Hydoros

Seděl v relaxační pozici, šumění lesa, sem tam se ozvalo nějaké zvíře, které se jím nenechalo rušit. Bylo mu líp, ne dobře, ale líp. 

„Nastavená hodina pro odpočinek skončila,“ ozval se neosobní strojový hlas.

Vydechl, pár vteřin a pocit frustrace byl zpět. Nenáviděl všechno. Kde je, čí je syn, své povinnosti…, prudce vyskočil.

„Hodina denně, jedna hodina, kterou mi otec dovolí, jinak jsem otrok jeho vůle,“ málem měl slzy v očích.

„Nejste otrok, mladý pane, já to musím vědět,“ příjemný hlas.

„Odpusť, Gustusi,“ pokorně zašeptal.

Zabolelo to. Muž, který se o něho stará od dětství, choval ho v náruči, sušil slzy, konejšil a chránil chlapce, kterému měl sloužit. Solatus ho bral jako otce, pouto mezi ním a Gustusem bylo silné, pečlivě utajované. Otec by se chlapci pomstil na Gustusovi, mohl by zle ublížit, je to krutý muž.

Nadechl se, chtěl se omluvit. Muž ho umlčel posunkem.

„Nemusíš nic říkat. Vím, co se dnes stalo, proč se tak zlobíš.“

„Není východisko, jsem jeho majetek, vězeň, nástroj k získání vetší moci,“ sklopil hlavu.

Silná Gustusova paže si ho stáhla do náruče. Mladík se v ní ukryl a rozplakal se. 

„Chci pryč, tak moc po tom toužím, utéct, zmizet… Gustusi, nezvládnu to, nemůžu, nechci.“

Konejšivým hlasem na mladíka mluvil, před očima se mu míhaly obrazy, minulost, malý chlapeček, kterému byl darován. Jak ho v té chvíli nenáviděl. A ten sotva pětiletý kluk se na něho usmíval, získal si ho svou bezprostředností, smíchem, tím, jak byl ostýchavý vůči doteku. Vzpomínal na okamžik, kdy se poprvé skryl v jeho náruči, tak jako teď. Jen v duchu, pro sebe zašeptal: "Něco vymyslíme, synu." Pevněji ho sevřel.

***

Dívat se na to, jak se pomalu bortí do sebe, trpí a nemůže s tím nic udělat, Gustuse ničilo. Trvalo mu dlouho, příliš dlouho, nedokázal být rychlejší, než se mu podařilo zařídit chlapcův útěk. Všechny kontakty, které měl za ta léta, co se po Helinosu pohyboval, využil. Otrok, navíc vlastnictví bohatého a skoro všemocného muže, byl jako duch. Všude se dostal a nikdo si ho vlastně nevšímal. Solatus si roky ukládal peníze, na co vlastně nevěděl. Nyní se mu hodily.

„Dnes má váš otec důležitou večeři, řekl mi, abych zajistil všechno, jakmile odejde.“

„Mám strach.“

„Ale zůstat nechcete.“

„Půjdeš se mnou?“ v očích prosba a obava.

„Nenechal bych vás bez ochrany. Navíc váš otec by mě zabil, jakmile by zjistil vaši nepřítomnost.“

Mladík se posadil, spíše sesul k zemi.  

„Chci odejít, přitom se děsím, co mě,“ podíval se na Gustuse, „nás, čeká. Jak to bude."

„Musíme věřit, nevzdat se.“

Byla to jejich jediná šance, možná i poslední. Starý muž dokázal mladíka povzbudit, vlít mu do žil dost odvahy pro to, co je čeká. 

Vteřiny byly hodiny, za každým rohem viděli nebezpečí, pak se dostali na nástupní molo, Solatus vložil svou ruku do Gustusovy, ten ji pevně stiskl. Chlapci spadl kámen ze srdce ve chvíli, kdy přepravní loď opustila hraniční zónu planety, kterou opouštěli. Muž sedící po jeho pravici se obával i nadále, netušil, že jeho obavy nejsou liché.

Sledoval je už při nástupu. Nevadilo mu pašovat jakékoliv zboží včetně lidí, kteří si dobře zaplatí. Ta dvojice ho zaujala ihned, mladík byl z horní třídy, dlouhé, štíhlé prsty, světlá kůže, drobný, ne moc vysoký. To samo o sobě by stačilo, aby ho chtěl. Pak ale spatřil modré oči, překrásné, nemohl je k ničemu přirovnat, ale z hocha se stal klenot, a on ho chtěl. Vždycky dostal, po čem zatoužil. Jako kapitán lodi a ten, kdo rozhodoval o životě a smrti, na své lodi mohl všechno. Neotálel, let měl trvat týden, chtěl ho využít na maximum. 

***

„Kde je můj syn?“ křičel v záchvatu nepříčetnosti.

Nikdo mu nedokázal odpovědět. Neměl s ním Gustuse nechávat, ten otrok si našel k Solatusovi cestu. Až když byl kluk skoro dospělý, všiml si několika drobných náznaků. Netušil, že by byl schopen něčeho takového, útěk. I kdyby ho našel a dostal domů, bude z něj bezcenný kus masa. Žádný otec za něho neprovdá svou dceru. Pošpinil ho. 

„Pane,“ vyděšená služka mu podávala malou krychličku, držela ji mezi prsty. Vztekle si předmět vzal.

„Ven! Vypadněte, všichni, táhněte!“

Do vteřiny osaměl, ztěžka dosedl, na stůl před sebe položil krychličku, lehkým pohybem ji probudil. Před očima se mu objevil záznam, vzkaz, který mu Solatus zanechal, jeho tvář.

„Otče, chtěl jsem odjet bez rozloučení. Loučit se s někým, kdo o mě nestál, nikdy mě neviděl, nemá smysl. Dvakrát denně jsme spolu seděli u jídla, stačilo natáhnout ruku a mohl ses mě dotknout. Neudělal jsi to, nechtěl jsi ode mě nic, než abych se, až mi to určíš, oženil. A tím přinesl tobě ještě kousek moci a peněz. Byl jsem tvůj majetek, jinak nic. Až teď ti tedy můžu přiznat, mám vedle sebe člověka, který mi byl a stále je otcem. Gustuse. To on si přál, abych ti dal vysvětlení. To je všechno, co ti chci říct.“

Krychlička se složila. Vztekle jí mrštil proti zdi. Nic se jí nestalo. 

***

Zabušil na dveře kabinky, kde muž s mladíkem zůstali celý den. Jestli mu ten dědula bude bránit, snadno ho zpacifikuje. Jsou uvnitř, věděl to, přesto mu neotvírali. Nadechl se, připraven zjednat si pořádek, když ucítil silný otřes. 

„Co to…,“ vztekle vykřikl.

„Kapitáne, kapitáne, útočí na nás,“ hlas ve vysílačce patřil jeho zástupci. 

Nemusel mu říkat, kdo se pokouší jeho loď zastavit.

„Připravte se ke skoku, zvednout štíty. Do prdele!“ to už běžel. 

Za okamžik byl na můstku. 

„Co je?“

„Kapitáne, na skok nemáme dost energie, po posledním průletu barierou jsme neměli čas. Štíty…“

Další otřes byl mnohem silnější, několik mužů zavrávoralo. V komunikátoru se ozval kdosi z útočící lodi. 

„Vzdejte se, nikomu se nic nestane, chceme jen prohledat náklad, někoho hledáme. Pokud nám umožníte přístup, nic se vám nestane.“

„To určitě.“ 

„Máte mé slovo, kapitáne.“

„Slovo vzbouřence, neuznáváte žádné zákony, skrýváte se kdoví kde, nic o vás nevíme.“

„Raději všichni zemřete?“

Kapitán neodpověděl, kývnutím naznačil, dělo spustilo, protivník nečekal, že něco tak silného na jejich lodi je. Sledovali na monitoru, jak je nepřítel poškozen. V odpověď se jim zachvěla podlaha pod nohama, a pak je pohltilo silné světlo.

***

Solatus se krčil, Gustus ho objímal kolem ramen. Bušení na dveře místnůstky, kde se skrývali, chlapce děsilo. Muž tušil, čeho se bojí, myslel si, že jsou to otcovi lidé. On se obával něčeho daleko horšího. Proto mladíka požádal, aby raději nevycházeli a ani teď neodpovídali. Otřesy, které lomcovaly lodí, odehnaly vetřelce, ale způsobily paniku. Museli vyjít, Gustus raději vzal tlumok s jejich věcmi. Než se jim podařilo zorientovat, bílé světlo je oslnilo, neznámá síla vytrhla vnitřnosti z těla a srazila je na zem. Solatus ztratil vědomí, muž ho zakryl svým tělem, než sám upadl do nicoty.

***

„Rotane, kdy mi budeš schopen věřit? Jsem sice tvůj nevlastní otec, ale ty jsi můj jediný syn.“

Muž prudce vstal, ale nepohnul se.

„Mám tě rád, synu, takového, jaký jsi. Není nic, co by mělo být jinak.“

Rotan se k otci otočil, do této chvíle k němu byl zády. Věděl, jak moc maminku miloval, sám si od něho držel odstup i po její smrti. 

„Nevíš… prostě nevíš…,“ jak mu to má říct?

„To si vážně myslíš, že jsem takový pařez a nevšiml jsem si? Ale no tak. Proč myslíš, že jsem smetl ty dvě nabídky k sňatku ze stolu? Dívky byly dokonalé, měl bys skvělé postavení, ale nebyl šťastný. To je to jediné, co chci, stejně jako si to přála tvoje matka.“

Mladík se díval do šedivých, laskavých očí. Všechny náznaky, maličkosti, najednou dávaly smysl. Otec ho chránil.

Stál před obrazem, znovu se díval do jeho očí. 

„Tati,“ po tváři mu skanula slza.

„Chybíš mi, strašně moc.“ 

Odvrátil se od portrétu, s bolestnou vzpomínkou došel k oknu. Ruch večera a přicházející noci ho nelákal. Měl pár známostí, letmých a na konci vždy bolestných. Uzavřel se do sebe, soustředil veškerou svou energii na práci. Znásobil svůj majetek, těšil se z drobností, ale nic už nečekal.

Bílá záře krátce protnula tmu, sáhl po komunikátoru.

„Co se děje, Vintne?“

„Neznámé plavidlo skočilo, ale v závěsu stáhlo ještě jedno. Zřítila se.“

„Zachyťte je!“ 

„Nešlo to, pane…“ 

Snažili se, opravdu ano, přesto došlo k nárazu. Rotan se bez otálení vydal k místu nehody. Bylo mnoho mrtvých a raněných. Pašeráky odvezli do hlídaných oblastí, ostatní do nemocnice. 

Kráčel chodbou, vše bylo zařízeno…

„Ne, musím být s ním, nesmíte nás rozdělit!“ panický křik.

„Chlapče, váš průvodce je vážně zraněný, musíme mu ošetřit popálená záda…!“

„Ne, ne, musíme zůstat spolu,“ pláč.

Rotan zahnul k místu, odkud se hádka ozývala, vstoupil mezi lékaře, kteří se snažili zvládnout nastalou situaci. Spatřil mladíka, drobného, ale urputně bojujícího. 

„Co se tu děje?“ vrazil do středu hloučku.

„Pane, ten kluk si nedá říct,“ vysvětloval lékař.

„Pane, chci zůstat s otcem, prosím,“ vyděšené modré oči plovoucí v slzách se na něho upíraly.

„Odvezte raněného do šestého patra, chlapce s ním.“

Nikdo se neodvažoval nic namítnout, do minuty bylo vše, jak si přál. 

To bylo všechno, tedy myslel si to. Najednou ale nemohl z budovy odejít, bloumal, až se octl v šestém podlaží. Hned ho spatřil. Drobný, štíhlý mladík se světlými vlasy. Seděl vedle lůžka svého otce, jak si Rotan myslel, držel ho za ruku, mluvil na něho. Sledoval pohyb rtů, pohyby rukou a prstů, když si prohrábl vlasy. Náhle k němu neznámý zvedl pohled, něco muži na lůžku řekl, vyrazil k němu. Rotan se nehýbal.

„Děkuju vám,“ udýchaný zastavil kousek od něho. Byl to větší odstup, než by běžně člověk udržoval. 

„Jak je na tom váš otec?“ 

„Uzdraví se, popáleniny se hojí dobře, nebude mít ani jizvy,“ sklopil hlavu. Nervózně si svíral prsty, bílé klouby a skousnutý ret. Strach z něho přímo sálal.

„Koho se tak bojíš?“

Mladík se otočil, měl se k útěku, silná paže ho zadržela. Obrátil pohled na toho, kdo ho držel.

Vysoký muž s opálenou kůží, dlouhé vlasy spletené do složitého copu sahajícího mu k lopatkám, měkké hnědé oči. Pokusil se vysmeknout, ale neměl na to sílu. Přestože ho muž držel pevně, nebolelo ho to. 

„Prosím,“ zašeptal.

„Kdybych vám chtěl ublížit, nenechám vás odvést do soukromého patra. Nemusíš se bát.“

Měl pocit, že to je muž, kterému může důvěřovat. Jenže celý život nevěřil nikomu, jen Gustusovi, díky tomu přežil. Pohled hnědých očí ho spoutával, přestal bojovat. Sevření povolilo, ale stále ho držel.

„Jak se jmenuješ?“

Nevinná otázka, přesto znovu zkusil couvnout.

„Solatus,“ špitl.

„Jste na soukromém patře, nikdo se sem nedostane.“

„Jak to, že vy…“

Muž se usmál.

„Jmenuju se Rotan. Neboj se, oba si odpočiňte.“

Pustil ho, otočil se a rychle odcházel. Mladík se díval na vzdalující se postavu, pak se vrátil ke Gustusovi. 

***

„Váš otec je v pořádku, budete moci odejít. Máte někoho, kdo vás odveze?“

„Odveze?“ nechápal Solatus.

„To je zařízeno,“ zavolal z dálky Rotan.

Muž i mladík se za hlasem otočili, uplynulo jen pár dnů, ale příchozího znali. Přicházel každý den, rozmlouval s nimi, ale nevyzvídal. Přestože vypadal jako bojovník, vysoká postava, mohutné svaly, spletené dlouhé vlasy, měl milé oči. Pokaždé, když se do nich Solatus podíval, pohladilo ho neznámé teplo, kouzlo, skryté v pohledu muže.

Teď jim pokynul, neměli volby, následovali ho. Nastoupili do neznámého vozidla, to se náhle vzneslo a oni prosklenými boky spatřili vodní hladinu. Kam jen jejich oči dohlédly, byla voda. 

„Kde to jsme?“ udiveně vydechl Solatus.

Rotan ho celou dobu pozoroval, byl překrásný a on si uvědomoval…

„Naše planeta má různá jména, ale to původní, skutečné je Hydoros.“

„Kde, kde žijete?“ nemohl odtrhnout pohled od neskutečně modré hladiny.

„Všechna naše obydlí jsou na vzdušných ostrovech, jako nemocnice, kde jste se léčili. Podívej.“ 

Obrátil se a tam, kam ukazoval Rotan, uviděl obrovský ostrov, visící ve vzduchu, na něm obří budova. Pomalu mu mizela z dohledu, když se před nimi objevil mnohem větší vzdušný ostrov, na němž za okamžik přistáli. Jakmile vystoupili, vozidlo, nebo spíš plavidlo, se vzneslo. Solatus se za ním ohlédl, pak se otočil na Gustutse. Stařec se usmíval.

„Jste moji hosté, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl Rotan. 

Všichni tři vstoupili do jeho domu. Solatus byl uchvácen. Prostory, které jim hostitel ukazoval, byly nádherné, vzdušné, plné rostlin a barev, vše v dokonalém souladu. Mladík však začal uvažovat, proč to Rotan dělá a co za to bude chtít. Strávili den v jeho společnosti, Solatus se rychle vytratil v doprovodu Gustutse. Chtěl si s ním promluvit o všem, co se teď děje, ale byl tak unavený, že téměř okamžitě usnul.

Rotan slyšel kroky na schodech, jeden z jeho hostů se vracel.

„Pane, mohu s vámi mluvit?“ nesměle ho oslovil Gustus.

„Samozřejmě, a prosím, neříkejte mi pane. Jsem mnohem mladší než vy, sluší se tedy, abych já vám prokazoval patřičnou úctu."

„Jste laskavý.“

„Posaďte se,“ vyzval ho Rotan a podal muži šálek teplé tekutiny, kterou sám popíjel.

Gustus se napil, nebyl to čaj, ale něco na ten způsob, jeden doušek ho příjemně zahřál.

„Velmi si vážím vašeho pozvání, nicméně chtěl bych vědět, jaké máte úmysly.“

Hostitelovy hnědé oči se na něho upíraly, chvilku měl dojem, že snad položil nevhodnou otázku, ale Rotan se usmál.

„Nebudu předstírat, že moje pohnutky nejsou osobní. Váš syn je přitažlivý mladík. Pozval jsem vás nejen pro to, abyste se zotavili, ale i ze zcela sobeckých důvodů. Doufal jsem, že když budeme mít možnost se poznat, mohl by i Solatus pocítit ke mně to, co já cítím k němu. Jako jeho otec máte plné právo to vědět.“

Stařec chvíli přemýšlel a pak se rozhodl.

„Nejsem jeho otec a loď, na které jsme pluli, vezla uprchlíky.“

Pak vypověděl plnou pravdu o svém a Solatově osudu.

Když Gustus odešel, ještě dlouho se díval do ztemnělých vln. Přemítal o všem, co se dozvěděl.

„Pane?“

Tentokrát ho vytrhl ze zamyšlení Solatus. I jemu nabídl nápoj, ale než se mladík odhodlal promluvit, sám začal. Sdělil překvapenému Solatovi, že už hovořil s Gustusem.

„Odpusťte, musíte si o mně myslet…, to je jedno. Můj dům je vám k dispozici, jakkoli dlouho budete potřebovat, odpočívejte, osvěžte svá těla i duše. Kamkoliv budete chtít odletět, pomohu vám se tam dostat. A teď mne prosím omluvte.“  

Od toho večera se s Rotanem nepotkávali. Měli všeho dostatek. Dlouhé procházky na slunci, čerstvém vzduchu jim skutečně občerstvily tělo i duši. Přesto stařec vnímal mladíkovu zvláštní sklíčenost, až se ho na to zeptal.

„Byl tak… myslel jsem, že…“

„Solate, on jen nechtěl, aby sis myslel, že mu něco dlužíš, jsi mu povinován. Strašně ho šokovalo, že jsem byl otrok, zpočátku nemohl vůbec pochopit, co to je, být otrok. A z mého vyprávění pochopil, že i ty jsi byl otrok, majetek svého otce. Myslím, že se bál, aby ten, do koho se zamiloval, neměl pocit, že mu musí být po vůli.“

Solatus se zastavil, pohlédl do starcových očí, do očí muže, který ho vždy chránil a jako jediný ho měl opravdu rád. 

„Zamiloval?“

Gustus přikývl.

Rychlým krokem vešel do domu, spatřil prvního člověka, který zrovna aranžoval květiny.

„Promiňte, nevíte, kde je pan Rotan?“

Muž se na něho přívětivě usmál.

„Šel plavat, jako každý den v tuto dobu,“ odpověděl, ruce skryté v květinách.

„Mohl bych jít za ním? Kde je?“ naléhal mladík.

„Letět, pane. Nechám vám připravit plavidlo.“

Za okamžik už se vznesl, modrá hladina zářila, nedokázal se na ni soustředit. Po přistání vyskočil na palubu lodi, na níž se octl. Rozhlédl se a spatřil ho. Slunce se opíralo do nahého těla s rozpuštěnými vlasy. Nedokázal čekat, rozběhl se k němu, jenže Rotan náhle skočil do moře. Doběhl k zábradlí.

„Rotané!“ zakřičel.

Muž na něho z vln pohlédl, neslyšel ho, jen se na Solatuse překvapeně díval. Mladík bez rozmyslu skočil za ním. Vmžiku se octl pod hladinou, úlek a šok. Začal kolem sebe zběsile mávat rukama, voda kladla odpor a on se nemohl nadechnout. Nalokal se vody a pak tma.

„Solate, no tak, už se prober,“ slyšel Rotanův hlas.

Otevřel oči, ležel a nad ním se skláněl opálený muž s mokrými, rozpuštěnými vlasy. 

„Co tě to napadlo, skákat do vody, když neumíš plavat?“ jemně mu pohladil tvář.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, chtěl jsem…“ skousl si ret.

Co má říct, jak?

Rotan se mu díval do tváře, viděl červeň na mladíkových lících a nemohl uvěřit. Srdce si v jeho hrudi dělalo, co chtělo, a on se nedokázal odtrhnout od překrásných, modrých očí. Opatrně se sklonil, až se jejich rty dotkly, zavřel oči. Jestli je to jediný polibek, který od něho dostane, chce si pamatovat každý záchvěv Solatova těla. 

Jemný dotek Rotanových rtů jím projel jako horká vlna, musel se zachytit mužovy mohutné šíje. Kolem pasu se mu ovinula silná paže, která ho přitiskla na ještě vlhké a nahé tělo. Protáčel si kolem prstů dlouhé prameny rozpuštěných vlasů, druhou rukou přejel Rotanovi po linii páteře. 

„Solate.“

„Chci být s tebou,“ zašeptal mladík rozechvělým hlasem. 

Muž ho zvedl z paluby lodi do své náruče, chlapec se k němu přitiskl. Všechno bylo tak neskutečné, neskutečně krásné. Octl se v pokoji, jemuž vévodila obrovská postel, v níž se octl již zcela nahý. Nad ním se tyčil Rotan, pohledem přejížděl po jeho těle.

„Jsi překrásný,“ řekl zhrublým hlasem.

Jedním prstem přejel po lícní kosti, krku, hrudi až… až tam, kde ještě nikdy nikdo nespočinul ani pohledem. Dotýkal se a mazlil se Solatem, který se mu poddával v touze po dalším laskání. Horké rty se dotkly jeho kůže, muž si značil cestu k jeho klínu něžnými polibky. Náhle bez varování vzal Solata do úst. Mladík prudce vydechl, ani v nejdivočejších snech si nedokázal představit tuto chvíli. Všechny představy byly nicotné. Sténal a vykřikoval Rotanovo jméno, prsty propletené s dlouhými vlasy. 

***

„Pane,“ dívka mu podávala průhlednou tabulku, na níž byl pro něho vzkaz. Gustus četl a usmíval se.

Solatus a Rotan stráví noc na lodi. Zítra, nebylo řečeno kdy, se vrátí. Právě teď, v tomto okamžiku, pocítil klid. Jediné, co si přál po celou dobu, co o něho pečoval, bylo, aby byl Solatus svobodný a šťastný.

***

„Rotane?“

„Hmmm,“ zamručel, prsty hladil jeho nahá záda.

„Naučíš mě plavat?“

„Rád.“

Solatus měl hlavu položenou na jeho hrudi, spal tak těch pár hodin, co jim na spánek zbylo. Usmál se tomu.

„Co je k smíchu?“ 

„Nic, jen jsem si s tebou chtěl promluvit a…“

Rotan si dvěma prsty přitáhl jeho tvář ke své.

„Mluvíme teď.“

Mladík muže jemně políbil, za okamžik se již jejich jazyky dotkly. Rotan Solata stočil pod sebe, ten se ale vysmekl, znovu muže přinutil si lehnout na záda, sám se na něho obkročmo posadil.

„Solate.“

Oba věděli, co bude následovat, a nemohli se dočkat. Pokoj naplnily vzdechy.

Epilog

Stál a nechával se sušit sluncem, když zaslechl mokré kroky. Solatus už konečně vylezl z vody, otočil se. Mladík k němu pomalu přicházel. Kochal se pohledem na pružné, opálené tělo. Solatus byl překrásný mladý muž a byl jen jeho. Celý Hydoros už věděl, že je jeho partnerem, kterého si zvolil. Pamatoval si chvíli, kdy mu nabídl společný život, jeho rozpaky i ostych a radost, s jakou nabídku přijal. Už to bylo dlouho, Gustus s nimi prožil ještě několik let. Jeho ztráta je bolela oba, věděl ale, že Solatus v něm ztrácí otce. Gustusův odchod byl jediný stín, který je na čas zahalil. Rotan byl šťastný a nepřál si nic jiného, než aby Solatus byl taky.

„Jsi zamyšlený, děje se něco?“

„Ne. Jen si uvědomuju, jak šťastný s tebou jsem, a taky trochu vzpomínek na Gustuse.“

Nikdy by mu nelhal, ani v maličkostech. Po tom, v čem Solatus vyrostl, byly důvěra a láska základními kameny jejich vztahu. 

Solatus mu začal splétat vlasy, byl teď už jediný, komu náležela tato činnost. Chtěl to a Rotan mu s největší radostí vyhověl. Navíc se to hodilo, protože často nedokázali krotit své touhy i na místech, kde by neměl Rotan chodit s rozpuštěnými vlasy. A tak musel Solatus rychle upravit, co sám způsobil.

„Ta odpolední schůze bude dost dlouhá, vím, že je to důležité. Ale nemohli bychom potom už zůstat v klidu doma?“ 

Prsty se hbitě pohybovaly ve vlasech, ale neodpustil si přejet mu po páteři až na pevné půlky.

„Solate!“ okřikl ho. „Večer už budeme doma,“ dodal smířlivě.

***

„Říkal jsi večer a je noc,“ stěžoval si Solatus, strhávaje ze sebe oblečení.

„Byl jsi u toho, takže víš, že se nedalo nic dělat,“ odpověděl Rotan, oči upřené na nahé tělo.

„Tak nevím, jestli se mi už nechce spát,“ provokoval Solatus.

„Tobě možná, ale někomu určitě ne,“ pohled hnědých očí se zastavil v jeho rozkroku.

Solatus se otočil a rozběhl se, věděl, že ho Rotan dohoní, ale i tak. Těsně před ložnicí byl prudce natlačen ke zdi, Rotan ho zvedl za zadek a nekompromisně se dožadoval vstupu.

„Ne, tady ne, někdo nás uvidí,“ ještě stihl zaprotestovat, než mu muž ústa zamkl svými a doslova ho nabodl na své kopí. Slastně zasténal do jeho úst, ruce ovinul kolem krku. Nakonec se za dveřmi přece jen octli, k posteli už nedošli. 

„Pamatuješ si, tenkrát na lodi?“ přejížděl prsty po Rotanově hrudi.

„Celé odpoledne i celou noc jsme se milovali, nedokázali se toho nasytit.“

Solatus se zadíval do milované tváře. Měl víc, než si kdy uměl i vysnít. Muže, kterého miloval a on jeho, domov, bezpečí. Byl šťastný.

„Miláčku, proč pláčeš?“ jemně ho Rotan objal, slíbával slzy. 

„Já jen…, ty víš.“

„Blázínku.“

Hladil Solata, dokud neusnul, teprve potom usnul i on.