustu známých.

Okolnosti ho zbavují jakékoliv potenciální konkurence. Již nad sebou nemá šéfa Chomáčka, který ho léta držel na uzdě, omezoval v rozletu a v excesech. A také učil, chránil (čili protežoval), vychovával jako v bavlnce a kdysi zřejmě také měl rád. Redakční tamtamy signalizovaly, že se kdysi milovali. Možná si navzájem udělali, co mohli. Dobrého i zlého. Rozešli se, přestože jejich astrologická znamení se k sobě hodila. Přesmyk v sinusoidě na dlouhém časovém úseku několika let? Kolik nahoru, tolik dolů? („Jeho nemůžeš mít rád,“ řekl Antonín, který ho zná asi skrz naskrz.) Jak málo znamenala jejich příslušnost k menšině, které chtěli pomáhat. Co zbylo z jejich lásky, přátelství, kamarádství, kolegiality? Sinusoida se přesmykla do mínusových hodnot.

Já naivka jsem si myslel, že bychom mohli spolupracovat a být kamarádi. To, že mě za celých šest týdnů nezasvětil do žádné koncepční práce a že jsem mu pouze jako redaktor odevzdával, co jsem napsal, aby to on jako grafik a ten, kdo má celý časopis v rukou, zařadil do čísla, nebyla tedy žádná náhoda. Držel mě cílevědomě stranou.

Neoplývám a nikdy jsem neoplýval velkou sebedůvěrou, ale vím naprosto spolehlivě, že jsem psal hodně a ne špatně. „Nezvoral“ jsem nikdy nic. Ať mi řekne opak! Je možné, že ve mně viděl možného budoucího soupeře? To by mi lichotilo. Ale dodneška mě to nikdy nenapadlo.

Vlastně napadlo. Tenhle dojem jsem měl již několikrát, ale vždycky jsem ho zahnal a řekl jsem si, že mi asi roste hřebínek, když mě napadá taková domýšlivost. Dával si pozor, aby neřekl, že píši dobře. Zato já jsem ho několikrát upozornil na jeho gramatické chyby. On mě namísto ocenění párkrát zbuzeroval kvůli hloupostem.

„Ty neumíš napsal adresu na obálku á čtyřku?“ (Napsal jsem ji doprostřed místo do rohu, protože jsem zvyklý, že na psacím stroji s krátkým válcem to jinak nejde. Musel jsem napsat nové obálky.)

„Ty nevíš, jak se telefonem otevírají dveře?“ (Nerozpoznal jsem, zda volající stojí za dveřmi nebo volá odjinud, a stiskl jsem na telefonu špatné tlačítko.) „Ty jsi ještě nikdy nelepil adresky, že je tam dáváš takhle?“

„Nelepil,“ odpověděl jsem popravdě a snažil se narozdíl od něj ovládnout hlas, aby v něm nezazněl témbr vzteku. Zatínal jsem zuby.

Za jiných okolností bych ho vykázal do patřičných mezí. Nebyl mým nadřízeným. Neměl ani právo, ani objektivní důvod se mnou mluvit povýšeným natož hrubým tónem. Pouze uměl všechno, co časopis potřeboval, a staral se, aby se to nenaučil nikdo jiný. Prý není čas někoho něco učit. Jeho to však kolegové v redakci učili několik let, když začínal. Pokaždé jsem se ovládl jen stěží a v duchu jsem se ptal, proč si musím nechat takové povýšené poučování líbit od takového kluka. Protože nemám jinou práci. Protože za tovární branou čeká fronta nezaměstnaných a podnikatel Musil si může vybírat. Dnes jsou v Praze mraky redaktorů, překladatelů a podobných profesí, hledajících místo. Nikdo z nich nechce jít pracovat do skladu ani k lopatě. Každý se drží počítače.

Když jsem asi přede dvěma roky absolvoval konkurs na místo překladatele na jednom ministerstvu, byl jsem jedním ze šesti uchazečů. Místo prý dostala reemigrantka, která žila deset let v Austrálii, kterýmžto pádem uměla anglicky lépe než česky. Proti takové konkurenci samozřejmě nemám naději. Že již zapomněla česky psát, jak sama na chodbě ministerstva vyprávěla, zřejmě nevadilo.

Na konkursu na místo překladatele u jedné americké firmy asi před rokem jsem byl po písemném testu z přibližně třiceti uchazečů třetí nejlepší. Vzali prvního nejlepšího.

Na konkursu na místo redaktora jednoho z největších pražských deníků bylo letos přes šedesát zájemců…

Když jsem přišel do Áemka, dal mi přečíst velice hezké interview, které kdysi poskytl jednomu dívčímu časopisu. Odvážně, bez zábran v něm hovořil o svém sexuálním zaměření a ohradil se proti nadávce, kterou lidé často říkají:

„Nejsem žádný buzerant, protože nikoho nebuzeruju.“

Tehdy jsem s ním souhlasil, ale dnes už si tím nebuzerováním nejsem tak docela jist.

Omlouval jsem Standu, že štěká jen proto, že je nešťastný z nešťastné lásky, a že za svou nevychovanost třeba ani nemůže. Připomínal jsem si, že jsem v redakci na práci, že na nějaké interpersonální ambice nemám nárok a že chci za každou cenu se všemi vyjít po dobrém. Tolik jsem si toho musel nechat líbit, abych nebyl zase na dlažbě! A stejně jsem.

Teprve teď vidím věci v jiném světle. Vždycky mi všechno dochází se zpožděním. Ale koho by to napadlo? Na začátku tvrdil, že se zasazoval o mé přijetí, protože se mu líbila moje práce. Už to je nadřazený postoj. On ví houbeles o překládání a cizích jazycích. Pokaždé, když ve mně zahlodal pocit ponížení, jsem sám sebe přesvědčoval, že to tak není, že Standa mi arogantní jen připadá, že nesmím být přecitlivělý, že nesmím situaci dramatizovat, že je jen nervózní, protože se trápí, že to nesmím přehánět se svou nedůtklivostí, že je to v podstatě hodný kluk, jenom má té práce moc, že… že…

Překládal jsem do AM již v době, kdy Standa možná ještě ani nevěděl, že nějaký Andro magazín existuje. Zklamání je slabé slovo.

Skopec si myslí, že se narodil chytřejší než kdokoliv jiný, a své přesvědčení prosazuje s malínovskou neomaleností. Dere se do vůdčího postavení, i když na něj nestačí (on se soupeř nakonec poddá), a odmítá se nechat řídit někým jiným. (Lojzu Musila ale musí respektovat, protože pochopil, že je to pro něj materiálně výhodné.) Avšak za jeho sebejistým bojovným zevnějškem se prý skrývá pocit méněcennosti (Ten mám také.), kterou však nikdy nedá najevo, protože Skopec svou slabost umíněně nepřizná za nic na světě. Lidem se tím odcizuje. Připravuje se tím o možnost někomu se přiblížit zdola nebo alespoň jako rovný rovnému. Nikdy nevysloví větu: ‘Ochoč si mě’ jako liška v Malém princi. Spíš by řekl: ‘Smíš být se mnou, pokud se mi podřídíš.’ Chce se s někým sblížit výlučně shora jako vítěz – útokem dobyvatele. Neprosí a nic nenabízí. Bere si v slepě bohorovném přesvědčení, že na to má právo. Ten, kdo se s jeho bezohledným násilnictvím nesmíří, je pro něj buď bezcenný nebo dokonce nepřítel. Sám se podřídí, pouze když musí (v takovém případě vzlyká nad porážkou, kterou mu uštědřil někdo silnější), nebo jen do té doby, dokud je to pro něj výhodné.

Stávalo se mi, že k tomu, koho jsem miloval, jsem pociťoval obdiv. Měl jsem dojem, že je lepší než já, a z toho pramenila závist, kterou jsem k němu choval. Vždycky jsem těžce nesl, jestliže mi neprojevil zájem a sympatii. S Malínem je to pro mě tentokrát ještě horší, protože je o tolik mladší. Od závisti je jen krůček k nenávisti. Nebo je závist přímo druhem nenávisti?

Už moc dlouho jsem pod psychickým tlakem kvůli tomu, že jsem (už zase) bez práce. Neopětovaná emocionální vazba na mladého kolegu je druhým důvodem. Ale to je banalita, která možná vypadá i komicky. To přejde. Nejzávažnější je třetí důvod – lítost nad vlastním osudem, to znamená nad neschopností vybojovat si místo na slunci a v posledních dvou letech dokonce neschopnost se sám alespoň uživit. Nedokáži se smířit s tím, že je příroda nespravedlivá (a lidská společnost také). Někomu dá jen dobrou vůli a někomu schopnosti, jako má Stanislav: sebedůvěru, energičnost, vůli, ctižádost, kuráž, osobní kouzlo (určitě si ho idealizuji), přizpůsobivost, schopnost organizovat a prosazovat se mezi lidmi, odvahu a zájem navazovat kontakty s lidmi a vybírat si z nich to, co mu může být užitečné, odkoukávat a učit se od nich za pochodu, kopírovat od nich všechno dobré. A potom, když ho přestanou zajímat a nemůže se od nich již nic dalšího naučit, je i odkopnout, jestliže mu překážejí na cestě vzhůru.

Někomu takových vlastností příroda nadělí v takové míře, že jsou to pak vlastně kariéristické schopnosti, a někdo má pořád jen smůlu. Žádné lepší vlohy než kariéristické vlastně snad ani být nemohou. Bude však takový člověk šťastný? Nevím, ale nebude chudý a odstrčený.

Jak jsem se mohl nechat okouzlit takovou bezcharakterní kreaturou? … Dost už! Klesl jsem již tak hluboko, že doslova nadávám tomu, koho mám rád. Jenom proto, že o mě nestojí. Strašně se v tom plácám. Kdy už to skončí? Viděl bych v něm takovou morální obludu, kdyby mě miloval? Zdeňka kdysi miloval a dnes jeden druhého nenávidí. Vzpomínám si, jak nadutě, vítězoslavně a současně uraženě se Standa díval s pohrdavě sevřenými plnými rty na Zdeňka při jedné bouřlivé výměně názorů mezi Musilem a Chomáčkem. Tehdy již Zdeněk Chomáček prohrával, Standa demonstrativně stál na straně vítězícího šéfa Musila a očima nenávistně říkal Chomáčkovi: A máš to, abys věděl. Tentokrát jsem definitivně vyhrál já. Standa neměl s poraženým absolutně žádné slitování. V té chvíli si ani nevzpomněl, co spolu prožili a co asi jeden pro druhého znamenali, kolikrát se jejich rty, dnes semknuté zlostí, líbaly. Láska se tak snadno přesmykne v nenávist.

Vybavuje se mi jeho výrok: „Máme přeci volnou soutěž.“ Jinými slovy – vše je dovoleno. Jeho životní krédo. Životní názor dnešní liberalistické privatistické doby. On má atributy úspěšného mladého muže – ostré lokty, hroší kůži, silný žaludek a drzé čelo. Jako pohonná hmota pro tyto nástroje slouží soustavná masáž sebevědomí. Pěstovat pozitivní myšlení znamená proplachovat sám sobě mozek infúzí naordinovaného optimismu. Pojem je novinkou posledních let, princip je však stejný jako u starého známého „Keep smiling.“ Některé osvědčené hodnoty totiž platí vždy. Některé osvědčené lži také.

Chce od života mnoho. A chce to, dokud je mladý. Hrdě se doznává, že je velmi ctižádostivý. Nehodlá čekat, co mu život dá. Bere si. Beran je optimista – nebojí se, a proto si sám bere, co chce. Proto musí být tvrdý. Na život, na sebe, na lidi. Kdo nepodporuje jeho odhodlání brát si, je pro něj bezcenný. Protože si bere, považuje se za muže. Jako by mužnost a chtivost byla jedno a totéž. Vyznává ideologii chtivosti, kterou u nás nová doba posvětila. Nástrojem je tvrdost. Měkkost je slabotářství. Je na lidi náročný. Ne každý vyhovuje jeho požadavkům na životního druha. Měl jich už mnoho. Po každém je zase sám. S nikým nevydrží dlouho. Nebo nikdo s ním?

Tvrdě a nelítostně se proboxoval k zaměstnání, které má rád, asi tak ve svých pětadvaceti letech. V době, kdy se pět šest let vypracovával z pokrývače na redaktora, bydlel v Praze po různých podnájmech. To bych já asi nedokázal.

Lidé, kteří se propracovávali vpřed tvrdou, trpělivou prací, nemají rádi agresivní Berany, kteří si myslí, že znají a umí víc, ačkoliv mají mnohem menší zkušenosti. Lidé, kteří zakusili hořkost zneuznání, musí Berany přímo nenávidět. Jeho neutuchající dynamika a nezdolná energie mě štve. Dráždí mě, že díky své energičnosti a odvaze má úspěch navzdory své nezralosti.

Ano, je tu rozdíl v podmínkách. Když mě bylo tolik, jako je teď jemu, byla jiná doba. Úspěch v práci téměř nebyl možný jinak než přes politickou angažovanost, a ta se mi vždycky protivila. Tehdy jsme se museli tajit se svým přirozeným cítěním v milostném životě. Něco takového nutně muselo užírat síly, podkopávat sebedůvěru a podrážet nohy. Jak by pak každý druhý z „nás“ mohl nebýt neurotik? Vykládat tohle generaci dnešních mladých mužů je stejně neúčinné, jako když nám v mládí líčili třeba hrůzy druhé světové války. Učebnicová minulost.

Určitě není tak schopný, jak ho vidím, zamilovanost mi ho idealizuje.

Pocit nečinnosti, pocit, že nic nemůžu, že se nic nedá dělat, že nic nejde, že se nic nesmí, když na to není příslušné povolení, mi zůstal natrvalo. Ať jsem se pokusil o cokoli, nic nešlo.

Neber si to tak. Z toho se dostaneš. Ano z toho s dostanu. Kdy? To, co se kolem mě v redakci dělo, mi připadá zvláštní. Co to vlastně všechno znamenalo? Zdenda i Standa na mě byli zpočátku docela laskaví. Co když se ti dva prostě vsadili, kdo z nich mě dostane?

Standa se snažil, aby mi svůj zájem nedal najevo. Chtěl se nechat dobývat ode mne. A to se holedbá, že je dobyvatel. Dobyvatel – intrikán. Nepřišel s otevřeným hledím a neřekl: ´Chci tě´. Říkal si jen pro sebe: ´Chtěj mě, mám rád, když mě někdo chce´. Bál se, že bych ho odmítl. Každý se toho bojí.

Chtěl, abych naopak já přišel první a projevil zájem. Okouzloval mě – velkýma tmavýma očima, mluvou těla, zářivým úsměvem, suverénností (deptá mě), upozorňováním na sebe, výstředností i provokativním přehlížením mé maličkosti. Cílevědomě ve mně vzbuzoval závist a žárlivost. (Povedlo se. Ještě, že to nevěděl. Jeho beraní rozpínavost by si mě chtěla úplně zotročit.). Zval si jednu návštěvu za druhou. Nechával na svém stole povalovat krabičky od prezervativů, abych je ráno našel. Hlasitě koketoval do telefonu se svými bývalými souložníky. Dráždil mě hranou přezíravostí a téměř arogancí. (Opravdu mě to štvalo.) A já to všechno trpělivě snášel jen proto, abych se nedostal s nikým do konfliktu a dostal pracovní smlouvu. A hlavně mi to nedocházelo. Ale působilo to na mě. Naštěstí jsem to nedal najevo, dělal jsem jako by nic, což byl důvod, proč mě začal buzerovat. Měl vztek, že na mě jeho taktika nezabírá, a nemohl to dát najevo. Proto hledal záminky k odreagování:

„Už jsi někdy lepil adresky?!“

To by ovšem znamenalo, že jeho zájem začal již mnohem dříve, než jsem nastoupil do AM. Již tehdy, kdy mě zastavil u výtahu na chodbě v Pictusu s upřímně zkroušeným výrazem. Hraným nebo tehdy ještě opravdovým? Již tehdy jsem vytušil, že je to bouda. Šestý smysl existuje? Také by to znamenalo, že mi pomohl do AM jen proto, aby Zdeňkovi mohl dokázat, že je úspěšnější svůdce než on. Laclosovi zhýralí hrdinové z Nebezpečných známostí, zfilmovaných Formanem pod názvem Valmont, jsou proti těmhle dvěma perfidním pletichářům úplní břídilové. Ještě štěstí, že má nebohá dušička, utýraná existenčními starostmi, byla tak otupělá, že si jejich rafinované léčky ani nevšimla.

Později jsem byl tak zaměstnaný starostí o úspěšné uplatnění v AM, že jsem se jejich projevům zájmu neodvážil věřit. Standa si na mě vymýšlel psí kusy. Když jsem jeho léčky nebaštil (ale baštil, jenom jsem o nich nevěděl nebo jsem jim nemohl uvěřit a tvářil jsem se jako by nic), doslova zuřil:

„A stejně nakonec všichni zůstaneme sami. Všichni!“

Byl nervózní nejen kvůli expedici Áemka, nejen kvůli konkurenčnímu boji s Chomáčkem, nejen kvůli boji o své dvoukoryto v Áemku, nejen proto, že se na něj vykašlal jeho táborský „kocourek“, ale také trochu proto, že jsem na něj kašlal já, jak se mu zdálo.

Tak dlouho jsem (nevědomky) odolával jeho tajnému dobývání (tajný dobyvatel), až jsem ho (nevědomky) definitivně otrávil. Teď, když mi to konečně došlo, už o mě nestojí. Tentokrát doopravdy, protože chodí zase s nějakým novým klukem.

A opravdu to tak bylo? (Pravda bývá uprostřed.) To se již nikdy nedozvím.

Uražená pýcha se v něm musela pořádně vařit, když mi nemohl dát najevo vztek nad tím, že jsem ho nechtěl, protože jsem nevěděl, že mě chce, (ale já ho chtěl, jenomže to on nevěděl.) Odreagovával se tím, že mě buzeroval kvůli maličkostem:

„Ty nevíš, jak se telefonem otevírají dveře?“

Nebo „tebe jsem sem vzal já, ale teď toho lituju.“

A já jsem jeho zlost ještě stupňoval, protože jsem se pokaždé přemohl a trpělivě a dokonce vlídně jsem odpovídal, dokonce aniž bych zvýšil hlas (ačkoliv jsem měl přitom chuť ho nakopnout) a ještě jsem ho litoval, že je arogantní ze zoufalství nad svou nešťastnou láskou k táborskému „kocourkovi.“

„A kde máš k tomu článku fotky?“ zařval na mě jednou zcela bezdůvodně. „To jsem ti napsal na disketě na konec článku. Jako vždycky. Dělám to tak už osm let,“ odtušil jsem s nehraným údivem. Našel si na monitoru konec článku a jenom nasupeně zahučel:

„Hm.“

Jistě jsem ho potěšil tímto připomenutím, že on pracuje v redakci teprve pět let. Zato však na dva úvazky.

Tajná válka nervů, ve které se neví, o co se válčí. Já jsem neskrýval, že chci dostat zaměstnání. On nepřiznal, že chce dostat mě. Chtěl potajmu, abych já chtěl dostat jeho. A já ho tajně chtěl, jenomže mě ani nenapadlo, abych se o to pokusil. Příliš mnoho kombinování. Nebo příliš kombinuji teď? Bylo za tím něco jiného? Pokud to není pravda, je to alespoň dobře vymyšleno. Nebo ne? Je to snad příliš fantastické, ale u hysterické povahy, jako je Standa, to není vyloučeno. To jenom já, prosťáček, jsem to neprokoukl.

Co by se stalo, kdyby mu jeho plán vyšel a já mu naletěl? Vsadil se Standa jen proto, aby mě dostal do postele šéfredaktora Zdeňka, případně do své postele a potom mi mohl říci: ´Tak vidíš, mnou jsi opovrhoval, že jsem udělal kariéru přes postel, a když jsi měl možnost dostat práci postelovou protekcí u Chomáčka nebo u mě jako Musilova kamaráda, taky jsi ze svých morálních zásad najednou slevil.´ Slyšel přece z koupelny, co jsem o něm a jeho postelokariérismu tehdy Jardům řekl.

Věděli Járové o tomto jeho spiknutí? Co když Standa uzavřel stejnou sázku dokonce i s Mirkem, který si právě proto přitiskl mou chladnou ruku na žlázy? Potom, když jsem ho odmítl, mi do telefonu chladně sdělil, že „nic volného není.“

Ale ne. Nesmysl. Berani přece nemají čas ani chuť na složité intrikování, jak praví hvězdy. Příliš se ženou vpřed. Jenomže Beran Standa sám sebe studuje a o téhle své slabině jistě ví. Co když se právě proto cílevědomě pokusil nastražit léčku? Co že by z toho měl? Pocit vítězství.

Jenom já nic nevím a v ničem nejedu. Možná je to dobře. Ale neměl jsem z toho vůbec nic.

Co by se stalo, kdybych mu naletěl? Potřeboval by důkaz, aby mohl Zdeňkovi dokázat, že vyhrál. Nahrál by si mě tajně na diktafon ukrytý pod listem papíru? Schoval by si můj dopis s vyznáním lásky? Nechal by se se mnou jakoby náhodou přistihnout ve svém loži souloži? Třeba ráno, když jsem ho chodil budit a on mě vždycky zval dovnitř do své ložnice souložnice. Nedal jsem se. Nabídl by mi, že mi pomůže dostat od kamaráda Lojzy pracovní smlouvu? A uprostřed milostné scény by mi vpálil: ´Tak vidíš, mnou jsi opovrhoval, že jsem´… Vpálil by mi to před tím nebo až po tom? Tak to by ses, beránku, načekal. Berani jsou přímočaří, nezdržují se rafinovanými intrikami, taktizování prý není jejich silná stránka, ale Beran Standa ke své beraní přirozenosti přidává to, o čem ví, že mu chybí. Musel sám sebe studovat.

Prožili bychom spolu jeden večer? Nebo jedno ráno od devíti do desíti? Nebo dokonce čtrnáctidenní letní romanci? A potom? Jak končívají takové vztahy? Jak bych nesl rozchod? První fáze neopětované lásky se postupně mění ve druhou fázi – nenávist. A bude trvat velice dlouho, než přejde do třetí fáze – lhostejnosti. Kdyby mezi námi vznikl důvěrný vztah, byl by teď konec asi mnohem horší. Ve vztahu Berana a Vah nakonec budou mít Váhy přese všechnu svou snášenlivost a dobrou vůli pocit, že je Beranova rozpínavost příliš utiskuje a že si takovou bezcitnost nezaslouží. Stalo se. Dokonce přesto, že žádný bližší vztah nevznikl. Na začátku mi připadal k nakousnutí, teď na konci spíš k zakousnutí. Lituji, že jsem ho kdy potkal. Milovat sobce je průšvih.

Skončila jedna etapa a jsem zase tam, kde jsem byl, než začala – na dlažbě. Podivný prázdninový románek, který se vlastně ani neuskutečnil. Sentimentální fantazie bez happyendu. Jediným výsledkem celého martyria není nic víc než zklamání a únava. Ale konec konců mohlo to dopadnout i hůř.