Nespadni mi tam

I.

Valící se zástup vynesl Česťu z kina na ulici. Venku na čerstvém vzduchu se už stmívalo, právě se rozsvítily růžové výbojky. Za chvíli jejich zatím slabé světlo zbělá, potom zesílí, mírně zezelená a nakonec zoranžoví. Ještě se mu nechce domů. Ještě se nevymanil z filmu, který právě skončil. Má chuť si o něm s někým pokecat. Lidé se hrnou z průchodu, on stojí a dívá se. Najednou se z davu vyloupne Bíma z céčka. Česťa ho neviděl už několik let.

„Ahoj.“

„Čauves. Taky jsi na tom byl?“

„No. Viděl jsem tě zezadu. Seděl jsi takhle uprostřed.“

„Já tě neviděl.“

„Líbilo se ti to?“

Nikdy nebyli velcí kamarádi, jen spolužáci ze základky, ale každý chodil do jiné třídy. Pavel Bíma mu vždycky byl tak trochu cizí tím, jaká byl hvězda. V prospěchu, v tělocviku, v atletice, do které jejich tělocvikář kluky nutil, v iniciativě, ve všem. Pavel byl prostě jednička. Česťa se vždycky spíš držel stranou, spíš dvojkař. Pavel byl už v osmičce kus chlapa. Nejhezčí kluk na škole (alespoň Česťovi to tak připadalo, ale nahlas by to nikdy nepřiznal). Bíma se občas trochu vytahoval, ale bylo na něm vidět, že ho doma jeho velmi spořádaná rodina drží hezky zkrátka. Nebyl důvod ani příležitost, aby se skamarádili. O to překvapivější je, že teď, když se náhodou potkali před bijákem, se dali do řeči, jako by se naposledy viděli minulý týden. Normálně, jako by nic. Povídavý byl Pavel Bíma vždycky. Debatovali o filmu, o společných známých ze školy a tak vůbec. Jedničkář Pavel dodělává průmyslovku. Čestmír na jaře na gymnáziu maturoval, a protože ho „pro velký počet uchazečů“, jak se psalo v zamítnutí jeho přihlášky, nevzali na filozofickou fakultu, bude rok chodit na denní studium na jazykové škole. Pak se uvidí.

Najednou si uvědomili, že se ulice vyprázdnila, dávno je už úplná tma a je už spousta hodin. A oni si kupodivu mají stále co povídat. Snad ani když chodili do jedné školy, spolu nikdy tak dlouho nemluvili. Pavel skákne domů říct „našim“, že bude ještě chvíli venku, a pak ještě dáme řeč. Také Česťa zaběhl domů oznámit, že jde ještě ven. Když odpadla konkurence ostatních kluků ze školy, před kterými se člověk pořád musí hlídat, aby se neztrapnil, a jsou teď jenom sami dva, je mu Pavel nějak bližší. Včera by si na něj ani nevzpomněl, dávno jeden na druhého zapomněli, přestože bydlí pár bloků od sebe, a dneska najednou…

Chodí po nočních ulicích a povídají a povídají. Dobře se s ním kecá. Došli až nahoru do nedalekých Riegrových sadů. Nikde ani noha. Pavel se u stromu v jednom tmavém zákoutí docela klidně vymočil.

"Tobě se nechce?" zeptal se.

"Ne," řekl rychle Česťa, poodešel stranou a šel jakoby napřed. Některé projevy klukovské kolegiality se mu tak ošklivily, až mu přímo naháněly hrůzu. Ani mluvit by o tom nedokázal, ale současně ho to zvláštním způsobem rozrušilo. Je z toho trochu rozladěný. A přesto být tady s Pavlem je nesmírně… řekněme, zajímavé.

Dívají se na svítící panorama. V dálce září proslulý stokorunový pohled na Hradčany, tentokrát v noční variantě. Noc je teplá. Je už po půlnoci – magická doba, kdy se mohou stát zvláštní věci – a oni si stále ještě mají co říct. Už dlouho si s nikým tak nepokecal. Zvláštní.

Navždycky mu uvízl v paměti výjev ze školní tělocvičny. Kluci ze dvou tříd – béčka a céčka – měli společnou hodinu tělocviku. Česťa se těláku vždycky bál. Hlavně míčových her. Ani z matiky neměl takovou hrůzu, ačkoliv matika vůbec nebyla jeho silná stránka. Strach z tělocviku tajil, protože se za něj styděl. Když se nechal tělocvikářem přinutit, aby přišel do kroužku gymnastiky, dostalo se mu od něj pochvaly a uznání za cvičení na hrazdě. Těšilo ho to, ale – kdoví proč – styděl se ještě víc. Hvězda Pavel se ovšem nestyděl asi nikdy. Jednou se na těláku zjevil v bílém přiléhavém nátělníku (nahé svalnaté paže) a červenofialových šponovkách, které mu držely na recesistických elastických kšandách. Vytáhly mu šponovky v pase nahoru, takže v rozkroku se mu tenká červenofialová látka zařezávala mezi nohy, jako by to byly sněhobílé gymnastické šponovky špičkového závodníka, a obepínala mu nápadnou, plnou bouli v klíně. Boule byla hezky uprostřed, ani v jedné, ani v druhé nohavici. Od té fascinující vypoukliny Česťa nemohl odtrhnout oči. Dával si ovšem pozor, aby si jeho okouzleného pohledu nikdo nevšiml. Ve vytažených šponovkách se Pavlovi zřetelně rýsoval pevný malý zadek, a když dělal výmyk na hrazdě nebo kotrmelec, nevěděl Česťa, co se s ním děje. Duši mu svírala závist, obdiv a touha vypadat také jako svalnatý gymnasta. Nenápadně Pavla pozoroval. Samozřejmě jenom z dálky. Zblízka hrál normální nezájem. Na svůj věk měl Pavel slušné bicepsy a ramena, zkrátka „korba“. Pohled na tmavé chloupky v Pavlově podpaží se mu tehdy v tělocvičně ošklivil a současně ho zneklidňoval a nepochopitelně lákal. (Býval stydlivý puritán, kdoví proč.) Obdiv k Pavlovi v sobě úspěšně dusil. Dlouho se své štítivosti k některým tělesným jevům nezbavil, ačkoliv ho tělesná krása tolik vzrušuje. (Koho by nevzrušovala?) Rozporuplnost svých pocitů řešil tím, že se snažil na ně nemyslet. Lepší východisko totiž neznal.

Ještě teď musel naprázdno polknout, když se díval na nasvícené panoráma města a místo něj ve vzpomínkách viděl Pavlovu postavu v přiléhavém cvičebním úboru. Tím, jak elastický materiál zakrýval a současně náznakem prozrazoval tvary těla, byl snad ještě dráždivější než úplná nahota. A co teprve když Česťa později čím dál víc ulpíval pohledem na přiléhavých punčocháčích na nohou, zadcích a vyboulených suspenzorech baletních tanečníků! S bývalým spolužákem je mu příjemně. Zvláštní náhoda potkat se po letech. Čestmír se trochu chvěje. Že by to nebylo nočním chladem?

II.

Pavel pozval Česťu domů. Veliký třípokojový byt Bímových v cihlovém domě s ústředním topením ho nadchl. (Sám vyrostl v jedna plus jedna třetí kategorie.) Pavlův bratr je někde v nějaké internátní škole a vedle palandových postelí v dětském pokoji má Pája velkou nakládací činku, kterou mu opatřil otec. Pavel se okamžitě předvede a udělá ve stoji pár shybů činkou na prsa. Může doma cvičit – proto ty svaly. Síla Čestmírovi neimponuje, ale krása svalstva ho přes všechnu rozpačitou nechuť doslova uhranula, ať si to přiznává, nebo ne. Je mu z toho smutno nad sebou samým, ale přesvědčuje sám sebe, že je to normální. Sportovní těla se líbí každému. (Jde jen o to, do jaké míry.) Česťovi stále víc. Před Pavlovou maminkou, která do pokoje nakoukne, se Česťa cítí nesvůj. Jako by měl výčitky. Z čeho? Ve stejných rozpacích by byl, kdyby jeho matka věděla, jaké pocity k Pavlovi Česťou zmítají.

Pavlovo „zkus to taky“ rozhodně odmítá. Jednou, když Česťa ve školní tělocvičně vzpažil s velkou činkou, mu její váha nečekaně vyvrátila ruce za hlavu, ohnula ho do záklonu a povalila ho na zem. Spadl na záda, ale nic se mu nestalo, jenom mu před ostatními kluky bylo trapně. Otřes a úlek ho však na dlouho utvrdil v přesvědčení, že cesta ke kráse je dlouhá, bolestná, nebezpečná a že by ji nezvládl. Být krásný je tak těžké. Všechno krásné je tak nedostupné, nebo dokonce zakázané. Proč člověk touží po tom, co se nesmí nebo co „nejde“? No to přece nejde, nechce lidem připadat jako směšný úchyl nebo jako šikanovaný ubožák, kterého nikdo nebere vážně.

Dočetl se, že pro účely kondiční kulturistiky se rozlišují tři tělesné typy. Pyknik, zjednodušeně řečeno tlouštík, který bude celý život bojovat s tloustnutím. Astenik, zjednodušeně hubeňour, který i kdyby se s činkami udřel, nikdy nebude mít vypracované svalstvo, a to je Česťa. A atletik, neboli svalovec, kterému svalová hmota po cvičení přibývá přímo před očima, a to je Pavel. Česťa začíná s kondiční kulturistikou každý rok, vždycky na podzim, a vydrží to jen na začátek jara. Pak následuje únava a rozmrzelost, čemuž se odborně říká přetrénovanost.

Jednou se v posilovně při leg pressu (vzpírání velké činky nohama v lehu na zádech) tak namohl, že druhý den ráno, když šel do školy, ke svému úžasu zjistil, že nemůže sejít se schodů z pátého patra. Namožené svaly na zadní straně stehen ho tak bolely, že měl obavy z nějakých trvalých následků. Při chůzi po rovině si však žádné namožení neuvědomoval. Nepochopitelné.

Ten, kdo je schopen mezi palcem a prostředníkem jedné ruky obejmout své zápěstí na druhé ruce a prsty se dotknout, není vhodný typ pro kulturistiku. Má tenké kosti, na kterých velké svaly nenarostou. A naopak, kdo má tlusté kosti, vyvinou se mu na nich po cvičení mohutné svaly. Takový typ je Pavel.

V zimě Pavel nosí krásnou vysokou čepici z umělé kožešiny. Je žlutohnědá, má tvar štíhlé, hranaté lodičky, vpředu i vzadu se špičatou hranou. Sedí mu na hustých, lesklých a vlnitých vlasech elegantně jako dort nebo jako královská koruna. Čestmírova hříva může suverénně soutěžit s Pavlovou (však je na ni také hrdý, samozřejmě tajně), ale Pavel má vlasy tmavší. Přímo černohnědé jako hořkou čokoládu. (Hnědou barvu nerad, ale pokud jde o vlasy – a o Pavla – je to něco jiného.) A oči také hnědé. I krásně klenuté nápadné obočí. A řasy má delší a dokonce krásně prohnuté jako dívka. Nepatrně vystouplé lícní kosti, bradu jako kovboj – ostře řezanou dolní čelist. Rty má velké, plné, jemně vykrojené do fantastické vlnovky. Rysy obličeje jako socha. Oči se mu lesknou… a vůbec. Jak se někdo může přírodě takhle povést? Příroda je nespravedlivá, když naděluje.

Na jazykovce je Čestmír jediný kluk ve třídě asi s patnácti spolužačkami. Se všemi je zadobře, ale jako jediný cizorodý prvek je stále předmětem pozornosti, o kterou moc nestojí. Na gymplu byla ve třídě s humanitní specializací alespoň třetina kluků, ale stejně žádného blízkého kámoše neměl. Jen spolužáky. Postupem času s údivem zjišťuje, že ani ty nejhezčí holky – a některé jsou fakt kus – ho neupoutaly tolik jako – Pavel. Dnes na něj myslel celou hodinu při reáliích anglofonních zemí. Uvidíme se zítra?

III.

Zrají třešně. („Jó třešně zrály, sladký třešně zrály a já k horám v dáli jsem hnal svý stádo dál…“) Česťa náhodou ví o třešňovce za Prahou. Údajně nikomu nepatří a nikdo se o ni nestará. Co někdo neotrhá, čili neukradne, to na stromech každý rok shnije. Pavlův otec půjčil synovi rodinný motocykl – starou tmavočervenou Jawu třistapadesátku, vybavil ho taškami a dovolil mu jet na polní pych, aby se rodina zdarma zásobila vitamíny. Pavel má řidičák teprve nedávno, ale řídí bravurně. Zase jedna věc, která Česťovi neimponuje. Nikdy neměl sympatie k frajerům na motorkách. Ale to právě Pavel pod pevnou rukou otcovou vlastně ani není.

Když Česťovi odpoledne končila směna v podniku, kde za pár korun dělal téměř symbolicky prázdninovou brigádu jako pomocná síla (psaní na počítači a pochůzky všeho druhu), čekal na něj Pavel na Těšnově s červeným rodinným miláčkem. Naposledy jel Čestmír na motorce se strýcem jako malý kluk. Připadá mu, že posadit se za Pavlova nádherná záda v tenké zářivě modré bundě, opřít se o něj, přitisknout se koleny k jeho bokům a zezadu se ho chytit v pase, nebo dokonce kolem pasu (ani za nic!), by si Bíma mohl nějak špatně vykládat. Ještě si bude myslet, že ho ohmatávám. Jak se vlastně normálně sedí vzadu na motorce?

Popojíždějí od semaforu k semaforu, on sedí odtažen od Pavla, jednou rukou se drží nosiče, který má za zadkem, a druhou za chromované držadlo na boku motocyklu pod sedlem.

„Chyť se mě, spadneš!“ křičí na něj Pavel zpod přilby.

„To je dobrý,“ odpovídá mu rozpačitě a dělá, jako by nic.

Vidí před sebou zastřižené vlasy na Pavlově krku pod přilbou a neví, co vlastně cítí. Krásné zvlněné vlasy. Jak se to vlastně drží ti frajeři, když jedou dva na motorce? Je možný, že by ten zadní držel toho, co řídí, v náruči?

Chvílemi má opravdu pocit, že spadne. Jak se má normálně držet spolujezdec? Co je vlastně normální?

„Nakloň se do strany,“ volá dozadu Pavel, když projíždí zatáčku.

„Cože?“

Motor řve, vítr sviští.

„Když se nakloním, tak se musíš taky naklonit, nebo se rozsekáme.“

„Já vím.“

On ví, ale jak se má naklonit, když sedí jen tak tak na konci sedla jako vosa na bonbónu a neví, čeho se má držet.

„Kruci, sedni si blíž ke mně. Dyť se rozšviháš. Máš tam málo místa?“

Pavel nervózně poposedává dopředu, aby mu udělal místo. Jawa už skáče po kočičích hlavách předměstské silničky.

„Musíš se mě držet.“

To by právě Česťa strašně rád, a nejen proto, aby nespadl. Ale nepřizná to ani sám sobě. Nevzal by Pavla kolem pasu za nic na světě, i když by to byla nádhera. To by přece bylo blbý.

Pavel je občas vůči Čestmírovi nervózní. Jako by od něj čekal něco, co Česťa nedokáže splnit. Někdy se na něj Pavel dlouze dívá, až je z toho Česťa v rozpacích. Musí uhnout pohledem a začít o něčem mluvit. Nedá se v té chvíli mlčet. Že by myslel na totéž jako on? (Ale já přece na nic nemyslím.) Ne, to určitě ne. To je jenom jeho představa. Přání otcem myšlenky.

Česťa se nechce prozradit. Bojí se, aby Pavel nepoznal, jak je s ním rád. Taktizuje, dělá fóry, když se domlouvají, kdy se příště zase uvidí. Aby si hezoun Pavel nemyslel, že na něm nějak zvlášť visí. Ale pak mu Čestmír stejně zavolá, aby šel ven. A když Pavel nemůže, je Česťa velice zklamaný. A smutný, což si ovšem nechce přiznat. Nemá nikde stání, stále myslí na to, kde asi Pavel je a co dělá. A s kým. To vypadá, jako kdybych… no jo, je to tak… jako kdybych… to… žárlil. Taková blbost. Žárlit na kluka! A proč je Pavel tak bezvadnej? Určitě je taky rád, když se spolu bavíme. Vím to. Ale jak to můžu vědět? Kdoví, co si ve skutečnosti myslí. Že by čekal nějakou sympatii? Když se jí od zdrženlivého (ze všech sil zdrženlivého) Česti nedočká, urazí se, stáhne se do sebe a mluví najednou studeně a lhostejně. Normálně. Po klukovsku. Když ty nic, tak já taky nic. Není to však jenom klamný dojem? Přání otcem myšlenky? Co by ale mohl kluk od kluka očekávat?

Vylezli na strom a češou nádherné veliké, lesklé třešně. Nemůže se na Pavla vynadívat. Pavel jí neumyté třešňově červené třešně (tady určitě nikdo žádný chemický postřik neprovádí) a vyplivuje pecky. Česťa má radostný pocit (proč?) a současně se cítí jaksi nespokojeně (proč?). Občas bývá podrážděný, ale to nic neznamená. Je to asi to, čemu se říkalo vnitřní rozervanost, když ve škole probírali romantismus v literatuře. Zarazilo ho tenkrát, jak je to slovo výstižné. Ten drásavý výraz v sobě přímo cítil, ale nikdy by touhle sentimentální přepjatostí neoznačil sebe. Vždycky se snaží být racionální, střízlivý, věcný, bez sentimentu, bez silných emocí.

Je mu ale tak hrozně, že se nedokáže soustředit ani na tak bezmyšlenkovitou činnost, jako je trhání třešní. Ve škole je často duchem nepřítomný. S Pavlem stále zavádí řeč na sexuální témata. Opatrně oťukává jeho názory. (Ale co vlastně chce zjistit?) Ty řeči musí Pavla taky dráždit. Česťa krouží kolem ožehavých otázek jako můra kolem plamene svíčky, stále ve střehu, stále připraven ucuknout a předstírat, že o nic nejde. A jde snad?

Vyšli na holý skalnatý ostroh, čnící vysoko nad zákrutem Vltavy, která se severně od Prahy zařezává do terénu hlubokým údolím. Vede sem Pavla úmyslně, aby slyšel, co řekne nádhernému pohledu na krajinu. Když je jasno, je odtud vidět v dálce Říp. Pavel je nadšen. Česťa také.

Stojí na okraji skalního srázu a dívají se do údolí zarostlého domečky, mezi kterými se hraboší auta jako barevní broučci. Tamhleten žlutý kabriolet je veterán felície. A tamhleten modrý je fiat. Pod lesnatou strání jim pod nohama rachotí rychlík. Žene se po dlouhém pravidelném oblouku lesklých, strojově přesných kolejí, lemujících říční břeh. Pohled na řeku jako z letadla. Vlak vypadá z výšky nesmírně dlouhý. Léto je taková nádhera!

„Tady je vidět ještě líp,“ ukazuje Čestmír a slézá po skále kousek dolů. Sedne si na sluncem vyhřátý kámen a podívá se na Pavla, stojícího nad ním.

„Neblbni, nelez tam,“ varuje ho krásný kamarád.

„To je dobrý. Tady se mi nemůže nic stát. Tyhle balvany znám,“ uklidňuje ho Česťa.

„Nespadni mi tam,“ stará se Pavel.

Česťa se po něm otočí a jejich pohledy se setkají. Dívá se tak zvláštně. Česťa nevěří svým uším. Řekl „nespadni mi tam“? Mi? Mi? Jako by byl Česťa jeho. Jako kdyby k sobě patřili. Jako kdyby na něm Pavlovi nějak zvlášť záleželo, jako kdyby o něj měl velký strach. Jeho rozpaky snad už nemohou být větší. Jedno kratičké slovo ovšem nemusí nic znamenat. Dvě hlásky, pronesené možná jen bezděčně, nemusí znamenat vůbec nic. Možná v jednom krátkém slově hledám něco, co v něm vůbec není. Je, nebo není? Jak to mám poznat? Dá se věřit pouhým pocitům?

Nevydržel Pavlův upřený pohled (veliké tmavé lesklé oči – přece není možné, aby říkaly to, co v nich vidím, to přece nejde) a otočil hlavu do krajiny. Teď by měl něco udělat, něco říct. Co se dělá v takových momentech? Přece se nebudu chovat jako ve filmu. (Zbabělec si štěstí nezaslouží. Ale proč je zbabělec zbabělý?) Vzrušením se v něm všechno vaří. To nesmím, nesmím být deviant, kterýmu se lidi budou posmívat.

Podíval se na vlak v závratné hloubce pod sebou – a najednou se mu zatočila hlava. Z čeho? Tolikrát se odtud díval na Vltavu a nikdy se mu hlava netočila. Začal se drápat po kamenech zpátky nahoru k Pavlovi. Seděl jenom asi o metr níž než Pavel. Žádný problém dostat se k němu, ale když už je skoro nahoře, podlomí se mu kolena a noha mu sklouzne po drnu vysoké trávy. Najednou nedokáže vylézt na obyčejný nevelký balvan. Je to, jako by nedokázal překročit dva schody najednou. Padl dlaněmi na zem, ale okamžitě vyskočil a znovu stoupá nahoru. Byl by samozřejmě vylezl sám, ale Pavel přiskočil a už ho drží pod rameny a táhne ho nahoru k sobě, jako kdyby Česťovi hrozilo zřícení do propasti. (Pavel tu starostlivost trochu přehání. Proč? Červenou knihovnu Česťa nikdy nečetl, ale takhle nějak si ji představuje.)

„Říkal jsem ti, abys tam nelez, ty mozku.“

„Nic se neděje, já bych to vylez sám,“ směje se Čestmír, „jenom jsem zakop.“

Stojí těsně vedle sebe. Pavel ho vlastně doslova drží v náruči. Česťa cítí v hlavě tlak. Je mu… je mu… jak mu je? Nepopsatelně. Letní krajina středních Čech v té chvíli spustila pěvecký chór jako ve finále celovečerního filmu. V Čestmírovi všechno hraje. Má Pavla tak blízko jako ještě nikdy. Teď by stačilo tak málo… jen jeden malý pohyb… Ale jaký?… A co když bude trapnej? (Jen nebýt směšný!) Co když se jeho pocity mýlí? To přece nejde… Vylézt na jeden nevelký kámen je někdy tak těžké. Mám, nemám?… Vteřiny v krku přímo bolí napětím… Ne, filmový happyend se nekonal… Uhnul očima. Pavel také. Všechno odezní do ztracena… Nic se nestalo…

Odcházejí po skalním ostrohu zpátky k motorce na kraji třešňovky. Neudělal nic, neodvážil se. Ani on, ani Pavel. Česťa ještě neví, že promarnil jedinečnou příležitost, jakých život nedává mnoho. (Uvědomíme-li si, že právě nastal klíčový okamžik, zmocní se nás tréma, což je strach. A nezmocní-li se, neuvědomíme si.) Na svou chybu přijde až za hodně dlouho. A kolik jich ještě udělá… Štěstí žádá odvahu. (Proč téhle otřepané frázi nikdy neuvěřil?) Jde ale to, co nejde?

Česťa to neví, a přesto se dnes cítí šťastný. Cestou zpátky do Prahy se Pavel, naopak skoro nešťastný, zeptá:

„Proč se mě nechceš chytit? Copak smrdím, nebo co?“

„Ne, to ne, to vůbec ne…“ Česťův překvapený údiv. Trapnost okamžiku je přímo nesnesitelná. To jsem nechtěl, tak to přece není.

Když se Pavel na hladkém asfaltu naklání do zatáčky, má Česťa pocit, že musí vyrovnávat a naklonit se na opačnou stranu, aby nespadli, ale Pavel od něj chce pravý opak.

Proč se jiní kluci nestydí držet se na motorce kolem pasu? Protože jinak se na mašině jezdit nedá. Česťu cestou zpátky popadla rozvernost – no co, když tak je to jen fór – a posadil se těsně za Pavla, přitiskl se roztaženými stehny k jeho zadku, ne, rozkrokem se k němu tisknout nebudu, nalehl mu hrudníkem na záda a chytil ho rukama v pase. Aby si doopravdy nemyslel, že se mi oškliví. Ulevilo se mu nejen proto, že přestal mít pocit, že každou chvíli z motocyklu sletí jako pytel třešní.

„No konečně! To je dost,“ zareagoval Pavel do řevu motoru a dokonce vyhodil jednu ruku do vzduchu a zakroutil hlavou v přilbě. Naštěstí se ale hned zase chytil řídítek.

Ještě že spolujezdec nemusí nic odpovídat. Stydí se. Za to, že se styděl. Drží kamaráda v náruči jako dosud snad nikdy a má vítězný pocit. Překonání sebe sama. Malé vítězství je také vítězství, ale stačí malé vítězství ke štěstí? Tělem se mu rozlévá blaho. Vlastně je ta jízda na motorce dobrá záminka ho obejmout. Někdy mi věci nedochází včas. Škoda, že jízda už brzy skončí. A to blaho se mu šíří z hlavy po zádech a po hrudi až do břicha (nebo je to jen mrazení od svištícího větru?) a začíná se mu soustřeďovat mezi nohama. Ne, to ne! To snad ne. Teď a tady? Co když to Pavel pozná? Trochu se od něj rozkrokem odtáhne. Ne, to nic neznamená. To je jenom nevinné překrvení. To přejde. To jenom zastydlá puberta… (Jakápak zastydlá?…)

Nevšímá si tělesného vzepětí, které ho prozrazuje, a nechce si zkazit radostný pocit. Když na to nebudu myslet, tak to přejde. (To určitě. Už to někdy přešlo samo?) Dokonce se osměluje natolik, že při pomalém dojíždění k semaforu Pavla polechtá v podpaží. Motocyklista srazí lokty k tělu a se smíchem zařve:

„Vole, nech mě, nebo se vybouráme!“ (Kolik kluků už se zabilo na motorce? Každou chvíli je o tom v televizi.) Pavlova hrubost nic neznamená, nemyslí to tak, ale nepatří mezi mozky, které nedokáží říct větu, ve které není alespoň jedno „vole“. Není mu vidět do obličeje, ale teď je asi tak trochu mimo sebe.

Celou cestu se spolujezdec vzadu drží Pavla oběma rukama. Jako klíště. To se smí. Jinak se přece jezdit nedá. (Záminka je to senzační.) Chytí se ho jednou dlaní za rameno. Pod bundou hutný deltový sval. Červená jawa teď řeže zatáčky bez problémů.

Když v jejich ulici slézají z motocyklu, celí zkřehlí, je mu moc líto, že už jsou doma.

IV.

Začali spolu chodit na karate. Česťa, který by byl ve škole udělal všechno, jen aby se mohl ulít z tělocviku, teď po maturitě dobrovolně chodí cvičit. A ještě za to platí. Karate není jen silové mlácení. Karatista musí pohledem vycítit, co udělá soupeř v příštím zlomku vteřiny, a předejít ho. Karate má složitou, propracovanou jemnou techniku. Inteligentní sport. Tím imponuje. Karate je v módě. A je to výborná průprava pro celkovou tělesnou kondičku. Přesvědčila ho bílo-fialová brožurka o československé škole karate. A hlavně – chce tam chodit Pavel.

Bíma se dostal do skupiny pokročilejších, protože je fyzicky zdatnější – udělá najednou víc dřepů než Česťa. Při tréninku se stále dívá, s kým Pavel cvičí ve dvojici, ale při rozcvičce a závěrečném uvolňovacím cvičení jsou spolu. Když mu kotníky drží Pavel, udělá Čestmír víc sedů-lehů, než když cvičí s někým jiným. Snaží se víc vydržet. Pohled na Pavlovo tělo na něj působí nesmírně silným dojmem. Kdyby tak věděl. A co když ví? Nebo co když tuší? Občas se dívá, jako by… (Houby. No prostě se mi líbí jeho svaly, no. To je všechno. Jinak na něm nic není. A mě to nezajímá. Obyčejný kluk. Co má být?)

Tepláky na kšandách tentokrát nenosí, ale zato má modré trenýrky s vysokými rozparky na bocích a s bílými lampasy. Když se rozparek rozevře, je vidět nahý bok málem až do pasu. Ten musí mít vždycky něco zvláštního. Česťa mu očima chtivě (ale tajně) sahá do rozparku, když to Pavel nevidí (jednou to viděl, přistihl jeho pohled, ale Česťa to rychle zamluvil, aby k tomu Pavel nestačil nic říct). O dráždivých rozparcích se mezi nimi prostě nemluví. Jako by neexistovaly.

V.

S Pavlem se na karate často baví dva vysokoškoláci. Zvlášť jeden z nich. Jednou odchází Pavel po tréninku s nimi, a ne s Česťou jako obvykle. Česťa se ještě v šatně převlékal, když ti dva vzali Pavla s sebou. Jede zimním večerem domů sám a roztrpčen. Pocit, že byl zrazen a podveden, neustále zahání. Vždyť je to jedno, nic se nestalo, co by vlastně od něj chtěl. Nedokáže již ani rozpoznat, zda má právo být uražený, že na něj kamarád nepočkal. Urážejí se normální kluci v takovém případě? Normální? Proč normální? Já snad přece jsem taky normální.

Mně je to jedno. Ať si jde, říká si v tramvaji, ale stále přemýšlí, kam asi s nimi mohl Pavel jít. A proč. Proč nejel se mnou?

Na příštím tréninku se snaží být normální. Nemá důvod být uražený. O nic nejde. Nikdo si nesmí všimnout, že mu na někom záleží. Celý trénink se však dívá, kde je v tělocvičně Pavel a jeho dva noví kamarádi z „vejšky“. Po cvičení se ve sprchách se všemi třemi baví, jako by se nic nestalo. Kluků je ve sprchárně plno, fungujících sprch jen několik. Málem se musí stát u každé sprchy fronta. Čeká, až bude volná sprcha a povídá si s vysokým, štíhlým studentem, se kterým minule po tréninku Pavel odešel. Oba čekají u sprchy, pod kterou se mydlí Pavel, a všichni tři se na sebe střídavě kradmo dívají. Tady poprvé v životě vidí Pavla nahého. Ale není mu to nic platné, protože si ho tady stejně nemůže moc prohlížet. To se přece nehodí. Ještě si toho všimne a bude trapas. Kolem plno lidí… Co bych na něm taky měl vidět?

Druhý vysokoškolák, také nahý, stojí s ručníkem opodál a občas mu uklouzne pobavený úsměv. Nechce mít s celou situací nic společného, drží se stranou. Jako by byl nad věcí. Jako by věděl něco, co Česťa neví.

Na příští trénink Pavel Bíma nepřišel. Nějaké nachlazení. Česťa po tréninku odchází s Bímovým novým kamarádem. Chce se od něj nenápadně dovědět, co je mezi ním a Pavlem. Nedozví se nic. Vysoký student si dává pozor, aby nic neřekl. Naopak sám Česťu oťukává. Jak dlouho se s Pavlem zná a podobně. Zkoumavě si Česťu prohlíží a vyptává se na různé bezvýznamné podrobnosti o něm i o Pavlovi. Čestmír má dojem, že o něj má velký zájem. O něj, nebo o Pavla? O co mu jde? Student navrhuje, aby zašli někam do vinárny na něco „ostřejšího“. On ale nejde, má z něj nedobrý pocit. Kdyby se ho mohl na rovinu zeptat… Ale na co vlastně? Nakonec je rád, když se ho zbaví a jde domů.

Když se Pavla ptá, kam šel tenkrát po tréninku se svými novými kamarády, Pavel jen mávne rukou a otázku zamluví. Kašle na ně. A opravdu. K Česťově úlevě si už dvou nových známých v tělocvičně téměř nevšímá. Něco mezi nimi nevyšlo. A Česťa je rád. I když mu to vlastně může být jedno. Jeho to přece nezajímá.

VI.

Když jel Pavel v létě o prázdninách na vodácký tábor na Slovensko, nemohl se Česťa dočkat, až se vrátí. Z plavby po Hronu dostal od Pavla pohlednici. Jaké to tam asi je? On se určitě všude rychle spřátelí. Po kolika asi spí ve stanech? Kolikátého se má vrátit?

Pavel je děsně na holky. Samozřejmě. Jako každý kluk. Každý? Vždycky, ještě na základce, musel být ve všem nejlepší. Říkalo se, že ho otec nutil, aby ve všem vynikal. Vypráví, jaké to bylo na diskotéce, jak senzační je ta bezvadná kočka, která zpívala v jedné soutěži mladých talentů a dala mu svůj telefon. Byl u ní, když byla sama doma, a bylo to fantastický. Co bylo fantastický?

Teď jen mlčí a poslouchá. Pavel Bíma se vždycky tak trochu vytahoval, ale přesto, i když teď Pavlovi věří asi tak polovinu z toho, co vypráví, je mu divně. Závidí mu hezkou zpěvačku? Závidí mu rychlé úspěchy? Připadá si vedle něj méněcenný? Vždyť o nic nejde. To je přece normální, že Pavel chodí s holkou a že se líbí, když je tak hezkej. Proč jsem tedy tak skleslej? Pavlovo chvástání o tom, jak na něj holky letí, je vždycky jako nečekaná ledová sprcha. Určitě se mýlil, když si Pavlovy občasné dlouhé pohledy vykládal tak, jak si nechtěl přiznat, že by si je rád vykládal. Ještě, že jsem nedal nic najevo. Byl by to trapas jak Brno.

Srpnové pozdní odpoledne. Rozžhavené dláždění se proti slunci leskne, až z toho bolí oči. Pavel se rozloučil a spěchá pryč. Má rande. V sousední ulici bydlí holka, se kterou chodí. Česťa osaměl. Najednou nemá kam jít. Neví, co dělat. Nuda. Do ničeho se mu nechce. Únava z horka. Pavel mu chybí. Vykašlal se na mě a klidně si jde pryč. Co teď? Jak se vyrovnat se situací, kdy je někdo pro někoho tím nejdůležitějším a ten druhý je pro toho prvního jenom druhý? Nebo kolikátý? Hnusné vedro.

„Na co myslíš, Čestíku? Co se tak tváříš?“ ptá se matka.

„Na nic.“

„Tak co je s tebou?“

„Nic. Co by se mnou mělo bejt?“

Ještě že otec si ho nevšímá. A brácha má svoje zájmy. Naštěstí. Česťa se dívá z balkónu na ulici. Ona bydlí tamhle za rohem. Slunce mu svítí do očí. Ohlazené kostky chodníku se lesknou, až to bolí. Není tamhle Pavel? Ta tmavá silueta proti slunci. Je možné, že bych ho na takovou dálku poznal? Jasně, to je ON! (Jeho poznám vždycky.) Reflexivně se schoval, aby ho Pavel neviděl. Ještě by si mohl myslet, že ho vyhlížím, nebo že ho šmíruju. (Ale vždyť je to blbost.) Jen nenápadně vykoukl a znovu se podíval, kam jde. Pavel ho uviděl a zamával mu. Jasně, že mě viděl, když slunce svítí přímo na mě. Jsem tady na ráně. Za pár minut je Česťa venku na ulici.

„Říkal jsi, že máš rande.“

„No, jenomže ona musela jít domů. Mají doma nějakou návštěvu.“

Asi to nebude tak žhavé, jak Pavel říkal. Česťa se cítí tak trochu spokojeně. Letní večer je překrásný. Slunce zapadá a pohled z Vítkova na rudou oblohu kolem Hradčan je kouzelný. Až do tmy jsou spolu venku. Chce se mu létat. Ale jen dokud Pavel nemá další rande.

„Co je s tebou?“ ptá se Čestmírova matka.

„Nic.“

„Chodíš jako bez ducha. Stalo se ti něco?“

„Ale nic.“

„Co je ti?“ naléhá máti, když slyší, jak se v noci převaluje v posteli a nemůže usnout. (Kluci nebrečí.)

„Na co pořád myslíš? Stalo se něco ve škole?“

„Nic se nestalo. Proč by se mělo něco stát?“

Jediný, co ji vždycky napadne, je škola. Nic jiného než pořád škola. Jako kdyby nic jinýho neexistovalo.

„Nezamiloval ses náhodou?“ směje se ráno máti.

„Prosím tě…“

Česťa se sebere a jde raději pryč. A kdyby, co by na tom bylo k smíchu? Proč se tomu směje? Pro dospěláky je všechno, na čem mi záleží, jenom nějaká hloupost. Jaký bych já moh mít trápení, že jo? Jenom školu a jinak samý hlouposti. Jenom ty jejich starosti jsou důležitý. Ty moje jsou jenom k smíchu. Vlastně ano, jakýpak důvod k smutku? Ať si On dělá, co chce. To se přece dalo čekat… Určitě teď jsou spolu. Nebo na ni aspoň myslí. Matka by byla ten poslední člověk, kterému by přiznal, o čem uvažuje. To nesmí vědět nikdo.

VII.

Chodit o Vánocích na půlnoční koncert je velká móda a recese. Mládež bere půlnoční koncert jako příležitost večer si na ulici zařádit, stejně jako třeba lampiónový průvod nebo ohňostroj nebo Mikuláše. O Vánocích kupodivu napadl sníh.

Pavel, jeho kočka a Česťa jedou večer po desáté hodině do strahovského kostela. Pavlovu Janu ještě nikdy neviděl. Snaží se být veselý a příjemný. Přesvědčuje sám sebe, že je mu jedno, že se Pavel s Janou v tramvaji drží za ruce a něžně se na sebe dívají. Neví, zda má dělat, že to nevidí, nebo si je kvůli tomu dobírat. Z počátku to snáší docela dobře, ale ve skutečnosti je mu hrozně. Nečekal, že vidět Pavla s Janou, jak cukrují, bude pro něj tak těžké.

Ale vždyť o nic nejde… to mi přece nemůže vadit… co je mi do toho? Snaží se sám sebe přesvědčovat, že je všechno v pořádku, že to zvládne. Potom se však v něm něco začne lámat. Něco se musí změnit. Rozervanost vrcholí. Je to marné, už to dál nevydrží. Takhle to už dál nejde. Při koncertě v něm uzrálo rozhodnutí. Tiše se připravovalo celé měsíce a teď na konci prosince spadlo jako hotový plod ze stromu.

Překvapilo ho, jak na něj působí hudba. Uvědomuje si, že je naměkko. Myslí na ty dva, kteří stojí vedle něj. Je tu jako křen. V přítmí vysoké chrámové lodi, plné lidí, u paty obrovitého sloupu si Pavel k Janě dovolí víc. Česťovi to samozřejmě neujde. Prostorou duní varhany, kamenné tuny barokních ornamentů se vznášejí ke klenbě, z kůru se nečekaně rozjásá stříbrný hlas operní pěvkyně (nevěděli, že tu bude také zpěv) a Pavel s Janou se ve stínu kamenného sloupu nenápadně líbají. Nádherné akordy (nic tak krásného vůbec nečekal, jak byl celou cestu sem zaujat naoko lhostejným pozorováním Jany a Pavla), vánoční atmosféra (nic než sentiment), noční nálada (noc jako noc), čerstvý sníh v modré tmě (zítra z něj bude břečka), rozzářenost, kterou Pavel nedokázal a ani se nenamáhal utajit (už se zase musí vytahovat, jako kdyby to, že má holku, byla kdovíjaká senzace) – to vše vykonalo své.

Pohled na něžné štěstí milenců byl poslední kapkou, která protrhla tenkou přehradu hraného sebeovládání. Nahromaděné napětí se provalilo. Napadlo ho řešení. Rázné a drsné. Vlastně přímo surové. Ale dokážu to vůbec?

Cestou zpátky noční Prahou se už ani nenamáhal předstírat, že je všechno normálka. Už to nezvládl. V přeplněné tramvaji pod ostrými zářivkami již mlčel jako zařezaný.

„Co nic neříkáš?“ zeptala se ho Jana. Nevěděl, jak zareagovat. Ona za nic nemůže. Za všechno si může sám. Jako vždycky. Už se to nedá vydržet. Už to trvá moc dlouho. Nejlepší by bylo s tím skoncovat. Useknout to. Rázně a jednou pro vždy. Ví, jak to bolí, a ví také, že to pomáhá. Už jednou to udělal. V poslední třídě. Na konci základní školy se rozešel s dětstvím a současně s jedním kamarádem, který pro něj moc znamenal. Moc, „nezdravě“ moc. Teď se to opakuje, jenom tentokrát s někým jiným. Tehdy se cítil stejně jako teď, jenomže dneska je to mnohem horší, protože silnější. Myslel si, že tenkrát na základce to v něm definitivně skončilo, že si to navždy zakázal. Sám sobě popřel, že ke spolužákovi cítil, co cítil. A ono se to po čase vrátilo s ještě větší silou.

Když po půlnoci vystupují z tramvaje, je Česťa rozhodnut, že nejlepší bude udělat to hned. Jestli to neudělá dnes, nebude do rána spát. Už to nevydrží. Je nádherná sněžná noc. Ulice je bílá. Tolik sněhu už dlouho nebylo. Jsou právě před kinem. Tady se tenkrát potkali. Tady to začalo.

„Pavle, moh bys jít kousek stranou? Něco ti chci říct. Jenom na minutu.“

Jana čeká opodál, až se k ní Pavel vrátí a doprovodí ji domů.

„Co se děje? Jsi dneska ňákej divnej.“

„Pavle, mám tě rád.“ (Opatrné slovo rád nemusí znamenat nic zvláštního, miluju by bylo trapné – jen se nezesměšnit, ani teď, když nastává konec.)

„Moc. Moc tě mám rád. A už to nemůžu vydržet. Nic od tebe nechci, ale už nemůžu. Nevím, jestli mi rozumíš. Je mi strašně… Už se s tebou nebudu vídat. Je mi hrozně. Měj se hezky. Ahoj.“

A je to venku! Konec! Jak jednoduché. Šlo to tak rychle. Na vylíčení toho obrovského, nevyjádřitelného problému, který tíží jako balvan, najednou stačilo tak málo slov. Ještě večer, když jeli na koncert, si neuměl představit, že by mu něco takového řekl. Tak jednoduše se dá vyjádřit taková tíha. Během několika vteřin je odhaleno tolik napětí. A teď se může zřítit svět.

Pavel ani nestačil něco říci, Česťa se otočil a šel domů. Bylo to celé tak krátké. Bez okázalosti, bez dramatičnosti, bez patosu. Střízlivě, věcně, otevřeně. Jednoduše, přímo a stručně. V té chvíli se v něm protrhla Orlická přehrada. S řevem se vylila a zničila mezi nimi naprosto vše. A nastal klid. Od té doby s Pavlem již nikdy nemluvil. Od té chvíle se mu nesmírně ulevilo. Jako tenkrát na konci základní školy.

Ještě dlouho na Pavla myslel – ve škole, na ulici, v posteli, v autobuse… (marně si to zakazoval), ale když se potkali, nanejvýš mu odpověděl na pozdrav. (Neodpovědět by byla křeč a hysterie. Nebude přehánět. Nic jsme si přece neudělali.) Sám však Pavlovi již nikdy neřekl ani slovo. Nekompromisně si to odpíral. Nic mu nezazlívá, nic nechce (nic chtít nemůže), ale když Ho potkal na ulici, musel se donutit dívat se jinam, aby neviděl jeho oči, jeho vlasy, rty, ramena, jeho chůzi… Nechtěl slyšet jeho hlas, když mu vyčítal:

„Česťo, to přece nemyslíš vážně…“

Pochopil, nebo nepochopil? Kdo ví.

VIII.

Po tolika letech na tom už snad nezáleží ani jednomu, ani druhému. Pavel se prý oženil s Janou a odstěhovali se. Po mnoha letech je oba viděl, když přijeli do jejich ulice. Asi navštívit rodiče. Vystupovali z novotou svítící fabie (pravděpodobně dar od tchána) a vedli za ruku malého caparta. Jizvy se již zahojily. Bylo by trapné předstírat, že je nevidí, nebo že je nezná. Alespoň z úcty ke vzpomínce na to, co pro něj kdysi tolik znamenalo (nebo ze sentimentality?), je Česťa pozdravil, když se na chodníku míjeli. Bylo to kousek od kina. Dneska se tomu dokáže i usmát, tenkrát měl pocit, že mu praskne hlava.

Ona si ho kupodivu asi pamatovala, protože s úsměvem odpověděla. (Asi je to hodná holka. Řekl jí tehdy Pavel, proč s ním Česťa přestal mluvit?) Ale Pavel se tvářil, jako kdyby byl hluchý nebo němý. S neutrálním, hrdým a studeným výrazem si vedl svého potomka a Česťu minul mlčky jako věc. (Oplácí mi moje odmítání s ním mluvit? Po tolika letech? Kdo z nás dvou byl tenkrát vlastně ten odmítnutý?) Čestmír mu to však vůbec nezazlíval. Dokonce měl tak trochu pocit, že je tentokrát lepší než Pavel. Dokázal se přemoci a první řekl:

„Ahoj.“

To Pavel mu nedokázal odpustit. Uražená pýcha. Nebo že by i Pavlovi zbyly jizvy? To by musely být hodně utajené jizvy…

Kdo ví, jak se tenkrát vlastně věci měly. Možná že se tenkrát Čestmír rozhodl špatně (ještě dlouho mu potom bylo teskno, ale nepovolil a už s Ním nepromluvil), vlastně určitě se rozhodl špatně. Tenkrát ovšem lepší řešení neviděl. A nikdy na žádné lepší nepřišel. Existuje vůbec lepší rozhodnutí? Šel dál a smutně smířen se usmíval nad svými vzpomínkami. Bylo to tak, jak to bylo. Promarněná šance. Jedna z mnoha. Zkrátka život.