Zlaté a černé korálky

Španělská konverzace ve středu odpoledne bývala snad nejpříjemnější hodina za celý týden. Poloprázdná budova střední školy byla ospale tichá. Dopolední nervózní šum, stále prosáklý možností, že se bude zkoušet, se odpoledne jakoby vypařil. Konverzace se vždycky vyvinula do ztracena do docela příjemného povídání. Profesorka ráda vyprávěla o svých cestách do Španělska. Reálie dané země ke studiu cizího jazyka patří. Skoro pokaždé však nakonec sklouzla k obecně platným životním moudrostem. Že by o svých životních zkušenostech mluvila například profesorka matematiky nebo nějaké jiné exaktní vědy, si Víťa neuměl ani představit. Kantoři většinou působili dojmem, že jim jde především o to, aby stihli odvykládat, procvičit a vyzkoušet to, co ukládají osnovy, a potom aby od té bandy líných polopsychopatických adolescentů měli pokoj. Na filozofování o životě, o politice nebo o Španělsku si našla čas většinou jen ona – zevnějškem většinou nenápadná, až trochu ležérně prostá, a přesto vždy jaksi noblesní, křehká a elegantní španělštinářka mezi čtyřicítkou a padesátkou. Pozornost upoutávalo jenom její nalíčení. Tehdy módní lehce svítivá modrozeleň na víčkách jí dodávala nevšednosti. Na její hodiny se těšili i ti, kterým španělština moc nešla. Víťovi šla. Ze všech předmětů ho bavila nejvíc.

„… a odtamtud jsme jeli až úplně dolů na jih k moři. A teď si představte, jak jsme se v noci na nádraží v cizím městě hledali…“ Profesorka Literová živě gestikulovala, studenti a studentky se smáli (ve třídě bylo dvakrát víc holek než kluků) a obdivovali její vtip a šarm. Literka je prostě bezvadná.

Vyložila jim svou soukromou teorii zlatých a černých korálků.

„Život je většinou jen nudná nit všedností a jen tu a tam je na ni navlečený nějaký ten opravdu černý korálek skutečného neštěstí. Na té šedivé stuze jsou ale občas také zlaté dny radostných zážitků – zlatě svítivé korálky. Aby se šedivé období dalo přežít a aby se člověk dostal přes tragické černé korálky, musí si uchovat vzpomínky na ty zlaté, krásné okamžiky. Zlaté korálky mu dávají sílu a chuť do života. Víru, že jednou bude zase líp…“ Pokoušela se dodat svým studentům životní optimismus.

Když je Literka vyzvala, aby se ptali, co je zajímá o Španělsku, odvážil se Víťa zvednout ruku, ačkoliv byl jinak ve svých projevech ve škole vždycky spíš zdrženlivý a opatrný. (Proč jenom nebyl opatrný i teď!) V podstatě se zeptal jen proto, aby vyprávění nepřestalo, proto, aby profesorka neprocitla z nadšeného vzpomínání na letní cestu po Španělsku a nevrátila se ještě před koncem hodiny k procvičování konverzačních obratů. Pokaždé, když se takhle vzpamatovala a kvapně otevřela učebnici, šeptaly holky v lavicích:

„Zeptejte se eště někdo na něco, nebo zase budem dělat nepravidelný slovesa.“

Víťa rychle uvažoval, na co by se zeptal, a plácl první věc, která ho napadla – zda jeli s manželem s cestovkou, nebo k příbuzným, a tak podobně. Prázdninová cesta na Iberijský poloostrov sice není let na Měsíc, ale přece jen to není všední událost. V té chvíli se však cosi stalo. Něco, co se stát nemělo. Došlo přesně k tomu, čemu všichni žáci chtěli zabránit. Profesorka naprázdno polkla, stiskla rty, podívala se na hodinky, zalistovala v učebnici a hlasem najednou změněným prohlásila:

„Ještě si zopakujeme…“

Všeobecný údiv a otrávenost. Proti náhlé změně nálady a tématu paní profesorky, kterou nikdo nechápal, se z lavic ozvalo tiché nespokojené mručení. Několik nesmělých hlasů zklamaně zakňouralo „nééé“, ale učitelka byla najednou neoblomná. Celá se změnila. S povadlou tváří se jala procvičovat látku.

Víťu napadlo, zda to všechno nezavinil on – svým příliš osobním dotazem. O gigantické hrůzostrašnosti děsivého problému, o jakém se nemluví, který svým dotazem vyvolal, tehdy ještě neměl ani ponětí.

Těmi několika slovy, která bezmyšlenkovitě pronesl, nevědomky vyvolal trapas, který se z nevinného nafukovacího balónku změnil v obrovský pomyslný balón. Ten vyplnil celou třídu a všechny přítomné přitiskl k zemi nepřekonatelnou silou – pokryteckou stydlivostí. Píchnout prstem do té obrovské bubliny se nikdo neodvážil, protože třesk, který by to vyvolalo, by znamenal společenské faux-pas, jaké nikdo z pubertálních studentů a studentek ani jejich moudrých profesorů nechtěl podstoupit. Pro Vítka byla bublina nějakou dobu neviditelná, ale přesto potom existovala ještě celá léta.

Za několik dní o přestávce před hodinou španělštiny k Vítkovi přišla Ludmila se třemi dalšími spolužačkami. Tvářily se nezvykle vážně.

„Víťo, proč jsi se Literové ptal, s kým byla ve Španělsku? Co jsi tím myslel?“ zeptala se Ludmila velmi odměřeným tónem.

Později si Vítek vzpomněl, že celá třída v té chvíli ztichla. Řev z jámy lvové, obvyklý o školních přestávkách, ustal. Pouze dveřmi otevřenými dokořán na chodbu doléhal z dálky hluk z okolních tříd.

„Nic. Co bych tím myslel?“

„A proč jsi se na to ptal?“

„No jen tak. Aby se povídalo dál. Abysme nedělali ty konverzační témata. Vo co de?“

Holky se tvářily divně. Ludmila ho probodávala pohledem, jako by ho chtěla zaživa rozčtvrtit, a vypadala nasupeně. I ostatní byli kdoví proč vážní a rozpačití. Kolem Víti a Ludmily se utvořil hlouček, jako by se dělo něco mimořádného. Někteří spolužáci, hlavně kluci, si lhostejně sedli na lavici a tvářili se neutrálně, nebo spíše povzneseně. Většina třídy však dychtivě natahovala uši.

Zazvonilo. Víťa měl pocit, že se omylem najednou jaksi ocitl před soudem. Mrazivá tvrdost, s jakou Ludmila mluvila, mu připadala nadnesená a skoro směšná. Na co si to tu hrají? Dráždilo ho, jakým mentorským tónem s ním mluví. Neměl chuť nechat se zatlačit do role nějakého obžalovaného. Začínal mít postupně pocit, že se kolem něj rozvíjí jakési malé spiknutí. A proč vlastně?

„A co na tom bylo divnýho? Proč bych se nemoh zeptat? Dyť jste to samy chtěly. Abysme nemuseli dělat cvíčka z učebnice, ne?“

Lomoz ze sousedních tříd postupně utichal, jak kantoři přicházeli do svých hodin a s bouchnutím zavírali dveře. Jenom k nim ještě Literka nepřišla. V nastávajícím tichu napětí ještě sílilo.

„To záleží na tom, co jsi tím myslel. Paní profesorku jsi urazil!“

„Já? A čím, prosím tě? Co je to za blbost? Proč bych to dělal? Vždyť já proti ní nic nemám. Naopak.“

„Tak proč jsi se jí ptal zrovna na tohle?“

„Já nevím. Jen tak. A co je na tom divnýho? Proč bych se nemoh zeptat zrovna na tohle?“

Kolotoč otázek proč a proč ne se stále opakoval. Vítek nechápal, co se od něj chce a z čeho je podezírán. Ludmilina představa jakéhosi třídního morálního soudu mu byla skoro k smíchu, ale vehemence, s jakou se Ludmila vyžívala v roli samozvané bohyně spravedlnosti, ho provokovala. Přece si nenechá líbit, aby s ním mluvili jako s nějakým vyvrhelem! A zrovna ta fúrie Ludmila!

„Prosím tě, čím jsem ji urazil?“

Mlčeli a obraceli oči v sloup.

„Ty moc dobře víš čím!“

„Tak to tedy nevím.“

Dívali se jinam, vzdychali a kroutili hlavami. Někteří se potutelně smáli. Čemu?

„Jestli se jí za to neomluvíš…“

„Cože? Omluvit se? A za co, prosím tě?“

Na Ludmile bylo vidět, že se snaží vložit do hlasu i do pohledu co nejvíce přísnosti. Připadalo mu to teatrální a současně to působilo zlověstně. O co vůbec jde v téhle absurdní truchlofrašce? Co Ludmilu tak naštvalo? Nakonec se opravdu rozčílil. Z rádobydůstojného výslechu se nakonec vyvinula divoká hádka.

„Jaké ty máš právo se mnou takhle mluvit? Jestli si myslíš, že jsem někoho urazil, tak mi teda vysvětli, čím. Nikoho jsem neurazil a urazit nechtěl. A nejsem si ničeho vědom,“ zuřil Vítek.

Stáli kolem něj seskupeni jako kolem odsouzence. Někteří dávali najevo, že je idiot, když neví, co se mu zazlívá. Jiní – nezasvěcení do spiknutí – také nechápali, o co jde, a zvědavě poslouchali, jak se věc vyvine. „A co se vlastně stalo?“ zeptala se jedna ze spolužaček.

Kamarádka se k ní otočila a odpovídala jí šeptem s rukou před ústy. Dívka se zatvářila vyjeveně:

„Cóóó…?“

Aby se vymanil z nepřátelského symbolického obklíčení, vyšel z hloučku a popošel uličkou mezi lavicemi… a strnul. Na chodbě za otevřenými dveřmi stála Literka a s nakloněnou hlavou poslouchala, o čem se ve třídě mluví. Zřejmě tam stála již od začátku.

Teprve za několik dní začaly Víťovi docházet souvislosti. (Celý rozsah aféry pochopil až po několika letech. Malý třídní monstrproces zinscenovala Ludmila po nějaké rozmluvě s Literovou.)

Ludmila a její inkvizitorky se uraženě odebraly kamsi ven ze třídy jako nějaká deputace, přestože španělština měla už dávno začít, nebo spíš už za chvíli skončit.

Literová tentokrát na španělštinu do třídy vůbec nepřišla. Objevila se až na příští hodině. Vzduch ve třídě vyplnil neviditelný balón napětí. Chovala se normálně, jako by se nic nestalo. Jenom trochu odměřeně a stroze. Uprostřed hodiny však vyštrachala z kabelky nějaký prášek, polkla ho, vstala a spěšně ze třídy odešla. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu.

Ludmile se podařilo udělat z Víti černou ovci. Třídní fúrie se k němu chovaly štítivě jako k masovému vrahovi. Někdo se chytal za hlavu nad jeho nevědomostí, někdo jen s obtížemi potlačoval rozpaky a stud.

„Mě do toho netahej, mě se neptej, já nic nevím,“ odbýval ho rozpačitě jeden spolužák. Jiný, otrlejší kluk se s neskrývaným cynismem celému nesmyslnému propletenci otevřeně smál. Třídní slepice zas měly o čem kvokat. Víťa musel za svou hloupost od spolužáků strpět pohrdavé úsměšky, ale mluvit o trapném problému nikdo nechtěl.

Druhý den po hlavní přestávce přišla Ludmila do třídy a brečela, jako by se právě dověděla, že je ode dneška oboustranným sirotkem. Její výkyvy nálad ostatně byly známy celé třídě. Z druhé ruky se Vítek dověděl, že Literka asi holkám vytkla, že to přehnaly a že z toho udělaly aféru, „nebo něco v tom smyslu“.

„Vždyť ona vůbec není vdaná,“ konečně mu kdosi potichu řekl, „jezdí v létě vždycky s ňákou přítelkyní, se kterou žije.“

„No a?“

„No a ty ses jí na to při konverzaci ptal. Mluvil jsi o tom, s kým tam jela.“

Došlo mu to za chvilku.

„Myslíš, že když ty víš o každým kantorovi každou maličkost, že to musí vědět každej? Já se o drby nestarám. Mě vůbec nenapadlo…“

Od těchto událostí začala profesorka Literová Vítkovi vykat. Vykala od té doby ostatně všem studentům. Protože se blížila maturita, začínali studentům vykat i jiní profesoři, nemuselo to tedy nic znamenat. Pokyn ředitele školy. Cítil však, že se k němu chová chladněji a s mnohem větším odstupem než dříve. Vítek stále nepřikládal celé epizodě velký význam a jeho bezelstně čisté svědomí nechápalo, čím ublížil učitelce, se kterou vždy sympatizoval a která oceňovala jeho úspěchy ve španělštině.

K domnělé urážce se ještě vrátila třídní profesorka, a to s poněkud humorným postojem. Pronesla před celou třídou cosi o blažené nevědomosti, což bylo zřejmě adresováno Vítkovi. Nic mu nevytkla, jenom se ho zeptala, zda paní profesorku Literovou urazil. Víťa se rozrušeně zapřísahal, že ne, ale že je ochoten se jí omluvit, jestliže se jí nechtěně něčím dotkl, ale že nechápe, čím. Ať mu tedy konečně někdo vysvětlí, čeho se dopustil! To už rozčilením téměř křičel. Třídní mu řekla jenom, aby se posadil.

O aféře se mezi kantory zřejmě mluvilo. Měl pocit, že mu mlčky něco zazlívají, ale mluvit o tom nechtějí. Dokonce i mladý profesor biologie, který byl podle Vítkova názoru tím posledním, kdo by s Literovou sympatizoval, si při biologii našel příležitost udělat narážku na Vítkovu hloupost. Víťa jako by omylem vypustil džina z láhve, když nevědomky zavadil o tajemství, o kterém mnozí ani nevěděli a někteří věděli, ale styděli se o něm nahlas mluvit. Poslepu se zapletl do něčeho, o čem do té doby nikdy moc nepřemýšlel, o čem ani nikdy s nikým nemluvil, ani nečetl. Přivádělo ho to do velkých rozpaků. Bylo mu tak trapně, že se sám začal podvědomě obalovat jakousi mlhou neuvědomění, aby na celou věc co nejrychleji zapomněl. Nevěděl, jak jinak se s pocitem trapnosti vyrovnat.

Nakonec to už nevydržel a na začátku jedné hodiny španělštiny se přihlásil, vstal a před celou třídou řekl Literové, že se jí omlouvá a že se jí rozhodně nechtěl dotknout a že je to celé nějaký omyl. Literová poslouchala bez výrazu jako kamenná socha. Tohle přece Ludmila a ostatní holky chtěly. Sotva však začal omluvu odříkávat, Dáša, která seděla v lavici před ním, se otočila dozadu a šeptem na něj syčela:

„Nech toho. Sedni si. Buď zticha. Bude to eště horší. Sedni si.“

Zřejmě tomu všemu rozuměla od začátku. Proč mu tedy nic neřekla? Literová ho vyslechla s kamenným, utrápeným výrazem a bezbarvě řekla:

„Posaďte se.“

Nic víc. Ticho, které zavládlo ve třídě, přímo bolelo. Jen známý třídní cynik v zadní lavici málem vyprskl smíchem. Třídní fúrie ho okamžitě proklály laserovýma očima. Teprve za chvíli Literová zničeně přednesla pár více méně nesouvislých vět o tom, že si myslela, že „inteligentní mladí lidé nepodlehnou předsudkům…, zřejmě se v nich mýlila…, někteří jedinci ještě nedospěli…“ Myslela tím třídního cynika, nebo Vítka? Pak otevřela učebnici, jako by se nic nedělo. Jenom si vzala z kabelky nějaký prášek.

K Vítkovi se Literová chovala od té doby sice korektně, ale s velkým odstupem. Nemstila se mu, ani skrytě. Když maturoval ze španělštiny, hodnotila ho jako nejlepšího. Ještě po létech, když ji potkal a zdvořile pozdravil, si od něj udržovala odstup, jako by byl jejím největším nepřítelem. Udivovalo ho to. Nic jí přece neudělal. Teprve po dlouhé době, když už Víťa na vlastní kůži poznal, co znamená, když se lidé dovědí, že žije s člověkem stejného pohlaví (ironie osudu), si uvědomil, jak veliký a těžký byl balón neřešitelného studu, který přiskřípl celou třídu a celou školu k podlaze a vymáčkl z ní jen Ludmilinu křečovitou snahu o pomstu domněle uražené důstojnosti. Představil si pocit urážky a zesměšnění utrápené, přecitlivělé profesorky, která slyšela nepřátelskou narážku i tam, kde žádná nebyla. Čím víc se mu vybavovaly podrobnosti onoho malého skandálu v posledním ročníku, tím víc mu to bylo líto. Veliké nedorozumění, které se nikdy nevysvětlilo, protože o některých věcech „se nemluví“, a proto si je každý může vysvětlovat, jak ho napadne a jak umí.

Proti své vůli se Vítek stal jedním z černých korálků na jedné niti života. Několik podobných černých korálků – předsudků na něj čekalo i na jeho vlastní životní niti.